Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Zapomenuté světlo

01.08.2012 (17:00) • • FanFiction jednodílné • komentováno 12× • zobrazeno 2403×

Příjemný prosluněný les za Volterrou se zdál jako pravé místo pro setkání milenců. Mezi šumícími listy, se kterými si volně pohrával lehký jarní vánek, prokluzovalo nespočet slunečních paprsků, jež dodávaly místu romantický nádech. Na hodinách ve Volteře právě odbilo poledne.

Didyme zhluboka nasála vůni lesa a po tváři se jí roztáhl kouzelný úsměv. Zatočila se dokola, nastavila tvář zářivým paprskům. Rudé šaty se jí zlehka vlnily kolem těla.

Tak tedy naposled…

Váhavě zvedla ruku a natáhla ji nad sebe. Vypadalo to, jako by se chtěla chopit slunce. Vzít ho do svých něžných tenkých prstů a schovat ho. Schovat ho třeba do svého srdce. Sledovala svou pokožku zdobenou miliony diamantů. Křišťál, blesklo jí hlavou, diamant… Kouzlo.

Užívala si ten jedinečný pocit, kdy zářila jako hvězda na jasném nočním nebi. Byla jako bohyně… Prozařovala celý les lépe než ta životodárná hvězda.

Pousmála se.

Dovolila nohám, aby se podlomily, a pomalu klesla na kolena. Dlaněmi, prsty pročesávala stébla trávy a každé květiny se dotkla bříškem ukazováčku. Milovala to tu – tenhle les, tohle město… Byl to její domov.

Po chvilce se svalila na záda a zůstala jen tak ležet. Hleděla do slunce, pozorovala třepetání lístků, pokoušela se zachytit zvuk srdcí zvířat i lidí na míle daleko. Její pozornosti neušel ani praskot větviček, ševelení větru či prozpěvování ptáčků. Užívala si poslední okamžiky v tomto kraji. Snažila se to všechno pečlivě vrýt do paměti.

Sen. Byl to sen. Měl brzy skončit, ačkoliv… Kdo ví, co bude po probuzení? Třeba teprve potom pozná pravý smysl života. Začne žít svou věčnost pořádně.

Zavřela oči a snažila se to vše nasát do sebe. Zapamatovat si to všemi smysly, celým tělem. Hmatem, čichem, zrakem, sluchem… Chutí…

Bude krev lidí stejná jako tady? napadlo ji.

Zdánlivé ticho kolem protnul její hřejivý smích. Tisíce zvonečků se roztančily po kraji a dodávaly celému světu život.

Když byla zrozena, byla jediným smyslem jejího bytí rudá krev. Avšak teď…

Smích se opět začal ztrácet do neznáma a ona omámeně ležela na tvrdé zemi.

„Didyme.“

Didyme otevřela oči, ale nenamáhala se zvednout hlavu. Věděla, kdo je příchozí.

„Aro,“ oslovila ho. Slyšela, jak se Aro zastavil pár kroků od jejího ležícího těla.

„Didyme, víš, že nemáš vycházet z hradu. Alespoň ne ve dne. Co kdyby tě někdo viděl!“ pokáral ji.

Posadila se do tureckého sedu a pohlédla svému bratrovi zpříma do tváře. I nadále se usmívala. „Nikdo mě neviděl. Ani neuvidí, pokud nechci!“

„Co tu děláš, Didyme? Proč tu jsi?“ zeptal se s veškerou něhou v hlase. Na očích mu bylo vidět, že poznal, zda se něco děje.

V dívčině tváři se zračil smutek, úsměv jí ze rtů rázem spadl. Přijala bratrovu nabízenou ruku a nechala ho, ať jí pomůže vstát. Jakmile se Didyminy bosé nohy dotkly země, pustila jeho dlaň, Aro ji však stále držel ve vzduchu jako nabídku opory.

„Ne, Aro, tohle ti musím říct sama,“ odmítla. Aro se smutně pousmál, ale ruku spustil. Sklopila oči. „Miluji to tady. Je to můj domov, Aro, ale…“

„Ale?“ zarazil ji.

„Jsem tu svázaná. Spoutaná – v kleci, bez možnosti svobodné volby. Všechny ty stráže a upíři na každém kroku… Omezuje mě to. Cítím se jako ve vězení…“ Nedokázala mu pohlédnout do očí. Nezvládla by snést tu horu bolesti, o které věděla, že se nyní nachází ve tváři jejího bratra.

„Takže…“ hlasitě polkl. „Takže mě opouštíš.“

„Ne! Ne!“ Didyme se mu honem vrhla do náruče. „Ne, Aro, to ne! Jen chceme s Markem začít žít nový život. Něco jiného!“ šeptala mu konejšivě do ucha. Nakonec se odtáhla.

„Věděl jsi, že to přijde,“ namítla. „Viděl si to v našich vzpomínkách a myšlenkách. Věděl si, že to plánujeme. Přál jsi nám to…“

Didyme smutně sledovala, jak paprsky brouzdají po bratrově tváři. Za jak dlouho tohle opět uvidí?

„Budeme tě navštěvovat. Často. Kdykoliv si jen budeš přát,“ slibovala. Aro jako by ji neposlouchal. Omámeně hleděl někam do dálky za ní.

„Já vím,“ hlesl. „Jen… Jen jsem nečekal, že to přijde tak brzy.“ A okamžitě na ni začal naléhat. „Proboha, Didyme!“ Pevně ji objal a zatočil se s ní dokola – tak jako to dělal, když byli ještě lidé. „Sestřičko! Rozmysli si to ještě. Není kam spěchat, vždyť máte celou věčnost,“ prosil ji slovy i pohledem. Zavrtěla hlavou a ruka jí automaticky vylétla k náhrdelníku na krku.

„Už jsme se rozhodli,“ prohlásila.

Na to nic nenamítal. „To je hezký… Hezký kámen,“ pronesl škrobeně.

Vzhlédla. „Že jo?“ Chvilku šátrala po zapínání a pak si náhrdelník sundala. Nechala ho, aby se pohupoval mezi nimi.

Křišťál. Slunce ho prozařovalo svými jasnými paprsky a tvořilo v něm zářivé odlesky duhy jako na jejich kůži.

„Dal mi ho Marcus,“ zaváhala. „Je to… Ke svatbě,“ zašeptala.

Arova tvář se stáhla odporem. „Svatba,“ procedil skrz zuby. „Lidské!“

Didyme ho zlehka uhodila do hrudi. „Je to krásné!“ prohlásila ukřivděným tónem. „Měl bys to ctít. Také jsi byl člověkem!“

„Už nejsem,“ řekl tvrdě.

Didyme si povzdechla.

„Kdy odcházíte?“ tázal se Aro odměřeně a nasadil svou nezaujatou masku.

„Hned… Přišla jsem se rozloučit, chtěla jsem to tu ještě naposledy vidět.“

„Dobře?“ Hlas se mu třásl. Usmála se. Ukazováčkem pravé ruky mu kreslila po tváři všelijaké obrazce a rukou levou ho hladila po havraních vlasech.

„Nebuď smutný,“ zašeptala. Přes třpytící se bratrův obličej přelétl stín hněvu. Náhle svou sestru prudce odstrčil. Nečekala to, a tak klopýtla dozadu.

Aro se k Didyme otočil zády. Vrčel.

„Mělo mi být hned jasné, že ty si mého daru – nesmrtelnosti – nikdy nedokážeš vážit! Změnil jsem tě, abys byla po mém boku, tak jak ti to bylo souzeno, sestro!“ zařval.

„Ne!“ vyjekla Didyme a přistoupila k Arovi blíž. „Ne, Aro, to ne! Nezlob se – prosím!“ vzala jeho ruku pevně do svých dlaní.

„Aro,“ šeptala, „cožpak nechceš, abych byla šťastná? Aby byl Marcus šťastný? Prosím… Prosím!“

Aro nehnul ani prstem.

„Aro, já tě prosím!“ škemrala. „Nezlob se.“

Zhluboka se nadechl. Nastalo pár vteřin ticha. Didyme napětím nedýchala a dál svému bratrovi svírala ruku. Tolik si přála, aby jí odpustil, aby ji nechal jít. Aro stál nehybně. Didyme nevěděla, zda svůj pohled upírá před sebe nebo má oči zavřené. To kouzlo dnešního dne se vytratilo do neznáma. Byl to den jako každý jiný. Opět se cítila spoutána.

„Prosím,“ naznačila ústy.

Upír vysmekl ruku z jejích dlaní.

„Budiž,“ pronesl mrtvým hlasem, z očí mu šlehaly blesky. „Jdi si. Běž.“

Didyme spustila ruce podél těla. Myslela si, že jí bratr odpustil, že svolil jejímu přání, tudíž se po její tváři opět rozkreslil úsměv.

„Ale už se nevracej.“

Ta slova zapůsobila jako tisíce dýk zabodávajících se do jejího těla. Sevřela si hruď pažemi a smutnýma očima pohlédla na svého bratra, jenž k ní byl i nadále otočen zády. Náhle jako by se všechen život v lese zastavil.

Už se nevracej.

Utichl i tikot hodin na věži. Lehký vánek vymizel. Neočekávané dusno, ticho do ní naráželo tak prudce, až se jí i přes její upíří podstatu zamotala hlava. Nevracej. Dusot všech srdcí kolem dokola jí omamoval smysly.

Ale už se nevracej.

„Aro…“

„Vypadni!“ zaječel.

„Aro! Ty… Já… Prosím!“

Otočil se. Rudé oči nezčernaly – jen se v jejich krvavé červeni roztančily nachové a zlaté plameny nenávisti. Nenávist. Hněv. Zloba.

„Tak. Už. Běž!“ vysekával ze sebe ztěžka. „Jdi už! Vypadni konečně!“

Didyme dál stála na místě. Pozorovala svého milujícího bratra, který se proměnil v nenávistnou stvůru, pohledem, v němž se mísilo tolik bolestných emocí, než aby to pouhý člověk dokázal zvládnout.

Bála se ho.

„Aro…“ I přes veškerý tíživý strach a hrůzu se opět pokusila jakkoliv si Ara usmířit. Neměla však šanci. Její bratr vypadal, jako by se z něj dočista vytratilo i poslední semínko dobra. Jevil se tak výhružně i děsivě, že když pokročil o krok blíž, nepochybovala, že by jí byl schopen ublížit. Sotva Aro postoupil o druhý krok, Didyme neváhala a rozběhla se pryč.

Běžela tak rychle jako snad ještě nikdy v celém svém dlouhém životě. Za Markem. Čím dřív tam bude, tím dřív bude moci konečně vypadnout z tohoto města neštěstí. Bohužel ji v celém tom zmatku nedošlo, že běží úplně jiným směrem…

Mezitím se Aro nepohnul z místa. Vypadal jak socha ze skla vyleštěná tak, aby se třpytila jako ten nejjasnější diamant. Měl zavřené oči. Myslí mu probíhal celý jeho život. Od narození po smrt matky až k otčímovi. Jeho mysl se nevyhnula ani setkání s Connorem – s jeho stvořitelem. A pak tu byla ona. Didyme.

Každá vzpomínka, ba i ta nejvzdálenější a nejrozmazanější, pokrytá tmou i krví, vyvstala do popředí. Jedna se tlačila před druhou, ale ani druhá nechtěla zůstat pozadu. Ze všeho toho zmatku se Arovi motala hlava. Už to dál nemohl vydržet.

Jeho černé oči se otevřely.

„Ne!“

Náhle se, jako když uhodí blesk, rozběhl. Kličkoval mezi stromy, vyhýbal se větvím. Vzduch kolem něj svištěl tak rychle, že mu cuchal jeho vlasy černé jak noc. Nevšímal si toho. Tu a tam ho do tváře nebo do rukou švihla větvička, ale nevnímal ji.

V lese tepal život. S tichým odtikáváním se všechna krev všech živočichů slévala do sebe a vytvářela nepřetržité tepání. Jenže on to neslyšel. Jeho nohy se sotva dotýkaly země. Letěl. Došlapával jen na konečky prstů a až po mnoha metrech.

Byl jako kometa na nekonečném nebi a schylovalo se k okamžiku, kdy se ona kometa střetne se zemí.

Prásk.

Střet dvou upírů zazněl, jako by se střetly dva obrovské kameny. Dva meteority. Jako by kometa dopadla na zem. Ozvěna si ještě chvíli pohazovala s tím drtivým zvukem, ale to už Aro strhnul Didyme na zem. Začala bitka.

Ze všech sil se snažila svému bratrovi ubránit. Bojoval klidně a vyrovnaně, ale zároveň i zuřivě, dravě. Byl jako zbaven smyslů, ovládán mocným tvorem, zrůdou. Zlem a vztekem. Kdo ví, co se mu dělo v mysli?

„Aro, já už to nevydržím!“ zakvílela desetiletá Didyme držící se Ara jako klíště. Její černé vlasy byly rozcuchané a oči zrudlé od pláče s velkými šedými kruhy pod nimi.

„Bojím se ho… Bojím se ho tak moc!“ zachraplala polohlasně a z očí se jí znovu začaly koulet velké slzy. Vzlykla.

„Neboj se, sestřičko.“ O pět let starší Aro si posadil Didyme do klína a začal ji hladit po vláskách. „Jednou od toho všeho utečeme. Jednou najdu způsob, jak se mu ubránit.“

A za každou cenu, pomyslel si.

Didyme zavzlykala. „Aro, ne! Prosím!“ Aro se na setinu vteřiny zastavil. To bylo dost na to, aby ho Didyme dokázala odkopnout. V mžiku se postavila.

„Už si o mně povídají různé věci,“ zašeptala. Třináctiletá Didyme stále před oknem a dívala se do dálky. Z očí jí kanuly slzy. „Říkají, že jsem čarodějnice. Odporná čarodějnice posedlá ďáblem. Všichni se mě straní. Bojí se mě!“ sjela pohledem po svých otrhaných šatech. Dotkla se své zbledlé unavené tváře. Na mnohých místech těla zářily rudé škrábance a modřiny. Ani Aro na tom nebyl lépe.

Přistoupil k ní blíž. „Didyme. Moje sladká malá Didyme a čarodějnice? Ne, ty jsi mnohem víc. Moje bohyně.“

„Jsi tak hodný, Aro, milý. Kéž by mě tvá slova dokázala alespoň trochu utišit… Přála bych si, aby vše bylo jako dřív. Aby matka žila. Aby tu on nebyl!“ zavzlykala.

Objal ji. „Já nám pomůžu, sestřičko. Už brzy!“

Okamžitě se na ni vrhl. Jejich kamenná těla narazila na nejbližší strom, který se v půli zlomil. Didyme se mu vysmekla a odkulila se o pár metrů dál. On už to nestihl.

„Omlouvám se,“ zakvílela na celý dům. Stál nad ní jak bůh pomsty a propaloval ji nenávistným pohledem. Nic neříkal, místo toho ji opět uhodil do tváře. Sesula se na zem, k jeho nohám. Neměla dost síly, aby posbírala střepy rozbitého nádobí, místo toho se chytla za nos, ze kterého proudem crčela krev.

„Ty!“

Za mužem se objevil Aro. Propaloval ho nepopsatelným pohledem, v němž se mísilo nespočet emocí. Chtěl pomoct své patnáctileté sestře.

„Nesahej na ni!“

Muž se ušklíbl. Napřáhl pěst a…

„Otče, ne!“ zaječela Didyme, to už však pěst jejich nevlastního otce narazila do Arovy tváře. Aro padl na kolena. Muž na nic nečekal a kopl svého syna do tváře. Aro padl bezvládně k zemi.

Kmen stromu na něj tvrdě dopadl. Neváhal a rukama ho hodil po své sestře, která musela vyskočit do výšky, aby se mu vyhnula. Zuřivě se jí vrhl po krku.

„Neodjížděj!“ zaprosila. „Nenechávej mě tu s ním samotnou! Zabije mě, když zjistí, že jsi odešel!“ rozvzlykala se.

„Neublíží ti,“ pohlédl jí sebevědomě do očí. Pak se otočil a vyhoupl se na statného bělouše. „Nedovolí si to. Vrátím se dřív, než se naděješ. Vysvobodím tě, Didyme,“ sklonil se a políbil svou sestru nejprve do havraních vlasů a pak i na čelo.

„Ne…“ zakňourala. „On mi ublíží. Zabije mě. Nechoď, Aro, neopouštěj mě! Prosím!“

Naposledy na ni pohlédl. „Vrátím se brzy,“ slíbil. Kopl koně do slabin. Bělouš se rozcválal.

Nestihla zareagovat a Aro ji opět strhl na zem. Tentokrát se vzpamatovala rychle a ladně vyměnila pozici. Teď měla převahu ona, ale nevěděla co udělat.

„Nevíš, co po mně žádáš!“

„Žádám jen to, co je nejnutnější. Sílu,“ nevzdával se svého cíle.

„Není to jen síla, co získáš. Bude to lačnost. Budeš žíznit po krvi a s každým dalším dnem se z tebe bude stávat větší a větší monstrum. Stvůra! To po mně žádáš? Abych ti zničil život?“

Aro se ušklíbl. Connor k němu byl otočen zády, přesto Aro věděl, že se mu v tváři zračí čiré znechucení.

„Žádám vysvobození. Pro mne a pro mou sestru.“

„Nedokážeš ze své sestry udělat to, co žádáš, abych já udělal z tebe.“

„Ne,“ uznal. „Protože to budeš ty, kdo mě zastaví.“

Connor se otočil. Karmínkové upíří očí se setkaly s šedými lidskými. „Co za to?“

Ušklíbl se. „Moc, kterou nabydu. A můžeš mi věřit, že se mi to povede! Rozdělím se,“ lhal, jako když tiskne, ale to se upír dozví až za mnoho let. Musel se té myšlence zasmát.

„Nějaký vtip, co mi unikl?“

„Připadá mi ta situace komická,“ zachechtal se opět. „Tak jak?“

„Souhlasím.“

Využil sestřina zaváhání. Postavil se a součastně s tím sestru odhodil několik metrů dozadu. Podařilo se jí dopadnout pevně na nohy. Překulila se a vyskočila do výšky.

Srdce divoce uhánělo. Jen nepatrně bylo znát malé kolísání, které se postupně zvětšovalo. Nemilosrdný oheň již téměř skolil hradby. Buch… A po delší odmlce znovu: Buch. Buch… Buch… Buch… Ticho. Rozprostřelo se do všech stran. Bilo tvrdě do uší. Aro otevřel rudé oči.

Dopadla těsně před Arem. Chvíli jen tak zápolili rukama, pak se však Arovi podařilo uchopit její paže a strhnout ji na záda na zem.

Vrhl se na zem ke své sestře. „Didyme,“ šeptal. „Didyme!“ Žila, ale jen tak tak. „Ta stvůra!“ zaúpěl a pohled mu opět padl na mrtvého muže na zemi.

Didyme se zatřepotala víčka. „Sním!“ vyhrkla ztěžka. Oči byly mrtvé, zastřené, kruhy pod očima tak výrazné jako ještě nikdy. Byla nezdravě bledá a větší část jejího těla byla pokryta modřinami nebo krvavými šrámy. Šaty byly roztrhány tak, že zakrývaly jen málo. „Aro, ty se mi zdáš…“

Než stihl Aro odpovědět, vtrhl do toho Connor. „Máš skutečně krásnou sestru,“ připustil.

„Ty zmlkni,“ zavrčel Didymin bratr a dál se věnoval své sestře. „Didyme, sestřičko! Zachráním tě. Přísahám – budeme spolu navždycky. Ty po mém boku jako má mocná krásná sestra. Pomstíme se celé vesnici!“ sliboval.

Didyme vzplály oči. „Ne, Aro! Uteč! On ti ublíží! Zabije tě!“ Celá hořela, měla teplotu, neprospívalo jí, když se takhle rozrušovala. Rozplakala se.

„Ššš. On už nám nikdy neublíží. Už neublíží nikomu. Já… Já ti pomůžu! Zachráním tě,“ vyjekl ve chvíli, kdy její srdce téměř neslyšně zakolísalo. Zahleděl se na Connora.

Kývl. „Udělej to. Pomůžu ti,“ přislíbil.

Didyme vyjekla, když se Arovy zuby dotkly jejího krku. „Neboj se…“ řekl a skousl.

Didyme zaječela. Aro nejen, že jí utrhl pravou paži, ale zakousl se jí surově do krku. Znovu. A ještě jednou. A naposled. Marně se ho snažila druhou rukou přemoci. Byl k nezastavení.

Na moment se zarazil. Hleděli si do očí. V těch Didyminých se zračil smutek, bolest a nikdy neexistující slzy. „Jsi zlý,“ vypravila ze sebe. V další vteřinu se událo nemožně mnoho věcí. Se skřípotem přišla Didyme o druhou paži. Aro vytáhl z kapsy malý dřevěný předmět. Škrtl. Sirku pustil.

A čas jako by se zpomalil. Aro rychle prchl do stínu stromů. Sirka padala nekonečně dlouho. Didyminy zorničky se rozšířily. Nepohnula se z místa. Nesnažila se o útěk. Přijala svůj osud bez jediného zvuku.

Vyšlehly plameny.

Aro zavřel oči. Teď teprve pozná svět jeho pravou podstatu. Teď zjistí, co je zač.

Teprve teď nastane peklo. Malé světlo, plamínek dobra, který v něm dosud přebýval, bude zapomenut.

S tím se otočil a rozběhl se mezi stromy.

Mraky se pevně semkly kolem slunce.

Takže - přečetli jste 2723 slov z mé 9 denní práce. Čili 7 stránek (bez jedné řádky) písmem Calibri s velikostí 14.

Stálo to za to? :)

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Zapomenuté světlo: