Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Konec dobrý, všechno dobré od IsabelMasen

14.02.2012 (12:45) • souteznipovidky • FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky • komentováno 2× • zobrazeno 1557×

EDIT: Článek ponechán v původní podobě.

Renesmé

Když jsem byla malá, naplňovalo mě tolik štěstí, až jsem se mnohdy divila, že je to vůbec možné. Měla jsem milující rodiče, hodné strýčky a tetičky, úžasné prarodiče a toho nejdokonalejšího vlčího kamaráda. Kdykoliv mě něco trápilo, nebo bolelo, přišel ke mně, vzal mě do své teplé náruče a utěšoval mě tak dlouho, jak to jen bylo nutné. Stávalo se, že v mém pokoji usnul. Přikryla jsem ho svou dekou a šla spát k mamince a tatínkovi. Neměli moc radost z toho, že mi Jacob zabírá postel, ale nakonec se uklidnili a pověděli mi tu nejkrásnější pohádku, jakou jsem kdy slyšela. Byla o malé bronzovlasé holčičce, mohutném vlkovi a jejich lásce. Usínala jsem s myšlenkou na Jacoba.

Jak roky plynuly, stávala se ze mě žena a nejvíc si toho všímal právě můj vlk. Ochraňoval mě, ve škole nikomu nedovolil, aby se ke mně jen přiblížil a doma se pořád držel u mě. Někdy se mi líbilo, že mě chrání zrovna on, ale byly i chvíle, kdy mě to dokázalo rozzlobit.

„Jacobe, nemůžeš mě pořád ochraňovat! Chci mít normální lidské přátele, ne jen kupu upírů a pár vlků,“ křičela jsem na něj v ten večer, co odešel. Nedokázala jsem už v sobě ten vztek držet, takže jsem podlehla hlasu, který mi našeptával, abych své emoce pustila ven. Ječela jsem na člověka, kterého jsem na světě milovala nejvíc. Když jsem skončila, smutně na mě pohlédl a pronesl větu, která se mi navždy vryla do paměti tučným a nesmazatelným písmem.

„Už ti nebudu dělat problémy,“ řekl, políbil mě na rty a přešel ke dveřím pokoje. Naposledy se otočil, věnoval mi úsměv, který jsem tak milovala a odešel. Snažila jsem se ho hledat, volala jsem mu, ale v ten den přestal existovat.

Stala se ze mě chodící mrtvola. Nejedla jsem, nespala a všechny, kteří mi chtěli pomoct, jsem odháněla. Ležela jsem v posteli, v ruce držela jeho fotku a po tvářích mi tekly slzy plné smutku a zklamání. Všechno to byla moje chyba. Neměla jsem na něj křičet. Moje slova ho donutila, aby odešel. Já si můžu za to, co teď prožívám. Maminka mi vyprávěla o tom, že po odchodu tatínka prožívala to samé a chtělo se jí umřít. Její vyprávění mě zaujalo, ale když skončila větou, že se všechno vyřeší a on se vrátí, vyhodila jsem z pokoje i ji. Nepotřebovala jsem poslouchat, že všechno dopadne dobře, když to není pravda.

„Volaný účastník je momentálně nedostupný,“ozvalo se ve sluchátku, když jsem znovu vytočila jeho číslo. Vztekle jsem se otočila a mobil hodila proti zdi. Dopadl na zem v několika kusech, ale mě to bylo jedno. Zhroutila jsem se na postel a znovu plakal. Břicho mě bolelo od hladu, oči jsem měla černé jako noc a krev, kterou mi přinesli, jsem odmítala. Přestala jsem se o sebe starat a z krásné dívky se stala životem zhrzená ošklivka. Nechodila jsem ven, neměla jsem potřebu se dívat na šťastné páry.

„Tak a dost,“ křikl tatínek, který se objevil ve dveřích. Vzal peřinu, pod kterou jsem ležela a shodil ji na zem. Hodil si mě na rameno jako pytel brambor a já vypískla. Vyhrožovala jsem mu všemi možnými, pro upíra bolestivými situacemi, ale on mě pořád držel a já uslyšela tekoucí vodu. Byla jsem oblečená v pyžamu, ale to mu bylo jedno. Hodil mě do vany plné teplé vody a přikázal mi, abych ze sebe udělala člověka. Bublinky a příjemné osvěžení mi vyčistily hlavu. Když jsem vylezla z vany, svlékla jsem si promočené pyžamo a stoupla si před zrcadlo. Kde jsou ty časy, kdy jsem se sama sobě líbila? Kam zmizel ten zvláštní pocit, když jsem udělala něco špatného? Kam zmizela ta radost do života a chuť prožít něco nového?

Od toho dne jsme se stala znovu člověkem. Sice jsem se pořád trápila kvůli své lásce a tomu, co jsem udělala, ale nedávala jsem to tak najevo. Každé ráno jsem se upravila, najedla se, prožila něco nového a dobrodružného. Poprvé v životě jsem navštívila aquapark. Byla jsem dokonce v ZOO, kde jsem viděla vlka tak podobného Jacobovi, až se mi na chvíli zastavilo srdce. Prošla jsem celé město a divila se tomu, co všechno jsem neznala. Navštívila jsem několik obchodů, koupila si nějaké knížky a s dobrým pocitem se vrátila domů.

„Nessie, budeme se brát,“ křikla nadšeně teta Alice, když jsem se vrátila domů. Protočila jsem oči a zhluboka se nadechla.

„Už zase?“ zeptala jsem se otráveně, ale ani moje špatná nálada jí nedokázala zkazit radost. Já i všichni ostatní jsme se museli smířit s tím, že bude v pořadí již třetí svatba za poslední dva roky. Teta Alice se ujala organizace a já byla nucena jí pomáhat. Jediné, co mě uklidnilo, byl fakt, že přijede jen hrstka hostů, takže tu nebude tolik upírů a mrtvých lidí nebo zvířat.

Během týdne se vše zařídilo a nastal den jejich páté svatby. Nechápala jsem, proč se berou tolikrát. Mně by stačila jedna svatba, která by naprosto změnila můj život. Pomohla jsem tetě obléknout šaty a až po otázce, proč jsou červené, mi došlo, že je valentýn. Z oka mi ukápla jedna neposedná slza plná bolesti a nešťastné lásky. Když bylo vše připraveno, vyšla jsem a za tónů klavírní skladby, kterou hrál tatínek, jsem došla na své místo. Rozhlížela jsem se kolem sebe v naději, že možná přijel, ale nikde jsem ho neviděla. Zklamaně jsem vydechla a pozorovala tetu, jak kráčí k oltáři. Vypadala nádherně, ostatně jako vždycky. Jasper na ni okouzleně hleděl a mě hlavou bleskla otázka, jestli mě někdy bude někdo pozorovat tak, jak on pozoroval svou ženu.

Po obřadu přišla oslava. Lidé by se cpali dobrotami od světoznámých šéfkuchařů, ale my jsme si připili skleničkou s krví a oslava se konala bez jídla a čehokoliv jiného. Jen já jsem měla připravený talíř něčeho, co by mě určitě zasytilo, ale nechtěla jsem mít něco extra. Už tak na mě ostatní hleděli zvláštním pohledem, nechtěla jsem to ještě zhoršovat. Teta se postavila na pódium, otočila se zády k ženskému osazenstvu a odpočítávala vteřiny do hodu kytice. Stála jsem úplně vzadu a pobaveně pozorovala všechny upírky, které čekaly, že kytici chytí. Alice se rozmáchla a kytice jí vyklouzla z rukou. Letěla daleko, slyšela jsem zklamané syčení upírek v prvních řadách. Pozorovala jsem červené růže, jak letí přímo ke mně, a natáhla jsem ruce. Chytila jsem ji a vše najednou utichlo. Hosté na mě pohlédli a za mnou se ozvalo odkašlání. Otočila jsem hlavu a uviděla snědou ruku, jak svírá ten nejkrásnější prsten, jaký jsem kdy viděla. Otočila jsem se celá a pohlédla do tváře muži, kterého jsem milovala.

„Hezkého Valentýna, lásko. Omlouvám se za ten svůj dětinský útěk. Miluji tě a ani si nedo…“ chtěl pokračovat, ale já ho přerušila. Položila jsem mu prst na rty a natáhla k němu ruku. Nasadil mi prsten na pravý prsteníček a usmál se na mě. Prst na jeho dokonalých rtech jsem vyměnila za svá ústa a věnovala mu polibek plný lásky a radosti.

Autor: souteznipovidky, v rubrice: FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky

Sdílet

Diskuse pro článek Konec dobrý, všechno dobré od IsabelMasen: