Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction parodie » Druhý malý šálek Bree Turkkové

16.10.2010 (13:45) • Deedee • FanFiction parodie • komentováno 3× • zobrazeno 2458×

Novela k Vypití:

Druhý malý šálek Bree Turkkové

Hrůza! Celé Tchibo je poseté porcelánovými střepy. Lidi to nestíhají uklízet. Riley bude zuřit, až to uvidí v novinách. Kolikrát nám říkal, abychom nesáli z lidí, když ještě pijí kafe. Že musíme udržovat pořádek, jinak nás odhalí a bude mnohem těžší se v klidu napít. Vážně báječná představa, sát kofein a za zády mít policajty a zvědavce. Jsou to idioti, že se nedokážou trochu krotit.

A zrovna dneska tu musím být s těmi nejvíc hyperaktivními kofíry ze všech s Kevinem a tím blonďatým nesmyslem z Raulova gangu. Tihle dva měli LMD určitě už jako lidi, to kofein nemůže udělat sám.

„Jo! Jsem jako blesk!“ řval blonďák a probíhal kolem sloupu pouličního osvětlení.

„Ty myslíš, že kdybych vypil dva lidi najednou, dokázal bych pak bejt rychlej jako světlo?“ ptal se ho scestně Kevin a zíral do Slunce.

„To zkus, to bude hustý!“

Jako na povel se Kevin odrazil a vrhl na dvě ženský na protější straně ulice. Když je vysál, zvedl ruku ve vítězném gestu a zařval:

„Jako Pepek námořník, ale místo špenátu, kofein!“

Pak vyrazil prudce dopředu, že z něj zbyla jen rozmazaná šmouha. Postupně v sobě látku spaloval a zpomaloval, až vcelku běžnou kofíří rychlostí narazil přímo do Diega.

„To nemůžete jednou dělat, co nám Riley řekl?“

Diego byl Rileyho oblíbená lžíce. Hodně na něj dal a zdá se mi, že jsou i přátelé. Tedy, pokud je možné, aby se s Rileym někdo snesl. Ale Diego byl fajn. Alespoň dodržoval zásady. Díky těmhle dvěma bude zase ta pěkně naštvaná. Jen, aby nám nezakázala jít zítra lovit.

„Jenže teď nás Riley nevidí,“ odvětil mu drze blonďák.

„A to si jako myslíš, že to nepozná? To čerstvý kafe z tebe táhne na hony daleko. Nebudu riskovat, že to odskáču s tebou. Sbohem.“

Otočil se a odcházel. Můj instinkt radil se ho držet, takže jsem ty dva nechala jejich osudu a vyběhla za ním.

„Ty jdeš se mnou? Jak se vlastně jmenuješ?“ zeptal se mě, sotva jsem ho doběhla. Bála jsem se, že na mě bude taky naštvaný, ale jeho hlas byl přátelský.

„Bree. Nechci být s těma LMĎákama, neva?“

„LMD? Vtipný, to na ně sedí,“ pousmál se, „jasně, že nevadí. Budu mít rád společnost.

„Fajn, protože já už mám hroznou žízeň,“ odvětila jsem s nadšením. V puse se mi totiž začala zase dělat ta odporná pachuť bez kafe. Musela jsem si odplivnout. Diego jen přikývl a přidal k odlehlejším ulicím.

Potkali jsme tři mladé kluky. Seděli na obrubníku a kouřili. Po těch nikdo ani nevzdechne. Diego se ihned vrhl po tom největším. Já si vzala cvalíka, ale jeho krev byla odporná. Příliš kofeinu v ní nebylo. Zato omráčený prcek vedle voněl čerstvě upraženými zrny. Diego si všimnul mého hladového pohledu a pokynul rukou.

Vážně mi ho nechá? Proč to dělá, proč je na mě hodný? On je opravdu úplně jiný, než všichni ostatní novovypití. Nehodlala jsem čekat, než si to rozmyslí a zakousla se chlapci do krku. Nejprve jsem musela přečkat pachuť cigaret, ale pak už do mě začal proudit nádherně sladký kofein.

Nedalo se říct, že bych byla zcela plná, ale už jsem alespoň měla dost síly na chůzi.

„Měli bychom se vrátit k těm dvěma a zjistit, jaký mletý kafe tam nadělali,“ oznámil mi Diego a já si nedovolila jeho zdvořilý rozkaz neuposlechnout. Ačkoli se mi k nim vůbec nechtělo.

Popadli jsme tři těla a vyrazili tím směrem. Po těch Raulových lžících tam zůstalo asi pět těl. Diego si je přehodil přes ramena. Nechtěl, abych se s tím tahala já. Abych byla také užitečná, smetla jsem alespoň pár střepů.

„Hodíme je do továrny,“ řekl Diego a vydal se směrem k ní.

Tovární komíny se tyčily nad městem jako trubičky sušenek v kafi se šlehačkou. Dostali jsme se až k nim. Diego shodil mrtvoly na střechu, kde jsem je měla hlídat. Pak vylezl na jeden z nich. Podávala jsem mu těla a on je házel dolů.

„Tak, tím jsme se jich zbavili,“ konstatoval, když měl hotovo. Napřáhla ke mně pěst a já se lekla. Až po chvilce mi došlo, že chtěl jen udělat A je to. Zasmál se mé opožděné reakci a poukázal na schůdek vedle sebe. Já si k němu přidřepla.

„Beztak je to hezké město, to Tchibo, že?“ začal si se mnou povídat.

Vyptával se a já odpovídala. Pak i on něco vyprávěl. Seděli jsme tam tak poměrně dlouho. Nejdřív jsem byla trochu obezřetná, jestli to není jen přetvářka a celé to kamarádíčkování nevede jen k donášení zpráv Rileymu. Postupně jsem ale ztratila zábrany. Zdál se upřímný jako čerstvě zalitá káva.

Zjistila jsem, že už to není novovypitý. Byl po Rileym druhý nejstarší, a proto také měl takový respekt mezi ostatními. Smáli jsme se na úkor Raula a jeho hromádky zrnek trpících lehkou mozkovou dysfunkcí. Pak došla řeč na mě. Ptal se, proč o mně doteď skoro nevěděl. Řekla jsem mu, že je to díky Smradu Fredovi.

„Ty vydržíš v jeho blízkosti?“ divil se.

„Ale jo. Celkem už jsem si zvykla na ten pocit zhnusení, který cítím, když se k němu jen přiblížím. Přijde mi, že když sedím u něj, nesmrdí až tolik po spálené kávě jako jindy.“

Fred byl vážně smrad, nikdo s ním nevydržel v jedné místnosti. Ale jemu to nevadilo, byl zvyklý žít sám. Má přítomnost u něj ho nezajímala a já se tak mohla schovávat před Raulem a jemu podobným.

Došlo taky na řeč o té. Zjistila jsem, že i Diego z ní má jisté obavy. Hlavně z toho, že o té nic nevíme. Oba dva se domníváme, že nás má pro nějakou větší věc, ale pro jakou, to ví jen ta. Diego mi řekl, že tu slyšel mluvit s Rileym o Fredovi, jako že má nějaký dar a že je velmi důležitý. To je zajímavé. Jestlipak to Fred tuší?

„A taky si myslím,“ řekl ještě, „že nejsme sami. Určitě je kofírů víc. Možná proto nás má. Abychom ji chránili.“

„Je to možné,“ přikývla jsem. „Ty, Diego, neměli bychom se začít vracet? Chtěla jsem si ještě něco dojít vzít.“

Pochopil můj slušný výraz pro ukradnutí pár osobních věcí a vydali jsme se k obchoďáku. Tam jsem si konečně našla jeden kalendář s různými rostlinami kávy. Toužila jsem po něm už hrozně dlouhou dobu. Ještě jsem si vzala nějaké knížky a Diego pár DVDček.

Když jsme se dostali k regálu s domácími potřebami, zamrazilo mě. Měli tam přesně ten samý hrneček s fialovými tečkami, který jsem naposledy držela v ruce, když jsem ještě byla člověk.

Můj život nebyl jednoduchý. Brzo jsem utekla z domova na ulici a propadla kafoholismu. Stala jsem se na kávě závislá, ale neměla jsem peníze na její koupi. Bylo mi hrozně a čekala jsem, že každým dnem zemřu.

Pak se přede mnou jednoho rána objevil Riley a vlídně mi nabízel tenhle malý fialově tečkovaný šálek kávy. Co by teď se mnou bylo, kdybych ho nepřijala? Rozhodně bych nebyla kofír.

Sáhla jsem pro hrneček a zabalila ho mezi knížky. Můj druhý, malý šálek, pomyslela jsem si.

„Bree, co to tam děláš? Už nemáme moc času, pospěš si.“

Diego měl pravdu. Pomalu se stmívalo a my se co nejrychleji museli dostat k našemu domu. „Noc je pro nás kofíry smrt,“ opakuje pořád dokola Riley. „Asi jste si už všimli, že ve stínu naše kůže šedne, kofein přestává působit a vypařuje se. S přibývající tmou je to stále horší a horší a jak padne noc zcela, vysuší naší kůži úplně. Pokud tedy nechcete skončit jako uschlý lógr, buďte v čas zpátky.“

Pamatovali jsme na jeho slova a vydali se do odlehlé části města, kde stál náš dům. Byla to spíš veliká stará tělocvična, která dřív sloužila jako diskotéka. Osvětlení v ní bylo z UV lamp a díky nim jsme v noci přežívali.

Bylo to přes půlku města. Diego vyskočil na střechu nejbližšího domu a hnal se tím směrem. Ihned jsem se k němu přidala. Měla jsem teď hodně síly a jako novovypitá jsem byla rychlejší. Dělal na mě úšklebky, že jsem pořád za ním. Zrychlila jsem tedy a předběhla ho. Nedal se tak snadno. Za chvíli jsme se už po střechách honili jak malé děti.

Zarazil nás až pohled na rozbořený dům. Přišli jsme pozdě. Z nějakého běžného důvodu se Riley rozhodl přestěhovat skupinu a my je nestihli.

Pozorovala jsem rozpadlou tělocvičnu. Diego sešel blíž a prohlížel si trosky.

„Co budeme dělat? Do tmy už zbývá jen pár minut,“ zeptala jsem se ho s neskrývaným strachem.

Pozvedl jednu parketu a naznačil jí směr. „Šli tudy, cítím je. Najdeme je, neměj strach.“

„Ale dnes už stěží, podívej se na mou kůži,“ odvětila jsem. Byla už tmavě šedá. Jako bych cítila, jak mě svrbí a vysychá. Nebo jsem si to jen říkala?

„To máš pravdu. Dnes ne. Počkáme do úsvitu. Už se mi to jednou stalo. Vím, jak v noci přežít. Pojď se mnou.“

Díky bohu, že jsem šla zrovna s ním. Okamžitě jsem ho následovala. Došli jsme k nějakému kosmetickému salónu.

„Tady jsem minule přečkal noc.“

Rozbil okenní tabulku a otevřel nám. Vedl mě až k zadní místnosti. Solárium, stálo na dveřích.

„Ty jsi génius, Diego,“ ocenila jsem tu myšlenku. On se jen pousmál, připojil přístroje do elektřiny a otevřel poklop. Světla se z hlasitostí rozzářila a my mohli v klidu přečkat noc pod jejich příjemným teplem.

Jen hlasité fučení větráků nám znemožňovalo si dál podívat. Museli jsme na sebe křičet. Bylo to legrační, takže většinu doby jsme se prosmáli.

„Myslíš, že by nás tma vážně zabila?“ zakřičel na mě od svého solária Diego.

„Ty o tom snad pochybuješ?“

„No, víš, přijde mi to divné. Věřím Rileymu, ale stejně, moc mi to nesedí. Vždyť přece na stínu se nám nic neděje. A už kolikrát jsem číhal na někoho s kávou zalezlý třeba pod stolem nebo lavicí. Byla tam poměrně velká tma. Ale s mojí kůží se nic nestalo.“

„No já nevím, Diego. Třeba je potřeba opravdová noc.“

„Nechceš to zkusit?“ zeptal se a uličnicky na mě mrkl. Cože, copak on se nebojí?

„Já nevím…“ váhala jsem.

„Ale no tak, Bree. Nic se přece nemůže stát, kdyby něco, pomůžeš mi, ne?“ pousmál se na mě a začal se natahovat od světla.

„Diego!“ vykřikla jsem. Jistě, že bych mu pomohla, ale bála jsem se. To už jeho ruka zajela do naprosté tmy.

„Nic necítím,“ řekl a stáhl ji zpět. Pak se zvedl a přešel do tmy celý. Vyděšením jsem ani nedutala. Nic se neozvalo, nekřičel, neumíral. Zaslechla jsem cvaknutí zapínače a místnost zaplavilo obyčejné světlo. Pak vypnul větráky a zavřel kryty solárií. Původní vyděšení mě přešlo a zcela jsem si uvědomovala, co jsme teď odhalili.

„Jak je to možné? Diego, co se to stalo? Jak je to možné?“

„To nemám tušení. Ale znamená to, že se můžeme vydat hledat ostatní. Do rána budeme ve štábu.“

Měl pravdu. Bylo zvláštní putovat v noci. Nemohla jsem si na tmu zvyknout. Bylo to, jako by po vás chtěli začít najednou pít Jacobs místo Nescafé. Je to lepší, ale než na to přijdete…

Během cesty jsme probírali náš nový objev.

„Ale proč nám to Riley neřekl? Lhal? Nebo to taky nevěděl? A proč to před ním tedy ta tajila? Ta to přece musela vědět.“

„Nemyslím si, že by nám Riley lhal. Asi to opravdu nevěděl. Možná nám to nechtěla říct, abychom se alespoň něčeho báli a vraceli se na noc do štábu. Podívej, co vyvádí ostatní během dne, a představ si, že by se to dělo i v noci, kdy je vážně nikdo nemůže hlídat.“

„To máš asi pravdu. Jsou jak vysypaní z kávového mlýnku. Ta ví, co dělá.“

„Stejně je to ale podezřelé. Možná bychom je měli pozorovat,“ řekl a zastavil se.

„Jako nějací tajní špioni?“ podivila jsem se jeho návrhu.

„Jo, založíme tajný ninja balík kafe.“ Myslel to vážně! „Ještě musíme vymyslet tajný signál. Třeba z obláčků páry kafe. Na něco přijdu.“ Tohle už vážně nemyslel. Dloubl do mě a začali jsme se pošťuchovat.

Zarazila jsem ho. „Počkej, neměli bychom o tom říct Rileymu? Já nevím, asi by to měl vědět. Ale zase, co když nám vážně lhal?“

„Ty mu nevěříš, že? Bree, myslím, že on není tak špatný, jak o něm ty uvažuješ. Ale chápu tvoje obavy. Nebudeme zatím nic riskovat. Řekneme mu, že jsme se schovali v tom soláriu a já mu pak někde o samotě povím pravdu.“

„Ale tím se vystavíš nebezpečí sám. Jsme přece ninjové.“ Měla jsem o něj strach, i když jsem ho znala sotva tak dlouho jako kvete kafe.

„Lepší, než vystavit nebezpečí tebe. My jsme totiž hlavně přátele, nebo ne, Bree?“

Ta věta mě zahřála u srdce, až mě to polekalo. My a přátelé, dvě nejsilnější slova, která mohl použít. Znervózněla jsem a on si toho všiml. Vzal mě za ruku a lehounce mě políbil na rty. Bylo to tak rychlé, že jsem to sotva postřehla, ale úplně to se mnou zatočilo. Zůstala jsem stát jako opařená. On se už zase hnal k novému domu a smál se mi.

Toho rána se Raulově partě povedlo zase někoho rozpustit a Riley z toho byl pořádně naštvaný. Na všechny řval. Ale pak si všiml, že se mu Diego vrátil. To ho potěšilo natolik, že dal pokoj. Mě si za zrůdou Fredem skoro nevšiml.

Raul si potom chtěl na mně vybít vztek, ale když se ke mně přiblížil, Fred použil svou sílu a vyklidil tak celou místnost. Pomohl mi, to se ještě nestalo.

Konečně přišel čas na lov. Ihned jsem se oddělila od skupinky a sešla se s Diegem.

„Už máš tajný signál?“ zeptala jsem se ho s úsměvem.

„Pořád ne, mám v hlavě jen prázdnou skleničku,“ zasmál se, „ale zato vím, co budeme dneska dělat, drahý ninjo z balíku.“

Jeho plán byl riskantní a znamenal celý den nejíst, ale jednou jsem v balíku ninjů, musím být silná. Úkolem bylo zjistit, kam Riley mizí místo lovu a co tam dělá. Diego ho začal stopovat a já se držela pár kroků za ním. Jestli nás Riley pozná, uteču a Diego mu řekne to o šednutí. Dobrý plán, ale stejně jsem se bála.

Prodírali jsme se poli už dost dlouho, když jsme došli k prosluněné pláži. Tam seděl Riley a vedle něj ta. Zůstali jsme dost daleko, aby nás nemohli zpozorovat, ale abychom je slyšeli. Takže tady se ukrývá, v bezpečí slunce.

„Kolik?“ zeptala se ho sladce a on jí odpověděl jako by mluvil s bohem: „Dvacet dva. Myslel jsem, že už jsme o dva přišli, ale jsou chytří. Dokázali se před tmou schovat v soláriu.“

„Jsi si jistý?“ zeptala se znova.

„Diegovi věřím. Je mi věrný jako hnědá kávě. Už je čas?“

„Ne, ještě jsem se nerozhodla. Dvacet dva je dost, ale oni jsou velmi silní.“

„Čekáním jen zestárnou a ztratí sílu vstřebávat kofein tak rychle,“ upozornil ji zbrkle.

„Rozhodnutí, rozhodnutí…“ mumlala.

V hlavě se mi vyrojilo tolik otázek jako molů ve špatně zavřeném sáčku kávy, ale nestihla jsem je vyslovit. Diego se otočil směrem, kudy přicházely podivné zvuky. Ukryli jsme se ještě víc pod převis země a pozorovali se blížící hnědé pláště.

Z blízka to byli tři čtyři kofíři. Jeden velký, druhý s ostrými rysy a další dva černoušci. Obě to byly děti, ale dívka vypadala velmi nebezpečně. Na krku měly zlaté ozdobné L.

Riley s tou se prudce zvedli a zdálo se, že jsou z nich taky vyděšení.

„Jane,“ zakoktala ta a dívka si sundala kapucu. Vlasy spletené do drobných copánků se jí rozsypaly po zádech. Riley si v obranném postoji stoupl před tu.

„Jen klid,“ odstrčila ho Jane, „nepřišli jsme vás zničit. Zjistili jsme, že máte podobné zájmy jako my. Ale váš postup je proti pravidlům. Pokud to neuděláte rychle, budeme muset zakročit.“

„Ale my ještě nejsme připravení,“ bránila se ta.

„Čtyři dny, to je ultimátum,“ přerušil ji chlapec. Pak se všichni otočili a zmizeli. Riley zůstal stát vyděšeně spolu s tou uprostřed pláže.

Co byly ty hnědé pláště zač? Nějaká kofíří kontrola hygieny? Nejspíš. Zřejmě se i kofíři musí řídit nějakými zákony. Jak by to také vypadalo, kdybychom si mohli dělat, co se nám zachce. Za chvíli by už o nás lidé věděli a šli by po nás. A naše skupina se nechová zrovna ukázkově. Proto se ta tolik bála. Porušili jsme pravidla.

Ale jaký společný zájem mají? Je v tom důvod, pro který si nás vypila?

„Riley, je čas je připravit. Pamatuješ, jak jsem ti vyprávěla o šedookých? O jejich speciálních schopnostech? Všechno jim to musíš říct a začít je cvičit k boji. Máme jen několik dní,“ rozkázala Rileymu. Pak ho políbila na tvář a on se s poklonou odebral směrem k nám.

„Uteč,“ zašeptal ke mně Diego. Nechtěla jsem ho tam nechat, ale tak zněl plán. Zmizela jsem do budovy štábu. Snad se brzo potkáme a on mi poví, jak Riley reagoval.

Do našeho domu ale první přišel Riley. Jeho výraz byl nečitelný jako obrázek na dně plného hrnku. Byla jsem za Smradem Fredem, takže se na mě ani nepodíval. Žádný signál, kde je Diego. Měla jsem o něj strach.

„Klid!“ zařval a pro větší vážnost svých slov polil Kristie ruku horkou vodou. Zařvala a to už definitivně všechny umlčelo. Pak nám velice vážně začal vykládat o šedookých.

Údajně jsou to nějací velmi staří kofíři – proto ta barva očí, kteří si nárokují Tchibo a chtějí nás vyhnat. Musíme se prý připravit k boji proti nim. Jinak nemáme šanci přežít. Je jich sice méně než nás, ale mají zvláštní schopnosti.

„Jako tady Fred,“ ukázal Riley tím směrem, ale nos k němu nenatočil. „Umějí předvídat vaše kroky, číst ve vašich hlavách a měnit vaše pocity ohledně kávy. Musíme být velmi pozorní a využít naši převahu. Pracovat konečně jako tým!“

Místností to zašumělo. To po nás opravdu chce, naiva? Celkově mi to přišlo nějaké přitažené za stonky, ale nehodlala jsem se projevovat a riskovat kůži.

Dál už se Riley choval velmi suverénně a všichni plnili jeho rozkazy. Rozdělil je do několika skupin. Mě a Freda si stále nevšímal. Pak nakázal všem, aby se pustili do cvičení boje. Sám se mezi nimi proplétával, až stál jen kousek od nás. Stál ke mně zády, aby ho Fredova síla neovlivnila.

„Pojď se mnou, Bree. Mám pro tebe vzkaz,“ oznámil mi a vydal se do vrchní části budovy diskotéky, ve které jsme se právě nacházeli. Diego, napadlo mě okamžitě a vydala jsem se za ním.

„Vím, že si s Diegem poslední dobou rozumíte. Měla bys to vědět. Mluvil jsem s ním před chvílí. On je velmi schopný a ta si ho vybrala jako špeha. Je teď na výzvědách. Nedělej si o něj starost, potkáš ho po boji. Tohle ti posílá.“ Podal mi zmačkaný obal od kafe.

Seběhla jsem zpět do bezpečí Freda a rozbalila ho.

„Čest kávě! To asi ne, co? Neboj, něco vymyslím a pak ti to povím,“ stálo tam. Zasmála jsem se nad vzkazem, ale strach ze mě beztak neopadl.

V následujících dvou dnech se stále jen cvičilo. Já se držela stranou s Fredem a dokonce jsme si i povídali. Našel totiž můj kalendář s kávovými rostlinami. Moc se mu líbil.

Trénink šel špatně, ne-li hrozně. Nebyli jsme zvyklí na spolupráci a nikomu se do ní nechtělo. Riley z toho zuřil jako rychlovarná konvice.

A já byla den ode dne nervóznější. Jaký společný zájem mohly mít hnědé pláště s bráněním našeho území? Něco na tom všem nehrálo a já neměla svého ninja parťáka z balíku, abych to mohla vyřešit.

Ráno, den před útokem na šedooké, přišel zase Riley a ujednal si klid. Přinesl si igelitový sáček a v něm sítko z kávovaru.

„Teď vám řeknu ty nejdůležitější věci, tak dávejte pozor. Zítra nás čeká útok, to všichni víte. Má to ale jeden bonus navíc. Krom zničení šedookých tam bude i kávový moučník. Kdo ji dostane, toho je. Pošlete si tohle.“ Otevřel sáček a místnost se okamžitě provoněla tou nejnádhernější vůni kávy, kterou jsem kdy ucítila. „Takhle voní dívka, kterou sebou mají. Nevím proč, asi je to jejich domácí mazlíček. Nicméně, pro nás je to výhoda. Máte se na co těšit!“

Všichni si nadšeně šuškali o té dokonalé vůni. Dokonce i k Fredovi a mně se na chvíli sáček dostal. Jakoby vedle toho aroma jeho síla polevila, byla to vážně nádhera. Dokážu si představit, jak se kvůli ní někteří poženou. To nám ve spolupráci moc nepomůže. Proč to ta dělá? Nestihla jsem to ale řešit, Riley pokračoval.

„Ještě něco. Vyrazíme už dnes v noci.“ Na tu větu místnost zareagovala zmateným šumem.

„Klid, vysvětlím to. Několikrát do roka je měsíc v noci postaven tak, že se od něj sluneční paprsky odráží přímo. V tu dobu nám tma neublíží a my můžeme jít ven. Vím, že vám to teď přijde neuvěřitelné. I já nevěřil, ale uvidíte. Nechte si to v klidu projít hlavou a večer vám to dokážu. Teď je čas se před útokem pořádně nasytit. Pojďte za mnou!“

Ať už jim před tím Riley řekl cokoli podivného, tohle všichni s jásotem přijali. Dovedl nás k velké kavárně na střeše jedné z vysokých obchodních budov. Byla plná hostů pochutnávajících si na výtečné brazilské kávě. Ale jen na pár minut. Pak už tam seděli jen čerstvě vysáté mrtvoly.

Tolik kofeinu v krvi jsem ještě nezažila. Měla jsem pocit, že bych byla schopná běžet rychleji než čas. Ale Riley nás brzdil, abychom ho neplýtvali. Čeká nás bitva.

Cestou k domu jsem se loudala. Riley na mě počkal a zašeptal ke mně: „Potřebuji tvoji pomoc, Bree. Jsi velmi chytrá, určitě ti došlo, že zvláštní schopnost má i Fred. Hodně by nám pomohla. Ale on se bude chtít držet dál. Jsi jediná, kdo by ho mohl přesvědčit. Pokusíš se?“

Ptal se mě, ale znělo to jako rozkaz. Nečekal na odpověď. Prodral se zase dopředu řady a zahnal nás do hlavní místnosti.

„Dobře,“ řekl rázně, kdy padla tma, „kdo mi věří a dokáže ostatním, že se není čeho bát?“

Nikdo se ani nehnul.

„Šedoocí o téhle výjimce ví, ale nebudou to čekat od nás. Je to velká výhoda, musíme ji využít. Tak kdo půjde? Raule?“ Raul se díval do země. „Diego by šel.“ Tím rozlomil zrníčko v půl. Raul pozvedl hlavu a stejně tak i Kristie, vedoucí druhé skupiny. Ani jeden se ale ke dveřím nevydal. Všichni se tlačili kolem UV lamp a čekali, co bude dál. Ta neochota Rileyho rozhněvala.

„Copak jste všichni takoví srabi? Pomalu můžete začít pít čaj!“ prskal. Pak popadl Kevina za ruku a vytáhl ho před dveře.

Ten chvíli hystericky ječel, ale pak mu došlo, že se nic neděje. Zůstal strnule stát ve tmě a prohlížel si šedou kůži. „Nic mi není! Raule, nic mi není!“ křičel radostně.

Riley se tvářil vítězoslavně a všichni se vydali před dům. Tam nám ještě jednou zopakoval povely. Držet se pohromadě a nezapomeňte na kávový moučník. Jako by šlo na tu nádhernou vůni zapomenout. Pak jsme se vydali na cestu k bojišti.

Vedl nás směrem k menšímu městečku. Tuším, že se jmenuje Frappé. Šli jsme s Fredem kousek od skupiny. Chtěla jsem mu vysvětlit, že to se speciální nocí je lež a že mám strach, že nám Riley lže i v jiných věcech. Bála jsem se o Diega, jak dopadne ta bitva, co má znamenat ten kávový moučník. Rozhodně jsem ho nehodlala přemlouvat, aby pomáhal.

„Bree, já mám také obavy. Jsem ráda, že nejsem sám. Poslední dobou mi na tobě hodně záleží. Ale nehodlám tu zůstat a něco riskovat. Pojď se mnou, utečeme,“ řekl mi na to.

„To nejde. Musím najít Diega.“

„Ano, Diego, všiml jsem si. Dobře, ale slib, že budeš opatrná. Budu na vás čekat jeden den u nejbližšího Starburst caffe. Doufám, že se tam sejdeme.“ Přikývla jsem. Objal mě na rozloučenou a utekl pryč. Zůstala jsem sama. Bez Diega a bez Fredovy ochrany.

Připojila jsem se ke Kristiině skupince a mířila k boji. Brzo se ale vzduchem pronesla nádherná vůně kávového zákusku. Všichni se jako smyslů zbavení vrhli za vůní. Ta tam byla nějak vojenská organizace.

Nechtělo se mi hnát, i když mě ta vůně velmi lákala. Měla jsem strach. Všimla jsem si, že ani Riley se nikam nevrhá. Počkal, až ho všichni předběhli a pak změnil směr. Mířil do kopců.

Proč? Proč nejde s námi? Utíká snad? Jako by mi najednou někdo sundal hnědou roušku z očí, začalo mi docházet, o co tady jde. Nechá nás jít do bitvy samotné. Nesejde mu na nás, na tom, jak to dopadne. Vlastně se nás asi spíš chce zbavit. Utíká za tou, aby spolu pak mohli žít v klidu v tomhle městě. Máme jen udělat špinavou práci. Vlastně máme asi hlavně zabít tu lidskou holku, proto nás do ní tak pobláznil. Tomu sice nerozumím, ale vůbec se mi to nelíbí.

Posílá nás na smrt! Musím varovat Diega! Bez rozmyslu jsem se začala cpát dopředu. Bitva už začala. Slyšela jsem řvoucí novovypité, trhání těl a šumění rozpouštějící se kofíří kůže. Vzduchem se nesl pach spáleného kafe. Bylo to odporné.

Děsem jsem se už nemohla přiblížit víc. Schovala jsem se za strom a sevřela silně své kávově zbarvené oči. Diego, opakovalo se mi stále v hlavě. Diego, je už mrtvý. Není pochyb, Riley zase jen lhal. Lhal o tom, že bojujeme pro vlastní bezpečí, o jisté výhře, lhal i o Diegovi.

„Potkáš ho po boji,“ to říkal. Myslel tím, že se setkáme v pekle, mrtví. Určitě ho s tou zabili, aby nevyzradil to o tmě. On mě zachránil, když jim neřekl, že to vím i já. Obětoval se pro mě. Cítila jsem hrozný smutek a měla jsem sto chutí začít sebou vztekle a nešťastné zmítat. Ale nemohla jsem, nechtěla jsem se prozradit. Zvuky boje pomalu ustupovaly a vzduch houstl pachem.

Pocítila jsem blízkost nějakého neznámého kofíra. Prudce jsem se otočila a zůstala na něj civět s otevřenou pusou. Stál nade mnou blonďatý anděl. Ale jeho oči byly šedé. Věděla jsem, co teď přijde. Urve mi hlavu a zalije mé tělo horkou vodou.

„Prosím, rychle,“ šeptla jsem a stočila se do klubíčka.

„Cože?“ Tak zvláštně se na mě díval. Nebyla v tom nenávist, nevypadal připraven mě zabít. Pak se u jeho ramene objevila na pohled velmi milá kofírka.

„Co se děje, Carlisle?“ zeptala se a položila mu ruku na rameno. Asi k sobě patří.

„Nebrání se,“ řekl ji ten Carlisle.

„Ty myslíš?“ naznačila žena otázku a muž přikývl.

„Neboj se, malá,“ řekl ke mně. „Jestli se nebudeš bránit, nic se ti nestane.“ Pak ke mně napřáhl ruku a zvedl mě. Byla jsem zmatená a nevěděla, co si o tom všem myslet. Přišla jsem si, jako by mi někdo hodil rozum do mlýnku na kafe. Jak to, že na mě byli šedoocí tak hodní a nechtěli mě hned zabít?

Provedl mě přes pole. Válely se na něm zbytky zalitých těl novovypitých. Byl to hrůzný pohled, ale necítila jsem nad nimi žádnou lítost. Raulova smrt mě dokonce i potěšila. Co mě ale děsilo, bylo, že tu nikde neleželo Diegovo tělo. Co se s ním asi stalo? Musím to pak zjistit.

„Carlisle, co to má znamenat?“ vrhl se po mém andělovi další šedooký. Ten už se zdaleka netvářil tak mile. Díval se na mě, jako bych byla kafe otrávené jedem. Vypadal jako voják, ale jako velmi hezký voják, to se musí nechat.

„Klid, Jaspere. Nechce nám ublížit,“ odpověděl mu další. Jeho vlasy byly medově zlaté a oči zachmuřelé, přesto mi byl milý. Jak ví, co chci a co ne? Že by to byl ten čtenář myšlenek o kávě?

Za chvíli se ke skupině přidal ještě obrovský svalovec a krásná blondýna. Vzpomněla jsem si, jak vypadala ta. Úplně mě na pláži její krása omámila. Ale proti téhle ženě byla jako kafe z automatu.

„To nemyslíte vážně! Nemůžeme ji přeci…“ začala se hádat.

„Rosalie,“ řekl rázně Carlisle, „neublížíme bezbranné.“ Zřejmě měl v téhle skupině největší nárok na kofein, protože mu už neodmlouvala.

„Dobře,“ řekl voják s neskrývanou nechutí vůči mně, „ale jestli se o něco pokusí, zabiju ji.“

„Nepokusí,“ řekl čtenář mé myšlenky nahlas. Jejich kofein je mi ukradený, pokud mě nechají žít.

Voják ke mně přistoupil a nakázal, abych si sedla a zavřela oči. Nechápala jsem to a šponovala uši, abych slyšela, co se okolo děje. Přišly nějaké další kroky, někdo zařval a vrhl se po jiném. Slyšela jsem cinkat o sebe porcelán. Pak mi náhle voják přikryl i uši. Nos mi zaplavil smrad, jakoby kolem mě sedělo deset Fredů.

Když polevil, sundal blonďatý voják ruce. Přišli další kroky, o poznání elegantnější a klidnější. „Teď bys asi měla otevřít oči,“ řekl mi a já ho poslechla. Všimla jsem si, že má ruce plné starých jizev po novovypitých. Proto je ze mě tak nervózní.

Ucítila jsem nádhernou vůni přicházejícího kávového moučníku. Nechtěla jsem je rozhněvat. Zahryzla jsem se do rtu, abych tu touhu potlačila, ale moc se nedařilo. Voják mě pevně chytil za paží a dívka poodstoupila k čtenáři. Ten jí objal. Oni spolu něco mají? Cože? Nedávalo mi to smysl. Jako kdybyste si chtěli dát kafe a k němu kus salámu.

Víc jsem to ale neřešila. Můj rozum zase vrátily na zem ty další kroky. Znala jsem ty, co přišly. Byly to hnědé pláště. Dívka vepředu shodila z vlasů spletených v copánky kapucu. Čtenář myšlenek i voják se na mě podívali, jako by je má reakce na ni zaskočila.

„Tak vidím, že jste si jednu schovali. Na památku, nebo co?“ řekla posměšně. Pak se na mě otočila a upřela na mě pohled. Její hnědé oči zčernaly a já pocítila tu nejukrutnější bolest na světě. Jakoby se mi veškerý kofein naráz vypařoval z těla.

„Dost!“ vykřikla lidská dívka a čtenář se přidal: „Všechno vám řekne sama.“

„Tak povídej, proč tě stvořili a kdo?“

„Já nevím. Riley nám o té nic neřekl. Jen, že si musíme bránit území, ale to byla lež!“ vzlykala jsem vyděšeně.

„Byla to Velveta. Chtěla se nám pomstít za smrt jejího Jamese, a tak si vytvořila tuhle armádu. To ona může za ten zmatek v Tchibu. Proto jsi tady, ne, Jane? Edward ji ale už zničil“ vysvětloval Carlisle.

Náhlý pocit pochopení mnou otřásl. Všechno zapadlo na svá místa, lži se vysvětlily. A nakonec pocit zadostiučinění, že už je po té i po Rileym. Velveta, přelévala jsem si její jméno jako horké kafe po jazyku a uvědomovala si, jak jsem najednou klidná a spokojená. Jediné, co mě stále trápilo: Co je s Diegem? Krutá Jane mě ale nenechala na to přijít.

„Pak je nám k ničemu, když nic neví.“

„Nechtěla bojovat. Vše nám řekla a my za ni ručíme,“ snažil se ji ještě umluvit Carlisle.

„Ale ona není kávovar, aby měla záruční lhůtu. Ne, Latté nedává druhé šance,“ dořekla nekompromisně.

„Nedívej se a mysli na něco hezkého,“ šeptl čtenář myšlenek.

Zavřela jsem oči a vzpomněla si na fialově tečkovaný hrnek.

Po veleúspěšné (hih) trilogii Zalití, Nová Pěna a Vypití se k vám dostala i další novela. Je na dlouhou dobu zřejmě poslední, tak máte jedinečnou možnost, vypsat si své názory na půl roku dopředu. Beru rajčata všech velikostí i použité čajové sáčky, ale zbytky lógru po mně, prosím, neházejte. Jde to blbě smýt. Moc děkuji, Deedee.

Zalití sága: Vypití

Autor: Deedee (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction parodie

Sdílet

Diskuse pro článek Druhý malý šálek Bree Turkkové: