Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Smrt Edwarda - Simiik

2.volterravamp-Stopy


Smrt Edwarda - SimiikSoutěžní povídka - 4. téma Smrt Belly a/anebo Edwarda

Povídka byla diskvalifikována, není FF.

Článek je ponechán v původní podobě, bez oprav.

Simiik


Smrt Edwarda

Vzala jsem děti k Esmé a Carlislovi. Dnes mám další sezení ,  u paní Dallasové, mé psycholožky a nechci je nechávat samotné. Esmé už děti vyhlížela na verandě.

„Babí!!“  zakřičely  Bonnie a Rea současně a běžely za svou babičkou, která je s úsměvem na rtecha otevřenou náručí, vítala.

„Holčičky moje, jste den ode dne krásnější a krásnější.“

„Esmé, ať mi je neumačkáš.“ Varovala jsem ji,  když  jsem vytahovala Matta ze sedačky. Mezitím vyšel z domu i Carlisle. Podala jsem mu Matta společně s věcmi.

„Za tři hodinky jsem zpátky.“

„Nemusíš nikam spěchat, my se o své vnoučata, umíme postarat.“

„Já vím.“ Houkla jsem , když jsem startovala auto.

 

 

U psychologa

Seděla jsem na gauči a poslouchala ty hloupé bláboly. Tohle mi má pomoci? Tohle mě má zbavit bolesti a vyrovnat se smrtí Edwarda?  Pochybuji.

„Paní Cullenová, chci vyzkoušet novou metodu.“

„Co tím myslíte, novou metodu?“ podala mi deník.

„Chci, abyste to ze sebe vypsala. Napište do toho deníku celý váš společný život s Edwardem až do jeho smrti.“ Nevěřícně jsem se na ni dívala.

„A to mi má pomoci?“

„Uvidíme, pro dnešek je sezení u konce.“

„Nashle.“ Vzala jsem si svoje věci, deník a vypadala pryč.

 

 

„Jaké bylo sezení?“ zeptala se mě Esmé, jakmile jsem vešla do dveří.

„Doktorka Dallasová, si myslí, že bych mšla zkusit novou metodu. Dala mi deník, ať to do něj napišu. Můj a Edwardův společný život.“

„Možná ti to pomůže. Uleví se ti, když se otevřeš.“

„Esmé, to není živá bytost, ale deník.“

„Bells, od té nehody, jsi o Edwardovi neřekla, ani slovíčko živé duši. Právě proto ti může pomoci, ten deník.“ Kapitulovala jsem, nechci se s ní hádat. Změnila jsem téma.

„Kde jsou děti a Carlisle?“

„Šli do parku, Carlisle si chtěl provětrat hlavu.“

„No to nevím, jak stihne, když má na starosti tři malé čertíky.“

„Neboj, on to zvládne, když se dokázal postarat o ty naše čtyři, tak zvládne i vnoučata.“ Jen jsem pokývala hlavou a šla dětem pro věci. Esmé mě, ale zastavila.

„Bello, nechcete tu dnes zůstat? Kdo ví, kdy se vrátí a nás by velice potěšila vaše přítomnost.“

„Nechci vás obtěžovat, pořád vás jenom využívám.“

„Co to povídáš? Nás neotravuješ a ani nevyužíváš! Jsme jedna rodina a kromě nás už nemáš nikoho. Takže,  běž  nahoru,  plnit úkol,  co ti dala psycholožka  a já jdu,  dělat večeři.“

„Děkuji.“ Objala jsem ji a šla jsem  nahoru.  Procházela jsem kolem Edwardového pokoje, dalo mi to hodně přesvědčování, ale nakonec jsem tam vstoupila. Všude po pokoji byly jeho věci, přesně tak, jak je tu zanechal před deseti lety.  Všechny ty věci ve mně vyvolávaly vzpomínky a to mě dohánělo k slzám. Podívala jsem na stěnu,  nad jeho postelí,  která hrdě ukazovala jeho život,  ve formě fotografií. Esmé s Edwardem, jako miminko, na další byl s jeho dvojčetem Oliverem. Pak tu byla jedna,  s  jeho sestrami  Alicí a Rose a mnoho fotek se mnou, když jsme byli ještě na škole. Jedna tu přebývala. Byla z nich největší. Tu fotku jsem velice dobře znala, sama jsem ji fotila. Je na ní Edward, uprostřed louky a v náručí má našeho syna Matta. Bonnie objímá Edwarda zezadu kolem krku a dívá se na svého brášku a Rea stojí před Mattem a dává mu pusu na čelíčko. Všichni se smějí a jsou šťastní.

„Je to nádherná fotografie.“  Esmé za mnou celou dobu stála. Vůbec jsem nepostřehla, že tu je.

„Dala jsem ji sem hned po jeho pohřbu. Chtěl by, aby tu byla. Vždy říkával, že na té stěně jsou lidé, které miluje a kteří jsou pro něj vším.“  To mě ještě víc rozbrečelo. Esmé mě objala a plakala se mnou.

„Esmé já ses nažím, ale je to těžké.“ Hladila mě po vlasech a utěšovala.

„Já vím drahoušku, já vím. Musíš se snažit, všichni se musíme snažit už kvůli dětem, musíš to vše překonat a začít žít.“ Podívala jsem se na ni a trpce se usmála.

„Máš pravdu, kvůli nim a kvůli vám se pokusím to překonat.“  Vyvlékla jsem se z jejího objetí  a odešla do  “svého“  pokoje. Tam jsem si sedla na postel ,  utřela slzy, vytáhla deník  a začala psát. Co tam má m vlastně napsat?  Že můj život, byl na hovno?  Má vlastní matka mě odkopla,  už když jsem se narodila.  A otce dodnes neznám. Nikdo se o mě nezajímal,  nikdo mě nechtěl.  Až Edward, ten mě chtěl, potřeboval mě, miloval mě.  Jediná osoba na světě,  která  mi ukázala, jak žít a milovat. Nevím,  co tu mám psát. Chodili jsme spolu už na škole, ve dvaceti jsme se vzali a rok na to se nám narodila naše první dcera Bonnie. Bonnie má od každého z nás trochu. Oči po Edwardovi, vlasy po Carlislovi, tvar obličeje po Esmé a po mě povahu.

Uslyšela jsem dupot bot, dětský smích a mužský hlas, jak je krotí. Zabouchla jsem deník a šla za nimi dolů. Jeden přes druhého se překřikovali, aby mi vyprávěli zážitky. Pak nás všechny Esmé nahnala do jídelny, kde jsme povečeřeli a potom jsme šli hrát Twistera. Já a Matt jsme točili a Esmé, Carlisle a holky hráli. Po dvou hodinách jsem usoudila, že toho mají děti pro dnešek dost a donutila jsem je,a by se šli umýt a spát. Holky spaly u Edwarda v pokoji a Matt se mnou. Oběma jsem dala pusu na dobrou noc a společně s Mattem jsem zamířila do pokoje.  Zachumlala jsem pod peřinu a četla mu pohádky, dokud neusnul. Poté byla na řadě já, aby navštívila sprchu. Po návratu jsem si lehla vedle něho, vzala znovu ten deník a psala.

Dva roky po narození Bonnie se nám narodila druhá holčička, Rea. Je celá po mě, kromě povahy, tu má po Esmé, strašně moc ráda se stará o svého malého brášku Matta. Už když jsme ho přivezli z nemocnice, to jí byly čtyři roky, ho chtěla pochovat,  hlídat a starat se o něj.  Edward po narození  Rey,  dokončil školu a nastoupil do nemocnice, za Carlislem. Já zase pomáhala rozjet desingerský podnik Esmé. Vše se nám dařilo, měli jsme harmonické manželství, které doplňovali tři krásné děti. Matt se narodil před dvěma lety, je celý Edward. Ty jeho oči, vlasy, rty i nos, prostě jeho věrná kopie. Cullenovský život bez chybičky, plný radosti, lásky a štěstí.

Stalo se to jednoho deštivého dne. Měla jsem odvézt holky do školy, ale Edward mě zahnal zpátky do postele. Měl podezření, že mám zápal plic, takže mi přikázal celý den v posteli. Zavolal do nemocnice a vzal si volno. Potom odvezl holky do školy.  Při cestě domů měl autonehodu. Opilý řidič náklaďáku to do něj napálil. Můžete mi říct, co to je za člověka, když už chlastá ráno a potom sedne za volat? Po pohřbu jsem se zavřela v naší ložnici a odmítala odejít. Oblékala jsem jeho oblečení, voňala jeho parfémem, ležela na jeho straně postele. Chtěla jsem být s ním, udržet jeho vůni, jeho hlas v mé mysli, jeho polibky na mých rtech. Tolik jsem ho chtěla mít sebe. Proč mi ho smrt vzala? Jedinou osobu na světě, kterou jsem chtěla, potřebovala, opravdově milovala a ona mi ji vezme.

Naštvaně jsem hodila deník na zem. Šla jsem do koupelny a tam se zamkla. Lehla jsem si do vany a sledovala svoje slzy, jak si brázdí cestičku po mých tvářích. Psycholožka měla pravdu, tato deníková metoda mi dokázala pomoct v jedné věci. Pomohla mi, si uvědomit, že už to dál nesnesu, bez něj žít. Ta bolest se nedá vydržet, oni mi ho vzali.  Vyrvali mi srdce a duši z těla zároveň a nenechali mi radu, jak s tím žít. Nutí mě s tím bojovat a vyrovnat, ale co když nechci. Už mě to nebaví, předstírat a tvářit se, že je to za mnou. Nemám sílu, vylezla jsem z vany a otevřela skříňku nad umyvadlem. Do ruky jsem vzala žiletku. Sedla jsem si zpátky do vany. Proč mi to udělal? Proč jsi mě opustil, lásko moje, proč?

Uslyšela jsem bušení na dveře a potom Esmé, jak na mě mluví.

„Bello, je všechno v pořádku?“

„Ano Esmé, vše je v pohodě. Nemusíš mít obavy.“  Asi mi uvěřila, protože jsem uslyšela pohyb vzdalujících se nohou.  Řízla jsem se do prvního zápěstí. Ta bolest byla miniaturní, oproti té, kterou mám v místě, kde kdysi sídlo mé srdce. Řízla jsem se do druhého zápěstí, lehla jsem si na záda a čekala,  až přijde mé vysvobození.

Najednou se všude objevila světla. Zářivé bílé světla, které mě bodaly do očí. Vdálce jsem uslyšela pláč a výkřiky. Kdosi volal mé jméno, podívala jsem se tím směrem a byl to on. Edward, díval se na mě a vzal mě do náruče.

„Edwarde.“ vydechla jsem.  Pustil mě a jeho tvář měla naštvaný výraz.

„Já nejsem Edward.“ A pak už nebylo nic. Žádné světla, žádný pláč, nic. Jen temnota, která ve mně vyvolávala hrůzu a strach. Co jsem to proboha vyvedla?!?



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Smrt Edwarda - Simiik:

 1
03.08.2011 [5:37]

stmivani158Krásné Emoticon Emoticon Emoticon ...Jen nechápu kdo to teda byl Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!