Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Přišla jsem do Volterry a... - AlesaCullen

03.10.2010 (21:00) • souteznipovidky • FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky • komentováno 0× • zobrazeno 957×

AlesaCullen

Přišla jsem do Volterry a...

Volterra,starobylé a krásné město. Město,které je pod ochranou velmi staré a mocné upírské rodiny-Volturovích. Ale to jsem tehdy ještě nevěděla. Je to asi padesát let,co jsem přijela do Volterry a záhadně se ztratila. Byla jsem tu s rodiči a šla se večer projít. Byla jsem mladá a hloupá. Když jsem potkala partu místních,byla jsem moc ráda,že mě pozvali,abych šla s nimi do místní hospody. Tehdy jsem to s pitím hodně přehnala,všichni mluvili docela dobře anglicky,tak že jsme si rozuměl a když jeden z nic navrhnul,že vylezeme na věž kostela,nebyla jsem proti. Ale jak to tak bývá,alkohol sebou nese i riziko ztráty rovnováhy. Schody byli tak strmé a mě se tolik točila hlava. Pak už si jen pamatuju jak jsem padala. Pak byla tma a zima. Další,co si pamtuju je ta nesnesitelná pálivá bolest,jako by mě někdo pálil za živa. Mými žilami jako by se rozléval oheň a já křičela,ale neslyšela jsme svůj hlas. Trvalo to tři dny,tři nesmírně bolestné dny. A pak jsem cítila,jako by pálení pomalu začalo ustupovat,stávalo se snesitelnějším,až nakonec ustalo úplně. Když jsem otevřela oči,nepoznávala jsem nic a nikoho kolem sebe. Byla jsem v obrovské staré posteli,stěny byli tmavé,okna byla zakrytá těžkými vínově červenými závěsy. Kolem mé posteli stáli dvě postavy,na sobě měli tmavé pláště až ke kotníkům. Jedna z nich byla dívka,menší než já sotva patnácti letá a druhá postava byl chlapec asi ve stejném věku jako dívka. Oba byli velice krásní. Najednou jsem ucítila něco nepopsatelného,trýznivou bolest v mém krku,jako by mi krk někdo zevnitř řezal nožem. Instinktivně jsem se z krk chytila a chlapec i dívka se usmáli. ,,Žízeň?" Zeptala se dívka. ,,Ahoj,já jsem Jane Volturiová,tohle je můj bratr Alec." Ukázala na chlapce. Potom mi vysvětlila,co se stalo,kdo je ona a kdo jsem teď já. Pak mě odvedli do veliké místnosti na jejímž konci stáli tři trůny. Na nic seděli Aro,Marcus a Cius. I oni mi vše vysvětlili,zejména jak se chovat,co nesmím dělat,aby náš druh nebyl odhalen. Ptala jsem se na rodiče.Aro mi řekl,že jsou v pořádku a stále mě hledají. Poprvé jsem svoji žízeň uhasila ještě týž noc. Jistě,ta představa sice může někomu připadat odporná a děsivá,ale ne tak jako ta spolující bolest v krku. Nežilo se mi s nimi špatně,naopak. Aro byl vždy velmi milý a laskavý a díky mému talentu,která se projevil po mé přeměně jsem se společně s Jane stala Arovým oblíbencem. jane umí vyvolat bolest už jen pouhým pohledem a já zase umím číst myšlenky. Ubíhali roky,desetiletí...Čas se pro mě stal nedůležitým,ale něco mi přece pořád chybělo,ale já prostě nemohla přijít na to,co to bylo. ,,Aro,odjíždím." Řekla jsem jednoho rána. ,,Kam?" Ptal se mě zmateně Aro. ,,Nevím,prostě se nudím,chci na nějakou dobu odjet. Asi někam do Ameriky. Četla jsem o jednom městečku,jménem Forks je tam prý téměř celý rok zataženo,tam asi pojedu." ,,Bránit ti nemohu Bello,jen mi slib,že se vrátíš." Přikývla jsem na souhlas a vyšla tajným východem z hradu až za brány města. Forks bylo vážně takové jak jsem si ho představovala. Zatažené nebe ze kterého se bez ustání mrholilo,bláto pokryté zeleným porostem jsem ale nečekala. Našla jsem si malý domek v lese,peněz mám dost,to pro mě nebyl problém. Problém ale bude jak v takto malém městě lovit nenápadně. Šla jsem se proběhnout do lesa,trochu si vyčistit hlavu. Neuběhla jsem ani deset kilometrů a narazila jsem na skupinku našich. Bylo jich moc,myslela jsem si,že takto žijeme jen my,Volturovi. I oni si mě všimli. Bylo jich sedm. Nádherná blondýnka a velký svalnatý kluk,pravděpodobně tvořili pár. Malá tmavovláska a světlovlasý kluk,asi také.Blonďák,pravděpodobně nejstarší z nich,velmi hezký a žena s karamelově hnědými vlasy byl jisto jistě pár,ti se drželi za ruce. Pak také kluk,moc hezký s bronzovými vlasy. Ale byli jiní,než upíři které jsem viděla. Jejich oči nebyli rudé jako ty moje,ani černé,hlady ale topazové,jako med,nebo karamel. ,,Ahoj." Pozdravila jsem,když jsem byla jen pár kroků od nich. ,,Buď zdráva." Odpověděl ten blonďák,vypadá to,že on je vůdcem této skupiny. ,,Já jsem Carlisle Cullen a tohle je má rodina." Řekl a ukazoval na jednotlivé členy. ,,Rosalie." Tak krásná blondýnka. ,,Emmett." Ten vypracovaný. ,,Alice." ta malá černovláska. ,,Jasper." její přítel ,,Moje žena Esme a Edward." Nikdo z nich o ničem moc nepřemýšlel,až na krásnou Rosalii,měla vztek,zdálo se jí,že její Emmett na mě kouká příliš dlouho. Musela jsem se usmát. Nikdy jsem neviděla nikoho krásnějšího než ji,ano i já jsem byla krásná,to prostě k nám patří,že svou krásou vábíme svoji kořist,je to pro nás tak jednodušší.,,Já jsem Bella." Řekla jsem ,,Bella Volturiová." V tu chvíli všichni ztuhli,jen na mě nevěřícně zírali. Hlavou jsem jim všem honily velmi zmatené myšlenky,až na Edwarda,ten nepřemýšlel o ničem konkrétním. Ano,jméno naší rodiny je všeobecně známo,ale já dosud nevěděla jak moc,nikdy jsem neopustila zdi Volterry. ,,Moc rádi tě poznáváme Bello." Řekl mile Carlisle a pozval mě k nim domů. Cullenovi byli zvláštní,tvrdili,že dokáží fungovat bez lidské krve. Kdo mě ale zaujal nejvíc byl Edward. Byl jiný,než zbytek jeho rodiny,byl zdrženlivý a moc se mno nemluvil.Těžko říct,čím to bylo,možná tím,že mě vůbec nezná,nebo tím,kdo je moje rodina. Ale každopádně myslela na mě,na moje oči,na můj obličej,v jeho mysli bylo jen to. V průběhu večera se uvolnil,začal si se mnou povídat,smát se...A v tu chvíli jsem byla ztracená.Bylo to jako šíp přímo do srdce. jo by se moje půl století mrtvé srdce probudilo a začlo znovu být. Všimla jsem si,že máme stejný dar,čtení mysli a pak jsem si s ním celou noc povídala v myšlenkách. Když jsme se oba smáli nevyřčenému vtipu,ostatní se začali taktně vytrácet. Povídali jsme si o svém lidském životě i otom upířím. A já začala mít čím dál víc pocit,že jsem se zamilovala. a Edward? Nebylo tomu u něj jinak.........Uběhl rok a já a Edward jsme byli stále spolu,už jsem věděla,že to byl on,kdo mi v životě chyběl. Vzdala jsem se kvůli němu lovu lidí,přiznávám,nebylo to lehké a občas jsem trochu podváděla,ale  po čase už jsem se dokázala ovládat velmi dobře. Jednou ráno,byli jsme zrovna s Edwardem v mém,tedy teď už v naše, domku,do kterého,ačkoliv nespíme jsme si pořídili obrovskou postel. Jen tak jsme leželi v posteli a hráli jsme ,,duševní slovní fotbal" když mi zazvonil telefon. ,,Ano?" ,,Bello,sestřičko tak ráda tě slyším." Byla to Jane. ,,Ach,já tebe taky,jak se vám všem vede?" ,,Díky,celkem dobře. Chce s tebou mluvit Aro." Věděla jsme,že Aro už jistě všechno ví,že mu bude jasné,že jsem se dala na zvířecí krev,Aro a Carlisle se totiž znají. ,,Zdravím Aro,jak se ti vede?" ,,Velmi dobře zlatíčko,ale bylo by mi mnohem lépe,kdybys si mi vysvětlila,co se děje. Slýchám tolik věcí o tobě a tvém nynějším životě...Rád bych to ovšem slyšel od tebe." Nemýlila jsem se. ,,Ach Aro,to je na velmi dlouho. Zamilovala jsem se,myslím,že tohle vysvětluje vše." Aro se na chvíli odmlčel. ,,Ano,to jistě. A jak se má můj přítel Carlisle? Získal tě pro svůj neortodoxní způsob život." ,,Ano,myslím,že si vedu velmi dobře." ,,Těší mě,že jsi šťastná,jen mě mrzí,že jsme tě ztratili." Zněl smutně a to jsem nechtěla,Ara mám velmi ráda. Ať už se o něm vypráví cokoliv,ten kdo ho pozná,ví jaký je. Ano,někdy je trochu krutý,ale je v případech nezbytně nutných. Jinak je velmi laskavý a obětavý. ,,Tak to není,neztratili jste mě,vždycky budete moje rodina a Volterra bude vždy můj domov,budu za vámi jezdit jak jen to bude možné,nezapomeň,že náš čas je neomezený." ,,Dobře,máš pravdu. Tak buď šťastná holčičko a brzy nás navštiv a Carlisle a jeho rodina ať přijedou také,nezapomeň mu ode mě vyřídit mnoho pozdravů." ,,Jistě ráda. Opatrujte se a vyřiď Jane,že ji mám ráda,sbohem Aro." ,,Sbohem Bello." A pak? Jistě,zní to jako klišé,ale pak jsme prostě byli šťastní,ale né až do smrti,ale až do skonání světa. Vzali jsme se,svatbu jsme měli ve Volteře.aro byl moc Šťastný,když jsme přijeli s jeho starým přítelem Carlislem a jeho rodinou. Často se do Volterry vracíme,koneckonců,stále je to můj domov.

Autor: souteznipovidky, v rubrice: FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky

Sdílet

Diskuse pro článek Přišla jsem do Volterry a... - AlesaCullen: