Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Třetí možnost: Z klece

20.08.2010 (15:15) • Deedee • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2305×

Třetí možnost:

Z klece

„Půjdeme do kina, Ness?“

Jacob se nadšeně přiřítil ke dveřím do mého pokoje. Prohrábla jsem si znuděně vlasy. Zase kino? No dobře, mám ho ráda, vlčátko. Ale už je to vážně úmorně stereotypní.

„A na co?“

„Na Pouta důvěry.“

Ale ne! Další šíleně romantický film o lásce až za hrob. Jako bych potřebovala znovu vysvětlení k tomu, jak moc pro něj otisk znamená. Copak to dost nepociťuji sama na sobě? Kdyby o tom pořád nemlel, bylo by to mnohem milejší.

„Ne, abyste tam něco vyváděli,“ zasmála se mateřsky babička Esme. Jakoby on někdy udělal něco špatného. A hned tu byl můj přehnaně starostlivý otec, aby začal dávat Jakovi šíleně důležité povely.

„Doma bude nejpozději v jednu a pojedete Volvem…“

„My to zvládneme, tati,“ přerušila jsem jeho káravý monolog, čapla Jaka za ruku a vlekla ho do garáže. Ten se mé vzpurné povaze jen pousmál a následoval mě. Mně ovšem nebylo moc do smíchu.

Celou cestu jsme nemluvili. On se tvářil velmi zodpovědně a pozorně si hlídal silnici, abychom se třeba nevybourali. Jako by se nám mohlo stát něco vážného. Já jen tiše přemítala o stavu, ve kterém se momentálně nacházím. Došla jsem k názoru, že na něm není nic veselého.

Už nejsem malé dítě a cítím, co je v naší rodině špatně.

Má matka je hodná a milá, ale jakoby nežila. Za celé mé dětství mi nanejvýš popřála k narozeninám, větší známku náklonnosti jsem nepocítila. A i když je to možná trochu trapné přiznávat, velmi mi to chybí. Mateřské objetí, moudré rady, ale i štěkavé hádky a hloupé tresty. Jenže má matka je prostě zvláštní. Je jako žijící mumie, věčně krásná, ale bez duše. Potkat ji znamená mít zaručeně špatnou náladu na celý den.

Můj otec naopak přijal svou roli více než je zdrávo. Je jako můj osobní bodyguard. Nemůžu si dojít ani na záchod, aniž by ho před tím nezkontroloval. To je samozřejmě jen příklad, ale nedivila bych se, kdyby to opravdu udělal. Je šílený! Někdy si říkám, že není možné, abych byla jeho dcera.

Naštěstí nežiji v tomhle obrovském domě jen s nimi, ale i s celou otcovou rodinou. Díky nim se to všechno dá nějak přežít a nepřijít o zdravý rozum. Ovšem pomalu to přestává stačit. Vedle problémů s rodiči se totiž objevil nový a to mnohem horší. Tím problémem je můj Jacob.

Nebo spíš já jsem jeho Nessie. Od malička patřím jenom jemu. Jako malá jsem ho měla za strýce, pak za kamaráda a teď z něj má být můj partner a v budoucnu manžel. A on mi to ustavičně připomíná. Nechci vypadat nevděčně. Vím, že je úžasný. Nesmírně hodný, milý, krásný, obětavý, tak romantický a především mě miluje. A jsem si jistá, že já jeho také.

Jen je to prostě pořád stejné. Celý život, od mého prvního nádechu až do skonaní světa, pořád s ním. Už nejsem žádná malá holka, co touží po rytíři na bílém koni a šťastně až na věky. Je mi osmnáct! Už jsem dospělá a nedostala jsem víc než dětinskou pusu.

Nemohu jít s kamarádkami do baru a bavit se tam. Nemohu sjet pohledem postavu chlápka přede mnou a konstatovat, že má pěkný zadek. Nesmím flirtovat s prodavačem slunečních brýlí. Nemůžu ani básnit o úžasném hereckém talentu Johnnyho Deppa! Nesmí se mi líbit nikdo jiný než on.

Jak mohu vědět, jestli je to opravdu ten pravý, když jsem nikdy nezakusila nic jiného? Jak si můžu být jistá, že ho doopravdy miluji? Co když to není ten pravý muž pro mě? Bože, jak já bych chtěla alespoň jednu malou změnu. Já umřu tím stereotypem!

Jake koupil krabici popcornu a colu a vešli jsme do sálu. Setmělo se, dojemná hudba mi zaplavila uši. Film začal přesně tak šíleně nudně, jak všechny tyhle romantické filmy začínají. Musela jsem se hodně hlídat, abych neusnula. Samé zamilované páry kolem a já měla jen ruku znuděně hozenou v Jacobově dlani a brčkem jsem srkala colu. Moje oči zíraly na filmové plátno, ale brzy se mi kontury postav začaly rozostřovat a já koukala jen tak do prázdna.
Vnímání okolního světa se mi vypnulo a začala pracovat má fantazie. Má schopnost vykreslit si v hlavě perfektně detailní obrázky skutečností - a eventuelně je i poslat dál – se hravě vyrovnala filmové grafice. Ale ty představy byly mé a bylo v nich to, co jsem si přála. Jako téměř každou noc poslední dobou, abych zabránila nudě a zklidnila svou touhu po něčem víc než jen puse od vlkodlaka, jsem začala snít.

Kývla jsem na Jacoba a zvedla se rozhodnutá, že půjdu na záchod. Alespoň se projdu a nepatrně zabavím. Sešla jsem po tmavém schodišti mezi sedačkami až do menšího předsálí. Chtěla jsem sáhnout po klice, ale něco mě přerušilo. Snad silná vůně, která se prosmýkla vzduchem.

„Bavíš se, holčičko?“ ozval se nádherný mužský hlas z rohu místnosti.

„Teď už ano,“ odvětila jsem a ohlédla se. Moc dobře jsem věděla, koho spatřím.

Stál tam v přiléhavé šedé košili a černém kabátu. Vypadal ohromně. Jeho oči rudě zářily ze tmy jako oči ďábla. Už z pohledu na něj se mi rozechvělo celé tělo.

Popošel ke mně blíž. Jednou rukou mi projel vlasy a druhou mě chytil za bradu. Důležitě si mě prohlédl a pak se pousmál. Nad levým koutkem se mu vykouzlil úchvatný důlek a mezi plátky vášnivých rtů se zableskly krvežíznivé zuby.

Stála jsem neschopna jediného pohybu s miliónem motýlů v břiše a celé mé tělo přímo řvalo touhou po něm. Spojení strachu, napětí a touhy mě ničilo.

Konečně mě přestal trápit. Sesunul jednu ruku níž k mému pasu, přitáhl si mě a silně políbil.  

Zahryzla jsem se do brčka, až prasklo. Jacob si zřejmě všiml mého podivného výrazu, který vůbec neseděl k dění na plátně a tázavě si mě prohlížel. Zaklepala jsem hlavou a snažila se na to přestat myslet. Hlavně se neprozradit! Byly by z toho jen nepříjemnosti. Ovšem nesmírně jsem se už těšila do svého pokoje, až se k němu budu moct vrátit.

Vysnila jsem si ho, svého dokonalého ďábla. Nevytvořila jsem nic o jeho minulosti, ale věděla jsem, že je špatný, zlý a nebezpečný. Děsilo mě to, ale hlavně lákalo a vzrušovalo. Věděla jsem, že to není moc správné, ale nedalo se tomu poručit. Jen ve svých snech jsem konečně mohla žít. Dělat věci, za které by mě v normálním světě roztrhali, ale které mě bavily.

Zalezla jsem si do peřin a stočila se kolem peřiny do klubíčka. Přála jsem si, aby přišel a udělal přesně to, co jsem si představovala.

Aby vylezl neslyšně oknem do mého pokoje, myslel si, že spím a tak si mě jen chvíli prohlížel. Pak odložil kabát přes křeslo a posadil se na roh postele. Jeho nádherná vůně mi zaplavila smysly a drobné chloupky jakoby se přitáhly k jeho přítomnosti za mnou.

Čekala jsem, až mi rukou přejede podél boků. Začne od tváře a kolem prsou až k zadečku. Slastně bych pokrčila nohy a pak se otočila ho políbit.

Náhle mnou projel blesk, jak se cosi ledového dotklo mé tváře. Vypískla jsem a prudce se posadila. Tam, kde se mě ty prsty před okamžikem dotkly, se rozlil nádherný hřejivý pocit.

Seděl přede mnou, košili ležérně rozepnutou a oči šíleně nadšené mou osobou. Seděl přede mnou doopravdy! Jeho vůně, jeho ledová kůže, ten oheň, co zůstal po jeho doteku, byl opravdoví. 

Zvrhle se zasmál mému překvapenému výrazu. Vzal mou zmatenou, ale uchvácenou hlavu do dlaní a palcem mi přejel přes rty. Chtěla jsem řvát tou nádherou, kterou to u mě vyvolalo. Zaslechla jsem však kroky po schodišti a on zmizel. Neutekl, zmizel. Ale vždyť to bylo tak skutečně! Nebo ne?

Klika se prohnula a do pokoje vešla máma.

„Ty ještě nespíš?“ Se svým stálým smutkem mi zavřela okno. Uprostřed pohybu se zastavila a zpozorněla. Jakoby jí cosi připomnělo, proč se vlastně trápí, sklesla ještě víc.

„Dobrou noc,“ řekla dřív, než jsem se mohla na cokoliv zeptat a odešla.

Zmateně jsem se zamotala do peřin. Voněly tak krásně, že mě to donutilo slastně zavřít oči a já usnula. Voněly po něm.

Celý den jsem jen dřepěla na gauči a nepřítomně civěla do televize. Stále jsem bádala nad událostmi předchozího večera. Všechno se to zdálo tak skutečné! Zřejmě se ale budu muset smířit s tím, že to byla zase jen má fantazie.

Slyšela jsem kroky po schodech. Jasper sešel až do obýváku a posadil se vedle mě. Díval se na mě tím svým zvláště zadumaným pohledem a mě napadlo, že by mohl něco poznat. On nebo můj otec. Co když to viděla Alice? Ty jejich zatracené schopnosti. Jsem tu jak pod dohledem kamer!

Musela jsem zabránit možnému odhalení. Nejlepší možností se mi zdálo utéct. Navíc jsem nedokázala přesvědčit svou hlavu, že to všechno byl jen sen. Potřebovala jsem si to nějak ověřit. Třeba kdybych byla někde sama bez dozoru, vrátil by se. Když by se nemusel bát odhalení… Bože, jak já bych chtěla!

Prošla jsem celým městem. Blížil se večer, ale všude se to ještě hemžilo lidmi. Pomalu jsem se dostávala ke školní části, když začalo pršet. Lidé zabíhali do přístřešků a autobusových zastávek. Ti, co se nedokázali hned schovat, skryli vlasy pod deštník a spěchali po mokrých chodnících domů.

Já se vracet nechtěla. Nastalý shon na ulicích, bubnovaní deště a voda stékající mi po obličeji mě dováděly do melancholie. Sedla jsem si na dřevěnou houpačku v zadní části školního parku. Nohama jsem ryla v rozbahněné zemi a smiřovala se s realitou.

Byla jsem tak zahleděná do vlastních myšlenek, že jsem si vůbec nevšimla, že na mě přestalo pršet. Až když mi těžký kabát spadl na zmáčená ramena a přikryl mi vlasy, uvědomila jsem si, kdo stojí za mnou.

„Teď tu budu moknout. No, co bych pro tebe neudělal, holčičko. Jsem tu přece jen díky tobě,“ pronesl s trochu ironickým úsměvem, když jsem se na něj konečně otočila.

Na vteřinu jsem zaváhala, zda mám věřit svým očím. Ale pak mi prohrábl vlasy a přidřepl si k houpačce tak, že byl jen kousek od mé tváře. Tohle jsem si určitě nevymýšlela. To nemohl být sen. Co jsem cítila, bylo opravdové. Nehodlala jsem se dále přemáhat a snažit se si něco rozumně vysvětlit.

Sesunula jsem se z houpačky do jeho náruče a zakousla se do vášnivých rtů. Nechal se mnou svalit do bláta a líbat. Cítila jsem, jak se mé tělo svíjí v nádherných plamenech a nechtěla jsem přestat.

Přetočil mě pod sebe tak, že jsem ležela na jeho kabátu. Jak milé, že zabránil špinavé zemi dostat se k mému oblečení. Prolétla mnou myšlenka na vždy obětavého Jacoba. Necítila jsem však vůbec nic. Vedle něj se zdál jen vybledlou vzpomínkou.

Chtěla jsem se mu zase vrhnout po rtech, ale on mě zarazil. Dal mi ruce kolem svého krku a sjel po nich pomalu až k prsům.

„Děkuju, moje malá holčičko.“

„Za co? A neříkej mi holčičko!“ Hlavně ať nepřestává. Já přece už dávno nejsem žádné malé dítě… Pousmál se nad mou divokou povahou.

„Děkuju, že jsi mě přivedla zpátky. Z tvých snů,“ vysvětloval a hrál si přitom s konečky mých vlasů nebezpečně blízko mého krku.

„Ty nemáš z mého příchodu radost?“

Samozřejmě, že jsem měla. Má schopnost se konečné zdá být co k čemu, pomyslela jsem si. Naráz mi hlavou proběhlo hned několik důvodů, proč bych měla okamžitě utéct domů, ale nehodlala jsem o nich uvažovat.

Odsunula jsem všechno ostatní stranou a rozhodla se věnovat dokonalému tělu v promoklé košili nade mnou. V tom mokrém mu bude zima, měl by si to ihned sundat. Pomohu mu s tím.

Spokojeně se usmál, když jsem téměř utrhla první knoflík. Odpověď zřejmě pochopil. Jemně mě nadzvedl a zajel rukama pod triko.

Ty noci protrpěné v nadějném doufání a snění, se načetly. Má touha byla neovladatelná a já přímo šílela z každé maličkosti, kterou jsem cítila.

Splynula jsem s tím dokonalým ďáblem v jedno. Nezáleželo na tom, že nevím, kde se tu vzal. Že ho neznám. Že nevím, co všechno mi může udělat. Všechno se vedle něj zdálo tak nicotné. Ani vytrvalý déšť nemohl uhasit oheň, který ve mně rozpoutal.

Vzbudil mě poryv větru, jak se mnou v náručí mířil k mému domu. Nevšiml si, že jsem se probudila. Donesl mě až do pokoje, položil mě na postel a utekl bez jediného slova. Já ale byla rychlejší, než si myslel. Stihla jsem mu z kapsy vytáhnout kus červené látky. Smotala jsem si ji pod hlavu. Až se ráno probudím, budu si jistá, že to bylo doopravdy. Konec konců, mé tělo žádný důkaz nepotřebovalo.

Ráno jsem ještě velmi dlouho ležela v posteli, než mě přešla celá ta rozechvěnost a mohla jsem si být jistá, že nikdo nic nepozná. Sešla jsem dolů do kuchyně a chtěla si udělat kafe.

„Ahoj, Nessie! Udělal jsem ti čajík.“ Mával na mě okamžitě Jacob. No Bože, čajík! Tak z toho jsem celá na větvi.

„Díky,“ zabručela jsem, vzala si od něj hrnek a dřepla jsem si na gauč vedle Emmetta s Rosalií na klíně. Sjela jsem je pohledem a vzpomněla si na jeho ruce, které mě včera večer svíraly podobným způsobem.

Rychle jsem se napila čaje, abych tu myšlenku zapudila. Zabralo to. Obličej se mi zkřivil odporem. Byl studený a hořký. Tak tohle nemám zapotřebí! Praštila jsem hrnkem o stůl a vyběhla před dům.

„Tak kde jsi? Proč si pro mě nepřijdeš? Vezmi mě odsud!“ křičela jsem do lesa, jako bych ho tím mohla přivolat. Ale jediný, kdo se ozval, byl Jacob.

„Na koho to voláš?“ Došel až ke mně a rozhlížel se.

Už toho mám dost! Všechno to ve mně vřelo a já to prostě nezvládla udržet pod pokličkou. Vybuchla jsem na něj dost tvrdě:

„Jaku, promiň, takhle už to dál nejde. Mám tě moc ráda, ale nudíš mě. Jsem mladá a chci žít. Našla jsem si někoho jiného.“

Vmetla jsem mu krutou pravdu do jeho sladkého psího obličeje. Věděla jsem, že začne natahovat a mně ho pak bude líto. Proto jsem se raději rychle otočila a zmizela v domě.

Prořítila jsem se obývákem směrem ke svému pokoji. Ve zbytku rodiny to samozřejmě vzbudilo nějaké reakce.

„Stalo se něco?“ zeptal se mě hned u dveří starostlivě Carlisle.

„Nechala Jacoba,“ odpověděla mu za mě Alice, když viděla, že já to udělat nehodlám.

Otec se vrhl za mnou a křičel do schodů:

„Jak jiného? Koho jiného? Stůj, když s tebou mluvím!“

Ale já s ním mluvit nechtěla. Vletěla jsem do svého pokoje a bouchla dveřmi, až matka vyjekla. Seděla mi na posteli a prohlížela si rudou látku.

„Kde jsi to vzala?“ zeptala se mě s tím nejzvláštnějším výrazem ve tváři.

Nevěděla jsem, co si myslet. Nebyla nahněvaná ani smutná, ale k veselosti měla pořád hodně daleko. Nejvíce se to dalo přirovnat k překvapení. Ona je překvapená? Co teprve já, najít ji u sebe v pokoji.

„Od mého nového přítele,“ řekla jsem stále vzpurně, ačkoli už jsem se tak necítila.

„Jak se jmenuje?“

Co ji to zajímá? Nikdy se o mé známé nezajímala. A copak já vím? Moc jsme spolu nemluvili. Řekla jsem tedy jméno, které jsem mu přiřadila ve snech:

„Riley.“

Matka zvedla hlavu. Její obličej byl stále nešťastný, ale její oči jakoby plály znovu nalezenou nadějí. Pak zřejmě pochopila plnou váhu mé první odpovědi. Oči jí zčernaly a zamračila se.

„Přítel? Byli jste spolu?“ Stáhla si mě vedle sebe na postel jako malou zlobivou holku.

„Nic, co bych nechtěla!“ štěkla jsem na ni.

Její reakce mě ale šokovala ještě víc. Chovala se jako blázen. Začala na mě křičet:

„Nech ho být! Je můj! Je můj, rozumíš?“

Řvala tu větu pořád dokola, dokud nepřišel otec. Všechno se naráz zastavilo. Matka strnula v nenávistivém pohledu a Edward střídavě zíral na ni a na mě. V zápětí tu byl i Jacob. Dožadovali se vysvětlení našeho chování.

Cítila jsem, jak mé myšlenky zaštítila matčina schopnost. Moc jsem nechápala, proč to dělá, ale byla jsem jí za to vděčná. Nezdálo se mi příliš vhodné, aby tihle dva věděli o včerejší noci.

Všimla jsem si rudé látky, kterou máma svírala za zády. Sáhla jsem pro ni, ale ona ji nehodlala pustit. Začaly jsme se o ten kus hadru rvát. Pro mě to byl důkaz existence mého krvavého miláčka, ale k čemu ho chtěla ona?

„Je můj!“ řvala stále Bella a já ji nechápala.

„Jak tvůj? To já jsem mu ho vzala. Mami, co to vyvádíš?“

Chytla jsem ji za zápěstí. Jako by tím dotykem dostala elektrický šok, přestala se rvát. Povolila sevření látky, nejistě ke mně natáhla ruce a pak mě objala. Svezly jsme se společně k nohám postele.

„Promiň, zlatíčko. Odpusť, srdíčko moje. Já nemohla jinak. Nemohla jsem tě nechat umřít. Odpusť, že jsem tě donutila žít v takové kleci. Ale teď je tady. Přivedla jsi mi ho zpět. Budeme zase všichni spolu! Kde je? Řekni, kde je? Půjdeme hned za ním!“ chrlila ze sebe, když mi prohrabovala vlasy.

Byla jsem v matčině objetí. Viděla jsem v její mysli všechno. Každou vzpomínku na mně doteď neznámou minulost. Po tolika letech mi k ní otevřela cestu. Cítila jsem, jak je zase šťastná. Byly jsme spolu, konečně jako matka a dcera. Zdála se být zase živá.

Ti dva, co stáli kousek od nás, mě zajímali asi tolik, co pavouk v rohu místnosti. Oba měli ve tváři neporozumění.

„Za kým? Bello, miláčku, o čem to mluvíš? Co se to tady děje?“

Pomalu jsem matce pomohla se zvednout. Pořád svírala mezi prsty kus té rudé látky. Cár blůzy, kterou si odnesl první noc v jejím domě před téměř devatenácti lety. Jen podle toho cáru ji pak našel tu noc, která započala můj život a s úsvitem zničila ten jeho. Má schopnost a má fantazie, jen ty ho zachránily a přivedli zpět a my teď můžeme začít konečně žít jako rodina.

Najednou se zdál můj život v mnohém jasnější. Všechno se vysvětlilo. Matčino chování, má nenávist vůči otci i setkání s cizincem ze snů. Byla jsem to já, kdo odpověděl na Edwardovu přihlouplou otázku:

„Za mým otcem.“

Jeho pohled padl na matku a ta jen odhodlaně přikývla. Vzala mě kolem ramen, vtiskla mi polibek do vlasů a odváděla mě hrdě ven z domu.

Jacob zůstal stát za prahem s mým jménem na rtech. Neotočila jsem se. Vím, že by mi to bylo líto a jemu bych tím ještě víc ublížila. Je na čase přestat žít jen pro jeho smutné oči. Teď je zase řada na plnění mých přání.

Mířily jsme ke stínu mezi stromy na okraji lesa.

„Tak vás mám konečně obě, holčičky,“ promluvil Riley svým skvostným hlasem.

Usmály jsme se na sebe jako dva spiklenci, když jsme se ruku v ruce rozeběhly k němu. Zlatá klec domu Cullenů zůstala někde daleko za námi. Bella se mu okamžitě vrhla kolem krku a on se nebránil ji vášnivě políbit.

Je to můj otec, uvědomila jsem si. Já na to nemám nárok. Vyvstala ve mně vzpomínka na předešlou noc. Na jeho krásně rýsované tělo a krvavé rty, které drásaly mou kůži. Při pohledu na to, jak teď ta samá ústa okupovala má matka, se ve mně opět začala vařit krev.

Já ho přivedla! Já ho miluju. A já ho taky budu mít! Odstrčila jsem ji od něj a zabrala její místo. Prudce jsem se zakousla do Rileyho rtů. Nedal na sobě znát ani nejmenší překvapení jako by na to čekal.

Bella ostře zavrčela a chytla mě za vlasy, jak se mě snažila od něj dostat. Zařvala jsem bolestí. Ruka mi prudce vyletěla a zasáhla matku do tváře. Dopadla silně na zem a v zápětí mě strhla k sobě. Rvala jsem se s ní jako šílená. Nebyla jsem schopna uvažovat. Jediné, co jsem měla na mysli, byl on. Klidně kvůli němu vlastní matce vyškrábu oči.

Riley chvíli pozoroval náš zápas. Pak se pousmál tím lstivým a proradným úsměvem, který vždy vykouzlil ďolíček u levého koutku jeho úst. Jediným gestem nás zastavil a obě přivolal do své náruče. Pohladil mě po vlasech spadajících až k bokům a oběma nám dovolil ho krátce políbit. Pak se mu po tváři rozlil samolibý výraz.

Však my už se o něj nějak podělíme. Jinak ji zabiju.

Hodí se zde napsat pár slov na závěr. Pokračování původně vůbec nebylo v plánu a dalo mi pěkně zabrat, uf. Psala jsem ho na táboře zhruba odstavec za den, takže bylo nejprve velice zmatené. Proto nesmírně děkuji své vrchní opravářce povídek, Kejkej. Tentokrát měla opravdu těžkou práci. Ještě jednou tedy: Drahoušku Kej, jsi báječná. Bez tebe jako bez duše. Díky moc

Třetí možnost   Shrnutí

Autor: Deedee (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Třetí možnost: Z klece: