Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Konec dobrý, všechno dobré od NessCullen

ED a Bella


Konec dobrý, všechno dobré od NessCullenPovídka Stačí mít jen odvahu od NessCullen se umístila na 14. místě s celkovým počtem bodů 28 v první kategorii.
Gratulujeme!

EDIT: Článek ponechán v původní podobě.

 

Oba napohled rozdílný. On upír. Ona člověk. Její srdce pravidelně tluče, ale jeho srdce zamrzlo v den, kdy se stal bájným tvorem. Upírem.  Jeho krása se rovná bohům. Každý jeho krok vypadá jako taneční prvek. Nechodí po zemi jako obyčejní lidé, on se po ni vznáší. Jeho vůně přivádí lidi do agónie. Jeho hlas, jeho pohled, každý pohyb člověka přitahuje k němu blíž. Láká ho.

A ona? Ona je obyčejná lidská dívka. Nemotorná. Uzavřená. Není ničím zvláštním, prostě obyčejná lidská dívka. Lidská dívka, která ale ukradla jeho srdce a navždy jí bude patřit. Mohl mít každou dívku, která by pro něho udělala cokoliv, co by si jen přál. Ale pro něho byla jenom ona. Nikdo jiný. Žádná jiná se nedokázala rovnat její kráse. Jeden jediný pohled do jejích čokoládových očí, mu stačil, aby se do ní zamiloval. Pokaždé, když vejde do místnosti, všechno pro něho zaniká a je jen ona. Utápí se v jejích očích. Vždy by se nejraději rozběhnul a sevřel ji ve svém objetí. Kdyby mohl, vykřičel by celému světu, jak moc ji miluju. Ale nemohl. Jsou tu zákony. Zákony starší než je on sám. A hlavně se bál, aby jí neublížil. Její krev mu zpívala. Pokaždé v jeho nitru propukl boj. Jedna jeho část, ji chtěla zabít a ochutnat tu blahodárnou tekutinu, která ji proudí v žilách. Druhá část ji chtěla mít u sebe a chránit ji před celým světem.

Dlouho se bránil, aby si od ní držel odstup, ale tak aby ji mohl i pozorovat, aniž by ona o tom věděla. Ale teď už si od ní odstup nedokázal udržet. Hlavně ne dnes, kdy je Den svatého Valentýna. Každý okolo něho je se svojí drahou polovičkou a milují se. Ale on jenom vedle ní sedí a pozoruje ji, jak si dělá poznámky do sešitu.  Překonává svou touhu ji pohladit po tváři a políbit na rty. Kdyby alespoň věděl, zda k němu také chová nějaký cit. Jen malá naděje by mu stačila, ale nevěděl nic. Nedokázal jí číst myšlenky jako všem ostatním. Isabella Swanová byla, je a bude zřejmě navždy uzavřená kniha.

Ale dnes se rozhodl zjistit, zda by mohla mít v srdci místo pro něho. Nervózně jako malý kluk na kousek papírku úhledným písmem ji napsal vzkaz a podal ji ho vedle sešitu. Isabella se na něho zmateně podívala, protože na toto nebyla zvyklá. Vždy se nanejvíc pozdravili a to bylo vše. Ale dnes jí bůh, vedle kterého sedí na hodinách biologie, podal papírek se vzkazem. Cítila, jak její srdce začalo být na poplach.

Ahoj. Jsem Edward Cullen.

Jeho písmo bylo dokonalé. Symetrické. Nedokázala uvěřit, co stálo na papírku. Jeho rodina se s nikým na škole nepřátelila. Byli jen spolu a to jim stačilo. Báli se, aby někdo nepřišel na jejich tajemství, o kterém až na Isabellu Swanovou nikdo nevěděl. Hned první den, kdy je uviděla, věděla, že nejsou obyčejní. Když byla malá, babička ji před spaním povídala staré legendy o upírech a vlkodlacích. Ona si však vždy myslela, že jsou to jen obyčejné výmysly, až do dne, kdy je spatřila. Věděla, že se živí krví, ale nebála se jich. A i když znala jejich tajemství, tak mlčela. Chvíli váhala, než mu odepsala.

Já jsem Isabella Swanová. Ale každý mi říká Bella.

Oba dva nervózní. Oba nevěděli, co mají od toho druhého čekat.

Mohl bych Tě dnes někam pozvat, prosím?

Jakmile dopsal slovo, rychle ji podal papírek, aby si to náhodou nerozmyslel. Měl strach, že ho odmítne. Myslel si, že určitě dívka ona, bude mít na Den svatého Valentýna, zajisté už něco domluveného, ale mýlil se.

Mohl.

Jedno jediné slovu mu stačilo, aby byl šťastný. Podíval se jí do očí a znovu se v nich začal topit. Ona však zrak odvrátila a snažila skrýt pod hustými vlasy svoje červené tváře. Kdyby jen Edward věděl, že i on má v jejím srdci už dávno své místo.

Edward:

Nedokázal jsem tomu uvěřit. Přijala moje pozvání na dnešek. Nedokázal jsem tomu pořádně uvěřit. A lepší den jsem si opravdu vybrat nemohl.  Byl jsem, tak ponořený do svých myšlenek, že jsem málem přeslechl zvonění, oznamující přestávku.

„Může tě tedy pozvat dnes na večeři, Bello?“ zeptal jsem se. Belle se opět na tváři objevila červeň. Jak já jsem miloval, když se červenala. Pokaždé je tak roztomilá, že to slovy nelze ani popsat.

„Samozřejmě. A kam mám přijet?“ Slyšel jsem, jak se jí hlas chvěje. Bála se mě snad?

„Co kdybych tě vyzvedl ve čtyři u vás?“ Doufám, že si to nerozmyslí. Prosím všechny svaté, které jsou, ať si to jen nerozmyslí. Chvíli přemýšlela, než mi odpověděla a mě to přišlo jako věčnost. Bál jsem se, že si to rozmyslí.

„To by šlo. Víš, kde bydlím?“ Jak bych nemohl vědět, kde bydlí, když ji v noci chodím pozorovat, jak spí. Je to fascinující pozorovat ji.

„Vím a ve čtyři tam budu.“ Jen kývla na souhlas a odešla na další hodinu. Já jsem tam zůstal stát jako socha a nedokázal jsem pořádně vstřebat, to co se teď stalo. Možná po dnešku, dokážu mít Valentýna i rád. Vždy jsem si myslel, že tento svátek je zbytečný. Obchodníci na něm jenom vydělávají a lidé si říkají, co znají. Ale nikdy mi nedošlo, že má tento svátek i kouzelnou moc. Jen díky zamilovaným párům, které si dnes vyznávají lásku, více než obvykle, jsem se ji dokázal zeptat, jestli někam půjde.

Zbytek dne ubíhal strašně pomalu. Každá minuta jakoby trvala hodinu. Nedokázal jsem se dočkat, až budu s mojí bohyní. Až se znovu budu topit v jejích čokoládových očích, až ji uvidím, jak se soustředí na každý svůj krok, aby neupadla.  Skousne si spodní ret, když bude nervózní nebo bude usilovně na něčem přemýšlet.

Dvě hodiny. Byl jsem nervózní jako pes. Půl třetí. Začal jsem chodit ze strany na stranu a neustále se snažil pohledem posunout čas. Tři hodiny.  Pomalu jsem se začal oblékat. Půl čtvrté. Zkontroloval jsem rudé růže ve váze, jestli se jim něco nestalo. Když hodiny odbily 15:45, byl jsem šťastný. Konečně jsem mohl jet za dívkou, které patří mé srdce. Ručička tachometru ukazovala přes rychlost přes sto kilometrů za hodinu, ale mě to přišlo strašně pomalé.

Za dlouhých pět minut jsem stál před jejich domem. Vzal jsem kytici růží a šel zazvonit k jejím dveřím. Zazvonil jsem a čekal. Opět se mě ujala nervozita a strach. Strach, že by si to rozmyslela. Půl minuty na to, kdy jsem zazvonil, jsem uslyšel rychle bijící srdce, které mířilo ke dceřím. Byla to ona. Moje bohyně. Otevřela dveře a v tu samou chvíli se ze mě už podruhé za den stala socha. Měla na sobě krásně červené šaty, které na ni pasovaly jako druhá kůže. Obepínali její krásné tělo a vynikaly její krásné křivky. Vlasy se jí vlnily volně podél obličeji a její hřejivý úsměv mě zahřál na mém kamenném srdci.

„Ahoj,“ zašeptala a uzemnila mě svým krásným úsměvem.

„Sluší ti to,“ pochválil jsem ji a opět se začervenala. Tohle mě nikdy neomrzí.

„Děkuji.“ Přidal jsem si jako dvanáctiletý kluk, který jde poprvé na rande.

„Málem jsem zapomněl. Tady jsem ti donesl růže.“ Podal jsem ji růže, za které opět poděkovala. Dala je do vázy a my jsme mohli jet. Cesta probíhala mlčky, ale já jsem celou dobu cítil její krásno vůni.

„Jsme tady,“ promluvil jsem poprvé, od doby kdy jsme nastoupila do auta.  Jako správný getleman jsem ji otevřel dveře a pomohl jsem vystoupit.

V restauraci  bylo plno. Ale stačil svazek bankovek a hned nás posadili k osamocenému stolu a donesli jídelní lístky.  Všude okolo nás byli zamilované páry. Začetl jsem se do jídelního lístku a přemýšlel, co by se mohl nějakým způsobem někam nenápadně vyhodit, abych ten hnus nemusel jíst, když v tom Bella poprvé v restauraci promluvila:

„Nemusíš si nic dávat. Vím, kdo jsi,“ řekla to tak klidným a milým hlasem, že jsem nedokázal věřit tomu, co řekla.

„Prosím?“ zeptal jsem se a doufal jsem, že jsem se jenom přeslechl. Ale mýlil jsem se.

„Vím, co ty a tvoje rodina jste, Edwarde.“ Jak to mohla vědět. Před lidmi jsme vždy opatrní.

„Jak?“ To jediné jsem dokázal vyslovit.

„Když jsem byla malá, babičky mi vyprávěla legendy. Nikdy jsem nevěřila, že by mohli být pravdivé, až do dne, kdy jsem vás poprvé uviděla. Nebyla jsem si vůbec jistá, ale stačilo pár dní a byla jsem přesvědčená, že babička měla pravdu.“ Mluvila tak klidným hlasem.

„Jak to, že se mě nebojíš?“ zeptal jsem se na otázku, která mě trápila.

„Vím, že mi neublížíš. Vím, že nedopustíš, aby mi někdo ublížil.“ Ke konci sklopila obličej a nervózně žmoulala v ruce roh ubrousku. Ví, že ji miluji? Ví to? Ví to stejně jako to, kdo jsem?

„Každý kdo by ti jen trochu ublížil, Bello, bych zabil,“ řekl jsem jí pravdu. Podívala se mi do očí a já v ní zahlédl, to co jsem si přál. Lásku.

„Od prvního dne, kdy jsem tě uviděl, jsem se do tebe zamiloval. Ukradla jsi mi mé srdce. Vzala sis ho a už navždy ti bude patřit.“ Pořád se mi dívala do očí.

„Tak proč jsi mi něco neřekl?“ zeptala se mě a na čele se jí objevila vráska. Opatrně jsem se nahnul a prsten jsem po ní přejel.

„Bál jsem se. Bál jsem se, že když zjistíš, kdo doopravdy jsem, tak utečeš. Odejdeš ode mě“ Vzala mou ruku do své a jemně mě hřbetem ruky pohladila.

„Ale proč jsi mě dnes teda pozval, když ses bál? Proč?“ naléhala na odpovědi. Zhluboka jsem se nadechl a odpověděl jsem ji. Pořád se mi dívala do očí.

„Nedokázal jsem se dívat na všechny okolo sebe, jak mají osobu, kterou milují vedle sebe. Jak se drží za ruce, líbají se, vyznávají si lásku. Nedokázal jsem to. Chtěl jsem s tebou být a všechno tohle prožívat. Nevím, jestli je to tím, že je Den svatého Valentýna, ale něco mi dodalo sílu, abych se tě zeptal a řekl ti o mých citech. Miluju tě, Bello.“ A je to venku. Teď už všechno ví. Mlčela, ale pořád se mi dívala do očí. Po celou dobu ani jedinkrát neodvrátila zrak.

„Nevím, co bych dělala, kdyby nebyl Den svatého Valentýna. Navždy bychom se navzájem milovali, ale aniž by o tom ten druhý věděl. I ty Edwarde, sis vzal mé srdce. Vytrhl jsi mi ho z hrudi a vzal sis ho. Miluju tě. A bude tě milovat, ať jsi člověk nebo upír.“ Ona mě miluje. Přísahal bych, že mé srdce ožilo. Nahnul jsem se přes stůl a spojil naše rty v polibek. Díky bohu za svatého Valentýna.

Vypravěč:

On i ona jsou šťastní. Oba dva se milovali, ale báli se to tomu druhému říct. Měli strach, že je ten druhý odmítne. Ale našli se a to je hlavní. Přesně za rok, ode dne, kdy si poprvé řekli:  „Miluji tě.“  se vzali. Měli pohádkovou svatbu. A další po svatbě se i ona stala bájným tvorem. Oba dva si už byli rovni a měli před sebou celou věčnost.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Konec dobrý, všechno dobré od NessCullen:

 1
14.02.2012 [15:28]

NatyCullenNo, tak toto bylo takové divné. Připadalo mi, že to v sobě nemělo žádnou pointu, hlavní myšlenku, byl to nereálný slaďák... O co tam vlastně šlo? Že se Edward odvážil Belle poslat lísteček s pozváním na rande? Bylo to urychlené, málo rozepsané - úplně mi tam chyběly ty legendy, co jí babička o upírech vyprávěla. Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!