Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Život naruby

Stephenie Meyer


Život narubyŘíká se, že čím více ve svém životě plánujete, tím více jste zaskočeni, když se stane něco neočekávaného. Na to samé přijde i vysokoškolačka Bella, která měla o svém životě jasnou představu, než jí to sám život překazil. Opravdu můžete mít na konci všechno, když na začátku jste neměli nic? Příjemné čtení u mé odpočinkové jednorázovky Vám přeje mmonik.

 

Byl chladný deštivý den na prahu zimy a já se vracela do svého malého bytečku na předměstí Seattlu. Nevnímala jsem zhuštěný provoz na silnici, zvuky ulice ani hlučící lidi okolo mě. Se skloněnou hlavou jsem zamyšleně koukala před sebe a v ruce křečovitě svírala papírový sáček. Sáček, který mi měl za nedlouho pomoci rozlousknout tu stresující a nepříjemnou situaci, ve které jsem se už pár dní nacházela.

Z kapsy jsem vytáhla klíče tak neohrabaně, že mi z ruky téměř okamžitě vyklouzly. S hlasitým zabručením, které mělo signalizovat moji špatnou náladu, jsem se pro ně sehnula a nasupeně je zvedla ze země.

„No jistě,“ zamumlala jsem si pod nos a pohodila u toho hlavou. Co jiného bych od sebe taky čekala. Už odmalička jsem byla nešika. Natož teď, když jsem měla nervy nadranc.

S velkou námahou jsem jednou rukou vyhledala ten správný klíč od vchodu a konečně ho zastrčila do zámku. Cestou k výtahu jsem se ještě zastavila u schránky, abych z ní vyndala účty, které jasně hlásaly, že tu byl další měsíc. S povzdechem jsem došla k výtahu a přivolala ho.

„Ahoj Bello,“ pozdravila mě Lilly, moje sousedka z přízemí. Byla to celkem milá a dobře vypadající holčina, která byla jen o rok mladší než já. Od té doby, co jsem se sem nastěhovala, a to bylo už dva roky, jsme se kamarádily. Byla jsem ráda, že tady mám aspoň jednoho opravdového přítele.

„Ahoj Lilly,“ mávla jsem na ni rukou a přestala na moment nervózně klepat nohou, abych slyšela, kdyby chtěla ještě něco říct.

„Kdes byla v tomhle nečase?“ Její zvědavá otázka přišla vzápětí. Zaskočeně jsem se podívala na papírový sáček ve své ruce a na moment mě napadlo, že bych prostě neřekla pravdu. Ale já takhle vychovaná nebyla. Vyrostla jsem na přátelském maloměstě, kde se všichni měli moc rádi a pomáhali si. Do doby, než jsem se vydala do Seattlu, kde mě přijali na vysokou, jsem se nikdy nesetkala s nevraživostí, záludností, závistí a nenávistí. Aspoň ne v takové míře, jako to bylo tady všude okolo. Na druhou stranu i to mé drobné zaváhání znamenalo, že ty dva roky v opravdovém životě mě už také poznamenaly.

„Byla jsem v lékárně,“ odpověděla jsem popravdě a hodila po Lilly provinilý úsměv, který ona ale nepochopila.

„Jsi nemocná? Je ti špatně? Měla jsi mi říct, došla bych ti tam, abys nemusela z postele,“ spustila nezastavitelně. Radostně jsem se usmála, protože právě tu její ochotu a empatii jsem na ní měla moc ráda.

„Ne, nic mi není. Ale děkuju,“ ujistila jsem ji a očima zkontrolovala výtah.

„Děje se něco, Bello? Jsi celá nesvá,“ pronesla a zkoumavě si mě prohlížela.

„No, doufám, že se nic neděje,“ zašeptala jsem si víceméně pro sebe.

„Co prosím?“ Neslyšela to.

„Říkám, že snad ne,“ zopakovala jsem hlasitěji a zabloudila očima opět na ni. Chápavě přikývla a pak se na mě mile usmála.

„Kdyby sis chtěla promluvit, tak víš, kde bydlím,“ řekla a pak s mávnutím na pozdrav odešla ke schránkám, aby si i ona vybrala poštu, která čítala víc účtů než milých dopisů.

S cinknutím jsem se začala dobývat do výtahu a několikrát za sebou zmáčkla mé patro. Už jsem chtěla být doma. Vlastně, nemohla jsem se dočkat, až budu konečně doma. Nervozita ve mně stoupala, že už byla skoro nekontrolovatelná. Dech se mi nepříjemně zadrhával v hrdle, a tak jsem si musela několikrát za sebou nepříjemně odkašlat.

Do bytu jsem vrazila naráz. Byl to vpád, jako kdyby šlo o život. Rozsvítila jsem a urychleně ze sebe stáhla bundu a vyzula se z bot. V té chvíli jsem neřešila, že mé boty i bunda jsou promočené a že bych je měla dát uschnout. Mé myšlenky se už soustředily na jedinou věc, která mě skutečně zajímala. Očima jsem hypnotizovala dveře koupelny, jak jsem se k nim blížila. Ani jsem se nenadála a už jsem sahala po klice.

S třesoucíma se rukama jsem vyndala obsah sáčku a vyděšeně pohlédla na krabičku v mé ruce. Bylo to tu. Okamžik pravdy. Zběžně jsem si přečetla, co bylo psáno na krabičce, a můj úkol byl jasný. Vyjmout tyčinku, počurat ji a pak pár minut počkat na výsledek. A tak jsem si stáhla promočené kalhoty a sedla si na záchod.

„No tak!“ mluvila jsem nahlas sama se sebou. To jsem dělávala často. Stále jsem si na samotu nezvykla. Doma jsme byli tři. Má mamka je s oblibou lidová vypravěčka a můj táta policajt. U nás bylo vždycky veselo a živo. Nejspíš proto jsem si tady tak často mluvila sama pro sebe, abych si tu nepřipadala tak sama.

„Tak už to počurej!“ nařídila jsem si. Nejspíš jsem byla tím panickým strachem, který se mě začínal zmocňovat, tak svázaná, že jsem nemohla přinutit svůj močový měchýř, aby spolupracoval.

„Umyvadlo!“ vyhrkla jsem, když mě napadla typická rychlá pomoc. Docupitala jsem k umyvadlu a pustila kohoutek.

Poslouchala jsem tekoucí vodu a její šumění a snažila se naladit na její vlnu, abych se už konečně vyčurala.

„No tak. Neboj, Bello. Určitě to bude v pořádku. Plašíš, ostatně jako pokaždé,“ promlouvala jsem si do duše a vážně si na chvilku začala myslet, že přeháním. Jak bych mohla jen být… Ne, to není možný, vždyť jsem… A bylo to tu. Konečně jsem vykonala potřebu. Skousla jsem si ret, abych byla chvíli zticha.

Když bylo po všem, položila jsem onu tyčinku na umyvadlo a očima hypnotizovala hodinky. Jako bych tu vteřinovku na mých malých hodinkách slyšela. Jen tam scházel ten nepatrný detail. Žádnou vteřinovku mé náramkové hodinky neměly.

Na krabičce bylo psáno, že mám počkat pět minut. Pět minut, po kterých se možná můj život obrátí o tři sta šedesát stupňů. Pět minut, které mi možná způsobí infarkt. Pět minut, které mi možná zmaří moje celoživotní úsilí.

Byly to přesně dvě minuty, když se v okýnku objevil první proužek.

„Jeden proužek je dobrý,“ odkývala jsem si. Ani jsem se nenadála a v okýnku se začínal jasně rýsovat proužek druhý. Vyděšeně jsem sledovala to okýnko, které mělo momentálně ve své moci můj život, a nemohla zpracovat, co se v něm právě odehrávalo.

Po chvilce bezmyšlenkovitého zírání na onu věc jsem zvedla pohled a zadívala se na sebe do zrcadla. Viděla jsem svou tvář, která pod náporem toho náhlého zjištění nabírala nepěkný odstín bílozelené barvy.

„Jsem těhotná,“ vyřkla jsem svůj vlastní ortel a pak už jen cítila, jak mi slábnou nohy, a že nedokážu zabránit očím, aby se nezavřely. A pak… jsem už necítila vůbec nic.

„Bello! Bello!“ slyšela jsem z velké dálky. Pomalu jsem přicházela zase k sobě.

„Zatraceně, Bello! Jsi v pořádku?! Otevři!“ slyšela jsem Lillyin hlas, který mě vyzýval, abych se vrátila mezi živé.

„Au,“ hlesla jsem, když jsem opatrně zvedla hlavu a opřela se o loket. Hlava mi třeštila, jako by mi v ní hrála zvonkohra. Ale ta, co nezní dobře. Musela jsem se pěkně praštit do hlavy. Zvedla jsem k inkriminovanému místu dlaň a jemně ho protřela. Pak jsem párkrát zamrkala, abych zase viděla jasně a rychle ji zkontrolovala. Žádná krev na ní nebyla, za to mi na onom místě začínala rašit boule. A asi bude dost velká.

„Sakra!“ zaklela jsem, když jsem si uvědomila, co se mi stalo. Opatrně a velmi nestabilně jsem se drápala zpátky na nohy. Pomohla jsem si o umyvadlo, o které jsem se následně opřela. Obraz v zrcadle nebyl zrovna z nejpříjemnějších, no, já teď měla jiné starosti, než byl můj vzhled.

Než jsem se stačila ze všeho vzpamatovat, uslyšela jsem rachtání klíče v zámku. Najednou mi došlo, že už jsem neslyšela Lillyin hlas...

„Bello?“ vykřikla vyděšeně, když se dostala do mého bytečku. Ještě že jsem jí nechala náhradní klíč, kdyby cokoliv.

„Tady,“ zavolala jsem a neochotně stočila pohled ke dveřím, kde se hned nato objevila.

„To mi nemůžeš odpovědět?! Měla jsem o tebe strach!“ hubovala mi okamžitě. Rukou jsem si protřela bolavé místo na hlavě a druhou rukou smetla onu tyčinku do umyvadla, tak aby ji nezahlédla.

„Co se stalo?“ chtěla vědět okamžitě.

„Musela jsem omdlít,“ řekla jsem a nechápavě pokrčila rameny.

„Ukaž,“ vybídla mě, když zahlédla, jak si protírám bolavé místo. Udělala jsem dva malé krůčky, abych jí vyšla vstříc. Věděla jsem, že jí to řeknu, no, tak nějak jsem nechtěla, aby to zjistila takhle.

„Budeš tam mít pěknou bouli, ale na šití to není,“ zhodnotila situaci. Úlevně jsem si oddechla. Nemocnice teda nebylo zrovna místo, kam bych teď chtěla jít. Momentálně jsem chtěla jít do postele, usnout a nikdy se už neprobudit.

„Ale rentgen by možná neuškodil,“ pokračovala.

„Ne!“ vykřikla jsem zběsile. S pozvednutým obočím se na mě podívala a v duchu si nejspíš říkala, jestli jsem se nezbláznila.

„Teda… Ne, to bude dobrý. Nic to nebude. Už to ani skoro nebolí,“ zadrmolila jsem.

„Vážně?“ Rukou přitlačila na ono místo. Vyjekla jsem takovou bolestí, až jsem se přikrčila v kolenou, jen abych té bolesti unikla.

„Nevím, proč se takhle chováš, ale doufám, že mi to povíš,“ pronesla vítězně a zhluboka se nadechla. V ten okamžik jsem proti ní byla takhle malá. Přistižená při lži. A ještě z nevysvětlitelného důvodu. Nejspíš tu pravdu vysypu dřív, než jsem měla původně v plánu.

„Řeknu, ale nejdřív mi, prosím, přines z mrazáku něco studeného nebo přes ten hukot v hlavě neuslyším vlastního slova,“ zašeptala jsem a opatrně si protřela ono bolavé místo.

„Tak pojď, sedneme si,“ řekla, opatrně mě vyvedla z koupelny a zkontrolovala, že jsem si opravdu sedla na sedačku a ne vedle ní.

„Díky,“ pousmála jsem se, když se vrátila z namraženým polštářkem. Okamžitě jsem si ho přiložila na mou bouli a úlevně vydechla. V ten okamžik to byl balzám. Kéž by něco takového existovalo i na tu situaci, která rostla uvnitř mě.

„Jsem jedno ucho,“ pronesla Lilly a usrkla z čaje, který nám oběma připravila.

„Víš, jak jsme byly zapíjet konec prázdnin?“ zeptala jsem se. Nevěděla jsem, jak v takové situaci začít.

„Jo,“ vydechla zaraženě a zvláštně se na mě zatvářila. Nechápala totiž, kam tím mířím. Ostatně to ani já.

„A pamatuješ si toho kluka, který se okolo mě celý večer motal?“ ujišťovala jsem se.

„Jo, myslím, že jo,“ přitakala potom, co se na chvilku zamyslela.

„A všechny ty řeči holek o tom, že jsem cudná jako jeptiška, že se neumím uvolnit, že jsem pořád jako nalajnovaná kniha?“ vysypala jsem ze sebe věci, které se mě tehdy dost dotkly, přestože jsem musela uznat, že na nich bylo něco pravdy. Nebyla jsem holka do luftu, nepařila jsem každý víkend a neopíjela se do bezvědomí. Ve skutečnosti jsem tam ten večer ani jít nechtěla. Ale ostatní holky nás nakonec přemluvily a vytáhly nás na jakousi zapíjecí noc, kde jsme měly zapít konec prázdnin. Dost dobře jsem nechápala, co vlastně ten večer budeme zapíjet, protože já se do školy těšila. Doufala jsem, že to, co se v tu noc stalo a k čemu mě tím donutily, navždy zůstane jen v té noci. Tehdy jsem ještě netušila, jak moc jsem se pletla.

„Bello, netrap se tím. Vždyť já taky nikam nechodím. Nikdo tě nesoudí. Nemusíš přece chlastat a pařit jen proto, abys někomu něco dokazovala,“ spustila najednou Lilly, protože si to celé vyložila jinak.

„Ne, to ne,“ skočila jsem jí do toho a rukou mávala, aby přestala.

„Ne, nechci nikomu nic dokazovat a to, co tehdy holky řekly, byla pravda. Nejsem taková, nikdy jsem taková nebyla a nikdy nebudu,“ vysvětlila jsem, jen aby bylo jasno.

„To se mi ulevilo, protože jsem si už myslela, že ti budu muset dělat taxikáře,“ usmála se a já s ní.

„Tak, o co jde?“ chtěla vědět, teď už vážně.

„Jde o to, že tehdy, v té situaci a náladě jsem prostě udělala něco, na co pyšná teda rozhodně nejsem,“ řeka jsem a stále chodila kolem horké kaše. Nemohla jsem si pomoct. Chtěla jsem, aby mě chápala.

„Co?“ Zavřela jsem oči a v duchu si formulovala větu, jak jí řeknu.

„Ony pořád mlely a mlely, o tom, jak je úžasné se uvolnit a že nevím, o co přicházím. Nemohla jsem to už dál poslouchat. Byla jsem naštvaná, na sebe, na ně, a tak nějak se to prostě všechno seběhlo. On byl takový milý, celý večer si se mnou povídal, nenutil mě pít, ani mě do ničeho netlačil –“

„K věci, Bello,“ přerušila tok mých ospravedlňujících slov.

„Vyspala jsem se s ním,“ vyhrkla jsem a schovala obličej do dlaní. Nemohla jsem se na ni dívat. Tohle jsem totiž nebyla já. Ten večer ne. Byla to Bella zhrzená špatnými slovy svých rádoby kamarádek. To jsem prostě nebyla já.

„Co ses s ním? Ty? Ne, tomu nevěřím,“ kroutila nevěřícně hlavou. „To bys neudělala. Vždyť přece… Ale to…“ Pomalu jí docházela slova, když viděla můj provinilý a všeříkající výraz.

„No, asi mi budeš muset věřit,“ řekla jsem slabým hláskem.

„A proč jsi mi to neřekla? Proč mi to říkáš až teď? Jsou to dva měsíce, to mi tak málo věříš?“ pustila se do mě.

„Neřekla, protože jsem chtěla, aby to zůstalo tam, kde se to stalo. Promiň, ale prostě jsem nechtěla, aby to někdo věděl. Bylo mi ze mě samotné zle. Nechtěla jsem, aby –“

„Ale já bych tě přece nesoudila. Jsem tvá kamarádka,“ řekla, aby mě umlčela. Co jsem si vlastně myslela? Říkaly jsme si přece všechno…

„Měla jsem ti to říct, promiň. Ale já se tak… styděla,“ zašeptala jsem.

„A proč, prosím tě? Holky tohle dělají normálně,“ pousmála se. „No, tak ses jednou odvázala. To se toho teda stalo,“ plácla se do kolene a zasmála se. Nejspíš mně, protože to bylo opravdu hloupé. Byli jsme v jednadvacátém století. Známosti na jednu noc byly přece na denním pořádku. Jen ne všechny byly tak pitomé, aby otěhotněly.

„A jak… kde… Vždyť jsme spolu odcházely,“ přemýšlela nahlas, ale výslovně se mě nezeptala. V ten okamžik jsem zrudla jako malina. Cítila jsem, jak mi hicují tváře a jak mi pulzuje v místě, kde jsem už teď nejspíš měla pěknou bouli.

„Na záchodě,“ vydechla jsem.

„Na záchodě,“ zopakovala, překvapená. Nejistě jsem se pousmála. Spíš to byl ale úšklebek než nevinný úsměv.

„Ty se nezdáš, Isabello Swanová,“ zahlásila a protáhla u toho hlas do nepříjemné délky i výšky. Usmála jsem se, ale věděla, že to nejhorší ještě přijde.

„No, a stálo to aspoň za to?“

„Bylo to… úžasné,“ zachichotala jsem se, když jsem si ten okamžik vybavila. „A v ten okamžik to byla dokonalá pomsta,“ dodala jsem, než jsme obě propukly v smích.

„Tak aspoň, že tak,“ vysoukala ze sebe Lilly, když jsme utichly. „Budou nějaké peprné detaily?“ nadhodila, když se z křesla přesunula ke mně na pohovku. Jako by chtěla, aby to zůstalo jen mezi námi. I já to tak cítila. Podala mi ze stolku můj hrníček čaje a já si usrkla.

„Detaily? Celý večer jsme si tak nezávazně povídali, byl milý, jako fakt,“ nezapomněla jsem zdůraznit. „No, a když pak začaly holky rýpat s tím, že si neumím užívat života, položila jsem se do toho. Vyzval mě na parket. Tančili jsme. Bylo to krásný. Vážně. No, a pak to ve mně luplo. Na baru jsem do sebe kopla dva tři panáky a šla na věc.“

„Svedla jsi ho?“

„Nemusela jsem ho dvakrát přemlouvat. Až mě to na něm zamrzelo, nepřišel mi takový. Ale co já tak můžu říkat. Taky taková nejsem, přesto jsem to ten večer udělala,“ vysvětlila jsem.

„Nemáš se za co omlouvat, Bello. Takhle to prostě občas chodí. Život jde dál. Bylo to krásný, užili jste si a pak sbohem. Ale neboj, on ten pravý jednou přijde, uvidíš,“ chlácholila mě. Smutně jsem se usmála.

„No, a slovo dalo slovo, dotek sem, dotek tam a najednou jsme byli na chodbě a líbali se a líbali… Byl… Byl tak sladký. Chutnal jako nejlepší výběr bonbónů s trochou letního vánku. Byl –“

„Bello?“ skočila mi do toho Lilly. Vrátila jsem se zpátky na zem a podívala se na ni.

„Ne, nepřeháním. Vážně byl úžasný,“ zhodnotila jsem to, teď už jen ve zkratce.

„No, a pak tam byly ty dveře. Když mě na ně přirazil, vzala jsem za kliku. Byla jsem jako v transu. Jen jsem chtěla, abychom to udělali. Prostě, cítit ho všude, však víš,“ mávla jsem rukou. Ale v mysli jsem tam byla. Znovu. Tak jako každou noc, co se mi o něm zdálo. V myšlenkách jsem se k tomu večeru vracela častokrát. Snila jsem o tom, jaké by to bylo, kdybychom se potkali za jiné situace. Cítila jsem jeho rty, jak lehce okusují ty mé. Cítila jsem…

„A dál?“ přerušila můj tok myšlenek a pocitů.

„No, a potom, však víš, prostě jsme to udělali,“ zkrátila jsem to. Nechtěla jsem se vracet k tomu, co se tam dělo pak. Aspoň ne nahlas.

„Teda, nechápu, že vám nevadili ty lidi, co tam chodili...“ Hodila jsem po ní nevinný úsměv, okořeněný výrazem – já nic, já muzikant. „Počkat, žádní tam nebyli, co?“

„Já ani nevím,“ usmála jsem se a pokrčila rameny, „ale umím si představit, že raději vzali dráhu, když to tam viděli,“ dodala jsem a raději se napila čaje, abych se na chvíli umlčela.

„No, pěkný večer jsi měla, Bello. To ti povím,“ usmála se.

„To ale není všechno,“ vydechla jsem.

„Dal ti číslo? Nebo řekl, že se ozve?“ Zamíchala jsem si čaj a po chvilce mlčení se na ni podívala. Byla napnutá nedočkavostí.

„Dal mi číslo,“ řekla jsem. I když to nebyla ta věc, na kterou jsem narážela.

„Zavolala jsi mu?“

„Ne. Nezavolala,“ vydechla jsem sklesle, protože jsem si představila, že to teď nejspíš budu muset udělat.

„Proč jsi mu nezavolala? Evidentně tě ten kluk zaujal, protože to jsou už dva měsíce a ty se jen rozplýváš, když o tom mluvíš,“ vyčetla mi. Ublíženě jsem se zašklebila a dopila ten čaj.

„Au,“ zasyčela jsem, když jsem si naštvaně přiložila ten polštářek na mou bouli. „Nezavolala jsem mu, protože jsem si neuměla představit, co mu asi tak řeknu. Bála jsem se jeho reakce. Bůh ví, co si o mně musel myslet,“ povzdechla jsem si.

„Nedal by ti číslo, kdyby ses mu nelíbila. Řekl by, že zavolá a nezavolal by. Měla jsi to nechat na něm. Rozhodla jsi za vás oba a to není nikdy dobrý,“ poučovala mě, jako bych to sama nevěděla.

„Já vím, jenže teď mu nejspíš zavolat budu muset,“ vyřkla jsem, načež jsem si vysloužila nechápavý výraz od mé kamarádky. A tak jsem honem pokračovala dál…

„Protože jsem právě zjistila, že jsem těhotná,“ vysypala jsem ze sebe a znovu si přiložila polštářek na bouli. Lilly překvapením a možná i zděšením spadla brada a otevřela tím pusu dokořán.

„Cože jsi?“ vydechla, když po chvilce úžasu přišla k sobě.

„Těhotná. A teď doufám chápeš, proč jsem sebou sekla v koupelně,“ zopakovala jsem jí, celkem už rezignovaným tónem. Beztak teď už nebyl čas vyšilovat. To už jsem si odbyla v koupelně. Teď jsem musela přemýšlet a vymyslet, co budu dělat.

„Ne. Já nemůžu. Prostě to nemůžu udělat,“ vydechla jsem ztraceně a otočila se směrem k Lilly.

„Ale můžeš a taky to uděláš. Jsi dospělá. On je dospělý a spolu to prostě vyřešíte. Je to otec, měl by to vědět. Musíš mu to říct,“ zopakovala mi.

„Dýchej,“ připomněla mi a zhluboka se nadechla, aby mi to názorně demonstrovala. Zopakovala jsem to po jejím vzoru a vážně to bylo na chviličku lepší.

„Co mu mám říct?!“ začala jsem vyšilovat. Opět mi docházel vzduch. A bylo tady najednou nějak těsno.

„Uklidni se, Bello!“ rozkázala mi už ostřejším hlasem. Zarazila jsem se a zkusila se nadechnout.

„Panika nikomu nepomůže,“ pokračovala už jemnějším hlasem.

„Fajn.“ Ufff. „Prostě mu zavolám a je to. Nebudu z toho dělat tragédii o třech dějstvích. Vždyť od něj nic nechci. Jen chci, aby to věděl. Bude na něm, jak se rozhodne. Nic po něm nebudu chtít a ani vymáhat.“

„To už jsi říkala, Bello. Opakuješ se, když jsi nervózní,“ připomněla mi. Ufff. Ehm. Ufff.

„Špatně se mi dýchá,“ mávala jsem si rukou před obličejem, abych si nahnala trochu vzduchu do plic.

„Protože vyšiluješ. Neudělala jsi to přece schválně. Nemůže se na tebe zlobit.“

„Jasně. Máš pravdu. Nebyl to úmysl. Nebude se zlobit. Bude mě nenávidět!“ zaječela jsem nakonec a pak se svalila na pohovku.

„Tak, a dost!“ Vytrhla mi telefon z ruky a zmáčkla zelené sluchátko. „A teď mluv! Já zatím otevřu okno, kdybys náhodou chtěla omdlít,“ zašeptala, přesto přísně. Vyděšeně jsem se dívala na vytáčející mobilní telefon a párkrát zalapala po dechu.

„Prosím?“ ozval se líbezný a sladký hlas. V tu chvíli jsem se postavila na nohy.

„Ehm,“ odkašlala jsem si, což nebyl úplně dobrý začátek. „S kým mluvím?“ zeptala jsem se, abych se vyhnula trapasu, že to vzal někdo jiný a já náhodnou měla špatné číslo.

„Koho voláte?“ Šalamounská reakce na mou otázku. Nervózně jsem se uchechtla. Když pochopil, že ze mě nejspíš nic jiného nedostane, pokračoval dál. „U telefonu Edward Cullen a vy jste?“ zeptal se celkem mile. Pochodovala jsem nervózně po pokoji a v hloubi duše byla ráda, že je to opravdu jeho číslo. Aspoň myslím, že se takhle jmenoval. Ale něco od E to bylo určitě… Byl tam takový rámus…

„Eh, ahoj,“ začala jsem, „tady Bella. Potkali jsme se před dvěma měsíci v klubu Star,“ začala jsem a rukou si přejížděla po čele. Byla jsem vystresovaná, nešťastná a ztracená holka s hormony, které si dělaly, co chtěly. Když byl chvilku zticha, v bolestné až křečovité grimase jsem zkřivila obličej. Ani si to nepamatuje…

„Ta Bella?“ zeptal se tak trochu opatrně. Co přesně myslel tím ta Bella?

„No, nejspíš jo. Teda…“ zadrhla jsem se, „jestli tam ten večer nebyla ještě nějaká jiná. Každopádně já jsem ta, co...“ Tak jo, nevěděla jsem, jak to naznačit. Nechtěla jsem mu to připomínat. Bylo mi to proti srsti. Chtěla jsem, aby věděl, že taková nejsem. Ale až mu řeknu, proč mu vlastně volám, stejně mu to připomenu, tak proč s tím dělám takový štráchy?

„Ta, co s tebou tancovala.“ Tak jo, prostě jsem nebyla hrdina. Nedokázala jsem mu to říct. A vůbec mě v ten okamžik nezajímalo, jestli tancoval i s někým dalším.

„Doufal jsem, že zavoláš dřív než za dva měsíce,“ řekl a zacítila jsem trošku výčitky. Koutky úst si dělaly, co chtěly a vylítly vzhůru.

„Vážně?“ tetelila jsem se jako nesvéprávný kretén.

„A voláš, protože...?“ změnil téma. Nejspíš dobře pro mě, protože mě to vrátilo do té bolestné reality.

„A volám proto, abych tě pozvala na oběd,“ vysypala jsem z rukávu, aniž bych tušila, jak se to tam dostalo. Vždyť já ho nikam zvát nechci! Co to tu plácám! Nechci ho vidět!

„Aha. To je milé.“ Milé… Až budeš vědět, co nevíš…

„Rád. A kdy by se ti to hodilo?“

Nikdy! Byl to omyl! Spletla jsem se! „Zítra?“ nadhodila jsem opatrně a doufala, že už něco má.

„Fajn. Počkám na tebe u Staru, ano? Ve dvanáct?“ Měla jsem říct dneska. Dneska by už určitě čas neměl…

„Budu tam,“ odsouhlasila jsem jen velmi nerada. Nedala jsem to ale na sobě znát. Stačí, co mu povím zítra.

„Tak zítra,“ rozloučil se mile. S tichým pozdravem jsem zavěsila.

„Nevěděla jsem, že se s ním chceš sejít,“ proneslo mé svědomí, co si říkalo Lilly. Zapadla jsem do pohovky, vyčerpaná. Totálně.

„Nechtěla a nechci,“ prohrábla jsem si nešťastně vlasy. Tohle jsem pěkně pohnojila.

„Já –“ Než pokračovala, propíchla jsem ji pohledem. „ Už mlčím,“ řekla hned.

„Co budu dělat?“ vyfoukla jsem nešťastně a nevědomky si položila ruce na břicho. Ještě na mně nebylo nic vidět. Neměla jsem ani žádné obtíže. Naopak, postavu jsem měla jako nikdy. Všichni si mysleli, že cvičím. Nikdo by mi neuvěřil, že jsem těhotná. Až mi to bylo trochu líto.

„Sejdeš se s ním. Řekneš mu, co se stalo. Pak se jako dva dospělí lidé rozejdete a ty ho necháš, aby si to sám srovnal v hlavě a rozhodl se po svém. Pak to řekneš vašim a uvidí se, co bude dál.“ Ach jo. Našim…

„Chci dodělat školu. Mám ještě tři roky,“ uvědomila jsem si. „Nechci ji nechat jen pro… pro…“ nemohla jsem najít to správné slovo. „Tohle…“ řekla jsem nakonec a ruce nasměrovala na své břicho. Budu muset vymyslet, jak mu budu říkat, pomyslela jsem si.

„Neříkej mu tohle,“ napomenula mě Lilly. „Říkej mu třeba… Junior,“ zasmála se. I mně zacukaly koutky.

„Nesnáším Juniora,“ zatnula jsem jí tipec. Potom jsme obě zmlkly. Nejspíš jsme přemýšlely, jak mu budeme říkat.

„Život v prdeli,“ pronesla jsem po chvíli ticha vševědoucně. Chtěla jsem kariéru… Chtěla jsem postavení… Chtěla jsem něco dokázat…

„Nemůžeš to takhle brát.“

„A jak to mám asi brát?“ vyjela jsem. To ty hormony, ne já…

„Ber to jako… jako… osud,“ řekla nakonec.

„Osud? Tak to mě teda ten osud nemá moc v lásce,“ fňukla jsem a zkřížila si na protest ruce na prsou.

„Hele!“ okřikla mě okamžitě.

„Já vím, já vím. Můžu si za to sama,“ sypala jsem si popel na hlavu. „Ale co mu zítra řeknu? Panebože! Nebyla jsem schopná říct to do telefonu, jak mu to chci říct, až ho uvidím?“ Přehrávala jsem si všemožné scénáře a ani jeden se mi nelíbil.

„To zvládneš. A uvidíš, že to dobře dopadne. A když nebude chtít převzít zodpovědnost, jeho chyba, ať si s tím žije on.“ To mi teda pomohlo…

„Hm,“ zabručela jsem. Ani tahle varianta se mi nelíbila. Natáhla jsem se ke stolu a přitáhla si tabulku čokolády. Ta totiž zahojí ledacos…

 

O dvacet šest hodin později

„Ahoj, já jsem Bella. Poznali jsme se nedávno právě tady.“ Ne. To je debilní! „Ahoj, já jsem Bella. Ta, co ti včera volala.“ Ježiš! To je snad ještě horší!

Postávala jsem před barem Star a neustále si zkoušela větu, kterou ho pozdravím. Špičkou boty jsem neustále kopala do kamínku, který tu se mnou poslušně čekal. Měla jsem si vzít jiné boty, napadlo mě, když jsem se zadívala na špičku mé tenisky. Pak jsem pohled odvrátila a zadívala se na ulici, kterou procházeli lidé, kteří netušili, jak těžký rozhovor mě za chvíli čekal. Sledovala jsem je a v duchu si představovala, jaký osud asi mají oni. Co hezkého a špatného se jim asi v životě stalo.

A pak to přišlo. Mezi ostatními se mihnul vysoký a hubený kluk. Ruce měl v kapsách a při chůzi vypadal, jako by se houpal. Sledovala jsem ho a nemohla odtrhnout zrak. Když jsem se střetla s jeho tváří, věděla jsem, že jsem se nemýlila. Byl to on. Jeho krásná a souměrná tvář, které vévodily ty zvláštní pronikavé oči. Přestože jsem v životě takovou barvu neviděla, zamilovala jsem si ji. Rukou zajel do vlasů a prohrábl si je. Měl je tak ležérně rozházené do všech stran. Působily neupraveně, přesto jako by každý vlas měl své místo.

„Ahoj Bello,“ pozdravil mě. Byla jsem fascinovaná jeho sametovým hlasem, jeho rty, které se při vyslovení mého jména tak krásně zvlnily. A ty zuby… Byla jsem z něho paf, až jsem zapomněla, co jsem mu vlastně chtěla říct…

„Ahoj,“ vykoktala jsem, oslněná. V puse jsem měla nezvykle sucho a místo abych chtěla vodu, tak jsem chtěla jeho…

„Jsi v pořádku?“ zeptal se, když jsem nezvykle dlouho mlčela a jen na něj zírala.

„Jo. Vlastně, docela bych si dala něco k jídlu,“ nadhodila jsem.

„Asi blok odsud je taková malá restaurace,“ navrhl a já souhlasně přikývla. Pak jsme se společně vydali na cestu. Dívala jsem se pod nohy, abych neupadla. To by mi totiž tak ještě scházelo…

„Nevěřil jsem, že ještě někdy zavoláš,“ pronesl, zatímco jsme procházeli ulicí. Vážně? Já taky ne…

„Ale jsem rád, že jsi to udělala,“ dodal po krátké pauze. Zvedla jsem k němu pohled a jemně se usmála. Těšilo mě to a o to víc jsem byla nešťastná z toho, co se stane, až mu to povím.

„Podívej se,“ chytila jsem ho za ruku a zastavila ho. „Tu noc… To jsem prostě nebyla já. Já taková normálně nejsem. Ve skutečnosti nepiju, netancuju a ani se neseznamuju s kluky,“ vysolila jsem na něj, protože moje nervy už přetekly. Podívala jsem se mu do očí a viděla v nich pochopení. Uklidnilo mě to natolik, že jsem tam jen stála, držela ho za předloktí a nemusela nic jiného říkat.

„Bello, já ti rozumím. To, co se stalo… To prostě… Nikdy před tím jsem nic takového neudělal.“ Stála jsem tam a myslela, že mi srdce vyskočí z hrudi.

„Tak to jsme dva,“ vydechla jsem a ze srdce mi spadl velký balvan.

„Dáme si to jídlo?“ zeptal se a bylo evidentní, že se mu ulevilo stejně jako mně.

Každý jsme si objednali a já jako přehlídla, že se z něho slečna servírka skoro rozpustila. Snažila jsem se nevnímat všechny ty všetečné pohledy přítomných dam. Šila jsem sebou a nervózně si pořád přerovnávala vlasy.

„Takže, co vlastně děláš, když zrovna nesvádíš nevinné kluky v baru?“ nadhodil a usmál se svému vtipu. Mně to teda vtipné nepřišlo. Já nikoho nesváděla!

„Studuju tady na vysoké. Práva. Ty?“ usrkla jsem si koly a rozhlédla se po restauraci. Pořád čuměly!

„Vlastně, taky studuju,“ usmál se. Tím jeho úsměvem jsem byla jemně vykolejená. Působil na mě víc, než bych si přála.

„Co změnilo tvůj názor a přimělo tě zavolat?“ A bylo to tu. Zabrousil tam, kam jsem chtěla nejmíň.

„Nenecháme to až po jídle?“ usmála jsem se nevinně.

„Začínám se bát,“ zavtipkoval a lehce se pousmál. Měl bys…

„Dobře, tak jak bych začala…“ zadívala jsem se do stolu, abych našla ta správná slova. Dají se vlastně v takové situaci vůbec nějaká najít?

„Tu noc, tu, co jsme… no, však víš…“ blekotala jsem a snažila se, aby můj hlas zněl tak silně, jako když jsem si to nacvičovala. „Tak ta noc nezůstala bez následků,“ vydechla jsem a hned zvedla oči k jeho tváři. Díval se na mě a vypadal, že nerozumí tomu, co jsem říkala.

„Jak to myslíš?“ zamračil se a tak se mu uprostřed čela udělala malá vráska. Ve skutečnosti byla vlastně roztomilá.

„Jsem těhotná,“ vydechla jsem. Nakonec jsem vsadila na osvědčenou radu s náplastí. Rychle strhnout.

„Prosím?“ vydechl překvapeně. Sledovala jsem, jak mu má slova letí myšlenkami, možná že si i přehrával tu noc…

„Nechápu, jak se to mohlo stát. Vím to taky jen pár dní a věř mi, že jsem z toho taky v šoku. Tohle je tak… neplánovaný,“ chrlila jsem ze sebe, abych ho ujistila o tom, že tohle jsem teda skutečně neplánovala.

„To není možný,“ zašeptal, ale já ho dobře slyšela. „Nemůže to být moje,“ řekl už hlasitěji. Byla to věta, která mě usadila.

„Prosím? Chceš snad říct, že lžu?“

„Vypadá to tak, protože to není možný,“ stál si za svým. No, to se mi snad zdálo, tohle nemohla být pravda.

„Nikdo mi nevěří, že jsem těhotná, sama mám z toho všeho nervy v kýblu, možná budu muset nechat školy, na kterou jsem tolik dřela, a ty mi chceš říct, že mi nevěříš, že je tvoje?!“ vyjela jsem na něj, až jsem hystericky křičela.

„Uklidni se, Bello. Všichni se na nás dívají,“ upozornil mě s ledovým klidem. Klidem, který jsem mu teda zatraceně záviděla.

„Je mi jedno, kdo se na nás dívá! Já ti říkám, že jsem těhotná a že je to tvoje!“ zakřičela jsem, nejspíš ještě hlasitěji.

„Nemůže to být moje, Bello!“ štěkl a s bouchnutím do stolu vstal. Já už stála dávno, protože mě ta jeho reakce zvedla ze sedu. Vyděšeně jsem na něj koukala a čekala, co bude dál. V restauraci se všichni otáčeli a něco si šuškali, ale mně to bylo jedno.

„Nemůže to být moje, protože já děti mít nemůžu!“ vyřkl a ten obličej, který u toho měl, nikdy nezapomenu. Překvapením jsem oněměla. Jen jsem tam stála a němě otevírala a zavírala pusu.

„Tak se asi někde stala chyba,“ řekla jsem už o poznání klidněji. Vlastně skoro až rezignovaně. Mohl říct, že není na dítě připravený, že to nečekal… Mohl říct cokoliv, ale tohle, tohle dělat nemusel. Protože tohle bolelo. Vymyslet si něco takového… Já přece věděla, že je to jeho. S nikým jiným jsem nespala. Ne tenhle rok…

Zakroutila jsem nevěřícně hlavou a pak se bez dalšího pohledu na něj otočila a odešla. Vyběhl za mnou. Volal na mě, ale já se nehodlala zastavit. Nic jsem od něj přece nechtěla, jen jsem si myslela, že má právo vědět, že bude po světě chodit jeho dítě.

„Bello, počkej,“ prosil, když mě chvilku nato doběhl. Chytil mě za ruku a v té chvíli jako by do mě pustil elektrický proud.

„Pusť!“ sykla jsem a vytrhla se mu.

„Podívej se, nic po tobě nechci a ani chtít nebudu. Jen jsem si já hloupá myslela, že máš právo to vědět. Vědět, že máš dítě. Promiň, jestli jsem ti tím nějak nabourala plány, no, věř, že v těch mých to teda taky nebylo,“ spustila jsem dřív než on. A zase jsem křičela.

„Bello –“

„Já vím! Byla to jedna jediná noc! Sotva se známe, ale stalo se. Sama nevím, co s tím. Mám se ti snad ještě omluvit? Vždyť jsi tam v tu chvíli byl se mnou!“ obvinila jsem ho. 

„Ty si vážně myslíš, že je moje, viď?“ To jako vážně? To se mi snad zdá… Tupě jsem na něj zírala, než jsem byla schopná pokračovat.

„Hele, Edwine –“

„Edwarde,“ opravil mě.

„Edwarde, já nevím, kdo ti co napovídal, ale já ti říkám, že je to miminko tvoje,“ olízla jsem si prsty a odpřísáhla čestný skautský.

„Já to nechápu. Nerozumím tomu, jak se to mohlo stát…“ Zoufale si projel vlasy a vážně vypadal, že si začíná dělat starosti.

„Tak to jsme dva,“ vyfoukla jsem a podívala se chvilku stranou. Začínala jsem být unavená. To on mě vysával.

„Dobře, uděláme to takhle. Můj otec je doktor, chci, aby tě prohlédnul,“ řekl, čímž mě úplně zaskočil.

„A proč? Vždyť můžeme jít k jakémukoliv doktorovi,“ řekla jsem a obranně si zkřížila ruce na prsou.

„To nepochopíš, Bello. Jestli je to dítě opravdu moje, tak by to pro tebe mohlo být nebezpečné,“ řekl, načež jsem se rozesmála.

„Nebezpečné? Proč nebezpečné? Je mi dobře, nemám žádné obtíže. Myslím, že to bude normální těhotenství jako každé jiné.“

„Věř mi, Bello. Nebude…“ Začínal mě děsit. Tohle už vážně nebylo vtipný. Vzal mě za ruku a začal mě odvádět pryč.

„Hou, hou,“ krotila jsem ho, když přidával do kroku, až jsem ho zastavila.

„Jestli si myslíš, že mě s tvým otcem přemluvíte k potratu, tak to se šeredně pleteš. Vím, co by mohl potrat v mém věku znamenat, a nechci ho. To dítě si nechám. S tebou nebo bez tebe,“ rozhodla jsem.

„Nikdo neudělá nic bez tvého souhlasu. Jen chci, aby tě viděl. A i moje celá rodina. Když už spolu budeme mít dítě,“ řekl a znovu se rozešel.

„To bych vám radila, protože můj táta je policajt,“ upozornila jsem ho a prstem na něj ukázala, aby věděl, že si nemá nic dovolovat. I když… Na to už bylo asi pozdě.

Znovu mě chytil a dál jsme pokračovali v cestě a teprve pak mi to došlo…

„Takže ho chceš?“ řekla jsem a nedokázala skrýt drobnou, nepatrnou radost.

„Že budu otec, vím asi tak deset minut a ještě si to ani pořádně neuvědomuju, takže se mě, prosím tě, takhle neptej,“ odsekl. Moje radost opět poklesla.

„A kam jdeme?“ ptala jsem se, když mě táhl dlouhou ulicí kamsi.

„Vezmu tě k nám.“

„Teď hned?“

„Jo.“

„A oni bydlí v Seatllu?“

„Ne.“

„Ale já teď nikam jet nemůžu! Musím zítra do školy,“ bránila jsem se. Bůh ví, kam mě chtěl vlastně odvézt, ale tak nějak jsem mu nedokázala dost dobře vzdorovat.

Zastavil se u stříbrného Volva a nešťastně se o něj opřel. O něčem zdlouhavě přemýšlel. Nechtěla jsem ho rušit, ale…

„Musím čurat,“ přiznala jsem po chvilce a překřížila si nohy. Jen pro jistotu…

„Do kdy máš školu?“

„Do čtvrtka a víkend volny, proč?“

„V pátek ráno tě vyzvednu a pojedeme k našim.“ Žádná otázka to nebyla, přesto jsem měla potřebu odpovědět.

„Dobře.“

„A teď tě zavezu domů,“ řekl a otevřel mi dveře svého auta. Bez většího strachu jsem nasedla a už se jen modlila, aby na to šlápnul.

 

Pátek ráno

„Vážně s ním chceš jet? Co když je to rodina nějakých vrahů?“ Protočila jsem oči a zapnula zip na své malé cestovní tašce.

„Nemyslím si. Edward… On… Vypadá, že je ze slušné rodiny,“ zhodnotila jsem ho.

„Jo, a proto si to s tebou rozdal na záchodě,“ ušklíbla se.

„Dík za připomenutí,“ pronesla jsem otráveně. Lilly věděla, jak mi zkazit náladu.

„Kdykoliv,“ zatrylkovala. Pak se rozezněl domovní zvonek a já nadskočila.

„Je tu,“ zahlásila Lilly, jako bych snad byla hluchá.

„Zavolám, hned jak dorazíme a budu ti průběžně posílat zprávy,“ ujistila jsem ji. Pak jsme se objaly a potom jsem už vyšla před barák, abych se setkala s tátou mého dítěte. Olivera. Takhle jsme mu od středy večer s Lilly říkaly.

 

„Takže… rodina,“ začala jsem nejistě rozhovor. To ticho v autě mi už nedělalo dobře. „Táta doktor. Máma?“ zabrousila jsem opatrně.

„Máma je architektka.“ Aha… Moc mluvný teda dneska nebyl…

„Nějací sourozenci?“ nedala jsem se odradit.

„Mám dvě sestry a dva bratry.“ Oh!

„Fakt?“ vyjekla jsem. „Já jsem vždycky chtěla sourozence, ale jsem jedináček,“ vysvětlila jsem své překvapení.

„Mít v dnešní době pět dětí není zrovna… obvyklé.“ Chtěla jsem říct levná záležitost, no, rozmyslela jsem si to…

„My… jsme jiní,“ dodal tajemně. Jiní…

„Vysvětlíš mi, proč jsi dneska tak zaprdnutý?“ natočila jsem se k němu a usmyslela si, že ho budu znervózňovat pohledem.

„Bello, kdybys věděla, v jaké situaci se teď nacházím, takhle by ses neptala…“

„Možná by stačilo, kdybys mi to vysvětlil a nehrál si na tajemného hocha ze záchodu,“ zahučela jsem, naštvaná.

„Věříš na nadpřirozeno?“

„Věřím na osud,“ odpověděla jsem zamyšleně. Po oku se na mě podíval a tak jsme se na chvilku střetli pohledem. „Jenom nechápu, proč si se mnou takhle zahrává,“ přiznala jsem.

„Bello… Já… Nejsem normální člověk… Jsem nadpřirozená bytost –“

„Zastav!“ zakřičela jsem vyděšeně.

„Co se děje?!“ vyjekl polekaně.

„Honem! Zastav!“ přikázala jsem mu, ale to už kola pískala, jak sešlápnul brzdu. Rychle jsem odepnula pás a s rukou před pusou jsem vyběhla ke krajnici a pak ještě kousek dál. Celý obsah mého žaludku se potkal s okolní přírodou, když jsem vykonala svou náhlou potřebu.

„Jsi v pořádku?“ Byl u mě téměř okamžitě. Tohle teda nebyl pohled, který měl vidět.

„Uhm,“ přitakala jsem, když to nutkání po chvilce ustalo.

„Na,“ podal mi balíček kapesníků.

„Už je to dobrý,“ zopakovala jsem, ale vlastně jsem ujišťovala samu sebe.

„Chceš se napít?“ Přikývla jsem. Podal mi láhev vody a já ji s radostí přijala. Potom jsme se vrátili zpět k autu a nasedli.

„Tohle se mi stalo poprvé,“ přiznala jsem. Do teď jsem žádné obtíže neměla.

„Zhoršuje se to,“ zašeptal si Edward pro sebe.

„Jak to myslíš?“ chtěla jsem vědět.

„Už brzo to všechno pochopíš, Bello,“ vydechl a dál se soustředil na silnici před sebou. Podívala jsem se z okýnka a zarazila se.

„Moment! Tuhle cestu znám… Kam to vlastně jedeme?“ Blesk z čistého nebe…

„Já a moje rodina žijeme ve Forks. To je –“ No, nazdar!

„Já vím, kde to je,“ přerušila jsem ho. „Já odtamtud pocházím,“ vysvětlila jsem a pak se v autě rozhostilo hrobové ticho.

„To jsi mi nemohl říct, že bydlíš ve Forks?!“ ječela jsem. Ale mé rozčílení s ním nemělo ve skutečnosti nic společného.

„A kdy přesně jsem ti to měl říct? Předtím nebo potom, co jsi měla jazyk v mém krku?“ štěkal po mně.

„Mám tam rodiče! Chápeš to?“ osvětlila jsem mu jistý detail… „A oni nic neví.“

„A taky se na tom nemusí nic měnit,“ řekl už klidnějším hlasem. Střelila jsem po něm zhrozeným pohledem, protože mě právě nabádal, abych jim nadále lhala.

„Prozatím,“ dodal rychle, když uviděl můj výraz. Pokračovala jsem v nákupu všech sladkostí, které mi přišly pod ruku. Ještě, že tu ta benzínka byla.

„Prozatím,“ zdůraznila jsem. Ale ve skutečnosti se mi to zamlouvalo. Až budu vědět co a jak s miminkem, řeknu jim to. Jo, přesně tak…

„Bello? Necháš tady taky něco pro ostatní?“ rýpnul si, když zahlédl můj nákupní košík. Změřila jsem si ho nasupeným výrazem, který jasně říkal, ještě slovo a bude zle.

„Ještě křupky?“ zvedl pytlík a nevinně se usmál.

„Jo,“ odsouhlasila jsem mu a už zamířila k pokladně.

 

Seznamování s rodinou probíhalo nad mé očekávání dobře. Byli to velmi milí a slušní lidé. Až na to, že všichni vypadali stejně staře. Byli mladí, oslnivě krásní a nadmíru přitažliví. Edward mi po jídle, které bylo opravdu vynikající, ukázal celý dům a i náš pokoj, který spolu teď budeme obývat. Řekla jsem dům? Myslela jsem vilu. Luxusní vilu, jakou jsem ještě neviděla. Ve Forks jsem znala každý kámen, ale tahle krása byla i mým očím skrytá. Milovala jsem zdejší lesy, a proto jsem si náramně vychutnávala ten pohled, který tady měli. Prosklené celé zdi. Bylo to, jako bychom bydleli v korunách stromů.

„Bello?“ vylekal mě Edward, když vstoupil do našeho pokoje. Zrovna jsem stála u okna a dívala se do lesa. Byl to pohled k nezaplacení. Balzám na mé nervy, které se šponovaly každým dnem víc.

„Táta se ptá, jestli se už chceš podívat na miminko nebo jestli to necháme až na zítra?“ Všichni byli tak potichu. Skoro jako bych tu byla sama. Žádné klasické zvuky, které jsou v každém normálním domově, tu nebyly.

„Klidně hned,“ řekla jsem a pomalu přešla k Edwardovi. Společně jsme pak došli do otcovy pracovny, kde už měl vše připravené. A opravdu nevynechal vůbec nic…

Ležela jsem na lehátku a nervozitou si žmoulala prsty na rukou. Když se ke mně otočil doktor, opatrně jsem si vytáhla tričko. Dnes už to vypadalo, že se mi bříško lehce nadouvalo.

Vystrašeně jsem se podívala na monitor, který zapnul, a zhluboka se nadechla. Edward musel můj strach vycítit, protože přistoupil k lůžku a chytil mě za ruku. Podívala jsem se na něj a on se na mě mile usmál. Jako by říkal, že jsme v tom spolu. A opravdu jsem to tak v tom okamžiku cítila.

„Membrána je moc silná. Není nic vidět,“ řekl doktor potichu.

„Co to znamená?“ ptala jsem se vystrašeně. Místo odpovědi si doktor vyměnil dlouhý pohled se svým synem.

„Carlisle, já se ptám, co to znamená,“ nedala jsem se a dál žádala odpovědi.

„Bello –“

„Netlumoč, já si poslechnu originál,“ utnula jsem Edwarda okamžitě.

„Jde o to, že díky genům z otcovy strany se dítě obalilo do silnější membrány, přes kterou nám nedovolí proniknout.“

„Z jakých otcových genů? Co to znamená?“ Teď už jsem byla vážně zmatená.

„Měl bys jí to říct, Edwarde. Tohle by pro ni mohlo být nebezpečně,“ přemlouval svého syna.

„Říct co?!“ vyletěla jsem do sedu, srdce mi běželo o sto šest.

„Nemůžu. Není na to připravená. Ona –“

„Edwarde! Čekám naše dítě! Ať je to cokoliv, prosím tě, řekni mi to! Já tě žádám… Ať je to cokoliv, já to zvládnu. Potřebuju to vědět…“ Držela jsem ho za ruku a naléhavě ji mačkala. Díval se mi do očí a jeho výraz byl plný bolesti. „Prosím!“ zanaléhala jsem. „Je to naše dítě,“ zašeptala jsem už skoro neslyšně. Chytil mou ruku a pevně ji sevřel. S rozšířenýma očima od nedočkavosti jsem se na něj zahleděla a čekala.

„Bello, já nejsem obyčejný člověk. Zemřel jsem už hodně dávno. Já jsem… upír,“ řekl a myslel to opravdu vážně. Nevěděla jsem, proč mi tohle říká, ale v té chvíli se mi navalilo. Mžitky před očima se vyrojily celkem rychle, pak už jsem jen ztrácela vidění i sluch a padala…

„To je teda síla! To snad není pravda!“ bědovala jsem a lítala po pokoji jako bílá pomsta.

„Takovou kravinu!“ soptila jsem jako papiňák a házela věci zpět do tašky. Protože tady nebudu. Tady teda ne!

„Bello, prosím tě, uklidni se. Všechno ti vysvětlím,“ pokoušel se mě Edward uklidnit celou tu dobu, co jsem zase přišla k sobě.

„Vysvětlit?! Co prosím tě?! Co bys mi asi tak ještě mohl říct? Že jsou na zemi vlkodlaci a víly? Nebo snad dokonce mořské panny?! Tak toho mě, milý Edwarde, ušetři!“ křičela jsem. „O nic z tohohle jsem se tě neporosila. Stačilo říct díky, beru na vědomí a pak už bychom se nikdy v životě nemuseli vidět! Řekla jsem ti, že od tebe nic neočekávám! Tak proč mi tohle děláš? Proč mě krmíš takovými výmysly?“ ptala jsem se a cítila, jak mě zaštípaly oči. Chtělo se mi brečet.

„Bello, poslouchej mě. To nejsou žádné výmysly!“

„Trhni si!“ křikla jsem, sebrala tašku a rozešla se ke dveřím.

„Bello, přestaň, nebo –“

„Nebo co?!“ otočila jsem se na něj a nenávistně ho sjela pohledem. Ve skutečnosti to byl zrazený pohled, který jsem tím nenávistným jen maskovala. Na chvilku, opravdu jen na malou chvilku jsem doufala, že by přece jen náš příběh mohl skončit dobře. I když začal tak tragicky… Aspoň pro mě to byla tragédie. Na dítě jsem připravená nebyla ani zdaleka. A ještě s chlapem, který si myslel, že je snad upír, tak to už vůbec ne.

„Když jinak nedáš,“ řekl tichým a smířeným hlasem. Než jsem ho stačila poctít dalšími pěknými slovy, vzal mě za ruce a opatrně mě vysadil na svá záda. Pak se rozeběhl a skočil…

 

„To je neuvěřitelné,“ kochala jsem se okouzleně pohledem z útesu na západ slunce. „A kde že to jsme?“ ptala jsem se, aniž bych se na něj podívala. Potom, co všechno mi řekl a vyprávěl, byl tenhle pohled něco tak uklidňujícího a krásného.

„V Kanadě,“ vydechl. Stál kousek ode mě a hlídal, aby se mi nic nestalo.

„Tam jsem nikdy nebyla,“ usmála jsem se. Moře bouřilo, jak pod námi naráželo o skály. Slunce nabíralo oranžový až rudý odstín. Bylo to jako z pohádky.

„Tak teď už jo,“ usmál se. Odtrhla jsem pohled od té nádhery a podívala se na tu druhou. Tu, co tu stála kousek ode mě. Tu, co jsem chtěla, aby nikdy neodešla.

Jeho tvář se v záři slunce třpytila jako ten nejkrásnější diamant. Díval se na mě pohledem, který mi způsoboval poletování motýlů v břiše. Pohledem, který mě dostával do kolen. Přesně pro tenhle pohled bych chtěla být znovu v tom baru. Věděla jsem, že i teď, když jsem věděla, jak to dopadne, bych to udělala znovu. Znovu bych vzala za kliku a znovu bych se stala jeho.

„Nemůžu uvěřit, že se tohle všechno děje. Je to… jako jiný svět,“ vysvětlila jsem své myšlenky.

„Uvidíš, že to brzo přejde. Že všechno bude zase v pořádku,“ zašeptal, aby tenhle okamžik neporušil. Udělal krok ke mně a natáhl ruku. Neváhala jsem a podala mu tu svou. Přistoupil ještě o kousek blíž. Pohlédla jsem mu do tváře a rukou mu něžně přejela po líci. Byl tak neskutečně krásný… Tak neskutečně opravdový.

„Já nechci, aby to přešlo,“ zašeptala jsem sotva slyšně. Lehce se pousmál a sklonil se ke mně. Stoupla jsem si na špičky a letmo ho políbila. Tohle bylo ještě lepší než posledně. Už jsem zapomněla, jak skvěle líbá a jak je sladký…

„Myslím, že bychom se měli vzít,“ zašeptal mi do vlasů, když jsem si opřela hlavu o jeho hruď a ještě chvilku si vychutnávala ten pohled.

„Cože?“ vyjekla jsem překvapeně a o krok od něj odstoupila. „Co jsi to řekl?“ Jestli jsem se nepřeslechla…

„Že si myslím, že bychom se měli vzít,“ zopakoval a nedůvěřivě si mě měřil pohledem. Zaraženě jsem se na něj dívala a zrychleně mrkala.

„A co… A jak… Jak si to jako představuješ?“ začínala mě chytat panika. Z té žádosti. Ne, ne, z té svatby… Nebo… Sama jsem asi nevěděla. Možná proto, že to bylo tak nečekané a náhlé. Nebyla jsem připravená… Ale to tenhle měsíc nebylo poprvé, co jsem se v tomhle stavu nacházela.

„Já chci dodělat školu… A ty máš svůj život… A pak taky Oliver… To…“

„Jaký Oliver?“ zeptal se, značně zaskočený.

„No, náš Oliver,“ vysvětlila jsem.

„Nevěděl jsem, že už máš jméno,“ pronesl dotčeně. Nahodila jsem nevinný úsměv a bezradně rozhodila rukama.

„Ale líbí se ti, že?“ usmála jsem se tak křečovitě, až to přešlo v bolestivou grimasu.

„Líbí,“ přitakal a lehce se usmál.

„Jak víš, že to bude kluk?“ zajímal se.

„Nevím, myslím... Chci,“ usmála jsem se a znovu se otočila k západu.

„Takže?“ vyzval mě, abychom se vrátili k tématu.

„Všechno je to tak komplikovaný a složitý…“

„Nikdo neříkal, že to bude jednoduchý,“ oponoval mi.

„Všechno totálně naruby," zašeptala jsem a podívala se mu do očí. Díval se na mě a tiše se mnou souhlasil.

„Dobře. Vezmeme se, ale mám jednu podmínku,“ řekla jsem. Přistoupil blíž, asi aby ji slyšel líp.

„Jednou, až dodělám školu, proměníš mě. Tak jako Carlisle proměnil tebe,“ vyslovila jsem a byla ve mně malá dušička. Stál jako kus kamene, bez jediné emoce. Jen do mě opíral své zlaté oči plné otázek a nevyřčených pravd.

„Chci být se svým dítětem navždy,“ řekla jsem, abych mu vysvětlila své důvody.

Lehce přikývl, ale nahlas nic neřekl. Jeho jinak průzračné oči potemněly a nabraly temnější odstín. Přitáhla jsem se k němu a vášnivě ho políbila. Tak jako ještě nikdy. A už tehdy jsem věděla, že takových nikdy bude ještě spousta.

 

Celé moje těhotenství probíhalo poklidně. Až se doktor divil. Neměla jsem žádné neobvyklé bolesti nebo strasti. Až na občasnou únavu, která byla jen na překážku. Plány a přípravy na svatbu nám zabíraly hodně času. Do toho všeho jsem se ještě musela učit. A tak jsem byla ráda, že mi Cullenovic holky tak ochotně se vším pomáhaly. Ano, ani v těhotenství jsem školu nepřerušila. A přestože jsme bydleli ve Forks, Edward mě ochotně na každou zkoušku a důležitou přednášku vozil. Když jsem úspěšně uzavřela semestr, přípravy byly v plném proudu. Sice jsem byla v pátém měsíci těhotenství, a tak jsem si svou svatbu opravdu nepředstavovala, ale kdo může říct, že měl vždy všechno ve svém životě tak, jak si to představoval? A kdo může říct, že měl svatbu v únoru? Já ano, a nikdy bych si svou svatbu nevysnila lépe než přesně takovou, jaká byla ta naše.

Letní semestr jsem ukončila o pár týdnů dříve a musím přiznat, že ve vysokém stupni těhotenství to nebylo nic jednoduchého. Ale já byla holka z Forks, nás jen tak něco nezlomilo. Když přišel ten den, kdy Carlisle naplánoval císařský řez, všichni byli velmi nervózní. Báli se, co z toho všeho vzejde. Upíři… Pořád tak tvrdohlaví a neoblomní. Ale já věděla, že to nemůže dopadnout špatně. Že naše děťátko žádné monstrum nebude. A tak jsem se už nemohla dočkat, až tu bude s námi.

Místo mého vysněného Olivera se nám narodila holčička. Bylo to velké překvapení, které nikdo nečekal, hlavně já ne. Ten okamžik, když mi to Edward řekl, nikdy nezapomenu. Byla jsem v šoku, ani žádné holčičí jméno jsme neměli vymyšlené, a tak z toho nakonec vznikla naše krásná Renesmé.

Byl to náš poklad, který jsme všichni střežili jako oko v hlavě. Užívali jsme si každé minuty s ní a každá minuta s ní byla nezapomenutelná. Když jsem o dva roky později úspěšně odpromovala, oba dva mé poklady tam ten den byly se mnou. Nikdy nezapomenu na ten okamžik, když jsem se na ně z pódia dívala. Pochopila jsem totiž, že oni dva jsou to, co jsem ve skutečnosti chtěla v životě nejvíc.

A tak když se mě má dcera po několika letech zeptala, kdy jsem se vlastně zamilovala do jejího táty, nemusela jsem moc dlouho přemýšlet nad odpovědí.

„Zatímco jsem tě čekala,“ usmála jsem se a pohladila ji po jejích nádherných, hustých kadeřích a pohled stočila na jejího tátu, který stál opřený ve dveřích a pozoroval nás. Protože jak často rád s oblibou říkal, nesmrtelnost nám slušela a byl to prý pohled k nezaplacení.

 


Pokud někdo došel až sem, pak děkuju za jeho čas a klaním se před tím výkonem. Vím, že povídka není nic originálního ani světobornýho, no, já musela ukojit svou momentální chuť napsat něco z tohohle soudku. Snad jste si odnesli alespoň kousek dobrého pocitu a třeba mi tu i zanecháte nějaký ten komentář.

Psaní zdar! Váš Mmoník.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Život naruby:

 1
16.07.2015 [11:24]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

23. Blanina
17.10.2014 [8:57]

Nááádhera, nemám slov Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

22. magda
03.12.2013 [20:25]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

21. Anna
21.09.2013 [20:11]

Krása Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

20. Sandner
08.09.2013 [16:29]

Emoticon

19. Lucka
07.09.2013 [19:37]

naprosto nádherné Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

18. danje
05.09.2013 [12:08]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

04.09.2013 [22:59]

no páááni parádní povídka, moc se mi líbila. Jen druhá půlka byla trochu uspěchaná Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
miluji krásné konce povídek Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

04.09.2013 [12:02]

daslli141 Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

15. Seb
03.09.2013 [22:30]

Povídka se mi moc líbila, takovéhle momentální chutě můžeš mít často, stojí to za to. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

02.09.2013 [16:27]

Elisme7 Emoticon Emoticon Emoticon

13.
Smazat | Upravit | 02.09.2013 [12:40]

Nádhera

02.09.2013 [12:29]

KristenPattinsonTwilightWau!Wau!Wau! Moni, to je... úchvatný, úžasný, dokonalý, překrásný? Ne! Je to něco víc, protože dokonalost sama, všechno sedělo, všechno do sebe zapadalo a já jsem z toho upřímně paf! Emoticon Krása, prostě, no... Jinak se asi vyjádřit nedokážu. Emoticon Bylo to fakt úžasný, a když jsem si povídka všimla na tvém shrnutí, moooooooooooc jsem se na ni těšila. Emoticon Musím s tebou neouhlasit, protože mně to přišlo velice originální. Emoticon Emoticon Rozhodně souhlasím s předchozím komentářem. Bylo to jako pohádka, ale přitom tak reálné. Což je teda výkon napsat, to máš za to můj obdiv. Emoticon A nejen za to. Prostě úžasná povídka, kerá se ti fakticky povedla. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

11. Marvi
02.09.2013 [11:21]

MarviKrásná povídka, která se mi moc líbila!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

02.09.2013 [10:01]

Dianeh001Já... ty... tohle... WOW! Emoticon Promiň, asi bych měla napsat něco srozumitelnějšího, ale já prostě nemůžu. To byla prostě nádhera. Emoticon Emoticon Bylo to tak krásné a pohádkové a zároveň to bylo naprosto podobné realitě. Emoticon Ta scéna na obědě jak tam na sebe řvali byla prostě úžasná. Emoticon Asi zním jako blbec, ale tahle část se mi z celé té úžasné povídky líbila nejvíc. Emoticon

9. PCullen
01.09.2013 [23:13]

Povídka byla senzační! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Moc se mi líbila. :-)

8. tina
01.09.2013 [23:02]

Krásná povídka Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

7. Car
01.09.2013 [22:38]

Nádherná povídka Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon krásná oddechová povídka se šťastným koncem a pro mě ani ne moc uspechaným dějem Emoticon krásné zpracované téma Emoticon Emoticon Emoticon

6. BabčaS
01.09.2013 [21:17]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

5. marushka
01.09.2013 [21:13]

Super jednorázovka!! Emoticon Já moc na trailery nekoukám, ale asi to změním. Protože tenhle byl super Emoticon

01.09.2013 [20:07]

kiki11Nádherná jednorázovka. Emoticon Píšeš bombasticky. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

3. tess
01.09.2013 [18:16]

parádní povídka :) Snad brzy napíšeš další, dobře se to četlo :) Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

01.09.2013 [17:24]

DopeStars Mne sa táto poviedka veľmi páčila, hoci mala trošku rýchly spád, ale hlavné je, že to skončilo tak, ako to mám rada - happyendom :) Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

01.09.2013 [16:39]

lololkaPáni tak to byla skvělá oddechovka Emoticon A ten trailer je bombovej Emoticon Emoticon Miluju tvoje jednorázovky, protože je dokážeš napsat tak úžasně a i když se to někomu zdá ohrané, stále to má svojí originalitu Emoticon Těším se na další povídky od tebe Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!