Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Smaragdové oči - Avalone

22.09.2010 (22:00) • souteznipovidky • FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky • komentováno 0× • zobrazeno 1667×

Avalone

Smaragdové oči

První, co mě napadlo jako možné východisko, byl útěk. Co jiného vás zbaví minulosti? Ale byl tady jeden problém. Jen jeden jediný. Jak dlouho budu schopná utíkat? Jak dlouho se budu muset skrývat před bolestí, tedy, jak dlouho to vydržím psychicky? Nikdy jsem nebyla moc schopná v rozhodování, tak to za mě udělala má matka. Odeslala mě prvním balíkem do Forks k mému otci.

Člověk často užívá slova typu, nikdy nebo vždy, ale co když si nemůžete pomoct? Já jsem třeba nikdy nepřemýšlela nad budoucností, vždycky jsem myslela jen na přítomný okamžik. Jediná věta a objevila se tam obě tato slova. Zrovna sedím v letadle, v uších mám sluchátka a zamýšlím nad tím, jak jsem se sem sakra dostala?

Že bych začala od začátku? Ale kde má vlastně můj osud začátek? Že by tam, kde se má matka rozhodla mého otce opustit? Nebo tam, kdy začala nekontrolovatelně pít? Nebo tam, kdy zameškala mou výchovu a nevysvětlila mi pár základních věcí ohledně mezilidských vztahů, že i ve škole předpokládali, že vše známe a nevěnovali tomu pozornost? Nebo tam, jak mě přinutila milovat něco, co jsem měla právo nenávidět? Nebo tam, kde jsem se musela vzdát velké části své duše? Fakt nevím, vyberte si.

Jedno je jistý, stále budu trpět, nejen svou hloupostí, ale hlavně díky ní.

Když má máma odešla od táty, byla jsem ještě malá, možná jsem měla půl roku. Vracela jsem se do toho malého městečka na každé prázdniny, pak se to změnilo. Všechno se změnilo, změnil se můj svět, jako by ho někdo otáčel v prstech a měl radost z mého utrpení. Máma začala pít, potom co ji opustil další potenciální manžel. Občas se zpila do bezvědomí, ale pořád jsem tu byla já, pomáhala jsem se vším. Nakupovala jsem, uklízela jsem, starala jsem se o ni. Zanedbávala jsem školu. Pak odešla na léčení a já byla sama. Nesnáším samotu, tak jsem vyhledávala společnost v barech. Ona byla pryč dva dlouhé měsíce, co jsem měla dělat? V tom malém bytě jsem se najednou cítila uvězněná, a proto jsem tam nechtěla trávit víc času, než bylo nutné. Našla jsem si brigádu, pomáhala jsem v domově důchodců, nabrala jsem si různé mimoškolní aktivity, jen abych nemusela být v tom tmavém bytě sama. Od té doby mě stíhala jedna deprese za druhou, jediné místo, kde jsem takové věci pouštěla z hlavy, byl jeden bar nedaleko bytu. Byla tam tak hlasitá hudba, že přemýšlení šlo stranou. Alkohol, který jsem dříve odsuzovala, se stal mým přítelem, dával mi pocit svobody, pocit, kdy přímo cítíte rašení křídel na zádech. Najednou jsem začala mámu chápat, její závislost na pití, sice jsem tady byla jenom díky ní, ale najednou se mi otvíral pohled na její život ze strany za mlhou alkoholu.

Jedna taková návštěva toho podniku byla osudová, a to doslova. Po pár skleničkách jsem potkala zajímavého muže, mohl mít, hm, dvacet pět, byl hezký a milý, dlouze si se mnou povídal, díky němu jsem se zamyslela nad sebou, ale díky alkoholu jsem s ním skončila na záchodcích, a jak jsem řekla, neměla jsem o tom ani potuchy, máma tuhle část mé výchovy zanedbala, takže jsem netušila, že nějaká ta ochrana by byla vhodná. Nevím, jak jsem se pak dostala domů, ale vím, že jsem nechtěla vylézt z postele, prostě to nešlo. Zůstala jsem v posteli tři dny, nějaké jídlo jsem měla, když došlo, nestarala jsem se. Pak to začalo.

