Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction parodie » Tak to je haluz!!! 3. kapitola

13.04.2014 (17:15) • chloe • FanFiction parodie • komentováno 5× • zobrazeno 2366×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

3. kapitola

Edward

Po výstupu z letadla jsem si vyzvedl zavazadlo a zamířil si to letištní halou přímo na stanoviště taxíků. Všichni, na které jsem cestou narážel, se stále zastavovali a zírali na mě. Vytahovali své mobilní telefony a fotografovali mě jimi. Sice mi to nebylo moc příjemné, ale zatnul jsem zuby a byl ochotný to nějak zvládnout. Alespoň do té doby, než se ocitnu v bezpečí taxíku…

Jenže se to pomalu začalo stupňovat. Lidé začínali být čím dál odvážnější a i když jsem přidal do kroku, měl jsem je neustále v patách.

Tohle je naprosto šílený, pomyslel jsem si, když mě nějaká holčička přišla poprosit o podpis.

Byla roztomilá a právě tou roztomilostí, mi připomněla Nessie a zcela mě tak odzbrojila. Snažil jsem se ignorovat to píchnutí u srdce, které mi vzpomínka na mou dceru způsobila a pokusil se o úsměv. I když z něho vyšel jen jakýsi úšklebek, holčička z toho měla druhé vánoce.

Vzal jsem si od ní tužku a na kousek papíru naškrábal svoje jméno. Snažil jsem se, aby to nebylo příliš čitelné, ale zase jsem nechtěl, aby nikdo nepoznal, že jsem to té holčičce opravdu nepodepsal já. Určitě by ji to ušetřilo pozdějšího posměchu a trápení. Přestože o grafologii toho moc nevím, nepřijde mi, že bychom já, Edward Cullen a ten jejich Robert mohli mít stejný rukopis.

Když jsem té holčičce podával papír společně s tužkou nazpět, ostatní si toho všimli a také začali lovit ve svých příručních zavazadlech. A jé! Myslím, že je čas vypadnout…

„Měj se,“ řekl jsem holčičce a rozběhl se pryč. Ostatní samozřejmě vyrazili mým směrem. Taktak jsem za sebou zabouchl žluté dveře taxíku…

„Ty, bláho,“ vydechl jsem překvapením, když dav řvoucích holek a žen všech věkových kategorií plácal rukama na sklo taxíku.

„To bylo o fous, člověče,“ zasmál se řidič.

„Zatraceně jeďte, jeďte,“ křikl jsem na něj.

„Jistě, ale kam?“ zeptal se a stále se trochu šklebil.

„Aha, jasně. Tady máte adresu.“ Podal jsem mu papír s adresou od Alice. „Dám vám klidně dvojnásobek, ale hlavně už prosím, jeďte.“

„Ano, pane,“ řekl taxikář poté, co krátce kouknul na papírek s adresou. „Nebojte se. Brzy tam budeme. Nedávno jsem tam vezl vaše dva kolegy.“

Usmál se nějaké vzpomínce. Zřejmě na setkání s těma dvěma. Docela mě štvalo, že si v jeho vzpomínkách nemůžu přečíst, co ten jeho zvláštní výraz znamenal, ale nebyla na to vhodná chvíle. Nicméně bylo příjemné vědět, že Jasper s Emmettem jsou v opravdu v pořádku. Musel přece mluvit o nich, ne?

************

Jasper

„Hej, vy všichni! Vstávejte! Někdo zvoní,“ zvolal jsem.

Ani nevím přesně kdy, ale pravděpodobně jsme všichni vytuhli někdy uprostřed sledování první části filmu Rozbřesk.

První tři filmy jsme sledovali v naprosté tichosti. Nikomu z nás se moc nechtělo komentovat to, protože všechno to, co jsme v té televizi spatřili, byl náš život. Ve zkratce, ale přece jen…

„Alice, měla bys jít otevřít,“ pobídl jsem ji.

„Co? Proč já?“ vyjekla a probudila tak Rosalie s Emmettem, kteří do té doby klidně spali vedle sebe na pohovce. Dohodli jsme se, že já a Alice budeme spát v ložnici, ale nedošlo na to a my jsme usnuli v křeslech v obýváku.

„No, je to přece tvůj byt,“ upozornil jsem ji.

„Beztak to bude Edward,“ prohlásil Emmett a rozespale se protáhl. Rose přitom málem shodil z pohovky, ale povedlo se jí udržet balanc a zamaskovat to jako neohrabané vstávání.

„Jdu do koupelny,“ zívla a odcapkala odsud.

„No tak teda jo no,“ řekla Alice, když se ozvalo další, netrpělivé zazvonění.

„Už jsem zapomněl jaké to je spát, ale zpětně si uvědomuji, že je to vážně úžasný,“ řekl Emmett a taky vstal.

„Jo, ale spát zkroucený v křesle má i své důsledky,“ poznamenal jsem, když jsem ho napodobil.

Přešel jsem ke kuchyňské lince a celou dobu se protahoval. Pokoušel jsem si tak trochu srovnat záda. Na lince byly pořád ještě tašky s jídlem ze všech těch restaurací, ze kterých jsme si ho včera objednali. Každý si sice něco vzal, ale i tak jsme to nezvládli sníst všechno.

„Kdo si dá večeři k snídani?“ zeptal jsem se a obrátil se ke zbytku osazenstva.

Alice právě otvírala dveře a strnule zírala na osobu před sebou. Jane? Jane Volturiová? No, tady se určitě jmenuje jinak, ale stejně mě to pořádně vyděsilo, když si to tak nakráčela dovnitř a začala si nás všechny prohlížet.

Vypadala téměř na chlup stejně. Jen byla o něco starší a dospělejší. Co do vzrůstu však byla stále malá. Místo aby byla blond, byla spíše bruneta, ale jinak to byla pořád Jane, jak vyšitá. Možná trochu sympatičtější, ale to dělaly hlavně ty její blankytně modré oči…

„Co tady všichni děláte? To má být nějaká schůze, nebo co? Myslela jsem, že se máme sejít jen my dvě.“ Obrátila se na Alice s milým úsměvem, po kterém se neozývala žádná bolest. Oh, jaká příjemná změna…

„No, já… Asi to budeme muset odložit, víš? Máme tady takovou menší krizi…“ koktala Alice, jak se snažila co nejdříve vymyslet nějakou výmluvu.

Rose se mezitím vrátila z koupelny a zmateně se posadila vedle Emmetta na pohovku. Jane jí krátce kývla na pozdrav a pak své modré oči opět upřela na Alice.

„O co jde? Ráda vám vypomůžu,“ nabídla se ochotně a její tvář začala vyjadřovat lehké stopy obav.

„To jsi moc hodná, ale je to soukromé…“ namítla Alice rychle.

„No tak, co se stalo?“ naléhala dál.

„Víš, ona tady Ro, totiž Nikki se včera trochu praštila do hlavy a…“ ujal se slova Emmett a vymyslel něco naprosto pitomého, ale co jsem od něj vlastně čekal? Faktem však zůstává, že byl jediný, kdo se zmohl na nějakou výmluvu. To se mu zase musí nechat.

„Panebože! Jsi v pořádku?“ zeptala se a přistoupila k ní. Začala jí otáčet hlavou a starostlivě si ji prohlížela. Snad v téhle realitě není doktor…

„Jo, nic to není,“ řekla Rose. Evidentně byla zmatená, ale alespoň se pokusila o úsměv a spolkla veškeré případné námitky.

„No, já nic nevidím. Nemáš dokonce ani bouli. Vyděl ji vůbec lékař?“ zajímala se.

„Jo. Jedná se o vnitřní zranění,“ vyhrkl jsem to první, co mě napadlo.

„Má tak trochu výpadky paměti, víš? Tak se jí tu pokoušíme trochu oživit. Nepamatuje si sice jen včerejší noc, ale i tak by asi nebylo nejvhodnější abych s tebou teď někam šla,“ chytila se toho Alice.

„Ale, Ashley. Z tohohle focení se už nemůžeš vymluvit. Kvůli natáčení jsi to několikrát přesunula a v té reklamě s tebou počítají. Prostě se mnou musíš jít…“

„Oni si určitě poradí.“ Mávla rukou.

„No, já ti nevím. Ty ses taky praštila do hlavy?“ zeptala se.

„Co? Ne!“ odporovala okamžitě.

„Všichni tam na tebe už čekají, takže nastupovat. Mám dole auto a je vysoce neprofesionální chodit pozdě. Taky jsme se domlouvaly, že spolu půjdeme na nákupy. Copak si nevzpomínáš?“

„Jo, ale teď se to prostě vážně nehodí,“ vymlouvala se Alice.

„Já… Potřebuji ji tu,“ přidala se Rosalie.

„No, jak myslíš, ale té své agentce, alias sedmihlavé saňi, si to vysvětlíš sama,“ řekla s lehkým pochopením v hlase. Zamávala nám a obrátila se k odchodu.

„Komu?“ podivila se Alice, ale než stihla něco víc, přešel jsem k ní a trochu do ní drknul ramenem, aby se vzpamatovala.

„Aha, jasně. Agentce. Já jsem teď herečka. Mělo mi dojít, že mám agenta…“ Vrtěla nad sebou nechápavě hlavou. Naštěstí ji ale falešná Jane nejspíš neslyšela, protože už se za ní zavíraly dveře.

„To je snad poprvé, co Alice odmítla nákupy,“ zavtipkovala Rosalie, ale nikomu nebylo moc do smíchu a tak jsme její vtip vůbec neocenili.

**********

Emmett

Poté, co falešná Jane odešla s nepořízenou, nám všem Jasper nandal na talíře kopce jídla nejrůznějších chutí a původu.

„Jo, tak po tomhle se mi opravdu stýskalo,“ řekl jsem a blaženě si pohladil plný žaludek. „Jsem narvanej, jak regál v Tescu, ale stálo to za to.“

„Jo, teď to všechno voní a chutná mnohem líp,“ souhlasil Jasper.

„Blázníš? Za nás přeci nic takového ani nebylo,“ poznamenala Rose.

„Och. To je fakt. Přišli jsme o tolik…“

„Je to vážně skvělý,“ pochvalovala si Rose a přežvykovala čínské nudle.

„A to jsi ještě neochutnala tyhle masové kuličky,“ upozornil ji Jasper a jednu jí přehodil na talíř čínskou hůlkou.

„Hm. Úžasný,“ pochválila poté, co ji ochutnala.

„Můžete si přestat hrát na Lady a Trumpa a řešit důležitější věci?“ vyjela na nás Alice, která doposud tiše seděla v koutku s netknutým talířem na klíně.

„Jako, co třeba?“

„No jako třeba tu Jane, či jak se jmenovala,“ řekla ostře.

„Je pryč. Problém vyřešen,“ prohlásil jsem.

„Jo, ale myslí si, že Rose má otřes mozku,“ namítla okamžitě.

„Ne já, ale Nikki,“ opravila ji Rose podrážděně.

„Dokud nás nenapadne, jak se odsud dostat, možná by nebylo od věci zjistit si pár informací o našich falešných já,“ řekl Jasper.

„A, kde je asi tak máme hledat?“ nechápala Rose.

„Co internet?“ navrhnul vzápětí.

„Jasně!,“ zvolal jsem. „Jsme celebrity. Určitě tam o nás bude spousta informací.“

„Jo, skvělý nápad,“ souhlasila Rosalie.

„Myslím, že jsem tu někde viděla počítač,“ zamumlala Alice a vstala, aby se zašla podívat do ložnice.

Za moment se vrátila s notebookem v rukou a podala ho Jasperovi.  

„Tak se na to podíváme,“ zamumlal a položil si ho na klín. Během několika vteřin počítač obratně zprovoznil. „Chce to po mně heslo.“

Všichni jsme se podívaly Aliciným směrem.

„Ale já přece nevím, jaké má Ashley heslo,“ ohradila se.

„Co třeba nákupy?“ navrhnul jsem.

„Řekla jsem Ashley. Ne já. A i já mám lepší heslo…“ řekla a protočila oči.

„Nebo heslo,“ navrhla pro změnu Rose.

„Kdo má v dnešní době heslo jako heslo?“ řekl jsem skepticky.

„No, zřejmě Ashley,“ řekl Jasper a obrátil počítač naším směrem, abychom mohli vidět tabulku, hlásající heslo přijato. Pak si ho opět otočil zpět k sobě a nastartoval internet.

„Ukaž! Půjči mi to,“ řekl jsem a notebook mu sebral.

„Hej,“ ohradil se.

„Nemel,“ odbyl jsem ho a zadal do Googlu jméno svého falešného já. Vyběhlo mi hned několik odkazů. Zvolil jsem jeden z těch, u kterých byl životopis a otevřel jej.

„Takže, Kellan Christopher Lutz. To jsem jako já. Se narodil 15. března 1985 v Deckinsonu v Severní Dakotě. Hustý! Mám šest bratrů a jednu sestru,“ oznámil jsem s nadšením. „Miluji velké rodiny…"

„To vás bylo fakt tolik?“ zeptala se Alice s obdivem.

„Kde brali na to, aby uživili takový těleso a dalších sedm dětí?“ nechápal ten náš šetřílek jménem Jasper.

„No, já nevím,“ řekl jsem a zadal tam další jméno.

„Nicole Elizabeth Reed narozena 17. května 1988 v LA Kalifornii…“

„Super! Jsem místní,“ zaradovala se bůh ví proč.

„Ou,“ ujelo mi, když jsem si pročítal její životopis.

„Co? Cos tam našel?“ zeptala se a vytrhla mi počítač z rukou, aby si to také přečetla.

„Počkej! Rose, nečti to!“ Ohnal jsem se po ní a pokusil se jí počítač sebrat, ale bylo to zbytečné. Už totiž nevěřícně hleděla na obrazovku a šeptem předčítala svůj životopis.

„Ve dvanácti se dostala ke zkažené partě holek a začala být zlá na svou rodinu. Vstávala dokonce o dvě hodiny dříve, aby se mohla nalíčit a učesat nejlépe ze školy a to se jí povedlo…“

„Hele, ta Nikki je fakt celá Rosalie,“ zatrylkovala Alice.

„Jo. Víš jistě, že nejsi Nikki?“ souhlasil Jasper.

„Nechala si dát piercing do jazyku a vyhodili ji ze školy,“ pokračovala Rose ve čtení a nenechala se jimi rozptýlit. „Na motivy jejího zkaženého života byl natočen film Třináctka. Nikki Reed je nejmladší celebritou, která kdy napsala scénář…“

„To je úctyhodný. Třeba budeš v Ginessovce?“ Pokusil jsem se ji rozveselit, ale bezúspěšně.

„Panebože! Já jsem děvka!“ vyjekla.

„Samozřejmě, že nejsi, miláčku,“ odporoval jsem okamžitě a přistoupil k ní, abych jí mohl být oporou.

„No, mám i dva manžely, tak co si o sobě mám myslet?“

„Máš jen jednoho manžela. A to jsem já. Ukaž. Podíváme se na Alice. Třeba se dozvíme, že je pornohvězda…“

„Hele!“ okřikla mě dotyčná.

„Ashley Michele Greene, 21.února 1987, Jacksonville Florida… Bla, bla, bla. Zabývá se modelingem, čte, nakupuje, potápí se a pěstuje pěší turistiku…“ Hm. Tak tohle Rose moc nepomůže, pomyslel jsem si.

„Je fajn mít konečně minulost. Jen je škoda, že si ji zase nepamatuji,“ povzdechla si Alice a opřela se o Jasperovo rameno.

Pohlédl jsem na svou Rose, která už zase natahovala k pláči. Ne, už nikdy nechci vidět svoji ženu plakat. Bolí mě z toho srdce…

Rozhodl jsem se prozkoumat Ashley trochu víc do hloubky a po chvíli se mi to povedlo.

„Jestli tě to potěší, Ashley možná není pornohvězda, ale nahou jí viděl téměř každý, kdo o to stál,“ oznámil jsem dramaticky.

„Jak to myslíš?“ vyhrkli všichni tři naráz.

„No, nějakej její bejvalej dal na net její nahé fotky. Právě na ně koukám a můžu říct, že…“

„Emmette, nedívej se na mé nahé fotky,“ vykřikla Alice a vrhla se po mně, než jsem stačil doříct větu.

„Co? Vždyť to ani nejsi ty!“ ohradil jsem se a zvedl ruku i s počítačem nad hlavu, aby na něj nedosáhla.

„Momentálně tak trochu jsem,“ zavrčela a snažila se vyskočit, aby mi počítač vytrhla, ale smůla, Al. Na to jsi moc malinká…

„Jo, ale už nejsi moje sestra,“ objasnil jsem a potlačoval záchvat smíchu, který se o mě pokoušel, když přede mnou tak poskakovala.

„No, dovol.“ Zarazila se ublíženě.

„Myslím geneticky.“  

„To ani předtím ne,“ štěkla.

„Tak dost! Měj úctu,“ uzavřel to Jasper a počítač mi sebral. Vzhledem k jeho výšce to pro něj nebyl žádný problém. Navíc mě přepadl ze zálohy a to jsem fakticky nečekal.

Usadil se s notebookem zpátky na pohovku a zadíval se na již zmíněné fotky.

„Ale ty rozdíly jsou minimální,“ musel nakonec uznat.

„Jaspere,“ zavrčela Alice a zaklapla mu notebook před nosem.

„Promiň,“ pípl provinile.

„Neprominu,“ odbyla ho. „A vůbec. Jsi na řadě.“ Naťukala do vyhledávače jméno Jasperova falešného já. „Ach jo není tam nic zajímavého. Jen, že jsi hudebník s vlastním nahrávacím studiem, ale víte, co je zajímavé? Peter Ficinelly a Elizabeth Reaser. To jsou zdejší Esme s Carlislem a jsou taky vegetariáni.“

„No, alespoň něco se nemění,“ prohlásil jsem uznale.

„Peter taky bydlí v LA a má tu dokonce adresu,“ pokračovala.

„Tak za ním zajedeme?“ navrhnul jsem.

„Blázníš? Nenajdeme tam Carlisla, ale Petera a ten je nám na houby!“ okřikla mě a totálně tak zhatila můj jinak naprosto geniální plán.

„A jo. Já zapomněl. Protivnej lidskej mozek,“ postěžoval jsem si.

„A ta Jane je vlastně Dakota. Údajně velký herecký talent…“

„Dakota? Jako ten stát?“ divil jsem se.

„Hm.“ Alice přikývla a její prsty se míhaly po klávesách rychlostí blesku.

Páni! Kdyby už nebyla herečkou, mohla by dělat nějakou zapisovatelku, protože z toho stroje dokázala za krátko vytáhnout spoustu zajímavých informací…

************

Rosalie

„Někdo zvoní,“ konstatovala jsem.

„Já vím. Já vím. Je to můj byt a tak bych měla otevírat já,“ řekla a Alice otráveně a vstala.

Když otevřela dveře, zarazila se.

Co je to s ní? Kdo přišel tentokrát? Aro? Užuž jsem ji chtěla jít zkontrolovat, ale pak jsem se musela své absurditě zasmát. Byl to totiž Edward.

„Prosím. Řekni, že tenhle vandrák není můj bratr,“ řekla Alice s tragickým výrazem ve tváři.

„Obávám se, že ano,“ řekla jsem a potlačovala smích. Edward byl totiž oblečený v napůl roztrhaných džínsech, kostkované košili, sepraném tričku a teniskách.

„Copak jsem tě nic nenaučila?“ zaúpěla.

„Je mi líto, ale v mé skříni nic jiného nebylo,“ ohradil se a protáhl se do bytu. Pak nám všem mávl na pozdrav.

„Za tohle by tě měli zavřít. A co to máš s vlasy?“ lamentovala dál.

„Co to mám já s vlasy? Podívali jste se na sebe? Vždyť Rose je bruneta a ty je máš pro změnu strašně dlouhé,“ upozornil nás.

„Prosím tě, mě se na nic neptej,“ vyjela jsem na něj. Co mě má co tahat do svých hádek s Alice?

„Už ti někdo řekl, žes prakticky přes noc strašně zestárnul?“ zavtipkoval Emmett, aby odlehčil atmosféru.

„Jasný. Ha, ha. Už nejsem puberťák. Tak jsme se všichni hezky zasmáli a už můžeme řešit naši situaci, ne?“ řekl a protočil oči.

„No, nechtěli jsme podnikat nic, dokud nepřijdeš. Takže jsme si jen udělali malý výlet do Malibu na pláž.“ Uhnula jsem pohledem vděčná, že mám ve své hlavě soukromí a vzpomínka na minulou noc v baru na pláži, kde jsme všichni popíjeli margarity, tak zůstane opravdu soukromá.

„Aha. Tak vy jste se tu jako kliďánko opalovali?“ řekl a zněl dotčeně.

„Jo chybí nám to. Tobě, ne?“ zeptala se Alice.

„My jsme zase hráli plážový volejbal. Jen tak s lidma na pláži. Bylo to skvělý, ale natřeli nám to,“ dodal Emmett už tišeji.

„No, nemůžu přece za to, že Jackson moc není na sport,“ vymlouval se Jasper.

„Jackson?“ nechápal Edward.

„Jo všichni máme své falešné já a shodli jsme se na tom, že holky jsou na tom se jmény nejlépe. Ashley a Nikki je celkem pěkný, ale Kellan?“ objasňoval Emmett.

„Kellan Lutz ti přijde hrozný? Řeknu ti jediné slovo Rathboone,“ vmísil se do diskuze Jasper.

„A, jak se jmenuješ ty? V mém mobilu jsi byl jako Robert, ale příjmení tam nebylo. Mohli bychom si tě taky vygooglovat,“ řekla Alice a znovu zasedla k počítači.

„Robert Pattinson, nebo tak nějak,“ odmávl to. „Ale pochybuji, že tam něco najdeš…“

„Jak? Patkinson? Nebo Pattinson? Proboha, kolik je v tom téček?“

„No mě se neptej,“ ohradil se.

„Robert Thomas Pattinson. Narozen 13. května 1986 v Londýně ve Velká Británii. Prý jsi moc talentovaný. Sportuješ, zpíváš, hraješ na několik nástrojů a taky jsi praktikoval modeling. To máš celkem dobrý,“ řekla uznale.

„Vole, ty jsi Angličan?“ vyhrkl Emmett.

„Super postřeh. Právě jsem přijel z Londýna,“ připomněl mu Edward.

„Páni. Edward je Angličan. No není divu, že je při našich fórcích tak upjatý,“ zamumlal Jasper a šel na to převelice spisovně...

„Hele, ty ses narodil v Singapuru, tak pomlč,“ setřela jsem ho.

„A to o mně jako něco vypovídá?“ zeptal se a já na to nedokázala vymyslet žádnou dobrou odpověď.

„Takže ti můžeme říkat Bobe?“ rýpla jsem si místo toho do Edwarda.

„Omg! To raději ne,“ namítnul.

„Vlastně ti spíš říkají Rob,“ uklidnila ho Alice a dál zírala do počítače.

Přistoupila jsem k ní, abych se mohla podívat, co dalšího tam ještě vyzkoumala.

„Jako malej jsi vypadal dost srandovně,“ zasmála jsem se.

„Asi jako každý. Za to přece nemůže,“ zastal se ho okamžitě Jasper, ale tón, který použil vypovídal tom, že si také dělá srandu.

„Pořád lepší, než ta fotka Rosalie s rovnátky, co tam Alice měla před chvílí,“ nadhodil Edward.

„Cože?“ vykřikla jsem a vrhla se k notebooku.

„Klid, Rose. Edward si jen dělal legraci. Vždyť na tu obrazovku ani nevidí. Stojí tak metr od ní a už nemáme upíří zrak. A ani schopnosti.“

No, to mi teda mělo dojít. Tak alespoň doufám, že taková fotka skutečně neexistuje…

„A hele, tady ještě píšou, že jsi chodil s Kristen Stewart, která byla tvojí hereckou partnerkou v Twilight sáze. Dokonce pro vás měli i přezdívku…“ žasla Alice.

„Přezdívku?“

„Jo. Jako je Bradgelina, tak vy jste byli Robsten,“ objasnila mi. „Ale váš vztah skončil, když tě podvedla při natáčení filmu Sněhurka a lovec. Nebo tak nějak. Ty zprávy jsou dost neurčitý…“

„Ukaž, můžu se podívat?“ požádal ji Edward a ona mu notebook ochotně předala. Super tak nakonec jsme přeci jen civilizovaní…

„Kristen Jaymes Stewart, narozena 9. dubna 1990, LA Kalifornia. Nějakou dobu žila v Coloradu, její otec je televizní producent…“ mumlal si.

„Zčeknem Jacoba?“ zeptal se Emmett.

„Blázníš? Stačí, že na něj koukám doma. Nemusím ještě tady,“ zavrčela jsem.

„Tenhle svět je prostě podvrh,“ konstatovala Alice a sledovala tvář naší švagrové společně s Edwardem. „Bella dokonce ani nemá hnědé oči. Její největší předností podle tebe jsou jen kontaktní čočky…“

„Čočky?“ nechápala jsem a šla se na ni taky podívat.

„Jo, podívejte se na tuhletu Kristen. To je zelená?“ upozornila nás a přiložila ukazováček k fotce na obrazovce.

„Nebo možná modrá, ne?“ odporoval Jasper.

„Ani nevím. Dost blbě na to vidím…“ 

„Jo. Viděl jsem nás na fotce ještě v Londýně a zdálo se mi to divné,“ souhlasil Edward. „Mimochodem. Co je to ta Twilight Saga?“

Tak z původních třech kapitol, nakonec budou čtyři, možná dokonce pět. Vaše komentáře mě oravdu neuvěřitelně moc nabíjí a těší. Doufám, že jsem vás dnešním dílem nezklamala a že mi nějaký ten komentář zanecháte i zde.

Moc děkuju za podporu...

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction parodie

Sdílet

Diskuse pro článek Tak to je haluz!!! 3. kapitola: