Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Halloweenská párty - Marvi

04.12.2011 (17:30) • souteznipovidky • FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky • komentováno 1× • zobrazeno 1852×

EDIT: Článek ponechán v původní podobě bez oprav.

Halloweenská párty

Žila jsem ve  Forks, přistěhovala jsem se za svým tátou v sedmnácti letech, když mi zemřela máma při autohavárii. Potkala jsem se s Jacobem, jako děti jsme si spolu hráli na pískovišti. Jacob byl o tři roky starší než já, byl rok po škole, když jsme spolu začali chodit a pracoval jako automechanik.

Byl to zrovna rok, co jsem chodila na místní střední školu, když se sem přistěhovali noví sousedé, Cullenovi. Byla to velmi bohatá rodina, otec pracoval jako doktor, matka jako architekta a společně měli pět adoptovaných dětí, které nastoupili na forkskou střední. Taky se říkalo, že v Port Angeles vlastní malý krámek s divadelními kostýmy.

S Jacobem jsme byli velice šťastný pár, do doby, než přišli Cullenovi. Jacob se začal chovat jinak, začal být dost často nervózní a rychle se dokázal rozzuřit, když slyšel jakoukoliv zmínku o nich. Dokonce mi nařídil, že se s nimi nesmím bavit a ani stýkat.

Jako každý rok naše škola pořádala v tělocvičně Halloweenskou párty. Já pokaždé chtěla jít, ale Jacob byl vždy proti, ale letos jsem si řekla, že půjdu, i kdyby to měla být poslední věc v mém životě. Přemýšlela jsem, co si vezmu za kostým, ale doma jsem nic nenašla, ale pak jsem si vzpomněla na Cullenovy a jejich krámek s divadelními kostýmy. Nasedla jsem do svého náklaďáčku a vyjela směr Port Angeles. Sice jsem přesně nevěděla, kde ve městě jejich krámek je, ale to mě neodrazovalo, jelikož jednou věcí jsem si byla jistá a to tou, že se nachází v chudé čtvrti.

Zastavila jsem u místního nákupního střediska a šla pěšky směrem k domům. Zrovna začalo zapadat slunce, když jsem vstoupila do úzké šedé uličky. Byla zde tma a bylo špatně vidět, ale přesto mi to nedalo a já šla dál. Měla jsem nepříjemný pocit, že mě někdo sleduje, dokonce se mi i zdálo, že jsem zaznamenala rychlý pohyb, ale nebyla jsem si tím jistá, přece jen bylo šero a navíc to také mohla být nějaká kočka. Pak jsem najednou uslyšela nepříjemný šramot a nějaké kroky, ale když jsem se ohlédla za sebe, nikoho jsem neviděla, radši jsem přidala do kroku. Byla jsem zrovna na konci ulice, když jsem si na druhé straně všimla malého krámku. Přistoupila jsem k výkladní skříni a nahlédla dovnitř. Dívala jsem se na výkladní skříň krámu s divadelními kostýmy, která mi připadala jako skulina do pekla. To co tento výjev způsobilo, byly poslední sluneční paprsky, které sklouzly přes vrcholek protějšího domu a dopadaly přímo na výklad a vyložené zboží. Otevřela jsem tedy dveře a vešla dovnitř. Uvnitř bylo ticho a tma. Ve vzduchu byl cítit zápach kuliček proti molům, pelichajících kožichů, mastiček a líčidel. Chvíli jsem stála v přítmí a vyčkávala, až někdo rozsvítí, vyjde z místnosti za krámem a obslouží mě. Zmocnila se mě netrpělivost z toho dlouhého čekání, tak jsem zaklepala na pult.

„Je tu někdo?“ Bylo ticho, ale pak se dole ozvala rána a já uslyšela těžké kroky, nepůsobily moc příjemně v té polotmě. Zalapala jsem po dechu, když se z podlahy začalo vynořovat cosi černého. Byl to poklop padacích dveří ze suterénu. Za pult přišel vysoký černovlasý hromotluk, tuším, že se jmenoval Emmett. Držel v ruce lampu.

„Odpusť, byl jsem dole a zkoušel jsem nahodit pojistky, vypadl proud. Čím ti mohu posloužit?“

„Hledám nějaký kostým na zítřejší Halloweenskou párty.“

„Dobře, a co máš na mysli?“

„Chtěla bych něco neobvyklého.“ Začal si mě prohlížet, jako bych byla nějaké jídlo a pak řekl:

„Oó ano, mám tu něco neobvyklého, opravdového. Něco, co je pravou věcí na Halloween.“

„A co je to?“

„Nechtěla ses někdy stát upírem?“

„No já nevím – proč ne?“

„Přímo se na to hodíš, být upírem.“

„Co dostanu za kostým?“

„Kostým? Stačí ti jakýkoliv společenský úbor a já ti k tomu dodám akorát pravý plášť.“

„Jenom plášť – nic víc?“

„Jenom plášť. Počkej, hned ti ho přinesu.“ Emmett šel opět dozadu, prolezl padacími dveřmi, já pak zase slyšela rány, ale za okamžik se objevil u mě s pláštěm v ruce.

„Tady máš – upíří plášť.“

„Děkuji, co jsem dlužna?“

„Ale nic, děvenko, ten si nech. Třeba se ti bude někdy hodit. Máš to jako dárek z našeho podniku.“ Když to říkal, podivně se při tom usmíval. Měla jsem z toho divný pocit, ale vzala jsem si jej.

„Tak děkuji.“

„Nemáš zač a přeji hezký zbytek večera.“

Pak jsem se otočila, vykročila ke dveřím, které jsem otevřela, ale než jsem vyšla, ještě jsem se stačila rozloučit. Emmett měl stále ten svůj úsměv, ke kterému přibyl zvláštní pohled, jako kdyby měl něco za lubem. Došla jsem zpátky k autu a vyjela zpět domů. Bylo už pozdě večer, když jsem přijela, Charlie se na mě zlobil, že příště mám napsat vzkaz. Když jsem došla do pokoje, čekal na mé posteli Jacob.

„Ahoj zlato, kde jsi byla tak dlouho?“ Přistoupila jsem k němu a políbila ho.

„Byla jsem v obchodě koupit si halloweenský kostým.“ Všimla jsem si, jak Jacob ztuhnul, ale pak se pousmál.

„Ale zlato, vždyť už jsem ti to několikrát říkal, že tyto párty nejsou nic pro nás. Vždyť jsou to dětské hry.“ Já mu musela odporovat.

„Vždy jsem jako malá tento svátek slavila, dokud žila moje máma, ale od té doby, co jsem tady, jsem jej ani jednou neslavila a teď ho chci slavit znovu, chci si připomenout šťastné chvíle mého dětství.“

„Copak ty nejsi se mnou a se svým tátou šťastná? Vždyť jsme všichni pro tebe vše obětovali, snažili jsme se ti pomoci se s tím vyrovnat. Bello, vždyť už nejsi dítě, nepřeji si, abys tam chodila.“

„Ne, Jaku, já tam půjdu, už mám i kostým.“

„Jaký kostým? Kde jsi ho vzala?“ Až teď jsem si uvědomila, že jsem udělala chybu, když jsem řekla, že mám kostým.

„Řekni mi, že ho nemáš od těch, od kterých myslím. Nebyla jsi doufám v Port Angeles.“

„To ti může být jedno, odkud ho mám.“

„Říkal jsem ti, že se nemáš s Cullenovými stýkat a ani s nimi mluvit. Bello, to nemyslíš vážně.“

„Ale myslím, Jaku. Na tu párty půjdu, ať se ti to líbí nebo ne. Půjdu tam, i kdyby to měla být ta poslední věc, kterou ve svém životě udělám.“

„Jak myslíš,“ řekl Jacob. „Abys toho potom nelitovala.“

Všimla jsem si, že se celý třese a začíná se potit. Přistoupila jsem k němu a chtěla jej chytit za ruku, ale uhnul mi a rychle přešel ke dveřím.

„Budeš toho ještě litovat.“ Pak odešel, i Charlie se divil, že tak rychle zmizel. Jacobova slova se mi nelíbila, ale stejně mě neodradila od zítřejších plánů.

◊ ◊ ◊

Byl večer svátku všech svatých, ten obávaný Halloween, kdy strašidla bloudí nocí a z hrobů pod zemí se ozývá křik prázdných úst kostlivců. Když jsem se večer, hodinu před párty začala chystat, vzala jsem si své oblíbené šaty a decentně se nalíčila, než jsem vyšla ven, zkontrolovala jsem se v zrcadle. Pak jsem zamířila ke svému náklaďáčku, kde jsem měla plášť.  Nastoupila jsem do něj a vyjela směr škola.

Na parkovišti jsem málem neměla kde zaparkovat, nestačila jsem se divit, kolik je tu aut. Ještě v náklaďáčku jsem si nasadila plášť a u krku jej zapnula, v ten moment se mě zmocnila zimnice a měla jsem snad i mžitky před očima. Proto jsem v náklaďáčku seděla tak dlouho, dokud se mi neudělalo lépe. Nakonec jsem se odhodlala vyjít z auta a namířila jsem si to k tělocvičně. Bylo tam tak narváno, že ani nebylo možné někoho v tom davu najít. Opatrně jsem procházela kolem lidí a snažila se najít známé tváře.  Ale nemohla jsem nepostřehnout, že když jsem procházela kolem lidí, všichni si mě zvláštně prohlíželi a odtahovali se ode mne. Chtěla jsem se někoho zeptat, co je na mě tak zvláštního, že si mě tak prohlíží, když mě najednou někdo chytl za ruku.

„Jééé, ahoj, Bello, ten tvůj kostým mě ale vylekal! Kde jsi sehnala tuto masku?“ ptala se mě Angela převlečená za španělskou tanečnici.

„Masku? Já přece nemám žádnou masku!“

„Ach tak. Žádnou tedy nemáš. To jsem se… asi spletla!“ Všimla jsem si, jak se ode mě nepatrně odtáhla, také se mi zdálo, že jsem v jejich očích zahlédla strach.

„Já… já za tebou ještě přijdu,“ zakoktala Angela, rychle se obrátila a šla pryč.

Dívala jsem se na ni, jak odchází a začala jsem z toho mít žízeň a chuť, ale na co? Na alkohol ne, měla jsem chuť na lahodnou, tekutou, teplou krev. Proboha na co to myslím?

Porozhlédla jsem se kolem sebe a hledala nějaký pult s pitím a jídlem. Když jsem jej spatřila, vydala jsem se tím směrem. U pultu jsem si nalila nějaký alkohol a rychle jej do sebe obrátila. Nezůstala jsem u jedné skleničky, následovaly další dvě a začalo mi být zase divně. Taky mě udivovalo, co není v pořádku s mým kostýmem. Proč se mě lidé děsí? Nevypadám snad jako opravdový upír? A co měla znamenat ta Angelina poznámka o masce? Rozhodla jsem se najít nějaké zrcadlo, abych se v něm mohla zkontrolovat. Vyšla jsem ven do chodby před tělocvičnu a zamířila k převlékárnám. Došla jsem k velkému zrcadlu a nestačila jsem se divit. Dívala jsem se na sebe, ale nikoho jsem neviděla. Přišlo mi to velice směšné, asi jsem toho musela moc vypít, tak jsem se začala smát, nejdříve potichu, poté nahlas. Jak jsem tam tak stála a smála se, přepadaly mě divné myšlenky. Přestala jsem se smát, začala jsem se mírně třást a dokonce i panikařit. Pak jsem sebou strachy trhla, jelikož jsem uslyšela něčí hlas.

„Neboj se, nemusíš panikařit, zítra bude vše v pořádku.“ Otočila jsem se za původcem toho hlasu a spatřila jsem, jak ke mně přistupoval anděl, ne skutečný anděl, ale anděl v podobě Edwarda Cullena.

„Nevrátíme se do tělocvičny? Já bych ti pomohl.“

„No já nevím, mám takový zvláštní pocit a navíc si myslím, že se mnou není něco v pořádku. Nevím, zda ti to můžu říct, ale zdá se mi, že se ze mě stává upír, toužím po krvi. A navíc se bojím, že se někomu něco stane.“

On se jen usmál a dodal:

„Neboj se, s tím ti pomůžu. Žádný učený z nebe nespadl.“ Chytl mě za ruku a šel se mnou zpátky do tělocvičny.

„Jen se podívej, kolik je tu lidí, a jak jsou všichni tak krásně oblečení v kostýmech. Některým to sluší a některým ne. Co myslíš, pozná některý z nich, že někdo chybí? Co kdybych tě naučil lovit?“ Zaskočilo mě jeho chování. A on si toho všimnul.

„Neboj, zlato, to byl jen vtip.“ A přitom se usmíval. Pak mě zatáhl doprostřed parketu a začal se se mnou vlnit do rytmu hudby. Bylo toho na mě moc, zase jsem začínala mít pocit zimy a vracely se mi mžitky před oči. Viděla jsem kolem sebe spoustu krve a hlavně každý kolem mě, měl dvě malé ranky zubů na krku, z kterých jim tekla krev. Mně se z toho začaly sbíhat sliny. Edward si toho všimnul, přestal se mnou tančit a stoupl si za má záda a našeptával.

„Jen se podívej na toho kluka vedle sebe, jak má krásně vystouplou krční žílu, jak by bylo lahodné se do ní zakousnout? Ucítíš jak je lahodně teplá.“ Byla jsem z toho tak omámená, že jsem začala otvírat ústa. Ucítila jsem závan vzduchu na svých zubech, snažila jsem se naklonit ke krku toho kluka, a pak…

„Dost! To stačí!“ Uslyšela jsem Jacobův hlas.

Rozhlížela jsem se kolem sebe a hledala ho, ale marně. Nemohla jsem ho najít. Zdálo se mi, že jsem ho zahlédla, jeho vlasy a mohutnou postavu, ale jen se mi to muselo zdát, protože se ta postava přeměnila ve vlka. Což přece není nemožné, je to člověk, Jacob. Asi jsem toho opravdu moc vypila.

Rozhodla jsem se, že radši odejdu. Chtěla jsem se s Edwardem rozloučit, ale nechtěl mě pustit, přemlouval mě, ať zůstanu, že se párty ještě pořádně nerozjela. Ale já byla pevně rozhodnuta odejít. Otočila jsem se k východu, ale chytla mě ledová ruka.

„Já tě nepustím, jedině přes moji mrtvolu! Neodcházej, teď jsem tě našel a chci s tebou být věčně.“

„Pusť!“ pověděla jsem mu a vykroutila svou ruku z jeho sevření, a rychle od něj utíkala na parkoviště ke svému náklaďáčku.

V něm jsem okamžitě sundala plášť, a hned mi bylo lépe, už jsem neměla ty zvláštní pocity chladu a mžitků před očima.

◊ ◊ ◊

Byla jsem asi dva bloky od domu, když mi náklaďáček vypověděl službu. Na silnici jsem byla sama, nikdo kolem. Chvíli jsem v něm seděla a přemýšlela, co budu dělat, ale rozhodla jsem se, že dojdu ten kousek pěšky.

Ušla jsem sotva tucet kroků, když jsem zpozorovala, že za mnou cosi jde. Dvě stě yardů, to není nějak velká vzdálenost, pomyslela jsem si. První doprava, první doleva a jsem doma. Zdálo se mi, že ta cesta trvá nekonečně dlouho. První úsek cesty jsem šla rychle. Ve světle pouliční lampy jsem zahlédla rychlý pohyb. Pak jsem přidala do kroku, až jsem téměř utíkala. Zdálo se mi, že mě to začíná dohánět, tak jsem začala běžet jako o závod.

Když jsem spatřila známou ulici, v návalu adrenalinu jsem zrychlila a doběhla na náš příchozí chodníček. Rychle jsem zapadla ke vchodu do domu. Dům byl temný, Charlie už spal. Z kapsy jsem vylovila studené klíče, kroužek mi proklouzl mezi prsty jako mýdlo ve vaně a klíčky spadly na zem. Šmátrala jsem po nich v té tmě a zároveň jsem si všimla, že něco stojí na začátku našeho chodníčku. Najednou se to rozešlo směrem ke mně. Já rychle našla klíče a jako zázrakem jsem je strčila napoprvé do zámku a otevřela dveře. Ale nebyla jsem moc rychlá, něco se mi snažilo zabránit v tom, abych zavřela dveře. Byla velká tma, proto jsem neviděla co to je. Zakřičela jsem, to probudilo Charlieho, rozsvítil a ptal se:

„Co se děje?“ Rychle si všiml, že zápasím s dveřmi, vzal do rukou pušku a přišel blíž ke mně. Odstrčil mě od dveří, sám se do nich postavil a mířil ven, ale to co tam spatřil, ho natolik udivilo, že pušku upustil na zem. Byla to chyba. Něco po něm skočilo a prokouslo mu hrdlo.

Já se na to dívala z kuchyně, a když mi došlo, co se stalo, začala jsem ječet. Ta velká chlupatá obluda si mě všimla a začala se ke mně pomalu přibližovat.

Začala jsem okamžitě reagovat, utíkala jsem ke schodům nahoru do svého pokoje. Nahoře jsem se odvážila krátce se podívat dolů, to obrovské chlupaté zvíře, co vypadalo, jako obrovský rezavý vlk začalo vrčet a cenit zuby. Rychle jsem se vrhla ke dveřím svého pokoje a okamžitě za sebou zamkla.

Chtěla jsem rozsvítit, ale když jsem sáhla po vypínači, ucítila jsem něco studeného, rychle jsem ucukla a ještě k tomu vykřikla. Pak jsem ucítila něco studeného na mém krku a rameni. Cítila jsem, jak něco ostrého přejelo přes můj krk, a přitom zaslechla známý šepot.

„Neboj, maličká, vše bude v pořádku. Jen ucítíš trochu bolesti.“

Mé dveře za mnou se začaly třást, já jsem ztuhla a nemohla se pohnout, ale to chladné objetí, které mě svíralo, mě rychle od nich odstrčilo, právě ve chvíli, kdy se rozrazily.

Já se vzpamatovala a rychle rozsvítila, a první co jsem spatřila, byl rezavý vlk a hned po něm Edward. Oba na sebe cenily zuby. Počkat, od kdy má Edward dva špičáky? Ani jsem to nestihla postřehnout, ale ti dva se na sebe rychle vrhli. Byla to taková mela, že jsem ji nestačila vnímat. Až poté, kdy se mi něco zakouslo do ruky, jsem si všimla, že mě velký vlk drží v zubech a snaží se mě odtáhnout. Byla to taková bolest, že jsem křičela a to upozornilo Edwarda, který rychle odněkud vyskočil a chytl vlka za bedra a zmáčkl, ten mě pustil a okamžitě se vrhl po Edwardovi.

Podívala jsem se na svou ruku a málem hrůzou omdlela. Teklo mi hodně krve a ty stopy po zubech byly odporné, chtěla jsem utéct z pokoje do koupelny, ale vlk se ve dveřích snažil Edwarda držet venku na chodbě.

Edward vypadal jako lovící predátor. Vyčkával, kdy udeří vlkovi ránu. Stála jsem kousek od dveří a čekala, kdy se tam objeví malá skulinka, abych mohla projít do koupelny. Když jsem si ji všimla, chtěla jsem jí projít, ale najednou mě něco odmrštilo na druhý konec pokoje přímo na zrcadlo, které se na mě zřítilo a přitom se roztříštilo. Pak si jen matně pamatuji, že jsem ležela na zemi a kolem mě bylo plno střepů ze zrcadla. Nenapadlo mě nic lepšího, než vzít jeden kousek úlomku a podívat se, jak vypadám. Samozřejmě to byla velká chyba, protože to co jsem uviděla, byla hrůza. Měla jsem zabodnuté nějaké střepy v obličeji a hlavně všude bylo hodně krve, jak kolem mě, tak na mně. Než jsem omdlela hrůzou, uslyšela jsem vlčí vití a strašný mužský řev, který mi rval uši, pak nastalo černo a tma.

◊ ◊ ◊

Probraly mě strašné plameny, cítila jsem jako by moje tělo celé hořelo. Strašně jsem křičela, ale nikdo mi nepomohl. Myslela jsem si, že jsem se ocitla v pekle, za to, že jsem šla na tu Halloweenskou párty. Toto byl asi můj trest za to, že jsem neuposlechla Jacoba. Ach, Jacobe, promiň. Stále mě sužovaly ty bolesti, ale já na něj nepřestala myslet. Vzpomínám si, že mi jednou vyprávěl starou strašidelnou historku o vlkodlacích a upírech. Že existuje jistý kmen vlkodlaků, který chrání lidi před upíry.  Najednou moje bolesti začaly ustupovat a já začala vnímat. Slyšela jsem slabý tlukot srdce, který najednou ustál a byl klid a ticho. Já pak otevřela oči a spatřila Edwarda.

„Lásko, vítej ve věčném světě upírů.“

Teď mi došlo, co vše se stalo, co znamenal ten souboj.

„Néééééééééééééééééé!“ vykřikla jsem.

KONEC

Marvi

Autor: souteznipovidky, v rubrice: FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky

Sdílet

Diskuse pro článek Halloweenská párty - Marvi :