Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction parodie » Galimatiáš II. 2. část

Galimatiáš II. 2. částBella se díky těm dvěma podivným a lehce děsivým bratrům rozhodla cestu letadlem raději vynechat, ale povede se jí v autě lépe? Kdo o tom pochybuje, má pravdu... Příjemné čtení přeji a prosím komentář. Vaše chloe.

2. část

Bella

Poté, co jsem se trochu uklidnila a opláchla si obličej, jsem se konečně odhodlala vyjít z dámských toalet zpátky do letištní haly.

Dean a jeho bratr už byli naštěstí pryč, takže jsem měla o starost méně. Měla jsem toho dneska už plné zuby a tenhle blbec byl takříkajíc mou poslední kapkou.

Takhle sprostý na mě být opravdu nemusel, ale ať už je to jak chce, měla bych tomuhle poněkud zmatenému Deanovi vlastně poděkovat, protože mě přivedl na úžasný nápad.

Svůj odvoz se třídou jsem sice prošvihla a letecká doprava díky jakési bouři mým směrem nelétala, ale vzdát jsem to rozhodně nemínila. Koneckonců, stejně mi nezbývalo nic jiného, než si pronajmout auto a dojet domů sama.

Mé řidičské dovednosti sice nejsou nejlepší, ale pevně věřím, že pokud jde o to dostat se domů, vynaložím k tomu veškeré své úsilí, jakého jsem momentálně schopná.

Sice to nebyl nejlevnější způsob v porovnání s veřejnými dopravními prostředky, ale rozhodně byl nejrychlejší. Stačí, když dojedu do Seattlu a tam auto odevzdám na místní pobočce této půjčovny. Pak už by to mělo být snadné dostat se autobusem až do Forks.

Nezbývá mi než doufat, že už se nic nepokazí a já konečně dorazím ke svému kýženému cíli.

 

***

 

V půjčovně aut mi s vyřizováním všech potřebných záležitostí nedělali problémy. Stačilo předložit doklady, podepsat s nimi smlouvu a bylo to.

Stala jsem se hrdým pronajímatelem sice postaršího, ale spolehlivého vozu.

Před cestou jsem se ale ještě zastavila v místním obchodě, kde jsem si nakoupila nějaké to jídlo a tekutiny na cestu. Hlavně teda energy drinky, které mi sice vůbec nechutnaly, ale chtěla jsem si nějak pojistit, že neusnu za volantem.

Snad to zabere…

 

***

 

O pár hodin později jsem projížděla Oregonem a mířila rovnou domů. Už jsem se nemínila nikde zdržovat, ale i tak mi cesta ubíhala velice pomalu. Skoro jsem si začala nadávat, že jsem tím letadlem přeci jen neodletěla, ale ti dva kluci mě vážně vyděsili…

Dívala jsem se upřeně před sebe, jednou rukou pevně svírala volant a druhou plechovku se svým posledním energy drinkem. Ne, že by nějak extra zabírali, protože nebýt světel z proti jedoucích aut, pravděpodobně bych už dávno vytuhla i s nimi v krevním oběhu jakožto dopingem.

Na dálnici byla bouračka, tak jsem byla nucena sjet na okresku a využít objížďku, co nebyla příliš dobře označená a tudíž ani přehledná. Nijak tomu ani nenapomáhal fakt, že většina cesty vedla právě lesem, kde se to jen hemžilo divou zvěří, na kterou jsem při svém štěstí zkrátka narazit musela…

„Oh krucinál,“ zanadávala jsem, když jsem strhla volant ke straně, dostala se do smyku a to vše jen proto, že mi do cesty vběhl mýval.

Brzdy zaskřípaly, jak jsem na ně ze všech sil šlápla v marné snaze zabránit tomu, aby se auto i nadále točilo. Byla klika, že jsem na silnici neměla koho sejmout, ale na druhou stranu, kdybych potřebovala pomoct, pravděpodobně bych se jí nedočkala…

Díky tomu jsem ale pochopila, že s mými řidičskými dovednostmi nebude nejlepší nápad v cestě pokračovat. Navíc bych se měla raději vyspat, protože domů je to ještě hodně daleko. 

Vzpomněla jsem si, že před několika málo kilometry jsem míjela billboard, co inzeroval jakýsi motel v městečku White Pine Bay a tak jsem se vzpamatovala, zhluboka se nadechla a rozjela se jeho směrem.

Stavěli tu kolem něj obchvat, co ještě nebyl tak docela hotový. Musela jsem jet po starší silnicí, která vedla přímo kolem motelu. Původně jsem v něm neměla v plánu zastavit, ale po příhodě s mývalem, jsem již nemínila za volantem nadále riskovat a dobře jsem udělala. Když jsem před ním totiž zastavovala, víčka už se mi pomalu klížila.

Světle modrý neonový nápis s názvem motelu mírně poblikával a stejně tak nápis pod ním, který hlásal, že mají volné pokoje k dispozici.

Vystoupila jsem tedy z auta a zamířila k nízkému, světle žlutému stavení s hnedle několika pokoji. Všimla jsem si také, že přímo nad motelem se na vyvýšeném kopci nachází staře vyhlížející dům, který byl tak tmavý, že nebýt rozsvícených světel v oknech, velice snadno by se dal v té tmě, která tu všude kolem panovala, přehlédnout.

Kdo ví proč, mě z něj zamrazilo v zádech…

Naštěstí pro mě ještě nebylo tak pozdě, aby měli zavřenou přijímací kancelář, tudíž jsem se k tomu děsivě vyhlížejícímu domu, nemusela přibližovat více, nežli bylo nezbytně nutné.

Vzala jsem za kliku a otevřela dveře vedoucí do kanceláře. Žaluzie na nich při tom zachrastily, ale nevěnovala jsem tomu pozornost.

„Dobrý večer,“ pozdravila jsem zdvořile dívku zhruba v mém věku s velkýma hnědýma očima a mírně zacuchanými vlasy.

Mé pozornosti samozřejmě nemohlo uniknout, že má u nosu jakési hadičky napojené na vedle ní se válející kyslíkovou bombu. Proti své vůli jsem udiveně zamrkala, ale nahlas to nijak nekomentovala, protože tahle dívka, která byla zhruba stejně stará, byla evidentně velmi vážně nemocná.

Krátce jsem znovu střelila očima mezi ní a kyslíkovou bombou, ale pak jsem sklopila oči, protože mi došlo, že se chovám nepatřičně. Dívka byla ale zřejmě na takovéto chování zvyklá, protože si z toho mého okukování pranic nedělala a dokonce se na mě povzbudivě usmála. Úsměv jsem jí s úlevou oplatila a přistoupila k ní o několik kroků blíže.

„Máte volný pokoj?“ zajímalo mě, přestože nápis venku hovořil zcela jasně.

„Ano, samozřejmě,“ odpověděla mi vlídně.

„Tak to se mi vážně ulevilo,“ konstatovala jsem.

„Cestujete zdaleka?“ zeptala se, zatímco mi chystala příslušné formuláře k vyplnění.

„Vracím se z New Yorku. Myslela jsem, že jet nazpět autem bude brnkačka, ale asi jsem se trochu přecenila a jsem už grogy.“

„Páni,“ vydechla skoro užasle. „A jaké to tam je? Víte, já nikdy neopustila tohle město, takže jsem přirozeně docela zvědavá.“

„Vlastně jsem čekala, že to bude větší zábava, ale nebyla,“ neodpustila jsem si. „Památky mají pěkné, ale tamější lidi jsou dost šílení.“

„To jsou všude,“ odmávla to bezstarostně, ale jen proto, že tam nezažila to co já.

„Taky jsem z malého města, takže tomu rozumím, ale alespoň je tu menší kriminalita.“

„Jak se to vezme. To bych totiž ani neřekla,“ utrousila si pod nos a nervózně se ošila.

„Prosím?“ optala jsem se a nebyla si jistá, zda jsem se náhodou nepřeslechla.

„Ale nic,“ řekla tiše, a tak jsem se místo jakékoliv odpovědi pouze pousmála a začala vyplňovat papíry, které ke mně přistrčila. Taky mi podala pero a já se tak konečně alespoň zapsala do knihy hostů.

Náhle se vchodové dveře prudce otevřely a v nich stála vyplašená žena s neuvěřitelně blankytnýma očima následovaná mladíkem, který jí byl tak podobný, že to zajisté musel být její syn.

„Kde je Norman?“ dožadovala se vysvětlení po této mladičké dívce.

„V kanceláři, proč?“ chtěla vědět.

„Něco se stalo. Musím s ním ihned mluvit,“ odpověděla žena.

„Dojdu pro něj,“ nabídla se.

„Ne, Emmo. To je dobrý. Já si s ním jen musím promluvit o něčem naléhavém,“ odmítla její nabídku stroze a s těmito slovy zmizela v místnosti za Eminými zády.

Ten kluk, co přišel spolu s ní, se zatím ležérně opřel o recepční pult a pohlédl na vystrašenou Emmu se zvláštní něhou v očích.

„Stalo se něco?“ ptala se ho zmateně.

„Ale nic. Norma jen zbytečně vyšiluje, vždyť jí znáš. Pořád musí mít nějaké to drama,“ odmávl to. „Mimochodem, kdo je tohle?“

Když kývl mým směrem, poznala jsem, že mluví o mně. Trochu jsem se napjala, protože mi bylo jasné, že si mě prohlíží, ale jinak jsem dělala, jakože nic.

„Náš nový hotelový host,“ vysvětlila mu, zatímco jsem hleděla do papírů a předstírala, že stále vyplňuji příslušné formuláře, jenže už jsem to měla hotové a tak mi nezbývalo nic než se k nim připojit.

S milým úsměvem jsem Emmě podala nazpět nejen desky s formuláři, ale také její pero. 

„Budete platit hotově nebo kartou?“

„Hotově.“

„A jak dlouho se zdržíte?“

„Jen jednu noc. Ráno musím pokračovat v cestě.“

„Ach tak, chápu.“

„Nejspíš budu odjíždět brzy ráno, mohu vám zaplatit předem?“ zajímalo mě.

„Připravím vám účet,“ přikývla dívka.

„Děkuji,“ povzdechla jsem si, protože až nyní mi došlo, že můj požadavek jen oddálí onu vytouženou chvíli po teplé sprše a spánku.

Hlava mi už padala únavou. Opřela jsem se tedy o pultík a snažila si nevšímat, že mě ten kluk neustále probodává pohledem.

„Jste zdaleka?“ prohodil jen tak.

„Ano.“

„Pěkný auto,“ zhodnotil jej.

„Dík, ale není moje. Je z půjčovny.“

„Nezabloudila jste?“

„Tak trochu,“ připustila jsem, ale hned ráno se zase vydám správnou cestou.“

„Jsem Dylan,“ představil se mi a napřáhl ke mně ruku.

„Bella,“ řekla jsem a ruku mu krátce stiskla, ale nechápala jsem, jaký to má vůbec smysl se navzájem představovat, když už se nejspíš v životě neuvidíme.

„Pokoj číslo čtyři. Přeji příjemný pobyt,“ pronesla Emma s úsměvem a podala mi nejen klíče od pokoje, ale i mnou předem vyžádaný účet.

„Díky,“ řekla jsem a klíčky si od ní převzala.

Ve dveřích jsem se ještě naposledy otočila směrem k Dylanovi a řekla mu, že mě těšilo, i když to byla jen zdvořilostní fráze. Už-už jsem chtěla jít dál, když v tom se z kanceláře za recepcí ozval ženský křik a to mě přimělo zůstat stát, přestože mi do toho zhola nic nebylo.

Byla to ta žena, Norma, tak ji přede mnou nazval Dylan a chlapec, Norman, na kterého se ihned po svém příchodu ptala. Pravděpodobně se jednalo o matku se synem, což jsem poznala jen podle toho, jakým stylem se spolu bavili, ale podobní si příliš nebyli. To spíš s Dylanem, ale pokud je i on jejím synem, proč jí říká jménem?

„Už jsem ti říkal, že o nic nejde, máti,“ bránil se jejímu nařčení vysoký bledý chlapec s lehce přihlouplým účesem a odstávajícíma ušima.

Netušila jsem, oč jde, protože jsem slyšela jen to, co řekli, když se dveře kanceláře otevřely dokořán. Norman se zřejmě mínil naštvaně vyřítit ven, ale když mě uviděl, zarazil se. Jeho matka se přihnala hned na to a na rozdíl od něj na mě žádné ohledy brát nehodlala.

„Jak to můžeš říct, že o nic nejde?“ rozčilovala se.

„Prostě o nic. Nedělej si s tím starosti, ano? Běž si v klidu lehnout a já zatím doprovodím našeho hosta do pokoje,“ prohlásil a zcela evidentně mě využil jako záminku, pro vyhnutí se nepříjemné konverzaci se svou matkou. „Jaké máte číslo?“

„Čtyři,“ hlesla jsem se staženým hrdlem a nevěděla, co si o tom všem mám vlastně myslet.

„Pak tedy vítejte v motelu Bates.“


Nyní už narážíme na trochu známější seriál a vlastně i film, co se dočkal několika různých zpracování i pokračování, ale já osobně mám ten seriál tak nějak nejradši. I když nic proti klasice samozřejmě.

Nejsem sice Hitchcock, ale i tak jsem neodolala a pustila do toho.

 

- 1. SÉRIE -

1. část                   2. část


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Galimatiáš II. 2. část:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!