Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Zradil jsi mě, ale já bez tebe žít nechci

27.12.2010 (15:15) • AlliceVolturiCullen • FanFiction jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 4255×

Nejsem typ lidí, kteří utíkají před svými problémy. A já je vždy řeším. Jenže jak to teď mohu vyřešit? Nejde to, prostě to nejde. Kdyby... kdyby to šlo.  Nerozhodla bych se ke svému činu, ale nemám jinou možnost. Jistě. Jedna by tu byla, ale tu nechci. Nechci zapomenout! Nebo lépe řečeno - nemohu.

Bylo těžké se plně rozhodnout. Naposledy jít do školy, vidět kamarády, vidět stůl, kde jsem sedávala s Edwardem… Naposledy se rozhlédnout po svém pokoj, kouknout se Charliemu do očí, vzít si klíčky od domu a od svého milovaného autíčka, zamknout dům, nastartovat náklaďáček, jet v něm a naposledy spatřit Jacoba s ostatními…

Je to už tak, tak dávno, co se to stalo a v jednu chvíli už bylo zas skoro vše v pořádku. Jenže potom se to zvrtlo a na mne to začalo opět dopadat.

Kdyby to neudělal… Kdyby mě neopustil… Bylo by lepší, kdyby mne zabil. Řekla bych, že ho nenávidím, ale není to tak. Já ho stále miluji. Všichni mě považují za slepého blázna. Zvlášť od té doby, co jsem v zoufalství zmlátila jednoho kluka ve škole. Už se se mnou nikdo nebaví. I přesto jsem se se všemi nerada loučila. Hlavně s Jass.

Byla to chyba toho blbého kluka. Neměl se mi posmívat kvůli tomu, že Edward odešel. Nebýt jeho, mohlo už být vše v pořádku. Jenom Jacob se se mnou kamarádil, byl můj nejlepší přítel. Tedy kromě té doby, co byl se Samem. Ale nakonec mi řekl, že je vlkodlak.

Jak to Edward mohl udělat? Jak mi to mohl udělat? Nebýt jeho, nešla by po mne teď Victoria a vlci by mě nemuseli chránit. Až zemřu, aspoň… Co aspoň? Ano, aspoň Victoria odejde a nebude hrozit nebezpečí, že Jakovi ublíží. Nedělej to! Nedělej to! Našeptával mi hlas v mé hlavě. Ale já byla rozhodnuta, nechci žít! Ne bez něj.

Přistoupila jsem blíž k okraji útesu. Svítilo slunce a to se tady moc často nestává. Hladina vody se kouzelně třpytila a jako by mě k sobě přitahovala. Bylo před bouřkou, ale to slunce stejně svítilo. V dálce zahřmělo.

V té chviličce jsem si vybavila verše, které napsala nějaká holka do docela známého časopisu, který jsem nedávno četla. Nejsou moc dokonalé, ale ujdou. Přesto. Přesto vystihují mé trápení. No trápení? Ne, to je příliš slabé slovo.

Vidíš, já slzy v očích mám.

Vidíš, já stále umírám.

Srdce své na kousky mám.

No což, stejně umírám.

Zemřu. To jistě vím.

Já na jinou lásku neodpovím.

Proklela bych, ale jsem lásce vděčná.

Kéž by byla věčná.

Vidíš, mé oči slzí.

Vidíš, já zemřu brzy.

Hle, jak ptáci venku zpívají.

Já neslyším je však.

Žal mé srdce rmoutí.

Vrásky mi to dělá.

To, že jsi mě opustil.

Odpustit se nedá.

Sbohem má lásko jediná.

Srdce mé navždy usíná.

Sbohem…

Ach bože, bože, bože. Ne. To se to muselo stát? Ne, nemuselo. Tak tedy proč? Jak jsem přemýšlela nad tímto, napadla mne ještě jedna věc. Ještě jedna prokletá myšlenka.

A to... Že láska je jak květina. Nejdříve je to poupě, potom květ. Jenže pak… Pak ta květina opadá. A to je na lásce to nejhorší. To nejstrašnější, to, co zabíjí zaživa. Člověk může žít dál, ale pokud opravdu miloval, je z něj troska. Troska, které nezáleží na nikom a na ničem kromě pár výjimek. Ale naše růže opadala příliš rychle.

Spustil se déšť.

Copak měl jinou? Jakmile mě toto napadlo, bolestně jsem se zatvářila. Nebo mne opravdu opustil kvůli tomu, že pro něj nejsem dost dobrá. Nebo? Nebo! Je ještě jedna možnost. Bylo to kvůli mému bezpečí? Co jsem udělala špatně, že mě nechtěl? Mohla bych si tyto otázky klást ještě dlouho, ale na to není čas.

Jenže já potřebuji vědět pravý důvod jeho odchodu! Předtím jsem mu uvěřila, ale teď… Teď už tomu nevěřím. Ale nemyslím na to, co bych dělala, kdyby mi někdo řekl pravdu. Snesla bych to vůbec? Pokud by to nebylo to, oč stojím, asi by mne to zničilo.

Ne! Nechci to vědět! Ale má zvědavost je příliš veliká. Budu si raději dál namlouvat, že to, co udělal, bylo kvůli tomu, že mne chtěl ochránit, že nechtěl, aby se mi něco stalo. Podle toho, co mi řekl, jsem odvodila, že jsem byla jen panenka na jedno použití. Tak proč by se o mne víc zajímal? Pomyslela jsem si trpce. Byla jsem pro něj nicka. Nicka v tom jeho nekonečném životě. Ale já ho přesto miluju.



„Milovala jsem ho. Milovala. Ale on mě ne. Bože, proč mě trestáš?" šeptla jsem.

Láska je nejlepší lék na smutek. To vždycky říkávala moje matka. Ale jak mě láska může vyléčit?  Právě kvůli ní, kvůli lásce jsem nešťastná. Zachránil by mě pouze a jen on. Edward…                                                                                                                                                                                 Edward Cullen

Znovu jsem pohlédla na vodní hladinu. Světlo, které se odráželo od vodní hladiny, mě bolestivě uhodilo do očí a tak jsem raději opět pohlédla jinam.

Esme přeci také skočila z útesu. Říkal mi to on. Když ji přivezli do nemocnice, ještě jí tlouklo srdce. Carlisle mi řekl, že ji uviděl nějaký rybář, když skočila. Podívala jsem se okolo sebe, abych se přesvědčila, že tu vůbec nikdo není. Nechci žádnou hloupou záchranu. A to od nikoho. Vůbec od nikoho. K čemu by mi to bylo? No, k ničemu. Žít takhle. To je děs. Bez něj je to děs.

„Slíbil jsi, že mě neopustíš a že mě ochráníš. Lhal si a zradil jsi mě,“ zařvala jsem.

„A já bez tebe žít nechci. A taky nebudu!“ dodala jsem šeptem. Kapky deště mi stékaly po vlasech i po tváři.

„Máš, co jsi chtěl. Sbohem světe. Sbohem, tati… mami. Sbohem, má lásko."

Skočila jsem. Kolem mne svištěl vítr. Pak… tvrdý náraz a už nic.

***

„Bello, no tak, vzbuď se! Otevři oči! On tě potřebuje. A já taky. My všichni tě potřebujeme.“ Uslyšela jsem ten hlas nad sebou.

Ne. To se mi určitě pouze zdá. Ale jak to, že žiju? Otevřela jsem oči. Alice! Ne, to se mi jen něco zdá. Jsem snad v nebi? Ale Alice přeci není mrtvá. Tak co se tady děje?

„Alice?“ zachroptila jsem.

„Zdáš se mi?“ Špatně se mi mluvilo. Skoro jsem nebyla slyšet.

„Proboha, Bello, co tě to napadlo zabít se? Na co jsi sakra myslela?“

To bylo poslední, co jsem slyšela a pak jsem opět ztratila vědomí.

***

Když jsem se probudila, byla jsem v jejich teď už neobydleném domě. Rozhlédla jsem se okolo sebe. Od té doby, co jsem tu byla naposledy, se to tady vůbec nezměnilo. Pořád stejný nábytek, jako kdyby si s sebou vůbec nic neodváželi.

„Alice,“ zavolala jsem. V tu chvíli byla u mě.

„Bello, no konečně. Už jsem se bála, že se neprobudíš,“ řekla v ironii.

„Na, napij se, zahřeje tě to,“ řekla a podala mi hrneček s horkým čajem. Napila jsem se. Teplá tekutina mi stékala krkem a příjemně mě zahřívala. Když jsem dopila, otřásla jsem se zimou.

„Na,“ řekla Alice znova a podala mi pro změnu deku.

„Dík,“ pípla jsem slabě.

„Povíš mi, proč jsi to udělala?“ zeptala se mě.

„Protože mě opustil,“ odpověděla jsem jí.

„Ale on tě miluje, Bello. Víš, co by udělal, kdyby se dozvěděl nebo si jen myslel, že jsi mrtvá?“otázala se.

„Nemiloval mě, takže nic,“ odpověděla jsem prostě.

Zavrčela.

Cukla jsem sebou. Tohle mě opravdu vyděsilo. U ostatních jako je Rose, Jazz nebo Emmett by mě to nepřekvapilo, ale u Alice?

„Promiň,“ omlouvala se. „Já nechtěla,“ omluvila se mi znovu. „Víš, Bello, kdyby se to dozvěděl, jel by do Volterry a…“

„Ne, to nemyslíš vážně,“ přerušila jsem ji. Pamatoval jsem si, co mi Edward vyprávěl o jejich královské rodině upírů. „Že tam nejel, Alice. Řekni, že ne.“

„Bell, myslíš, že kdyby tam jel, byla bych teď s tebou? Ne, nebyla, ale jela bych za ním a zachránila nebo lépe řečeno, zabránila bych mu v tom a to za každou cenu,“ řekla mi.

„Udělala bych to kvůli tobě i celé rodině,“ dodala ještě.

„Bello, ty si mu uvěřila, když ti říkal o tom, že tě nemiluje?“ zeptala se a zvědavě na mě pohlédla.

„No… Nejdříve jsem mu věřila, ale pak, když už byl pryč, jsem začala pochybovat,“ odpověděla jsem a tentokrát jsem se pro změnu zeptala já.

„Proč tě to vůbec zajímá? To už není důležitý, když už mě nemiluje a opustil mě. Nebo ano?“

„Bello,“ zaskučela.

„Copak jsi nic nepochopila?“ Dívala se na mě nechápavě Alice.

„Ale co bych měla pochopit?“ Koukla jsem se na ni se zvednutým obočím.

„On ti lhal, když tě opouštěl. Chtěl tě ochránit před námi a také před všemi upíry. Bál se o tebe. Proč sis myslela, že bych ti jinak měla vyprávět o tom, co by udělal, kdybys zemřela?“ řekla a mně konečně něco došlo.

„On by to neudělal kvůli provinění, ale kvůli tomu, že beze mě žít nechce, že?“

„Ano, miloval tě a to, že tě musel opustit, pro něj byla nejhorší věc za celých 100 let co žije.“

Náhle jsem byla nejšťastnější člověk na celém světě. On mě opravdu miluje. Edward mě miluje. Celá rozzářená jsem se podívala na Alici, ale pak mi usměv z tváře spadl. Nemohu se k němu jen tak vrátit. Ne jako člověk.

„Myslíš na to, že jsi pořád člověk, že?“ odhadla to Alice.

„Ano." A je to opět ztracené. „Alice, co mám dělat?“ otázala jsem se jí.

„Jistě. Na to jsem už také myslela“ odvětila mi s úsměvem. „Proměním tě sama.“ Vykulila jsem na ni oči.

„Alice, já nemám slov. Kdy to chceš udělat? “ zeptala jsem se a ona se usmála ještě více.

„Až půjdeš na vysokou nebo abych to upřesnila místo toho, abys  šla na výšku,“ odpověděla a přátelsky mě objala.

Otřásla jsem se zimou.

„Jé. Bello, promiň. Já ti dojdu udělat ještě jeden čaj a ty se zabal do té deky,“ řekla mi velitelsky a já ji ochotně poslechla.

Když se vrátila, zeptala jsem se jí ještě na jednu otázku.

„Alice, když mne proměníš, bude mě Edward opravdu chtít?“ O tomto jsem stále pochybovala

„No tak, Bells. Věř mi trochu. Bude jistě nadšený. Uvažuji o tom, že bychom já a Jazz mohli do té doby, než tě proměním, bydlet tady. Spolu. A neboj se, Jazz už to má s krví naprosto pod kontrolou,“ řekla a mně bylo zase o něco lépe. Navíc mi řekla Bells. A tak mi řekla poprvé.

„Až dopiješ, odvezu tě k Charliemu a pak zavolám Jazzovi, aby přijel. Neboj, bude vše v pořádku,“ dodala konejšivě a hodila mi balíček oblečení.

„Na, až budeš, obleč si to,“ rozkázala.

„Ale, Alice,“ zakňučela jsem.

„Ne neodmlouvej!“ řekla a zmizela v kuchyni. Když se vrátila, měla jsem už dopito.

***

Alice mě odvezla domů. Charlie ještě nebyl doma a tak jsem si mohla jít v klidu lehnout. Usnula jsem.

***

Zdál se mi podivný sen, ve kterém jsem byla já a celá Alicina rodina. Proti nám stáli Volturiovi, které jsem znala z obrazu z Cullenovic domu. Kromě nás tam byli i upíři s rudýma očima, které jsem neznala a také všichni vlkodlaci a i nějací navíc. A v mé náruči byla malá dívenka s mými očky a Edwardovými vlásky, které se jí stáčely do spirálek. Ihned jsem to poznala. Byla to naše dcera. Má a Edwardova.

***

„Bello,“ volal na mě hlas z veliké dálky. „Vzbuď se. Jde o Edwarda,“ křičela. To mě dokonale probralo

„Co, co se děje, Alice?“ zeptala jsem se rozespale. „Bello, Jazz mi řekl, že Rose řekla Edwardovi, proč jsem sem jela a on…"

„Ne!“ vykřikla jsem. „Ne! To nesmí! Alice, musíme mu v tom zabránit,“ zašeptala jsem téměř hystericky.

„Doufala jsem, že to řekneš,“ řekla Alice a vytáhla mě z postele.

„Počkej. Ještě musím jen napsat vzkaz Charliemu,“ řekla jsem. Teď už čile.

***

Napsala jsem vzkaz a mohly jsme jet.

***

Bože. Přísahám, že jestli to Edward nepřežije, pomstím se a půjdu za ním, ať už se dostane kamkoliv.

____________________________________________________

Tak. Svou první povídku mám za sebou a řeknu vám, že to byla docela fuška.

Doufám, že se vám líbila, a že vás neunudila k smrti.

Pokud se vám líbila, budu jen ráda, ale potřebuji poradit s jednou věcí.

Chcete pokračování?

Pokud ano, napište to, ale pozor, druhý díl skončí tragicky.

Shrnutí - 2. Část

Autor: AlliceVolturiCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Zradil jsi mě, ale já bez tebe žít nechci: