Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction parodie » Galimatiáš II. 1. část

Galimatiáš II. 1. částBella má už New Yorku plné zuby a není divu. Zažila tam spoustu nepříjemností. Snaží se tedy dostat domů, jenže to by nebyla Bella, aby se jí nepřihodilo ještě něco dalšího. Díky tomu v tom ale bude mít čím dál tím větší galimatyáš, protože ani po cestě domů se setkání s nám všem velice dobře známými seriálovými postavami nevyhne. Nevím, zda si někdo ještě vzpomíná na první sérii, ale každopádně slíbené pokračování je tady a já jako vždy přeji příjemné čtení a prosím o vaše komentáře a názory. Chloe.

1. část

Bella

„New York byl prostě blbej nápad, takže se raději vrátím do Forks…“

New York byl zkrátka jeden velký průšvih. Sice jsem tam poznala a potkala spoustu zajímavých lidí, ale zdá se, že všeho moc škodí.

Poté, co jsem v krátkosti zkontrolovala čas na hodinkách, mi došlo, že pokud chci stihnout svůj odvoz spolu se školním autobusem a Angelou, musím si pořádně pohnout.

Pokud jsem si plán našeho výletu zapamatovala dobře, a já myslím, že ano, musela jsem za necelou půl hodinu dostat na pátou avenue a existoval pouze jediný způsob, jak něco takového stihnout…

 

***

 

Krátce po svém rozhodnutí, navrátit se ke své skupině, jsem vběhla do nejbližšího metra. Byl to nejrychlejší, nejefektivnější a nejlevnější způsob dopravy po New Yorku, ale nedělala jsem to právě ráda.

Na každém kroku jsem potkávala samé odpudivé existence, a aby toho nebylo málo, dělalo se mi špatně od žaludku ze vší té špíny kolem. Dokonce i vagon páchl močí.

Naprosto jsem nechápala, jak tohle můžou lidé absolvovat dnes a denně.

Nikdy jsem si více nevážila čistého vzduchu ve Forks a udržovaných ulic ve Phoenixu.

Elektronický hlas právě oznámil mou cílovou stanici. Na nic jsem nečekala a vyběhla ze dveří.

Běžela jsem podzemními chodbami a předbíhala lidi na eskalátorech. Jelikož jsem ale stále byla v New Yorku, vysloužila jsem tím spoustu nepěkných nadávek a urážek.

Měla jsem sto chutí na ně ukázat prostředníček, což mě překvapilo, protože tohle rozhodně nejsem já. Zdá se, že New York opravdu probouzí v lidech jenom to nejhorší. Možná proto jsou tu exoti jako Barney Stinson, Chuck Bass a ty dvě pošahaný servírky.

Abych se dostala na Pátou Avenue, zbývaly mi ještě dva bloky, které jsem musela dojít pěšky. Zbývalo mi už jen asi deset minut, takže jsem běžela ze všech svých sil. Zvažovala jsem i možnost, že si odchytím taxík, ale byla zácpa. Usoudila jsem tedy, že pěšky tu budu rychleji.

Možná by to tak i opravdu bylo, ale poněkud jsem přecenila svou fyzickou zdatnost.

Nohy mě bolely, v boku mě píchalo a já funěla jako lokomotiva. Ke každému dalšímu kroku jsem se musela přímo nutit a ani utíkat už jsem nemohla.

„No tak, Bello. Dělej!“ pobízela jsem se a zaťala zuby.

Na chvíli mi to pomohlo a já se opět dala do běhu.

Kdyby mě tak viděl Emmett, pomyslela jsem si. Jistojistě by ze mě měl pořádnou legraci, že nedokážu uběhnout ani dva bloky.

Ocitla jsem se na rohu té správné ulice a uviděla své spolužáky. Angela se právě o něčem dohadovala s naším doprovodem a původkyní. Zdálo se, že se je snaží přesvědčit, aby na mě počkali, že určitě dorazím, ale moc jí to nešlo.

Podstatě násilím ji obě dvě natlačily do velkého žlutého autobusu, kde se za nimi definitivně zavřely dveře.

„Sakra,“ zaklela jsem a pořádně přidala na své rychlosti.

Autobus se pomalu začínal chvět, jak se připravoval k odjezdu. Jakmile se uvolní místo ve vozovce, ujedou mi.

„Počkejte!“ křičela jsem jako by mě snad mohli slyšet.

V tu chvíli se mi podlomila noha a já o něco zakopla. Zřítila jsem se k zemi a tvrdě přistála na kamenném povrchu.

„Au,“ zaúpěla jsem a pokusila se vstát.

Nohy se pode mnou opětovně podlomily, ale tím to zdá se nekončilo. Z místního obchodu se zeleninou se na mě totiž vyřítil prodavač a začal mi nadávat. Teprve nyní jsem si uvědomila, oč jsem to vlastně zakopla. Byla to bedýnka hlávkového zelí, které se nyní válelo na ulici. Několik hlávek se dokutálelo až k vozovce, kde je rozdrtila projíždějící auta.

Vůbec jsem se nedivila, že mi ten prodavač tak nadával, když vezmu v úvahu tu spoušť, ale neměla jsem na něj čas.

Musela jsem přeci dohonit ten autobus…

Zahuhlala jsem jakousi napodobeninu spěšné omluvy, konečně se vydrápala na nohy a rozběhla se směrem, kde ještě před chvílí stál můj odvoz. Nyní bylo ale místo prázdné a autobus v tahu.

„Tohle je tedy pěknej průšvih,“ uvědomila jsem si a rozpačitě se rozhlédla po rušné ulici.

Zajímalo by mě, co si teď asi počnu.

Chtěla jsem se posadit na zastávku a všechno si pořádně promyslet, jenže pak jsem zaslechla onoho prodavače, který hrozil, že na mě zavolá policii.

Nezbylo mi tedy nic jiného, než se vytratit…

 

***

 

Jediný možný způsob, jak se včas dostat domů, aniž by táta přišel na to, jak nezodpovědně a hloupě jsem se zachovala byl ten, že utratím většinu svých úspor za letenku do Seattlu.

Na Páté Avenue jsem si stopla taxík a nechala se odvézt na letiště. S hrůzou jsem sledovala taxametr a dělala si starosti s každičkou číslovkou navíc.

Za chyby se holt platí a někdy je to vážně hodně tučný účet…

Když jsem taxikáři zaplatila, vydala jsem se do letištní haly, abych se koukla, kdy mi to letí. Chtěla jsem být ve Forks co nejdříve, ale zdálo se, že nejen, že v nejbližších hodinách mi do Seattlu nic neletí, ale ještě k tomu mi na informacích sdělili, že letecká doprava mým směrem díky jakési bouři nelétá vůbec.

Všechny lety byly zrušeny a nikdo mi nebyl schopen říci, jak dlouho bude trvat, než se opět obnoví.

A je to tady. Jsem definitivně v háji…

„Ach jo. Co teď budu dělat?“ povzdechla jsem si a posadila se na lavičku v čekárně letištní haly naproti terminálu, kde mi sdělili všechny ty velice pozitivní informace.

Rezignovaně jsem se přikrčila na židli a dlaní si projížděla své dlouhé hnědé vlasy.

Bylo mi tak úzko, že jsem se málem rozbrečela. Zdálo, že má jediná možnost je zavolat Charliemu a svěřit se mu z tou obrovskou botou, kterou jsem udělala.

Za všechno může ten pitomej letáček. Co mě to vůbec napadlo?

„Deane, uklidni se,“ zaslechla jsem říkat hluboký mužský hlas.

Nestála jsem o to poslouchat cizí hovory, ale nemohla jsem si pomoci. Zkrátka jsem to slyšela. 

„Nemůžu za to,“ ohradil se další mužský hlas. „Mnohem raději se prostě držím při zemi ve svém miláčkovi.“

„Chápu, ale jestli se neuklidníš, budeš pak náchylnější k posednutí,“ káral dotyčného opět ten první hlas.

K posednutí?? Zarazila jsem se.

„Jenže letadla padají,“ ohradil se a zřejmě mu nebylo ani trochu příjemné, že ho ten druhý kárá.

„Auto zase můžeš nabourat,“ nenechal se ten první. „Statisticky je létání nejbezpečnější způsob dopravy…“

„Jenže my víme, že tohle letadlo spadne. Ten démon to zařídí,“ vyšiloval.

„Cože - démon?“ nechápala jsem a obrátila se k dotyčným čelem, abych si je pořádně prohlédla.

Byli to dva kluci, kteří působili naprosto normálním dojmem. Jen ten jeden byl opravdu velmi nervózní a nastalou chvílí ticha si vyplňoval broukáním čehosi, co mi vzdáleně připomínalo Metalicu.

Nebyli o moc starší než já. Jeden z nich byl hodně vysoký s tmavými vlasy a ten druhý zase o něco menší s kratšími a světlejšími vlasy. Zdálo se, že to byl právě on, který tak značně vyšiloval a jenž pronesl to podivné slovo démon.

„Co jste to teď říkali?“ otázala jsem se jich, protože mi to zkrátka nedalo. 

„My? Nic,“ začal koktat ten vyšší kluk.

„Ne, já vás slyšela,“ nenechala jsem se jenom tak lehce odbýt.

„Je mi líto, ale můj bratr má jenom strach z létání takže teď říká spoustu hloupostí,“ pokoušel se to zakecat, ale bylo vidět, že lhaní mu moc dobře nejde.

„Jo, jasně. Jen se bojím,“ povzdechl si ten druhý a zřejmě se mu vůbec nelíbilo, že se musí přiznat, že má z něčeho obavu.

„Vážně?“ zdráhala jsem se tomu uvěřit, protože ani jeden z nich nezněl příliš přesvědčivě.

„Ano,“ zazubil se ten vyšší kluk.

No, nevěřila jsem jim ani trochu, ale pokud jsem nevěřila těmto jejich výmluvám, musela bych uvěřit tomu, co říkali předtím. A sice, že se nějaký démon chystá unést letadlo a to je přeci hloupost…

„Pokud jsi tak nervózní, tak zkus nějaké dechové cvičení. Dýchání dost pomáhá,“ poradila jsem mu.

„Já bych radši panáka,“ odvětil mi Dean nakvašeně.

„Panáka? Tak o tomhle démonovi jste mluvili,“ usmála jsem se s úlevou.

Myslím, že tentokrát bych k tomuto tématu měla hodně co říci. Koneckonců jsem už tady v New Yorku zažila kdeco.

„Ano, démon alkohol. To je přesně jeho problém,“ souhlasil se mnou a evidentně se mu ulevilo, že se to nějak vysvětlila.

Dean se ovšem na svého bratra zatvářil poněkud nevraživě.

„Já nemám problém z alkoholem,“ utrousil si pod nos.

„Říká každý, kdo takový problém má,“ utřela jsem ho.

Tedy, alespoň jsem si to myslela, že jsem ho utřela…

„Podívej se, děvenko. Existují věci, o kterých nemáš ani páru. Tak si ty své rady nech laskavě pro sebe,“ vystartoval po mně.

Věnoval mi pohled, který byl tak naštvaný, že mi až naháněl hrůzu. Fakticky jsem se ho lekla, ale myslím, že si na mně jen vybil frustraci z toho, že místo aby se vezl autem, musí do letadla. Navíc zřejmě neměl rád pocit, že se něčeho bojí. Byla to pro něj slabost a hrozně mu vadilo, že jsem ho přistihla.

„Fajn,“ odsekla jsem dotčeně a s lehce vykulenýma očima odkráčela na dámské toalety.

„Teď jsi ji vyděsil,“ vynadal Deanovi jeho bratr.

„No a? Co je mi do nějaké holky,“ slyšela jsem ho ještě říkat a přestože mě tím naštval, musela jsem uznat, že má pravdu.

To ovšem nic neměnilo na tom, že mě tentokrát regulérně rozbrečel…

 


 

Nevím jistě, zda všichni znáte seriál Supernatural, ale vysílá se už třináct let, tak to budu brát tak, že ano. A těm co ne jej vřele doporučuji, jelikož je to zkrátka klasika, co neomrzí...

 

- 1. SÉRIE -

 1. část                   2. část


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Galimatiáš II. 1. část:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!