Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Nikomu nevěř - Zatmění

15.09.2009 (09:00) • JoHarvelle • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 3193×

Bella

„Odvoláš?“ naléhal.

„Ech!“ zasténala jsem. „Ne. Neodvolám. Už jsi spokojený?“

Jeho úsměv byl oslepující. „Nadmíru.“

Zase jsem zasténala.

„Ty vůbec nejsi šťastná?“

Znovu mě políbil, než jsem mohla odpovědět. Další přesvědčující polibek.

„Trošičku,“ připustila jsem, když jsem mohla mluvit. „Ale ne z toho vdávání.“

Znovu mě políbil. „Nemáš pocit, že je to obráceně?“ zasmál se mi do ucha. „Tradičně to bývá tak, že ty bys mě měla uhánět a já bych měl uhýbat, nemyslíš?“

„Na našem vztahu je máloco tradiční.“

„To je pravda.“

Znovu mě políbil a nepřestával, dokud mi srdce nebušilo a kůže se nečervenala.

„Podívej, Edwarde-“byla jsem ovšem přerušena.

,,Halóóóóóó,“ rozlehlo se domem a já překvapeně zapištěla. Edward si jen povzdychl.

,,Kdo to je?“ zeptala jsem se plna strachu.

,,Emily,“ řekl zkroušeně.

,,A kdo je Emily?“ zeptala jsem se překvapeně. Ještě ani né před minutou jsem měla šanci ho dostat. Měla jsem šanci ho svést. Teď už to nešlo.

,,Sestra Rose,“ pípl a zvedl se z postele. ,,Chvíli na mě počkej,“ rozkázal mi a pak zmizel za dveřmi. Poslušně jsem ležela na posteli a nažila se pochytit co nejvíce z rozhovoru, který se odehrával jen pár metrů od mé osoby. Ovšem marně. Mluvily tiše a plynule. Pak jsem uslyšela smích. On se smál. To mě dopálilo. Slezla jsme z postele a dobelhala se za nimi na chodbu. Edward mi stál ve výhledu, takže jsem z nového návštěvníka nic neměla. Museli mě slyšet, ovšem dál pokračovali v rozhovoru.

Došla jsme až k Edwardovi a dotkla s jeho rameny. Otočil se na mě a usmál se. Políbil mě na rty a pak se otočil k Emily.Tak jsem udělala i já.

Přede mnou stála krásná upírka. Opravdu se podobala Rose. Měla stejně krásné zlaté vlasy akorát ostříhané na krátko. Zlaté oči- takže vegetarián- a menší pusu. Byla o něco menší než Rose a vypadala o něco přátelštěji než Rose. Zamlouvala se mi.

,,Bello,“ promluvil svým melodickým hlasem. ,,Dovol abych ti představil sestru Rose Emily. Emily tohle je Bella. Moje čerstvá snoubenka,“ řekl a na tváři vykouzlil úsměv. To mě naštvalo. Ještě jsem se pořádně nerozhodla, ještě jsme si ničím nebyla jistá a on už mě představuje jako svou snoubenku. Vrhla jsem na něj rozzlobený pohled.

,,Ahoj,“ natáhla ke mně ruku Emily. ,,Moc ráda tě poznávám,“ řekla mile. ,,Tolik jsem o tobě sly-,“ pak se ovšem zasekla a omluvně se usmála. ,,Vlastně jsem o tobě vůbec nic neslyšela,“ řekla a hodila naštvaný pohled po Edwardovi. ,,Ale doufám, že budeme mít tu možnost napravit toto nedorozumění,“

,,Doufám v totéž,“ řekla jsem mile. ,,Taky jsem ještě neměla tu čest. Zřejmě jsme špatně informována,“ řekla jsme s úsměvem. Emily pokynula hlavou na znamení souhlasu. Edward se zakřenil. ,,Co kdybychom se přesunuly do obyváku?“ navrhla jsem. ,,Myslím si, že tohle není zrovna nejlepší místo na seznamování.“ Dodala jsem. Všichni samozřejmě souhlasily.

Edward mě chytil kolem pasu a zářivě se na mě usmál. Emily, už byla na cestě do obyváku. Ještě než jsme, ale vykročily otočila jsme se na Edwarda. ,,Chtěl jsi mi o ní někdy říct?“ zeptala jsme se naoko naštvaně. Chvíli byl zmatený, ale pak nasadil klidný výraz.

,,No,“ nadechl se (jakoby to potřeboval). ,,Vlastně ani ne,“ řekl s úsměvem. Teď jsem byla překvapená já.

,,A proč?“

,,Ona, není důležitá. My ji vlastně ani pořádně neznáme. Jediné co o ní víme je to, že je sestra Rose. Vlastně to byla ona, kdo neskutečnosti proměnil Rose. Pak ji našel Carlisle.“ Vydechl.

,,Proč si mi to neřekl?“ zeptala jsem se nevrle a v duchu přemýšlela, kolik toho ještě zatajil. Teď mě to štvalo, ještě víc, už jen z důvodu, že jsme teď snoubenci.

,,Jak jsem řekl. Ona není důležitá. Jednou za čas se zde staví na pár dní. To je všechno,“ pokrčil rameny. ,,A teď pojď. Nesmíme nechat hosta čekat,“ řekl a opět se zářivě usmál. Musela jsem souhlasit. To by opravdu zdvořilé nebylo.

Sešli jsme schody a společně si sedli na pohovku. Emily seděla naproti nám. Opřela jsem se Edwardovi o rameno a prohlížela si Emily. Byla jiné, než její sestra, ale zároveň tak trochu podobná. No, geny se nezapřou….

,,Slyšela jsem váš rozhovor,“ začala a usmála se na mě. Já zrudla jako rajče. Tohle mě začínalo štvát. ,,Myslím, že by měla vědět jak to bylo doopravdy,“ pokračovala a na tváři měla soustředěný pohled. Pak se usmála a koukala se na mě. ,,Chtěla bys vědět, j jako to tentokrát bylo?“ zeptala se. Kývla jsem. ,,Dobře,“ souhlasila a pak opět nasadil ten soustředěný výraz.

,,Narodila jsem se o dva roky dřív než Rose. Ovšem já byla nechtěné dítě. Spratek. Prostě něco, co se nikdy nemělo stát, ovšem stalo se. Rodiče mě vychovali a všemu učily. Když mi byly dva roky narodila se Rose. Všechno se pak začalo točit okolo ní. Rose sem…..Rose tam….Na mě se zapomnělo. Byla jsem odkázána na jeden pokoj s koupenou a jednu služku. Rodiče mě občas navštěvovali. Jinak ne. Rose se vlastně o mě dozvěděla omylem. Když prohledávala dům, tak mě našla. Pak přišlou dlouhé vysvětlování a všechno okolo.

Už od prvního okamžiku jsem věděla, že si budem rozumět. Tedy alespoň trochu. Ale nestalo se. Život v přepychu udělal z Rose namyšlenou holku. Přestala mě navštěvovat a bavit se, se mnou. Náš krátký sesterský vztah byl ukončen, stejně tak rychle jako započat. Ale o přesto jsem ji měla ráda. Byla to moje sestra.

Časy se měnily. Rose rostla a dělala rodičům radost. Na mě se zapomnělo. A to doslova. A tak začali mé útěky z toho domu. Každý večer pořád a pořád dokola. Utíkala jsme před nimi a vlastně to se mi stalo osudným. Našel si mě jeden upír. Hledač talentů. Nějak vycítil, že budu mít nějakou schopnost a proto mě proměnil. Opravdu to bylo nesnesitelné. Ta bolest a…..,“ nechválou se zasekla a střelila pohledem ke mně. Když zjistila, že ji poslouchám a nějak se nebojím pokračovala.

,,Jedním slovem hrůza. Když jsem se probudila a zjistila kdo jsem, zhnusila jsem se. Chtěla jsem se zabít nebo něco podobného, ovšem můj stvořitel mi to nedovolil. Byla jsem jeho nejlepší talent a vlastně jsem. Jsem dokonalý stopař. Proto vždy najdu Edwardovu rodinu,“ usmála se. ,,Mám na to nos. Když jsem se s tím vyrovnala, snažila jsem se hlídat svoji rodinu. I potom všem co mi udělali jsem o ně stála.

Zjistila jsem, že jim vůbec nechybím. Vlastně jediný, kdo si všiml mého zmizení byla moje služka. Když to řekla rodičům, nějak to neřešily. Měli ode mě pokoj….

Žila jsem tedy svůj život upíra, docela slušně. Hlídala rodinu a vždy, když po mě můj stvořitel něco chtěl, vyhověla jsem mu.

A pak přešel ten den. Byla jsem zrovna na lovu, když jsem uslyšela smích, pláč a slabí křik. Vydala jsem se za tím a to co jsem uviděla mě odrovnalo. Na prázdné ulici ležela zmlácená Rose. Nad ní se skláněl její snoubenec a ještě nějaký kluk. Smáli se a ona plakala.

Když pak konečně odešli, šla jsem blíž k ní. Její krev mě lechtala v nose, ale nedala jsem se. Odhodlání zachránit sestru bylo silnější. Slyšela jsem její srdce, ale bylo potichu. Chtěla jsem ji zachránit a dát ji novou příležitost na život a tak jsem jí kousla. Bylo těžké odtrhnout se od ní, zrovna, když jsem byla vyhladovělá. Její krev chutnala tak krásně….ale zvládla jsem to. Odtrhla jsem se od ní. Zvládla jsem to. Jed začal okamžitě působit přeměna začala.

Seděla jsem tam a dívala se na moji sestřičku, když ke mně vítr donesl pach upíra. V tu chvíli jsem poznala Carlisleho a jeho život. Vysvětlil mi proč tu je. Slyšel prý smích, pláč a cítil krev. Tak jako já a proto sem běžel, ovšem já tam byla dřív.

Tu noc jsem uzavřela s Carlislem dohodu. On vezme Rose od svá křídla a zatají ji, to že jsme ji proměnila. Souhlasil s tím. Proto dodnes Rose žije s domnění, že ji proměnil Carlisle. Ve skutečnosti jsem to byla já.

Od té doby jezdím za Carlislem na návštěvy. Zjisti jak se daří moji sestřičce a poradit se s Carlislem.“ Dodala. Zamyšlený výraz ji ovšem z tváře nezmizel.

,,A,“ zachraptěla jsem. Otočila se směrem ke mně. ,,Rose ví, že jsi její sestra? Pamatuje si tě?“ zeptala jsem se.

,,To ano,“ přitakala. ,,Ví, že jsem její sestra. Snaží se chovat normálně a odčinit to co v životě, v lidském životě zanedbala. Snaží se mi být opět sestrou. Ale já i ona ví, že se jí to nedaří.“

,,To mi je líto,“ hlesla jsem. Usmála se.

,,Nemusí,“ namítla. ,,Všechno se jednou může změnit,“dodala. Musela jsem přikývnou, Všechno se jednou může změnit. Zvedla jsem hlavu a vpíjela se do očí Edwardovi. Ten se zářivě usmál. Zrovna se nadechoval, aby něco řekl, ale něco ho zastavilo. Na tváři se mu objevil soustředěný výraz a pak se zářivě usmál. Hned na to se otevřeli dveře do domu.

,,Emily!“ vypískla Alice šťastně a vrhla se do náruče překvapené upírce. Tedy vlastně ne. Emily vypadala jako by to věděla. Hned na to jí v náručí vystřídala Esme, Rose a pak mužské obecenstvo. Bylo příjemné se takhle dívat na rodinou idylku. Bylo mi takhle dobře. Nikdy bych už tohle nechtěla opustit.

,,Bello?!“ otočila se na mě Alice a měřila si mě naštvaný pohledem.

,,Hmmm?“

,,Nechtěla by jsi nám něco říct? Nebo ještě lépe, nechtěli byste nám něco říct?“ zeptala se otráveně a podupávala nohou. Upoutala tím pozornost všech ostatních. Věděla jsem o co se jedná, ale nechtěla jsem to rozebírat.

,,Nevím o čem to mluvíš?“ hrála jsem hloupou a otočila se na Edwarda. Ten si jen povzdychl.

,,No tak, Bello,“ zanaříkala. ,,Udělej mi tu radost.“ Přemlouvala mě. Povzdechla jsem si. Tohle to nedopadne dobře. Opět jsem koukla na Edwarda a kývla. Na tváři se mu usadil spokojený úsměv.

,,Chtěli bychom vám něco říct,“ začal. Alice si odfrkla. ,,Budeme se s Bellou brát,“ řekl hrdě a políbil mě do vlasů. Hned u nás byla Esme. Nejdříve objala Edwarda. Dala mu pusu a něco mu pošeptala. Pak se otočila na mě. Hleděla mi do očí. Pak se usmála. ,,Díky,“ špitla. Objala mě a poodstoupila.

Viděla jsem Alici, jak k nám míří, ovšem zasekla se v půlce kroku. Do obličeje se jí dostal prázdný výraz. To znamenalo jednoho. Vize. S ní strnul i Edward. V domě teď nastalo ticho, které rušilo je mé splašené srdce. Pak se toho událo až moc najednou. Alice se probudila a zděšeně koukala na Edwarda, který zděšeně hleděl na mě.

,,Co,“ začala jsem. ,,co jsi viděla Alice?“ zeptala jsem se a otočila se ke zmíněné. Ta jen nasucho polkla. Edwarda na ni kývl a ona začala mluvit.

,,Změnily své rozhodnutí. Změnilo se všechno. Zaútočí ještě dnes. Někdy za pár hodin. Je jich míň než posledně, takže máme větší šanci,“ mluvila strašně rychle. ,,Bello,“ otočila se na mě. ,,Musíš zavolat Jacoba všechno mu říct. Ať příjde i se smečkou na tu louku. Budeme tam čekat.“ Řekla a otočila se. Já se taky otočila a rychle běžela pro mobil.

Věděla jsem, že tohle příjde a že se to stane, ovšem že tam brzy? Když to tak všechno hezky začalo?

Mačkala jsem jedno tlačítko přes druhé. Dělalo mi potíže soustředit se. Na pátý pokus se to ovšem podařilo a já konečně vytočila Jacobovo číslo. Po pár zvonění to konečně vzal.

,,Jacobe?“ vydechla jsem roztřeseně.

,,Ano?“ zeptal se mrzutě, ale v jeho hlasu bylo slyšet zjevné napětí.

,,Změnily plány. Zaútočí už dneska. Máte přijít na tu loku. Cullenovi tam na vás budou čekat,“ mluvila jsem strašně rychle. V duchu jsme se modlila ať z toho něco pochytil.

,,Za čtvrt hodiny jsme tam,“ vyhrkla a já už slyšel a jen tů, tů, tů. Hodila jsem telefon na postel a běžela rychle dolů. Na schodech jsem se srazila s Esme, která běžel na horu. Omluvně se na mě usmála a běžela dál. Udýchaně jsem doběhl až do obyváku, kde se probírala strategie. Sedla jsem si vedle Edwarda a stiskla mu ruky. Otočil se na mě.

,,Budete na jedné opuštěné louce v horách,“ řekl až s ledovým klidem. Otřásla jsme se. ,,Bude tam s tebou Emily a Seth,“ mluvil plynule dál. Zděšeně jsem se na něj koukla. ,,Neboj,“ pokračoval, když si všiml mého obličeje. ,,Je jich málo. My je zvládneme. My máme na své straně vlkodlaky a léta zkušeností. Oni jen převahu, což jim není k ničemu.“

,,Ale-“ chtěla jsem něco namítnou.

,,Rychle nemáme moc času.“ Utnula to Alice a omluvně se usmála. Podívala jsem se do Edwardových očí. Přikývla jsem.

,,Dobře,“ vydechla jsem a zmoženě se o něj opřela.

,,Neboj,“ trhavě se nadechl. ,,Všechno bude v pořádku uvidíš. Slibuji,“ řekl rozhodným hlasem. ,,Nedovolím aby se ti něco stalo,“ v jeho hlase byla zloba. Pak se jeho oči přilepily na mé. Věnoval mi polibek.

Dlouhý a vášnivý. Byl plný negativných emocí. Strachu z odloučení, úzkosti, bolesti, starosti. Všechno se, se mnou zatočilo. Prožívala jsem to s ním tak moc až to bolelo.

Odtrhl se ode mě a usmál se. Pak se začal zvedat i se mnou. Postavil mě na zem a otočil se k Emily. Něco jí řekl. Emily kývla a pak se na mě usmála.

Z vrchu přišla Esme a podala mi menší cestovní tašku. Usmála se na mě a objala mě. ,,Bude to v pořádku,“ šeptla a odtáhla se. Takhle jsem se rozloučila se všemi ostatními. Pak jsem naposledy políbila Edwarda a společně s Emily nasedla do auta. Vyjeli jsme.

Cesta byla pomalá. Všude byla zeleň a ticho což mě vyhovovalo. Mohla jsem volně přemýšlet. Zase jsem někoho ohrozila a zatáhla do toho ještě více lidí. Jsem sobec. Nejhnusnější a nejodpornější člověk na světe.

Smutně jsem si povzdechla. Emily si to vysvětlila po svém. ,,Neboj, za chvilku tam budem,“ ujistila mě a dál se věnovala řízení.

,,Kdy dorazí Seth?“ zeptala jsem se.

,,Ten vlkodlak?“ otočila se na mě. Přikývla jsem. ,,Nevím,“ pokrčila rameny. ,,Do hodinky….,“ hlesla a dál se věnovala řízení. Cítila jsem v ovzduší napětí. Velké napětí. Bitva začala. Cítila jsem to….nepříjemně jsem se ošila a snažila ten pocit zahnat někam do kouta. Pryč. Smést ho. Ovšem nepovedlo se. Byl silnější a silnější. Nabíral na síle.

Povzdechla jsem si a na chvilku zavřela oči. Dopadla na mě tma a ticho. Příjemné ticho, kterým jsem se nechala unášet pryč.

Prudce jsem otevřela oči a zamrkala. Všude bylo šero. Tohle to se nepodobalo autu a ani stanu, který, jak jsem zjistila, mi Esme zabalila. Ležela jsem na nějaké tvrdé posteli.. Všude bylo přítmí, takže jsem neviděla úplně všechno.

Jediné co jsem byla schopna rozeznat byl menší stůl a skříňka v rohu. Nic víc jsem nepoznala. Uslyšela jsem vrznutí dveří. Světlo pomalu ozářilo menší místnost. Zmateně jsem si sedla a v rychlosti jsem vstala z postele a došla do rohu. Přikrčila jsem se a čekala. Pud sebezáchovy se po několika letech konečně objevil.

Do místnosti vešla Emily. Oddechla jsem si a narovnala se.

,,Konečně jsi se vzbudila,“ řekla přívětivě posadila se na postel. Sedla jsem si vedle ní

,,Kde to jsme?“ zeptala jsem se s obavami v hlase. Pocit napětí pořád přetrvával, ovšem už né tak silně.

,,Na jedné chatě,“ hlesla. Když uviděla můj zmatený pohled pokračovala. ,,Tady teď chvilku zůstaneme. Tedy vlastně ani ne.“ Zmateně říkala jedno slovo po druhém. Zřejmě se v tom ona sama taky dobře nevyznala.

,,A proč? Já myslela, že máme být na té louce jak řekl Edward….“ Zakroutila jsem hlavou. Usmála se. Ale nějak jinak. Né přátelsky a ani přívěti. Jinak…spíše ďábelsky….

,,Víš jak jsem ti vyprávěla o svém stvořiteli?“ zeptala se potichu. Sotva slyšitelně. Přikývla jsem. Dveře vrzly podruhé. Světlo opět osvětlilo místnost a přede mnou se objevila Victorie!! Trhavě jsem se nadechla. To ne….to nemůže být pravda….to prostě nemůže…být…pravda.

,,Ten stvořitel, byla tady Victorie. To ona mě stvořila a všemu učila. Před nedávnem mě opět kontaktovala. A teď jsi tu kvůli ní…,“ dodala a přešla k Victorii. Stáli tam přede mnou. Dvě hrozivé upírky. Jedna horší než druhá. Krčila jsem se na posteli čím dál tím víc a snažila se zachovat poslední důstojnost a udržet všechny emoce pod kontrolou.

,,Neboj se,“ podotkla něžně Victorie. Zamrazilo mě v zádech. ,,Ještě nepřišel tvůj čas,“ dodala a společně s Emily odešla z místnosti.

Jakmile odešli pustila jsem se do pláče. Všechno to snažení bylo k ničemu. Všechen boj pro nic za nic. Stejně zemřu tak proč musely ostatní? Vzlykala jsem nad mím neštěstím. Všechny jenom ohrožuji. Jsem stvůra. Horší než Victorie. Odporný člověk.

Dostala jsem na sebe vztek. Začala si rvát vlasy z hlavy a nadávat si. Zvedla jsme se z postele a kopla do ní. Jen ze zlosti, ovšem mé “štěstí“ se opět projevilo. V noze to křuplo a já ucítila palčivou bolest v noze. Sykla jsem bolestí a složila se na zem. Tohle mi opravdu pomohlo.

http://www.youtube.com/watch?v=xTV0b06GE20

Sedla jsem si na zem a smutně vzlykala. Ovšem ihned jsem přestala, když se z venku začali ozývat tlumené rány a vrčení. Něco se tam dělo. Slyšela jsem dva dívčí hlasy a jedno zlostné vrčení. Seth! Napadlo mě ihned. To ne! Křičelo na mě moje podvědomí.

Rychle jsem se zvedla ze země a dokulhala ke dveřím, které ovšem byly otevřené. Stála v nich Emily. Prudce mě chytla za ruku a vyvedla ven. Světlo mě udeřilo do očí a já překvapeně zamrkala. Z lese se ozývali rány. Někdo tam bojoval o svůj život.

,,Musíme jít Bello,“ řekla uštěpačně a táhle mě nahoru do kopce. Má síla bylo nic oproti její, takže bránit se nemělo šanci. Dotáhla mě až nahoru. Byly jsme na nějaké louce. Menší ovšem opuštěné. Dokonalé místo pro vraždu….

Hodila mě na zem a chvíli se rozhlížela okolo. Pak se koukla na mě a posměšně se usmála.

,,Nečekala jsi to co?“ zeptala se. Odmítala jsem mluvit. Silně jsem semkla rty k sobě. Tvořily úzkou linku. Jí se úsměv ještě prohloubil. ,,Tak si nemluv,“ namítla. ,,Jedno je jasné. Je jedno jestli to Viky přežije. Ty dneska zemřeš.“ Řekla to s takovou zlobou až jsme se lekla. Jí sem přece nic neudělala tak proč mi tohle to dělá. Nezáleží na tom, že ji stvořila.

,,Proč?“ hlesla jsem bezmocně. Odfrkla si.

,,Hodně toho Viky dlužím. A teď jí to vracím,“ řekla a zářivě se usmála. Já na rozdíl od ní ještě víc zbledla. Tedy pokud to ovšem ještě šlo.

Emily se poctivě rozhlížela okolo sebe. Pak si najednou povzdychla a otočila se na mě. ,,Zřejmě to budu muset udělat sama,“ povzdechla si a pomalu se ke mně přibližovala. Nasucho jsem polkla. Věděla jsem, že dneska to skončí…..

Přešla blíž a surově mě popadla pod krkem. Vzdychla mě do výši jejích očí a pak mě prudce dohodila na strom. Cítila jsem bolest v zádech a na plicích. Už jsem nemohla dýchat tak vyrovnaně. Také se ještě ozvala bolest v noze, jenže tentokrát s větší vervou. Sykla jsem a snažila se dostat opět na nohy. Marně.

Podepřela jsme se rukama a snažila se doplazit pryč. Opět marně. ,,Kampak?“ uslyšela jsem její hlas za mnou. Ohledla jsem se a koukala do jejich očí, které už nebyli zlaté. Pomalu černali. Víc a víc. Sehnula se ke mně a opět mě odhodila někam pryč. Zakryla jsem si obličej a čekala.

Ozvala se rána a prudká bolest na hlavě. Bolestí jsem vykřikla. V hlavě mi tepala bolest. Viděla jsem všechno rozmazaně a na jazyku jsme cítila krev. Dělalo se mi blbě. Natáhla jsem ruku a dotkla se místa, kde to bolelo nejvíce. Sykla jsem bolestí, když se ruka dotkla té rány. Ucítila jsme menší prohlubeň. Překvapeně jsem se otočila a snažila se ignorovat tu bolest. Spatřila jsem kámen. Kámen, který byl od krve. Opět jsem se rychle otočila a sebrala poslední zbytky sil. Snažila jsem se doplazit pryč. Zase marně. Poslední zbytky sil mě pomalu opustili. Ruce někam odplouvali a nohy už jsem skoro necítila. Bolest na plicích a v zádech se zhoršovala, ovšem nebylo to nic oprati bolesti na hlavě a té vnitřní bolesti. Bolesti ze zrady a pocitu bezmoci.

,,Stejně nechápu proč zrovna ty,“ mluvila při cestě směrem ke mně. ,,Jseš jenom člověk. On má navíc tak proč….?“ Ptala se a zkoumavě se na mě dívala. Zavřela jsem oči a opět polkla. Krev jsem cítila jak v ústech tak v nosu. Bylo na zvracení.

Cítila jsem jak její studená ruka putuje po mém obličeji níž a níž. Smála se tiše a tlumeně. Rukou se zastavila u jedné z mých nemohoucích noh. Pevně ji chytla a trhla. Opět jsem vykřikla. Bolest v nohou se zhoršovala. Tekly mi slzy zlosti a bolesti.

Zasmála se, ale já její hlas vnímala jen okrajově. Vlastně to jediné jsem teď vnímala. Oči jsem měla zavřené, takže jsem neviděla její usměvaví obličej. Slyšela jsem její hlas, jak něco říká, ovšem obsah slov jsem nepobrala. Vědomí odcházela pryč. A já s ním. Poslední zbytky sil a já cítila jak se propadám pryč, ovšem ještě před tím jsem cítila bolest na svém krku. Došlo mi, že mě kousla a právě teď saje, ovšem bránit se už bylo pozdě. Moje mysl odplula pryč a já s ní….

Edward

Běžel jsem jako smyslů zbavený. Poháněl mě strach bezmoc. Za mnou se ozýval běh ostatních. Nikdo mi nemohl stačit, to jsem věděl určitě. V duchu jsem si nadával. Proč jsem neprokoukl její plány. A proč zrovna Emily. Proč?

Na otázky ovšem nebyl čas. Ucítil jsem její vůni a běžel na ní. Sílila čím dál tím víc. A pak jsem ji uviděl. Ležela bezvládně na zemi a nad ní se skláněla Emily a sála její krev. Dostal jsem ohromnou zlost. Přiběhl jsem k ní a odtáhl ji od ní. Bránila se. Škrábala a vrčela, ovšem neměla šanci. Teď ne. Rychle jsem na ni skočil, ovšem uhnula. Hlídala si své myšlenky, takže jsem většinou neprokoukl její plány.

Uslyšel jsem běh ostatní. Za chvíli zde byl i zbytek mé rodiny v čele s Rose, která se tvářila rozzlobeně. V duchu posílala svoji pitomou sestru do horoucích pekel a zároveň se obávala o Bellu. Byl jsem překvapen její starostí, že jsem nepostřehl Emily, která na mě skočila. Jen tak, tak jsem uhl. Emily to překvapilo, ovšem ihned se otočila a chtěla se na mě vrhnout. To už jí ve svém sevření držel Jazz s Emmettem. Já běžel okamžitě za Bellou.

,,Bello,“ vydechl jsem a sklonil se k té, kterou tolik miluji. ,,Bello…,“ opakoval jsem jako nějaký šílenec. Snažila jsem se uslyšet zvuk jejího srdce nebo dýchání, ovšem nic se nedělo. Ležela mrtvá v mém náručí.

,,Nedělej to…neopouštěj mě,“ šeptal jsem dála kolébal se ze strany na stranu. ,,Prosím…nenech mě tu samotného…“ nic se nedělo.

Najednou jsem dostal šílený vztek. Na všechny. Se zlobou v očích jsem se otočil na Rose, která na mě smutně hleděla. ,,To máte v rodině nějakou vadu, nebo co?! To musíte všichni nenávidět tu stejnou osobu?!“ křičel jsem a zároveň vzlykal. Rose se zatvářila chápavě a sklopila smutně hlavu. Esme se rozvzlykala společně s Alicí. Carlisle jenom smutně stál a Emmett s Jazze se starali o Emily. Kdesi z lesa se ozvalo vlčí zavytí. Seth! Napadalo mě. Alespoň on to přežil…

,,Bello,“ vzlykl jsem. ,,Proč? Proč? Proč?,“ opakoval jsem. Vztek mizel a nahradilo ho bezmocnost.

,,Edwarde já…,“ začala Rose.

,,Prosím,“ umlčel jsem ji. ,,Nic neříkej. Nepotřebuji lítost. Já….já…..,“ rozvzlykal jsem sem.

,,Edwarde,“ tentokrát mluvila Alice. Smutně jsem na ni pohlédl. Zasáhlo jí to, o tom nebylo pochyb. ,,Měli-“ začala, ovšem něco ji přerušilo.

BUM. Ozvalo se. A hned po chvíli opět. Překvapeně jsem se koukl na Bellu. BUM. A další a další. Její srdce se nevzdalo a rozběhlo se závodní rychlostí.

,,To je ono, miláčku,“ povzbuzoval jsem ji s mírným úsměvem. ,,Bojuj….“

Autor: JoHarvelle (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Nikomu nevěř - Zatmění: