Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Probudila jsem se v Římě - zuzka88

Probudila jsem se v Římě - zuzka88Soutěžní povídka - 1. téma Probudila jsem se v Římě

Povídka svou kategorii vyhrála, ocenili jsme originalitu, provedení a přimhouřili oko nad pár chybami a utahaným začátkem.

Článek je ponechán v původní podobě, bez oprav.

zuzka88


Probudila jsem se v Římě a…

Probudila jsem se v Římě a… a asi bych měla začít od začátku.

Tímhle výletem se mi splnil životní sen. No, ne úplně životní, ale od začátku střední školy, kdy mě chytla móda, jsem si přála jediné. Dostat se na stáž k nějakému módnímu návrháři. Každý den jsem doma seděla a kreslila, vybírala látky a modlila se, abych se jednou dostala do světa, jehož dveře přede mnou byly zatím zavřené.

Moje matka vlastní butik na Manhattanu. Je to úžasný obchod plný samých osobitých a jedinečných kousků. Díky tomu jsem se vlastně začala zajímat o módu. Začala jsem chodit do návrhářské školy, a když se mi něco obzvlášť povedlo, nabídla to mamka ve svém obchodu k prodeji.

Každé léto jsem zkoušela dostat se někam na stáž. Nasbírat zkušenosti, ale nedařilo se mi, až letos. Poslala jsem svoje návrhy několika návrhářům po celém světě a doufala a doufala a světe div se, povedlo se. A to přímo u Emilia Pucciho. V Římě! No není to úžasné.

Vždycky jsem obdivovala jeho práci, hru s barvami, jedinečné a neokoukané střihy. Byl pro mě něco jako bůh. Nemohla jsem se dočkat léta. Doma jsem pořád otravovala, až mě naši odmítali poslouchat.

Otec, Ital duší i srdcem, mi nechal zařídit dům po babičce. Zemřela už před několika lety, vlastně jsem ji viděla jen jednou v životě - a abych se přiznala, nepamatuju si ji – ale táta si ten dům pořád nechával, možná z nostalgie, strávil v něm dětství a část mládí. Kdo ví. Moc s námi, se mnou a mamkou, o téhle části svého života nemluví.

Všechna vyprávění začínají, když se s mamkou potkali. On byl doma na prázdninách, ona přijela na dovolenou, byla to láska na první pohled. Když odjela, psali si dopisy – mamka jich má plný šuplík – a pak za ní taťka přijel do Ameriky. A necelé 3 měsíce po seznámení se konala svatba. Otec se pak přestěhoval natrvalo do New Yorku a do Itálie jsme jeli jen jednou. Tenkrát myslím měla babička nějaké kulaté narozeniny, moc si to nepamatuju, byla jsem ještě malý špunt. A teď, v osmnácti letech jsem se tam měla vrátit. Neskutečně jsem se těšila.

Dva dny před odjezdem jsem už měla všechno zabaleno a byla jsem připravená vystartovat hned, jak to bude možná.

„Buď opatrná holčičko,“ loučila se se mnou mamka. Stáli jsme uprostřed letištní haly a ona mě mačkala, jako bych odjížděla na pořád nebo co. Bohužel jedu jen na dva měsíce, brala bych i víc. Táta tak emotivní nebyl. Jen mě poplácal po rameni, zeptal se, zda mám dost peněz, zda jsem si nezapomněla kreditku a klíče od domu a pak mi řekl ahoj. On byl vždycky spíš praktický. Byla jsem to já, kdo mu lípl pusu na tvář, jako poděkování za všechno. Protože on mi dal peníze, zajistil bydlení a všechno. Ne, že by to pro něj byl takový problém, byl uznávaným právníkem, takže si vydělal víc než dost, ale přesto…

Překvapeně se na mě podíval, protože většinou jsme si city nějak moc neprojevovali. Pak už jen pac a pusu a mohla jsem jít na odbavení.

V letadle jsem seděla vedle starého manželského páru, který neměl na práci nic jiného, než mě vyslýchat. Vydržela jsem to asi hodinu a pak raději předstírala spánek. Na tohle jsem totiž vážně neměla.

Řím nás přivítal zapadajícím sluncem, teplým vánkem a spoustou hluku a turistů.

Na letišti jsem chytila taxi a nechala se odvést k domu. Měla jsem toho dost. Byla jsem unavená a jediné, po čem jsem v tu chvíli toužila, bylo dát si sprchu a zalézt do postele. Ta milá paní, která vedle mě se svým manželem seděla, mi totiž nedala ani na chvilku pokoj. Ano, předstírala jsem, že spím, ale jen jsem pootevřela očičko, abych zjistila, jestli nespí oni, už to zmerčila a začalo další kolo otázek. Při té vzpomínce jsem se otřásla. Asi největším šokem bylo, když se zeptala, zda už jsem provozovala sex. Musela jsem při tom být červená jak malina, když jsem se snažila nějak změnit téma, ale babka se nedala, takže jsem nakonec řekla pravdu. Ano. Bylo to jen jednou, bylo to dost hrozné a v nejbližší době to nehodlám opakovat. To jsem jí samozřejmě nevykládala.

„Jsme tady,“ vyrušil mě z přejímání taxikář. Vykoukla jsem z okýnka a viděla bílý dům.
„Grazie.“ Vystoupila jsem, počkala jsem, až mi vyndá zavazadla. Měla jsem toho poněkud víc, to víte, dva měsíce jsou dva měsíce. To chce oblečení, boty, doplňky a kdo víc, co ještě.

Znovu jsem se zadívala na svůj dočasný domov. Byla to menší vilka se sněhově bílou fasádou a zelenými okenicemi. Stála v klidné uličce, kterou sotva projelo jedno auto. Byla u ní menší zahrádka s posezením. Líbila se mi.

Nechala jsem tašky taškami a šla na průzkum. Táta to nechal udělat opravdu báječně. Nábytek byl převážně bílý, doplněn barevnými předměty. Vypadalo to tu přesně jako na italském venkově. Nic přepychového, ale přišlo mi to strašně romantické. Škoda jen, že ta romantika není s kým sdílet.

Třikrát jsem se musela vrátit pro kufry, než jsem je všechny odtahala do ložnice. S vybalováním jsem se neobtěžovala. Jen jsem vytáhla pyžamo, saténové kraťásky s tílkem, a po horké sprše, padla do postele jako zabitá.

A tak se stalo, že jsem se probudila v Římě a zjistila, že jsem zaspala. Budík ukazoval půl osmé a já měla být v osm na místě.

Nejenže jsem se nestíhala připravit, ani jsem pořádně nevěděla kam jít. Chtěla jsem ráno vstát dřív, abych si to v klidu našla. Bohužel, nepovedlo se.

Vystřelila jsem z postele, popadla první šaty, které jsem našla na vrchu jednoho z kufrů. Z druhého vytáhla boty, ani jsem neměla pořádně čas zjistit, jak to ladí dohromady a to jsem chtěla udělat první den dojem. Světlé vlasy jsem projela hřebenem, řasy nalíčila maskarou a už vybíhala ze dveří. Byl to fofr. Příprava mi zabrala deset minut, což se stalo mým osobním rekordem. Normálně jsem schopná strávit chystáním ven i hodinu.

Fajn, tak teď už jen ulici Via del Corso. Podle toho, co jsem vyčetla z mapy, kterou jsem studovala, by to nemělo být daleko od domu. Zahlédla jsem cedulku s názvem ulice Via Rasella, super, jsem správně, teď už jen ten správný směr.

Já nevím, proč jsem si do háje tu mapu nevzala sebou, nadávala jsem si. Zahlédla jsem nějakou ženu, tak jsem neváhala a pospíchala za ní.

„Mi scusi, mi potrebbe aiutare, per favore,“ spustila jsem lámanou italštinou. Táta mě svůj jazyk nikdy neučil, tak jsem si doma udělala takový rychlo kurz, což znamenalo učebnici a cédéčko.
„Si,“ kývla.
„Dove si trova Via del Corso?“ vypotila jsem ze sebe. Žena se na mě vlídně usmála, a ukázala na druhou stanu, než jsem původně šla. Nakonec mě tam k mému velkému štěstí doprovodila a já byla ušetřena zbytečného bloudění.

„Grazie, grazie,“ děkovala jsem jí horlivě. Jen mi zamávala na pozdrav a odcházela. Podívala jsem se na hodinky. Osm pět. Ach jo.

Vlítla jsem do dveří. Na recepci jsem se představila a mladý muž mě poslal do druhého patra. Schody jsem vyběhla, jak nejrychleji to šlo, a zaklepala na určené dveře. Otevřela mi drobná tmavovláska. Takové pískle.

„Pojď, ještě nikdo nepřišel,“ vyzvala mě a v tu chvíli mi spadl šutr ze srdce. Ohlédla jsem se do zrcadla, které bylo připevněné na zdi za mnou, a oddychla si ještě jednou, protože moje oblečení vypadalo líp, než bych čekala. Šaty byly bílé, takže zelené páskové boty na podpatku se k nim perfektně hodily.

Usmála jsem se na tu malou elfku, no co, opravdu tak vypadala, a zaplula do kanceláře. Byla tam jen ona a ještě jeden kluk.

„Jsem Alice,“ přestavila se.
„Sophie.“
„Tohle je Paolo,“ ukázala na kluka.
„Ahoj,“ řekla jsem, a on jen kývnul. Pak už nebyl na hovory čas. Do kanceláře vplula prostorově výraznější žena s tmavými vlasy, jejichž konce přecházely do svítivě červené.

„Alice Cullenová, Sophie Navarrová, Paolo Caracciolo,“ předčítala jména a ukazovala na nás prstem s rudě nalakovaným nehtem. Všichni jsme jí to odkývali a ona si udělala nějaké poznámky.

„Dobrá, tak začneme.“ Zaklapla notes a zpražila nás pohledem. Hm, je opravdu milá, pomyslela jsem si.
„Já jsem Antonella Bocciová a budu něco jako váš anděl strážný,“ hrozivě se usmála. Anděl mi k ní vážně neseděl. „Když budete něco potřebovat, půjdete za mnou, když něco provedete, půjdete za mnou. Já vám rozdělím úkoly, já jsem za vás zodpovědná a já vás taky můžu poslat šupem domů, rozuměli?“ zeptala se a sladce se usmála. Nasucho jsem polka. Tak tohle bude ještě zajímavé, nějak jsem neměla představu, co od svého pobytu zde můžu čekat, ale stejně jsem si asi vykreslila obrázek, kterak pomáhám návrháři s výběrem látek a tak podobně.

„Začínat budete vždy v osm a končíte ve čtyři. Pozdní příchody se netolerují. Máte maximálně tři napomenutí a pak si můžete koupit jízdenku. Nějaké dotazy?“ vyštěkla, až jsem sebou trhla. Nikdo se ani nepohnul a ona pokračovala ještě asi patnáct minut ve výčtu toho, co můžeme, nemůžeme, nesmíme a tak podobně. Nejvíc bylo položek nemůžete a nesmíte. Mohli jsme úplné minimum.

Pak nám rozdělila úkoly a my měli o zábavu až do konce pracovní doby postaráno. Naše práce byla opravdu strašně důležitá, většinu času jsme lítali z jednoho konce budovy na druhý a doručovali různé vzkazy, přenášely návrhy od jedné osoby k druhé a podobně. O půl čtvrté už jsem necítila nohy a ve čtyři myslela, že nedojdu domů.

„Sophie,“ zavolala na mě Alice, chvilku předtím, než jsem otevřela dveře na ulici. „Co takhle někam večer zajít? Trochu si projít město a tak?“ navrhla.
„Jo, to by bylo fajn,“ kývla jsem. „Jen nevím, jak budu schopná chodit. Zítra si musím vzít nějaký jiný boty, v těhle by to nešlo.“ Alice se zasmála.
„Vyzvednu tě v osm,“ řekla a někam zmizela. To toho nemá ještě dost? Já byla ztahaná jak kotě. Hned jak přijdu domů, zavrtám se do pelechu a nevylezu dřív jak v sedm, abych se stihla připravit. No, budu si muset zvykat.

---

„Je tu fakt krásně,“ rozplývala jsem se, když jsme s Alice procházely úzkými kamennými uličkami plných turistů. Slunce už zapadlo a zdálo se, že je to pro všechny nějaké znamení k tomu, aby vylezli ze svých příbytků.

Bylo krásně teplo, v ruce jsem svírala kornout se zmrzlinou a užívala si tu chvilku klidu. Alice se ve městě vyznala, takže nás zkušeně vedla přesně tam, kam jsme chtěly, aniž bychom musely bloudit jako já dneska ráno.

„Teče ti to.“ Alice mávla rukou k ledové pochoutce v mé ruce a já začala rychle lízat, než mi zteče na ruku.
„Kde vůbec žiješ? Vypadá to, jako bys byla rodilá Italka, teda až na to jméno, a pleť… a oči. No, vlastně jako Italka vůbec nevypadáš, ale dost se tu vyznáš. I italsky mluvíš plynule.“
„S rodinou bydlíme ve Washingtonu ve Forks. Takové malé městečko. Italsky umím, protože mě baví učit se jazyky a hlavě jsem doufala v tuhle příležitost, tak jsem se tomu hodně věnovala a v Římě už jsem párkrát byla,“ vysvětlovala.
„Hmm. Já se taky snažila, ale marně. Něco málo ze sebe vypotím, ale…“ pokrčila jsem rameny.
„Neboj, za pár týdnů tady budeš mluvit úplně bez problémů,“ chlácholila mě Alice a vesele do mě šťouchla, div mi zmrzka nespadla.

Za hovoru jsme pomalou chůzí došly na náměstí Di Trevi, kde byla ta velká nádherná fontána. Průzračná voda tryskala z jednotlivých trubiček umě zakomponovaných mezi sochami. Bylo to úžasné umělecké dílo. Její okraje byly obsazeny návštěvníky, kteří se s ní fotili nebo si jen užívali pohledu na tu krásu.

Našla jsem si jedno volné místečko a klekla si na římsu. Pod vodou jsem viděla spoustu třpytivých šupinek.

„Když tam hodíš minci a budeš si něco přát, tak se ti to splní,“ řekla Alice. Hmm, že bych to vyzkoušela? Už jsem chtěla hrábnout do kabelky, abych našla nějaký drobásek, když jsem si všimla něčeho na zemi.

Zvedla jsem minci, která měla asi dva centimetry v průměru. Byla trochu zašlá. Otočila jsem ji na rub, abych zjistila, z jaké země je, protože jsem nikdy nic podobného neviděla. Ale žádnou nápovědu jsem tam nenašla. Znovu jsem ji přetočila. Na líci byl profil muže s hustými neupravenými vlasy. Měl orlí nos, ostře řezaný profil a i takhle se zdálo, že se mračí.

„Ukaž, co to máš?“ zajímala se Alice a nakukovala mi přes ruku.
„Nevím, našla jsem ji na zemi. Je zvláštní.“ Otáčela jsem peníz ze strany na stranu, jako by mi měla vyvěštit budoucnost. Pak jsem si všimla, že má kousek vyštípnutý, ale nevypadalo to, že by to bylo náhodou. V tom vyštípnutém místečku byla vyrytá nějaká písmena, ale v šeru jsem je nepřečetla.

Je to zajímavé. První suvenýr z Říma a zadarmo, usmála jsem se a hodila minci do kabelky. Ze své peněženky jsem vzala drobák, otočila se k fontáně zády, zhluboka se nadechla a přes rameno hodila peníz, který se žblunknutím zahučel pod vodou. Přála jsem si jediné, ne, vlastně to byly dvě věci. První, ta důležitější byla najít lásku, čím starší jsem byla, tím víc jsem po ní toužila, ale ona se mi na míle vyhýbala. No a druhá věc, taková menší byla, aby tahle moje stáž dopadla co nejlíp.

„Půjdeme?“ zeptala se Alice, která přecházela kolem.
„Jasně, ráno stejně musíme brzo vstávat.“

Alice mě doprovodila k domu, u kterého zaparkovala svoje auto, a se zamáváním zmizela na druhém konci ulice.

Následující týden byl krušný, po pracovní stránce a divný po té druhé. V práci jsme se nezastavili, už nás vysílali i do města, tedy mě a Paola, Alice má prý alergii na slunce. Chodili jsme vyzvedávat látky, přenášeli modely z jednoho sídla společnosti do druhého a podobně. Doma jsem pak vždycky padla vysílená na postel a kolikrát usnula, aniž bych se svlékla.

A ty divné věci… několikrát jsem měla pocit, jakoby mě někdo sledoval. Ale kdykoliv jsem se otočila, nikde nikdo nebyl. Taky věci v domě byly jinak uspořádané, než jsem je nechávala, teda aspoň myslím. Znáte to, ráno pospícháte, necháte hrneček na lince, rozevřený časopis na stole, podprsenka kouká ze šuplíku. No a odpoledne se vrátím a podprsenka je skovaná, časopis zavřený, hrníček ve dřezu. Ale nikdy nic nezmizelo. Třeba se mi to jen zdálo.

Jenže pak se stalo něco… nečekaného. Něco, co mě opravdu vyplašilo a přimělo mě přesvědčit Alici, aby se ke mně nastěhovala, aspoň dočasně.

Bylo páteční odpoledne, a protože ve firmě skoro nikdo nebyl, dostali jsme propustku a měli volné odpoledne. Asi hodinu jsme s Alicí obdivovaly návrhy na podzimní kolekci. Byly úžasné, neobvyklé. Alice pak ještě zůstala a já se vydala domů. Sluníčko krásně svítilo, bylo teplo a měla jsem před sebou volný víkend. Paráda, co víc si přát? V tu chvíli mě nic nepadalo. Plánovala jsem si, jak se krásně vyspím, posedím na zahraně a budu prostě odpočívat. Taky jsme chtěly s Alicí vyrazit nakupovat. Prostě pohodička.

Ale teď už vím, co víc si přát. Bezpečnost.

S tlumeným prozpěvováním jsem odemkla dveře, tašku hodila na botník, skopla boty a šla si do kuchyně pro něco studeného k pití.

Bylo to tu zase. Polštářky na gauči byly shrnuté k jedné straně, tak jsem je určitě nedávala. A jeden polštář byl vysunutý, jako by tam někdo něco hledal. Přeběhl mi mráz po zádech. Co se to tu děje? Potichu jsem šla do kuchyně, ale byla prázdná. Tak jsem se ozbrojila deštníkem s ostrou špičkou, který byl uložený ve stojanu u dveří, a opatrně vyšlapala schody nahoru. Chodba prázdná, koupelna taktéž, volný pokoj jakbysmet. Teď už chyběla jen moje ložnice. Pomaloučku jsem stiskla kliku a otevřela dveře. Měla jsem co dělat, abych nevykřikla. U mého prádelníku stála osoba celá v černém a s kuklou na hlavě. Všechny šuplíky byly zotvírané a věci přeházené. Uniklo mi povzdechnutí a muž - podle postavy to byl muž - mě zpozoroval. Co teď, honem rychle mysli, proudilo mi hlavou. Napadla mě jediná věc. Vytrhla jsem klíč ze zámku, zabouchla dveře a rychle zamkla. Pak jsem utíkala dolů, abych zavolala policii.

Ti přijeli za čtvrt hodiny a našli jen prázdný pokoj. Všechny věci byly srovnané a okno otevřené. Je to jasný, zdrhnul. Ale co tu mohl chtít?

Policista se mnou sepsal protokol, šlo to ztuha, protože moje italština na to nestačila, ještěže mladší kolega uměl anglicky. Hned se mi líp vysvětlovalo, co se stalo. Seržant, nebo co vůbec byl, moc se v těch věcech nevyznám, nechápal, že nic nechybí. Proč bych měla mít v pokoji chlapa v kukle a všechno na svém místě a to jsem měla na toaletce nějaké šperky a v šuplíku dokonce peníze. Nic, nevzal si prostě nic.

Seržant si mě pochybně měřil a myslel si svoje. Američanka přijede do Itálie a hned dělá rozruch kvůli ničemu, jen aby byla zajímavá.

S přáním dobrého dne se rozloučili a já ještě chvíli strnule seděla. Pak jsem vytáhla telefon a už žhavila linky. Alice to zvedla po prvním zazvonění a okamžitě přijela. Uvařila mi bylinkový čaj, ale moc nepomohlo, tak mi nalila panáka. Po něm jsem se přestala klepat a byla schopná říct jí, co se tu stalo.

Pozorně si mě vyslechla a uklidnila. Prý chodila na sebeobranu, takže nás ochrání. Vzala si volný pokoj nahoře s tím, že tu pár dní zůstane, kdyby něco. Hned jsem měla lepší spaní.

Ale pořád mi vrtalo hlavou, co to mělo znamenat. Proč byl ten chlap v mém domě a proč tu slídil? Alice tomu taky nerozuměla a poradila mi, ať na to zapomenu. Řím je velké město a tohle se tu občas stane.

Snažila jsem se myslet na jiné věci a třeba při práci se mi to dařilo, ale pak jsem přišla domů a ze všeho nejdřív prošla všechny pokoje, abych se ujistila, že tam zase není. Alice totiž chodila domů, až když se začalo stmívat. Prý ji práce baví a nevadí jí zůstávat tam déle.

---

„Sophie, co kdybychom dneska někam vyrazily. Trochu se pobavit?“
„Proč ne. Od toho prvního večera jsme nikde nebyly.“ Nebyl čas, síla ani chuť.

Obě jsme se vyfikly, nalíčily, pečlivě načesaly a vydaly se do víru velkoměsta. Obešly jsme pár barů a klubů. Bylo fajn jen tak se bavit, hodit všechno za hlavu.

Vlnily jsme se s Alicí v rytmu hudby, ale jelikož jsem předtím něco málo vypila, začalo se mi chtít na malou. Zařvala jsem Alice do ucha, že jsem hned zpátky a zaběhla na dámské toalety. Cestou zpátky jsem do někoho vrazila. Dotyčný stál hned za dveřmi.

„Omlouvám se. Měla jsem se dívat,“ vyhrkla jsem a zvedla hlavu, abych mu viděla do obličeje. A musela jsem ji zvednout hodně vysoko. Byl to asi dvacetiletý kluk s tmavými kratšími vlasy. Jeho oči vypadaly jako noční obloha, dokonce jsem měla pocit, jakoby mu v nich zářily hvězdy.

Nádherně se na mě usmál a mně se málem podlomila kolena.

„To nic,“ mávl rukou. „Nedala by sis něco k pití?“ zeptal se. Nebyla jsem schopna slov, tak jsem jen přikývla. Vydali jsme se k baru. Bylo to trochu složitější, protože se všude motala spousta lidí. Nějak se mi zamotaly nohy a spadla bych, kdyby mě ten kluk nechytil za loket a nepřidržel. Vděčně jsem se na něj usmála.

Cestou jsem zahlédla, jak na mě Alice mrká. V rychlosti jsem ji to oplatila a sedala si na barovou židličku. Kluk nám něco objednal a přisedl si.

„Mimochodem, já jsem Oliver,“ představil se a podal mi ruku.
„Sophie.“ Potřásla jsem si s ním a na seznámení jsme si připili. Málem mi shořel krk.
„To je síla,“ hekala jsem. Oliver se usmál a mé srdce se rozbušilo závratnou rychlostí. Bože můj, že je to skutečnost. Ale mně by se přece nic takového nestalo, zoufala jsem si.
„Co takhle si zatancovat,“ navrhl.
„Proč ne.“

Vzal mě za ruku a vtáhl do tančícího davu. V tu chvíli pustil DJ ploužák, tak mi s nevinným úsměvem a pokrčením ramen, jakože to jinak nejde, dal ruce kolem pasu. Já mu své položila lehce na ramena. Chvíli jsme se tak vlnili, ale pak si mě Oliver přitáhl blíž. Spojila jsem ruce za jeho krkem. Ještě, že jsem měla podpatky a byla tak vyšší, jinak bych tam nedosáhla.

Protančili jsme spolu zbytek noci. A pak si domluvili schůzku, byla jsem šťastná jak blecha. Líp už to dopadnout nemohlo.

Domů jsme dorazily k ránu a já naprosto vyčerpaná padla do postele.

Při příchodu jsem se vůbec nerozhlížela kolem sebe, ale když jsem se v poledne probudila a pořádně si prohlédla svůj pokoj, nezbylo mi než začít křičet. Všechno bylo rozházené, zásuvky vytahané a jejich obsahy zpřeházené. Vypadalo to tu jak po boji.

Dveře se rozrazily a do pokoje vběhla Alice.

„Co se tu stalo?“
„Ne… nevím,“ zakoktala jsem se a roztřeseně sebrala ze země své oblíbené šaty.

Nevím, jestli se mi to nezdálo, ale měla jsem pocit, že Alice začichala a její výraz zostražitěl. To je blbost.

„Musím zavolat policii,“ řekla jsem a tahala z kabelky telefon.
„Ne.“
„Co ne? Někdo se sem vloupal, už podruhé. Musím zavolat policii,“ zopakovala jsem.
„Sophie, to není dobrý nápad,“ přela se se mnou.
„Alice, řekni mi jeden rozumný důvod, proč nevolat policii,“ požádala jsem ji.
„Protože,“ zhluboka se nadechla. „Protože to byl upír.“ Vykulila jsem oči. Myslela jsem, že ona včera nepila, ale pravděpodobně pila víc než já, jinak by takovou blbost nemohla říct.
„Upír? Děláš si ze mě srandu? Myslíš, že Drákula se rozhodl prohledat můj dům a zkusit si pár kousků spodního prádla?“
„Vím, že je těžké to pochopit, ale je to tak. A neboj, o tvoje prádlo mu pravděpodobně nešlo,“ uklidňovala mě.
„To jsi opilá nebo ses uhodila do hlavy. Alice, říkáš úplné nesmysly.“
„Nejsou to nesmysl,“ bránila se.
„Já to nechápu,“ svěsila jsem ramena a posadila se na postel.
„Víš, já jsem taky upír.“
„Cože?“ vyletěla jsem zpět na nohy.
„Ano, já a celá moje rodina jsme upíři. A ten, kdo tu byl, byl taky upír. Nevím, co tu mohl pohledávat, ale není to bezpečné. Raději zavolám domů, aby sem přijeli. Bude lepší, když nás bude víc, aspoň dokud nevíme, o co přesně mu jde. Možná by nám v tom pomohl Edward. To je můj bratr.“ Jen jsem ji poslouchala a nebyla schopná slova. Ona to myslí vážně. Všechno co řekla je pravda. Musela jsem si zase sednout, protože jinak by to se mnou seklo.

„Jen je zvláštní, že jsem ho neviděla,“ poklepala si prstem na rty. „Moc divné. Vydržíš tu chvilku sama? Dojdu si pro telefon.“ Nebyla jsem schopná odpovědět, jen jsem ji vyděšeně pozorovala.
„Hej, aby bylo jasno, já ti neublížím. My nezabíjíme lidi, tedy naše rodina. Živíme se krví zvířat. Já nikdy nikomu neublížila. Jasný?“ Tentokrát jsem přikývla.

Alice odešla z pokoje. Takže nepije lidskou krev, aspoň něco, pomyslela jsem si. Ale co ten, který se mi vloupal do domu, čím se živí on? Jaká je pravděpodobnost, že taky pije zvířecí krev? Podle toho, co jsem o upírech věděla, asi malá. Ale je fakt, že půlka věcí, které jsem o upírech věděla, na Alice neseděly. Bože, já se snad úplně zbláznila.

Když se Alice vrátila, ještě s kýmsi mluvila po telefonu, pak rychle zavěsila a podívala se na mě.
„Zítra by tu měli být.“
„Mám pár otázek,“ sdělila jsem jí.
„Dobře, tak co kdyby sis dala něco k jídlu, a při tom si popovídáme,“ navrhla. Jen jsem kývla, protože jsem měla docela hlad.

A tak jsme nakonec mluvily celé odpoledne, já se ptala, Alice odpovídala a vysvětlovala. Bylo toho tolik. Konečně jsem věděla, proč je v práci až do západu slunce, proč je tak studená, nejí a podobně. Pomalu jsem to začínala chápat, ale stejně jsem si říkala, jestli tohle není jen nějaký šílený sen, ze kterého se nakonec probudím. Ale žádné probuzení se nekonalo.

Druhý den dopoledne přiletěli ostatní Cullenovi. Trochu mi vyrazili dech. Čekala jsem všechno, jen ne to, co jsem viděla. Bylo jich šest, dvě ženy a čtyři muži. Alice se hned na jednoho vrhla a vášnivě se s ním políbila. Sklopila jsem pohled, protože mi přišlo hloupé na ně zírat.

„Ehm, ehm,“ odkašlal si kluk s bronzovými vlasy, mimochodem fešák. I když všichni Cullenovi byli krásní. Alice se se smíchem odtáhla od blonďáka a všechny mi představila.

Svoje "adoptivní" rodiče, krásnou sestru Rosalii, jejího přítele a zároveň svého bratra Emmetta, který mě přímo v letištní hale objal a zvedl do vzduchu, svého přítele Jaspera, který si se mnou potřásl rukou a nakonec bratra Edwarda, toho s bronzovými rozcuchanými vlasy.

Všichni jsme se přemístili ke mně do domu, kde Alice vysvětlila situaci. Vyptávali se mě, jestli netuším, co by to mohlo znamenat, ptali se na mou babičku, ale jelikož jsem ji moc neznala, neměla jsem pro ně moc odpovědí.

Věděla jsem, že Edward čte moje myšlenky, tak jsem se snažila, myslet jen na praktické a normální věci, ale často mi mysl ujela a já přemýšlela nad tou bizarní situací, nebo jsem obdivovala jejich krásu a prostě se přestala absolutně soustředit. V takových chvílích se Edwardovi na tváři objevil úžasný úsměv.

Podívala jsem se na hodiny. Dvě pryč.

„Nerada vás ruším, ale něco mám, takže mohli bychom debatu odložit na později?“ Ve tři jsem se měla sejít s Oliverem. S tím nádherným Oliverem.

Edward na mě mrknul. Bože, zaúpěla jsem v duchu. Alice se usmála.

„Jasně, pojď, pomůžu ti připravit se. Rosalie, pojď s námi.“ Všechny tři jsme šly do mého pokoje, který už byl uklizený a vypadal jako vždycky. Rose ujala mých vlasů, Alice mě nalíčila a pak jsme společně vybraly oblečení. Bylo teplo, takže to vyhrály minišaty na úzká ramínka. Ještě boty a kabelka a je to.

Rose byla moc fajn. Vyptávala se na Olivera a pak mi s Alice radily, jak na to. Dost jsme se u toho nasmály. Vysypala jsem obsah své obvyklé kabelky na postel a to nejdůležitější chtěla dát do menší. Přehrabovala jsem se hřebenem, rtěnkou, doklady, peněženkou, kapesníčky, nějakými papírky, malou voňavkou a dalšími krámy, když jsem uviděla malou oválnou věcičku. To je ta mince od fontány. Vzala jsem ji mezi palec a ukazovák a přešla s ní k oknu.

„Co to máš?“ zeptala se mě Rose.
„To jsem našla. Nevím, je zvláštní.“ Položila jsem peníz na toaletku a sešla dolů.

„Chovejte se tu jako doma,“ křikla jsem, zamávala holkám a šla na smluvené místo.

Oliver už tam čekal. Byl nádherný, měl světle modré tričko, jehož rukávy obepínaly jeho svalnaté paže, bílé kraťasy a na nohou bílé adidasky. Hned jak mě zahlédl, roztáhl ústa do širokánského úsměvu a mým břichem se rozletělo hejno motýlů. Srdce se mi rozběhlo, jakoby už chtělo být u něj.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ho.
„Ahoj Krásko.“ Usmála jsem se a neubránila se červenání. „Pro tebe,“ řekl a strčil mi do ruky bílou růži. „Je jako ty. Stejně krásná a nevinná.“ Po těchto slovech jsem byla rudá až za ušima.
„Je to pravda, mně můžeš věřit,“ usmíval se.
„Fajn, to by pro začátek stačilo,“ zarazila jsem ho.
„Jak myslíš. Co takhle zmrzlinu?“

Procházeli jsme se starodávnými uličkami, lízali zmrzlinu a povídali se. Oliver tu byl na prázdninách. Byl z New Yorku, jako já. Nemohla jsem uvěřit tomu, jak je svět malý. Studoval na architekta a byl skvělý - vtipný, okouzlující a snadno mě dokázal uvést do rozpaků, což se mu zřejmě líbilo, protože mě neustále častoval komplimenty a ty mi přiváděly červeň do tváří.

Zastavili jsme se u Fontány Di Trevi. Chvíli jsme pozorovali padající vodu a pak se Oliver zeptal.
„Už sis něco přála?“ Kývla jsem. Postavil se těsně přede mě, takže mi zastínil výhled. Nemusela bych ani natáhnout ruku, abych se ho dotkla. Po zádech mi přejelo příjemné mrazení. Trochu jsem zaklonila hlavu, abych mu viděla do tváře. Jeho nebeské oči byly zabodnuté do mého obličeje.
„A splnilo se ti to?“ To je dobrá otázka. Splnilo? Při pohledu do Oliverových očí bych řekla, že ano. Můj pohled se přesunul na jeho rty. Vypadaly hebce. Jak asi líbají. Namáhavě jsem polkla a znovu se mu zadívala do očí a pokrčila rameny.

Oliverovi se v očích zablesklo, pak se ke mně sklonil a jemně políbil na rty. Trochu hlavu odtáhl a čekal na mou reakci. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale dala jsem mu ruce kolem krku. To pro něj bylo znamení. Objal mě kolem pasu a zvedl ze země, aby mě měl blíž. Plně jsem se pohroužila do polibku. Bylo to nepopsatelné. Jeho rty lehce klouzaly po mých. Šimraly mě, hladily. Mohla bych ho líbat navždy.

Když mě postavil, musela jsem se ho přidržet, abych neslítla na dlaždice, kterými bylo pokryté celé náměstí.

„A teď?“ Dobře jsem věděla, na co se ptá.
„Ano.“

Pak mě doprovodil domů a polibkem se rozloučil. Vyměnili jsme si telefonní čísla a on slíbil, že zavolá. Jako ve snách jsem vešla do domu. Zavřela za sebou dveře, opřela se o ně a pak mě nohy zradily a já sjela na zem. Jsem zamilovaná, blaženě jsem se usmívala a tak mě taky našla Esmé.

„Jsi v pořádku?“ strachovala se. Jen jsem na ni přiblble koukala a pořád se usmívala.
„Je jen zamilovaná,“ zavolal z obýváku Jasper, a když přišel do chodby, měl na tváři podobný výraz jako já.

Pak přiběhla Alice, zvedla mě ze země a vedla do obýváku.
„Musíš mi všechno říct, ale všechno,“ švitořila. Jakoby to už nevěděla.
„Alice, nech jí být. Stejně jsi to všechno viděla,“ mírnil ji Edward a vlastně řekl to, co jsem si myslela. Někdy se to čtení myšlenek hodí.

„Sophie,“ oslovil mě Carlisle. „Holky mi ukázaly tohle.“ V ruce držel tu zvláštní minci.
„No a co?“ nechápala jsem, proč se tváří tak vážně. Stále jsem byla na obláčku lásky a tohle mi přišlo jako nesmyslné plývání času.
„Myslím, že to je to, co tu ten upír hledal.“ Tím mě dokonale probral.
„Tohle, vždyť je to… vlastně to nic není. Jestli to chce, tak ať si to vezme. Stačí říct, hlavně, když to skončí.“ Opravdu jsem nerozuměla tomu, proč by měli chtít tu minci, k čemu to je, když je to vlastně ani mince není. A taky si o ni mohly normálně říct.
„To není jen tak nějaká mince. Když jsem ještě žil u Volturiů, proslýchalo se, že byl vynalezen přístroj na zničení upírů. Byly to jen fámy, ale to neznamenalo, že to není pravda. Jenže se nikdy nikomu nepodařilo ho najít. Buď byl hodně dobře skrytý, nebo vůbec neexistoval. Ale to nejdůležitější je, že klíč k tomu místu má vypadat jako mince. Je na ní vyobrazen vynálezce a já si myslím, že tohle by mohlo být ono.“
„Přístroj na zničení upírů?“ zopakoval Edward a nakonec vytáhl větu do otázky.
„Ano,“ potvrdil Carlisle. „Celý život jsem si myslel, že je to jen výmysl, ale zjevně ne a teď ho chce někdo získat.“

„Co budeme dělat?“ zeptal se Jasper.
„Budeme doufat, že sem dotyčný ještě přijde a budeme si s ním moci promluvit. Neměl by být problém to z něho dostat.“ Rozhlédl se po své rodině a všichni to odkývali.

To je teda pěkné. Konečně se dostanu do Říma a je tu někdo, komu jsem něco neúmyslně sebrala a on to chce zpět.

„A co mám dělat já?“ starala jsem se.
„To co vždycky,“ odpověděl mi Carlisle. Hmm, tak jo.

Takže jsem chodila do práce a domů, jako by se nic nedělo. Menší zádrhel nastal tehdy, když se mnou nikdo nemohl jít domů, protože svítilo slunce. Tu cestu jsem většinou absolvovala sama, ale Cullenovi nepředpokládali, že by se na mě dotyčný odvážil zaútočit, poslední dobou mě občas doprovázel Oliver.

S ním to bylo skvělé. Byl tak milý a… no prostě úžasný. Doma se vždycky smáli mému výrazu. Jasper byl trochu mimo z mých pocitů a Edward z mých myšlenek.

Kdykoliv zabloudila moje mysl k Oliverovi, jeho ústům, která tak krásně líbala, chytil se za hlavu a začal naříkat. To pro mě bylo znamení, abych si dala pozor.

Minci, o kterou tu tak šlo, měl u sebe Carlisle, prý to tak bude bezpečnější. Za ten týden se u mě nikdo neukázal. Říkala jsem si, že to možná vzdali. Tak jsem pozvala na sobotu Olivera na večeři. Plánovala jsem, že mu uvařím, zapálím svíčky a užijeme si to. Cullenovi chtěli jet na lov, tedy jen část z nich, aby tu někdo byl, kdyby něco, ale přemluvila jsem je, aby jeli všichni. Slíbila jsem, že při prvním problému zavolán, a stejně, když tu bude Oliver, nikdo sem nevleze. Edward trochu protestoval, ale s pomocí Alice jsem ho ukecala. Kdo ví, proč mi Alice tak pomáhala.

Ale už to vím taky. Zapomněla jsem na její předvídání budoucnosti. Než odjeli, strčila mi malý balíček a s laškovným mrknutím zmizela ze dveří.

Roztrhla jsem papír a do rukou vypadly dva kousky krajkového nic. Bylo to sexy prádlo ušité z fialových krajek. Že by mi tím chtěla něco naznačit? Ale já, ne… to ne. Radši na to nebudu myslet. Prádélko jsem odhodila na postel a šla připravit večeři. Uvařila jsem těstoviny podle receptu babičky. Táta je miloval. Prostřela jsem stůl, a když jsem usoudila, že je všechno ok, běžela jsem se převléknout.

Nakonec jsem si vzala to prádlo od Alice. Prostě se mi líbí, nic víc v tom není, obhajovala jsem se v duchu. Trochu jsem nalíčila, učesala se a to už dole zazněl zvonek. Nadšeně jsem seběhla ze schodů a rozrazila dveře.

„Ahoj,“ řekla jsem na přivítanou, ale Oliver na nic nečekal. Volnou rukou mě popadl kolem pasu a spojil naše rty. Byl to dlouhý omamující polibek.
„Ahoj,“ zašeptal, když jsme se od sebe odtrhli. „Pro tebe,“ podával mi kytici býlí lilií. Zabořila jsem do nich nos. Voněly nádherně. V kuchyni jsem se dala do vázy a tu postavila na stolek pod okno.

„Nádherně to voní,“ pochválil můj výtvor Oliver. Usmála jsem se. Nevím, co to se mnou bylo, ale cítila jsem lehkou nervozitu. Za tu dobu, co se známe, jsem si zvykla na jeho přítomnost, lehké doteky, polibky, ale dneska jsem si připadala jak na prvním rande.
„Půjdeme se posadit?“ navrhla jsem.

Nabrala jsem jídlo, Oliver nám nalil víno a pak jsme se pustili do jídla. Já se v něm spíš přehrabovala, ale do Olivera to padalo jak vojáci do krytu. To mu však nezabránilo vrhat na mě žhavé pohledy. Pohledy, které mi způsobovaly bolení břicha a pocení dlaní. Když jsme dojedli, zůstali jsme ještě sedět.

Oliver se přes stůl natáhl pro moji ruku a hrál si s mými prsty. Světlo svíček mu na tváři vykreslovalo zvláštní stíny a jeho oči zářily jako temné hvězdy.

Díval se na mě a já namáhavě polkla. Co mám dělat? Panikařila jsem.

No, nakonec se to vyřešilo samo a ani nevím jak. Najednou jsem ležela v posteli, Oliver se nade mnou skláněl a já v duchu děkovala Alice, za její dárek. Bylo to nepopsatelné. Všechny špatné pocity, které jsem z téhle "činnosti" měla poprvé, byly nahrazeny novými, mnohem intenzivnějšími.

Vyčerpaně jsem mu leže v náruči. Prsty jsme měli propletené a ani jeden z nás nemluvil. Jen jsme si užívali blízkosti toho druhého. Pak mě přetočil na záda a začal líbat po obličeji, plynule přešel na krk. Usmívala jsem se.

„Jsi nádherná,“ lichotil mi, stejně jako několikrát předtím.
„Ty taky nejsi špatný,“ žertovala jsem. Oliver přimhouřil oči a pak se na mě vrhnul. Začal mě lechtat. Jeho ruce jsem cítila úplně všude. Svíjela jsem se, ječela, ale nebylo mi to nic platné.

„Co jsi to říkala?“
„Já… ááá, já nevím. Asi nic,“ zkoušela jsem zachránit situaci.
„Já jsem si to myslel.“ Obdařil mě dalším úsměvem a pak mě políbil. A z polibku se vyvinulo další milování, které bylo lepší než to předchozí, pokud je to vůbec možné.

„Miluju tě,“ vydechla jsem, aniž bych o tom přemýšlela.
„Taky tě miluju.“ Jestlipak za tohle může fontána? Jestli ano, tak jí děkuju. Víc jsem se k němu přitulila a usnula.

Vzbudila jsem se ještě za tmy. Oliver vedle mě poklidně oddechoval. Byl na něj krásný pohled. Vlasy měl rozcuchané, tvář uvolněnou. Neodolala jsem a jemně ho políbila na tvář. Pak jsem odešla do koupelny, abych si dala sprchu.

Teplá voda mě hladila po těle a já si přála, aby to byly Oliverovi velké dlaně. Mohl by sem za mnou přijít. Ale asi stále spal. Osušila jsem se, tělo namazala tělovým mlékem s levandulí, vzala si župan a šla zpět do pokoje.

Otevřela jsem dveře a ztuhla. Oliver nespal. Ale to, co dělal, mě šokovalo.

Všiml si mě a taky se zarazil. Věci, které právě vytáhl z mého toaletního stolku, mu vypadly z ruky.

„Sophie,“ řekl a zněl zničeně. Vstoupila jsem dovnitř, ale držela jsem si od něj odstup. Nevěděla jsem, co si myslet, je to zloděj?
„Není to tak, jak si myslíš.“
„Ne? A jak to teda je?“ vyjela jsem na něj. Já jsem tak blbá. Zamiluju se, vyspím se s ním, dokonce mu vyznám city a on? Do očí mi vyhrkly slzy.
„Nechtěl jsem, ale…“ Kajícně se na mě díval, ale bylo mi to jedno. Za posledních čtrnáct dní je to už po několikáté, co se mi někdo přehraboval v osobních věcech. A tak mě to napadlo. Ta pitomá mince.

„Ty chceš tu minci.“ Nebyla to otázka, jen konstatování. Oliver nic nepředstíral a kývl.
„Jsi taky upír?“ zeptala jsem se, ale nezdálo mi to. Jedl, byl teplý, měl modré oči.
„Ne.“ Ani se nedivil, že vím o upírech.
„Proč ji chceš?“
„To je složité.“
„Co je na tom složitého? Využil jsi mě. Chtěl ses přese mě dostat k tomu krámu. Proč jsi to neřekl rovnou, mohli jsme si to všechno ušetřit.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Všechno byla lež, já jsem tak blbá.“
„Sophie, já jsem ti nelhal,“ zkusil to.
„Ne? A jak bys to teda nazval?“ zeptala jsem se ironicky.
„Nechtěl jsem ti ublížit.“ Přistoupil o krok ke mně a natáhl ruku. Ucukla jsem a o krok ustoupila.
„Nedotýkej se mě. Už nikdy,“ zasyčela jsem.
„Lásko,“ zašeptal, ale přerušila jsem ho.
„Neříkej mi tak. Nemáš na to žádné právo. Hra už skončila. Můžeš jít, tu minci stejně nemám. Není důvod, aby ses tu zdržoval.“
„Sophie, to nebyla hra.“
„Já to nechci poslouchat. Odejdi,“ vybídla jsem ho. Ale on se ani nehnul.
„Vypadni,“ zakřičela jsem. Podíval se na mě s bolestí v očích, ale mě to nezajímalo. V hlavě jsem měla jen jednu věc. Využil mě, lhal mi, podvedl mě.

Naházel na sebe oblečení a odešel z pokoje. Počkala jsem, až dole klapnou dveře a teprve pak jsem dala průchod svým emocím.

Lehla jsem si na postel, zabořila nos do polštáře, kde předtím spočívala jeho hlava, vdechovala jeho vůni a brečela jak želva. Pak jsem pro změnu dostala strašný vztek, tak jsem do toho polštáře bušila a pak ho hodila na zem. Proč se tohle musí stát zrovna mně? To nemůžu být jednou normálně šťastná?

S podobnými otázkami v mysli jsem usnula. Probudila jsem se v poledne. Slunce za okny zase svítilo a vypadalo to na krásný nedělní den. Představila jsem si, jak nádherný by byl, kdyby se včera nestalo, to, co se stalo. Leželi bychom s Oliverem v posteli, možná se znovu pomilovali a pak bychom se mohli jít projít… Ale on to udělal. Udělal to a tím všechno padá. Oblékla jsem se a šla dolů.

Cullenovi už byli doma. Nevím, jestli věděli, co se včera stalo, ale asi ne, protože se usmívali a vypadali spokojeně. Jen pohled na mě je pravděpodobně trochu vyděsil. Ani se nadivím. Měla jsem kruhy pod očima. Oči od pláče lehce červené. Na sobě kraťasy a vytahané tričko. Takhle normálně nechodím.

„Je tu ještě Oliver?“ zeptala se mě Esmé. Jen jsem záporně zakroutila hlavou a utekla ven, kde jsem se schovala do altánu.

Zaslechla jsem lehké kroky, ale neotočila jsem se.

„To bude dobrý,“ tišil mě Alicin hlas.
„Nebude,“ zaskřehotala jsem a znovu se rozbrečela. Proč tu vůbec bulím kvůli takovýmu… „Tys to viděla?“
„Jo, něco málo.“
„Nemůžu uvěřit, že mi lhal. Nechal to zajít tak daleko. Vyspali jsme se spolu. Řekl mi, že mě miluje a pak se mi prohrabuje ve věcech,“ popotáhla jsem.
„A co hledal? To jsem neviděla,“ chtěla vědět Alice.
„Tu proklatou minci. Už od té chvíle, kdy jsem ji našla mi ničí život.“
„Hledal tu minci?“ podivila se. „Ale na co to chce? Není upír, tím jsem si jistá,“ přemýšlela. „Měly bychom to říct Carlislovi,“ rozhodla, vytáhla mě na nohy a odvedla do domu.

Nakonec jsem to neříkala jen Carlislovi, ale celé rodině. Při řeči mě provázely jejich lítostivé pohledy.

„To mě mrzí, drahoušku,“ řekla Esmé, když jsem domluvila. Samozřejmě jsem jim řekla zkrácenou verzi bez detailů, ty byly až moc choulostivé.
„Proč ji hledá? A jak přišel na to, že ji máš ty?“ zeptal se Carlisle a zněl jako profesionál.
„Nevím, na to jsem se nestihla zeptat, ani mě to v tu chvíli nenapadlo.“
„Nebylo by špatné to vědět.“
„Tak by ho sem Sophie mohla pozvat a zeptáme se ho,“ navrhl Edward.
„To v žádném případě,“ bránila jsem se. Nechci ho už v životě vidět. „Já s ním mluvit nebudu.“
„Edward má pravdu, třeba by nám řekl, o co jde. A jinak ho sem nedostaneme,“ potvrdil Carlisle. Oni se na mě snad spikli.
„Na,“ podával mi Edward telefon. Zamračila jsem se na něj. „Prosím,“ dodal. „Když se to dozvíme, tak to třeba půjde nějak vyřešit a ty budeš mít klid.“ S tou vidinou jsem šáhla po mobilu a zavolala Oliverovi. Dost se divil, že mě slyší. I já byla ráda, že ho slyším, ale samozřejmě jsem to neřekla. Snažila jsem se znít věcně a klidně. Slíbil, že v pět bude u mě. Ani se neptal, proč má přijít.

Pak nezbývalo, než se na to připravit. Nemůžu se před ním ukázat jako strašidlo. Ještě by viděl, co se mnou jeho chování udělalo a to jsem vážně nechtěla.

Těch pár hodin, které zbývaly do Oliverova příchodu, uteklo jako nic. Tentokrát jsem neotevírala dveře s nadšením jako včera. Chladně jsem ho pozdravila a odvedla do obýváku. Vypadal překvapeně, že je tu tolik lidí.

„Co se děje? Proč jsi mě zavolala?“
„Carlisle s tebou chtěl mluvit. Tohle jsou Cullenovi, rodina Alice,“ řekla jsem, ale k bližšímu představování se neměla. Oliver si je měřil pohledem a pak pronesl.
„Jste upíři.“
„Jsme,“ potvrdil mu to Carlisle. „Jak jsi to poznal?“
„Nejste první, se kterými mám tu čest. Ale tam ti byli jiní. Měli rudé oči,“ řekl tvrdě. Edward se trochu zašklebil a Jasper otřásl. Upírovi asi nemůže být zima.
„My se neživíme lidskou krví, ale pijeme zvířecí krev,“ vysvětlil Carlisle.
„Proč jsem tady?“ zeptal se znovu Oliver.
„Potřebujeme od tebe pár odpovědí.“
„Já vám nemusím nic vykládat,“ prskl, otočil se a chtěl odejít.
„Ale budeš,“ řekl výhružně Emmett a chytil ho svými svalnatými pažemi. Oliver se mu pokoušel vykroutit, ale marně, Emmett byl silnější.
„Tohle se vás vůbec netýká. Nechtě mě na pokoji,“ vztekal se Oliver.
„To se pleteš. Týká se to Sophie, takže i nás,“ informoval ho Edward. Vděčně jsem se na něj usmála.
„Řekni nám, co víš a necháme tě jít,“ dal mu na výběr Carlisle.
„Mám jinou možnost?“
„Asi ne.“

Emmett posadil Olivera na gauč, sedl si po jeho pravé straně a Edward polevé. Asi aby ho mohli lépe chytit, kdyby zdrhal.

„Co chcete vědět?“ zeptal se vzdorovitě.
„Co víš o té minci?“ začal Carlisle.
„Vám to tak budu vykládat.“
„To teda budeš, chlapečku,“ rozkřikl se Emmett, až jsem se bála, že Olivera uhodí.
„Emme,“ okřikla jsem ho. Podíval se na mě a pokrčil rameny.
„Měl bys jim to říct,“ přemlouvala jsem ho.
„Sophie, ty nevíš, o co tu jde. Nechci, aby ses do toho zaplétala.“
„Tak na to už je trochu pozdě, nemyslíš? Byl tu nějaký upír a hledal to. Proč to chceš ty?“
„Cože? Oni to hledají?“ podivil se.
„Ano, proto potřebujeme, abys nám pomohl,“ odpověděl mu Carlisle.
„Vy jste taky upíři. Proč bych vám měl věřit.“ Povzdechla jsem si. Tohle bude těžké.

„Mohli byste mě prosím nechat s Oliverem osamotě?“ požádala jsem Cullenovi.
„Zvládneš to?“ zeptal se Edward.
„Jo, neboj, jen si něco vyjasníme.“
„Kdyby něco, však víš,“ mávla mi Alice.
„S tebou by neměl šanci,“ zazubila jsem se na ni a sledovala, jak jdou nahoru.

„Takže jsi tu jen proto, že tě potřebujeme, jinak bych tě nevolala, aby bylo jasno.“
„Chápu, ale nech si to vysvětlit. Nechtěl jsem ti ublížit.“ Znovu a znovu.
„Já to nechci poslouchat. Olivere, potřebujeme tvoji pomoc. Ten upír tu byl už dvakrát.“
„Ale, co když v tom tihle,“ ukázal rukou do stropu „jedou taky. Jsou to přece upíři.
„Ne, oni jsou tu jen, aby mi pomohli. Nic o tom neví. To Carlisle přišel na to, že jde asi o tu minci. Tak co je s ní? Proč ji všichni chtějí?“
„Dobře, řeknu ti to. Je to klíč k přístroji, který by měl zničit všechny upíry.“ Takže měl Carlisle pravdu.
„A proč ho chceš ty? K čemu ti to bude?“ Nechápala jsem, na co bude člověku taková věcička.
„Já je musím zničit.“
„Proč?“
„To je jedno. Kde je ta mince?“
„Jak víš, že ji mám?“
„Díky tomuhle.“ Z kapsy vytáhl něco jako kompas. „Dovede to k minci, je to něco jako magnet.“ Vzala jsem si to a prohlédla. Vypadal hodně staře.
„Víš, kde máš hledat ten přístroj?“ ozval se ze schodů Carlisle. Otočila jsem se. Byl tam sám a vypadal zvědavě.
„Ano,“ řekl Oliver stručně.

Než jsem se nadála, byli jsme na cestě. Protože nás bylo trochu moc, jeli jsme třemi auty. Nevím, kde jich Cullenovi tolik sebrali, ale bylo to to poslední, co mě v tu chvíli zajímalo. Seděla jsem na zadním sedadle vedle Olivera, na místě řidiče Edward.

V autě bylo ticho jako v hrobě. Nervózně jsem těkala očima mezi Oliverem, Edwardem a okolím. Nevěděla jsem, co se bude dít. Jakou má Carlisle představu o nadcházejících chvílích? To jako sebereme tu věc a necháme Olivera, aby to použil? Nebo to zničíme?

Bože, do čeho jsem se to připletla. Povzdechla jsem si. Edward se na mě díval přes zrcátko a povzbudivě se usmíval. Oliver ke mně natáhl ruku a chtěl vzít tu mojí, ale uhnula jsem.

„Sophie, prosím.“ Záporně jsem zavrtěla hlavou.
„Dej mu šanci, nemyslel to špatně,“ přimluvil se za něj Edward. Nevěřícně jsem vykulila oči. Dělá si ze mě srandu?
„Ne, nedělám. Ale vím, co se stalo, nezapomínej na tu drobnost, kterou umím. Vyslechni si ho.“
„Hmm, tak jak to je,“ povolila jsem. Dvojitému nátlaku se špatně odolávalo. „Ale ty neposlouchej,“ namířila jsem prst na Edwarda.
„Jak je libo,“ usmál se.

„Víš, když jsem zjistil, že máš tu minci ty. Chtěl jsem ji mermomocí získat. Šel jsem do toho klubu, věděl jsem, že tě tam potkám. A taky se stalo. Stačilo pár úsměvů a měl jsem tě, ale zjistil jsem, že se mi líbíš. Když jsme se sešli podruhé, už to nebylo jen z vypočítavosti, ale proto, že jsem to tak chtěl. No a pak… bylo mi s tebou dobře. Zamiloval jsem se. Neplánoval jsem to, ale stalo se to. Nelhal jsem ti.“ Úpěnlivě se mi díval do očí. Vypadal upřímně. Možná mě měl opravdu rád, ale stejně mi lhal. Možná ne ve svých citech, ale neřekl mi o té minci a dokonce mi prohledával věci.

Ve zpětném zrcátku jsem se střetla s Edwardovým pohledem. Mrknul na mě.

„Dobře, beru to, ale to neznamená, že jsi mě nezklamal. Dokončíme tuhle věc a každý si půjdeme svojí cestou,“ shrnula jsem to.
„Ale Sophie, já myslel…“
„Co jsi myslel?“ přerušila jsem ho. „Že se ti vrhnu kolem krku a všechno bude v pořádku? Tak to jsi trochu na omylu. Lhal jsi. Možná ne v tom, že mě miluješ, ale lhal jsi. Vlastně ani tvými city si nemůžu být dost jistá.“
„Zeptej se Edwarda.“
„Kašlu na Edwarda,“ vyjela jsem.

„Nerad vás ruším, ale už jsem na místě,“ řekl Edward a zajel k obrubníku, kde zaparkoval za ostatní.

Vystoupila jsem z auta a rozhlédla se. Stará ulice, úzké domky nalepené na sebe. Nic zajímavého. Nic, co by naznačovalo, co se tu skrývá. I když to je asi účel.

„Tak co teď?“ zeptala jsem se.
„Coby, vezmeme to a pojedeme,“ pokrčil rameny Emmett.
„Nemyslím, že to bude tak snadné,“ zkazil mu jeho plány Carlisle. „Kde to je?“ otočil se na Olivera.
„Mělo by to být někde ve sklepě. Ale hlídají to ti upíři, co byli u Sophie. Nechtějí nechat nic náhodě, to, že nemají klíč, jim nevadí.“
„Dobře, asi bude nejlepší, když půjdete se Sophií do auta. My zjistíme, klik jich tu je a pak se o to postaráme.“
„Ne, v žádném případě. Když už jsem došel až sem, tak to taky dokončím,“ rozkřičel se Oliver.
„Mohl bys trochu ztlumit, jak jsi sám řekl, nejsme tu sami,“ mírnil ho Jasper. „Vy dva jste lidé, snadno by vás zabili. Museli bychom vás hlídat, když u toho nebudete, bude to snažší.“
„A co s tím budete dělat?“ zajímal se Oliver.
„To nechám na tobě. Jak jsi sám řekl, ty jsi došel až sem,“ řekl mírným hlasem Carlisle. Oliver kývnul a pak se otočil k autu, kterým jsme přijeli. Přidržel mi otevřené dveře, a když jsme se posadili, tak za námi lehce zabouchnul.

Podívala jsem se ven, ale ulice už byla prázdná. Nervózně jsem si žmoulala ruce. Co když se jim něco stane. Alice je tak malá a Esmé tak hodná. Proč tam vůbec chodili.
„Co s tím budeš dělat?“ zeptala jsem se, aby řeč nestála.
„To, k čemu je to určené. Zničím upíry,“ řekl prostě. Vykulila jsem oči. Byl najednou tak chladný. Kde je ten kluk, se kterým jsem strávila tu úžasnou noc?
„To nesmíš. Zabiješ tak i Cullenovi,“ protestovala jsem.
„To je jedno.“
„Není. Oni jsou jiní, jsou dobří. Mám je ráda.“
„Copak to nechápeš, jsou to upíři. Upír jako upír. Musím to udělat,“ trval na svém. Do očí mi vstoupily slzy. Je pravda, že jsem je neznala příliš dlouho, ale přirostli mi k srdci. Potřeštěná Alice, pořád veselý Emmett, Edward, který kdykoliv pomůže.
„Slíbil jsem to,“ zašeptal.
„A komu?“
„Své rodině… na jejich pohřbu,“ dodal. „Upíři je zabili. Zabili mi rodiče i sourozence.“
„Ježiši.“ Na tohle jsem neměla co říct. Nedokázala jsem si představit, že bych přišla o svou rodinu.
„A já je musím pomstít.“ Najednou vyskočil z auta a utíkal k tomu domu.

Co to sakra dělá? Neváhala jsem a běžela za ním. Jo, bála jsem se o něj, přiznávám. I přesto, co jsem mu řekla, mi na něm pořád záleželo, měla jsem ho ráda, milovala ho.

Ocitla jsem se na mini nádvoříčku. Kam teď? A, otevřené dveře. Byla už docela tma a nikde nesvítilo ani světýlko. Pomalu jsem si začínala uvědomovat, co to vlastně dělám. Ale kde je do háje Oliver.

Za dveřmi bylo kamenné schodiště. Opatrně, přidržujíc se stěny jsem sešla dolů. Všude bylo ticho. Jak to, že je takové ticho, když je tu minimálně sedm upírů a člověk.

Mráz mi běhal po zádech. Postupovala jsem krůček po krůčku. Opatrně, abych se někde nenatáhla. Chodba se stáčela doprava a pak doleva. V další odbočce jsem zahlédla světlo. Opatrně a co nejtišeji jsem se k ní přiblížila. Myslela jsem, že to budou Cullenovi, ale stáli tam tři statní muži. Něco jako Emmett, řekla bych. Začichali a otočili se.

„Máš tu společnost?“ zeptal se jeden někoho, koho jsem ze své pozice neviděla. Podíval se přímo na mě. „Aha, tak kamarádka.“

Zdrhej, křičela má mysl. A tak jsem ji poslechla. No jo, ale co zmůžu proti upírovi – ten chlap jím podle všeho byl, protože u mě byl ve zlomku vteřiny.

„Tak co holubičko? Co bys ráda?“ Čapl mě pod paží a vlekl k těm ostatním. To jsem pěkně namydlená, pomyslela jsem si. Strčil mě vedle Olivera do kouta a pak si špital se svými kumpány.

Kysele jsem se na Olivera ušklíbla. Vážně pěkně děkuju. Jeho pohled říkal, já za nic nemůžu, to tys sem lezla. Já mu tady zachraňuju zadek a on takhle. Je fakt, že bych mu nejspíš stejně moc nepomohla, ale aspoň jsem to zkusila.

Tak, co teď? Sami se odsud nedostaneme. Nakonec si z nás udělají pozdní večeři. Klid Sophie, klid, na paniku je vždycky času dost. Vždyť tu někde musí být dalších sedm upírů, kteří jsou na naší straně. Oni nás v tom nenechají.

Ti tři tam stále něco řešili. Nás si nevšímali a tak jsem měla příležitost se trochu porozhlédnout. Kamenná místnůstka bez oken, smrdělo to tu plísní a zatuchlinou a bylo mi docela zima. Nikde žádné dveře nebo něco, co by naznačovalo, kde je ta zatracená věc schovaná. Jediný východ byl ten, kterým jsem přišla. Nebylo tu nic, co by se dalo použít jako zbraň. Možná ta pochodeň na zdi, ale to bychom tu spíš neshořeli my dva. Kdoví, co zneškodní upíry. Nikdy mě nenapadlo se na to Alice zeptat. Budu to muset napravit hned, jak se odtud dostaneme.

Tak kde jsou? Určitě si museli všimnout, že tu jsme, nadělala jsem dost rámusu.

A pak se ve dveřích objevila Alice. Měla na sobě můj svetr a kalhoty, tvářila se šíleně zkroušeně - jako malá holčička, které právě umřelo koťátko. A když nás tam viděla, nehnula ani brvou.

„Pánové. Promiňte, že vás ruším, ale ztratila jsem se. Venku je tma a já se docela bojím, mohli byste mi prosím ukázat, kudy se dostanu do hotelu?“ Párkrát zamrkala řasami a ti tři borci na ni vykuleně čuměli. Jeden vyšel jejím směrem a za ním hned další dva.

Byli asi dva kroky od ní, když Alice na toho prvního skočila a… a utrhla mu hlavu! Bože!

Nevím, jak se to stalo, ale ocitla jsem se v sevření jednoho z hromotluků a Olivera držel ten druhý.

„Jestli nechcete, aby se těm dětičkám něco stalo, tak nám hezky dáte to, proč jste tu,“ řekl můj věznitel směrem k Cullenům, kteří se objevili v zákrutu chodby.
„A když nedáme?“ zeptal se ten pitomec Emmett.
„Vážně to chceš vědět?“ Mírně mi naklonil hlavu ke straně a rty mi přejel po krku. Pod tím dotekem jsem se otřásla odporem. Bylo mi jasné, co s námi zamýšlí udělat.
„Dobrý, chápeme,“ zarazil ho Jasper.

Ale oni jim přeci nemůžou dát tu minci. Nesmějí.

„Dobře,“ promluvil do ticha Carlisle. „Dáme vám to.“ Zuřivě jsem zakroutila hlavou.
„Nech toho,“ okřikl mě ten chlap a trhl mi rukou, až jsem zanaříkala.
„Nechte ji na pokoji, ona s tím nemá co dělat,“ ozval se tentokrát Oliver. Sledoval mě omluvným pohledem. Snažila jsem se aspoň trochu usmát, ale asi to moc nepomohlo. Pak jsem si vzpomněla na jednu věc. Byla to taková blbost, ale viděla jsem to v televizi, tak to třeba pomůže.

Věděla jsem, že na mě ten upír asi nekouká, ale i tak jsem protočila oči a svezla se podél jeho těla k zemi. Málem jsem si vykloubila ruku, protože mě držel jen za ni, ale svůj účel to splnilo. Odvedla jsem jeho pozornost. Škvírkou mezi víčky jsem zahlédla, jak se podíval dolů, a pak najednou zmizel. Kolem mě se ozývala spousta řevu, vrčení, praskání, skřípání. Raději jsem pevně stiskla víčka a uši si zakryla rukama. Ležela jsem na zemi stočená do klubíčka a docela se divila, že mě nikdo nezašlápl.

Mezi všemi těmi zvuky jsem pochytila výkřik. „Olivere!“ Nevím, kdo to křičel, ale trhalo mi to uši. Opatrně jsem vykoukla, abych zjistila, co se děje a zahlédla jsem, jak se jeden z těch upírů zakousl do Oliverovy nohy.

„Ne.“ Vyškrábala jsem se na nohy a běžela k němu. Byla jsem zoufale pomalá. Jasper tam byl dřív. Oderval od Olivera upíra a lehce si s ním poradil.

Ostatní zničili toho posledního a bylo po všem. Klekla jsem si k Oliverovi, kterému na čele vyvstaly krůpěje potu, a začínal sebou házet do všech stran. Skrz sevřené zuby mu vycházely steny a výkřiky.

„Co se to s ním děje? Co mu udělal?“ strachovala jsem se. Co když umře? Nechci, aby umřel. Miluju ho. Všechno jsem mu odpustila. Musím mu to ještě říct.
„Mění se v upíra.“
„V upíra?“ nechápala jsem.
„Tím, že ho kousnul, se mu do krve dostal upíří jed a začala přeměna,“ vysvětloval Carlisle.
„Nejde to nějak zastavit? On by nechtěl být upírem.“ Vzpomněla jsem si na to, jak mi vyprávěl o své rodině. Oliver vykřikl, tentokrát hlasitěji. Chytila jsem ho za třesoucí ruku.
„Možná by se s tím dalo něco udělat,“ řekl Carlisle.

No a tak byl Oliver ušetřen upírského života. Carlisle mu vysál jed z krve a zachránil ho. Oliver mu pak byl vděčný a konečně uznal, že Cullenovi nejsou jen tak nějací upíři.

Tu příšernost, kvůli které se tohle všechno semlelo – byla to malá krabička, skoro jako od sirek – Carlisle zničil. Neřekl nám jak. Prostě s tím odešel a vrátil se s prázdnou. Možná to tak bylo lepší, po detailech jsem vážně netoužila.

Když se všechno konečně uklidnilo, odjel Carlisle s Esmé zpět do Forks a ostatní tu zůstali se mnou a Alice. Zbývalo nám ještě pár týdnů naší stáže a hodlaly jsme si je pořádně užít.

Oliverovi jsem odpustila, možná jsem slabá povaha, ale při pohledu na něj jsem si nemohla pomoct. Navíc ta představa, že jsem málem přišla o tu možnost, mě přinutila vidět věci jinak.

A tak jsem nakonec v Římě našla víc než jen přátelství v podobě Alice a nakonec i ostatních sourozenců Cullenových, našla jsem lásku. Cit, na který jsem tak dlouho čekala, a který mě udeřil jako blesk z čistého nebe. Co udělá jedna mince hozená do fontány.

Nevěříte? Zkuste to sami.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Probudila jsem se v Římě - zuzka88:

 1
01.04.2013 [15:00]

kiki1Páni, to byla nádhera. Zajímavý nápad. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

30.01.2013 [20:51]

kikibellavinterovaWow. Je to úžasný. Nic si nedĕlej z gjwiruij. Mĕ se to moc líbilo. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

3. qjwiruij
19.01.2012 [19:50]

děs a hrůza dala bych tě na poslední místo Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

2. incompertus
23.11.2011 [16:38]

wow !! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. Katerina
14.07.2011 [19:22]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!