Zvracela jsem často, zvlášť po ránu, myslela jsem si, že umírám, bylo mi špatně, nemohla jsem téměř nic pozřít, aby se to nepotkalo se záchodovou mísou. Nemohla jsem se hnout, byla jsem pořád unavená a celkově jsem byla na dně. Jednoho dne jsem měla sama sebe dost a zašla za svou dětskou lékařkou, ta mi řekla, že čekám dítě. Byla jsem zoufalá, nevěděla jsem, co mám dělat. Poslali mě na gynekologii, kde mi řekli, že je čas na odstranění plodu. Řekla jsem, že si to rozmyslím. Nakoupila jsem jídlo a opět se uzavřela před světem, o školu jsem se nestarala, neměli komu zavolat, byla jsem sama v tom malém temném bytě, ležela jsem v slzách. Nevěděla jsem, jak je to možné, nechápala jsem to, nevěděla jsem, co mám dělat. Pak přijela máma, byla vyléčená, tvrdila to. Našla mě vyhublou, bledou, s kruhy pod očima. Objímala mě a omlouvala se mi, aniž by věděla za co. Po hodině v jejím objetí jsem jí to řekla. Vyděšeně se na mě dívala, pak mě pohladila po hlavě a slíbila mi, že to zvládneme. Donutila mě milovat toho malého tvora ve mně, ihned odsoudila potrat. Odhlásila mě ze školy, že si beru na rok pauzu. Ano, donutila mě podívat se na to malé jako na něco, co je mým osudem, jako něco co budu milovat, jako svůj vlastní život, jakmile mu pohlédnu do očí. Opustily mě deprese a úzkostné stavy. Ač mi to přišlo nemožné, začala jsem se těšit. Každý den jsem se vážila a přeměřovala a tím zjišťovala, jak moje malá naděje roste, říkala jsem svému rostoucímu bříšku různě, moje malá naděje, štěstí moje nebo šťouchálku. Našla jsem si jména, ale nelíbilo se mi žádné z těch právě módních, pro holčičku jsem tedy vybrala jméno Alice a pro chlapečka jméno Edward. Obě jména ve mně vyvolávala hřejivý pocit jistoty. Sic mi bylo čerstvě sedmnáct, měla jsem se stát matkou. V poradně mě pohlíželi z patra, ale líbil se mi pocit, že právě já budu mít svůj vlastní zázrak. Byly mi lhostejné pohledy ostatních žen, ať už u doktora nebo v parku. Denně jsem chodila do parku sledovat děti. Smích dětí mi vyvolával příjemný pocit u srdce. Často jsem si s mým zázrakem povídala i na veřejnosti, stávalo se denně, že na mě lidé pokřikovali, že jsem blázen, nebo že jsem nějaká malá coura, ale bylo to jedno, nic mě nemohlo vyrušit z mlhy radosti. Máma mi byla oporou, pro tentokrát se starala ona o mě a já měla konečně pocit, že tohle je moje doba absolutního štěstí. Díky své mámě a šťouchálkovi jsem zažila těch nejkrásnějších osm měsíců. Ano, pouze osm. Pak se stalo něco, na co jsem nebyla připravená.

Jednou v noci jsem se probudila s křečemi v břiše. Pokusila jsem se vstát, ale zamotala se mi hlava a já prudce dosedla na postel, na prostěradle byla obrovská rudá skvrna, ovládla mě panika.

„Mami!“ křičela jsem. Brečela jsem, věděla jsem, že něco je špatně a právě to mě děsilo, nevědomost.

Jely jsme do nemocnice, z poradny jsem vytušila, že se už chce ven, ale já měla ještě měsíc! Dýchala jsem tak, jak jsem se to učila, ale moc se mi to nedařilo, byla jsem vystresovaná, vystrašená a to vám nepřidá.

Dostaly jsme se tam a ihned se ke mně dostal lékař. Bylo to hrozné, nikdy jsem se necítila tak hrozně, ani když jsem byla sama zahnaná do koutu bytu svými nočními můrami. Měla jsem velké bolesti, injekce nezabírala a já se cítila jako bych měla umřít, ale nebála jsem se o sebe, bála jsem se o mého malého tvorečka.

Po několika hodinách, ani jsem nevnímala čas, se dostal na světlo světa můj malý Edward. Byl maličký a slabý, dali mi ho nejprve do náruče, byl to takový pocit. Ani nevím, jak ho správně popsat, bylo to štěstí smíšené s pýchou. Cítila jsem jeho malé srdíčko a bylo mi jasné, že ho nikdy neopustím, nedopustím, aby se mu něco stalo, ochráním ho za cenu vlastního života, to mi bylo jasné. Můj svět se scvrkl na jediného človíčka. Byl tak krásný, jeho smaragdové oči zářily jako drahokamy. Pak ho dali do inkubátoru. Po náročném porodu jsem byla unavená, spala jsem dlouho.

Můj malý Edward byl hodně slabý, ležel tam tak bezmocně, mluvila jsem k němu tak, jako když byl ve mně, povídala jsem mu pohádky. Pokaždé jsem od něj odcházela s těžkým srdcem. Po dvou dnech se objevily komplikace, nikdo si nevšiml problémů, dokud se nepřihlásily samy. Zrovna jsem stála u inkubátoru, když přístroje k němu připojené začaly zběsile pípat, najednou přiběhla sestřička a začala něco chystat, přiběhl doktor a otevřel tu kukaň, můj šťouchálek přestal dýchat, jeho malý hrudníček se přestal pohybovat. Snažili se ho oživovat, ale marně. Byla jsem zděšená, jen jsem tam stála a pozorovala, jak z mého dítěte vyprchá život. Nepodařilo se jim ho zachránit. Prý měl poškozené srdce a jednu plíci. Mohli přednést jakékoli argumenty, ale i přesto jsem je nenáviděla. Po tvářích mi tekly slzy a já nemohla uvěřit, že ten malý chlapeček už nikdy neotevře své krásné zelené oči, nedokázala jsem to pochopit, klečela jsem u něj dlouho, mluvila jsem k němu tak jako předtím, omlouvala jsem se mu, já slíbila, že ho ochráním, hladila jsem ho po hlavičce, hlas se mi silně třásl, ale já nedokázala přestat. Doktor mi konejšivě položil ruku na rameno, ale já ucukla, to on neoživil mého chlapečka, může za to on! Začala jsem na něj křičet, hystericky jsem na něj křičela, slzy mi tekly proudem.

„Slečno Swanová, není to ničí chyba, ani ten největší odborník by nedokázal odhalit ten problém.“ Snažil se mi to vysvětlit, ale zkuste zhroucené matce vysvětlit, že to není ničí vina. Taková matka vás pošle dál než do háje. Vím to, já to zažila. Museli mi dát injekci na uklidnění, usnula jsem a po probuzení vedle mě seděla máma, držela mě za ruku a její oči byly oteklé od pláče. Odmítala jsem jídlo. Odmítala jsem promluvit. Pořád jsem stála u okna a pozorovala okolí. Ani jsem nemrkala. Stále jsem si přehrávala vzpomínky s mým malým Edwardem. Na pocit pýchy, který jsem cítila, když jsem jej držela. V duchu jsem k němu promlouvala, stále jsem se mu omlouvala.

Po týdnu jsem se dostala domů. Zařídila jsem s mámou pohřeb. Byla jsem tam jen já, máma a kněz a taky malá tmavě hnědá rakev. Už jsem nemohla brečet, vyplakala jsem snad oceán a na další slzy jsem neměla dost sil. Jen jsem tam stála, dívala se, jak rakev sestupuje dolů do země. Nevím, jak bych měla popsat to, co jsem cítila. Cítila jsem bezmeznou bolest. Viděla jsem jeho zelené oči a jeho roztomilý malý obličejíček. Celé dny jsem nemluvila, chodila jsem po parku a sledovala ty malé děti na písku, jejich smích mě nyní bodal do srdce, to už bylo svým způsobem mrtvé. Chodila jsem jako tělo bez duše.

A právě proto jsem tady. Sedím v letadle, slzy mi tečou po tvářích, ale nikdo se mě na ně nezeptá. Nikdo nechce vědět, proč tak mladá holka jako já brečí, vždyť bych měla být šťastná, že mám celý život před sebou, ale můj život skončil. Já nemám důvod být šťastná. Jediné na co jsem myslela, byl útěk, nechtěla jsem být v místech, které mi připomínaly mé ztracené naděje a štěstí. Nemohla jsem mámu opustit, nevěděla jsem si rady, tak to vyřešila ona za mě, poslala mě k tátovi do Forks, máma mu všechno vysvětlila tak, aby se mě na nic nevyptával, byla jsem jí neskonale vděčná, i přes to co se stalo, a ona si to vyčítala jako svou chybu, jsem ji nedokázala nenávidět, bylo to zvláštní, najednou jsem chápala, jaké to je být matkou a jak ona musí trpět spolu se mnou.

„Bello, stýskalo se mi.“ Řekl táta a už mě drtil v náručí, nic jiného nebylo potřeba říkat, byla jsem ráda, že ho vidím, on rád viděl mě. Všechno věděl a na nic se mě nevyptával.

Druhý den jsem nastupovala do školy, opakovala druhák. Všichni byli zvědaví, kdo že se to přistěhoval, to bylo zřejmé už na parkovišti. Došla jsem do kanceláře, vzala si rozvrh a plánek školy a vydala se na první hodinu. Ve dveřích jsem se srazila s nějakou holkou, už od pohledu milou, tak jsem se seznámila s Angelou. Celý den jsem byla podrobovaná zkoumavým pohledům, vydržela jsem nic neříkat, i když  bych nejraději křičela něco nevhodného pro dívku.

Na obědě jsem seděla s Angelou a jistou Jessikou, bylo patrné, že je dosti ukecaná, ale nechávala jsem to být, bylo mi to absolutně jedno. Naráz se otevřely dveře a dovnitř vešlo pět nadlisky krásných lidí, na první pohled mě upoutali. Jessika rentgenovala úhel mého pohledu a už jí cukaly mimické svaly, jak je procvičovala, aby mohla spustit nežhavější fámy. Chvíli jsem je sledovala, ale zase jsem sklonila pohled k jídlu.

„Ty nechceš vědět, kdo to je?“ zeptala se mě nevěřícně.

„Ne, ani ne,“ řekla jsem a jeden z těch krásných zvedl hlavu, podíval se na mě a zase ji sklopil.

Jessika mě naprosto ignorovala a spustila svou řeč: „To jsou Cullenovi, jsou adoptovaní a jsou vážně divní, s nikým se nebaví, jen tak mezi sebou. Ta blondýna je Rosalie a chodí s tím medvědím chlapcem Emmettem, ten vysoký hubený je Jasper a chodí s Alicí…“ Jakmile dořekla její jméno, nahromadily se mi v koutcích slzy, ale ona dál pokračovala, „a ten nejkrásnější a nejžádanější je Edward.“ Teď už jsem neměla daleko k vypuštění slz. Podívala jsem se na tu Alici i na Edwarda, byli krásní, tak krásní, že tahle jména jim seděla. Omluvila jsem se Angele a Jessice a utíkala na záchod, kde jsem se svezla po chladných kachličkách na podlahu. Rozvzlykala jsem se, opět se otevřely stavidla a já viděla ty smaragdové oči, zase mě ovládly ty pocity smutku a neštěstí. Nemohla jsem to vydržet a utíkala k autu, cestou jsem míjela překvapené lidi, u nějakého stříbrného auta postávali Edward s Alicí a koukali mým směrem, bodejť by ne, byla jsem určitě červená od pláče. Pohled jsem jim opětovala, dívala jsem se do jejich zlatých očí, představila jsem si místo nich zelenou, i tak by byli krásní. Nasedla jsem do auta a chtěla je domů, ovšem to bych nesměla být já. Vyjížděla jsem z parkoviště, ale špatně jsem odhadla vzdálenost a v okamžiku největší rychlosti při rozjíždění jsem to napálila do vysoké zdi. Abych se přiznala, cítila jsem v tom okamžiku štěstí. Nebála jsem se smrti, dokonce jsem jí šla vstříc, byla jsem vyrovnaná se svým odchodem. Jediné co si pamatuju, byl křik, dvě ledové ruce, jak mě vytahují z vraku auta a krásné zlaté oči. Pak jsem slyšela krásný melodický hlas. Bylo jich tam několik, tři myslím.

„Carlisle, zachraň ji.“ Křičel ten nejkrásnější z nich.

„Dělám, co umím, Edwarde.“

„Já ji proměním, ona tohle nezvládne.“

„Ne, Alice! Neber ji její duši.“

„Ale pokud to neudělám teď, nestane se to už nikdy, protože ona umře, Edwarde.“

„Ne, nedělej to. Ona bude žít. Carlisle ji zachrání“

„Máme problém…“ Slyšela jsem a také jsem uslyšela jiný, dobře známý zvuk, naprosto nezaměnitelný. Pípání smrti.

„Dobře, začínám s masáží srdce…“ ozývalo se již z větší dálky.

„Udělej to, Carlisle, proměň ji, zachraň ji…“ ztrácelo se v dálce, v tom sametově jemném hlase byla slyšet panika.

„Je pozdě, Edwarde, ona to nezvládne…“

„Ne! To ne!“ křičel ten hlas.

Nic víc, nic míň se nepamatuju. Propadala jsem se do tmy, věděla jsem, že to přijde, čekala jsem na smrt. Od jistého okamžiku jsem vlastně jen přežívala. Jak jsem někde četla: „Zemřel, ještě když žil.“ Ano, to se hodí.

Nikdy nebudu litovat svého života. Možná byl krátký a nepředvídatelný, plný náhod a nehod, ale byl to můj život, který jsem prožila. Byla jsem šťastná, dokonce vím co je neštěstí. Poznala jsem vše za svůj krátký život. Teď vím, že mě už nic nebude bolet. Uvidím zase ty krásná zelená očka. Zase uvidím svého malého Edwarda, a kdo ví, třeba tam jednou potkám i toho velkého se zlatem v očích.

Pohled, na kterém záleží

Tak odešla jedna z mnoha trpících duší. Žila a umřela. Poznala svět takový, jaký je. Třebas já znám budoucnost a jen jediná osoba ji zná taky. Ale kolik je potřeba odvahy, aby upírka, co má ten dar, dokázala budoucnost změnit? Odvahu nenašla, ani její bratr, jehož zlaté oči vyhasly pro ty čokoládové, které znal jen pár dní ze dnů a z vizí své sestry.

Vím, že mě můžeš slyšet, duše zbloudilá, co teď štěstím záříš. Zasloužila jsi vidět to malé dítě, pro nějž jsi trpěla. Jdi nyní do bran věčnosti a nevracej se zpět na onen krutý svět.

Autor: souteznipovidky, v rubrice: FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky

Sdílet

Diskuse pro článek Smaragdové oči - Avalone: