Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Stín od KateDenali11

New Moon Twilight tričko


Stín od KateDenali11Poviedka sa umiestnila na 4. mieste.
Gratulujeme a želáme krásne sviatky!

Článok je ponechaný v pôvodnej podobe, bez opráv. 


Stín 

„Larry! Larry! Pusť mě ven, Larry!“ křičela jsem a kopala do mříží před sebou. Před chvílí jsem se probudila tady -  v zatuchlé cele s malým oknem – a poslední, na co jsem si vzpomínala, bylo, jak se Larry naštval, když jsem mu řekla o tom, jak mě táta přistihl při kradení jeho pistole. Larryho to rozzuřilo a vrazil mi facku, poté byla už jen tma.

 

A teď tohle.

 

Jelikož v místnosti byla díky noci tma a já viděla jen metr před sebe, jen stěží jsem poznala, že jsem nejspíše v nějaké opuštěné věznici. Nikdy jsem tu nebyla a že jsem s Larrym prolezla dost zajímavých míst...

 

„Larry, ježiši! Já vím, že tu jsi, pusť mě! Táta mě bude hledat a bude to jenom horší. Larry!“ zkoušela jsem to dál a dál, křičela jsem a křičela a lomcovala s mřížemi, které se ovšem ani nepohnuli.

 

Nakonec jsem to vzdala a opřela se zády o nejbližší stěnu, po které jsem se svezla na studenou zem. Čelem jsem se opírala o kolena a zoufale brečela. Slzy ke mně rozhodně nepatřily, ale něco mi říkalo, že si tu ještě dlouho pobudu.

 

Larry se zbavoval lidí rychle a efektivně. Ne, samozřejmě nikoho nezabíjel, ale výhružky a lekce častokrát bohatě postačily. A já ho naštvala svou pitomostí a neopatrností a za to se mi odvděčil uvězněním někde daleko od domova... Muselo to být daleko, protože ve Forks byla jen jedna malinkatá cela na policejní stanici a někde blíž nebylo žádné opuštěné vězení. Larry si holt uměl poradit...

 

„Kdy přestaneš konečně brečet?“ ozvalo se zničehonic.

 

Vymrštila jsem se na nohy, utřela slzy a začala se divoce otáčet kolem dokola a pokoušela jsem se zaostřit, bohužel se mi to nedařilo.

 

„Kdo je to?“

 

Hloupá otázka. Ve filmech se vyděšené postavy většinou zeptali „Kdo je to?“ a vy jste si mohli být jistí, že do minuty bude po nich.

 

„To bych se měl zeptat spíš já!“ ozval se znovu ten hlas a já tentokrát poznala, že šel z pravé strany, což bylo na druhé straně místnosti, než jsem se nacházela já.

 

„Já jsem Bella a ty?“ zeptala jsem se a doklopýtala na druhou stranu. S malou úlevou jsem zjistila, že tam nebyla zeď, ale další mříže. Alespoň ho uvidím, pomyslela jsem si.

 

„Někdo, koho to tvoje vzlykání a brečení ruší... Ale říkej mi jak chceš, stejně je jen otázkou času, jak dlouho vydržíš,“ odfrkl si otráveně.

 

„Jak dlouho vydržím?“ ptala jsem se s malou dušičkou. „Jak to myslíš?!“ vyjela jsem po něm.

 

Měla jsem toho plné zuby. Můj (nejspíše) bývalý přítel mě zavřel na neznámém místě, kde byla tma a zima, a ještě tu byl někdo, kdo si ze mě střílel. Chtěla jsem pryč a to hned.

 

„Tak, jak to říkám.“ Cítila jsem na sobě jeho pohled. „Ten tvůj Larry tu už zavřel tolik lidí, až se divím, že to tu ještě nikdo neobjevil, ale ti, co o tomhle místě ví, sem raději nechodí a dobře dělají. Tady bylo prolito už hodně krve a nedivil bych se, kdyby tu zůstala i ta tvoje, Bello.“

„Ja... jako ž... že tu La... Larry někoho z... z... zabil?“ zakoktala jsem a odvaha byla ta tam.

