Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Žiletko, má lásko - 1. část


Žiletko, má lásko - 1. částMoje první jednorázovka, tak doufám, že se vám bude líbit. Není to nic moc, jednou v noci jsem se probudila a v hlavě mi běžel tenhle příběh a později v noci se mi zdál i takový sen. Doufám, že si ji přečtete a potom mi napíšete nějaký ten komentík♥ (kritiku)... Název je stejný, jako název písničky od Imodium. P.S.: Se sebepoškozováním nemám zkušenost (naštěstí), tak přesně nevím, co se s tím člověkem děje. Tak prosím, berte na to ohledy... Děkuji Elii

Žiletko, má lásko

Pusťte si písničku

„Edwarde, proč?“ zašeptala jsem a hned na to se probudila. Rukou jsem šátrala kolem sebe a najednou jsem narazila na něco tvrdého a studeného. Na Edwarda, na mou životní lásku. Spal jako zabitý (je poloupír). Ano, můj přítel je poloupír. Miluji ho a vždycky ho milovat budu a dokonce on miluje mě, což bych před pár týdny vůbec neřekla. Proč?

Vstala jsem, chtěla se osprchovat a obléknout. Šla jsem ke skříni a vytáhla si černé jeany, k tomu modré tričko s dlouhým rukávem, kterých jsem měla hodně, to kvůli mým jizvám a samozřejmě jsem si vzala spodní prádlo. Zalezla jsem do koupelny a tam nakonec vlezla do vany. Ponořila jsem se do vody plné pěny a vzpomínala...

Před pár týdny

„Edwarde, pojď ke mně,“ řekla jsme mu, chtěla jsem se s ním milovat. Stále jsem byla panna a on prý byl stále panic.

Asi mě prokoukl, protože řekl: „Zlato, promiň, musím si ještě něco zařídit.“ A zmizel.

Achjo, takhle je to pokaždé. No nic, zase jsem to neřešila a šla jsem si připravit věci do školy a pak do postele. Těšila jsem se na ráno až zase jako dokonalý pár přijedeme ke škole a tam na nás budou ostatní závistivě koukat. Jo, kdybych věděla, tak do té školy nikdy nevkročím, ale osud to chtěl jinak.

Když jsem se ráno probudila, tak svítilo sluníčko. Takže dneska mě čeká škola bez Edwarda. Škoda...

Nasnídala jsem se a už jsem musela jet do školy, jinak bych nestíhala. Když jsem přijela do školy, bylo docela pozdě, ale i tak bylo na parkovišti dost lidí. Koutkem oka jsem zahlédla Jessiku jak si to ke mně štráduje. Nesnášela jsem ji a ona nesnášela mě kvůli Edwardovi. Ona ho chtěla, ale on byl můj.

„Zdarec, Swanová.“

„Ahoj, co potřebuješ?“

„Jen jednu malinkou otázečku.“

„No? Čekám.“

„Jakej je Edward v posteli?“ vyhrkla na mě otázku, kterou bych nikdy nečekala.

„Nevím,“ špitla jsem. Neměla jsem moc ráda, když si mě nikdo všímal.

„Ty si s nim ještě nespala?“ vysmála se mi.

„No a? A proč tě tu vůbec zajímá?“ Nevěděla jsem, kam tím míří.

„Jen tak, jenom jsem si s tebou o něm chtěla popovídat, protože v posteli je vážně třída!“

„Cože? Co to tady povídáš?“ vykoktala jsem.

„No, včera jsem se s ním vyspala,“ řekla jako by nic.

„Nevěřím ti,“ vykřikla jsem na ni. Nevěřila jsem jí, nebo jsem si to spíše namlouvala.

„Jo? Kecám, tak se podívej na tohle.“ Celá vysmátá po mě hodila igelitku. Koukla jsem dovnitř a nestačila jsem koukat, Byla tam Edwardova košile, co měl včera na sobě, když ode mě odcházel. Ten hajzl, jak mohl???

Chtěla jsem ještě něco říct, ale ta nána už tam nebyla. Rozhlédla jsem se a viděla jsem ji, jak zachází do budovy školy. Ještě se otočila a křikla na mě: „Bellinko? Mohla bys mu to vrátit?“

Cítila jsem, že už se dlouho neudržím na nohou, tak jsem odemkla auto a nastoupila. Jela jsem rychle, tedy spíše rychlostí, která nedělala problém mému autíčku. Dojela jsem domů, věci hodila na zem a vyhrabala z tašky mobil, začala jsem psát SMS:

Okamžitě ať jsi u mě a je mi jedno, kde jsi. Je to naléhavé. Stiskla jsem odeslat a jen jsem čekala. Během 10 minut někdo zvonil a já věděla, že je to Edward.

„Nádech  - výdech, nádech  - výdech, nádech  - výdech,“ párkrát jsem si potichounku řekla.

A už jsem stála u dveří a otevírala je.

„Bells, co se stalo?“ zeptal se mě. Neodpovídala jsem mu a jen ho vtáhla dovnitř.

„Bello? Co se děje, proč pláčeš?“ Otočila jsem se k němu zády a šla jsem najít tu igelitku od té nány, která ležela na podlaze. Vzala jsem ji, otočila se a vrhla na něj zhnusený pohled a hodila jsem po něm tu igelitku. Vyjeveně na mě koukal.

„Co to je?“ optal se.

Tohle ti posílá Jessika, zapomněl sis to u ní a teď vypadni.“ To poslední slovo jsem zařvala. Hned, jak jsem řekla slovo ,Jessika‘, tak už věděl. Nadechl se, že mi to vysvětlí, ale já jsem ho zarazila dřív, než stačil vydat jedno jediné slůvko.

„Čemu jsi na slově VYPADNI nerozuměl?“ zařvala jsem a viděla jsem, jak couvá. Hlavní dveře byly ještě otevřené a on už stál za nimi, pomalým krokem jsem k nim přišla a vší silou jsem mu je zavřela rovnou před nosem. Slyšela jsem jak zašeptal: „Promiň mi to, lásko, já ti to vysvětlím.“

„Nic nevysvětlíš,“ zašeptala jsem.

Slyšela jsem startování jeho auta a padla jsem na zem a tam plakala, křičela a zase plakala. Ještě že sem nikdo nepřijde. Táta zemřel před rokem a máma o mě nejeví zájem, ale mně to nevadí. Peníze mám, takže hlady nepadnu a do teď jsem měla i přítele, ale to už je asi minulost.

Zvedla jsem se ze země a šla do kuchyně. Zde mi pořádně došlo, že ta mrcha Jessika mi to řekla schválně, a tak jsem začala rozbíjet všechno, co mi padlo do ruky... Talíře lítaly, skleničky taky a všude byly střepy, nakonec jsem se zhroutila a jen jsem tak seděla na zemi a koukala na tu spoušť. Můj zrak hypnotizoval ty kousky střepů a jak jsem byla naštvaná a zklamaná, tak jsem jeden popadla a řízla se s ním do ruky. Koukala jsem na těch pár kapiček krve a cítila, jak ta všechna bolest z mého těla postupně odchází. Byl to krásný okamžik, avšak ale netrval věčně. Po chvíli se mi pocit zklamání, bolesti a hlavně zrady vrátil, a tak jsem se znova řízla. Ten střep byl tupý, ale tím to bylo lepší. Když jsem tak koukala na tu krev, v mysli mi běžela otázka, co by teď dělal Edward, ale rychle jsem ji zahnala. On tu není, on mě zklamal. Odteď žádní Cullenovi. S nikým ve škole se nebudu bavit. Stane se ze mě jen chodící holka bez života. To on mi vzal duši, já ho milovala a vždycky milovat budu a to on mě zklamal.

Musela jsem usnout na zemi v kuchyni, protože když jsem se probrala, tak jsem tam ležela. Rozkoukávala jsem se a konečně jsem si vzpomněla, co se včera stalo. Ty dvě jizvy od včerejšího říznutí byly zaschlé, ale radši jsem si je vydezinfikovala. V koupelně jsem měla pár žiletek, tak jsem si dvě pro jistotu vzala, ale nevydržela jsem to a musela se říznout. Byla to úleva, ten jeden tah odplavil všechno zlé a já se mohla v klidu připravit do školy. Vzala jsem si nějaké kalhoty a k tomu triko s krátkými rukávy, ale v tom mi byly vidět ty jizvy. Tak jsem si vzala potítko, které jsem ve skříni našla. Nesnášela jsem je a věděl to i Edward. Ne, nesmím na něj myslet, opakovala jsem si stále do kolečka.

Už jsem stála před školou, ale dnes jsem tu byla docela brzo, protože tu nikdo ještě nebyl, tak jsem si sedla na lavičku před hlavní budovou a najednou jsem začala panikařit. Co udělám až ho uvidím? Nepůjde za Jessikou? A co Alice, která je moje sestra a i nejlepší kamarádka v jednom?

Tolik otázek, ale ani jedna odpověď. Ze stresu se mi začaly klepat ruce. Rychle jsem z batohu vytáhla žiletku a řízla jsem se a hned mi bylo lépe. Už jsem si nekladla ty otázky, teď jsem se zabývala tím, jak náplastí přelepit tu tekoucí ranku a na to nasadit potítko, aby to neproteklo. Jenže Cullenovi to stejnak ucítí a budou se vyptávat. Nic jim neřeknu. Jen bych začala brečet.

Po chvíli začaly na parkoviště přijíždět auta a mezi nimi jsem poznala i jeho Volvo a Emmettův Jeep. Snažila jsem se mít na tváři neutrální výraz, ale asi mi to moc nešlo. Když vystoupili hned se na mě Edward podíval a ve tváři měl bolestný výraz a když se všichni nadechli a ucítili mou krev, tak se na mě pro změnu podívali všichni a Rosalie, která mě moc neměla ráda, se na mě koukla soucitným pohledem a potom hodila po Edwardovi zlostný pohled. Nevšímala jsem si jich a prostě jsem se vydala na svou první hodinu, kterou jsem měla, bohužel, s Emmettem.

Jenže, Emmettovi asi nedošlo, co Edward udělal a rozeběhl se za mnou, aby mě (jako vždy) doprovodil na tu hodinu. Ale já jsem si ho nevšímala, šla jsem prostě dál.

„Bello, počkej na mě.“

„Nechte mě na pokoji,“ zakřičela jsem a rozeběhla se do učebny angličtiny.

„Ty tupče, cos to udělal?“ Slyšela jsem ještě Emmetta, jak řve na Edwarda. On, Emmett a křičel? A ani se u toho nesmál? Tak to je pecka. Oni se asi i pohádali, protože s Edwardem ve Volvu jela jenom Alice.

Na hodině

Přiběhla jsem tam a moc lidí tam ještě nebylo. Musela jsem, prostě jsem musela, protože se to asi stalo mou závislostí. Musela jsem se říznout. Musela jsem vidět tu červenou tekutinu téct po mé ruce. Ne, já nemusela, já jsem chtěla. Vytáhla jsem žiletku, kterou jsem si ráno ještě vložila do malé krabičky, aby se mi neušpinila, pak jsem si sundala potítko a nenápadně jsem se rozhlédla po třídě a nikdo si mě naštěstí nevšímal. Přiložila jsem ji k zápěstí a jedním tahem jsem jela. Tohle byl nejdelší řez, co jsem zatím udělala. Koukala jsem na tu krev a pomalu se dostávala do klidu, když jsem si všimla, že do třídy vstoupil Emmett a šokovaně na mě pohlédl. Nesmál se, což nebylo normální. Jeho zlaté oči mu potemněly a když se znovu a pořádně nadechl, tak poklepal hlavou, jako kdyby nechtěl věřit tomu, co vidí a cítí. Rychle jsem to utřela, zalepila náplastí a schovala pod potítko. On se trochu vzpamatoval a jelikož sedí vedle mě, tak přišel k naší lavici a posadil se.

„Bello, co to vyvádíš?“ zeptal se mě a přitom ukázal na mou ruku.

„Co je ti do toho? Každej má depku a každej ji řeší jinak.“

„Nemusíš to řešit takhle.“ Jeho hlas se zlomil.

„Emmette, ale já nemám na výběr, já nemám rodinu jako ty, kde se tě všichni zastanou, chápeš?“ Cítila jsem, že účinek předchozího řezu už moc dlouho nevydrží.

„Bello, ale ty máš rodinu.“

„Jo? A povíš mi jakou?“ zeptala jsem se sarkasticky.

„Nás, copak ty to tak nebereš?“ Bylo na něm vidět, že si už není ničím jistej.

„Brala jsem to tak, než Edward...“ nechala jsem to vyznít do ztracena.

„Na Edwarda kašli. Kdyby jsi viděla, co se dělo doma. Nikdo se tam s ním pořádně nebaví, Esme je celá nešťastná, Carlisle je radši v práci. A i Hrozinka moje si o tebe dělá starosti, Jasper zase, když cítil všechny tvoje pocity ráno, tak to s ním málem šlehlo, protože byl zvyklý, že z tebe sálala láska a radost na 100 kilometrů. Nevím, zda sis všimla, ale Alice má na sobě stejné kalhoty jako včera, protože byla celou noc zavřená v pokoji a truchlila a já už nemám nikoho, z koho bych si mohl dělat srandu, aniž bych věděl, že mi nic nemůže udělat,“ řekl to tak, že jsem ho najednou chtěla obejmout, ale nesměla jsem. Není moje rodina. Bohužel.

„Emmette, ale já už dál nemůžu, už dlouho jsem držela krok s nadpřirozenem a chtěla jsem s Edwardem spát, ale on mi vždy řekl, že je to nebezpečné, a pak se dozvím, že spal s Jessikou? Promiň, ale jestli chtěl zkusit, jestli by mi neublížil, tak si alespoň mohl vybrat někoho jiného, třeba někoho, koho neznám a prosím tě, mohl by sis mě přestat všímat? Mluvit na mě? A tak? A prosím, vyřídil by jsi to ostatním?“

„Bells, tohle nám nemůžeš udělat.“ Jeho výraz vypovídal, že mu na mně vážně záleží.

„Neboj se, nikomu nepovím, co jste, takže se ničeho bát nemusíte.“

„Ty to nechápeš, o to nám vůbec nejde, my chceme tebe, ty jsi naše rodina za všech možných situací. Prostě nám nemůžeš zakázat, abychom se s tebou bavili. Na to si nám až moc přirostla k srdci.“

Chtěla jsem mu na to odpovědět, ale už zazvonilo. Začala jsem vnímat hodinu, když v tom na mě přišlo to, čeho jsem se obávala. Začali se mi neskutečně moc klepat ruce, potila jsem se po celém těle. Už jsem závislá na sebepoškozování. Musím, jenže problém je v tom, že vedle mě sedí upír. No co, snad má nějaké sebeovládání, ne?

Na záchodky nemohu, protože angličtinářka nepouští a já se prostě teď musím říznout. Otočila jsem se k Emmettovi zády, z batohu jsem vytáhla ,svůj poklad‘ zvaný žiletka, z ruky jsem sundala potítko, náplast a jedním tahem jsem opět rozřízla jizvu, kterou už jsem tam měla. Cítila jsem se neskonale dobře, všechna moje bolest odešla a vystřídal ji klid. Ale moc mi k tomu nepomáhalo, když jsem ucítila, jak se vedle mě Emmett napjal. Otočila jsem se tak, že jsem byla čelem k učitelce a jelikož jsem seděla u okna a Emm po mé pravici a já se řezala do pravé ruky, tak to měl na očích. V jeho, teď už černých očích jsem viděla bolest, jak z toho, jak se musel ovládat, tak i z toho, co mi udělal Edward.

„Bello, nedělej to, prosím. Najdeme řešení na to všechno, jen si neubližuj. Ubližuje to mně, i tobě a to nic neříkám o ostatních.“

„Emmette, ne, už jsem řekla, tohle je moje cesta, moje věc a já si to musím protrpět.“

„Ale proč, Edward je na dně, ty jsi na dně, no možná ještě níž a my ostatní se na to musíme koukat. Ničí tě to být bez něj, jeho ničí být bez tebe...“

„Nevím proč, ale nemusí ho to ničit. Stejnak si najde někoho lepšího, nějakou krásnou upírku. Proč by chtěl mě? Když já jsem jenom obyčejný člověk, co za pár let zemře.“

„Bello, ty nejsi jen obyčejný člověk. Tyjj si dokázala to, o co jsme se tak dlouho pokoušeli. Ty si Edwarda od základů změnila. Vždycky s ním byla nuda, ale teď? Teď s ním byla sranda, Jasper se doma držel jenom u něj, protože ty jeho pocity byly plné lásky, radosti a spokojenosti. Jenže teď je to zase všechno při starém.“

„Emmette? Tak proč, když mě tak moc miluje se vyspal s Jessikou?“

„Ona ho donutila.“

„Cože? Myslíš si, že jsem blbá?“

„Ne, Bello, to si nemyslím. Ona má takový dar.“

„Cože? Jaký dar. Takže i normální člověk může mít nadpřirozený dar?“

„Normální člověk?“

„Proč se tomu divíš?“

„Edward ti to neřekl?“ Jen jsem zakroutila hlavou.

„Ona není jen ,normální člověk‘ ona je stejně jako Edward poloupír.“

„Jo jasný, to všechno mění, když mu nemůžu dát já, tak mu dá jiná, lépe řečeno holka/děvka stejného původu. Fakt skvělý.“

Už chtěl zase něco říkat, ale naštěstí už zazvonilo a já si rychle sbalila věci a utíkala jsem na nejbližší záchodky a tam, provést to, na co jsem si tak rychle zvykla. Byly to záchody docela dál a moc lidí tam nechodí, tak jsem se tetelila blahem, že si ten pocit ,štěstí‘ vychutnám, ale mýlila jsem se. Zrovna když jsem byla v tom nejlepším a koukala na tekoucí krev, jak pomalu odplavuje bolest z mé hlavy, někdo vstoupil do místnosti a hned na to se rozrazily dveře od mé kabinky a tam stála Rosalie, koukala na mě černýma očima, které byly plné bolesti. Bolesti z toho, co udělal její bratr.

„Bello,“ vypadlo z ní zdrchaně. Klekla si ke mně a objala mě svou studenou rukou.

Já jsem se jí schoulila v náručí a plakala. Po chvíli jsem si vzpomněla na to, co jsem si říkala doma. Budu se vyhýbat všem z jejich rodiny a teď tady brečím, schoulená v jejím náručí. Dost, Bello, vzpamatuj se.

Odtáhla jsem se od ní, vstala jsem a chtěla odejít, když v tom do místnosti vstoupila Alice. Moje dokonalá, nejlepší kamarádka.

„Bello, proč si ubližuješ?“ To bylo jediné, co řekla.

„Já – já musím jít.“

„Nikam nepůjdeš, dokaď mi neodpovíš,“ zvýšila na mě hlas.

„Laskavě na mě nekřič. Nemám vám, co vysvětlovat. Vlastně já už nemusím nic nikomu vysvětlovat. Jsem sama na tomhle světě. Nemám rodinu a vůbec, co je vám do toho?“

„Je nám do toho sakra  hodně. Máme o tebe starost.“

„Najednou máte o mě starost, ale nenapadlo vás, že tohle všechno.“ Ukázala jsem na svoje jizvy, „je kvůli Edwardovi? Kvůli bolesti, kterou mi způsobil? Ano, on rodinu má, která se ho zastane, ale já jsem sama. Chápete to sama?“

„Kurňa, ty nejsi sama, máš nás, copak to pro tebe nic neznamená?“

„Znamenalo to pro mě hodně, ale teď, prostě teď je to jinak. Já jsem jenom bezvýznamný člověk a k Edwardovi se nehodím, zato Jessika je pro něj jako stvořená.“

„Proč myslíš? On ji nechce, on chce jenom tebe, kdybys ho jen viděla včera, když přijel domů, byl celej zdrchanej, naštvanej sám na sebe, naštvanej na Jessiku za to, že ho donutila, a pak ti to ještě řekla...“

„Nevím proč, ale nutit ho určitě nemusela a nevím proč by byl zrovna naštvanej na Jessiku. Vždyť k sexu jsou potřeba dva lidé.“

„On s ní spát nechtěl.“ Zase jsem to ukončila, než stačila něco říct. Ach, Alice, ani nevíš, jak bych se mu teď chtěla schoulit v náručí, odpustit mu všechno a na všechno zapomenout, ale copak to jde?

„To vykládej někomu jinému. A já už musím jít.“

„Bello, prosím.“

Vyběhla jsem z té místnosti, po tvářích mi tekly slzy a navíc mě čekala biologie. Biologie s Edwardem. To bude hrozný, nejenže budu sedět vedle něj, ale taky se na mě bude snažit mluvit a co mu řeknu?

Vpadla jsem do třídy a všimla jsem si, že tu ještě není, ale učitel tu už byl. Ještě ale nezvonilo. Připravoval si něco na promítání. Lavice byly v každé hodině plné, ale všimla jsem si, že vzadu jedna přibyla. Šla jsem pomalu k učiteli.

„Dobrý den, pane profesore. Mohla bych se vás zeptat na něco?“

Otočil se ke mně čelem a řekl: „Dobrý den, slečno Swanová, jen se ptejte, od toho tady jsem.“

„Kdo bude sedět v té nové lavici?“

„Ale, ta je tady jenom tak, pročpak?“

„Mohu si tam sednout? Už nechci sedět s Cullenem.“

„Ano, jistě.“ A zase se otočil ke své předchozí práci.

Rychle jsem si tam šla sednout a vedle na židli jsem hodila věci a jen tak nepřítomně koukala po třídě, protože už sem začaly vcházet skupinky mých spolužáků. Mezi nimi i Mike, Eric, Angela a jiní. Naštěstí si mě nevšímali. Ale po chvilce vstoupil i Edward. Kouknul se na naší lavici a když mě tam neviděl, jeho tvář se zkroutila do bolestné grimasy. Pak se ale nadechnul a svůj pohled stočil na poslední lavici, tedy na tu, ve které jsem seděla. Po tváři mu přeběhlo tolik pocitů, že jsem je nestačila zaregistrovat, ale jeden jsem poznala... tedy dva. Lásku a bolest.

Chtěla jsem se rozeběhnout a skočit mu do náruče, ale copak to jde? Zatím se mi nestačil ani omluvit a třeba to ani neplánuje, co já vím. Třeba mu na mně nezáleží. Třeba, třeba, třeba...

Hodina začala, koukali jsme na nějaký dokument, ani pořádně nevím, o čem. Nevnímala jsem ho, byla jsem zaměstnaná svým myšlením, ale pokaždé se mé myšlenky zatoulaly k osobě, která seděla ve druhé lavici.

Ne, nesmím na něj myslet, ale on mi to moc neusnadňoval. Po chvíli se na mě vždycky otočil s tím jeho smutným obličejem. Ne, ne, ne... Konečně zazvonilo a já se mohla vydat vstříc dalším třem hodinám, které jsem naštěstí neměla s žádným Cullenem. Ty tři hodiny jsem jakžtakž přetrpěla a už jsem šla na oběd, jenže tam se na mě všichni, ale úplně všichni koukali takovým povýšeným pohledem, jediný Cullenovic stůl na mě zíral se smutným pohledem. Rychle jsem si koupila trojúhelníček pizzy + k tomu minerálku a rozhodla jsem se, že si to sním venku na lavičce. Tam budu mít klid, ale bude to jiný klid než ten, který jsem v prvních dvou hodinách vyhledávala. (Poslední tři hodiny jsem na žiletku ani nesáhla).

Jak jsem tam tak seděla na lavičce a horečně přemýšlela nad nesmrtelností brouka, tak jsem si ani nevšimla, že mám společnost. Do té doby, než si vedle mě někdo odkašlal, jsem byla v klidu. Vzhlédla jsem a vedle mě seděl Edward.

„Bello, prosím, nech mě to vysvětlit,“ škemral.

„Ne, Edwarde, ne. Ve škole ne. Nechci, aby to bylo tady.“

„Dobře. A můžu na tebe mít jednu jedinou otázku?“ zeptal se s bolestí v hlase.

„Pokusím se ti na ni odpovědět.“

„Proč máš tohle,“ ukázal na mé potítko. „Vždyť ty potítka nesnášíš.“

„Edwarde, na tohle ti lépe odpoví někdo z tvé rodiny a teď už musím jít.“

„Bells, prosím, promiň mi to.“

Utíkala jsem na svou další hodinu. Slzy mi tekly po tváři a ani jsem se je nepokoušela zastavit. Čekala mě poslední hodina a to tělocvik, který z duše nenávidím. Dnes byl ještě k tomu spojený se třeťákama, takže skvělý. Na těláku budu mít za prdelí celou jejich famílii. Ne... Už zase, začali se mi klepat ruce, potila jsem se všude a k tomu se mi zrychlilo dýchání. Musím si zase ublížit. Musím cítit tu euforii. Musím, musím, musím... Doběhla jsem do dívčích šaten a jelikož byla ještě polední přestávka nikdo tu nebyl. Zalezla jsem do sprch věci hodila na lavičku, vyndala jsem ,krabičku poslední záchrany‘, sedla si na zem do sprchového koutu, sundala potítko a náplast, žiletku jsem přiložila na svou kůži a jela jsem. Tenhle tah byl ze všech nejdelší a nejúčinnější, jenže jsem to možná trošku přepískla, protože ta krev nešla zastavit a mě se k tomu začala trochu motat hlava. Snažila jsem se tu tekutinu řinoucí se z mé ruky všemožnými způsoby zastavit, ale nic se mi nedařilo. Také jsem stačila uklouznout a uhodit se do hlavy. Pomalu jsem upadala do bezvědomí, když v tom opět někdo vstoupil do místnosti. Ani jsem nestihla zaregistrovat, kdo by to mohl být a bylo mi to docela jedno, hlavně ať mi pomůže. Poslední, co jsem cítila bylo, jak mě studené ruce, které moc dobře znám, berou a odnášejí mě někam pryč.

„Edwarde, ne, pusť mě, já to mám pod kontrolou,“ podařilo se mi vykuňkat.

„To vidím, jak to máš pod kontrolou. Lásko, já se nemůžu koukat na to, jak se kvůli mně ničíš. Ty jsi moje všechno a já ani nedokážu popsat, jak moc nenávidím tu potvoru Jessiku. Ale neboj, on už ji Aro zkrotí a já se budu co nejvíc snažit, aby jsi mi odpustila.“ To bylo poslední, co jsem dokázala vnímat. Pak jsem upadla do bezvědomí.


 

2. část

Shrnutí



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Žiletko, má lásko - 1. část:

 1
1. EdvardCullen
30.04.2012 [13:40]

to je najkrjsie co som citala Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!