Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Zakázané ovoce

18.01.2014 (16:00) • Gabbe • FanFiction jednodílné • komentováno 25× • zobrazeno 3523×

Těch několik následujících svazků jsou věčnou připomínkou lásky, která dokázala změnit život v jeho posledním dni. Je to příběh mladého Edwarda Masena, jehož dny byly sečteny dávno předtím, než do jeho života vstoupila Bella. Je to příběh dvou lidí. Je to příběh dvou těžkých nemocí.

Je to také příběh Carlislea Cullena a jeho nabídky druhého života.

Je to příběh souhry náhod. Nebýt přelétavé náhody, Carlisle a Edward by se nikdy nesetkali.

A nebýt jí, nebylo by Edwardovi a Belle souzeno setkání.

V postupných dnech seřazena korespondence z nemocnice Greengarden – poslední naděje tisícovky lidí bojujících s tichým zabijákem, poslední místo odpočinku stovek z nich, místo naděje desítek věřících a místo, jež se stalo svědkem příběhu dvou smrtelně nemocných…

Drahý Jaspere,

je to týden a od Tebe žádná odpověď. Stále doufám, že nové léky zabírají, a tak jsi příliš unavený. Nechce se mi ani pomyslet, že by to bylo naopak. Věřím Carlisleovi. A když řekl, že Tě zachrání, udělá to. I kdyby Ti měl do žíly darovat svou vlastní krev.

V tom našem ústavu se nezměnilo vůbec nic. Stěny Tvého bývalého a mého současného pokoje jsou stále šedší a prázdnou postel v mém pokoji, tu Tvoji, převezli do dolní části.

Šíří se to jako pach hniloby.

Je nás tu víc a víc. A tak za chvíli začne povědomá selekce. Kdo má alespoň nějakou šanci, dostane ji od lékařů. Kdo ji má příliš malou, dostane měkkou deku, místo v rohu a pocit, že se někdo snaží o jeho záchranu. Pak může konečně umřít.

Každý večer slyším z chodby křik. Pronikavý jekot. Jako by postřelili zvíře. Cítím v tom součet veškerých dnů a příslib brzkého konce. Ti lidé tolik žádají o pomoc. Ačkoliv ví, že žádnou nedostanou.  Koluje jim v krvi stejný zabiják jako mně. Jediný rozdíl mezi mnou a jimi je čas. Za pár dnů, až se mi ten tichý démon dostane do srdce, budu také postřeleným zvířetem.

Ten pocit je horší než sama skutečnost.

Doufám, že se Ti v Irsku bude dařit. Čerstvý vzduch a zelené pláně. Žádný proklatý Londýn.

Ještě nepostřelený

Edward

Drahý Jaspere,

tak strašně mi tu chybíš, chlape. Ve skutečnosti je to ještě horší napsat než říct, věřil bys tomu? Od té doby, co jsi pryč, padají kolem všechny stěny a bouří se to tu v jeden nezapomenutelný roj beznaděje.

Jako bych ji ještě potřeboval vidět, tu mizernou beznaděj, nestačí, že ji musím cítit celým mrtvým tělem. Vím, co bys mi řekl. Mrtvá těla přeci necítí. Ale můžu přestat cítit něco, co mě zabilo?

Každý den za mnou přichází snad celý personál. Dívají se a tiše si něco vysvětlují. Je to tak odporné cítit, je tak odporné to vidět. Nepotřebuju je slyšet. Na to, abych pochopil, že už jsem vlastně mrtvý, mi stačí jediný pohled na ně. Na ty sestry, doktory… I na ty pitomé uklízečky.

Dnes ráno, po rutinní dávce morfia, jsem tiše upadal do poklidného nekonečna. Mezitím přišla Trevorová. Ta uklízečka, co se na Tebe vždy tak usmívala. Slyšel jsem, jak tiše našlapuje k mé posteli. Vytírala. Ale jakmile se dostala dost blízko k mé posteli, zvuk mokrého hadru na podlaze ustal. Přišel někdo druhý.

Vypadá jako socha, prohlásila Trevorová tiše.

Vypadá jako socha mrtvoly, Anno, opravil ji ten druhý hlas.

Tak to vidíš, příteli. Už ani ty uklízečky se mnou neprohodí pár slov, aby mě uchránily před vyčerpáním.

Prosím, pokud Ti lék od Carlislea přilepšil, zkus se ozvat. Modlím se k Bohu, abys dostal další šanci, a tentokrát do konce poklidného, zdravého života.

Tichem vyčerpaný

Edward

Drahý Jaspere,

Stále čekám Tvůj dopis a stále se modlím k Bohu, aby mě náhodou v tom nekonečném moři proseb nepřeslechl.

Je to horší a horší. Už přestávám vnímat život. Je to nekonečné. Den nebo noc? Už nevím. Kdyby slunce nevysvitlo a měsíc nevyšel, byl by můj život úplně stejný.

Život. Ten jsem měl. Když jsem přišel o matku i o otce, přišla ta tíživá temnota poprvé a já si myslel, že jsem na světě sám. Sám, kdo se tak cítí. Tady jsem potkal Tebe. Jediného člověka, který mi rozuměl a kterému jsem rozuměl i já. Teď už tu nejsi ani Ty. Tak se stále ptám těch nebeských výšin, na co čekám. Proč čekám? Pro co?

Nevěřím, že Ti budu schopen ještě někdy napsat řádky bez trpké pachuti mých bezcenných dojmů a pocitů. Vlastně už nejsem schopen říci jediné slovo, které by hlasem nebo významem prohlásilo, že mi malá radost do života zbyla.

Včera kolem půlnoci přivezli dalších dvanáct lidí. Nevím, v jakém stavu byli, ale rána se dožilo šest šťastlivců. Ten večer mě nikdo nehlídal. Po dlouhé době jsem vstal z postele. Nohy mě neposlouchaly, cítil jsem se jako přezrálá jahoda. Jen se rozpadnout a shnít. Vyšel jsem na zakázanou terasu s rozbořeným starým zábradlím. Zapálil jsem si jednu z těch cigaret, co jsme si šetřili na naše poslední chvíle. Objevil se tam John, voják z Belgurské legie. Byl o dobrých dvacet let starší než já, vlasy řídké, kosti na rukou a nohou jasně viditelné. Nemluvil, těžce sípal, až měl své děravé modré pyžamo na prsou od krve. Taky si přišel zapálit. Nerozuměl jsem mu, ale ani jsem nehlesl o svém pocitu.

Prohodili jsme sotva pár zdvořilých slov. Ale jak jsme tam spolu stáli, dívali se do dálky na černé rozlehlé kopce, za kterými se odehrávalo to pravé peklo, a tiše vdechovali a vydechovali kouř, cítil jsem se jinak… silně. Poprvé, za dlouhou dobu.

Byl to náš malý vzdor. Kouřit zrovna v této budově, zrovna v této situaci. Ve chvíli, kdy jsme se řadili mezi poslední případy vhodné do zařazení pacientů s nadějí. Vdechoval jsem do plic dalšího zabijáka, jako by nestačil ten jeden, který už v těle pálil všechno zbylé, živé.

Když jsem zpět ulehal do postele, pomyslel jsem si, že tam zítra půjdu znova. A byl jsem si jistý, že John přijde také.

John dnes ráno zemřel.

Znechucený svým životem

Edward

Jaspere!

Každý den se ptám sester na dopis od Tebe. Bylo by nanejvýš nevhodné přiznat svůj strach. Věřím, že jsi v pořádku. Vím to. A kdybys snad nikdy neměl odepsat… Zdá se, že jedině řádky, které píši Tobě, mě dokážou udržet na zemi, v životě.

Tak se velice omlouvám za to neomalené pokušení Tě informovat o všem, co se v mém pestrém životě děje.

Avšak jedna pestrost, jež se přihodila předešlé ráno, je mezi těmi všemi deprimujícími popisy nálad a bezcenných pocitů bezmoci skutečně výjimečná. Ačkoliv nevím, jak se jmenuje.

Musí tu být nová a ani za zdravé srdce bych neodkázal uhádnout, proč tu vlastně je.

Procházela dnes ráno kolem mých otevřených dveří dívka. Je strašně malá a hubená, to byla první věc, jíž jsem si všiml. A pak ty vlasy. Až k pasu jí padaly dlouhé lesklé hnědé vlny. Vyděšeně si tiskla k tělu slabé plátno, aby se ochránila před všudypřítomným chladem.

Byla vystrašená. Rozhlížela se poplašeně po chodbě, jako by ji pronásledovalo něco strašného. A pak, na strašně krátký moment, zvedla ty velké hluboké oči ke mně. Asi musela vidět to, co jsem se v sobě snažil udusit. Trhl jsem sebou a ona se polekala.

Utekla.

Ale nezapomněl jsem na ni. Nevím, co se to stalo, ale když jsem ten večer usínal, pořád jsem ji tam viděl. Ve skutečnosti ale nevím, jestli ji ještě někdy uvidím.

Edward

Nejdražší Jaspere,

neviděl jsem ji dlouhé tři dny. Tři dlouhé dny, při nichž jsem znovu upadal do nudných hloubek svého svědomí a činů. A ten poslední večer jsem s hrůzou zjistil, že jsem na ty oči úplně zapomněl. Nedokázal jsem si vybavit nic. Vůbec nic, až na ty dlouhé vlasy.

V životě jsem se na sebe tak nezlobil. Ten den mi ji ale bylo souzeno znovu spatřit.

Sestra ji vedla chodbou. Ta dívka těžce došlapovala na levou nohu a byla slabá jako list papíru. Vedle Trevorové se téměř ztrácela. Ta jasně bílá noční košile odhalila, jak malá a vyzáblá ve skutečnosti je. Musela projít těžkou nemocí, ale už jenom pouhý fakt, že se s ní Trevorová vláčela chodbami, že ji téměř nesla, značil, že ona prošla selekcí do druhé skupiny – té přeživších.

Viděl jsem, jak se její jasně bledá tvář křiví v bolesti. Nevšimla si mě. Trpěla a Trevorová s ní.

To zjištění mě zahřálo. Ne snad, že bych se radoval z její bolesti.

Bylo mi jasné, že by ji v tomto stavu Trevorová nemohla dostat schodištěm do dalších pater.

Jaspere, blázním. Ale zítra ji uvidím znovu. Určitě.

E-

Jaspere,

Bráním se odeslání každého dalšího dopisu. Je mi hanba. Stydím se za svůj směšný cíl, za své směšné bědování, za můj směšný důvod přežití několika dalších dní…

Nemusím psát, oč jde. Znáš mě moc dobře na to, abys věděl, že světské radovánky nikdy nepatřily mezi první priority… A nepatří ani doposud. Jenom se kolem mne něco změnilo. Něco hmatatelného…

Velmi brzy ráno – kdo ví, zdali vůbec bylo skutečné ráno – jsem se dokázal po notné chvíli postavit na nohy. Ta bolest tiše ustupovala, když jsem pomalými kroky procházel chodbou.

Vím, byl to hloupý nápad… Hledat ji zrovna v tento čas, ale kdyby mě spatřily sestry, nikdy bych se k ní nedostal. Všechny dveře byly otevřené. Tak, jak to pravý ten nejhloupější nemocniční řád naší doby. Sám nejlépe víš… To ráno jsem se rozhodl, že změním svůj postoj. Svatý řád…

Našel jsem ji až na úplném konci chodby, byl to ten nejmenší pokoj. Což byl další důkaz – žádné přenesení infekce. Byly tu pouhé dvě možnosti. Možná umírala, možná se uzdravovala. A vzhledem k jejím procházkám jsem si byl jist…

Nespala. Tiše seděla na posteli, shrbená do klubíčka v rukou žmoulala kraj přikrývky. Neviděl jsem jí do tváře, spadaly přes ni ty neuvěřitelně dlouhé vlasy. Její pokoj nepáchl tak, jako ty všech ostatních. Ve vzduchu jsem cítil květiny. A já tak nějak tušil, že je to její vůně.

Jenom jsem stál před jejím pokojem. Nebylo slov ani myšlenek, které bych musel sdělit. Sledoval jsem ta malá ramena, tu malou dívku, co vypadala, jako by jí svět ubližoval už jenom svou existencí.

Pak prudce zvedla hlavu. Polekala se. A velmi. Upustila cíp plátna a vyškrábala se z postele jen proto, aby se natiskla k vedlejší stěně, co nejdále ode mne.

Byl jsem snad ještě víc vystrašený, než ona. Zvedl jsem ruce na znamení pokory a míru a jedním krokem vstoupil do jejího pokoje. Do očí mi svítil jasný úplňkový měsíc a ona se krčila v jeho temném stínu. Možná mně poznala. Přestala se třást.

Neboj se, prosím, promluvil jsem k ní. Já ti nechci ublížit.

Ale ona stále zůstávala ve své skrýši. Jenom její hlas, tichý ale jemný, tak neuvěřitelné jemný, špitl. Kdo jsi?

A já bez sebemenšího rozhodnutí odpověděl. Nikdo. Už nikdo.

Viděl jsem, jak její drobný stín lehce naklonil hlavu na stranu.

A od kdy se nikdo plíží nocí jako duch do cizích pokojů?

Vím, že se budeš smát, ale jakmile domluvila, tetelil jsem se blahem. Ta taktní narážka znamenala přistoupení. Její přistoupení.

Nikdo spatřil na chodbě dívku, kterou tu ještě neviděl.

Ta dívka tu není dlouho.

Snad tu dívku nikdo nevyděsil…

Ne, nikdo. Zasmála se. A já se také zasmál. Poprvé za několik šílených měsíců.

Nikdo by ji neměl rušit, předpokládám.

Vždyť tu nikdo není. Zůstal jsem tam stát beze slov, sebrala mi je, doslova. Chtěl jsem ji poprosit, aby vyšla ze stínu, jenom na chvíli. Ale nedokázal jsem to, příliš jsem se bál, že ji vyděsím.

Uvidíme se ještě někdy?

Ta dívka tu ještě zůstane…

Nikdo tu také zůstává. A pak jsem k ní natáhl ruku, do tmy, do prázdna. A potřásl jí na náznak seznámení. Hloupé gesto, já vím. Ale vysloužilo si opět její tichý, zvonivý smích.

Nechtěl jsem, ale musel jsem odejít. Stále jsem cítil, že je ta hranice příliš tenká…

E-

Jaspere,

nespal jsem celou noc. Nemohl jsem se zbavit jejího obrazu, tak hloupého obrazu. Díky stínu jsem neviděl její oči ani tvář. Ale ten hlas, ten jasný, jemný hlas a ta vůně… Nepochyboval jsem o tom, že je krásná, ale tolik jsem toužil znát její tvář, až mě to málem donutilo ji znovu vyhledat.

Celé ráno jsem protoužil po odpovědích se zavřenýma očima. Stále mi v hlavě zněl její hlas, ty chytré, bystré odpovědi…

Vím, jsem blázen. A bylo bláznovství ji vyhledat bez jediné informace o ní… Ale od té noci nelituji, nemohu litovat. Já prostě vím, že ji musím poznat.

Trevorová snad četla myšlenky, tušila, že je mi stokrát lépe…

Zdály se vám dnes pěkné sny? optala se a já pojal podezření, že byla svědkem mé ranní návštěvy. Usmíváte se, když máte zavřené oči, vysvětlila. Jenom jsem přikývl.

Nečekal jsem do rána. Jakmile utichla chodba a ticho v ní setrvalo tak dlouho, že jsem si byl jist, postavil jsem se opět na nohy. Bolest byla horší, mnohem horší… Ale nedokázala mě zastavit.

Zůstal jsem tiše stát před jejím pokojem. Její dveře tentokrát nebyly otevřené dokořán. Byly velice těsně přivřené. Čekal jsem a naslouchal, zdali uvnitř není i sestra, ale žádné hlasy se neozývaly.

Když jsem vstoupil, okamžitě jsem pocítil ten nakyslý opar uklidňujícího čaje. To znamenalo jediné, dostala i léky proti bolesti. Myslel jsem, že spala, ležela uvolněně. Na bílém polštáři rozprostřeno moře těch lesklých dlouhých vlasů a uprostřed té hnědé záplavy jasně bledá tvář. Měsíc mi ten večer prokázal službu, když přímým světlem posvítil na tu drobnou dívku.

Byla a je velice krásná. Kůže bez jediné ranky, nedokonalosti, rty úzké, ale plné, tváře bledé, ale jistě hebké, víčka jako dva okvětní plátky růže, řasy tak dlouhé, že při svitu měsíce padal jejich dlouhý stín na její tváře…

Velice krásná.

Doufám, že tu nikdo není, špitla. Hlas se jí zlomil na posledním slově, byla velmi unavená…

Nevzbudil jsem tu dívku?

Kéž by. To by pak znamenalo, že ta dívka dokázala usnout.

Po celou dobu neotevřela oči. A ze všech okolních příznaků jsem pochopil, že tato noc nepatří mezi její nejlepší.

Omlouvám se, nevím, co mě to napadlo, neměl jsem chodit. Byl jsem připravený vzdát se další noci a odejít, když vtom…

Ne, zůstaň. Říkala jsem si, jestli se nikdo znovu objeví.

Musíš se pokusit spát. Ty dryáky ti nedávají vypít bezdůvodně.

Kdyby pomohly spát, už bych spala. Tak mě tu, prosím, nenechávej samotnou.

Věříš mi?

Já nevím…

Můžu přijít kdykoliv jindy… Při slově přijít se mi, příteli, málem podlomila kolena. Sám jsem věděl, že moc dlouho se k ní nebudu moct plížit nocí. To se spíš smrt bude plížit ke mně.

A ona neodpověděla. Jenom si povzdechla. Byl to krátký nespokojený povzdech.

Proč chceš, abych zůstal?

Ze stejného důvodu, proč ty jsi přišel.

Nevěděl jsem, zda jenom blouzní, nebo to skutečně myslí vážně. Nemohla přeci vědět, že mě očarovala na první pohled. Naše důvody se neshodovaly.

Zůstanu jenom chvíli, pak budeš spát.

Dobře, špitla podruhé. Sedni si. Tou malou bledou dlaní pohladila peřinu na kraji postele. Ano, věděl jsem, že se mi z toho místa bude špatně vstávat, věděl jsem, že je to pro mne příliš nízké a věděl jsem, že ta bolest, co se poté dostaví, bude neoblomná… Ale posadil jsem se.

Často navštěvuješ dívky v nevhodné hodiny? drze si do mne rýpla.

Tak to tedy ne. Já jsem velmi vybíravý člověk.

Máš v tom případě špatný vkus.

Tiše jsme se zasmáli. Nešetřila mě, měla jazyk ostrý jak břitvu, co chtěla, to řekla. A kdyby jí ten večer zdraví sloužilo, dozvěděl bych se spoustu jiných, zajímavých věcí na svou osobu.

Proč jsi tady? Vím, drzá otázka, ale přípustná.

Proč lidé bývají v nemocnici?

Ptám se proto… Zdali tě také nepostihl zabiják dnešní doby, důvod, díky kterému zemřelo už tolik tisíců lidí.

Ne. Pokroutila hlavou a zatřásla se zimou. Neměl jsem kolem vůbec nic, čím bych ji mohl zahřát- a věř mi, tolik jsem chtěl – tak jsem jí jenom přitáhl peřinu až bradě. K velmi roztomilé, mimochodem…

Tak to máš štěstí.

Zasmála se a já opět přišel o slova. Nevěděl jsem, co směšného jsem řekl.

Je zvláštní, jak kdo chápe definici štěstí.

Je přeci štěstím, že neumíráš…

Každý umíráme. Každou sekundou jsme blíže smrti.

Souhlasím. Jak jsem se na ni díval, pochopil jsem, jak moc výjimečná je. V životě jsem nepotkal dívku, která by byla tak krásná, tak chytrá…

Sledoval jsem, jak se měsíční světlo odráží od její bezchybné kůže, zářila jako obloha sama. Měl jsem sto chutí se jí dotknout… Jenom lehce, jenom krátce. Ale nedovolil jsem si to.

Já vím, příteli, také se nepoznávám.

Máš velmi bledou pleť, nevydržel jsem to.

Já vím. Jsem jako mrtvola. Jen mi ještě bije srdce.

To ne. Jsi krásná. Teprve když jsem to řekl, uvědomil jsem si, jak moc dobře to vlastně vím…

Mám totiž něco s krví. Proto jsem tak bledá. Celý život malátná a slabá jako stéblo trávy. Občas… Občas slyším v hlavě šumění. Je to jako moře, nikdy jsem moře neviděla, ale vím, že jej slyším. A vím, že si mě jednou vezme k sobě.

To neříkej.

Vím to. A těším se. Budu moct běhat a skákat. Třeba se naučím i plavat. Usmívala se. Možná čekala, že se i já budu usmívat. Ale mně po zádech přebíhal mráz, nedokázal jsem si ani představit, že by ta drobná dívka někdy smýšlela o smrti tak… s nadhledem.

Jak se vlastně jmenuješ? chtěla vědět.

Chceš mi nadávat jménem? Tentokrát, abych zahnal ty nemístné chmury o smrti, rýpl jsem si já.

Nejsi obyčejný. Tak nemůžeš být nikdo. Máš výjimečný hlas, výjimečnou mluvu… A kradeš si spánek jenom pro holku, co se na tebe samou únavou ani nemůže podívat. Nemůžeš být nikdo.

Jaspere, chvíli jsem nedýchal.

Edward.

To je krásné jméno.

A té malé dívce s velkýma očima také nějak říkají?

Bella. Usmála se.

Krásné jméno pro krásnou dívku.

A pak jsem tu její malou dlaň vzal do své, oproti ní tak obrovské, a lehce ji políbil na prsty. V tu chvíli prudce otevřela unavené oči. I tak neztratily ani setinu z toho, co měly. Ty velké hluboké hnědé oči.

Když je pak zavřela, tiše a hluboce usnula.

Hanbou se mi nad sebou zavírají oči. Kdo ví, zda Ti ten dopis dokážu poslat, příteli.

E-

Jaspere,

má posedlost se stala mou zkázou. Doplatil jsem na svou troufalost. Jak jsem si také mohl myslet, že mi mé tělo nevrátí zpět ty noční obchůzky, jak jsem si na malou chvíli mohl připadat zdravý a plný života?

Se vzpomínkou na ni sice mizí všechny chmury, ale ty, co mi kolují v těle, zůstávají a nedokáže je vyléčit ani její přítomnost.

Druhého dne ráno jsem nedokázal vstát. Téměř jsem necítil nohy ani ruce. Ze všeho nejhorší bylo to srdce. Tolik bolesti na hrudi jsem nezažil za celý život. Jako by srdce někdo přelomil v půl. Následující noc jsem ji neviděl, nedokázal jsem udělat jediný pohyb. A troufale jsem doufal, že se zdraví ukrylo do jiného konce chodby, do toho nejvzdálenějšího… K ní.

Třetí den byl vskutku překvapující. Bylo velice brzy po ranní dávce léků, když se před mým pokojem objevila Trevorová a ona… A já ji málem přehlédl, tak maličká byla. Stály před mým pokojem, opět Bellu téměř nesla.

Bella. To jméno k ní snad bylo stvořeno.

Všiml jsem si, že stále hůře našlapuje na svou levou nohu. Když mě viděla, snažila se usmát, ale úsměv zmizel hned po dalším bolestivém kroku.

Vedu vám návštěvu, Edwarde. Slečna se musí hýbat a vy se musíte přestat mračit. Trevorová rozdávala úsměvy a já se skutečně podivoval nad triumfem Belly. Ta drobná dívka by dokázala přelstít cokoliv.

Přistavěla jí svou židli z chodby, na níž proseděla noční služby – samozřejmě neproseděla, většinu času na našem patře ani není.

Za chvíli si pro ni přijdu, Edwarde, máte ji na starost.

Tomu jsem se musel uchechtnout. Dala ji na starost mně, největšímu mrzákovi v okolí. Pravdou ale bylo, že bych si pro ni kosti v těle nechat zlámat. Pro tu neznámou a tolik blízkou dívku.

Dobré ráno, Edwarde, zazpívala zvesela.

Dobré, omráčeně jsem odpověděl. Byla tak nádherná, Jaspere. Tak neskutečně nádherná. A když se smála, jako by mi z těla zmizela všechna bolest. Její pleť zářila v denním světle. Temně hnědé vlasy najednou odrážely jahodové odstíny. Když se podívala do slunce, měla téměř jantarové oči.

Cítím tvůj údiv, že jsem tady. Hrdě zvedla bradu a já se musel smát.

Jak jsi k tomu Trevorovu přinutila?

Nevím. Jenom pokrčila těmi malými ramínky. Asi mě má ráda. Nezlobím, víš? A papkám všechnu meducínku.

Jsi ještě moc mladá, není ti pomoci.

Je mi celých sedmnáct let, starouši.

Pravda, ve dvaceti se už běžně stloukají rakve.

A to jsme se smáli oba dva. Byla plná života. Plná nepochopitelného štěstí. A vždy, když jsem ji viděl, jsem jej cítil také.

Musíš bojovat, víš? Najednou zvážněla. Trevorová mi o tobě vyprávěla. Prý jsi věčně smutný a melancholický… A já tomu nemůžu uvěřit. Pokaždé, když tě vidím, zdá se mi, že tě žádná nemoc nesouží.

I mně se to tak zdá, když tě vidím. Všechno soužení je pryč.

Chvíli jsme se jenom jeden druhému dívali do očí. A byla to doposud v mém životě ta nejintimnější chvíle, Jaspere. Jako bych dostal svolení. Jako by mi řekla, že u ní musím zůstat.

Jsme blázni, prohlásila po chvíli. A měla pravdu.

Drahý Jaspere,

už druhý dopis píši Ti, o kterém vím, že jej prostě nemohu odeslat. A marně se snažím pochopit, proč jej vlastně píši.

Dny, které kolem mne prochází, jsou ty nejúžasnější dny v mém životě, ačkoliv každý večer usínám ve větších bolestech, ačkoliv se každé ráno budím se strachem, že umřu moc brzy a nebudu ji moc vidět.

Jsou to krásné a zároveň ty nejhorší starosti na celém světě.

Jsem zamilovaný. Poprvé a strašně moc.

Nezasloužím si ji, já vím. Ona je naprostý opak mě. Neustále plná radosti, smířená se všemi hrůzami světa a věřící. Ta její víra je těžko pochopitelná, ale hluboká. Někdo věří v Boha, někdo v Zemi, Bella věří ve vysvobozující smrt a přitom si netluče hřebíky do rakve.

Nikdy se nelituje, nikdy nepláče, nikdy si nezoufá… Je dokonalá.

Je to sedm nádherných dnů. Po sedm dnů jsem ji viděl každý den a noc. Ráno za mnou chodívá s Trevorovou, po večer přicházím já nebo ona. Bella ví, jak se cítím. Ví to dřív, než jí to stačím jakkoliv říct. A tak, když se snažím marně dostat každý večer na nohy, ona už stojí na prahu mého pokoje.

Je to tak zvláštní. Jsme si neuvěřitelně blízko, ale přitom k sobě zachováváme tak vzácnou úctu… Tak strašně rád bych ji objal. Tak strašně rád bych ji políbil. Ale bojím se, že ji jenom vyděsím a ona ke mně ztratí důvěru.

A tak se radši vzdám všech svých snů, než abych o ni přišel.

Je to pár chvil, co mi řekla, že jsem to jediné, co v životě má. I jí osud sebral rodinu. Jako bychom se hledali. A najednou se našli.

Možná tu je jeden důvod, proč tu píši ty sobecké řádky. Já ji prostě nechci ztratit. Kdyby se mělo stát cokoliv, kdyby mi zmizela kamkoliv, v těchto řádcích vždy bude. A budou v nich i ty nejkrásnější chvíle, které jsem od života dostal.

Příteli,

jsem neodvratně a nelidsky zamilován. Tak moc, až mě to trhá na kusy.

Dny se mi začínají nekontrolovatelně slévat. Je v nich jenom ona. A nic víc. A nic víc nikdy chtít nebudu.

Bella se rozhodla, že musím zůstat ležet. Přirozeně. Nemá cenu se s ní o ničem dohadovat, ona si stejně prosadí svou, i kdybych měl tisíckrát lepší argumenty. Což, bohužel, nemám. Čas hraje proti mně a uvnitř mého chabého těla se to šíří stejně rychle jako vítr, jako světlo.

Jsou dny, kdy nemohu udržet ani otevřené oči. Vždy si vzpomenu na ni. Jak jsem ji viděl se zavřenýma očima ležet v posteli, bezmocnou, unavenou k smrti. Teď statečně sedí u mé postele, tiskne mi dlaň, hladí mě po vlasech a já si tolik přeji, abychom dostali šanci…

Znovu, někde jinde, spolu, zdraví. Troufalá přání. Ale já ji nechci ztratit. Nemůžu.

Jednou jsem měl namále, už hrozilo, že ji nikdy neuvidím. Horečkou jsem se zmítal v barevných světech, daleko od mého života. Ale byla tu ona. Pevně mi tiskla ruku, a to byl jediný dotek, jediný podnět, který jsem vnímal. Volala mě zpět na zem. A tak jsem zůstal. Nebýt Belly, možná bych už žádné řádky nepsal.

Kam mi to mizíš, Edwarde? slyšel jsem její bolestný hlas. Copak nevíš, že tě miluju? Že tu se mnou musíš zůstat?

To vyznání jsem jí opětoval hned druhý den, kdy horečka polevila. Seděla vedle mě. Ta nádherná, dokonalá dívka.

Ukázalo se, že jsem nebyl mimo náš svět jenom jeden den, jak jsem si myslel. Ale celé tři dny. To byla daň, kterou nám nemoc ukradla. Celé tři dny.

Čtvrtý den musela Bella na nátlak sester odpočívat. Já je v tom, samozřejmě, podporoval také. Hazardovala se svým životem, a to byl čin, který se neodpouští. Ale díky oběti, kterou pro mě přinesla ona, jsem se ten večer dokázal postavit na nohy. Trvalo to dlouho, před očima jsem měl temno, bylo mi neuvěřitelně mdlo.

Po celou cestu k jejímu pokoji jsem se držel stěny.

Edwarde! Proboha! Co to vyvádíš? zlobila se, když mě spatřila na prahu. Pokoušela se vstát z postele, ale nemohla. Odhrnula peřinu a posunula se na kraj postele. Pak jsem na pravém lýtku spatřil z pevných latěk a obvazů uzpůsobenou dlahu.

Posadil jsem se, ale oči jsem z toho nespustil.

Zlomila jsem si nohu, pípla jako ptáče. Omluvně.

Co se stalo?

Nic. Jenom jsem na ni stoupla. Začala se klepat, jako by pokojem začal pronikat mráz.

Lehl jsem si k ní a oba nás přikryl pokrývkou. Schovala se mi do náručí a téměř se v něm ztratila. A pak, poprvé v našem krátkém životě, se rozplakala. A já byl bezmocný, jenom jsem jí broukal do vlasů a hladil ji po zádech a po pažích. Ale věděl jsem, že pravý důvod jejího zármutku nedokážu vyléčit.

Sestry říkaly, že se to tak mladým lidem nestává. Jenže já tím trpím už od malička… Nikdy jsem nemohla běhat, nikdy jsem si nemohla dovolit úraz. Pravou nohu mám zlomenou, levou téměř necítím… Já ani u toho moře nebudu běhat, Edwarde. Ani pak nebudu moct utéct…

Ta nádherná silná dívka mi v ten večer plakala v náručí nad svým snem. Nad svou vírou. Zlomila se jako příliš tenký led.

Budeš běhat, budeme běhat spolu. Já tě naučím plavat, potápět se, každý večer budeme pozorovat západ slunce, každou noc se naučíme nové souhvězdí, každou noc tě budu držet v náručí a milovat tě tak dlouho, jak jenom budeš chtít.

V tu chvíli přestala plakat.

Splním ti všechna přání, která jenom dokážu, Bello.

Zvedla ke mně ty krásné, smutné oči. Ve svitu měsíce se zrcadlily jako dvě hluboké studánky. Poprvé jsem vzal její hebkou tvář do rukou. Kůži měla jako samet a voněla jako letní květy.

A můžu si něco přát? zašeptala mi do kůže na krku. Projel mnou záchvěv silný jako léta sama. Byla jako kouzelnice. Vzbudila život i v tom nejsušším semínku.

Cokoliv.

Líbej mě, Edwarde.

Tak jsem ji políbil. Poprvé. A nikdy jsem nezažil nic podobného. Kvetla mi v náručí jako růže. Dovolila mi vše, po čem jsem tajně toužil. Hladil jsem každou část toho nádherného těla. Šeptal jsem jejím očím, jak jsem se v nich nadobro ztratil.

Nebylo to od nás rozumné a mnozí by řekli, že ani správné. Ale nic nám v tom nedokázalo zabránit, nikdo. Tu noc jsme se milovali. Dlouze, pomalu. Nesměl jsem na ni nalehnout, ani jí příliš stlačit hrudník. Byla křehčí než porcelánová panenka. Ale přesto všechno, přes všechny nemoci světa, přes osud, který stál proti nám, jsme si dali všechno, co jsme jenom měli.

Dalšího rána přišel dopis. Carlisle.

Netuším, co se za ty dny změnilo. Proč se ze mě najednou stal vhodný kandidát pro nový život. Prý se již zotavuješ a nabíráš síly. Jsem vděčný Bohu, že tomu tak je. Ale nepřijedu za Tebou, příteli. Nemohu. Carlisle mi svou pomoc nabídl, prý je mé tělo již připraveno na dávku, jež mě má zachránit. Já ji ale pro sebe obětovat nemůžu. Ne teď. Ne bez ní.

E-

Vážený Carlisle,

Bůh je svědkem mé vděčnosti k Vám. Slovy nelze vyjádřit dík za naděj, jež jste mi poskytl. Kdyby nebylo té nemístné Londýnské náhody, nikdy bychom se nepotkali a já bych pak nikdy neměl v rukou možnost, jakou jste mi dopřál.

Proto Vám ještě jednou a ze srdce velice děkuji.

Nemohu Vaši nabídku přijmout. Nehněvejte se, prosím. Ale rozhodně ji nechci zahodit.

Je to měsíc, co se v Greengarden objevila Bella. Velice bystrá, inteligentní, mladá dívka. Když jsem ji poprvé spatřil, tu drobnou, příliš vyzáblou dívku s očima ukrývajícíma nekonečné dobro, myslel jsem, že vidím anděla.

V tomhle světě odpadlíků je na první pohled nápadná jako perla v kupičce zkažené rýže. Nikdy jsem se nerouhal, ale když ji vidím v tom šíleném nemocničním světle, ptám se proč? Kdo svět zařídil tak, že i ti, co neubližují a nekřivdí, jsou svázáni na místech, kde nemohou dostát svému osudu?

Bella je jiná než ostatní. Netěží ze světa. Svět těží z ní. Ona vidí skutečné lidi, vidí, kdo může a kdo nemůže dál. Ona vidí, co já nikdy vidět nebudu. Našlapuje na svět tak opatrně a tak tiše, aby ani kvítku neublížila.

Možná si pomyslíte, že má ta holka prostě smůlu.

Má. Ale jí to tak nepřipadá. Nelituje, neběduje. Když už člověku v životě nezbude vůbec nic, než jenom čekání na smrt, Bella si v tom nekonečném čekání najde svůj sen. A to je její kouzlo. To ona je sen.

Když se usměje, dokáže svým upřímným smíchem zahřát celé srdce a předat mi to, co nikdo na světě. Když se Vám zdá, že už nepomůže vůbec nic, opět se usměje a jedním slovem odpoví na všechny otázky, co Vás tíží.

Je veselá, je vtipná, aniž by jedinému člověku ublížila.

Je na světě sama, neprávem. Proto všem lidem kolem činí jedině radost. Tak proč by svět měl přijít o tak cenný květ? Proč by jej měl nechat uvadnout v prázdném temnu? A jakoby snad všechny důvody světa byly málo… Je nádherná. Tak je Vám tak krásná, až zrak přechází. Dokázal bych se na ni dívat celé hodiny. Cožpak by Bůh nadělil tolik krásy a dobroty zbytečně? Ne, určitě ne.

Miluji ji. Tak, jak jenom člověk milovat může a snad i mnohem víc. A vím, že mám jen pár posledních dnů, které s ní mohu prožít.

Prosím Vás, Carlisle, pomozte jí. Ze všech lidí na světě dal bych ruku do ohně za ni. A pokud mi bude dovoleno žádat o lék, tak pro ni. To je to jediné, oč Vás žádám.

Budu Vás netrpělivě očekávat.

Vděčný

Edward Masen

Takže do nového roku... především lásku.

Autor: Gabbe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Zakázané ovoce: