Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction parodie » Zalití sága: Nová pěna

Volturiovi


Zalití sága: Nová pěnaBella poznala lásku ke kávě, ale ta ji přivedla do velkých problémů. Kdo jí může pomoct? Mléko se dá lít do kafe i do čaje, tak koho si vybere? Pokračování ságy, kterou všichni známe nazpaměť, tentokrát s vůní vroucího čaje. Tak si uvařte nápoj dle své chuti a užijte si čtení. Klidně si dejte i celou konvici, je to hrozně dlouhé, takže jí určitě stihnete. Vaše Deedee

Stála jsem sama na naší opuštěné kávové plantáži. Všude okolo mě to vonělo kávou, ale také starobou. Jako když necháte na okenním parapetu stát lógrové kafe a pak se ho napijete. Tfuj, ta pachuť mi zaplnila ústa i nos.

Z druhého konce se ke mně pomalu šinula zvláštně známá postava. Byla to stará zvrásčená žena něčím podobná mé babičce Betty. Měla stejně zehnědlou pleť od celoživotního pití kávy bez mléka. To z ní šel ten odpudivý pach starého lógru.

Napadlo mě jí zamávat, aby věděla, že tu nevyvádím nic špatného. Asi jí to taky napadlo, protože zamával ve stejnou chvíli. Všimla jsem si další podobnosti. Bříška prstů měla úplně vyžehlená, bez jediné čárky otisku. To ze stálého držení horkého šálku kávy. Napadlo mě, že tak taky jednou dopadnu.

Žena ode mne stála sotva krok. Ta vyžehlená bříška mě tolik zaujala, že jsem náhle nekontrolovatelně zvedla ruku a dotkla se jich. Ihned jsem jí ale s vyjeknutím stáhla zpět. Stará žena totiž také. Také se mi dotkla prstu, také vyjekla. Stejně. Bylo to zrcadlo!

Vyděšeně jsem si znova prohlížela tu ženu. Byl to můj odraz v zrcadle. Byla jsem to já za několik desítek let. Bez otisků prsů, se zničenou zahnědlou kůží, budu cítit jako staré kafe a navíc budu pomalá, stará a všechno, co s tím souvisí. Zděšeně jsem se dívala do nezaměnitelné budoucnosti. Jak by mě takhle asi mohl Edward chtít?

Edward. Sotva jsem na něj pomyslela, stál vedle mě. Stále ve své nádherné dokonalosti i v odrazu budoucna. Jak je možné, že se díval do očí té staré ženy s tou samou láskou? Vždyť už mu takhle nemůžu ani vonět, natožpak se mu líbit.

Vzlykla jsem. Všiml si toho. Láskyplně mi přejel po tváři a natočil si jí k sobě. Usmíval se a já chtěla také, ale nějak mi nebylo do smíchu. Přejela jsem mu rukou po tváři a spatřila jsem své staré vrásčité ruce. Zmocnila se mě panika. Edward si mě přitáhla k sobě. Šeptal mi do ucha:

„Jsi pořád krásná, Bello. Jsi pořád moje krásná mladá Bella.“

Ale já přes jeho rameno viděla tu starou shnilou ženu. Nemohla jsem se na ten obraz dívat. Nenáviděla jsem ho!

 

Zalití sága:

Nová pěna

 

„Nééé!“ křičela jsem ze snu.

Cítila jsem otcovy ruce, jak se mnou třesou, abych se probudila. Už se nemůžu dočkat, až vypadnu z toho bílého prostředí nemocnice. Jacob se vážně hodně snaží ke mně Edwarda nepouštět a já z toho začínám bláznit. A ani dobrý kafe tu nemaj!

 

Konečně jsem se zas dostala domů. Bylo mi už úplně dobře, ale táta se mohl zvencnout, když jsem ho požádala, aby mě pustil za Caffenovými. Měla bych asi chvíli sekat latinu a držet se lidských přátel. Ale když mně se tak nechce. Zamilovala jsem si tu rodinu a všechno kolem nich. Jen v těch posledních dnech jsem si konečně přišla živá. To díky Edwardovi.

 

Za dva dny od mého návratu z nemocnice jsem měla mít osmnácté narozeniny. Nechtěla jsem o tom s nikým mluvit, protože mi připomínali ten odporný sen a stárnutí. Ale otec si stejně nedal říct a koupil mi nádherný modrý kávovar. Musím uznat, že za tenhle dárek jsem se na něj nemohla zlobit. Hned jsem si dala kafíčko.

Ve škole se to naštěstí neprovalilo. Tedy do chvíle, než mě objevil Edward.

Stála jsem zrovna v hloučku známých a bavila se s Mikem Newtonem o jejich novém způsobu zavlažování plantáží, když mě kolem boků chytly ty úžasné silné ruce. Edward si mě přitáhl a zašeptal jemně do vlasů:

„Tak dlouho jsem tě neviděl. Všechno nejlepší, zrníčko.“ Ano, tak mi říkal. Prý jsem jako nevinné zrníčko, které objevil nemilosrdný sběrač. No, když to tak cítí. Já jen věděla, že si nepřeji dělat cavyky kolem oslavy. Chtěla jsem mu to říct, ale to už se kolem mě nadzvukovou rychlostí prohnalo cosi malého a černého a rychle zadrmolilo:

„Ahoj, Bello!“

„Ahoj, Alice.“ Poznala jsem jí, až když se zastavila, aby mi mohla do rukou nacpat malý balíček. „Tos nemusela,“ řekla jsem zdvořile a snažila se rychle strhat obal s potiskem kávových zrnek, aby si nikdo dárku nevšiml. Konečně jsem se dostala k obsahu. Byly v něm perfektní šedé jednodílné plavky s drobným proužkem látky přes pupík. Okamžitě jsem si je zamilovala. Tak takové dárky si nechám líbit, pomyslela jsem si.

„Tsvm dneka alavu báze,“ řekla Alice tak rychle, že jsem jí tentokrát opravdu vůbec nerozuměla. Edward to z mého vyplašeného pohledu vytušil a tlumočil:

„Říká, že je máš na tu dnešní oslavu u bazénu. Má vkus, budeš nádherná,“ dodal ještě a očima mi plavky zkoušel.

„Pardon,“ chytla se Alice za pusu, když si uvědomila, že jí není rozumět. „Ta srnka ráno toho měla v sobě nějak moc.“

Opět se mi naskytla příležitost protestovat proti oslavě a narozeninám, když se v dálce za Alice objevil Jasper. Zdálo se, že se mi snaží popřát, ale jak se přiblížil ještě o pár kroků, oči mu zbělaly a on se musel silně chytit zábradlí. Alice byla hned u něj. Konejšila ho a mně se omlouvala. No a Edward mě odváděl pryč.

Ještě než jsme došli k autu, zahlédla jsem u školní brány Jacoba.

„Jacobsi!“ Běžela jsem ho pozdravit. Objal mě a popřál také všechno nejlepší. Pak mi vtiskl do dlaně malou stříbrnou síťku.

„To je sítko na čaj. To aby se ti všechny látky ve vroucí vodě rozpustily správně. Jo a přináší to štěstí.“ Pak se ke mně ještě jednou naklonil a dodal: „A na něj si dám pozor.“ Neřešila jsem jeho připomínku a radši běžela k Edwardovi.

 

Dovezl mě ke Caffenoům a vzal k sobě do pokoje.

Už jsem se zmiňovala, jak je jeho pokoj podivný? Nemá tam žádné věci, které by mohly spadnout nebo se rozbít – poličky, ozdoby, obrazy a tak. Je to celkem praktické, protože on sebou pořád šije a neustále něco shazuje. Například jeho bratr Emmett má vážně talent na shazování mé osoby. To snad není den, abych kvůli němu nespadla.

No a v Edwardově pokoji jsem se mohla převléct do plavek. Když jsem pak přicházela k němu, zrovna si prohlížel zdobený gobelín v chodbě.

„Páni zlato, vypadáš úžasně,“ vyhrkl, když mě viděl. I on byl v šortkách absolutně k sežrání, ale neodvážila jsem se mu to říct.

„Když mě moc plavaní nebaví. Co je to, Edwarde?“

„Tak se budeš slunit, to nevadí. Tohle?“ ukázal rukou na gobelín a já kývla, „to je starý gobelín barvený kávovými esencemi. Je připevněný ke zdi, takže nejde shodit. Šikovné.“

„A ti lidé na něm?“

„To nejsou lidé, Bello. Jsou to další kofíři. Vidíš, mají hnědé oči, stejně jako Velveta a James. To, protože pijí kofein z lidské krve. Tihle jsou ale jiní, nejsou to potulní nomádi. Je to velevážený rod z městečka Latté na ostrově Malta. Ti tři, to je nejvyšší trojce všech kofírů, dohlíží na naše zákony a zaručují nám přežití. Ten znuděný vzadu, to je Mocachino, má rád příchuť čokolády. Ten úplně bílý je Capuchino – pozor na něj, má rád mléko - a ten vepředu, celý černý je Caro. Donedávna pil jen turka, ale pak objevil nápoj z ovesných vloček a nemůže se ho nabažit.“

„Není támhle Carlisle?“

„Ano, pár let s nimi žil. Oni s naším stylem života nesouhlasí, tak odešel. Ale prozatím se jich nemusíme bát. Nedovolil bych, aby ti ublížili.“

„Více hrozí Velveta, že?“

„Bohužel, Alice pořád mluví o jejich hrozných plánech. Ale já tě jí nedám. Postarám se o tebe. Jsi můj jediný důvod, proč zůstávat v tomhle stavu, Bello. Ochráním tě před vším, až na mou sestru.“

Nejdřív jsem jeho slova nepochopila, ale pak se mi pod ruce vmotala malá kofířiče a odtáhla mě k bazénu. Tam už čekala celá rodina. Rosalie vypadala v rudých bikinkách dokonale a Emmett, no, musela jsem polknout. I Carlisle s Esme byli precizně krásní. Alice měla ty nejextravagantnější plavky na světě.

„Všechno nejlepší, Bello! A hodně kofeinu,“ přáli všichni. Pak mi Alice začala podávat dárky.

„Od Rosalie,“ řekla a podala mi úzkou krabičku.

„Náhrdelník s přívěškem kávového zrna. Vybírala ho Alice,“ oznámila mi znuděně Rose.

„Ten je ode mě. Už ho máš namontovaný na kole,“ chechtal se Emmett, když jsem objevila prázdný obal od blatníků.

„Hej, nenavážej se mi do kola,“ zasmála jsem se taky.

„Tady něco od Carlisla a Esme.“ podával a mi Alice skleněný shaker.

„Pro zpříjemnění horkých dnů. Nechceš si udělat jedno ledové?“ nabídla mi Esme mile a já hned zkusila shakeovat.

Alice mě chtěla zastavit, ale bylo pozdě. Sklenička byla jemňounce nakřáplá a otřes jí dolomil. Kafe se vyvalilo na koberec a já se pořezala. Vůně mé krve byla po kafi z nového kávovaru asi velmi silná, protože se na mě stočily všechny pohledy. Esme mi očima říkala, že si ten koberec vyčistím. Ale mnohem děsivější byl pohled Jaspera.

Sněhobílé oči doprovodil hlasitý výkřik a pak už jsem jen cítila, jak mě Edward shazuje na kuchyňskou linku, třískot dřeva jeho xylofonu – na který mimochodem hraje lépe než kdo jiný – a rvačku s Jasperem.

Carlisle ke mně okamžitě přiskočil a odváděl mě pryč. Slyšela jsem, jak na mě Alice volá omluvy, ale moc jsem je nedokázala vnímat. Carlisle mi provizorně zavázal ránu. Bylo vidět, že se velmi přemáhá kvůli mé vůni, ale byl silný. Pak zavolal Edwarda a poslal mě s ním k doktorovi.

 

Cestou od doktora zpět jsme zastavili u naší nepoužívané plantáže. Edward celou dobu nemluvil, asi si plánoval, co mi teď řekne. Cítila jsem obavy.

„Bello, to co se dneska stalo…“

„Ale to přece nevadí. O nic nešlo, Edwarde. Nic se nestalo,“ skočila jsem mu do řeči, ale on nesouhlasil.

„Ale vadí. Zjistil jsem, že bych ti mohl ublížit. Doufal jsem, že pro tebe nebudu hrozbou, ale není tomu tak. Nebýt Carlislea, zaútočil bych na tebe i já sám. Dokážu tě ochránit před ostatními, ale ne sám před sebou, Bells. Odpusť, ale já tě nemohu vystavit takovému nebezpečí. Budu muset odejít.“

„Ale, to přece. To ne!“ Vehnalo mi to do očí slzy. On to snad myslí vážně. Měl ve tváři ukrutnou bolest a to mě ubíjelo ještě víc.

„Jen tak je to správně, Bells. Budeš mi moc chybět a budu tě mít v srdci napořád. Jen mi slib, že nebudeš dělat hlouposti, ano?“

Nehodlala jsem souhlasit a čapla ho silně za ruku. „To teda ne, já tě nepustím!“

„Bells, co jsem říkal. Nedělej hlouposti. Jestli ti to pomůže, já jsem tě stejně nemiloval,“ dořekl a zmizel. Zmizel nadobro. Nemiloval? To myslel vážně?

 

Nepamatuji si, že by mi kdy bylo hůř. Byla jsem sama a raněná. Děsily mě odporné sny o stáří a budoucnu bez něj. Týdny plynuly a měnily se v měsíce. Srpen, září, říjen, listopad, prosinec.

Vánoce. Už to bylo tak dlouho, co jsem nebyla venku a Charlie z toho kvetl. Jednoho dne mě prostě popadl a vynesl před dům, kde čekala Jassica. Že s ní půjdu na nákupy dárků. Vzdala jsem odpor, hodila do sebe hrnek kafe a vyrazila. Bylo mi ale hrozně.

Procházely jsme obchody a hledaly kávové servisy a různé doplňky. Chtěla jsem domů. Při odchodu jsem zahlédla v jedné výloze skupinu mužů sedící kolem vysoké baculaté nádoby. Podávali si hadičku, co z ní vedla a sáli její obsah. Kolem té výlohy se nesl jemně bílý opar překrásné vůně. Neodolala jsem a šla blíž. Ta pára mi zaplnila hlavu, byla nádherné vábivá. Donutila mě zavřít oči. Když jsem je pootevřela, šokem jsem málem přestala dýchat. Stál přede mnou Edward a výhružně kroutil prstem! Co to bylo? Nestihla jsem to zjistit. Jassica mě chytla za paži a vyvlekla z dýmu ven.

„Co blbneš, Bells? Vodní dýmka, to není nic pro nás.“

 

Nemohla jsem na záležitost s výlohou a párou přestat myslet. Našla jsem si na netu hromadu věcí o vodnicích, ale nic mi nevysvětlilo tu vidinu. Dokonce jsem si i jednu koupila, ale nic jsem neviděla. Pak jsem jednou ráno dělala sobě a Charliemu kafe, když jsem narazila na stříbrné sítko od Jacoba. „To aby se ti všechny látky ve vroucí vodě rozpustily správně,“ vzpomněla jsem si na jeho slova. No jistě, nejde o vodní dýmku, jde o to, co je v ní! Musím za Jacobem. Musí mi ukázat, která bylinka je ta správná.

 

Jacob byl z mé návštěvy nadšen. Obdivoval mou vodní dýmku, ale řekl mi, že by raději ty bylinky nejdřív vyzkoušel na čaji. A tak jsem k němu začala docházet. Každý den po škole jsem za ním zašla a rozebírali jsme různé druhy čajů. Ochutnávala jsem, zjišťovala, který je dobrý a který co dokáže. Byla to nesmírná zábava.

Krom informací o čaji mi tohle nové soužití s Jacobem vneslo do krve nový život. Život bez kofeinu.

Jeden den byl ale Jacob hrozně skleslý. Na mou otázku, co se přihodilo, řekl jen:

„Už odešel i Embry. Nevím, co se to s nimi všemi děje.“

Jak jsem zjistila, můj nový nejlepší přítel přicházel postupně o své známé z ročníku. Údajně se přidávali k nevalné známé partě Piknika, jednoho z vůdců kmene Tékané.

Chtěla jsem Jacobovi udělat radost a tak jsem zůstala déle. Během toho dne se nám usilovnou prací povedlo zapomenout na problémy a především odhalit tu správnou bylinku.

„Ano, ano, takhle to vonělo!“ vypískla jsem konečně nad hrnkem vroucího čaje.

„Tak heuréka, byla to marihuana.“ Musela jsem se zasmát, protože tuhle rostlinu samozřejmě znám, ale kvůli Edwardovi to udělám.

„Vážně chceš kouřit marihuanu zrovna vodnicí, Bello? Nevím, jestli to není nebezpečné.“

„Neboj, jen malinko. Jen to chci zkusit.“

„Dobře, ale opatrně.“

Jacob došel pro tabák a rozdělal mou vodní dýmku. Pak mi ukázal, jak mám nasát a podal mi hadičku. Celá jsem se chvěla, ale vložila jsem si jí do úst a popotáhla. Chvíli jsem sála, ale nic se nedělo. Pak se dým kolem mě začal rozestupovat a já poznala známou postavu. Zaplavilo mě štěstí. Z dálky jsem slyšela Jacobův hlas, jak mi říká, ať přestanu a Edward taky kroutil varovně prstem, ale já to nevnímala. Konečně jsem ho viděla. Bylo mi úžasně.

Až do chvíle, než se mi vzduchem zaplnily plíce a já se začala dusit. Jacob mi prudce vytrhl hadičku a pevně mě objal, aby ze mě kouř vyšel rychleji. Když jsem se zas mohla nadechnout, napadlo mě, jak moc hezké objetí to je. Byla jsem ale příliš plná pohledu na Edwarda, než abych to mohla řešit. Domů jsem ten večer odjela víc než šťastná.

 

Jacob si to asi hrozně vyčítal, protože se mnou nemluvil. Jeho táta Billy se mi snažil namluvit, že má hepatitidu, ale já mu nevěřil. Jacob býval nazelenalý, ne nažloutlý.

A tak se všechno vrátilo do smutku. Já neměla už ani Jacoba. Psala jsem Alici, protože nikdo jiný z Caffenů email neměl, ale ona neodepisovala. Chtěla jsem se vzpamatovat díky kamarádům, ale kino s Mikem – katastrofický film Poslední zrnko kafe - skončilo fiaskem. A tak jsem se zase zavřela do sebe.

Okolo se ale rozhýbala smět podivných věcí. Charlie jednou přišel domů celý uhnaný a hned na mě vychrlil:

„Bello, ty i tvé kamarádky musíte být hodně opatrné. Zase se tu potuluje nějaké velké zvíře. Snažíme se to chytit, ale marně.“

Hned mě napadlo, že to musí být Velveta, přišla si pro odplatu. Dlouho jsem váhala, ale pak přišla správa o hrozivé smrti Harryho, jednoho ze starších indiánského kmene. Nemůžu dovolit, aby kvůli mně umírali jiní. Jestli je to ona, musím ji najít a mluvit s ní. Vyrazila jsem dřív, než jsem si to mohla rozmyslet.

Běžela jsem lesem až k naší pláni. Jestli tu je, tady mě určitě ucítí. Chvíli jsem vydechovala a pak spatřila blížící se černou postavu. To nebyla Velveta, byl to Laurent, její společník.

„Tak koukám, že jste pořád tady,“ řekl ležérně a došel jen kousek ode mě. „Kdepak máš Edwarda?“

Slyšela jsem Edwardův krásný hlas, jak mi radí lhát.

„Jsou tady, doma,“ vydrala jsem ze sebe.

„Velmi přesvědčivé,“ odvětil Lauret a přiblížil se. Za jeho zády se zase objevil Edward a jeho rty mi říkaly: „Uteč!“ Neměla jsem čas řešit, jak je to možné. Ale nebylo ani kam utéct. Laurent mě nehodlal pustit. „Velveta z toho asi nebude nadšená, ale já už to nevydržím. Budu tě muset vypít,“ šeptal úlisně.

Byla jsem si jistá neodvratnou smrtí. Pak mu ale cosi skočilo po zádech, utrhlo hlavu a zalilo ho to vroucí vodou. Nejprve jsem vyděšeně pozorovala jeho roztékající se tělo a potom jsem se nevěřícně otočila na to cosi.

Na pláni stálo asi sedm čajových šálků. Zdálo se, že mají nohy a ruce. Poznala jsem v nich muže, ale byli celý zelení a voněli po čaji no a ty šálky… Nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Kmitala jsem pohledem mezi roztékajícím se Laurentem a těmi… co to vlastně bylo? Vzpomněla jsem si na jedno Jamesovo slovo: Čajodlak. To byli ti zelení šálci, čajodlaci!

Jeden z nich ke mně pomalu přistoupil a zašeptal: „Uteč, Bello.“ Někoho mi připomínal. Ty oči a ten hlas. Neřešila jsem to, raději si vzala jeho radu k srdci a utíkala pryč.

Nehlídala jsem nohy a ty mne samy donesly k velkému srázu. Bylo to daleko od mého domu a já neměla sílu dál běžet a tak jsem se na něj posadila. Hlavou se mi vinuly různé myšlenky na to, co se stalo a vůbec jsem přitom netušila, co se děje dál.

V lese se sada čajodlaků vrhla dopadnout kofírku Velvetu. Dohnali jí až k tomu samému útesu jen kus ode mne a ona skočila. Rozvířila tak silný vítr.

Já to nevěděla, ale silný proud vzduchu mi vrátil vzpomínky na Edwarda. Teď jsem přece neměla marihuanu a přece jsem ho viděla. Možná je ta pára už ve mně. Anebo možná nejde o kouř dýmky ani o čajovou bylinu, možná jde o nebezpečí, kterému jsem se vystavila.

Jak jsem tak houpala nohama nad tím srázem, napadlo mě, že skočit by bylo taky pěkné nebezpečí.

Asi jsem v sobě přece jen měla trochu té omamné látky, protože jsem bez rozmyslu skočila dolů. Kolem mě se točil silný vítr a já v dálce zahlédla Velvetiny rudé vlasy, zřejmě další halucinace. Zem se neodvratně přibližovala a já už se začala smiřovat s tím, že budeme kamarádky zblízka. Pak se mi zjevil Edward a natahoval ke mně ruku, jako by mě mohl chytit, ale byl to vítr. Následoval tvrdý náraz.

Ovšem nebyl zdaleka tak tvrdý, jak bych čekala. Dopadla jsem do nějaké porcelánové náruče. Konečně jsem se vzpamatovala a uvědomila si, že to, co mě drží, je Čajodlak.

„Ááá!“ vypískla jsem a vyskočila mu ze zelených rukou. Čajodlak se na mě smířlivě usmál a náhle místo něj stál můj Jacob.

„Jacobsi? Ty, oni, totiž... ty jsi taky Čajodlak?“

„Takže už o nás víš. Alespoň tě budeme moci chránit. Proboha, Bello, co jsi to vyváděla?“ ptal se, když mě v pevném objetí odváděl k autu. Voněl po čaji z jablek a skořice. Oh bože, ten mám nejraději. Konejšil mě a mně bylo v tom objetí moc krásně. Byla jsem jen chloupek od smrti, ale Edward neudělal nic víc než zase jednu halucinaci. Jacob mě zachránil. Nechtěla jsem, ale cítila jsem k němu velkou náklonnost.

 

Konečně jsme dorazili k nám domů. Charlie tam nebyl, konal se totiž Harryho pohřeb. Sedla jsem si na gauč a chtěla si udělat kafe, ale to už mi Jacob stříbrným sítkem louhoval sladce vonící čaj.

„Od teď už jenom tohle. Nedovolím, aby ti ty černé pijavice ublížily, Bello.“

Chtěla jsem něco namítnout, ale neměla jsem sílu. Byla jsem zklamaná, že mě Edward nepřišel zachránit. Bez zamýšlení jsem Jacoba objala a byla odhodlaná mu dát alespoň malou pusu. Jenže pak se u mě v pokoji se ozvalo slabé o-ou.

„ICQ,“ zašeptala jsem mu zklamaně do ucha.

„Dojdu tam,“ řekl hned a zvedl se.

Stačila jsem k němu doběhnout zrovna ve chvíli, kdy dopisoval poslední větu.

 

„Je Charlie doma?“

„Ne, je na pohřbu.:(“

uživatel BellaMilkzrníčo ukončil konverzaci.

 

„To byl Edward? Jacobsi, proč si ho…?“ spustila jsem na něj, ale to už jsme slyšela přijíždět auto.

„Bello, je to tak pro tebe lepší. Nechoď k těm dveří, Bello! Může to být léčka, ještě jsme jí nechytli!“ křičel za mnou, ale já ho nevnímala. Vyběhla jsem před dům a spatřila nádherné hnědé auto. Věděla jsem čí je.

„Alice!“ vykřikla jsem a vpadla drobné kofírce do náruče. Ta ale vůbec nebyla veselá. Začala něco rychle drmolit a já jí naznačila, že jí nejde rozumět. Ještě jednou se zhluboka nadechla a s vypětím všech sil mi pomalu řekla:

„Bello, Edward si myslí, že jsi mrtvá. Je to moje vina, měla jsem vizi, že skočíš z toho srázu. Podělila jsem se o to jen s Rosalií, protože jsem si nebyla jistá, ale ona to ihned se vší parádou řekla Edwardovi. Moc se za ní omlouvám, nevěděla, co tím způsobí.

Edward ale stále neví, že žiješ. Před chvílí se rozhodl, že život bez tebe nemá cenu a chce se nechat zabít!“

Musela se znovu pořádně nadechnout. Já nebyla šokem schopná říct ani kofein. Pokračovala:

„Chce jet do Latté, aby tam poprosil nejvyšší trojici o rychlou smrt. Musíme tomu zabránit. Musí vědět, že stále žiješ. Rychle, Bello!“ vykřikla nakonec, popadla mě za ruku a vtáhla do auta.

Ještě stále jsem byla jako opařená a neschopná cokoli říci, ale že ho chci zachránit, to jsem věděla jistě. Jacob za námi něco volal, ale mě to nezajímalo. Nechala jsem ho stát jako zapomenutý šálek na stole. Dobře mu tak, tohle byl podraz.

 

Přijížděly jsme do Latté a já už byla zase při smyslech. Edward se bude muset ukázat na stínu před lidmi, aby tím porušil zákon o utajení a trojice ho mohla nechat zabít. Město Latté je vlastně jen jeden jediný dům na povrchu zemně a zbytek v katakombách. Stín tam proto vrhá jen jediná věž a to přesně ve 3 hodiny a 46 minut. Lidé vycházejí z katakomb jen na velké trhy kávy a ty jsou zrovna tenhle víkend. To vše znamená, že mám už jen asi dvacet minut na to, dostat se k Edwardovi a zabránit tomu.

Auta na tržiště nesměla a tak jsem vyběhla ven a snažila se co nejrychleji prodrat davem. Jenže mi neustále někdo cpal do rukou voňavá kávová zrna a ochutnávky nejrůznějších nápojů. Já se musela zastavovat a vyplňovat dotazníky o jejich chuti a podobně. Bylo to šílené!

Konečně jsem měla věž na dohled, když začal padat stín. Na Slunečních hodinách se ukazovalo přesně 15:46. Edward Caffen vstupoval v celé své nádheře na tržiště.

„Nééééééé!“ křičela jsem a vpadla mu do náruče. Několika vrávoravými kroky se tak dostal ze stínu.

„Bello, Bello, jsi to vážně ty? Ty žiješ?“

„Ano, ano žiju, Edwarde. A ty musíš taky.“

„Nikdy už tě neopustím, už tě nikdy nenechám v nebezpečí,“ šeptal zmateně a silně mě objímal.

„Miluju tě, Edwarde,“ zašeptala jsem na oplátku a štěstí bez sebe ho chtěla políbit.

„Ehm, ehm,“ ozvalo se však za námi. Otočila jsem se a spatřila malou rozkošnou černošku. Byla vážně k sežrání. Zářivě jsem se na ní usmála, ale ona mě zpražila drsným pohledem.

„Caro vás očekává ve velké síni.“

„Samozřejmě, Jane, už jdeme,“ odvětil jí Edward a ke mně zašeptal: „Neboj se, ale buď ostražitá.“

Malá kudrnatá Jane nás vedla chodbou. Po chvíli se k ní přidal stejně starý a snad ještě rozkošnější černoušek, velký hrubián a kluk s velmi vychytralým pohledem. Edward mi řekl, že ti malí jsou Jane a Alec, kofíři kteří mají speciální schopnosti. Alec způsobí, že necítíš vůni kávy - což je pro kofíry mimochodem hrozně deprimující - a Jane dovede napodobit pocit, který kofír má bez špetky kofeinu v krvi, ta nejhorší muka. Ten hromotluk je Felix a je na tom podobně, jako Emmett. Ale není, tak pěkný, pomyslela jsem si a Edward zavrčel. A ten poslední je stopař Demetri.

Prošli jsme kolem recepční, která mi milostivě podala šálek kávy. Ráda jsem přijala, ale neodpustila jsem si otázku:

„Ona je člověk?“

„Ano,“ odpověděla mi Jane, „chce se stát jednou z nás. A nejspíš jí bude. Anebo z ní bude kávový dezert,“ zasmála se a otevřela nám dveře.

Ve velké síni to bylo stejné jako na gobelínu u Caffenů. Tři nejvyšší kofíři, Mocachino, Caputchino a Caro seděli na vysokých stoličkách a čekali na nově příchozí. V sálu byla už i Alice. Předvedli nás před ně jako nějaké trestance. Naposledy jsem takhle stála na koberečku, když jsem jako malá ukradla kávovou rostlinku. Když já si jí chtěla sama vypěstovat!

Caro se zvedl a s podivně nepříjemným úsměvem doběhl k nám.

„No páni, páni, páni! Edward se k nám přišel podívat. Jaká báječná návštěva,“ vykřikoval rychlou angličtinou s Maltským přízvukem. Třásl při tom Edwardovi rukou. Jak mi dříve řekli, Caro má schopnost z potřesení ruky zjistit, co jsi kdy dělal s kávou.

„Á! Takže to je ta tvoje Bella,“ pronesl a přetočil se ke mně. Taky mě chytl za ruku a začal s ní třást, pak se zamračil a zase usmál.

„Báječné, opravdu zaštítí naše schopnosti. Jane, drahoušku, zkus to taky.“

Poodstoupil, aby mě dívka viděla. Své roztomilé oči přimhouřila vražedně k sobě a já čekala bolest.

„Ne!“ zařval Edward a vrhl se přede mě, ale bolest ho ihned odhodila. Jane se dál soustředila na mě. Bylo vidět její ohromné zklamání, že její síla nepůsobí. Caro se jen smál.

„Fascinující, skutečně fascinující. A jak nádherně voní. Ach, kafua aroma. Dokonalé. Poslyš, Edwarde, tebe nemáme za co zabít, ale jí bychom si tu rádi nechali.“

„To nikdy! Bella neublížíte!“ vykřikl a chtěl se vrhnout po Carovi, ale Felix ho zachytil a pevně sevřel kolem hlavy.

„Nebo snad smrt chceš?“ zeptal se Caro úlisně.

„Ne, vezměte si mě,“ řekla jsem odhodlaně. Alice za mnou sykla a Edward sevřel dlaně v pěst. Tentokrát se nezasmál jen Caro, ale i Caputchino a řekl panovačně:

„Jak myslíš. Když už teď znáš naše tajemství, nemůžeš zůstat člověkem. Budeme tě muset zabít. Leda že by tě snad Caffenovi chtěli přeměnit na jednu z nás.“

Edwardovy oči říkaly, že to nikdy. Ale já přece chtěla. Žít navždy s ním, navždy mladá a zdravá, šťastná. Rozhodla jsem se mu povolit vysát kofein z mé krve. Alice to spatřila ve své vizi.

„Přeměníme ji. Uděláme to, teď jsem to viděla,“ řekla rychle. Caro k ní přistoupil, zatřepal její rukou a pokýval hlavou.

„Dobře tedy. Pak můžete jít. Ale zkontrolujeme si to.“

 

Po návratu do Frappé mě Edward zavedl ještě na chvíli do lesa. Chtěl se mnou mluvit o samotě.

„Bello, tohle nejde. Já ti nemůžu takhle ublížit.“

„Edwarde, nezačínej zas. Tos naposledy taky nechtěl.“

„Jen ať si klidně začíná, já zařídím, aby se tě už ani nedotkl,“ přimotal se k našemu rozhovoru Jacob.

„Ty se do toho nemotej, čajodlaku,“odbyl ho Edward.

„Takže vy o sobě víte? A proč jste mi nic neřekli?“ vyhrkla jsem uraženě. Ale ti dva mě už nevnímali. Začali se hádat a vzápětí rvát. Rvali se o mě. Trochu mě to těšilo, ale i děsilo.

„Hej, nechte se!“ odtrhla jsem je, „Edwarde, nech nás na chvíli. Jacobe, to s tebou… Byla to krásná doba, ale já myslím, myslím, že jsme jen přátelé, víš? Odpusť, ale Edward je můj smysl života. Já mám moc ráda čaj, ale miluju kafe,“ řekla jsem trochu smutně. Pak mu dala malou pusu na tvář na rozloučenou a sklesle odešla za Edwardem.

„Možná teď máš kafe radši, ale já to změním!“

 


 

Klobouk dolů před těmi, kdo dočetli až sem:D. Tak co, jste team Kafe nebo čaj?:D Já mám jasono, ale jak to dopadne s Bellou? Jestli vás to zajímá, mohla by přijít i třetí čás: Vypití.

Věnováno všem milovníkům čaje v čele s Kejkej:D

Zalití Shrnutí Vypití



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Zalití sága: Nová pěna:

 1
2. Petronela webmaster
21.07.2018 [10:31]

PetronelaTak - nakonec jsem si druhou část vychutnala bez nápoje - nemohla jsem se rozhodnout jestli kávu nebo čaj - bylo to hrozné dilema Emoticon.
I tato část byla skvěle napsaná - uculovala jsem se po celou dobu čtení. Moc se ti to povedlo a ty jednotlivé názvy pozměněné podle kávy a nebo čaje! Paráda Emoticon!
Nejvíc jsi mě však pobavila částí, kdy Bella běžela přes tržiště, ochutnávala kávu a vyplňovala dotazníky spokojenosti Emoticon Emoticon.

01.09.2011 [18:31]

hanculin98Team Kafe... Emoticon Samozřejmě Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!