Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction parodie » Zalití

ZalitíVšichni ten příběh moc dobře známe. Dívka se vrátí do rodného města a potká tam nový osud. Pojďme ho prožít znovu jen s dávkou úžasného kávového aroma navíc. A pozor! Možná poteče i kofein!:D Snad se pobavíte.

Věnováno všem kofoholikům, jako jsem já :D

 

Malé městečko Frappé leží uprostřed ničeho někde v Argentině. Nejsem nijak nadšená, že se tam musím vrátit. Ale pořád lepší žít s vlastním otcem v tomhle zapadákově než v dětském domově. Po matčině smrti jsem tak musela opustit Spojené státy a vrátit se sem.

Naposledy jsem tu byla jako škvrně, ale vůbec se to tu nezměnilo. Pořád ta vesnička s pár domy a školou, ale s obrovskými plantážemi kávy. Lidé tady vyrábí tu nejlepší kávu v celé Jižní Americe, milují ji, káva je jejich život. Všechno tu má jemné kávové aroma a není místo, kde by o ni člověk nezavadil.

Jako pravá Američanka jsem k snídani pila mléko, nanejvýš džus. Kafe jsem poprvé ochutnala až tady a ihned jsem propadla té báječné, jemně nahořklé chuti. Je to vážně magický nápoj. Pro kávu bych se snad nechala zabít. Nikdy jsem moc nepřemýšlela nad tím, jak umřu, ale umřít pro něco, co miluji, mi přijde jako dobrý způsob odchodu.

Jsem Isabella Milk a tohle je můj příběh.

 

Zalití

 

Konečně jsem dorazila. Otec mě přišel naproti k vlaku společně s Jacobem, mým kamarádem ze školky. Přivítala jsem se s Charliem, mým tátou, a běžela pozdravit i jeho.

„No ne, Jacobs! Ahoj!“ pozdravila jsem Jaka přezdívkou, kterou jsem mu jako malá přidělila.

„Neříkej mi tak,“ zašklebil se. Pak se rozesmál a silně mě objal. „Už jsem myslel, že tě neuvidím, Bello!“

„My budeme chodit do stejné třídy, ne?“ zeptala jsem se mimoděk.

„Bohužel ne. Já chodím do školy v rezervaci,“ odpověděl zklamaně.

Jistě, málem bych zapomněla. Jacob je z místního indiánského kmene Tékané, který žije v lesní rezervaci. Indiáni jsou jediní, kteří tady nepijí kávu. Oni pijí jen čaj. Je to zvláštní, ale mě na tom moc nesejde. Mám ráda kávu i čaj stejně.

Jacob je o rok mladší, ale tak o dvě hlavy větší. Ohromně vyrostl. Pomalu bych nepoznala toho malého chlapečka ze školky v tomhle téměř dospělém muži. Vždycky jsem ho měla moc ráda. Po otci to byl jediný člověk, který mi v USA chyběl.

Můj otec je místní šerif. Hlídá plantáže a vše okolo kávy. Je to záslužné povolání. Jeden by nevěřil kolik zločinů se muže stát kolem jednoho hrnku kafe. Charlie říká, že 42.

Dorazili jsme až k mému starému domu. Zjevně se tu od mého odjezdu s ničím nehýbalo. Dokonce i zahradní houpačka byla pořád pověšená. Těšila jsem se do postele, abych se mohla pořádně vyspat před prvním dnem na Frappéské střední.

 

Dost jsem se bála, jak mě tu přijmou. Jsem oproti všem zdejším bílá jako stěna a úplný nováček v pití kafe. Naštěstí jsou tu ale všichni hrozně přátelští a hned mě vzali mezi sebe.

Seděla jsem zrovna s několika spolužáky v jídelně a popíjela kávu, když se kolem nás protáhl vítr. V zápětí se otevřely dveře a do jídelny vešla pětičlenná skupinka. Všichni se po nich otáčela a já tušila proč. Byli velmi zvláštní.

„Kdo to je?“ zeptala jsem se Jessici, vedle které jsem seděla.

„To jsou Caffenovi. Jsou to podivíni, ale místní honorace. Když třeba prší, berou je rodiče na soukromý ostrov v Karibiku. Jsou to rozmazlení sobci. Pořád se drží jen takhle spolu. Jsou sice adoptovaní příbuzní, ale asi mají i něco mezi sebou.

Ta mrňavá s tím vykuleným, to je Alice a Jasper a ten svalovec s krásnou blondýnou, to je Emmett a Rosalie. Ten poslední je Edward Caffen. Myslím, že je to ten nejkrásnější chlap na celém světě. A je svobodný! Jenže žádná mu není dost dobrá.“

Pozorovala jsem vysokého kluka s měděnými vlasy. Jassica měla pravdu. Byl tak nádherný, že se mi málem zastavilo srdce. Až jsem se z toho musela napít kafe. Přes zvednutý hrneček jsem zachytila jeho pohled. Vážně mě pozoroval?

 

Po událostech  v jídelně jsem se vůbec nedokázala soustředit na učitele. Vzpamatovala jsem se až na hodině botaniky. Jediné volné místo bylo totiž vedle něj, Edwarda. Seděl úplně u okna v tom největším pruhu světla.

Snažila jsem se potlačit nadšený pohled, abych nevypadala jako praštěná fanynka a sedla si. On se na mě ale místo pozdravu zamračil, dal si ruku před pusu, sbalil si věci a vyběhl ze třídy. Zvedla jsem se a chtěla za ním, ale učitel mě zarazil.

„Nenecháme se panem Caffenem rozptylovat - že, slečno Milková - a vrhneme se na vývin kávových lusků.“

Víc už jsem ho neposlouchala. Malovala jsem si srdíčka s iniciály E. C. a nemohla ho pustit z hlavy. Zdálo se mi to a nebo měl doopravdy bílé oční panenky?

 

Od hodiny botaniky uplynuly už tři dny, ale za celou dobu jsem Edwarda nepotkala. Jeho sourozenci tu byli, ale on se někam ztratil. Měla jsem pocit, že je to kvůli mně a nebylo mi to zrovna příjemné.

Mike, jeden ze spolužáků, mi po škole nabídl jet s ním ke Caffenům. Porouchal se jim stroj na čištění lusků a on ho vezl ukázat panu Caffenovi na opravu. Samozřejmě jsem s nadšením přijala. Jak mi cestou vysvětlil, pan Carlisle Caffen je v městečku jediný, kdo rozumí těmhle strojům a tak provozuje opravnu.

Mike se tedy vydal na opravu, zatímco já si prohlížela okolí Caffenovské rezidence. Byl to nádherný rozlehlý dům, pomalu hrad, s obrovskou zahradou a bazénem, u kterého se zrovna slunily obě sestry. Jako jediný ve městě neměl tenhle dům k sobě žádné kávové pole. Caffenovi byli díky opravám tak bohatí, že si mohli dovolit kávu kupovat i z daleka.

Prošla jsem kolem stájí až k malé aleji se zahradním altánem. Tam, v pruhu slunečního světla, seděl Edward a četl si. Srdce mi poskočilo nadšením. Musím si s ním promluvit.

„Ahoj.“

Zvedl hlavu od knihy. Jeho zorničky nebyly bílé. Na slunci se zdály trochu šedé, ale ta bílá se mi musela zdát.

„Ahoj,“ odvětil, „promiň, že jsem tenkrát tak odběhl. Nebylo mi dobře,“ zadrmolil, aniž bych se ho zeptala.

„Aha,“ přijala jsem nervózně jeho omluvu a přisedla k němu. Svou postavou jsem zastínila část jeho obličeje. Okamžitě se zvedl.

„Budu muset jít pomoct bratrům s jedním strojem. Snad se ještě potkáme, Bello,“ řekl zmateně rychle a odešel.

Dívala jsem se za ním. Zná mé jméno. Zajímám ho? Zdálo se mi to zas, nebo byla jeho tvář ve stínu vážně našedlá? Co jsi zač, Edwarde Caffene? Jen počkej, já to zjistím!

 

Hned, jak jsem se vrátila domů, jsem zasedla k internetu a hledala. Snažila jsem se vypátrat nějaké příběhy o městečku, ale zdálo se, že slovo Frappé zná google jen jako druh kávy.

Pak jsem si vzpomněla na starou knížku, co jsem jí dostala od Jacoba k odjezdu. V jednom z příběhů jsem se dočetla o šedivácích, kteří milují kofein. Porovnala jsem to s internetem a našla děsivé zjištění. Už vím, kdo je!

Schovala jsem knihu a jela na svém starém kole ke Caffenům. Musím znát pravdu.

„Edwarde! Edwarde!“ křičela jsem na nádvoří jejich domu. Kolo jsem opřela do živého plotu.

„Je u řeky, drahoušku,“ prozradila mi jeho úžasně milá matka.

Došla jsem k řece. Tentokrát už jsem tolik nespěchala, spíš jsem byla nervózně pomalá. Stál u jednoho ze stromů.

„Nemohla jsi to prostě nechat plavat?“ zeptal se mě zprudka. Měla jsem příliš vlastních otázek, než abych mu odpovídala.

„Co jsi zač, Edwarde? Tvoje oční panenky mění barvu. Mluvíš tak rychle, že je ti těžko rozumět. Tvá pleť je ve stínu šedá, jako uhel. Je pravda, že...“

„Jen to řekni, Bello! Co jsem?“ Přemístil se mi za záda tak rychle, až vítr rozvířil listí na zemi. Zhluboka jsem se nadechla a polkla.

„Kofír.“

„Bojíš se?“ zeptal se zas tak záhadně.

„Nejsem si jistá,“ přiznala jsem.

„To bys měla!“ upozornil mě ostře. Dostal se přede mne a pevně mě sevřel kolem pasu. Pomalu se mnou couval až ke stromu. V tváři měl smrtelný chtíč.

„My kofíři, Bello, potřebujeme kofein. Víš to, že? Kofein v té nejčistší podobě, jak je jen v lidské krvi. Jen díky němu stále přežíváme. To on dokáže rozhýbat naše již dávno mrtvá těla. Na slunci vyšlechtěný, lidmi zpracovaný, čistý kofein. Jen díky němu jsme rychlejší, silnější, necítíme bolest, jsme nezničitelní! A tvá krev, Bello, ta je tak nepřekonatelně čistá. Káva v tobě je tak čerstvá, tvá vůně tak vábivá... Měla by ses bát!“

Jeho sevření a výraz šelmy mi způsobily husí kůži. Nebylo to však strachem. V jeho očích jsem četla, že mi nehrozí nebezpečí.

„Vím, že mi neublížíš, Edwarde. V čem jsem jiná? Proč tě zajímám?“

Edward povolil sevření a s obdivem si mě prohlížel.

„Máš pravdu, neublížím ti. Carlisle nás naučil získávat kofein i ze zvířecí krve. Nemusíme zabíjet lidi a přežíváme. Proto jsme taky tady. Jen tady pijeme kávu i zvířata. Ale lidská krev je pro nás stále velmi lákavá a nejsme jediní kofíři na světě. Měla bys mít strach, měla bys být ostražitá.

Bál jsem se, že ti neodolám. Proto jsem musel utéct z té hodiny. Tolik po tobě toužím, ale jsi pro mě velká záhada. Jsi jediná bytost, u které nefunguje má speciální schopnost. Nedokážu číst tvé myšlenky o kávě. Nedokázal bych tě zabít. Prozraď mi, Bello, jaké piješ kafe?“

Posadil se k řece a ukázal na místo vedle sebe. Byla jsem zmatená, ale těšilo mě být v jeho blízkosti, proto jsem přijala.

„Piji spíš mléko s kafem než kafe s mlékem. Ještě nejsem moc zvyklá,“ odpověděla jsem s úsměvem.

„To mnohé vysvětluje,“ odvětil.

Povídali jsme si až do noci. V jeho přítomnosti mi bylo tak krásně. Vůbec jsem se nebála. Fascinoval mě. S přicházející tmou jeho kůže šedla a já nemohla spustit oči z jeho sytých rtů, když básnily o mé nádherné vůni a skládaly mi komplimenty. Byl tak milý, sladký.

Před odchodem jsem se neovládala a dala mu malý polibek. Bez rozmyšlení mi ho vrátil s plnou silou. Bylo to to nejsladší, co jsem kdy okusila.

„Zřejmě to není moc dobrý nápad, Bello, ale miluji tě,“ zašeptal mi mezi kávově hnědé vlasy.

„Mě to přijde jako výborný nápad, protože já tebe taky,“ odvětila jsem mu spokojeně a vyběhla k sobě do pokoje. Dnes asi neusnu.

 

Nechápu, jak je to možné, ale do dalšího rána o našem vztahu věděla celá škola. Holky mě zahrnovaly žárlivými pohledy a kluci... taky.

Po vyučování jsem čekala na Edwarda před školou, když se tam objevil Jacob.

„Ahoj, Bello,“ mával na mě přes parkoviště. Došla jsem k němu a vesele ho pozdravila. Jeho obličej ale zvážněl.

„Táta chtěl, abych s tebou promluvil. Máš si dát pozor na Caffenovi. Být s nimi je nebezpečné.“

„Takže už o nás taky víš?“ Bylo mi trochu smutno, že mu náš vztah vadí, ale mohla jsem to tušit. Nehodlala jsem to ale kvůli němu měnit. „Vyřiď Billymu, že se nemusí bát. Postarám se o sebe sama.“

Jacob chtěl něco namítnout, ale to už za mnou stál Edward. „Nebo se o tebe postarám já,“ dodal. Jacob se zatvářil uraženě a zklamaně a zmizel.

„Zdá se mi poslední dobou nějaký divný,“ přiznala jsem své pochybnosti.

„Nemá rád kafe,“ odvětil Edward.

 

Odvezl mě do Caffenovy vily, kde mě seznámil se svou rodinou. Byli všichni tak milí. Jeho adoptivní rodiče, Carlislea a Esme, by chtělo snad každé dítě. Dál tu byl vtipný věčálek, totiž věčný vtipálek, Emmett a jeho nádherná družka Rosalie. Byla velmi vychovaná a zdvořilá, jako ostatní, ale dala mi hned na začátku najevo, že jí nesahám ani po kotníky. A pak ti dva podivíni, Alice a Jasper. Alice mi ihned padla do noty a zdá se, že budeme kamarádky. Ale ten Jasper byl prý u rodiny jen chvíli a já se nemohla ubránit pocitu, že mě chce vypít. Byla jsem z něj velmi nervózní.

Dozvěděla jsem se, že mají také další schopnosti. Jasper pozná, kdy má člověk chuť na kávu a dokáže ten pocit změnit a Alice věděla vše o kávě dopředu. Celá rodina mě uchvátila. Byli báječní.

Další den mělo být podle Alice hrozně větrno na sklizeň kávy a to je ideální počasí pro jejich oblíbenou hru, Na kočku a myš. Edward mě pozval, abych šla s nimi a já přijala.

Charlie se mezitím o našem vztahu také dozvěděl a zřejmě sdílel názor s Billym. Proto mi před odjezdem nacpal nějaký insekticidní postřik na kávové rostliny. Prý: „Nemáš tušení, jak tenhle sajrajt štípe.“

Přišlo mi to vrcholně zbytečné, ale nechtěla jsem ho rozhněvat. Ještě by mi Edwarda zakázal a to bych nepřežila.

 

Dorazili jsme s Caffenovými na nepoužívané pole. Zvedl se opravdu silný vítr a já měla brzo pochopit, proč je to potřeba.

Rodina se rozestavěla do kroužku a mohli jsme začít hrát. Edward měl konečně dvojici a tak nemusel hrát kocoura. Tím byl pro tentokrát Carlisle. Esme se postavila do středu.

„Myšičko myš, pojď ke mě blíž,“ smál se laškovně a odříkával básničku.

„Nepůjdu, kocourku, nebo mě sníš,“ dořekla Esme a vyběhla z kruhu.

Začali se honit kolem nás až rozpoutali obrovský vír. Tak proto větrné počasí! Alice na mě mrkla a vystřídala Esme.

Konečně jsem měla na řadu přijít i já, když Jasper, momentálně kocour, prudce zastavil hru.

„Je tu někdo další a má chuť na kofein!“

Všichni se srotili sobě a dívali se směrem, kam ukazoval. Za chvíli se objevily tři postavy, další kofíři. Blonďák, zrzka a černoch. Jejich zorničky byly hnědé jako čerstvě upražená káva.

„Koukám, že se tu něco hraje. Můžeme se přidat?“ zeptal se úlisně blonďák.

„Ale jistě,“ nechtěl je urazit Carlisle, „jsem Carlisle Caffen a tohle je má rodina. Dva z nás jdou pryč, tak je můžete nahradit.“

„Já jsem Laurent, tohle je James a Velveta,“ představil je černoch a nastoupili do našich řad.

Otočili jsme se s Edwardem k odchodu, jenže pak se zvedl vítr, který mi rozčechral vlasy a jeden z mraků popostrčil ke Slunci. Stín pokryl pole a kůže kofírů zšedla. Jen má ne.

James zavětřil pach kafe ve mně. S pohledem žíznivé šelmy se ke mně otočil.

„Přinesli jste si sebou svačinku? Určitě se podělíte. Dneska jsem ještě neměl svůj odpolední šálek.“

„Je moje!“ postavil se přede mně Edward.

„Tak tvoje?“ zasmála se Velveta. Trojce měla krvelačný výraz a panenky bílé jako sníh. „Tak to jí rychle vypij.“

„Až budu chtít!“ opáčil Edward a táhl mě k autu. Drtil mi ruku a pustil ji až doma u Caffenů. Bušilo mi srdce. Tihle kofíři byli doopravdy děsiví.

Brzy dorazil i zbytek rodiny a v domě nastal zmatek. Všichni pobíhali sem a tam. Mluvili jeden přes druhého, takže jim vůbec nebylo rozumět.

„Tak dost!“ zklidnil je Edward. „Ten James je nebezpečný. Mám obavy, že nám nedá jen tak pokoj. Miluje příchuť kafe s hodně mlékem.“ Při posledních slovech se na mě starostlivě podíval a objal mě.

„Bohužel, je to tak, Edwarde. Viděla jsem ho, jak pátrá po její kávové vůni,“ přidala se Alice.

„Velmi po ní touží,“ dodal ještě Jasper.

Jejich slova mě vyděsila. Jacob měl pravdu, jsou nebezpeční. Stiskla jsem v kapse postřik. Chce mě ten James zabít? Při pohledu na Edwarda mnou projel příjemný pocit bezpečí. Miluji ho a věřím mu. Překonám každou překážku, pokud budu moct být s ním.

„Pojedeme ihned odsud. Musíme dostat Isabellu do bezpečí. Co nejrychleji od města a už žádnou kávu!“ začal rozhodovat Carlisle a brzy už jsme se dle jeho pokynů vydali na cestu.

 

Jela jsem s Jasperem a Alice na letiště a měla jsem odletět zpět do USA. Edward s Rosalie a Emmettem jeli na jih, aby falešnou stopou svedli Jamese z cesty a Carlisle s Esme celou situaci oznámili Charliemu. Samozřejmě skrytě pod záminkou výletu. Za dva dny se má rodina sejít ve Frappé a najít a zničit Jamese a jeho kumpány. Pak se pro mě vrátí.

Na letišti bylo ještě dost času a mně se hrozně chtělo na záchod, jak jsem musela pít jen vodu a ne kafe. Vešla jsem do kabinky, když se mi rozezvonil telefon. Volal táta.

„Ano, Charlie?“

„No ahoj, holčičko. Tady tatínek,“ ozval se úlisný Jamesův hlas, „ti Caffenovi to nějak nedomysleli, co? Nechat tvého otce nehlídaného. Jenom mu vše řekli a odjeli, hlupáci. A teď ho máme my.“

Zděšením jsem přestala dýchat. Zaslechla jsem hlas zrzky Velvety: „Hm, ten voní tak slaďoučce. Tři kostky, že?“ Odhadla to přesně. Mají mého otce!

„Nechte ho! Neubližujte mu. Udělám, co chcete!“

„Chci tvůj kofein,“ řekl odborně James, „jsi na letišti, že? Myslel jsem si, že tě budou chtít odvést. Přijď do haly před prázdnou 12 runway a pustíme ho. Ale Caffenům ani slovo, nebo budeš úplný sirotek.“ Zasmál se a zavěsil.

Ještě velkou chvíli jsem tiše seděla. Zabije mě, to je jasné. Způsobila jsem si to sama. Neměla jsem začít pít kávu a tak si jí zamilovat. Teď kvůli tomu zemřu. Nikdy jsem moc nepřemýšlela nad tím, jak umřu, ale umřít pro něco, co miluji, mi přijde jako dobrý způsob odchodu.

Ta doba strávená s Edwardem, kterou jsem díky tomu získala, byla krásnější než celý můj dosavadní život. Nesmí Charliemu ublížit! Chce mě.

Vyšla jsem směrem k 12 runway. Cestou jsem si ještě jednou dala u automatu kafe. Uklidnilo mě a třeba mou silnější vůni ucítí i Jasper s Alice a pomohou mi. Říct jim to přece nemohu. Ale do krve se kofein dostane až za nějaký čas. Snad nebude pozdě, pomyslela jsem si.

Připravila jsem sprej a vešla do haly. Kolem bylo prázdno, jen staré bedny a rozmlácené lešení. Zpoza jedné barikády se ozval šramot. Pomalu jsem se k němu blížila, když mě popadly dvě silné ruce. James mě přitiskl na zeď.

„Kde je Charlie?“

„Kdo? Jo ten tvůj táta. Jak vlastně vypadá?“ Mluvil hrozně rychle a mně dělalo velké problémy mu rozumět. Odporně se zasmál. „Moc dobrý typ, Velveto.“

„Cože?“ On lhal? Charliemu nic nehrozilo?

„Nasadili na jeho hlídání ty čajodlaky, přes ty se nedá dostat,“ odfrkl si.

„Čajo, co?“

Byli jsme tu sami. I on své kumpány nechal doma. Nechápala jsem a bála se. Popadl mě hrozný vztek. Zmáčkla jsem prudce sprej. Jenže ruce jsem měla u pasu, takže jsem zasáhla jen jeho polorozepnutou košili. Zřejmě se ale dostal až na kůži, protože kofír uskočil.

„Insekticid? To štípání mi moc nevadí, holčičko,“ zasmál se a znovu se po mně vrhl. Sprej mi vyrazil z ruky a shodil mě na zem. Zahryzl se mi do zápěstí. Cítila jsem palčivou bolest a tlak, jak ze mně sál kofeinem napuštěnou krev. Je se mnou konec, pomyslela jsem si.

Ale pak ho ze mně kdosi strhl. Vyčerpáním a bolestí jsem neudržela otevřené oči. Zhluboka jsem dýchala a snažila se zaslechnout dění okolo sebe. Slyšela jsem jak se James s někým rve a křičí na sebe. Po hlase jsem poznala Edwarda. Za chvíli do místnosti vběhli i další Caffenovi.

Nedokázala jsem už vnímat. Bolest mě pomalu ubíjela. Začínala jsem si přát, aby odešla natrvalo. Pak jsem ucítila příjemný dotyk Carlislovi paže.

„Neboj, budeš v pořádku,“ mluvil ke mně, zatímco kolem se ozývaly šílené zvuky bitvy.

„Ca... Carlisle,“ chtěla jsem mu něco říct, ale nedařilo se.

„Jen klid, ššš, už je dobře. Už brzy bude po něm,“ přidala se Alice. Byla jsem tak šťastná, že slyším jejich hlas. Jako bych už vůbec neřešila, že právě umírám.

„Dobrý nápad s tím kafem z automatu,“ pochválil mě Jasper, jakoby se mi nic nedělo.

Ale dělo se, to jsem věděla. Celé mé tělo se svíjelo v hrozivé bolesti. Ať to zastaví.

„Emmette! Polijte ho vroucí vodou, to jediné ho zabije,“ křičela zdálky Esme a pak bylo šlyšet tekoucí vodu a děsivý smrtelný křik kofíra. Je po něm! Ulovilo se mi, ale ne na dlouho. Bolest se mi dostala až k srdci a já si byla jistá koncem.

„To ne, nesmí zemřít!“ křičel Edward. Cítila jsem, že je nade mnou. Natáhla jsem k němu ruku, ale chytil jí Carlisle.

„Klid, Edwarde. Vidíš, kousl jí. Neumírá, přeměňuje se.“

Přeměňuji? V kofíra? Neumírám? Věděla jsem, že to nebude jednoduchý život, ale byla jsem šťastná. Navždy s ním, to chci.

„To se nesmí stát! Ona ne! Musí žít!“ křičel dál Edward. „Musí to jít zastavit.“

„Jde to,“ odpověděl mu Carlisle, „ale muže to zabít i tebe. Musíš jí vrátit tolik kofeinu, kolik jí vzal James s krví. Je těžké to odhadnout, je těžké přestat a nedat ho do ní moc. To by jí zabilo, to by její tělo nevydrželo...“

Carlisle chtěl ještě pokračovat, ale Edward neváhal. Cítila jsem jeho rty a pak silný proud, který se mi řinul rukou do těla. Bolest to ještě zvětšilo a já omdlela.

 

Probudila jsem se v nemocnici. Měla jsem na sobě hromadu hadiček, ale nic mne nebolelo. Pootočila jsem hlavu a na stolku zpozorovala krásnou kytici růži. Byla u ní cedulka s nejkrásnějšími slovy na světě. Miluji tě, Edward.

Pak se rozrazily dveře a do pokoje se vřítil Jacob. Opatrně mě objal a políbil na čelo.

„Už tě k němu nikdy nepustím, Bello!“


Ještě pořád máte chuť na kafe? Já jo, tak bych psala i dál :DDD. Napište, jestli chcete i druhý díl této ságy Novou pěnu :D.

 

Shrnutí     Nová pěna



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Zalití:

 1
4. Petronela admin
21.07.2018 [8:27]

PetronelaNejlepší způsob, jak si tuhle povídku vychutnat je s hrnkem voňavé kávy a to jsem taky udělala - pěkně černá, horká a voňavá. Během celé téhle části jsem vypila hrnek a strašně se mi to líbilo - tedy nejenom chuť té kávy, ale samozřejmě i povídka. Bylo to skvělé - kofíři, čajodlaci, vize o kávě... Paráda. Ten nápad byl opravdu skvělý a jsem ráda, že se ti to povedlo tak dokonale napsat...
Právě teď akorát přemýšlím, jestli si i k pokračování uvařit kávu, nebo jestli bych tolik kofeinu přežila. Každopádně určitě budud číst dál. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

3. Adelade
06.02.2013 [18:12]

kofíííííííři! Emoticon Emoticon Emoticon

30.05.2012 [18:54]

KateCarmenCullenSkvělý. Jenom si dojdu pro kafe a jdu na novou pěnu. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

24.04.2012 [17:45]

TerreyaVšude káva! Směju se jako blázen. Čajodlakové a Kofíři! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!