 

„Ne, na to je to až moc velkej srab. Prosím tě, Bello, neměla bys z něj mít takovej vítr. Ještě před chvílí jsi byla stokrát odvážnější než on a teď je z tebe zase ten otravnej uplakánek.“

V tu chvíli jsem mu chtěla jednu vrazit, ale problém byl ten, že přestože jsem byla na mříže úplně nalepená, neviděla jsem ho. Mohla jsem se řídit pouze podle jeho hlasu, který mi říkal, že bych na něj nedostala. A tak jsem jen stála a mlčela.

 

„Ty jsi ale náladová,“ konstatoval posměšně, „nejdříve bys to tu chtěla rozmlátit, pak se zhroutíš smířená s tím, že tu zajisté zemřeš, máš strach a nakonec se ti chce zase bojovat. Holka, měla by sis to v hlavě urovnat,“ zasmál se jízlivě.

 

„To je jen kvůli tomu, že jsem psychicky...“ nevěděla jsem, jak pokračovat.

 

Co jsem vlastně byla?

 

„Vytížená?“ doplnil.

 

„Jo, přesně! Jsem psychicky vytížená! Můj přítel mě zavřel na neznámém místě, asi se odsud nedostanu a jsi tu se mnou ty – srab, který se ani neukáže a umí se jen posmívat!“

 

„Já nejsem srab, milá Bello. Kdybych byl srab, už bych tu brečel, choulil se do klubíčka a prosil o smilování, asi jako ty. Akorát bych u toho tolik nehysterčil,“ utrousil.

 

„Já nehysterčím!“ křikla jsem, a tak dokázala, že opravdu začínám hysterčit. Ale to bych nahlas nikdy nepřiznala a už vůbec ne před ním...

 

„Ne? Tak to dokaž. Dělej, dokaž to!“ pobízel mě.

 

„To víš, že dokážu! Hysterka by tu běhala jako blázen, křičela a brečela a nedokázala by se dostat ven, jenže já to dokážu.“

 

Vydala jsem se rázně k oknu, které jsem skoro dokázala poznat i bez zaostřování díky svitu hvězd, které stačily na odhalení okna, ale nikoliv na ukázání toho... toho... toho blbce. Chtěla jsem (z absolutně neznámého důvodu) působit co nejvyrovnaněji a v klidu, že mám všechno pod kontrolou, ale to bych to nebyla já, kdybych cestou nezakopla o nějaký kámen a nerozplácla se na zem, která byla – mimochodem – vlhká, studená a hlavně tvrdá. Sebrala jsem poslední kousky své úcty, jenž mi zbyly, postavila se a už bez dalších zdržovaček došla k oknu.

 

Pod oknem kousek zdi jako by trčel směrem ke mně, což mi hrálo do karet, tak jsem se na něj postavila, zhoupla se na špičky a chytila se rezavých mřížích, jenž vyplňovaly okno. Kdybych byla dost silná na to, abych mříže zničila, možná bych se do okna dokázala vyškrábat a vylést ven. Pak už bych jen utíkala, utíkala a utíkala...

 

„Marná snaha, Bello, ani s tím nehneš,“ poznamenal chytře ten blbec, který se zřejmě při pohledu na mě náramně bavil. Musela jsem vypadat opravdu k smíchu, ale... On mě přeci nemohl vidět, byla tam taková tma. Nechápu jak mě to, že mě vidí, mohlo napadnout. Kameru s nočním viděním tu zajisté neměl.

 

„Co ty víš?“ prskla jsem.

 

„Vím to, že se teď nesnažíš osvobodit, dostat se ven a utéct. Teď ti jde jen o to vyvrátit můj úsudek a to se ti, Bello, nedaří.“ Pokaždé, když vyslovil mé jméno, to znělo tak divně. Zvláštně. Jeho hlas byl sametový, krásný a určitě by dokázal při zpěvu vyloudit ty nejkrásnější tóny, ale mluvil jízlivě, slizce a arogantně. Jen mé jméno říkal normálně, ale to nebylo vůbec podstatné...

 

„Hele, hlupáku, budu ti říkat stín, poněvadž jsi akorát zalezlej tam, kam já v téhle tmě nedohlédnu, máš hloupé řeči a chováš se hnusně. Jsi jako stín!“ obvinila jsem ho a dál se věnovala mřížím.

 

„Já se tu s tebou nehodlám hádat...“ bylo poslední, co jsem od něj uslyšela...

 

Prozatím.

 

Když už mi bylo nad slunce jasné, že rukama nic nezmůžu, sebrala jsem onen kámen, o který jsem předtím zakopla, vrátila se zpátky ke mřížím a začala jsem do nich bušit kamenem. Vydávalo to hlasité a nepříjemné zvuky, ale na tom mi nesešlo. Chtěla jsem ven. Musela jsem ven.

 

„Sakra!“ zaklela jsem, když jsem mezi kámen a mříž strčila prst, nevšimla si toho včas a bouchla kamenem. „Au, au...“

 

„Už jsem tu viděl několik lidí, ale ty jsi opravdu nemehlo. Ukaž,“ řekl stín, a když jsem se podívala jeho směrem, spatřila jsem mezi mřížemi prostrčenou mužskou ruku, která byla opravdu bledá, ale samozřejmě v té tmě nesvítila... Vlastně se pomalu začalo rozednívat.

 

„Dělej, já tě nekousnu.“

 

No co, pomyslela jsem si a pokrčila rameny, stejně jsem tu zavřená, takže mi už asi nic neublíží. Pokud možno opatrně jsem tedy seskočila ze svého stupínku a přešla k jeho ruce. Kupodivu něžně a jemně uchopil můj prst a začal ho zkoumat.

 

„Tebe tu taky uvěznil Larry?“ zajímala jsme se.

 

„Ne,“ odpověděl, „on o mně vůbec neví.“

„Tak co tu teda děláš?“

„Nic moc... Sleduju vás chudáky, jak se snažíte dostat ven, pak vás Larry pustí a vy se mu plazíte u nohou. Jinak celkem nic,“ pokrčil rameny a lehce mi zmáčkl prst, trochu to zabolelo.

 

„Je to v pohodě, nic s tím nemáš, to přebolí,“ konstatoval a pustil mě.

 

„Ale jak jsi se sem dostal?“ nenechala jsem se odbýt.

 

„Normálně – přišel jsem. Já mám totiž na rozdíl od tebe mezi dvěmi mřížemi na druhé straně mezeru, kterou dokážu projít.“ Stáhl se zpět, protože nebe se už úplně rozjasnilo. Slunce sem sice se svými teplými paprsky nedostalo, ale nebe bylo světlé. Však jeho cela byla bez okna a to moje ji tak dokonale neosvětlilo.

 

„Jsi blázen, stíne. Víš to?“

 

„Ach, Bello, ty o mně vůbec nic nevíš. Nevíš nic o životě a existenci,“ uchechtl se a podle jeho obrysu jsem poznala, že kroutí hlavou.

 

Dál už jsem se s ním nebavila. Nebylo o čem. Přešla jsem zpět k oknu a posadila se na výběžek, který mě pěkně studil, ale nemohla jsem být vybíravá. Tady studilo všechno. I stínův dotyk. Zaklonila jsem hlavu a zavřela oči snažíc se vymyslet nějaký plán. Byla sem zoufalá, zavřená s nějakým pošukem. Jak bych se tak asi mohla dostat ven? Už si táta všiml, že jsem zmizela? Jestli ano, hledá mě vůbec? A kde je teď Larry? napadalo mě.

 

Otevřela jsem oči a před sebou spatřila kousek chleba a láhev s vodou. Kde se to tu vzalo...

 

„Já usnula?“ zeptala jsem se zmateně předpokládajíc, že mi stín odpoví. A taky že ano.

 

„Jo a spala jsi celkem tvrdě a dlouho, ten tvůj Larry ti přinesl jídlo...“

 

„Opravdu jak ve vězení,“ odfrkla jsem, ačkoliv chleba jsem si vděčně vzala a začala ho rychle ukusovat a hltat.

 

„Co jsi vlastně provedla, že tě tu zavřel, Bello?“

 

„No, já chem pachřila do jeho changu a ufelala jsem fednu...“ začala jsem s plnou pusou.

 

„Víš co, já počkám, než to sníž. Myslím, že času máme dost,“ podotkl.

 

„Bochve, ty nadělaž, sfíne!“ zabrblala jsem a dál se věnovala výhradně chlebu a vodě, která mi došla až moc rychle.

 

„No...“ pobídl mě, když jsem dojedla a dopila.

 

„Patřila jsem k Larryho gangu a my jsme se chtěli pobavit, zastřílet si na plechovky v odlehlé části města. Můj táta je policista, a tak jsem dostala jednoduchý úkol – sebrat mu pistoli na jeden jediný den. Pro pobavení a stejně zrovna nesloužil... Jenže mě přistihl, a když jsem to řekla Larrymu, strašně se na mě naštval, protože táta si to hned spojil s mojí partou,“ povzdychla jsem si.

 

Když už jsem tu s ním musela být, tak proč mu to neříct? Stejně na tom nezáleželo...

 

A takhle mi ubíhal čas. Povídala jsem si se stínem, který začínal být milejší a milejší, ale jen po kouskách, snažila jsem se dostat nějakým způsobem ven, dokonce jsem se pokusila prorvat mřížemi, ale strčila jsem mezi ně pouze ruku až po rameno a nohu, dál jsem se nedostala. Vždycky po probuzení, ať už jsem za den usnula kolikrát jsem chtěla, přede mnou byl kousek chleba a pitná voda. Ani už nevím, jestli jsem se tu probrala předevčírem nebo před měsícem, už i minuty se mi slévaly dohromady.

 

„Hele, sněží!“ infromovala jsem stína, přeběhla k výběžku pod oknem a postavila se na něj, abych se mohla lépe podívat na padající vločky a prostrčila jsem ruku mřížemi.

 

„Alespoň to nebudou Vánoce na blátě,“ řekl stín.

 

„O čem to zase mluvíš?“ podivila jsem se a ztáhla ruku zpět, protože už tak mi byla zima.

 

„O tom, Bello, že jsou dnes Vánoce,“ zabručel a já si byla jistá, že protáčí oči.

 

„Takže už jsem tu týden,“ povzdychla jsem si, „kdy mě asi Larry pustí?“

 

„To neví ani on sám,“ prohodil ledabile a já se na něj zlostně podívala. V některých chvílích mě už opravdu přestával bavit. Jednou byl milý a přátelský, pak naopak nevrlý a otravně protivný. A když byl obojí, štvalo mě to nejvíce...

 

„Hele, když tu tak hezky trčím a nemůžu se dostat ven, neměl by jsi mi alespoň dát vánoční dárek?“ zeptala jsem se a dala ruce vbok.

 

„A co by si slečna přála?“

 

„Vidět tě.“

 

Nastalo ticho a já slyšela jen svůj vlastní dech.  Seskočila jsem z výběžku a přešla ke mřížím, které mě dělily od něj. Zase byl schovaný v tom své stínu, ale jasně jsem viděla, jak po vyslovení mého přání ztuhl.

 

„No tak, prosím...“

 

Nevím, jestli ho přesvědčila má prosba, nebo snad usouzení, že je to stejně jedno. Pokud mě Larry pustí, stejně o něm nikomu nebudu nic vyprávět, tak co...

 

A tak přešel ke mně.

 

Nejspíš jsem očekávala nějakého staršího ošklivce, co se schovává záměrně, poněvadž se stydí za svůj vzhled. Jenže to jsem se šíleně pletla... Nejenže nebyl starý, ale ani nebyl ošklivý. Naopak jeho tvář oplývala mladostí a krásou, nikoho tak hezkého jsem ještě neviděla. Ostré rysy, bledá plet, rovný nos a zlaté oči. Ach, ty zlaté oči. U někoho jako byl on jsem předpokládala tvrdé oči, ale teď jsem měla pocit, že je to zlaté moře, ve kterém se utopím...

 

Asi mě těma očima úplně uhranul, jinak se nedokážu vysvětlit to, co jsem udělala pak. Jako ve snu jsem mřížemi prostrčila ruce, vzala ho za tvář a postavila se na špičky, abych ho mohla políbit. Když se to stalo, neucukl, o to víc jsem byla překvapená.

 

Byl to ten nejstudenější polibek, jaký jsem kdy zažila, ale taky mě nejvíce zahřál u srdce. Odstoupila jsem a ani jeden z nás nepromluvil a sklopila jsem zrak, ale nevydržela jsem to a znovu se začala topit v těch zlatých očích. Tentokrát však k žádnému polibku naštěstí nedošlo...

 

Otevřela jsem oči a zjsitila tak, že je noc. Rychle jsem zamrkala a čekala, až si oči přiviknou tmě, a spatřila jsem před sebou stína.

 

„Co tu... Jak jsi se sem dostal?“ ptala jsme se zmateně.

 

„Bello, je mi líto, že to musím udělat, ale je to nejjistější způsob...“ řekl a já už jen viděla jeho ruku s kamenem v dlani blížící se k mé hlavě.

 

„Au,“ zasténala jsem, když jsem se probrala.

 

Malátně jsem se posadila a rozhlédla jsem kolem sebe. Už bylo ráno, příšerně mě bolela hlava, a když jsem pohlédla do vedlejší cely, stín tam nebyl. Co mě ale nejvíce zaujalo, nebyla krev na čele, nýbrž kus papíru složený v malé kapse mé mikiny. Vyndala jsem ho, rozložila a začala číst.

 

Milá Bello...

 

Jsi křehká asi jako vánek,

roztomilá, když uvězní tě spánek,

a otravná, když otvíráš ústa.

Čeká mě bez tebe existence pustá?

 

Hraješ si na drsnačku,

co zbořila by svět.

Tvá krása jde na dračku,

jako růžový to květ.

 

Nejsem moc dobrý básník,

tvůj polibek mi cosi vdechl.

Chtěl bych být chasník,

po tobě bych právem vzdechl.

 

Takhle však nemůžu udělat nic,

ač uchvátila jsi mě sebevíc.

Můžu tě jen pustit pryč

a zlámat tu ošklivou tyč.

 

To já tě tu krmíval,

tys myslela jiného.

To já tě tu ovíval,

tys chtěla jen vinného.

 

Teď doufám, že utečeš,

vzpomínky zlé posečeš

a budeš žít šťastně,

krásně a slastně.

 

Tvůj stín Edward...

 

* * *

 

Seděla jsem u okna a dívala se ven na zasněženou krajinu a na vločky, kterých postupně přibývalo víc a víc. Zase byly Vánoce, čas, kdy jsou rodiny spolu, mají se rádi a radují se. Uběhlo už pět let od doby, kdy mě Larry, který teď mimochodem seděl v base, uvěznil v tom opuštěném vězení.

 

Nikdy jsem na tu dobu nezapomněla a častokrát se tam chodila dívat, ale stína – vlastně Edwarda – jsem vícekrát nespatřila. Když jsem se tenkrát ráno probudila a přečetla si dopis, všimla jsem si, že mříže jsou roztažené tak, abych mohla projít. Vzala jsem rychle ten kousek papíru a utíkala a utíkala, jak jsem měla v plánu od samého začátku. Ten dopis byl pro mě takový vánoční dárek, mnohem cennější, než volnost, kterou mi Edward daroval. Nikdy mu nepřestanu být vděčná a nikdy na něj nezapomenu vzpomínat každý den, především o Vánocích. Jen jedna věc mě trápila... Já mu tentkrát nic nedala a nejspíš mu už ani nic nedám. No nic... Šťastné a veselé, Edwarde, pomyslela jsem si s úsměvem a spolu se svým otcem se pustila do rozbalování dárků.

 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Stín od KateDenali11:

 1
6. Lucy
02.04.2015 [11:17]

Škoda že nebude pokračování Emoticon

5. ccullen
06.03.2015 [21:51]

bylo to úžasný!!, ale smutnej konec.. ukápla mi slza..

4. nika
28.05.2014 [16:57]

Ono by to mohlomať pokračovanie že edward dojde za bellou cez vianoce a vyzna jej lasku a potom ako by to skončilo to už necham nateba :D

3. emam
31.12.2013 [22:40]

emamVelice působivé Emoticon Emoticon Emoticon

2. magda
30.12.2013 [21:23]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. :D
30.12.2013 [21:01]

pěkné

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!