09.08.2013 (20:45) • Hanetka, MisaBells • FanFiction parodie • komentováno 10× • zobrazeno 1911×

3. kapitola - Zlatá brána otevřená, za ni se však chodit nemá

Něco bylo špatně. Hodně špatně, napadlo Rosalii, když se místo štěrkové cestičky, co vedla okolo strašidelného hradu, zabořila do kyprých písků a na čele jí ihned vyrašil čůrek potu. Před ní stála babča, zahalená od hlavy k patě v bílém prostěradle, v rukou držela proutěný košík a nejistě si ji prohlížela.

„Ty asi nebudeš Plaváček, co?“ vzdychla babka a Rose se zamračila. Copak vypadá jako kluk?!

„No, to asi ne,“ ušklíbla se. „Hele, paní, prosím vás, kde to jsem?“

„Jsi v zemi pána Slunce, to je můj vnouček. Je teď v práci, ale měl by se každou chvíli vrátit. Neměl by tě tu najít, když nejsi Plaváček. Snědl by tě…“ Do prdele, kanibal! Tak tomuhle se říká horor. Odkdy expozice ve strašidelných zámcích mluví? A jestli je vnouček ten osel, co je strašil, má se na co těšit!

„Ehm, a jak se vyhnu tomu, aby si ze mě udělal dezert a zároveň bych se dostala ven?“ Babča se pousmála.

„Kam ven?“ zachichotala se, což Rosalii trhalo uši a dostala žízeň. „Ty jsi taky z Divnosvěta, jako Zlaté oči?“ Rose se jednoznačně rozhodla, že má z té žízně halucinace. Ta baba tu vlastně není, není tu ani ta písčitá pustina s chatrčí kdesi v horkém oparu, které si teprve teď všimla, a rozhodně – což je fakt zásadní poznatek – není tu ani sama Rosalie Haleová. Divnosvět? Zlaté oči? Proboha, ona si celou dobu myslela, že je v nějakém remakeu pohádky O Plaváčkovi, nebo jak se to jmenuje, a přitom tu motají Zlaté oči?

Vážně urputně se pokoušela vzpomenout si, v jaké zatracené pohádce byly Zlaté oči, když si babka odkašlala.

„Tak jsi?“

„CO?“ znejistěla Rose.

„Jsi od Zlatých očí?“

„To je kde?“ ušklíbla se Rose a nejistě přešlápla. Dalo jí práci vytáhnout ty podpatky z písku.

„No, za branou…“ Babča na ni koukala jak na debila – a nebyla sama. Rosalie jí to statečně vracela.

Když měla toho zírání dost, otočila se, že hrdě odkráčí, kudy přišla.  Ale brána tam prostě nebyla. „Kdo jsou Zlaté oči?“ zeptala se nejistě. Jo, tak teď už ji bába za toho debila měla zcela určitě. Do háje…

***

„Rosalie Lillian Haleová!“ neslo se lesem, a sotva ozvěna utichla a poslední vyplašený pták odletěl, ozvalo se to znovu: „Isabello Marie Swanová!“ To už prchl i statečný jelen, který celou scénu sledoval zpoza křoví. Alice měla oči jak basketbalové míče. Oteklé, těžké, vytřeštěné, zarudlé od pláče. „Tohle není vůbec vtipný, do prdele!“ ječela šílená Sněh – ee, Alice. „Kde se krucinál v tom strašidelným hradu vzal les?“

 Hrnula se kupředu, přes trnky, jámy, pařezy. Ve vzduchu byl cítit její strach. Nikdy nebyla zálesák. Ze srdce nesnášela lesy a divokou zvěř.

„Ztratilo ses?“ Alice se málem počůrala radostí, že slyší lidský – a hlavně milý – hlas. Sice za zády, ale stačí se otočit…

„Do prdele!“ zařvala, že i poslední hrdinové lesa pláchli. I když to odporovalo jejím tělocvičným schopnostem, rozeběhla se pozadu.

„Uklidni se, dítě!“

„Mluví to! Ten jelen mluví! Rose! Bello! Proboha, dostaňte mě odtud!“ řvala.

„Nekřič, plašíš zvěř,“ řekl dvanácterák se zlatým parožím a popoběhl blíž k ní. „Kdes vzal ty šaty? Však já ti ten transvestismus z hlavy vyženu, Smolíčku. Jezinky tě sice takhle nebudou chtít, ale i tak je to nepatřičné!“ pokračoval trochu káravým hlasem ten jelen. Alici se do zad opřel kmen stromu. Jelen se zarazil. „Ty nejsi odsud,“ konstatoval nakonec. Už to vypadalo, že Alice poruší zákony gravitace a na ten strom vyšplhá po zádech, když se jí podlomila kolena a křehká děva ztratila vědomí.

***

Mýtina s chaloupkou? Kde je hrad?

Bella váhala jen chvíli, než se vydala ze svého partyzánského úkrytu směrem ke dveřím. Když už skoro brala za kliku, otevřely se a v nich stála baculatá osůbka s proutěnou ošatkou. Sjela ji od hlavy k patě a zavrtěla hlavou.

„Co ti to ta máma zase oblékla?“ vzdychla stařenka.

„To byla Alice…“ bránila se Bella. Jako kdyby ji Renée někdy nechala vyjít ven v tomhle.

„Počkej, ty nejsi naše… ach!“ vyhrkla stařena a mrskla ošatkou o dřevěný práh. „Že tu zase někdo nechal otevřený mezistory? Z kterýho světa jsi?“

„Z Forks,“ hlesla zmateně Bella.

„Ty jsi z Divnosvěta?! Od Zlatých očí?“

„Forks!“ bránila se Bella.

„Divnosvět, však to říkám, jako Zlaté oči.“

„Kdo jsou Zlaté oči?!“

„No oni. A ty bys tu neměla být, za chvíli přijde vnučka. Ještě netuší, že existují mezistory pro přechody v jednotlivých světech kouzel.“

„Kouzel, jo?“ vyjekla Bella. Proboha, musela se načichat nějaké plísně v tom hradu. Má halucinace… Musí okamžitě zpátky. Kde jsou ta vrata? Divoce se rozhlédla, ale kolem byl jen les. Jediné dveře vedly do chaloupky a vůbec nevypadaly jako ta kovaná, zlatem zdobená brána, do které vlezly. Moment... a kde jsou vůbec holky? Přece do těch vrat vběhly před ní!

„Kde jsou holky?“ vypadlo z ní vyděšeně.

„Ono je vás víc?“ Teď vypadala vyděšeně i bábrle. „Panenko skákavá, to je malér! A cestu zpátky nevidíš?“ Když Bella zavrtěla hlavou, babka spráskla ruce. „No vlastně, co se divím, že? Ty přece zlaté oči nemáš. Nemůžeš je vidět. Ale co teď s tebou? Tady zůstat nemůžeš, podle těch hadříků patříš spíš někam k Nasreddinovi nebo Aladinovi...“ Kdo je, do háje, Nasreddin?!

„Kam?“ podivila se Bella.

„No do harému!“ objasnila babka a Belle zaskočilo.

***

Nad lesní studánkou se skláněla kouzelná kmotřička Apolena s pohádkovým dědečkem Baldriánem a na vodní hladině se nezrcadlily jejich rozmazané odrazy, jak by člověk čekal, ale spíš fungovala jako bezpečnostní kamera. Ve třech náhledech se skvěla vzteky rudá Rosalie, Alice v limbu a Bella, marně se snažící nabrat dech a kašlající jak tuberák ve třetím stadiu.

„Vidíš?“ zvedla hlavu Apolena první. „To jsou ty tvoje kamarádšofty. Pořád že prej takovej tabáček u nás neseženem a to pivko... Stejně si myslím, že to nebyl tabák! Smrdí to jako psí kšíry! A ty se po nich tlemíš jak Rozum v Nesmrtelné tetě.“

„Ty máš co mluvit,“ strkal Bardrián honem hlouběji do kapsy pytlík se zbytkem marijánky. „A co ty tvoje chutě? Taky ti nestačily buchty a skýva chleba. Můžeš se utlouct po těch špalíkách s karamelem, plnejch oříšků a čokoládičky,“ olízl se mlsně a babka přivřela oko a povytáhla koutek.

„Taky ti chutnají, co?“ ušklíbla se a děda provinile pokrčil rameny.

„No jo, ale co teď s těmahle tady?“ brblal nerozhodně a koukal do studánky. „Jedna zuří, druhá sebou sekla, třetí se dusí. A je to na přeskáčku! Ta, co se měla dusit jabkem, ta si klidně omdlí. Ta, co měla spát sto let, ta zuří. A ta, co se dusí, ta měla... co vlastně měla?“ Vedle něj se objevila kniha. Vysoká skoro jako sám Badrián a samovolně se otevřela. Dědula nakoukl a vítězoslavně zvedl prst v náhlém prozření: „Ta měla být v červeným a ptát se na divné parametry babiččina ksich – ee, obličeje a… vlastně vlčího obličeje převlečeného za babičku…“

„Pleteš si pohádky, sklerotiku,“ přerušila jeho mumlání babka. „To je Zlatovláska, ne Růženka.“

„Vždyť má růžový šaty!“

„Ale zlatý vlasy!“

„No, a pak se rozhoduj. Teď, babo, raď.“

„NEMUSÍŠ BÝT HNED HRUBEJ, DĚDKU PLESNIVEJ!“ štěkla na něj Apolena, načež si uhladila sukni v klíně a nasadila profesionální babičkovský úsměv. V očích však měla stále blesky. „Tak radu bys chtěl?“ ušklíbla se Apolena, celá načuřená, že jí říká babo. „Jednoduché. Zpátky nemůžou, nenajdou přechod. Samy ne. A my jim ho ukázat nemůžeme – každý si ho musí najít sám. Můžeme dát jenom radu – ale bez buchet nebo bez tabáku těžko. Zadarmo ani kuře nehrabe. Šoupneme je do pohádek, kam která patří, a bude to!“

„Kam která patří?“ vyděsil se Baldrián. „Vždyť ony sem vůbec nepatří! Co když v tom nadělají maglajs?“

„Pohádkový osud je pohádkový osud,“ pokrčila rameny babka. „Mají příslušné oblečení a vzhled? Mají! Tak šup s nima tam, kde nebudou moc vyčnívat. Ono to nějak dopadne.“

„Tak jo,“ povolil děda. „Přinejhorším s nima nakrmíme Gideona. Stejně už nám nějak ubývá princezen. Odmítají k němu chodit, aby se nechaly sežrat. Prý to je pod jejich úroveň. Popelka minule mektala něco o tom, že chce mít nárok na dovolenou a jestli prý ne, pošle na nás odbory, nebo co… přitom ona není ze skupiny požíraných…“

Oba udělali rukama nad studánkou roztodivnou kličku, a pak si tleskli o dlaně jako fotbalisti po gólu. Zablesklo se, zahřmělo, a holky vzal čert. Tedy... ne čert, ale ďas. Vlastně… No, prostě byly najednou fuč.

***

Viděli je. Apolena s Baldriánem si plácli a s hekáním, skuhráním a sténáním si navzájem pomáhali na kostnané – artrózou prolezlé – nohy. Dali jim čas, pak na ně vlítli.

„Nazdar, vy dva!“ zahulákal Emmett a plácl Baldriána po zádech. Mrkl na něj místo omluvy a do rukou mu šoupl karton piva. Dědek se rozzářil jak měsíček na hnoji. Apolena mlsně pokukovala po Edwardovi, teda spíš po jeho rukách. Snickers! Edward se jen ušklíbl a natáhl ruku směrem k ní.

„Uctivý pozdravení, Zlaté oči,“ huhlala Apolena, když si první tyčinku málem strčila celou až do krku.

„Nezapomeň kousat, krásko,“ připomněl jí Jasper. Apolena zrudla a jako na truc jí zaskočilo. Zatímco ji Jazz křísil, Edward s Emmettem se ujali Baldriána.

„Dědo, neviděl jsi tady tři holky?“ začal Emm. Baldriánovi se zaleskly oči.

„Viděl? Kdepak je najdeme?“ pokračoval Edward a dědek k jiskrnému pohledu přidal vymlácený úsměv. Ten senilní zmetek si užíval to, že on ví a oni neví.

„Je to důležité a tahle informace by nebyla zadarmo… řekněme, soudeček?“ zakmital obočím Emm a dědkovi se spustily sliny. Edward se otřásl hnusem.

„A co já?!“ ozvala se vzkříšená Apolena a Jasper si z bílého trička otíral hnědou rozžvýkanou hmotu. „Co dostanu já? Taky vím!“ Edward s Emmettem soustrastně pokrčili nad tajnůstkářským dědečkem rameny a přešli k Apoleně. Ta se dmula pýchou a dědek začal žárlit.

„Dvě krabice, krásko, s padesáti procenty navíc,“ špitl Emm. Apolena se rozkývala jak panáček na palubní desce.

„Tak domluveno, kde jsou?“ vložil se do toho Jasper a Apolenka se na něj svůdně bezzubě uculila. Už otvírala pusu, že poví, když -

„Ticho!“ okřikl ji zhrzený děda. „To my nesmíme. Ledaže by…“

Apolena s Baldriánem si vyměnili děsně tajný a nenápadný pohled. Edward se jen pobaveně ušklíbl. Jejich dary si nechávali pro sebe. Moc by se jim nehodilo, kdyby tu každý věděl, co oni umí. Takže odpověď už věděl. Holky jsou v pohádkách přesně podle toho, jak jsou oblečené. Ale taky věděl, že to od těch dvou tady tentokrát nebude jen tak za tyčinky a pivo. Úsměv mu začínal tuhnout.

„Jsou u nás. Víme o nich, ale…“ začal Baldrián.

„Bohužel to nemůžeme jen tak vyřešit, chápejte, jsou tu určitá pravidla…“ přidala se Apolena.

„Najednou. Před chvílí o pravidlech nebyla řeč. Ale dobře. Jaká pravidla?“ pronesl ledově Jasper.

„To zase bude pí – ee, bejkárna,“ frkl Emmett.

„No, naostřete si meče, princátka…“ zahihňala se Apolena, nadopovaná čokoládou. „Teda meče… ehm, no ostří… kruci, vy víte, že myslím zbraně a ne tamto, ehm…“ Baldrián jí připlácl dlaň na pusu a omluvně se usmál.

„Oni chápou, že nemyslíš dvojsmysl, babo. Absolutně nechápu, kam na to chodíš!“ vrčel dědek. Edward s Jasperem a Emmettem se museli hodně ovládat, aby se nerozesmáli a Edward nepráskl, že má babka přečtených několik děl Rosamundy Pilcherové a v kapsáři půjčených Padesát odstínů šedi. Od Esme! Od svaté Esme, co prudí, že se sem nesmí! No, to si s ní vyřídí… A jestlipak Carlisle ví, co si Esme po večerech čte?

„Tak co ta pravidla?“ připomněl Emm.

„Je to standardní proces. Prostě tři úkoly na záchranu těch holek. Brnkačka. Přemoct draka, uhodnout hádanky, přinést živou a mrtvou vodu, posbírat perličky, vylovit prsten, najít kouzelnou lampu, velké finále…“ Emm polkl a Jasper zbledl ještě víc, než byla jeho přirozenost. Edward se jen zhluboka nadechl a kývl.

„Počkat,“ zarazil se Jasper. „Ty úkoly bych chápal. Ale velké finále?“

„No,“ začala Apolena dloubat špičkou křampetle do drnu u studánky. „Jak to tak v pohádkách chodí. Finále. Hrdina vysvobodí princeznu a tím získá její ruku.“

Jasper a Edward vypadali, že omdlí jako předtím Alice. Jenom Emmetta to, jak se zdálo, nerozhodilo.

„Ruku?“ mračil se a drbal ve kštici. „Co bychom dělali s nějakou rukou? A to by se té princezně usekla? Já myslel, že jsme v pohádkové říši, a ono je to tu pěknej horor…“

Baldrián se plácl do čela, až to mlasklo. „Ty nebudeš zrovna Chytrá horákyně, co?“

Emmett se zamračil ještě víc a už už se hodlal zeptat, co je to horákyně a kde to najde, když ho Edward zarazil. „Ne samotnou ruku, Emme. To se jen tak říká. Celou princeznu.“

„No, vždyť o to nám jde, ne?“ pořád nechápal Emm.

„Jenže…“ začal Jasper, ale to už se do toho vložila Apolena.

„Kdož se zhostil hrdinského činu

a získal si ruku princezninu,

ten se stane králem, vážení,

s princeznou se totiž ožení!“ deklamovala slavnostním hlasem.

„Cože?“ Teď bylo na omdlení i Emmettovi. „Ale my se s nima nemůžeme oženit! Vždyť je ani neznáme!“ protestoval. „Jsem moc mladý! Celý život mám před sebou!“ vřeštěl, než si všiml, že ho stejně nikdo neposlouchá.

„Jo, tak to si rozmyslete,“ trval na své Baldrián. „Žádná svatba – žádná holka. Jinak si k nim ani nečuchnete. Pravidla jsou pravidla. A měli byste si pospíšit, jinak vás někdo předběhne.“

Tři zlatoocí provinilci se na sebe podívali. Pak Jasper pokrčil rameny. „Tak jo,“ prohlásil. Když Emmett nabíral dech k protestu, Edward ho zarazil.

„Buď zticha. Stejně za to můžeš ty, tak teď nekecej a pádluj.“ A šeptem dodal: „Dělej, že je ti to fuk. Jsme v pohádce, ne? Tam u nás to stejně nebude platit.“

„Tak připravení?“ ušklíbl se Baldrián, a když kluci kývli, nabral si z tabatěrky šňupec a kýchl. V tu ránu tam stál Emmett v šatech královského sluhy, Jasperovi v princovském obleku za ucho frkal osedlaný bělouš a Edwardovi kolem kotníků plandaly nabírané kalhoty a na rezavé kštici měl furiantsky nakřivo posazený turban.

„Fuj, konina…“ brblal Jasper směrem ke koni. Pak děda luskl prsty a všichni tři kluci zmizeli. I s tím koněm.

„Jak jsi věděl, kterýho kam máš poslat?“ zajímala se Apolena.

„Tsss,“ udělal opovržlivě. „To bylo přece jasný. Takovýhle věci mám v popisu práce. Akorát nevím, co budou říkat, až zjistí, že ty svatby budou platit i u nich. Co s těma holkama pak budou dělat?“

„No, kdyby nevěděli, můžu jim půjčit tu knížku,“ navrhla Apolena.

Oba se rozřehtali, popadli úplatky, co jim kluci přinesli, a v obláčku zmizeli.

Autor: Hanetka (Shrnutí povídek), MisaBells, v rubrice: FanFiction parodie

Sdílet

Diskuse pro článek Golden Gate 3 - Zlatá brána otevřená, za ni se však chodit nemá: