Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction parodie » Tak to je brutus!!! 11. kapitola

04.10.2015 (15:30) • chloe • FanFiction parodie • komentováno 2× • zobrazeno 2952×

11. kapitola

Bella

„Cože jsme?“ zavrčel Edward, který mi náhle zastoupil cestu a díval se na mě dost ošklivým pohledem.

„Slyšel jsi, ne? Magoři! A to fakt totální,“ ječela jsem na něj i přes svůj strach, protože mi zkrátka už úplně ruply nervy.

Dokonce jsem měla v plánu do něj strčit, aby taky věděl, jaké to je, když letí přes celou místnost, ale když jsem se napřáhla, abych tak učinila, zaujalo mě, že má ruka slabě září. Vykolejilo mě to natolik, že jsem na ni jen zůstala zírat s pusou dokořán.

„Co je to? Proč ti září ruka?“ vybafl na mě z ničeho nic.

„No, to já nevím,“ zamumlala jsem a pokusila se dotyčnou ruku schovat do kapsy u kalhot.

„Ukaž, dej mi ji,“ přikazoval mi.

„Proč? Co s ní budeš dělat?“ namítala jsem a pokusila se bránit.

„Mám ti ji snad vytrhnout i s ramením kloubem? Protože přesně to udělám, bude-li to skutečně nezbytně nutné,“ vrčel vztekle.

Nelíbilo se mi to ani trochu, ale taky jsem nechápala, proč se ten symbol tak náhle objevil na mé ruce a rozsvítil se jako semafor. Potřebovala jsem od někoho pomoci a on už na to stejně nejspíš přišel, takže jsem rezignovaně vytáhla ruku z kalhot a podala mu ji.

„Co je to?“ otázal se poté, co symbol důkladně prozkoumal.

„To je ten symbol z rámu,“ vykoktala jsem vystrašeně.

„Z rámu? To jako z toho starého zrcadla, co nám visí v předsíni?“ spojil si to.

„Ano,“ přikývla jsem.

„Jsi označená,“ pronesl s upřímným údivem.

„Cože? Jak jako označená?“ zděsila jsem se, protože jsem nevěděla, jak to myslí a co ten termín obnáší.

„No, prostě označená,“ protočil oči.

„Aha,“ zamumlala jsem a také se zadívala na neznámý symbol, který vypadal, jako by mi ho do té ruky někdo vypálil.

„Pojď se mnou,“ nařídil mi, a aniž bych tušila, kam mě to táhne nebo co tam se mnou hodlá dělat, mě odtáhl pryč chodbou.

***

Dotáhl mě až před dotyčné zrcadlo a teprve tam mé předloktí pustil. Bolelo to.

„Co tam vidíš?“ zeptal se.

„Nic,“ odsekla jsem mu tvrdošíjně.

„Nelži mi! Co tam opravdu vidíš?“ zavrčel.

„Naše odrazy,“ zkusila jsem mu naprosto nesmyslně nalhat, protože se moc netvářil, že by mi chtěl pomoct.

To mi spíš chtěl zakroutit krkem…

„Lžeš mi? Jako vážně?“ zasmál se nevesele, poněvadž jsem ho svou opovážlivostí evidentně pobavila.

„Ne,“ zanaříkala jsem, když zesílil své sevření.

„No tak! Řekni pravdu,“ pobízel mě.

„Fajn,“ odsekla jsem a vyškubla se mu. „Vidím zeď. Bílou zeď, stačí ti to?“

„Dej sem tu ruku,“ přikázal mi a rovnou si vzal, co chtěl, což mě samozřejmě zase zabolelo.

Oh… Au…

„Přestaň kňourat, vždyť jsem ti ještě ani nezlomil žádnou kost,“ káral mě.

Jo, ale to fakt jen zatím…

„Ten symbol… Kde přesně je?“ mumlal si, zatímco prohlížel rám a těkal pohledem mezi ním a mou dlaní.

„Tady,“ poklepala jsem ukazováčkem druhé ruky na místo na rámu, kde se nacházel onen symbol.

„Ne, to není on,“ zamítl mé tvrzení umanutě.

„Ale jo, je,“ trvala jsem si na svém.

„V tom případě je ale úplně obráceně a to znamená, že… Kdo, sakra, jsi?“ zeptal se, když mu to asi docvaklo.

„Bella.“

„Nelži mi, zatraceně,“ klel a byl rozzuřený jako ještě nikdy.

„Ale já ti nelžu,“ ohradila jsem se. „Já jsem Bella, jen ne ta tvoje.“

„Takže Bella z jiné dimenze, hm?“ vyzvídal a ustoupil ode mě, aby si mě mohl prohlédnout od hlavy až k patě, ale nemyslím, že by našel nějaký rozdíl.

„Ano, asi ano,“ vykoktala jsem zbaběle.

„Jak to u vás vypadá? Popiš mi váš svět…“ žádal mě.

„No, on je přibližně stejný, ale zároveň tak hrozně jiný. Těžko se to vysvětluje, ale je to podobné tomu zrcadlovému světu plnému opaků, jak jsi o něm mluvil.“

„Zajímavé,“ poznamenal. „Není divu, že jsi tak měkká. Ty seš ta hodná, že jo? Poslušná tatínkova holčička,“ smál se mi.

„No a co je na tom zlého být slušný?“ nechápala jsem.

„V podstatě nic, pokud tedy nejsi upír,“ objasnil mi. „A prosím netvrď mi, že se my z druhé strany živíme zvířátky. Takovou potupu bych nepřežil. I když, jak se tak na tebe dívám, nic jiného to nevysvětluje… Proč jsi něco neřekla?“

„Protože jsem z tebe zrovna umírala strachy,“ hájila jsem se rozrušeně, ale on se jen polichoceně usmál namísto toho, aby projevil lítost.

„Co, co se mnou teď uděláš?“ přinutila jsem se zeptat i přes ten knedlík, co se mi usadil v krku.

„Nic,“ řekl jen a skoro to vypadalo, že si chce jen tak odkráčet pryč.

„Nezabiješ mě?“ žasla jsem.

„Zabít tě?“ zarazil se. „To nikdy.“

„Vážně?“ ujišťovala jsem se a dost o tom pochybovala.

„Jistě, jak bych potom asi tak dostal zpátky tu svou křehulku?“

„Koho?“ nedošlo mi.

„Bellu číslo jedna.“

„Já jsem Bella číslo jedna,“ ozvala jsem se dotčeně.

„No, v tom se naše názory určitě liší, ale nechme to tak. Mohl bych se taky naštvat a to bychom nechtěli. Neuvažoval bych pak racionálně…“

Neumím si představit, jak by to mohlo vypadat, kdyby skutečně někdy neuvažoval racionálně, a asi to ani nechci zjišťovat…

„Proč chceš vlastně tak moc zpátky?“ zeptal se.

„Protože nechci žít ve světě, kde mě nemiluješ,“ odpověděla jsem mu po pravdě.

„Chceš říct, že i tam na té druhé straně jsi má žena?“

„Ano, ale milujeme se,“ vysvětlila jsem mu ten zásadní rozdíl mezi těmito dvěma realitami.

„A jaké to tam u vás vlastně je?“ zeptal se.

„No, je to jiné. Hodně jiné. A myslím, že lepší, protože slušnost a morálka jsou tady pro vás dvě naprosto neznámá slova. Chováte se spíš jako banda psychopatů, než cokoliv jiného…“ 

„Roztomilé,“ konstatoval. „Ale dávej si pozor, druhá Bello, aby se ti ta tvá náhlá prostořekost nevymstila. My nejsme ti krutí. To tenhle svět.“

„Hezká výmluva, ale tvá Bella se sem vrátit nechce, takže asi nemám naději, že bych se odsud někdy bývala dostala. Si mě klidně zabij, mně už je to vlastně úplně jedno,“ rezignovala jsem.

„Chceš, abych tě tu snad litoval?“ zasmál se, ale k tomu, co jsem mu pověděla o jeho Belle, se vůbec nevyjádřil.

„Jistěže ne. To by totiž bylo absurdní,“ ušklíbla jsem se a napodobila jeho povýšený a uštěpačný tón.

„Hele, neprovokuj mě,“ doporučoval mi. „Já nemám žádnou úctu k tvému, ani k životu jiných.“

„Všimla jsem si,“ poznamenala jsem otráveně, protože přestože mi neustále vyhrožoval, vlastně se mě nedotkl, co zjistil, že nejsem jeho Bella.

„Takže u vás se lidé do vězení zavírají za poctivost?“ zeptala jsem se, aby řeč nestála.

„Tak nějak,“ potvrdil mi mou naprosto šílenou domněnku.

„Fakt bezva, ale vážně. Co se mnou teď hodláš udělat?“

„Dobrá otázka,“ poznamenal a to se dalo jen stěží brát jako odpověď.

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction parodie

Sdílet

Diskuse pro článek Tak to je brutus!!! 11. kapitola: