Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Ach ty Vánoce od Dakota

24.12.2010 (08:00) • souteznipovidky • FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky • komentováno 0× • zobrazeno 1396×

Dakota

Ach ty Vánoce

Pohled Carlislea

Večerní prosincové počasí bylo studené, lezavý vítr foukal ze všech stran. Sem tam spadla nějaká ta sněhová vločka. Začal jsem se prodírat sněhovými závějemi a přitáhl si plášť blíž k tělu, i když jsem to vůbec nepotřeboval. Prostě síla zvyku hry na lidi.

Ano, nejsem člověk. Jsem čtyři sta let starý upír, ale nikoho jsem nezabil. Lidem pomáhám. Jsem Carlisle. Pracuji v malém městečku Akureyri, což je v zálivu na Islandu. Je to vážně kouzelné místo.

Bydlím spolu s mou ženou Esmé a mými  adoptivními dětmi  Edwardem, Rosalií a Emmettem  kousek od města, aby si lidé příliš nevšímali naší odlišnosti. Máme malou vilku v lesích, kterou nám navrhla Esmé. V těchto věcech ona je dobrá.

Píše se rok 1975, je začátek prosince. Den jako každý jiný. Den stejný, ale i tak jiný. Dnes se mělo něco stát a já nevěděl co.

Došel jsem k autu a odemkl ho. Položil jsem svou taškou na sedadlo spolujezdce a chystal jsem nasednout. Ještě než jsem dosedl, jsem na protější straně ulice viděl krámek. Už svítil vánočními světýlky a ve výloze byl miniaturní stromek.

Povzdechl jsem si. Vánoce. To zas bude Emmett šílet. Posledně málem podpálil stromek, vysklil okno a rozlámal židli. Říkám si čím později se to Emmett dozví, tím lépe pro všechny v jeho okolí. Kdoví co vyvede tentokrát. Cestou jsem viděl ještě spousty už ozdobených domků, usmál jsem se nad tím, jak jsou lidé uspěchaní.Zabočil jsem na malou lesní cestu, vedoucí k naší vilce a nestačil se divit. Jsme v háji, pomyslel jsem si.

Esmé se rozhodla, že je čas, na ozdoby. Vystoupil jsem z auta za účelem jí to rozmluvit dříve, než se děti vrátí z lovu. Přišel jsem k ní a nadechoval se, abych jí něco řekl, ale utnula mě dřív než jsem stačil vyslovit první hlásku.

„Vím co chceš říct a ano, promyslela jsem si následky. Ne, nesundám to. Ano myslím to vážně. Zapomněla jsem snad na něco?“ otočila se na mě s nevinným úsměvem.

„Není...“

„Ne, není na to brzy,“ zas se otočila k krabici se světýlky a dělala že tam nejsem.

Za mnou zaskřípaly kamínky. Byl sem tak naštvaný, že jsem je ani neslyšel přijíždět. Z auta jsem slyšel nadšené výkřiky Emmetta. Myslím, že je nejvyšší čas zavřít se do pracovny a dělat neviditelného. Po příchodu dovnitř jsem zaúpěl. Celé spodní patro bylo sladěné do červené a zlaté barvy. Kdybych byl člověk, určitě by mě ranila mrtvice. Jestli to jde i u upíra, to nevím. Budu to muset jednou zjistit. Vešel jsem do pracovny a sedl si do pohodlného křesla.

Netrvalo to ani pět minut a už jsem zespodu slyšel ránu. Ani při nejmenším jsem však nepochyboval o tom, kdo ze to může. Ode dneška nebudu mít až do Vánoc klid.

Pohled Esmé

Vracela jsem se po úzké, kluzké silničce domů od jednoho klienta. Cestou jsem se zastavila v malém obchůdku pro novou vázu. Starou rozbili Edward s Rose, když se opět (už po tři sta devadesáté) hádali, kdo z nich vypadá lépe.

Do očí mě uhodila velká barevná krabice s nápisem Vše na Vánoce pro váš dům. Vánoce! Já bych na ně úplně zapomněla. Neváhala jsem a popadla tu krabici, zaplatila a odjela. Až na příjezdové cestě jsem si vzpomněla, že jsem nekoupila tu vázu. No nic. Svět se kvůli tomu nezboří.

Vyndala jsem krabici z auta a vyšla po schodech a podívala se po naše obýváku. Už to úplně vidím...

V rohu bude stromeček, a všude ozdoby, to vše sladěné do červené a zlaté barvy. Nadšením jsem si povyskočila, až jsem zničila světlo. Povzdechla jsem si. Další cesta do města, ale pak jsem si uvědomila, že můžu koupit tu vázu, na kterou jsem zapomněla a spousty dalších věcí a opět jsem byla nadšená. Uklidila jsem po sobě ty trosky a pak nasedla do auta.Ještě ze děti jsou na lovu.

Ta stará paní se zřejmě divila, co tam dělám dvakrát za jeden den. Nijak jsem to neřešila a koupila si žárovku. Teď už jen tu vázu. Rozhlédla jsem se a vtom jsem to uviděla. Ještě jedna věc na náš domeček. Vzala jsem si teda toho velkého plyšového soba a šla zaplatit i jeho.

Spokojeně jsem zas nasedla do mého autíčka a jela zpět. Po příchodu domů mi zas něco došlo. Jsem snad první upír který zapomíná. Já tu vázu nekoupila. Zase. Co se dá dělat. Vzala si světýlka a jala se je věšet okolo dveří. Za mnou přijelo auto. Můj Carlislíček se vrací z práce.

Dělala jsem jako že o něm nevím. Stejně už vím co bude následovat. Slyšela jsem zezadu hluboký nádech, aby mohl něco říct, ale já byla rychlejší.

„Vím co chceš říct a ano, promyslela jsem si následky. Ne, nesundám to. Ano myslím to vážně. Zapomněla jsem snad na něco?“ otočila jsem se na něj s úsměvem a bylo mi jedno že se tváří jako by se právě vyhrabal z kaktusů.

„Není...“ Opět se mě snažil přesvědčit, aby to bylo jak on chce. Tak je to každý rok. Rok co rok od té doby, co se k nám přidal Emmett.

„Ne, není na to brzy,“ zas jsem se otočila k ozdobám a začala je věšet. Jeho přítomnost jsem nevnímala.

Slyšela jsem jak odešel do domu a tam se zasekl. Přesně jsem věděla proč. Škodolibě jsem se usmála.V tu chvíli přijeli děti z lovu. Emmettovu reakci jsem čekala. Nadšený výkřik by byl snad slyšet až do města. Ihned stál u mě a skákal radostí jak pětileté dítě.

„Vánoce! Budou tu Vánoce,“ pak se zarazil. „Jak to, že mi to nikdo neřekl? Vy jste na mě zlí,“ a rozvzlykal se. Byl to zvláštní pohled. Rose k němu rychle přiběhla a snažila se ho utěšit.

Emmett se po chvíli konečně uklidnil a začal plánovat, co všechno musí udělat. Stačilo mi mrknout na Edwarda, abych věděla, že to nebude nic dobrého. Zoufale jsem se na něj podívala o on přikývl a odvedl všechny dovnitř. Budeme muset mít Emmetta pod zvýšeným dozorem, aby nic neprovedl. Vrátila jsem se ke své původní činnosti a snažila se tu časovanou bombu jménem Emmett vypustit z hlavy.

Obrovská rána mě vytrhla z mé činnosti. Scéna, která se mi naskytla vevnitř mě vyděsila.

„Emmette Cullene co to tu zas vyvádíš?!“ vykřikla jsem. Emmett ležel v troskách stolu, Edward se jen smál. Jen Rosalie stála beze hnutí a zírala do prázdna. U Edwardových nohou ležel můj plyšový sob s utrženou hlavou. Já ho zabiju.

Pohled Emmetta

Esmé nás poslala na lov. Ne že bych to potřeboval, ale raději jsem s ostatními šel. Museli jsme vždy daleko od města a zvěř tu byla příšerná. Nechápu, jak jsem mohl souhlasit s přestěhováním na tohle bohem zapomenutý místo. O to víc jak si tu Esmé s Edwardem pochvalují. Carlisle říkal, že tu nebudeme, tak dlouho, jako na jiných místech. To bych mu taky radil.

Lov proběhl celkem hladce. Sice jsem měl jen dvě lišky, ale co se dá dělat. Byl jsem s lovem hotov jako první, tak jsem čekal u auta. Po půl hodině se konečně mohlo jet.

Za ani ne hodinu jsme byli zpět u naší vilky. Ve dveřích jsem zahlédl záda mizejícího Carlislea. Esmé stála u dveří a něco dělala. Ale co? Zaostřil jsem na to co držela v ruce. Vánoční světýlka? Cože, vždyť Vánoce jsou až za... Tři týdny. Nadšeně jsem vykřikl. Vyskočil jsem z auta a běžel k Esmé.

„Vánoce! Budou tu Vánoce. Jak to, že mi to nikdo neřekl? Vy jste na mě zlí.“ To už jsem se neudržel a rozvzlykal se. Když mě moje Rosinka uklidnila, tak mě něco napadlo. Mám už jen tři týdny, a budou tu Vánoce. Co jen budu dělat? Kde  seženu dárky? Edward nás odvedl dovnitř a to co jsem tam uviděl mi vyrazilo dech, teda ne že bych ho potřeboval. Pak jsem zahlédl v rohu soba. Nepřemýšlel jsem a vrhl se na něj. Zakousl jsem. No fuj. Zhnuseně jsem to vyplivl, ale to už jsem letěl kvůli opožděné reakci Edwarda pozadu na stůl. Ozvala se obrovská rána. Ležel jsem na zemi a dovnitř vtrhla Esmé.

„Emmette Cullene co to tu zas vyvádíš?!“ zařvala div že nepraskly okenní tabulky a já věděl že mám průšvich.

Pohled nikoho

Toho dne večer k domu přišli dva cizí upíři. Malá černovlasá elfka si vesele poskakovala vedle svého většího přítele. V domě už je slyšely, dveře jim otevřela Esmé a mile se usmívala. Ti dva se představili jako Alice a Jasper. Oba mají zvláštní schopnosti. Alice umí vidět rozhodnutí ostatních a Jasper zas cítí a ovládá pocity. Přišli za nimi, jelikož je už dlouho Alice vídala ve svých vizích a rádi by se k nim přidali. První roztála Esmé, přiběhla k nim a objala je. Bude mít ráda další dvě děti. Carlisle souhlasil se svojí drahou polovičkou. Nakonec souhlasili všichni. Ti dva si zabrali Edwardův pokoj, jelikož tam je prý hezký výhled, nikdo, až na samotného Edwarda nic nenamítal. Brzy byly jedna velká rodina těšící se na svátky. Alice se projevila, k nevelké radosti od ostatních, jako hotová maniačka do nákupů. Zatímco Emmett si našel v Japerovi  společníka na ty sví vtípky.

Jednou  si Carlisle zavolal do své pracovny Rosalii a Jaspera aby se s nimi poradil. Bylo by nejlepší, aby, protož vypadají stejné, přijali stejné přímení Hale a vydávali se za dvojčata. Souhlasili.

S blížícími se Vánoci se i Emmett zklidnil, jakoby na něj působilo to zvláštní a nepopsatelné kouzlo a nevyslovené očekávání. Všichni si plnými doušky užívali tu vánoční poklidnou atmosféru se svými blízkými.

Nadešel den D. Nikdo nikam nepospíchal. Večer po návratu ze „štědrovečerního“ lovu se všichni sešli u malého stromku aby si vyměnili dárky. Nic se nemohlo pokazit.

Autor: souteznipovidky, v rubrice: FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky

Sdílet

Diskuse pro článek Ach ty Vánoce od Dakota: