Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Výměna

05.06.2012 (19:00) • Kim • FanFiction jednodílné • komentováno 67× • zobrazeno 9001×

„Pokoj číslo osm, pokoj číslo osm,“ opakovala jsem si polohlasně, když jsem procházela chodbou mezi jednotlivými hotelovými pokoji a hledala ten správný. Krátce jsem si pro jistotu prohlédla číslo na klíči v mé dlani a znovu zrakem začala kontrolovat číslovky na dveřích.

Zívla jsem a vyměnila ruku na vysunutém madlu u mého kufru na kolečkách. Trochu jsem se na vysokých podpatkách unaveně zapotácela, ale vyrovnala jsem to dřív, než se můj obličej stihl potkat s modrým kobercem.

Strávila jsem v letedle necelých devět hodin, tudíž jsem se už nemohla dočkat, až se moje tělo blíž seznámí s měkkou postelí a já se budu moct konečně prospat. Jednu cestu ve vzduchu jsem už měla úspěšně za sebou, ta druhá mě zítra odpoledne teprve čekala. A tak mi nezbývalo nic jiného, než najít nejbližší hotel a zapíchnout to v něm. Co by člověk pro vysněnou práci v Paříži neudělal…

Znovu jsem zívla a div si přitom neroztrhla pusu. Přidala jsem do kroku, abych mohla odhodit ten blbý kufr, který byl snad o deset kilo těžší než před mým odletem ze Seattlu.

Můj pokoj byl až na samém konci chodby. Rychle jsem ho odemkla a vstoupila dovnitř. Byla to menší útulná místnost s velkou postelí s decentním květinovým povlečením a balkónem se závěsy ve stejném stylu. Naproti byla komoda s televizí, jedno proutěné křesílko a stojatá lampa. Součástí pokoje byla i koupelna se sprchou. Všimla jsem si, že na posteli leží čistý ručník a taky nejspíš i župan. Rozhodla jsem si před spaním dát ještě pořádnou sprchu.

Zavazadlo jsem položila vedle postele a poté pokračovala k balkónu. Jen nepatrně, abych do místnosti nahnala trochu čerstvého vzduchu, jsem pootevřela dveře a vrátila se zpátky posteli. S heknutím jsem na ni dosedla a téměř okamžitě z nohou sundala lodičky. Zatímco jsem si procvičovala ztuhlé a bolavé prsty na nohou, natáhla jsem se po kabelce a vyndala telefon. Nikdo mě naštěstí a překvapivě nesháněl, tak bylo na mně dát o sobě vědět. 

Byla obrovská chyba nechat si hovor s matkou úplně na konec. Kdybych jí zavolala jako první, nemusela bych s ní strávit na drátě něco přes půl hodiny. Mohla bych se klidně vymluvit, že i táta mi nakázal, abych mu hned po přistání zavolala, ale to jsem ještě netušila, že mi bude vyprávět o toulavém psu, kterého málem přejela. Když jsem pak odhazovala telefon vedle sebe, ukazovaly hodiny přesně půl jedenácté. Protřela jsem si oči, podívala se nejdřív na dveře od koupelny a pak na své nohy. Najednou mi ta sprcha nepřipadala jako dobrý nápad. Tolik se mi nechtělo vstávat a k tomu dělat všechny ty namáhavé věci s tím spojené. Jako se svléknout, umýt si vlasy, usušit se a znovu se obléknout.

Překonala jsem se a hrábla po kufru, abych si vyndala něco na spaní. Vytáhla jsem si ho k sobě na postel a rozepnula zip. Srdce se mi zastavilo, když jsem při pohledu na obsah zjistila, že tohle vůbec není můj kufr. Zavřela jsem oči a zavrtěla hlavou. Hloupě jsem si myslela, že se mi to třeba jen zdálo, že jsem už hodně unavená a jen jsem špatně viděla. Jenže když jsem se znovu podívala, nic se nezměnilo. Vyděšeně jsem vyskočila na nohy a zajela si rukama do vlasů. Chvilku jsem jen zoufale stála na místě a nevěděla, co dělat. Netušila jsem, co mě vzalo nejvíc. Jestli to, že jsem nějakému chudákovi odcizila kufr nebo to, že mé věci byly pravděpodobně v rukou neznámého muže.

Ano, musel to být muž. Už jen podle obsahu zavazadla, který jsem z čiré zvědavosti ihned začala prozkoumávat, to bylo víc než jasné. Hned na vrchu se nacházely poskládané košile těch nejznámějších návrhářů. Obdivně jsem nad tím kývla hlavou a pokračovala v průzkumu. Musel to být někdo velmi materiálově založený, jelikož nic, co by se pohybovalo pod hodnotou tisíců dolarů, jsem nenašla. Úplně vespod ležely knížky a mně už bylo jasné, proč byl ten kufr tolik těžký. Uznala jsem, že ten neznámý měl dobrý výběr. Setkat se s ním, nejspíš bychom si rozuměli a právě to mě vrátilo do reality. Uklidila jsem všechno na své místo a zip poslušně zapnula.

Přemýšlela jsem, co dělat. Pohrávala jsem s myšlenkou, že bych se vrátila na letiště a zeptala se, jestli tam nenašli opuštěný kufr. Blbost! Nadávala jsem si, že jsem byla až tak pitomá a nezkontrolovala si, jestli si beru správný. Spoléhala jsem na to, že žádný jiný na sobě nebude mít skvrnu od kafe. Ale to by tam nějakou musel mít! Jak jsem záhy zjistila.

Netrpělivě jsem pochodovala po pokoji sem a tam a vymýšlela způsob, jak dostat zpátky své věci. Jak to ale udělat, když jsem neměla sebemenší tušení, kdo je vlastníkem zavazadla. Jmenovka! Dvěma rychlými kroky jsem přiskočila k posteli a už si se zatajeným dechem četla jméno a příjmení.

Edward Cullen…

Žaludek mi udělal kotrmelec, když se mi před očima zjevila tvář nějakého staříka. Komu jinému by tohle jméno padlo víc, než prošedivělému chlápkovi s pivním pupkem? Všimla jsem si, že je tam napsáno i číslo, ale po přečtení toho jména jsem se nějak zasekla. Sesunula jsem se na zem a nohy si přitáhla k tělu. Dlaně se mi zpotily už jen při pouhém pohledu na mobil. Dokonce jsem začala přemýšlet nad tím, jestli ty všechny věci, které jsem měla s sebou sbalené, potřebuju. Fňukla jsem. Jasně, že jsem je potřebovala. Proto jsem se natáhla po telefonu a vyťukala tam číslo Edwarda Cullena.

Nervózně jsem si kousala nehty na levé ruce, když jsem naslouchala tónu, který oznamoval, že mobil na druhé straně začal vyzvánět. Skoro jsem nedýchala. Snažila jsem se vymyslet, jak mu jasně a srozumitelně oznámit, že mám jeho kufr a ten svůj chci zpátky. Aspoň jsem předpokládala, že ho má. Taky jsem se modlila, aby byl v Amsterdamu jako já. Jinak bych byla doslova v hajzlu.

Náhle ve sluchátku zapraskalo. „Edward Cullen, prosím?“

Byla jsem tolik připravená na lety poznamenaný hlas, že když na mě ten muž na druhé straně promluvil jiným, sametovým a hebkým, zapomněla jsem, co jsem to chtěla a i to, jak se jmenuju. Postavila jsem se na nohy, netušila jsem, kdy se mi tolik roztřásly. Srdce mi bilo jako splašené, ale stále jsem nic neřekla. Otvírala jsem pusu a zase ji zavírala.

„Je tam někdo?“ ozvalo se zmateně v telefonu a já se konečně trochu vzpamatovala. Lekla jsem se, že by mohl zavěsit a znovu bych se mu už nemusela dovolat.

„Já…“ vyhrkla jsem bezmyšlenkovitě, ale díky bohu se zase odmlčela. Zhluboka jsem se nadechla. „Dobrý večer, tady Isabella Swanová. Omlouvám, že vás ruším takhle pozdě, ale já mám váš kufr.“ Všechno jsem to vybalila na jeden nádech. Potichu jsem nad sebou zaskuhrala a plácla se do čela. Napjatě jsem vyčkávala, jak zareaguje.

„Prosím?“ zeptal se smíchem ten muž.

„Jde o to, že se stala menší nehoda,“ začala jsem s vysvětlováním. Posadila jsem se na kraj postele a dnes už po druhé otevřela jeho kufr. „Museli jsme spolu cestovat stejným letadlem ze Seattlu a po příletu si na letišti omylem vyměnit kufry. Jinak si neumím vysvětlit, proč mám zavazadlo plné pánského ošacení a knih.“ Na konci jsem se krátce nejistě zasmála. „William Shakespeare, Oscar Wilde… Jane Austenová,“ vytahovala jsem jednu knihu za druhou a nahlas mu do mluvítka předčítala autory.

„Hmm, to opravdu zní jako můj kufr,“ odvětil přesvědčeně Edward. „Podle těch knih, samozřejmě.“ On to sice nemohl vidět, ale na tváři se mi usadil veselý úsměv. Jak sem tak koukala na poskládané košile, začala jsem dumat nad jeho tváří. Už z toho krásného hlasu bylo patrné, že muselo jít o mladého muže, který na sebe rád dbá. Trochu jsem se zašklebila, když mi došlo, že by to klidně mohl být gay. Rychle jsem tu myšlenku zahodila a dál si představovala tmavé vlasy, pronikavé oči, plné rty a možná nějaké strniště. Jenže pak jsem zjistila, že jsem popsala chlápka na obálce časopisu, který jsem četla během cesty v letadle. „Dobře tedy,“ vyrušil mě ze snění nad jeho zevnějškem, „když vy tvrdíte, že máte mé věci, nejspíš bych měl zkontrolovat, jestli nemám já vaše.“

„To byste byl vážně moc hodný,“ broukla jsem na něj vděčně. V telefonu bylo chvíli ticho, občas přerušené neidentifikovatelnými zvuky. Když uběhlo několik dlouhých vteřin, možná minut, promluvila jsem znovu. „Na spodní straně by měl být… ehm, malý flek od kávy, za který ale já nemůžu. Nějaký idiot do mě na letišti vrazil a… bylo to.“ Jasně, že ho to vůbec nezajímalo, ale já měla nutkavý pocit mu vysvětlit, jak se to stalo. Nechtěla jsem, aby si o mně myslel, že jsem kdoví jaké prase. A to já rozhodně nebyla!

„Flek, jasně, podívám se,“ ujišťoval mě a já se mohla aspoň trochu uvolnit. Nedočkavě jsem si poposedla a víc si přitiskla mobil k uchu, aby mi případně nic neuniklo. Zaslechla jsem, jak něco bouchlo, pak bylo ticho po pěšině a hned na to se zase ozvala rána. Už jsem se nadechovala, že se zeptám, jestli je všechno v pořádku, ale Edward mě přeběhl. „Letíte do Paříže?“

„Prosím? Jak to víte?“ Nechápavě jsem se zamračila a zmateně se podrbala ve vlasech.

„Vezete si s sebou francouzský slovník,“ oznámil ledabyle. „Taky průvodce.“

„Vy se mi tam hrabete?“ vyjekla jsem napůl zoufale a napůl naštvaně.

„Takže je to váš kufr,“ zamumlal spíš pro sebe, neboť jsem mu skoro nerozuměla.

„Jo, to teda je. Snad jsem vám říkala, že to poznáte podle toho kafe,“ prskala jsem na něj. Popravdě jsem se na něj neměla co zlobit, však i já sama se mu pohrabala v soukromí. Jenže on na rozdíl ode mě na dně neschovával krajkové spodní prádlo. Polilo mě horko, když jsem si představila, jak si prohlíží jednotlivé kousky. Tvář jsem měla v jednom ohni a přísahala bych, že ten žár musel cítit i on na druhém konci linky. „Potvrzuju, že slovník a průvodce opravdu patří mně, tak už to, prosím, zavřete,“ zaškemrala jsem přidušeně, zatímco jsem si rukou ovívala hořící obličej. „Příště by se stačilo jen podívat na jmenovku.“

„To máte pravdu, jenže určitě nejste jediná…“ Odmlčel se. „ Jediná Isabella Swanová na světě. Omlouvám se, ale chtěl jsem se jen ujistit –“

„Tak už jste se ujistil a teď ten zip zapněte,“ nařídila jsem mu naléhavě a napínala uši, jako bych snad mohla slyšet zapínání. „Pokud už jste to udělal, myslíte, že bychom se mohli nějak domluvit a kufry si vyměnit?“

Domluvili. Edward mě zpočátku vyděsil, když mi oznámil, že již není v Amsterdamu, ale následně mě zase uklidnil, že není tak daleko a tudíž se svých věcí dočkám ještě dnes. Překvapilo mě a především potěšilo, jak ochotný byl. Než jsme se rozloučili, nadiktovala jsem mu adresu. Potom mi už nezbývalo nic jiného, než počkat.

Nedočkavě jsem přecházela z jednoho konce místnosti na druhý a neustále hlídala čas. Nevěděla jsem, jak daleko mohl být, ale s ubíhajícím časem jsem byla nervóznější a nervóznější. S chlapy jsem neměla moc bohaté zkušenosti a i to málo stálo za houby. Proto jsem si do puntíku připravovala, jak bych chtěla, aby naše setkání a výměna proběhly. Zakázala jsem si to pokašlat, jak bylo mým dobrým zvykem.

Taky jsem zaběhla do koupelny, abych se trochu upravila. Ale když jsem uviděla svůj odraz v zrcadle, málem to se mnou seklo. Vlasy jsem měla zplihlé, jako bych si je měsíc nemyla a celkově jsem vypadala jako na smrtelné posteli. Svitla mi malá naděje, když jsem za mnou v zrcadle uviděla sprchu. Sice jsem byla odkázaná vzít si na sebe to samé, ale aspoň ze sebe smyju tu špínu z letadla. A kdoví, třeba mě to i probudí. Na nic jsem nečekala a už lezla do malého koutu. Měla jsem štěstí v podobě vzorku šampónu a mýdla. Pořádně jsem se od hlavy k patě vydrhla a po několika minutách už vylézala ven.

Ale zatímco já stála nahá a mokrá uprostřed koupelny, tak ručník s županem stále ležely netknutě na posteli. Pobaveně jsem nad tím uchechtla a opatrně se rozešla ke dveřím, abych si pro to došla. Udělala jsem sotva dva kroky k posteli, když jsem se zůstala stát jako opařená. Jaké pro mě bylo překvapení, když jsem zjistila, že v pokoji nejsem sama. Ještě než se místností rozlehl výkřik, setkal se můj roztřesený pohled s jiným, uhelně černým. 

Téměř okamžitě jsem se otočila na patě a vběhla zpátky do koupelny, kde jsem za sebou rovnou zamkla. „Kdo jste a co tady, kruci, děláte?!“ zakřičela jsem z plných plic. Srdce mi zprudla naráželo do hrudi. Opřela jsem se zády o dveře a pomalu po nich sjížděla do podřepu. Přitáhla jsem si kolena k bradě, abych si zakryla, co se dalo. Vůbec mi nedocházelo, že by ten dotyčný musel mít rentgenové vidění, aby si mě mohl znovu prohlédnout. Zhluboka jsem oddechovala, jako bych uběhla maraton.

„Edward Cullen,“ zaznělo z druhé strany dveří. Trhla jsem sebou hned dvakrát. Jednou při jeho hlasu, který jsem moc dobře poznávala a po druhé při jeho jménu. Tvář se mi zkřivila zoufalostí. Semkla jsem víčka k sobě a hlavou praštila do dveří. Takhle to vypadat nemělo. „Jste v pořádku?“ zeptal se starostlivě Edward a lehce zaťukal na dveře. Zavrtěla jsem negativně hlavou, ale to on nemohl vědět. Tolik se mi s ním nechtělo mluvit, natož se s ním setkat tváří v tvář. Jednou to stačilo. A že on toho jistě viděl víc než dost. 

„Viděl… jste… něco?“ Za každým slovem jsem dělala krátkou pauzu, abych sebrala odvahu na to další. Ale jak jsem to vyslovila, hned jsem to toužila vzít zpátky. Uvědomila jsem si, že odpověď ani slyšet nechci. Vzpomněla jsem si na ty dva černé uhlíky a po těle mi přeběhl mráz, nikoliv však ten nepříjemný.

„Ne,“ odpověděl nejistě po značné odmlce. Až moc dobře jsem si všimla, jak zaváhal a nakonec to slovo protáhl do otázky. Opět jsem hlavou třískla do dveří. Dvakrát, mnohem silně. „Co kdybyste vylezla ven? Určitě vám musí být zima.“ Měl štěstí a to proto, že jeho hlas vůbec nenesl známky pobavení a smíchu. Naopak to vypadalo, že mu na mně opravdu záleží. Ale to nic neměnilo na tom, že měl možnost mě spatřit nahou. Naštvaně jsem si dupla. Proč jsem musela mít takovou smůlu?

Nic jsem mu na to neřekla. Spoléhala jsem na to, že když budu mlčet a nereagovat, tak to vzdá a odejde. Jeho kufr ležel na posteli, nic mu nebránilo, aby si ho vzal a odešel. V myšlenkách jsem ho prosila, aby to bylo co nejdřív, protože mi vážně začínala být zima.

„Mohl bych pro vás něco udělat? Cokoliv,“ povzdechl si beznadějně. Taky jsem zavzdychala.

„Hmm, svlíkni se donaha,“ utrousila jsem sarkasticky a prohlédla si sama sebe. Jeden koutek úst se mi zvedl výš, když jsem si představila, že by to opravdu udělal.

 „Prosím?“optal se poněkud překvapeně a já se vrátila zpátky do reality, kde jsem tím obnaženým byla já.

„Nic, nic,“ vyhrkla jsem urychleně a usmála se. „Vlastně…“ zaváhala jsem s narůstajícími rozpaky. Odkašlala jsem si. „Nepodal byste mi ručník a župan?“ pípla jsem a najednou mi bylo příšerné vedro. Cítila jsem, jak se mi všechna krev v těle nahrnula do tváří. Když jsem byla rudá už teď, jak to se mnou bude vypadat, až vylezu ven? Zatřepala jsem hlavou, abych ty ošklivé myšlenky vyhnala ven. Aspoň na chvilku.

„Hned to bude.“

Ne moc vesele jsem se postavila na nohy a odemkla dveře. Mohla jsem se jen modlit, aby toho nějak nevyužil, nevtrhnul sem a… A co, Swanová? Než jsem stačila úplně zpanikařit, ozvalo se decentní zaklepání. Opatrně s povzbuzujícím nádechem jsem zmáčkla kliku a tak nějak přiměřeně pootevřela dveře. Leknutím jsem nadskočila, když se mi před očima objevila ruka s mými požadavky. S tichým děkuju jsem si to převzala a prudce zavřela.

Trvalo mi dobu, než jsem se odhodlala použít ručník. Samotný sušící akt jsem protahovala, jak jen to šlo. Jestli jsem se pokoušela naše střetnutí oddálit, tak se mi to zatraceně dařilo, ale nic netrvá věčně. Zabalená v županu s páskem uvázaným tak těsně, že mě to div nepřefiklo na dvě půlky, jsem vešla do samotného pokoje. Neměla jsem odvahu mu pohlédnout do očí, tak jsem zrakem hypnotizovala koberec. Má rozžhavená tvář by se dala lehce splést s rajčetem.

Bylo mi trapně. Tak moc trapně. Za můj krátký život se mi stalo ledascos, ale tohle všechny dosavadní trapasy hravě strčilo do kapsy. Vůbec jsem nevěděla, jak se chovat. Jestli mám něco říct nebo počkat, jestli se toho ujme on. Připravovala jsem se, jak se mi bude smát a možná i na nějaké narážky na mou osobu, ale překvapil.

„Přivezl jsem ten kufr,“ řekl Edward jakoby nic. Zněl klidně a vyrovnaně. Musela jsem uznat, že naživo byl jeho hlas ještě krásnější. Proto jsem se na něj plná zvědavosti podívala.

„Děku… ju,“ dořekla jsem o něco později. Polkla jsem a… Ten koberec měl na sobě vážně zajímavé ornamenty. Když jsem ho zahlédla a zjistila, že je ještě hezčí než ten chlap v časáku, hlava se mi automaticky sklopila dolů. A jestli mi předtím bylo jen trapně, tak teď jsem prahla po tom, abych se mohla odstěhovat na Měsíc.

„Nechceš si zkontrolovat, jestli je –“

„Ne,“ přerušila jsem ho a s úsměvem přešla tu změnu na tykání. „Já ti věřím,“ špitla jsem a dlouze se mu zadívala do očí. Zarazila jsem se, když na mě místo černé shlížely dvě karamelky. Loudavým a nerozhodným krokem jsem se vydala k posteli, kde stál i Edward. Neustále jsem si přitom mačkala župan u krku, aby už nemohl zahlédnout ani kousek z mého těla. Čas vypršel.

Edward moje zavazadlo položil vedle svého a s rukama za zády pak odstoupil dál. „Je to moje,“ potvrdila jsem, když jsem letmo zavadila o rozlitou kávu. Měla jsem obrovské nutkání ten kufr vzít a prohodit ho zavřeným oknem. Jen kvůli němu jsem se stalo to, co se stalo. Nebýt stejné podoby – další viník je Charlie, to on mi ho koupil -, tak by po mně Edward tak podivně nepokukoval. „Jak ses sem vůbec dostal tak rychle?“ vyzvídala jsem a očividně jsem ho svou náhlou a šťouravou otázkou dost zaskočila. Narovnal se v zádech a začal očima těkat po pokoji. Taky se podrbal na zátylku.

„Mám rychlý auto,“ zamračil se a moment trvalo, než se jeho tvář znovu rozjasnila. Bylo to nakažlivě. Jeho poznámce o autu jsem uvěřila. Taky se na něj stačilo jen podívat a bylo jasné, že v jeho garáži musí parkovat jen ty nejlepší a nejrychlejší modely.

„A sem?“ pokračovala jsem ve vědomostní soutěži. Zvedla jsem se a přesunula se na druhou část postele, abych mu byla blíž. „Myslím jako sem do pokoje.“ Automaticky jsem pohledem vyhledala dveře. Nebyly vyražené ani poškozené, tudíž mi nešlo do hlavy, jak jinak se mohl dostat dovnitř. Zrakem jsem se vrátila zpátky k Edwardovi, který se na můj vkus až moc usmíval.

„Recepční mi prozradila, na kterém pokoji je ubytovaná jakási Isabella Swanová… A jinak jsem našel klíč v zámku,“ zašklebil se na mě a založil si ruce na prsou. „Že tě tu najdu nahou, to jsem nečekal.“

 „Hej!“ obořila jsem se na něj dotčeně. Vyskočila jsem na nohy a dodupala k jeho zavazadlu. „Říkal jsi, že jsi nic neviděl,“ uhodila jsem na něj. Nabručeně jsem dopínala jeho zavazadlo, abych mu ho mohla dát a pak ho hezky vypakovat ven. Do toho jsem po něm házela jeden vraždící pohled za druhým.

„Taky že ne,“ obrátil a sem tam se neubránil krátkému zasmání. „A mimo to, nemáš se za co stydět,“ řekl s ledovým klidem a na důraz svých slov významně přikývl. Neušlo mi, jak si mě důkladně přeměřil pohledem od hlavy k patě.

Víc červená jsem být nemohla, jelikož za celou dobu, co jsem s ním mluvila, se barva v mém obličeji nevrátila do normálu. „Velice mě těší, že jsem vám nedobrovolně zpříjemnila večer,“ ušklíbla jsem se a vrátila se k vykání. Ale nezlobila jsem se na něj doopravdy. Naopak mi to čím dál tím přišlo vtipnější. „Omlouvám se, že jsem vás donutila jet až sem takhle pozdě.“ Upřímně jsem se pousmála. „Ale děkuju.“

„To já děkuju. Nebýt vás,“ spiklenecky na mě zamrkal, „tak bych ani nezjistil, že mám cizí kufr.“ Edward si stoupl těsně vedle mě a zvedl už svůj kufr. Byl konec. Výměna proběhla a každý z nás si zase půjde svou cestou. „Rád jsem vás poznal, Isabello,“ řekl s předstíranou vážností, když jsme stáli u otevřených dveří. Usměvavě jsem nad tím zakroutila hlavou, ale pak jsem nasadila stejnou masku jako on.

„To věřím,“ přikývla jsem s cukajícími koutky. Zvonivě se zasmál a moje srdce na to zareagovalo po svém. „Nashledanou, Edwarde.“

„Nashledanou.“ Pustil mou ruku a hodil po mně posledním, významným, pohledem. Pak vyšel ze dveří. Přemlouvala jsem se, ať to nedělám, ale bylo to silnější než já. Ostražitě a co nejnenápadněji vystrčila hlavu na chodbu. Vyskytl se mi neopakovatelný výhled na jeho krásně tvarovaný zadek. Slastně jsem si povzdechla a zase zalezla zpátky. 

***

Pohodlně jsem se usadila do sedadla a vykoukla z okénka. Zbývalo už jen pár minut, než se letadlo odlepí od země. Nedočkavostí jsem si poposedla, když jsem si představila, jak se za pár minut budu procházet po Paříži a můj životní sen se tak uskuteční. Přesto všechno se mi ale i Amsterdam neodvratně zaryl do paměti. Na výměnu kufrů a na neobvyklé setkání s okouzlujícím Edwardem Cullenem jen tak nezapomenu.

Šťastně jsem se zašklebila a zavřela oči. Uběhlo sotva pár vteřin, když mě z rozjímání vyrušil jistý hlas.  

„Máte tu volno, slečno?“

» Shrnutí «

Tohle je snad úplně poprvé, co jsem napsala krátkou jednorázovku, ale nezvykejte si!

Povídku věnuju úplně všem na tomto webu. Za komentáře vám předem moc děkuju.

Autor: Kim (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Výměna: