Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Kouzelník od Any12

„Vždyť ani nevím, o koho se jedná. A přece mě znáš, jenom bych ti zkazila zábavu,“ odporovala jsem. Má snaha vymluvit Angele ten šílený nápad se zdála být s každým odmítnutím zbytečnější. Tušila jsem, že mi nakonec nezbude nic jiného, než jí ten výlet odsouhlasit.

„Prosím, Bello, no tak,“ žadonila a přitom kolem mě rozjařeně tančila s rukama semknutýma k sobě v prosícím gestu. Pohledem mě přímo vybízela k tomu, abych se nad ní slitovala a propadla jejímu nadšení.

„Bože, Ang, ty jsi tak neodbytná,“ zaskuhrala jsem a pomalu si začínala uvědomovat svoji prohru. Nedokázala bych ji v tom nechat. Nedokázala bych jí déle oponovat.

„A to znamená ano?“ vypískla a začala kolem mě poskakovat. Snad nikdy jsem ji neviděla tolik uchvácenou něčím nebo někým. Nevadila jí chodba plná studentů, dokonce ani občasný nepochopený pohled. Byla jako malé dítě.

„No tak dobře, půjdu,“ rezignovala jsem nakonec – teď už spíše jen na oko - po nekonečném a naprosto vyčerpávajícím přemlouvání. Hustila to do mě vrchem spodkem od chvíle, co jsem se k ní připojila na obědě.

„Jo! Uvidíš, že toho nebudeš litovat. Slyšela jsem, že je nepřekonatelný. Je to nějaký zázrak – ne, určitě je to zázrak – že bude mít své představení i v Port Angeles. V takové díře, když uvážím, jak moc se během toho roku, co procestoval celý svět, proslavil,“ spustila okamžitě salvu slov. V duchu jsem zasténala, i když jsem na sobě nedala nic znát. Až do Port Angeles! Cestování jsem nesnášela asi stejně jako nákupy. A to kvůli nějakému chlápkovi, co si hraje na něco víc, než ve skutečnosti je.

Jenomže když jsem se pak podívala na Ang a viděla to její nadšení, přinutila jsem se k úsměvu. Zkazit jí takovou radost, do smrti bych si to vyčítala.

„Sehnat lístky bylo téměř nemožné, i když ono se není čemu divit, když jsou jeho letáky vylepené snad na každém rohu. Přece není možné, abys nenarazila na jedinou upoutávku!“ hodila na mě tázavý pohled, když jsme si sedaly do lavice. Nikdy, vážně ještě nikdy jsem ji nezažila takhle upovídanou. A že jsme se znaly už nějakou řádku let. Byla jako vyměněná.

„Jo, narazila.“ Nechtěla jsem lhát a proto si vybrala tuto alternativu. Jakési upoutávky se nedaly přehlédnout – bylo toho plné Forks. Avšak ani jednou jsem jim nevěnovala větší pozornost. Zahlédnutí byl jediný slovní termín, který bych v souvislosti s nimi mohla použít.

Prokoukla mě. To jsem pochopila hned, z jejího pohledu. A sama se taky usvědčila, když mé tváře v mžiku nabraly červený odstín.

„Bells, musíš mi slíbit, že si je pozorně prohlédneš! A pak pochopíš, proč tak vyvádím. Je prostě dokonalý!“ hořečnatě šeptala, ani příchod profesora nezchladil euforii, ve které se nacházela.

Přikývla jsem na souhlas, když mě propalovala přísným pohledem. Až potom s úsměvem na rtech obrátila pozornost k výkladu, i když mi bylo jasné, že se její myšlenky točí okolo něčeho úplně jiného.

Nechápavě jsem zakroutila hlavou a kupodivu zjistila, že se taky usmívám. Ta její dobrá nálada byla nakažlivá. A já byla ráda, že se jí po delší době vrátila. Smrt své milované babičky nesla hůř, než kdokoliv jiný.

Jestli to přitom znamenalo, že budu muset strávit jeden neskutečně dlouhý a nudný večer s nějakým podfukářem, tak to pro ni klidně udělám…

***

Ležela jsem v pokoji na posteli, pohled přitom upírala do stropu. Zvedla jsem nad hlavu mobil a zkontrolovala hodiny na displeji. Se vzdychnutím jsem ruku nechala spadnout zpátky na peřinu, mobil přitom nepustila. Bylo mi víc než jasné, že se za půl minuty podívám znovu.

Dala jsem si předsevzetí a byla pevně rozhodnutá jej dodržet. Nezkazit Ang radost, i kdybych přitom měla využít všechny své herecké schopnosti. Těch jsem ale bohužel do vínku moc nedostala, a proto jsem se dnešního odpoledne bála jako čert kříže. Ale nepočítala jsem s variantou, že bych mohla být nesvá ještě předtím, než vůbec vyjedeme.

Měla zpoždění. Ne nijak velké – deset minut ještě nikdy nikoho nezabilo. Jenomže u Angely to byl důvod k obavám. Za žádných okolností nechodila pozdě, spíše naopak. Muselo by se něco stát, kdyby přišla na čas a ne o čtvrt hodiny dřív, jak měla ve zvyku. Tu její úchylku jsem znala, i když se mi nikdy nepodařilo být připravená s předstihem. Ale díky svému předsevzetí jsem na ni dnes už půl hodiny čekala. Přecházení z jednoho rohu místnosti do druhého a zase zpátky už jsem vzdala, takže jsem nakonec skončila rozvalená na posteli.

Pomalu mě přepadala nervozita. Že by na to zapomněla byla ta nejnepravděpodobnější varianta. Ještě před hodinou mi o tom na parkovišti nadšeně vykládala. Chtěla jet dřív, abychom měly časovou rezervu. A já jí to všechno odkývala, i když jsem v duchu protáčela oči v sloup. Jenomže teď jsem tu čekala a ona nikde.

V duchu jsem se modlila, aby se jí nic nestalo. Znovu jsem zvedla mobil před obličej, a když na displeji  přeblikla devítka na nulu, zajela jsem do kontaktů.

Ve chvíli, kdy začal mobil vytáčet její číslo, už jsem stála dávno na nohou. Spadl mi kámen ze srdce, když se v ten samý moment rozezvučel zvonek u dveří. Sletěla jsem dolů rychleji, než jsem si myslela, že bych toho byla vůbec schopná.

„Pro pána jána, kde vězíš?!“ obořila jsem se na ni ve dveřích namísto pozdravu. Vzápětí jsem však na ni zírala, měla jsem co dělat, abych si uhlídala zavřenou pusu.

„Promiň, všechno bylo proti tomu, abych se sem dostala včas. Nejdřív mě zdržela mamka, pak jsem nemohla najít klíče od auta a když už jsem chtěla vyjet, motor začal protestovat…“ Pod náporem mého nevěřícného pohledu a potutelného úsměvu se jí ta poslední slova dařilo stěží šeptat.

Rukou jsem jí naznačila, aby šla dovnitř. Protáhla se kolem mě a já byla ráda, že můžu zavřít dveře. Dneska byl venku obzvlášť velký mráz. Znovu jsem ji zrentgenovala od hlavy až k patě. Zpod světle šedého kabátku vyčuhovala tmavě fialová sukně, barevně sladěná se šálou. Na nohou měla navléknuté černé punčochy a vysoké kozačky, které nosila jen zřídkakdy. Moc dobře jsem věděla, že je neměla příliš v lásce, ale neskutečně jí slušely a pokaždé, když si je vzala, sbírala jen samou chválu. Lehké líčení jen podtrhovalo její krásné oči a působilo skoro až princeznovským dojmem. Drobounké sněhové vločky se pomalu rozpouštěly na jejích hnědých, žehličkou utvořených loknách, což jí jen přidávalo na půvabu.

Chvilku jsem opravdu přemýšlela, jestli mi náhodou něco neuniklo.

„Sluší ti to,“ zhodnotila jsem nakonec a užívala si její rozpaky.

„Děkuju,“ špitla se sklopenou hlavou. Angela byla skoro stejně špatný lhář jako já, další náš společný rys. Ale musela jsem přiznat, že kdyby tolik nezářila, ani by mě nenapadlo přemýšlet, jestli je to pravda.

„Počkej tady, hned jsem zpátky. Dojdu si jenom pro věci,“ křičela jsem na ni konec věty ze schodů.

Nijak jsem se nezaobírala faktem, že budu po celý dnešní večer vypadat vedle Ang jako chudý příbuzný. Snažila jsem se sice vyhrabat ze šatníku něco lepšího než jen ošuntělé džíny a vytahané tričko, ale i tak jsem se jí s tím, co jsem měla na sobě, nemohla rovnat. Nezachrání mě ani nová tmavomodrá halenka, kterou mi poslala René k Vánocům a já z ní teprve dneska odstřihla lístek. Nakonec jsem byla ráda, že jsem měla alespoň to. Musela jsem se dlouho před zrcadlem přemlouvat, abych si nechala vlasy rozpuštěné a i tak jsem si do kapsičky v kabelce schovala gumičku. Avšak na líčení jsem nesáhla vůbec.

Schmatla jsem kabelku, co jsem měla připravenou na židli, a pádila zpátky za Angelou. Ta se mezitím vzpamatovala z mého prokouknutí a už opět zářila nadšením. Skoro jsem se divila, že cestu k autu neodskákala…

***

Vážně jsem se snažila. A opravdu si myslela, že kdyby byla cesta ještě o dvacet minut delší, zbláznila bych se. Mé snahy převést téma jinam, kamkoliv jinam, vycházely téměř na prázdno. Ale když jsme míjely první uličky Port Angeles, při pohledu na palubní desku jsem s hrůzou zjistila, že máme ještě téměř dvě hodiny do začátku představení. Ang mě omluvně zatáhla do jedné malé, ale útulné restaurace, kde jsme povečeřely. Při jejím přiznání, že nechtěla dojet pozdě, jsem jí to ani nemohla mít za zlé. A tak jsme byly alespoň v teple.

Na místo jsme dorazily s předstihem. Překvapilo mě, když naše výprava skončila v malém, nijak zvelebeném sálečku. O to víc, když jsem věděla, že mají v tomto městě nejeden velký sál, kde by se jeho představení mohlo konat.

Kupodivu jsem se cítila líp, než jsem vůbec doufala. A na rozdíl od Angely jsem byla ráda, že máme místa vzadu. Nevadily mi ani řady za sebou naskládaných židliček a tím pádem menší výhled, nevadila mi ani místa téměř na kraji.

Ještě předtím, než jsme vůbec vstoupily, jsem byla přesvědčená, že budou většinu publika tvořit děti v doprovodu rodičů. Ale ať jsem se rozhlížela sebevíc, zahlédla jsem jen jednoho malého chlapečka, co měl na sobě dětský kostýmek černokněžnického pláště, a o něco starší holčičku s klukem, u kterých jsem si vyvodila, že to byli sourozenci. Zbytek osazenstva se pak skládal z dívek okolo našeho věku a jen malou část tvořili starší lidé.

„Ang, co vlastně bude předvádět?“ zašeptala jsem jí u ucha, nějak se mi to nezdálo. Proč by se na kouzelníka chodily dívat náctileté? Vždyť taková představení jsou zálibou dětí…

„No…“ protáhla to slovo, poposedla si a natáhla krk, jakoby čekala kouzelníkův příchod. „Vlastně ani moc nevím. Nejspíš nějaká klasická kouzla, ale hlavně – on pracuje s myslí,“ odříkávala mi každé slovo zvlášť, jako bych snad byla natvrdlá a potřebovala to vyložit po kouskách.

„Pracuje s myslí?“ dívala jsem se na ni pochybovačně, neunikl mi drobný úšklebek.

„Nemáš to jedno? Důležité je, že jsem v životě nikoho krásnějšího neviděla!“ začala se rozplývat, v očích jí zablesklo očekávání.

„A jak to můžeš vědět?“ Musela jsem se na ni dívat vážně udiveně, protože mě obdařila znovu tím káravým pohledem.

„Že ty ses nedívala na ten plakát?“ Chvilku se hrabala v kabelce, když vytáhla několikrát zpřehýbaný papír a podala mi ho. K mému překvapení mě nijak nezaskočilo, že ho měla s sebou. „Nehledě na to, že existuje ještě taky internet,“ zamumlala. Raději jsem předstírala, že mi tahle její poznámka unikla.

To, že držím v ruce plakát, jsem poznala okamžitě. Rozevřela jsem záhyby a ignorovala přitom Angelin zkoumavý pohled. Věděla jsem moc dobře, že ani po slibu, který jsem jí dala, mě ten plakát nikdy nezaujal natolik, abych se u něj zastavila a pořádně si jej prohlédla. Avšak teď jsem na něj byla víc než zvědavá.

Poznávala jsem jej. Nebylo by možné, abych ho za ten měsíc, co jím oblepili každý roh, nespatřila hned několikrát. Ale kromě známých barev a muže v černém hábitu mi bylo všechno ostatní cizí.

Ten plakát byl vlastně docela obyčejný. Tmavé pozadí noční oblohy dával prostor světlým nápisům. Ale ani ty si zprvu mou pozornost nezískaly. Dominantou celého plakátu byl totiž on – kouzelník v černém, s dlouhým pláštěm a vysokým cylindrem stejné barvy. Oči měl upřené do země, ale o to víc vynikly jeho husté řasy, ostré hrany obličeje a tenké rty. Bronzové delší vlasy mu trčely zpod cylindru všemi směry. Vsadila bych se, že mu je museli aranžovat minimálně půl hodiny, než vytvořili tak dokonale přirozený dojem. Díky bledé pokožce mezi tou černou přímo zářil.

„Jo jo, nedívala,“ zabrumlala Angela vševědoucím tónem. Trochu mě z mého zahloubání vylekala, úplně jsem zapomněla, že mám pozorovatelku.

„Ang, přece ale nevěříš, že vypadá takto? Že ne? Vždyť se na to podívej, dokonalá práce maskérů a grafiků,“ pokračovala jsem ve svém konečném zhodnocení.

„Prý ve skutečnosti vypadá ještě mnohem líp,“ obhajovala jej se zapálením.

Usmála jsem se na ni a znovu stočila pohled na ten papír. Teprve teď jsem si přečetla těch pár slov. Mou pozornost upoutal malý nápis v rohu.

„Čtenář myšlenek, taková blbost.“ Neuvědomovala jsem si, že to říkám nahlas, ale Ang se mé pochybnosti očividně nelíbily.

„Není to blbost, tak se dívej.“ Nepostřehla jsem ani okamžik, kdy nějak oznámili jeho příchod. Zato Ang o tom věděla moc dobře. Za bouřlivého potlesku mi vzala mi plakát z ruky, přeložila jej do původní velikosti a upřela pohled na drobné jeviště.

Vyšel ze zákulisí. Byl vysoký, černý oblek jen podtrhoval všechny jeho přednosti. Byl snad ještě hezčí než na plakátě. S pohledem upřeným do podlahy došel ladným krokem doprostřed pódia a galantně se uklonil. Neuvěřitelně mě uchvátilo, jakým způsobem se pohyboval. Ušlechtilými, pomalými pohyby jakoby snad dával najevo, že ani nepatří do tohoto uspěchaného světa.

Bouřlivý potlesk ustal v momentě, kdy vzhlédl. Několik lidí vydechlo oněměním a já si nebyla jistá, jestli jsem nepatřila mezi ně. Na tváři se mu objevil nepatrný úsměv. V tu chvíli jsem věděla, že by mě zradily vlastní nohy, kdybych zrovna neseděla. Zlaté oči mě zajaly svou neskutečnou hloubkou, měla jsem dokonce pocit, že mi těch pár vteřin pohled oplácel.

Než začal se svým představením. Veškerá má euforie se stihla za krátkou dobu dočista vypařit. Všichni okolo mě nadšeně tleskali jeho kouzelnickým dovednostem, jenomže já nemohla. Jako malá jsem totiž milovala kouzla. Byla jsem do nich úplný blázen a jednou jsem chtěla patřit mezi ně. Měla jsem dokonce i ten dětský převlek, se kterým tu dnes přišel ten klučina. Bláznivý výhled do budoucna, ale něco mě na tom neuvěřitelně přitahovalo.

Jenomže když jsem trochu vyrostla, pochopila jsem, jak to ve skutečnosti s kouzly je a nemohla ten podvod přenést přes srdce. Zklamalo mě to víc, než mělo. Zranilo to mou dětskou naivitu a všechny mé sny se díky jednomu poznání vypařily do ztracena. Od té chvíle jsem se té skepse a nechuti nemohla zbavit.

To proto se mi sem tolik nechtělo, to proto jsem to všechno bezdůvodně odsuzovala.

To proto jsem se na veškeré jeho kousky dívala s odstupem a umanutím, že je to všechno jen podvod. A nedokázalo mi v tom zabránit ani vědomí, že jen díky vlastní hlouposti a zatvrzelosti přicházím o dětské vzpomínky, které mi byly kdysi tak blízké…

Po dalším z mnoha potlesků zašel do zákulisí a vzápětí už se vracel zpátky. V průhledné mističce nesl něco bílého, z té dálky to nešlo poznat.

„V misce je sníh. Poprosím vás, abyste si stoupla před publikum a přesvědčila se o pravdivosti mých slov.“ Sešel z pódia a nastavil misku před nějakou blondýnku. Zprvu jej jen upřeně sledovala, než se postavila a vzala mezi prsty pár sněhových vloček.

„Bože, je k ní tak blízko,“ zaskučela mi Ang u ucha. Mě však omámila jiná věc. Snad jeho vteřinový odchod mě donutil věnovat mu víc pozornosti než doposud. Promlouval k publiku od samého začátku, ale až nyní jsem se zaposlouchala do jeho zvonivého líbezného hlasu.

„Je to sníh,“ potvrdila dívka mírně roztřeseným hlasem. Všichni jsme viděli, jak se jí vločky postupně rozpustily mezi prsty a nakonec z nich zbylo jen pár kapek vody.

„Děkuji.“ Mile se na ni usmál a já nabyla dojmu, že byla ta blondýnka ráda, že se vůbec zvládla posadit zpátky. „Poprosím i vás o to samé,“ požádal znovu, tentokrát postarší paní sedící o pár židlí nalevo. Tím si u mě získal malé plus. Byla jsem totiž přesvědčená, že ať už by se zeptal kterékoliv mladé dámy sedící v tomto sále, všechny by mu odsouhlasily naprosto cokoliv. A tak když se i oné paní sníh rozpustil mezi prsty a ona jeho slova následně potvrdila, ujistilo mě to. Ať už s tím sněhem totiž plánoval cokoliv, podvod bude někde jinde.

„Ukážu vám, co dokáže naše mysl. Nejspíš většina z vás totiž nemá ani tušení, jak mocná je to zbraň, kam až sahá její dovednost,“ řekl tajemně po návratu na pódium. Celkově toho příliš nenamluvil, a tak jsem se ani nedivila, když už po celou dobu předvádění neřekl ani slovo.

Vysypal si z mističky tu trochu sněhu do dlaně a vypracoval ji do obyčejné koule. Jen o něco menší, než jakých létají vzduchem v tomto ročním období denně tisíce. Vzal ji mezi prsty a ukázal celému obecenstvu předtím, než si ji schoval do dlaní.

S úšklebkem jsem předpovídala, co s ní bude provádět dál. Můj tip číslo jedna bylo záhadné zmizení, na to jsem vsázela a další varianty už ani moc nepromýšlela. Nepřekvapil mě ani jeho zahloubaný výraz, kterým urputně hypnotizoval své dlaně. Přišlo mi ale divné, že se dlouho nic nedělo. Až příliš dlouho – čekala jsem, co předvede, a ono nic. V duchu jsem se začala pošklebovat, asi se mu ten trik nedařilo zrealizovat. A o to víc mě začalo jeho divadlo zajímat. Třeba to bude alespoň sranda, třeba sází na to, že je jeho publikum z devadesáti procent tvořeno puberťačkami, které ze všeho nejvíce zajímá to, jak vypadá.

Rozevřel dlaně a všichni vydechli úžasem. Následovala nová vlna potlesku. Jeho soustředění povolilo a on ukázal publiku sněhovou kouli. Bez sebemenšího rozdílu stejnou, jakou držel před pěti minutami. A já vyvalila oči. Cožpak jsem jediná, komu došlo, že neudělal vůbec nic?

Rozhlédla jsem se kolem dokola. Rozhodně jsem byla jediná, koho nezblbnul…

„To je úžasný. Nechápu, jak to udělal, že se mu ta koule ani trochu nerozpustila,“ šeptala užasle Angela. V tu chvíli jakoby mi to konečně došlo. Opět jsem se podívala na tu sněhovou kouli a pořádně si ji přeměřila.

Najednou jsem si připadala strašně hloupě. Ne proto, že jsem mu nevěřila – na tom se ani teď nic nezměnilo. Byl to jenom nějaký trik, o tom jsem byla skálopevně přesvědčená. Ostatně jako všechny kouzla. Ale proto, že mi to nedošlo. Možná bych s tou svojí skepsí měla vážně něco dělat.

„Jo, úžasné,“ odkývala jsem jí a snažila se přitom o překvapený tón. Na své předsevzetí jsem přese všechno nezapomněla.

Kouzelník vrátil kouli do misky a položil to do rohu pódia. Z kapsy svého hábitu vytáhl kousek dřeva. Alespoň to jsem si myslela a on mi to vzápětí i potvrdil. Včetně dalších dvou diváků, kterých se zeptal stejně, jako tomu bylo před chvílí se sněhem. Poprosil je, aby se pokusili ten kus dřeva rozlomit na dvě poloviny. Zapůsobilo na mě, když o to požádal i tatínka sourozenců - jednoho z minima mužů v této místnosti. Navíc to musel být jeho záměr. Rozhodně se nedalo říct, že by seděli vepředu.

Bylo to malé dřívko kvádrového tvaru, ale přesto se mu ho nepodařilo přelomit. Mělo totiž nezvykle velkou šířku, mohly to být i tři centimetry.

„Jestliže víme, jak s naší myslí pracovat, můžeme pomocí ní dokázat neuvěřitelné věci.“ Už stál znovu na svém působišti a položil si dřívko do dlaně. Dlaň ukázal publiku - dřívko zabíralo velkou část jeho ruky – než na ni z vrchu přiložil druhou ruku.

Opět ten soustředěný výraz a chvilka absolutního ticha. Tentokrát jsem ostřížím zrakem sledovala každý rys jeho obličeje, každý pohyb jeho rukou. Kromě upřeného pohledu na své ruce se nepohnul ani o chlup.

Jeho obličej se uvolnil, dlaně rozevřel mnohem dřív, než jsem čekala. Na rozdíl od předchozího triku to byla otázka chvilky, mohla to být maximálně minuta. Když do nich pak fouknul, do vzduchu se vznesly drobounké smítka prachu. Nemohla jsem uvěřit, že by to mohly být dřevěné piliny, zbytky z toho dřívka.

Ukázal své prázdné ruce obecenstvu. V momentě se spustil neuvěřitelný potlesk.

„Vidělas? Jak to udělal? Jak to udělal?!“ ptala se mě Ang rozrušeně, přitom tleskala, jako by jí šlo o život.  Musela jsem přiznat, že něco takového jsem nikdy neviděla. Ani jako malá.

„To vážně netuším…“ vypadlo ze mě, i když nečekala na odpověď. Možná ji ani nepostřehla.

Udělalo to na mě dojem. Vrátily se mi všechny ty krásné vzpomínky, kdy jsem prožívala každé kouzlo celou svou duší. Kdy mi bušilo srdce očekáváním, co se stane. Vlastně jsem ani nevěděla, jak se mu to povedlo. Celá vykolejená jsem zjistila, že Ang není jediná, kdo tleská jak pominutý.

Z ničeho nic si dvě řady před námi stoupla jedna černovláska.

„Dokážete to s čímkoliv?“ zeptala se suverénně. Než větu dokončila, v sále bylo opět hrobové ticho.

„Měl bych. Je to věc soustředění,“ odvětil jí a rozešel se k ní. Angela mě křečovitě chytla za ruku, snažila jsem se to ignorovat.

„Takže kdybych vám dala třeba tohle…“ pokračovala a vytáhla si zpod hustých dlouhých vlasů železnou sponu.

„Tak to mohu udělat i s vaší sponou, jestliže vám jí nebude líto. Bohužel není v silách mysli nikoho z nás vrátit věci do původního stavu.“

„Prosím.“ Podala mu sponu a on si ji od ní vzal. Rozešel se zpátky a ona si sedla. Místnost byla prosycená očekáváním. Bezpochyby jsem nebyla jediná, kdo věřil, že i kdyby bylo dřevo něčím jiné, ta spona je úplně obyčejná. Nemohl si to nijak připravit.

„Ang, prosím tě, pusť mě,“ upozornila jsem ji šeptem, když mě začala ruka štípat. Byla jsem si víc než jistá, že tam budu mít červený obtisk její ruky.

„Promiň.“ Pustila mou ruku, ale nijak tomu nevěnovala pozornost. Ani já už příliš ne, kouzelník právě přikládal dlaně k sobě.

Snad nikdy v životě jsem nebyla ve větším napětí. A když rozevřel ruce a rozfoukal prach v nich, nikoho by v tu chvíli ani nenapadlo nevěřit. Dokonce ani mě ne…

„Děkuju.“ Uklonil se a já najednou litovala, že jsem nedávala pozor od začátku. Další možnost zúčastnit se jeho představení mít nebudu. Doufala jsem, že to nebylo poslední číslo…

„Na závěr bych vám chtěl ukázat čtení mysli. Mohu přečíst každou myšlenku kohokoliv z vás, jestliže budu chtít,“ uvedl své poslední číslo a já si vzpomněla na ten malý nápis na plakátě. 

„Jo, tak tohle je blbost,“ zalitovala jsem. Na čtení myšlenek jsem nevěřila nikdy, dokonce ani jako dítě. Nepomohlo mi ani přemlouvání sama sebe, abych mu dala šanci, ani jeho pohled, kterým se na mě na okamžik díval. Pokud teda měl patřit mně.

„Většinou zvu k sobě dobrovolníky. Ale dnes ne.“ Sestoupil po schůdkách a rozešel se uličkou. „Rád bych na pódium pozval toho, kdo si to dnes užil méně než všichni ostatní. Kdo až téměř do poslední chvíle nevěřil v kouzla,“ pokračoval a mně teprve nyní došlo, že míří k nám.

Jeho slova mi připadaly jako narážka na mou tvrdohlavost. Na slib odsedět si to tu a nedát na sobě najevo, že bych byla nejradši doma. Ale čím víc se přibližoval, tím jsem byla nervóznější. Doufala jsem, že se zastaví u té černovlásky. Vždyť ona jej taky musela podezřívat, neměla jiný důvod vystavit ho zkoušce. Doufala jsem, že nebude pokračovat…

Navíc jsem měla nepříjemné nutkání, že se dívá na mě. A že bych si to za svá slova a nedůvěru zasloužila. Nemohla jsem se toho pocitu zbavit.

Zavřela jsem oči, když byl téměř u ní. Jen jsem poslouchala, i tak mi stačilo, že mi srdce bilo dvakrát rychleji. Nepomáhalo mi ani vlastní uklidňování. Na pódium bych nikdy nevlezla a nutit mě k tomu přece nemůže.

Zastavil se, ale bylo ticho. Několik dlouhých vteřin. Hrobové ticho, díky kterému se mi potily ruce a svíral žaludek.

Nedokázala jsem déle zůstávat v nevědomosti a otevřela oči.

Stál tam. Přímo přede mnou, očima se vpíjel do těch mých.

„Můžu vás poprosit, krásná slečno?“ Nemohla jsem uvěřit, že to myslí opravdu na mě, ale hloubka jeho zlatého pohledu, ve kterém jsem byla proti své vůli uvězněná, mi to neustále vyvracela.

„Mě?“ dostala jsem ze sebe skrz stažené hrdlo po další chvíli, pro mě zoufalého, ticha. S úsměvem přikývl.

Ačkoliv jsem k tomu neměla jediný důvod, něco mi našeptávalo, že znejistěl. Nevím proč, avšak právě ta domněnka mi vrátila špetku ztracené odvahy.

„No tak běž, běž,“ pobízela mě Angela, rukou mi zatlačila na rameno. Vlastně bych jí měla poděkovat, díky ní jsem od něj dokázala odtrhnout pohled.

„Ale Ang,“ obořila jsem se na ni šeptem. Její přesvědčení mě trochu vyděsilo. Znala jsem ji natolik dobře, abych si vyvodila důsledky, jestliže odmítnu. Byla by schopná mě na to pódium odvléct.

„Jestli mi chcete dát košem, můžete. Není to vaše povinnost,“ pokračoval a tím na sebe upoutal veškerou mou pozornost. Domněnka, že je nesvůj, se mi potvrdila. Nyní už jsem to dokázala vyčíst i z jeho očí.

Jeho nejistota mi dodala odvahu a vrátila pochybnosti. Nebylo přece možné, aby kdokoliv četl myšlenky. Hypnóza – budiž, to člověka zblbnou a on pak všechno řekne sám, aniž by o tom věděl, ale čtení myšlenek byl jenom klam.

Ani jsem si neuvědomila, kdy jsem si stoupla. Najednou jsem mířila k těm třem schodkům, s ním za zády. Ticho plné očekávání mi nikdy nebylo víc proti srsti, raději jsem se nedívala na zvědavé pohledy všech v sále. S knedlíkem v krku jsem vystoupala poslední schod, který mě chránil od vyvýšené dřevěné podlahy.

Náhodou jsem si všimla misky, ve které byla předtím sněhová koule. Teď po ní nebylo ani památky, namísto toho byla miska plná vody. Lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem ani nečekala nic jiného. Nepřemýšlela jsem na tím, ale kdyby ano, určitě bych vsadila na sněhovou kouli.

S hlubokým nádechem jsem se otočila k němu. Ihned mě lapil do spárů těch jantarových očí. Snad nikdy nebyl tak blízko a já si až nyní uvědomila, jak krásné ale zvláštní jsou.

„Můžu se zeptat na vaše jméno?“ zeptal se po chvíli mlčení. I přesto, že se na mě krásně usmál, jsem cítila, že byl nervózní. Bylo to zvláštní, ze zdola působil sebevědomě a jistě. Přemýšlela jsem, jestli je to jen jeho maska, kterou si před lidmi nasazuje.

„No… Budu si jej myslet,“ vypadlo ze mě náhle, ani jsem netušila, jak jsem na to přišla. Po tváři se mi rozlil široký úsměv, když jsem si znovu přehrála svá slova. U srdce mě zahřál pocit vítězství, na tohle nikdy nemohl přijít.

Přikývl, očividně z mé odpovědi neměl takovou radost jako já. Upřeně mě hypnotizoval očima, které se zdály být jiné, chladnější.

Isabella Swanová. Přehrávala jsem své jméno v hlavě několikrát za sebou, nechtěla jsem mít výčitky, že jsem mu nedala šanci.

„Těší mě, Bello.“ Při zmínce mého jména jsem sebou škubla. Tušila jsem, že jsem se někde uprostřed svého němého představování zmínila o tom, že jsem Bella, ale víc jsem to nerozváděla.

Najednou mě mrzelo, že já vlastně neznala ani to. A přitom jsem si matně vybavovala, že na tom plakátu jeho jméno bylo.

„Edward Masen,“ představil se z ničeho nic a mírně se uklonil. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Bylo možné, aby opravdu četl myšlenky? Vždyť na to nemohl mít žádný fígl, přece nemohl…

„Taky mě těší,“ zašeptala jsem, nahlas bych to neřekla ani za nic. Věděla jsem, že by se mi v mžiku zlomil hlas. Stačilo mi vědomí, že před ním neutajím své vyděšené oči.

„Smím se tě ptát?“ Zdvořilostní otázka mi přišla z jeho strany celkem zbytečná. Jestli uměl číst myšlenky, věděl přece úplně všechno. I to, že bych teď nejraději zdrhla. Pod jeho zkoumavým pohledem jsem si připadala tak strašně malinká…

„Neptal bych se na nic… příliš osobního.“ Na chvíli zaváhal, než větu dokončil.

Trhavě jsem do sebe vtáhla vzduch. Vadila mi představa, že je schopný přečíst všechno, na co jen pomyslím. Každou hloupost i to, co bych nikdy neřekla nahlas.

Musela jsem být v šoku. Jinak jsem si nedokázala představit, proč jsem, krucinál, přikývla.

Jedno jsem ale stejně nechápala. Edward byl čím dál víc nesvůj. Možná ostatní to nepoznali, třeba jsem to měla možnost vidět jen já, ale byla jsem o tom skálopevně přesvědčená.

„Takže, Bello, mysli prosím na to, s kým tady jsi?“ položil první otázku a já se snažila myslet jen na Angelu. Nechtěla jsem, aby mi uniklo cokoliv, co bych nechtěla.

„S kamarádkou?“ Byla to napůl otázka, napůl konstatování. Nejspíš chtěl, abych to potvrdila, a tak jsem přikývla. Nejradši bych mu však s kyselým úšklebkem poděkovala. Připomněl mi totiž, že pod námi sedí kolem sto padesáti lidí. Začala jsem panikařit. A on to musel vědět.

Přiblížil se ke mně a zvedl ruku. Hned na to ji sevřel v pěst a spustil podél těla.

„Omlouvám se ti, nechci se tě ptát na nic, co by ti bylo jen trochu nepříjemné,“ zašeptal tak potichu, až jsem přemýšlela, jestli jsem si to jen nevysnila. Pozorně jsem se zadívala na jeho tvář.

„Mysli prosím na to, cos měla dnes na oběd,“ pokračoval, jako by se nic nestalo. Přesto se mi zdálo, že mi opravdu nechce brát myšlenky, které měly patřit jen mně.

Trochu mi to dodalo odvahu, a tak jsem si nejistě vzpomněla na rozvařené těstoviny s kuřecím masem.

„Ne moc povedené těstoviny s masem?“ ptal se s mírným úsměvem. Znovu chtěl potvrdit, že má pravdu. A já opět přikývla. Při představě, jakým způsobem mezi námi probíhala komunikace, se mi dělalo zle. Měla jsem problém se nadechnout, najednou mi tu připadalo strašné horko. Nepomáhaly mi ani překvapené výdechy z publika, které následovaly po každém mém odsouhlasení. Ze všeho nejvíc jsem si přála, aby to skončilo.

„Má poslední otázka.“ Při slově prozrazující konec mi do očí málem vyhrkly slzy úlevy. „Mysli prosím… na svoji oblíbenou knížku.“ Bylo to zvláštní, ptal se mě se zavřenýma očima. Normálně bych řekla, že se soustředil, ale to přece nedělal ani předtím, když se mě vyptával. Stěží jsem dokázala myslet na Větrnou hůrku.

„Je to knížka Na větrné hůrce?“ zeptal se se strnulou čelistí, oči stále zavřené.

„Ano,“ zašeptala jsem a sledovala, jak úlevně vydechl. Uvěznil mě ve svém pohledu, který prozrazoval neskutečnou úlevu. Zároveň jsem však měla pocit, že se nemohl zbavit frustrace, kdo ví z čeho.

„Děkuju ti, Bello.“ Lekla jsem se, když jemně sevřel prsty mé ruky mezi své a políbil mě na její hřeb. Ani na okamžik přitom nepřerušil pohled, který krásně hřál. Až když mou ruku pustil, uvědomila jsem si jásavý pokřik publika a dunivý potlesk.

Jen co jsem se otočila do hlediště, jímala mě hrůza. Cestu dolů jsem našla dřív, než si toho stihl kdokoliv všimnout. Posadila jsem se vedle Angely a sledovala jeho úklony publiku. Nebyla jsem schopná mu ani zatleskat, byla jsem naprosto vyvedená z míry. Navíc, jako by toho nebylo málo, se neustále díval mým směrem. Už jsem se ani nedokázala přesvědčit, že patří jeho pohledy někomu jinému. Snažila jsem se uchlácholit myšlenkou, že budu za deset minut na cestě zpátky do Forks…

„Ten potlesk byl snad nekonečný,“ bručela jsem po cestě k autu.

„Nemůžu uvěřit, žes u něj byla tak blízko. Nedovedeš si představit, jaké máš štěstí. Všechny holky v sále si přály být na tvém místě,“ básnila neustále o mé nechtěné návštěvě jeviště. Vůbec mě neposlouchala.

„Jak by ses ale cítila, kdyby ti někdo četl myšlenky? Kdyby věděl úplně o všem, co se ti mihne hlavou?“ zkusila jsem to znovu. Napočítala jsem patnáct sněhových šlápot úplného ticha.

„Možná máš pravdu. Takhle jsem nad tím nepřemýšlela. Omlouvám se, že jsem tě k tomu taky tlačila. Ale proč jsi tam teda šla?“ upřela na mě částečně tázavý, částečně omluvný pohled.

„Já… nevěřila jsem mu,“ přiznala jsem zahanbeně.

Ten zbylý kousek k autu jsme došly mlčky. A konečně zašly za roh, kde jsme parkovaly.

Strnula jsem v polovině kroku. Angela popošla ještě o dva kroky, než si všimla, že s ní nepokračuju. Auto bylo přímo před námi. A on taky.

„Bello, co se děje?“ ptala se nechápavě a vrátila se. To už se Edward rozešel naším směrem.

„Nic, jenom mě to překvapilo,“ vysvětlila jsem jí potichu, aby nás protijdoucí neslyšel. Přesně jsem poznala okamžik, kdy spolkla další otázku a poznala jej.

„Co tady děláte?“ Kdyby mi někdo ještě před minutou tvrdil, že s ním budu znovu mluvit, a hlavně že budu schopná s ním mluvit, nevěřila bych mu. Ale Ang došly slova, a tak jsem neměla jinou možnost. Navíc vypadal v tom saku a bez cylindru tak normálně. Ne jako někdo, kdo vám vidí do hlavy.

„Chtěl jsem s tebou mluvit. Omluvit se a…“ zarazil se a nemohl pokračovat. Usmála jsem se, opravdově. Poprvé jsem si vedle něj nepřipadala méněcenná. Vlastně ani nevím, jak se mi to povedlo zahodit za hlavu.

„Počkám v autě,“ zašeptala mi Angela do ucha a už jsem o ní nevěděla.

„Máš skvělou kamarádku.“ Ten pohled byl jiný. Uvolněný, bezstarostný, něžný…

„Jo, já vím,“ přikývla jsem. Na Angelu si nenechám sáhnout, přestože je někdy pořádně ztřeštěná. Ale to je jen další věc, co na ní mám ráda. I když si to třeba v momentě dění neuvědomuju.

„Jednou jí budu muset poděkovat.“ Kdyby to neřekl tak potichu, určitě bych se jej zeptala, jak to myslel. Ale takto jsem netušila, jestli jsem to vůbec měla slyšet. Navíc hned pokračoval. „Chtěl jsem se omluvit, že jsem tě vytáhnul na to jeviště. A taky se přišel zeptat, jestli bys se mnou někam nezašla…“

Překvapilo mě, s jakou nejistotou to říkal.

„Aha, no… já… víš, trochu mě děsí, že víš o všem, na co jen pomyslím,“ přiznala jsem mu. Pozdě jsem si uvědomila, že to bylo zbytečné, když si to dokázal stejně vyvodit sám.

„To taky není tak úplně pravda,“ vypadlo z něj a já na něj zůstala hledět s otevřenou pusou.

„Jak to? Vždyť jsi všechno věděl, odpovídal mi a…“ kroutila jsem hlavou ze strany na stranu. Chytl mé tváře opatrně do dlaní, jakoby snad čekal, že se mu vysmeknu. V ten moment jsem odsunula myšlenky stranou. Byl mi blíž, než jsem čekala, cítila jsem jeho přítomnost každou buňkou mého těla.

„ To ano, ale nebyly to tvé myšlenky, které jsem četl.“ Šeptal. A já vnímala jen napůl to, co se mi snažil vysvětlit. O to déle mi trvalo, než jsem si to v hlavě přebrala.

„Těžko by ti cizí myšlenky napovídaly cokoliv o mně,“ oponovala jsem. Nechtěla jsem mu dovolit, aby mi namluvil hlouposti.

„Pokud by to nebyly myšlenky tvé nejlepší kamarádky. Nemáš tušení, jak moc jsem se modlil, aby byly její odpovědi shodné.“ Podezřívavě jsem si jej měřila. Otřásla jsem se zimou a on okamžitě spustil ruce podél těla. Zamrzelo mě to…

„A proč bys četl ty její, když jsem stála přímo před tebou?“ Pomalu jsem nabývala dojmu, že mi neříká pravdu.

„Bells, věř mi. Jsi jediná, komu nedokážu číst myšlenky. Nevím, proč to tak je, a neustále se na to snažím přijít. Když jsem tě šel požádat, abys šla se mnou na jeviště, bylo to vážně proto, že jsem si během představení několikrát všiml, jak tě to nebavilo…“

„Ale to není pravda, mně se to líbilo, já jen…“ skočila jsem mu do řeči, ale on mi přiložil prst na rty.

„V tu chvíli jsem neměl tušení, že je pro mě tvá mysl utajená. Nikoho takového jsem nikdy nepotkal. Teprve když jsem tě oslovil, uvědomil jsem si, že tě neslyším… A pak už nemohl vycouvat. Doufal jsem, že se to změní, jakmile se mi představíš, a tys mě přitom tak krásně odzbrojila.“ Ani jeho kouzelný úsměv mi nezabránil sklopit hlavu. Moc dobře jsem si pamatovala svou škodolibou radost a pocit výhry. To jsem ještě netušila, jak moc jsem se přitom pletla.

Prstem mi zvedl bradu a donutil mě tak dívat se mu přímo do očí. „Doteď netuším, čím jsem si zasloužil tvoji kamarádku. Její myšlenky na mě přímo křičely a já jen při vyslovení každé další otázky doufal, že bude znát odpověď. Nedokážeš si představit, jak moc mě mrzelo, že jsem tě na to jeviště vyzval a viděl tvé zoufalé oči.“ Užasle jsem poslouchala každé jeho slovo. Slyšet to z druhé strany bylo… zvláštní. „Ale nelituju toho. Protože kdybych to neudělal, zřejmě bych tě nikdy nepotkal…“

„Líbilo se mi to,“ nenechala jsem se odbýt. Měla jsem potřebu mu vysvětlit, jak to bylo. „Jen jsem se nejdřív musela dostat přes obrovské zklamání malého dítěte, které nikdo nedokázal napravit. Ty ano,“ přiznala jsem mu a zadívala se do jeho očí. Nechtěla jsem, aby mi unikla jakákoliv jeho reakce.

Konečně se mu na tváři objevil úsměv. Široký, upřímný. Začal se ke mně přibližovat, jeho ruce jsem měla znovu na tvářích. Srdce mi bilo jako o život, věděla jsem, co se chystá udělat.

To jiskření, které mezi námi probíhalo, bylo nepopsatelné. Zavřela jsem oči těsně předtím, než se naše rty spojily, a pak už se jen nechala unášet něžnými doteky jeho rtů.

„Děkuju za krásný večer,“ zašeptala jsem do ticha chladné noci a mírně se odtáhla. „Za to, že jsi pomohl jednomu zatvrzelci vrátit se do dětských snů.“

„I já děkuju. Za to, že jsi přivedla jedno zmrzlé srdce znovu k životu…“