Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction parodie » Galimatyáš I. 2. část

Galimatyáš I. 2. částBellino potloukání se New Yorkem pokračuje. Na koho dalšího ze seriálového světa ještě narazí? Druhá část povídky Galimatyáš a zároveň poslední část první série. Přeji hezké čtení. chloe

EDIT: Článok neprešiel korekciou gramatiky!

 

2. kapitola

 

„Ahoj, už se znáš s Tedem?“ zeptal se mě znovu ten blonďák, který se ke mně nějakým pochybným způsobem opět přimotal a strčil do mého zorného pole kluka se žlutým deštníkem. Teda vlastně Teda…

„Vlastně jo. Potkali jsme se venku a on mě sem navedl,“ řekla jsem a pokusila se spolknout nechuť z opětovné přítomnosti slizouna jménem Barney. 

„Páni, Tede! Já žasnu. Ty ses snad přeci jen něco naučil,“ prohlašoval dotyčný téměř hrdě. „Sebeťuk!“

„O tom pochybuju,“ zamumlal Ted a bylo vidět, že si o svém kamarádovi také myslí svoje.

„Nevděčníku,“ ušklíbl se sice Barney, ale nikterak mu to neublížilo, protože se vrhnul na nejbližší právě procházející sukni.

„Zrovna si jdu pro pití, dáš si něco, když nám to na poprvé nevyšlo?“ 

„Jasně. Dám si moc ráda.“

„Dneska je tu frmol, tak si tady zatím sedni k Robin, než vystojím tu frontu u baru,“ vybídl mě.

„Myslím, že Carl bude téhle letáčkovité reklamy brzy litovat,“ zasmála se brunetka, kterou už jsem zde jednou viděla a zřejmě se jmenovala Robin.

„Zřejmě.“ Přikývl Ted a mávnul na cca dvoumetrového dlouhána a drobnou zrzku, kteří se k nám v ruku v ruce postupně prodírali davem.

Když se jim to konečně povedlo, zabrali svá zřejmě obvyklá místa vedle sebe. Mně nezbylo nic jiného, než posadit se k Robin.

„Tohle jsou Marshall a Lily,“ představil mi své dva zbývající přátele.

„Bella,“ řekla jsem celá nesvá z náhlé pozornosti, která se mi od těch dvou dostávala.

Skoro jsem si připadala, jako by odhadovali, kdo jsem a jak dlouho nám to s Tedem vydrží, jenomže to bylo vážně hodně předčasné řešit. 

„Dáš si pivo, nebo něco jiného?“ optal se Ted, abychom se konečně hnuli z místa.

„Pivo bude fajn.“

„Nejsi na pivo moc mladá?“ namítala Lily.

„Nedělali jste to před chvílí vy dva v kabince na toaletách?“ oplatila jsem jí otázku otázkou.

„Zvu tě,“ řekl Marshall, nahonem vstal a odešel k baru, přičemž si ze zadní kapsy u kalhot vytahoval peněženku.

„Skvělej nápad, lásko,“ podpořila ho Lily směšnou fistulkou a upalovala za ním.

Ted to všechno mlčky sledoval, ale nakonec to vypadalo tak, že je rád, že alespoň ušetří. Posadil se na židli vedle mě, ale s rozhovorem zatím váhal.

Osmělila jsem se tedy já a na něco se ho zeptala.

„Takže Tede, co vlastně děláš?

„Jsem architekt,“ pochlubil se a vypadal u toho stejně rozpustile jako malý chlapec.

„To zní… zajímavě.“ Pokusila jsem se skrýt své rozpaky nad tím, že to podle mě není zajímavé ani trochu.

„To je. Vezmi si třeba Empire state building. Věděla jsi, že Empire state building je třetí nejvyšší budova v USA hned po Willis Tower a Trump International Hotel and Toner?“ chrlil ze sebe znalecky.

Oh bože, tohle už znova nedám…

V duchu jsem úpěla, protože kdybych chtěla poslouchat tyhle ty řeči, klidně jsem mohla zůstat na té exkurzy.

„Vlastně jo, věděla,“ odpověděla jsem a doufala, že tím to téma uzavřeme.

„Vážně?“ podivil se Ted a zíral na mě, jako by právě objevil žárovku.

„Byla jsem tu se školou na exkurzi a tam nám o té budově řekli všechno,“ ujistila jsem ho.

„A věděla jsi, že…“ začal znovu.

A je to tu zas…

„Už ti někdo řekl, že architektura je nudná?“

„Jo. Párkrát už jo,“ přiznal se s rozpačitým výrazem a rukama v kasách.

„Cením si tvé upřímnosti,“ řekla jsem a s nechutí svůj zrak stočila na Barneyho, který byl evidentně Tedův kamarád a měl pocit, že se nám musí vetřít do konverzace.

„Upřímnost, to je naše krédo,“ smál se a chytil rozpačitého Teda okolo ramen.

„Tvé ne, Barney,“ odpálkovala jsem ho. „Ty jsi divnej.“

„Já a divnej?“ zalapal po dechu pohoršeně. „Tede, slyšel jsi to?“

„Jo,“ povzdechl si s pohledem upřeným do mých očí.

„Víte vy co? Nechci se vás nějak dotknout, pánové, ale vážně začínám mít dojem, že jsem na vás dva moc mladá a taky jsem zadaná, takže bohužel. Je mi líto, ale to pivo si s vámi raději nedám,“ omluvila jsem se a začala se sbírat k odchodu.

„Tede, Tede, cos to provedl?“ dožadoval se po něm vysvětlení Barney. „Byl jsi tu s ní dvě minuty, jak to, že ti utekla?“

„Stejně je nezletilá,“ odmávl to Ted a zřejmě si z toho až tak moc těžkou hlavu nedělal.

Asi jsem ho s tou architekturou neměla posílat do háje tak rychle…

„No právě, Tede. Nezletilá,“ zdůraznil to slovo. „Copak to nechápeš?“ úpěl. „Ty snad ani nejsi můj parťák! Přátelství skončilo!“

S tímto pokřikem se rozrušeně vzdálil od našeho stolu a ve tváři měl stále stejně rozrušený výraz. Ted však vypadal, jako by na to byl zvyklý.

„Ale budete v pohodě, ne?“ ujišťovala jsem se a soukala se nazpět do bundy.

Ted přikývl, ale to už sem mířil Marshall spolu s velkým kyblíkem piva, o které tu už ale nikdo nestál, protože jsem byla právě na odchodu.

„To jste normálně neviděli, Robin právě vyžahla celej tenhle tuplák na ex,“ hlásal a ukazoval na vysokou brunetku, co se mu opilecky culila na rameni.

„Tohle bylo fakt boží!“ výskla nadšeně Lilli, která zřejmě byla také u toho.

„Naprosto boží,“ souhlasil Marshall.

No, jo! Pořád zapomínám, že tohle je New York a ten je samý blázen a úchyl!

Kroutila jsem nad nimi hlavou a vydala se k východu.

Myslím, že pro dnešek už mám McLerena až dost...

***

Vyšla jsem z baru u McLerena a čtveřice holek mě hrubě srazila k zemi.

„Tak a máme tě, ty mrcho! Už nám neutečeš,“ radovala se mně naprosto neznámá blondýnka.

„Hele, co to děláte?“ ohradila jsem se a pokoušela se zvednout z té špinavé země.

„Ty jsi A?“ divila se nejmenší z dívek.

„Co?“ nechápala jsem a pokoušela se je ze sebe shodit.

„Ne, to není ona,“ zanadávala vysoká brunetka a vyskočila na nohy.

„Jak to, že ne?“ divila se opět blondýnka.

„Zrovna nám píše totiž píše, tak se laskavě koukni na svůj mobil, Hanno,“ vyzvala ji znovu ta stejná dívka.

„Proč, co píše?“ vyptávala se Hanna a teď už byla jediná, kdo ze mě stále odmítal slézt.

„Napsala jen, že zase vedle,“ pozvedla si ta malá dívka.

„Jo a navíc jsme se přeci shodly, že je to někdo, kdo nás dobře zná, ale tuhle holku jsem v životě neviděla, vy snad jo?“ otázala se ta vysoká brunetka.

Dívky sborově zavrtěly hlavami a daly jí tak za pravdu.

„Tak vidíte,“ zatetelila se jako by byla zvyklá mít vždycky pravdu.

„Kruci, to jsme se sem zase táhly zbytečně…“ stěžovala si čtvrtá, doposud velmi tichá dívka.

„No, bezva.“ Zakoulela očima Hanna.

„Radši odsud zmizíme,“ pobídla je ta tichá snědá dívka.

„Kdo jste?“ vyptávala jsem se zmateně a třela si bolavé koleno, ke kterému jsem teď měla přístup, když se ze mě Hanna konečně zvedla.

„Máš pravdu Emily, radši vypadneme,“ zavelela Hanna a všechny se jako na povel daly do běhu směrem ode mě.

„Hej a co takhle pomoc v nouzi?“ volala jsem za nimi naštvaně a pomalu se rozpajdala přes silnici směrem k lavičce na protější straně ulice.

Chtěla jsem si tam koleno alespoň částečně ošetřit a obvázat kapesníkem, ale nestihla jsem udělat ani krok a už mě málem přejel autobus, na kterém byla jakási kudrnatá blondýnka v růžovém negližé a na jejím bledě modrém prostěradle se nacházel velký nápis.

Carrie Bradshawová ví hodně o sexu a nebojí se zeptat…

To je sice skvělý vědět, ale málem mě to zajelo a já se navíc potřebovala zeptat na cestu a ne na sex.

Vklopýtala jsem zpátky na chodník a rozhlédla se kolem sebe. Absolutně jsem nevěděla, kudy se teď mám vydat a vlastně ani kam chci jít.

„No, tak to je vážně paráda, jsem sama, ztracená a bloudím po New Yorku,“ skuhrala jsem při pohledu na své zkrvavené koleno.

Když k tomu všemu ještě začalo pršet, domnívala jsem se, že už mi tohle všechno někdo dělá naschvál.

„Vážně by se mi právě teď hodil přítel na telefonu,“ povzdechla jsem si a unaveně vzhlédla. „Nebo, že by zachránce v limuzíně?“

Krásné dlouhé auto s černými okny zastavilo kousek ode mě a do poloviny stáhlo jedno z kouřových okének.

„Nechceš svézt?“ zeptal se mladý mužský hlas rádoby svůdným tónem.

To mluví se mnou?

Ukázala jsem na sebe a zmateně se rozhlédla okolo sebe, ale kromě mě na ulici nikdo nebyl.

Proč taky, když lije jako z konve…

„Myslíš svést, nebo svézt?“ zeptala jsem se pro upřesnění a taky pro jistotu.

„Klidně obojí, pokud jde o mě.“

„Aha, ehm…“ Zrudla jsem a nevěděla, co na to říct.

„No tak, přece tu nebudete jen tak stát v takovém nečasu,“ přemlouval mě.

„Eh, tak jo,“ souhlasila jsem a natáhla se pro páčku od dveří. Stiskla jsem ji a otevřela dveře.

Ocitla jsem se uvnitř, na vyhřívaných kožených sedačkách a bylo mi o sto procent lépe.

„Šampaňské?“ zeptal se kluk jen o málo starší než já. Vůbec poprvé jsem tak měla tu čest si ho prohlédnout.

Tmavé vlasy, výrazné lícní kosti, motýlek… Celkem pěknej kluk, to jsem mu musela nechat.

„Já myslela, že cizí muži nabízí jen bonbóny,“ zažertovala jsem.

„Jen ti chudí,“ poučil mě.

„Oh jasně a mezi ty se ty asi nepočítáš, co?“ otázala jsem se.

„Jezdím limuzínou, nestačí to jako odpověď?“

„Hm asi jo,“ uznala jsem a nervózně si poposedla.

Měla jsem z něj velmi rozporuplné dojmy. Koukal na mě jako lovec na svou kořist. No, nebo jako Edward po ránu. V duchu jsem se rozesmála, protože kdyby mě teď takhle viděl, asi by se zbláznil. Nebo hůř. Kleplo by ho.

„Nezajímá tě, jak se vlastně jmenuji?“

„Ne,“ odpověděl a nalil mi do sklenky šampus.

Aha, no tak tyhle typy fakt miluju…

Uchopil sklenky za stopky a posadil se vedle mě. Jednu sklenku mi podal a prázdnou ruku si položil kolem mých ramen. Chvějícími prsty jsem držela křišťálově jasnou sklenici a zahleděla se do jeho tváře, která byla náhle velmi blízko té mé.

„Na co si připijeme?“ zajímal se.

„No, uf…“ Nedokázala jsem vymyslet absolutně nic srozumitelného a ani vhodného.

„Tak třeba na nás?“ navrhl nakonec a cinkl svou sklenkou o tu mou, čímž se ke mně dostal ještě blíž a já ucítila vůni jeho drahé kolínské.

Zamotala se mi z ní hlava, tak jsem odvrátila tvář a vyklopila do sebe obsah sklenky, zatímco jsem hleděla skrz okno na Newyorské ulice.

„Ani jsem ti neřekla, kam chci jet,“ upamatovala jsem se zčistajasna.

„To je fakt, ale co takhle do ráje?“

„Prosím?“ Myslela jsem a tak trochu i doufala, že si jenom dělá srandu, ale tvářil se tak vážně, že to ode mě byla asi vážně pouhá naivita.

Když odložil sklenku a začal mi svou rukou pomalu přejíždět po vnitřní straně stehen, měla jsem v tom už jasno. On si legraci opravdu nedělal…

„Já mám přítele,“ vykoktala jsem. „A nic z toho jsem ti rozhodně nedovolila.“

Setřásla jsem ze sebe naštvaně jeho ruku a pokusila se od něj co nejvíc odtáhnout.

„Já nepotřebuji tvé svolení, protože já jsem Chuck Bass, já můžu všechno,“ dušoval se a byl o tom stoprocentně přesvědčen.

„Chuck Bass?“ nechápala jsem.

Tihle Newyorčané si zřejmě myslí, že je zná celý svět a že se kolem nich taky točí, ale pravda je taková, že já absolutně netuším, kdo tenhle Bass je…

„Bezva, takže teď aspoň vím, koho to vlastně budu udávat na policii. Okamžitě mi zastav, nebo dostaneš do zubů,“ vyhrožovala jsem.

No, co? On přece neví, že bych se netrefila ani z pěticentimetrové vzdálenosti…

„Tak hele,“ spustil arogantním tónem ve stejnou chvíli, kdy se jemu i mně rozdrnčel telefon.

Nečekala jsem až se vzpamatuje a sáhla si pro ten svůj do kabelky. I on si začal lovit z kapsy telefon, ale já byla rychlejší. Na té přijaté zprávě ale bylo cosi divného. Byla totiž o něm. Z nějakého blogu, o kterém jsem v životě neslyšela.

„Zaznamenáno. Chuck Bass byl spatřen, jak do své limuzíny nastupuje v těsném obětí krásné ženy. Střes se krásná neznámá, hněv královny Blair tě jistě nemine. Vaše pac a pusu, super drbna,“ přečetla jsem mu zprávu nahlas a absolutně nic nechápala.

„Sakra,“ zaklel náhle a skoro vyděšeně, kdyby to bylo jen trochu možné.

„Co má být zase tohle? Jak se dostalo do mého mobilu?“ dožadovala jsem se vysvětlení. „A o jakém obětí to mluvili?“

„Musíš si okamžitě vystoupit,“ zasakroval znovu a začal mě vystrkovat ven z auta, aniž by počkal až řidič řádně zastaví.

To je vážně neuvěřitelný, sice jsem chtěla pryč, ale tohle je prostě moc i na mě…

„Au,“ vyjekla jsem, když jsem se dnes již po druhé válela na špinavé zemi.

„Tohle je neomalenost, Bassy,“ zakřičela jsem za odjíždějící limuzínou a odolávala pokušení hodit po něm botu, kterou budu ještě potřebovat.

Ne, že by mě mohl snad slyšet, ale mně se podivně ulevilo…

Zmateně jsem se rozhlédla okolo sebe a spatřila něco jako bistro. Nevypadalo právě vábně, ale bylo to jediné místo, kde měli otevřeno a tahle čtvrť tak celkově působila dosti odstrašujícím dojmem.

Stejně jsem ale neměla jinou možnost a tak jsem se prostě doklopýtala ke dveřím a vešla.

Zevnitř to bylo horší než zvenku a to nemluvím jen o zápachu, který se linul z kuchyně od jakéhosi upoceného dlouhána o jehož osobní hygieně by se dalo polemizovat.

Zaplula jsem do jednoho z těch čistších boxů a posadila se. Chtěla jsem si tu jen v klidu posedět, ukrýt se před deštěm a snad si i zavolat odvoz, ale přiznat Edwardovi, že měl s tímhle městem pravdu, se mi moc nechtělo.

Nestačila jsem si ani vytáhnout mobil z kabelky a už u mě postávaly dvě servírky. Jedna byla vysoká, blond a na krku měla zvláštní perlový náhrdelník, trochu jako Lisa Simpsonová. Ta druhá byla menší, tmavovlasá, se silným líčením a poprsím, na které je jistě velmi hrdá. Obě na sobě měly pampeliškově žluté uniformy s červenými cípy.

„Co to bude?“ zeptala se otráveně tmavovláska.

„Dám si kafe,“ zamumlala jsem a cítila se pod psa.

„Prosím tebe, holka, viděla jsem tě, jak ses prolítla z tý limuzíny,“ řekla servírka vyjeveně a mluvila hrozně nespisovně a navíc ještě zvláštním akcentem. „Hustý přistání,“ zhodnotila mě nakonec uznale.

„Ach, Max. Taky jsem kdysi mívala limuzínu,“ lamentovala pisklavým hláskem ta druhá blonďatá servírka, která sice vypadala, že rozumu moc nepobrala, ale rozhodně byla sympatičtější.

„Takže, přinesete mi tu kávu?“ optala jsem se rozmrzele, abych odvedla řeč jinam.

„Jasně, ale ještě jednou použijte tenhle tón a budete v něm mít nevyžádanou přísadu,“ ušklíbla se Max.

Skvělý, vážně. To by mi tak ještě chybělo, aby mi naflusala do pití. I když, jak se na ni tak dívám, sliny byly to nejmenší, čeho bych se od ní měla obávat…

„A nedáte si k tomu jeden z Maxiných domácích dortíků?“ vtírala se blondýna strkala mi ty muffiny až pod nos.

„No, jestli je dělala támhleta, tak ne,“ ofrňovala jsem se.

„Hej, Olegu. Vyhoď tu krávu dřív, než si dojdu pro nůž a něco jí udělám,“ zakřičela Max, která mě zřejmě slyšela.

„Tak jo fajn. Já radši mizím,“ prohlásila jsem a chtěla vyklidit pole, ale cestou jsem vrazila do prsaté blondýny, co přímo přetékala umělostí a plastikem.

„Tak jsem tady, holky,“ tetelila se s širokým úsměvem. Při pohledu na mě se ale zarazila. Přejela mě pohrdavým pohledem a odstrčila si mě z cesty. „Tebe neznám.“

Urychleně jsem odtamtud vypadla a byla ráda, že jsem nepřišla o kejhák, ať už kvůli Max, Olegovi, nebo zdejšímu kafi. Vím, že jsem se tam chovala jako slon v porcelánu a nebyla jsem právě nejslušnější, ale kdo by se mi po dnešku divil?

„Copak jsem nějaká socka, že mě vyhazují i z místa jako je toto? Nenávidím New York,“ vzlykla jsem.

Vzápětí jsem ale byla nucena se vzpamatovat a vzchopit se, protože jsem učinila zásadní rozhodnutí.

„New York byl prostě blbej nápad, takže se raději vrátím do Forks…“



 

 Moc děkuji všem, co si tuto bláznivou parodii přečetli a zanechali mi komentík.

II. Série - již brzy

Už nyní vám mohu prozradit, že Bella se bude snažit dostat se z New Yorku domů a jelikož její orientační smysl není nejlepší dostane se až do Říše divů. :-D


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Galimatyáš I. 2. část:

 1
07.08.2016 [17:16]

chloepracuje se na tom ale cas je nejak proti mne je ho malo a ja pracuji na moc vecech soucasne.. :-( od rijna bych uz ale mela zase zacit normalne publikova, coz plati pro vsechny me nedokoncene prace...

2. aaa
07.08.2016 [11:44]

Je to super poviedka veľmi sa mi páči, dúfam, že dopíšeš aj zvyšok. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. TwiC
01.03.2016 [8:39]

Moc se mi to líbilo!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Těším se na další díl Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!