Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - Info » Být člověkem - část 01

17.03.2009 (15:48) • TachikoManabu • Info • komentováno 0× • zobrazeno 4404×

1. kapitola Carlisle

Legenda vypráví o dívce. O někom, kdo může udělat neuvěřitelnou věc. Legenda vypráví o dívce, žijící navěky...
...o důvodu, proč jsou Volturiovi tak mocní.
O někom, kdo žije po boku nejstarších upírů světa, vystavujíc tak nejen sebe samu ale i je nebezpečí smrti. O dívce, která zná všechny upíry lépe než sama sebe, dokáže odhalit jejich přání a obavy, do jisté míry čte v jejich myslích, cítí se s nimi lépe než s obyčejnými lidmi. O dívce, na kterou neúčinkují žádné upíří schopnosti. O dívce, která dokáže zabít pouhou myšlenkou...
...ovšem ne člověka.
Ta holka má prý všechny rysy upírů. Bledou kůži, neobyčejnou krásu, velkou sílu a rychlost, zvláštní schopnosti, nesmrtelnost...
...jen některé jí chybí. A to touha po krvi, chladná pokožka, jiskřící na slunečním světle.
Ta dívka se jmenuje Charlotte.
Dá se říci, že i přes její schopnosti je stále „obyčejný" člověk. Člověk, kterého si již po staletí Volturiovi vydržují...

...až do teď.

Už aspoň po tisící si nadávám, proč jsem ho poslechla a odešla. Proč jsem se víc nervala za svá práva? Fajn, asi jsem někde v duchu tušila, že tohle jednou přijde, ačkoliv celých těch tři sta let na mě byli -tedy hlavně Aro- jako med. A to se nebojí že teď, když jsem pryč...že je zabiju? Z touhy po pomstě? Bohužel. Nejspíš ne. Na to mě asi až moc dobře znají. Pche, ještě si s nima budu špinit myšlenky. Pitomí Volturiovci! No, super. Sice jsem si právě pročistila hlavu, ale stále netuším...co mám sakra dělat!? Peníze nemám, jídlo nemám, oblečení na výměnu nemám... a nemám ani auto, kterým bych se dostala do nejbližšího města. Jasně, můžu běžet-skvělej nápad, pche! Na rozdíl od nich se unavím, což jim asi nedošlo. Nebo snad myslí, že budu dřepět před branami Volterry a čekat, až se uráčí mě znova pustit dovnitř? To vypadá tak maximálně na Ara, tomu by to bylo i podobný. Ale má smůlu. Já nejsem žádná jejich hračka/nebo potrava/nebo zbraň/nebo cokoliv jiného s čím může zacházet jako by to nemělo svoje vlastní city a hlavně SVŮJ VLASTNÍ MOZEK!
Je mi úplně ukradený, že pak budu zas aspoň čtyřiadvacet hodin spát. Prostě tu nezůstanu jen tak sedět. Pá, pá Volturiovi, ráda jsem vás poznala... běžím někam...no prostě pryč, mějte se tu hezky! Zařadila jsem nejvyšší rychlost jakou jsem mohla, takže jsem byla téměř neviditelná, tedy alespoň lidským očím, a vyrazila směrem k lesu.

Nevím, jak se mi podařilo se dostat do zavazadlového prostoru letadla, aniž mě někdo viděl. Dobře, možná to tuším, ale... je to fuk. Teď už budou muset přes moře, aby mě našli. A myslím, že za to jim nestojím. Protože kdyby jim na mě skutečně záleželo, tak mě přeci nevykopnou!

„Promiň, ale už to prostě poblíž tebe nemůžeme vydržet. Tři sta let odolávat bylo až dost. Ty prostě až moc hezky voníš...takže tímto tě oficiálně vyhazuju z Volterry. VYPADNI!"

Trhla jsem sebou a praštila se do hlavy o polici, na které vzápětí zaskřehotal papoušek v kleci. Teprve teď jsem si uvědomila, že jsem vlastně usnula. Brr, blbej sen. Ve snech se mi vrací nejnovější silné vzpomínky. Jako třeba, že mě Aro, Marcus a Caius doslova s úsměvy na rtech vykopli.

Možná je fajn, že už tam nejsem. Z těch jejich „hostin" by mi stejně jednoho dne hráblo a pak bych nejspíš úplně dobrovolně odevzdala svojí krev někomu, komu nenáleží. Nenáleží a nikdy náležet nebude. Ani jednoho z Volturiových jsem totiž neměla v úmyslu...
...no prostě řekněme, že má krev je určena pro jiného upíra, jehož jméno zatím ještě neznám a ani netuším, za kolik stovek let ho potkám.

Letadlo přistálo. Popravdě ani nevím, kam jsem to odletěla, protože a jelikož jsem se pouze soustředila na fakt, že musím co nejrychleji pryč z Itálie. Přikrčila jsem se za jeden z kufrů a jakmile se dveře zavazadlového prostoru otevřely, vyrazila jsem ven lidskému oku skoro nepostřehnutelnou rychlostí. Zdá se, že pracovníci letiště si ničeho nevšimli. Ještěže tak.

Byla jsem na letišti v Seattlu. To jsem se dozvěděla úplně jednoduše, protože to bylo napsané na velké tabuli nad hlavami lidí, co spěchali z jednoho letadla do druhého.
Chvíli jsem se rozhlížela a nakonec jsem usoudila, že tady bydlet nebudu, že bych raději něco malého, o čem by Volturiovi v nejlepším ani nemuseli vědět, že to existuje. Rozběhla jsem se tedy ven z města.

Netuším, jak dlouho jsem běžela v dešti-ano, pršelo tady od té chvíle, co jsem vylezla z letadla a zamračené nebe neslibovalo sebemenší změnu-, než jsem dorazila do malého městečka, tuším jménem Forks nebo tak nějak, a z posledních sil vběhla do všudypřítomného hustého lesa, kde jsem během pěti minut zůstala ležet na zemi, úplně vysílená, neschopná jakéhokoliv pohybu. Mech pod mojí hlavou příjemně chladil, tedy ovšem až do doby, než jsem začala pociťovat po celém svém těle nesnesitelný třes. Až pak mi došlo, že mrznu. Snažila jsem se přinutit svoje tělo k pohybu, ale marně. Stále jsem ležela na chladném mechu a nezdálo se, že se to změní. To byl následek toho dlouhého běhu. Ale jestli se nezvednu, tak tu do zítřka tak promrznu, že mi to možná až naruší můj nesmrtelný život a třeba se objeví způsob, jak mě zabít kromě výměny svého...
...možná jsem neměla nikdy najít upíra, kterému by náležela moje krev. Možná to mělo skončit takhle, měla jsem být pohřbena zaživa v lesní půdě. Hlavou se mi honily podivné myšlenky...

...a pak z houští vystoupil anděl. Dobře, asi ne zrovna anděl, ale v té době mi to tak připadalo. Podíval se na mě černýma očima, posazenýma v bledém obličeji a na jeho tváři se objevil bolestný výraz. Začala jsem se třást ještě víc, než předtím. Byl to upír. Přesněji, hladový upír. Snažila jsem se ovládnout ten třes, ztvrdnout jako kámen. Protože takhle vyhladovělí upíři vnímají i sebemenší záchvěv vzduchu, který k nim odešle lidskou vůni. A pokud ještě počítám to, že většina upírů vnímá moji osobní vůni asi tak padesátkrát silněji než obyčejnou lidskou...
...tak jsem ztracena. Neznám jeho jméno, takže ho nemůžu zabít. Navíc...nejspíš bych tohohle konkrétního upíra nezabila ani kdybych jeho jméno věděla.

No tak, nadával si ten upír v duchu, ta holka potřebuje pomoc, ne smrt! I když tak pekelně krásně voní...

Znovu na mě upřel černé oči, snažíc se o trochu přívětivější pohled. V jeho duši ale probíhal těžký boj. Nechat se ovládnout žízní, nebo pomoct neznámé holce? Chvíli nad tím přemýšlel, pak trhl hlavou a zmizel mezi stromy. Nechal mě tu prostě ležet, za což jsem mu možná byla i vděčná. Věděla jsem, že mě klidně mohl i zabít. Ale neudělal to... jen mi vrtalo hlavou, proč?
Nevím, jak dlouho jsem tam ještě potom ležela, než jsem konečně upadla do blaženého bezvědomí.

Netuším, jak jsem se dostala do nemocnice, ani proč doktor, který se na mě asi pět minut po mém probuzení přišel podívat, vypadal spíš jako nějaký model než jako seriózní lékař. A hlavně netuším, proč sakra v nemocnici pracuje upír! Chtěla jsem se ho na to zeptat, ale myslím že by to nebylo zrovna dvakrát zdvořilé. ´Pane doktore, proč jste upír?´ no jasně, určitě by skákal radostí dva metry nad zem - i když mám pocit že by pro něj nebylo zase tak těžké skočit i tři - a děkoval mi za mou otázku. A hlavně, mohl by to někdo slyšet a já si zrovna nebyla moc jistá svým nachcípaným hlasem. Tak jsem přemýšlela. Aro mi přece o takovém upírovi říkal... o tom, co dokáže v pohodě operovat krvácejícího člověka, tak silné je jeho sebeovládání...

„Carlisle Cullen?" vyhrkla jsem najednou. Zvedl oči od jakéhosi formuláře, který zrovna vyplňoval a pohlédl na mě udivenýma karamelovýma očima.
„Odkud znáš moje jméno?" podivil se a teprve teď si mě začal opravdu prohlížet. Jistě, neušlo mu, jak moc se podobám upírům. Možná proto mi sáhl na čelo.
"Nechápu..." zamumlal. Na jeho čele se objevila jediná vráska, která ale během chvilky zmizela a nahradil ji uvolněný úsměv.
„Myslím, že budeš v pořádku." Řekl a už se chystal opustit místnost. Já jsem ho ale zastavila, jelikož jsem sevřela rukáv jeho bílého pláště.
„Jste velmi známí...vy Cullenovi." Zašeptala jsem a věděla jsem, že mě slyšel. Když na mě znovu pohlédl, dodala jsem: „Aro o vás často mluvil, pane doktore. Obdivoval vaše sebeovládání."
Nevím, jestli to bylo opravdu překvapení, co přeběhlo po jeho obličeji. Nějakou dobu se díval do prázdna a potom promluvil.
"Nestává se často, aby Volturiovi někoho propouštěli. Zvlášť člověka ne..."
„Víte, já nejsem zas tak obyčejný člověk. Ale... potřebuji od vás pomoc..."
A tak jsem vykládala svoje problémy Carlisleovi Cullenovi, který celkem chápavě přikyvoval a nakonec mi oznámil že ví o domě, kde bych mohla bydlet, že mě zapíše do zdejší školy a pomůže mi co nejvíc to půjde. Ale když jsem se ho zeptala na toho „anděla" z lesa, neodpověděl... nejspíš věděl, o koho šlo. Však já si to zjistím sama. Nebudu přeci už tak moc ochotnému Carlisleovi přidělávat další problémy...

Autor: TachikoManabu (Shrnutí povídek), v rubrice: Info

Sdílet

Diskuse pro článek Být člověkem - část 01: