Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Všechno, co chci k Vánocům, jsi ty

08.10.2012 (15:00) • Sophie0Cullen • FanFiction jednodílné • komentováno 18× • zobrazeno 3710×

Všechno, co chci k Vánocům, jsi ty

Bylo nebylo, jedno prosincové, odpoledne… Ne, dělám si srandu. Tohle není žádná pohádka, ale krutá realita. Sedím v práci, hledím do počítače a nemám do čeho píchnout. Pozoruju ostatní kolem sebe, jak vehementně datlujou do klávesnice, a počítám dny do Štědrého dne. Vánoce se kvapem blíží a já se užírám nad tím, že můj život je absolutní nuda a u vánočního stromečku budu dřepět zase jen se svým otcem. Budeme se cpát cukrovím, dokud nám nebude blbě, on si pak otevře pivo a místo pohádek budeme zírat na baseballový zápas. Pak usneme na gauči a budeme čekat na příští Vánoce. Taky máte chuť spáchat sebevraždu, jenom když to čtete? Nedivím se.

Ne, já opravdu nejsem stará panna s obrovskou bradavicí na nose, která si není schopna najít přítele, ale když žijete v zapadlé díře jménem Forks, kde člověk aby normálního chlapa pohledal, tak je opravdu velký problém být šťastně zadaná. Jediní chlapi, kteří se tady vyskytují, jsou spolužáci ze střední, kterým bohužel ještě neodzvonilo pubertálnímu věku, a pokaždé, když na ně narazíte, tak jediné, co od nich můžete čekat, je, že vám do posledních detailů vylíčí nejpeprnější trapasy, které jste na škole zažili. Dále tu je ta druhá generace, a to oplzlí, obstarožní přátelé mého táty, kteří si každé odpoledne v hospodě stěžují, že jim manželka nechce uvařit večeři. Takže sami vidíte, že se není čemu divit. Někdy si říkám, jestli nedopadnu jako Bridget Jonesová. Jak že to říkala? Tlustá, sama, napůl ožraná od vlčáků a jediný vážný vztah bych měla mít s láhví vodky? To mě tedy čeká zářná budoucnost… To jsem ještě netušila, že mi spadne huba překvapením, když se ke mně o hodinu později přiřítí šéf s ohromující novinkou. Ne, to není sarkasmus. Vážně o mě zakoplo štěstí, díky kterému nebudu muset další tři dny civět na protivné ksichty svých kolegů.

„Bello, můžete si začít balit kufr. Mám pro vás práci v Paříži. Francouzi s námi hodlají uzavřít výhodný obchod a není tady nikdo schopnější, než vy. Potřebuju, abyste s nimi probrala poslední detaily a někde mezitím jim podstrčila k podepsání smlouvu,“ oznámil mi šéf s úsměvem na tváři, když procházel kolem mého stolu. Obchody mu evidentně kvetou, tak co by se neusmíval, že? A já se usmívám, protože aspoň někdo v tomhle zapadákově jednou za sto let ocenil moje kvality.

„Skvěle, kdy jedu?“ Poskočila jsem radostí, protože za prvé - konečně vypadnu z　toho kanclu s hromadou otravných spolupracovníků, které zajímá jen to, jestli už jste si našla přítele, a kolik stál snubní prsten a za druhé - vždyť je to, proboha, Paříž. Wooow…

„Letíte zítra ráno.“ Letím? To jako, že mám zase sednout do té obrovské, bílé, vznášející se obludy, které všichni tak nadšeně přezdívají letadlo? No jo, Bello, co jsi čekala? Že do té Francie doplaveš?

„Stavte se po obědě u Nancy, ta vám předá všechny nezbytné dokumenty a letenku. Spoléhám na vás, Bello. Hodně štěstí.“ Tolik důvěry hned po ránu…

„Určitě, zastavím se za ní a děkuji,“ odkývala jsem vše, co mi řekl, ale při slově letenka jsem nasucho polkla. Abyste rozuměli mému nepatrnému zděšení, tak já opravdu nejsem ten typ člověka, co nadšeně lítá tam a zpátky. Do letadla jsem byla kvůli práci nucena nastoupit zatím jen párkrát, i když jen v rámci Spojených států, ale už napoprvé jsem věděla, že tohle rozhodně nebude můj nejoblíbenější způsob, jak se přepravit z bodu á do bodu bé.

Jak jsem slíbila, tak jsem udělala, a po obědě doběhla k Nancy do kanceláře, abych si od ní převzala vše potřebné. Nakonec mi i ona popřála hodně štěstí a oznámila, že jsem na zbytek dne dostala volno, abych měla čas se sbalit. Doma jsem se svalila na sedačku a začala se hrabat v　papírech, co jsem dostala, abych mezi nimi našla letenku s přesným časem odletu. Podle všeho to vypadalo, že bych nejpozději v osm ráno měla být na letišti. Letenku jsem zase zakopala zpátky na dno složky, abych se na ni nemusela dívat. Bello, vzchop se. Tohle je perfektní příležitost, jak se blýsknout před šéfem, takže těch pár hodin v letadle prostě přežiješ, pak se na Francouze pěkně usměješ a máš to v kapse. Napomínala a zároveň povzbuzovala jsem v duchu sama sebe.

Vylovila jsem z vrchních polic skříně jeden větší kufr a postupně do něj skládala všechno, o čem jsem si myslela, že by se mi mohlo na těch pár dní v Paříži hodit. Po třech hodinách přebírání se šatníkem a kosmetikou a nadšená tím, že zítra konečně i já zažiju nějaké dobrodružství, jsem se konečně uložila ke spánku.

***

Z říše snů mě probralo až otravné vyzvánění budíku, které mě už dobrou minutu horlivě upozorňovalo na to, že jestli okamžitě nepohnu zadkem, tak to letadlo rozhodně nestihnu. Vyškrábala jsem se z postele a po celou dobu ranní hygieny se snažila nemyslet na to, jak za pár hodin budu stoupat vzhůru k nebesům. Ani nevím, kdy se to stalo, ale najednou jsem byla odbavená a v zástupu lidí postupovala uličkou v letadle. Podívala jsem se na čísla sedadel a rychle došla k tomu svému. S úlevou jsem zjistila, že mám místo u okénka. Koukla jsem se na cizince, který seděl na místě vedle mě. Musím uznat, že vypadal opravdu skvěle, ale já veškerou svou energii momentálně soustředila na to, abych udržela obsah snídaně ve svém žaludku, který, se stoupající nervozitou z letu, odmítal spolupracovat se zbytkem těla, takže jsem zatím neměla sílu na to ho dostatečně ocenit. On se na mě usmál a stoupnul si, aby mě pustil sednout. Úsměv jsem mu vrátila, opatrně jsem prošla kolem něj a sedla si do svého sedadla. Po pár vteřinách se po letadle rozestavěly letušky, aby všem názorně předvedly pravidla bezpečnosti během letu a mně se hrůzou začínaly svírat útroby.

Motory letadla zařvaly, když se chystalo vzlétnout, a já cítila, jak mé prsty na rukou samovolně sevřely opěrky sedadla. Zavřela jsem oči a v duchu se napomínala, že nesmím začít zvracet. Obsluhu letadla by asi nepotěšilo, kdyby po mně musela drhnout sedačku. Mysli na něco pěkného, mysli na něco pěkného, opakovala jsem si pořád dokola.

„Když se párkrát zhluboka nadechneš, a pak zase pomalu vydechneš, mohlo by tě to trošku uklidnit,“ ozval se vedle mě snad ten nejkrásnější hlas, jaký jsem kdy slyšela. Zmateně jsem se ohlédla po krásném cizinci vedle mě, abych se ujistila, že se mi to jen nezdálo. Starostlivě mě pozoroval. Ale nestihla jsem ani zareagovat, protože letadlo se začalo pohybovat vpřed a já prsty do opěrek zaryla ještě silněji. Celé moje tělo se napjalo, víčka jsem sevřela ještě pevněji a pokusila se řídit jeho radou. Zhluboka jsem se nadechla.

„Správně, a teď pomalu vydechni,“ ozvalo se znova a já se ze všech sil soustředila na to, abych postupně vydechla celý obsah plic. Pak letadlo pomalu, ale jistě, nabíralo rychlost a já jsem vnímala, jak se mi i přes veškerou snahu se uklidnit zrychlil tep na rychlost závodního auta.

„Zkus to znovu. Zase se zhluboka nadechni, snaž se soustředit jen na kyslík proudící do plic, a zase ven.“ Znovu jsem nasála vzduch, ale měla jsem pocit, že to, co mě uklidňuje je spíše zvuk jeho sametového hlasu, než samotné dýchání. Letadlo ještě přidalo na rychlosti a zvedlo se do vzduchu. To byl konec. Můj žaludek udělal kotrmelec a já jsem zalapala po dechu a zatnula čelist. Začala jsem volat o pomoc všechny svaté. Najednou jsem ucítila na svém pravém předloktí něco chladného. Něčí ruku. Jeho ruku. Výborně, snad nejkrásnější chlap, jakého jsem kdy viděla, má ruku na té mé a já dělám, co můžu, abych neomdlela. Sjel pomalým pohybem až k zápěstí a na hřbetu ruky mi začal svými prsty malovat uklidňující kolečka. Já myslela, že se v tu chvíli rozplynu blahem. I přes hučení v uších jsem slyšela jeho melodicky hlas, jak mě znova napomíná, abych se nadechla. Pravidelný nádech a výdech a jeho dlaň na mé mě po několika minutách nakonec uklidnily natolik, že jsem se přinutila povolit zatnuté svaly a pomalu otevřít oči. Letadlo bylo ve vzduchu, už jen pomalu nabíralo potřebnou výšku, tu pro mě nejhorší část jsem měla za sebou. Mohla jsem cítit, jak se mi postupně srovnává tep. Stočila jsem hlavu ke svému zachránci.

„Moc děkuju,“ řekla jsem vděčně a trochu jsem se pousmála.

„Vůbec není zač,“ odvětil a mně se znovu na chvíli zastavil dech, když se mi podíval do očí. Teď už se mi nezatočila hlava, protože by mi bylo nevolno z letu, ale proto, že jsem se právě utopila v těch nejkrásnějších zlatých tůních. Zírala jsem na jeho dokonalý obličej jako tele na nový vrata. No, chlapče, když se rozdávala krása, tak ty sis očividně přišel přidat minimálně třikrát. Urychleně jsem si zopakovala dýchací cvičení, abych nahnala rozkutálené myšlenky zpět na své místo. Uvědomila jsem si chladný dotyk na své ruce a nepatrně jsem mrkla na místo, kde se naše kůže pořád dotýkala. Všiml si, kam se dívám, protože svou ruku z mého zápěstí pomalu stáhl zpátky ke svému tělu. Jemné příjemné mravenčení, způsobené jeho dotykem, zmizelo spolu s jeho rukou. Okamžitě se mi po tom pocitu zastesklo.

„Mimochodem, jsi vtom vážně dobrý. Myslím to uklidňování. Děláš to normálně?“ vypadlo ze mě na můj vkus až moc rychle. Pak jsem toho trošku zalitovala. Co je mi po tom, jestli takhle utěšuje každou druhou.

„Myslíš tím pomoc krásné ženě, aby se uvolnila, a tak přežila vzlétnutí letadla?“ pronesl tajemně a já začala rudnout jako pivoňka. Nepatrně jsem přikývla na souhlas, jakože přesně tohle jsem myslela. „Ne, tohle bylo výjimečně.“ Koutkem oka jsem viděla, jak se pousmál. „Takže, ty…“

„Bello, jmenuji se Bella. Tedy Isabella, ale všichni mi říkají Bella, takže jen Bella,“ vyhrkla jsem zmateně a vzápětí jsem sklopila oči. Bello, proč cpeš cizímu chlapovi své jméno?! A proč ne, kolikrát se ti stane, že se ocitneš vedle samotného anděla - hádalo se mezi sebou mé dobré a špatné já, zatímco já osobně jsem se snažila nenápadně zajet pod sedadlo.

„Těší mě, Bello. Já jsem Edward,“ představil se i on a vykouzlil na tváři odzbrojující úsměv. Zdá se mi to, nebo je tu čím dál tím větší horko?

„Takže, Bello. Letíš letadlem poprvé?“ zajímal se. Vzpamatovala jsem se ztoho šoku, že se se mnou opravdu snaží navázat nějaký rozhovor, a zmohla se na odpověď:

„Ne, já už jsem párkrát letěla, ale letadlo opravdu nepatří mezi mé oblíbené dopravní prostředky,“ vysvětlila jsem mu a nervózně se pousmála. „Ale dneska jsem to, díky tobě, zvládla o hodně líp než jindy,“ dodala jsem s notnou dávkou vděčnosti, protože to vlastně byla pravda. Kdybych neslyšela ten jeho medový hlas a necítila ten mrazivý dotyk, který mi probíjel elektrické napětí snad do celého těla, asi by mě tady už dávno křísili.

„Jsem rád, že jsem mohl být užitečný,“ pronesl a udělal jakousi poklonu napůl těla. Rozesmálo mě to. „A co tě přivádí do letadla, které má namířeno do Paříže?“ pokračoval dál v lehké konverzaci.

„Vlastně tam musím pracovně, ale doufám, že mi vyjde i nějaký ten čas na zábavu,“ podala jsem diplomatickou odpověď a u toho jsem si nezapomněla prohrábnout vlasy a olíznout spodní ret. Proboha, Bello, ty se s ním normálně snažíš flirtovat… Chováš se jako puberťačka. Raději jsem zase odvrátila hlavu a pohodlně se uvelebila v sedadle, když nám konečně dovolili rozepnout si bezpečnostní pásy. „A tebe?“ dodala jsem ještě, abych nějak zamluvila to svoje koketní chování.

„Od obojího trochu,“ mrkl na mě a srdce mi udělalo rychlý přemet. Sakra, tohle mi nedělej, jinak tady roztaju jako nanuk na sluníčku. Tím, že jsme se po krátké chvíli opravdu důkladně pohroužili do rozhovoru, mi cesta utíkala snad ještě rychleji, než bych si přála. Proč mám pocit, že toho člověka znám celý život? Působil na mě tak dobře, že mi nedělalo vůbec žádný problém mu vyklopit snad půlku svého osobního života. Práskla jsem na sebe své trapasy ze školy, řekla o rozvráceném manželství mých rodičů, o práci ve Francii, která mě čeká, a dokonce ze mě vypadlo i něco málo o bývalých vztazích. Edward mi na oplátku vyprávěl o sobě a své rodině. Má snad… Kolik to říkal? Čtyři sourozence? Já, jakožto jedináček, jsem mu to trochu záviděla. Vždycky jsem chtěla brášku nebo sestřičku, ale naši se bohužel rozvedli dřív, než jsem stihla vyrůst z plenek.

„To musí být zábava, mít tak velkou rodinu…,“ zasnila jsem se a Edward se tomu zasmál.

„Zábava to je, ale taky to znamená absolutně žádné soukromí. Zvlášť, když je v domě někdo jako Emmett.“ Následovala spousta zábavných historek o jeho sourozencích a nekonečný záchvat smíchu. O své rodině mluvil s takovou úctou, bylo vidět, že je má opravdu rád. Dlouhé hodiny jsme se smáli a já popíjela už třetí skleničku šampaňského, které mi letuška ochotně dolévala. Je možné, abych si s někým tak skvěle rozuměla jen po pár hodinách konverzace v letadle? Omámená alkoholem a oslněná Edwardem jsem si ani nevšimla, že letadlo krouží nad Paříží a připravuje se na přistání. Opět jsem se zprudka nadechla, když jsme začali z ničeho nic klesat níž k zemi. Můj krásný cizinec mi pohotově stiskl ruku. Zavřela jsem oči a vnímala jen ty chladivé obrazce, které mi vytvářel na ruce svými prsty. Moment, vážně jsem řekla můj cizinec? Bello, vzpamatuj se. Za chvíli se stejně rozloučíte. Ne, to ani omylem. Musím s tím něco udělat. Hned.

„Edwarde?“ Vážně jsem promluvila? Pootevřela jsem oči… Tázavě si mě prohlížel. Jo, takže jsem to asi vážně řekla nahlas. „Ehm… Edwarde, víš, dneska mám ještě volno. Myslíš, že bychom si třeba mohli zajít na večeři? Říkal jsi, že v Paříži nejsi poprvé a já to tady vůbec neznám…,“ začala jsem zkoušet triky á la dáma v nesnázích. Chvíli jsem se smiřovala s tím, že se mi vysměje a z letadla uteče jako první.

Místo toho se nádherně usmál. „Půjdu moc rád.“

***

Ráno jsem se probudila v mírném šoku, když jsem si uvědomila, že ležím v posteli, ale nevím, jak jsem se do ní dostala. S námahou a zároveň se strachem jsem rozlepila jedno oko, hned za ním druhé a zmateně jsem zamrkala. Hotelový pokoj? Nepamatuju si, že bych šla do pokoje. Zase jsem zavřela oči a přes bolest hlavy vzpomínala na události včerejšího dne. Letěla jsem letadlem, potkala jsem Edwarda, smáli jsme se, pak jsem pila šampaňské. Přistáli jsme na letišti v Paříži. Večer jsme spolu šli na večeři, láhev vína, Edward, smích, Edward, smích, procházeli jsme se venku a já jsem Edwardovi visela kolem krku… Vybavovalo se mi trhaně, ale dál už ani ťuk. Ze rtů se mi vydralo tiché zaskučení.

Proboha, Bello, proč chlastáš, když to neumíš?! Opatrně jsem se posadila a rozhlédla se kolem. Byl to díky bohu pokoj, ve kterém jsem se včera po přistání ubytovala a převlékala na večeři. Aspoň, že jsem v tom pokoji, ve kterém mám být. S hrůzou jsem si uvědomila, proč tu vlastně jsem. Do háje! Ta pracovní schůzka… Rychle jsem se začala běhat po pokoji a hledat hodinky. K sakru, mám hodinu na to, abych se tam dostala. Vletěla jsem do koupelny jak namydlená a pokoušela se udělat něco s tím chuchvalcem na hlavě. Po pár minutách marné snahy jsem zoufale sáhla po skřipci a vlasy jím stáhla do drdolu. Klekla jsem si ke kufru a začala z něj vyhazovat oblečení na všechny světové strany, než jsem našla něco, co by se mi zamlouvalo. Nadšená z toho, že jsem během dvaceti minut dokázala nemožné, jsem stála před hotelem a uvažovala nad problémem číslo dvě. Jak se, kruci, dostanu na to zasedání, když ani nevím, kde to je?

Jo, Bello, nemělas včera do sebe lít jednu skleničku za druhou, ale radši si zjistit cestu do té jejich firmy, nadávala jsem sama svojí blbosti.

Když jsem začínala propadat zoufalství a pomalu se loučit se svým pracovním místem, protože za tohle mě opravdu na hodinu vyrazí, tak přede mnou zprudka zastavil černý sporťák. Lekla jsem se a chtěla začít nadávat, dokud jsem neviděla do tváře tomu, kdo z auta vystoupil.

„E-Edwarde?“ koktala jsem nevěřícně. Tak jsem spěchala, že jsem úplně zapomněla přemýšlet nad tím, kde je mu vlastně konec.

„Ahoj,“ zazubil se. „Myslel jsem si, že by se ti mohla hodit pomoc, a jak vidím, jsem tu právě včas,“ dodal konejšivě. Myslela jsem, že mu samou radostí skočím kolem krku. Ten chlap musel mít zabudovaný nějaký radar, protože se pokaždé objevil ve správný čas, na správném místě. 

„Ani nevíš, jak moc potřebuju pomoc,“ vydechla jsem úlevně. „Potřebuju být za půl hodiny ve firmě, kde mi mají Francouzi podepsat tu proklatou smlouvu, a já nemám sebemenší tušení, kudy se tam dostanu,“ mumlala jsem bezradně. Další úsměv z jeho strany.

„Tak na co čekáš? Nastup si,“ pokynul mi k autu a galantně mi otevřel dveře. Posadila jsem se a urychleně začala listovat ve složce dokumentů, abych našla adresu jejich sídla. Edward jen přikývnul a sešlápl plyn. Ladně kličkoval mezi projíždějícími auty, bylo vidět, že se tady opravdu vyznal.

„Neboj, stihneš to. Za pár minut tam budeme,“ ujistil mě, když viděl, jak nervózně nadskakuju, jako bych seděla na rozžhaveném uhlí. Vděčně jsem pokynula hlavou a trochu se uklidnila. Otočila jsem se směrem k oknu, abych si pohled na Paříž užila aspoň z jedoucího auta. Bylo to pohádkové město. Na každém rohu bylo vidět, že se neodvratně blíží vánoce. Byť ještě nedopadla na zem jediná vločka sněhu, tak dekorace ve výkladních skříních doladily sváteční náladu k dokonalosti. A Edward, který ledabyle sledoval cestu před sebou, byl jako ten vysněný vánoční dárek. Ovšem dárek, který má svou výpůjční dobu a já ho budu muset za dva dny, kdy mi výlet ve Francii skončí, vrátit. Začala jsem uvažovat, jak stočit rozhovor k tomu, co se stalo včera večer. Upřímně se divím, že po tom, co jsem předváděla včera, teď sedím v jeho autě a on se na mě usmívá. Neměl by utíkat s nohama na ramenou a křičet: Pomoc, ta ženská je šílená?

„Chtěl bych vědět, nad čím uvažuješ,“ ozval se a zkoumavě si mě prohlížel.

„No, popravdě přemýšlím, jak bych se ti omluvila za své včerejší chování,“ pípla jsem a napjatě čekala, co mi řekne. Spíš jsem s hrůzou očekávala, co se ještě dozvím, a co všechno si nepamatuju.

„Není se za co omlouvat.“ Trochu se pousmál. No, spíš to vypadalo, jako by si na něco vzpomněl a pro sebe se tomu uchechtl. Takže jsem měla pravdu, chovala jsem se jako trotl a on se mi teď směje. 

„To vidím,“ poznamenala jsem sice tiše, ale snotnou dávkou ironie.

„Myslím to vážně, nechovala jsi se špatně, spíš naopak, byla jsi roztomilá.“ Stočil ke mně hlavu, něžně se na mě usmál a zlehka mě pohladil po noze. To ve mně vyvolalo menší řetězovou reakci, kdy v důsledku jeho doteku mé srdce odstartovalo maratón, a dech se mi zbláznil.

„A jak jsem se dostala zpátky do hotelu?“ vyhrkla jsem, abych odvrátila pozornost někam jinam, protože jsem měla zvláštní dojem, že mi až moc zkoumavě pozoruje hrudník, odkud se ozývaly rány, jako když se rozezní kostelní zvon.

„No, já tě tam odnesl a uložil jsem tě do postele. Chvíli jsem počkal, abych se ujistil, že opravdu spíš, a šel jsem pryč,“ vysvětlil a mrkl na mě. Páni, ve vší počestnosti. Trošku jsem zalitovala svého podnapilého stavu. Neskutečně sexy chlap byl metr od mé postele a já byla tuhá jak špalek. Tohle dokážu opravdu jenom já. S myšlenkou na to, že bude lepší přestat se hrabat v událostech včerejšího večera, jsem se uvelebila do sedadla a doufala, že pojedeme co nejdéle, abych tu schůzku s francouzskými nanicovatými obchodníky co nejvíc oddálila. Mé přání nebylo vyslyšeno. Auto zabrzdilo na kraji cesty a já uviděla obrovskou budovu s logem firmy, kterou mám dotlačit k tomu, aby mi podškrtli ten kus papíru. Najednou jsem dostala neřízený strach z toho, že něco zkazím, a podpisu na smlouvě se nedočkám. Rozklepaly se mi ruce a přestávala jsem dýchat.

Proč jsem na to jenom kývla?! Rozčilovala jsem se, když mi potřetí od nervozity vypadla z rukou složka s dokumenty. Něco ledového chytilo moje zápěstí a po kratinké chvíli se mi ruce přestaly třást. Periferně jsem viděla, jak se ke mně Edward naklání.

„Bello, neboj se. Všechno bude v pořádku,“ zašeptal těsně u mého krku a přísahala bych, že se mi rty nepatrně otřel o hranu čelisti. Omámená Edwardovými slovy, hebkými rty, sladkým dechem a nevím, čím dalším, jsem přikývla a odhodlala se vystoupit z auta. Ještě jsem slyšela, jak na mě zavolal, že na mě počká, abych se po cestě do hotelu neztratila, ale to už jsem neměla odvahu se otočit. Ještě by mě náhodou nově nabyté sebevědomí opustilo a co potom. Prošla jsem hlavními dveřmi a recepční mě navedla do patra, kde na mě čekal zbytek společnosti. Zlehka jsem zaťukala na dvoukřídlé, masivní, dřevěné dveře, zatáhla za zlatou, ozdobnou kliku a vešla dovnitř…

***

V neuvěřitelné euforii jsem vyběhla z prosklených dveří budovy a v ruce pevně svírala smlouvu s čerstvým podpisem od samotného majitele firmy. Stálo mě to půl hodiny neuvěřitelného stresu, zpocených rukou a koketního prohrabávání vlasů, ale nakonec jsem se ho přesvědčila, že naše firma je pro rozšíření jejich zakázek ve Spojených státech ta nejlepší. Naplněná neuvěřitelným množstvím serotoninu jsem stála uprostřed chodníku a užasle civěla na ten cár papíru.

Swanová, jsi prostě jednička. Po Vánocích tě čeká povýšení a samostatná kancelář, pochválila jsem samu sebe.

Chladné ruce mi zezadu zakryly oči. Nemusela jsem hádat dvakrát, abych uhodla, komu patřily.

„Tak jak to šlo?“ ozval se teď už známý šepot těsně u mého ucha. Přes krk mi od vzrušení projela husí kůže. To není možné, co se mnou ten člověk dělá. Stáhla jsem jeho ruce ze svého obličeje a otočila se k němu, abych ho objala. Potřebovala jsem se s někým podělit o svůj pocit radosti.

„Podepsali to,“ zapištěla jsem vesele, když jsem ho propustila ze svého objetí a mávala nad hlavou smlouvou.

„Gratuluju, věděl jsem, že se ti to povede,“ poblahopřál mi. „Takže, co máš v plánu teď? Co bys řekla na menší prohlídku Paříže a potom večeře na oslavu tvého úspěchu?“ navrhl zvesela a já to nadšeně odkývala.

Už patnáct minut jsme projížděli ulicemi Paříže a já už po desáté žadonila, aby mi řekl, kam jedeme. Marně.

„To je překvapení,“ odpověděl znova s potutelným výrazem a zase stočil zrak na silnici.

„Uvědomuješ si vůbec, že tě znám moc krátce na to, abych svěřila svůj život do tvých rukou, takže bys mi třeba mohl říct, kam jedeme,“ nadhodila jsem rozhodnutá z něho stůj co stůj vymámit informaci o místě, kam mě veze.

„No, vidíš, uvědomuješ si, že jsi možná právě dobrovolně nasedla do auta masového vraha?“ chytil se mých slov, ale ten úsměv mu z tváře nezmizel.

„No jo, asi se mi nějak porouchal pud sebezáchovy,“ přiznala jsem, ale k němu do auta bych sedla, i kdyby ho vyvrhlo samo peklo.

„O tom nepochybuju,“ šeptl a dál se věnoval řízení. Ještě jednou jsem se zkusila zeptat, dokonce jsem se u toho zatvářila jako opuštěné štěně, ale stejně jen zase zakroutil hlavou.

„Když ještě deset minut vydržíš, tak to uvidíš na vlastní oči,“ dostalo se mi jediné odpovědi. Vzdala jsem to a napjatě vyčkávala. Měl pravdu, nemusela jsem čekat dlouho.

Zaparkovali jsme v jedné zpostranních uliček. Edward obešel auto, chytil mě za ruku a vedl směrem k rozlehlému náměstí. Přestala jsem vnímat, kam jdeme, a soustředila se na naše propletené prsty. Procházela jsem se Paříží a za ruku mě držel ten nejvíc sexy chlap, jakého jsem kdy potkala. Měla jsem pocit, že dnešek je můj den splněných přání. Píchlo mě u srdce, když jsem si uvědomila, že zítra tohle skončí a já se budu muset vrátit zpátky do deštivého, šedého, čvachtavého Forks. Sice s podepsanou smlouvou, ale bez něj. Vzpurně jsem zatřepala hlavou. Nebudu se tím ubíjet, prostě strávím odpoledne se samotným andělem a zpátky domů si odvezu nádherné vzpomínky.

Začala jsem znovu plně soustředit, až když Edward ukázal doprostřed náměstí, na velkou prosklenou pyramidu. Páni, Louvre. Užasla jsem jako malé dítě u vánočního stromečku. Prohlídka celé té obrovské galerie nám zabrala celé dopoledne, ale mně to vůbec nevadilo, protože Edwarda, šeptajícího mi u každého obrazu zajímavosti o jeho malíři, bych mohla poslouchat do konce života. Takže jsem to měla i s krásným osobním průvodcem. Na pozdní oběd jsme šli do jedné menší, typicky francouzské restaurace. Edward si nedal pokoj, dokud jsem si neobjednala aspoň čtyři francouzské jídla. Trval na tom, že když už tady jsem, tak toho musím ochutnat co nejvíc. Byla to docela zábava, dokud přede mě nepostavili talířek se šneky. Když jsem začínala panikařit, že to jíst nebudu, protože se mi zdálo, že se právě jedna z těch slizkých potvor pohnula, tak se nade mnou Edward slitoval a přestal mě nutit cokoliv dalšího jíst. Když se setmělo, tak jsme z restaurace odešli.

„Teď zavři oči,“ řekl Edward po pár minutách, co jsme se procházeli. Nemělo smysl se ho ptát proč, stejně by mi to neřekl. Přivřela jsem oči a čekala, co se bude dít. Chytil mě za ruku a vedl mě dál po chodníku.

„Jestli do něčeho narazím…,“ varovala jsem ho, protože fakt, že jsem neviděla na cestu, mě trochu znervózňoval.

„Neboj, nenechal bych tě do ničeho narazit. Věř mi,“ odpověděl a vedl mě ještě kousek. Pak jsme se zastavili a já mohla konečně otevřít oči. Stáli jsme pod tou nejznámější památkou Paříže a zírali na tisíce malých žároviček, které osvětlovaly celou její ocelovou konstrukci. Nebylo by to ani z　půlky tak dokonalé, kdybych nebyla zády opřená o Edwardovu hruď a necítila ty letmé polibky, které mi dával do vlasů. Pak se stalo něco pohádkového. Otočil si mě čelem k sobě, chytil můj obličej do dlaní a jemným tlakem mě donutil vzhlédnout k němu. Jeden druhému jsme dlouhou minutu hleděli do očí. Sklopila jsem pohled k jeho rtům a hladově si olízla ty své. Už od včerejška jsem nedokázala myslet na nic jiného, než na to, jak asi chutnají jeho rty. Edward měl očividně stejný dojem, protože se ke mně začal milimetr po milimetru sklánět. Chvěla jsem se nedočkavostí po celém těle a ten zdánlivý kousek, co dělil naše ústa, mi přišel jako celý kilometr. Pak se naše rty setkaly a já měla dojem, že nad Paříží musel propuknout ohňostroj. Jak jsem říkala, nejsem stará panna a už jsem v životě pár chlapů políbila, ale ještě nikdy jsem nezažila takovou extázi jen při polibku samotném. Edward mě sevřel v objetí, polibek ještě prohloubil a já mu ho vroucně oplácela. Po chvíli mě od sebe lehce odtáhl a já zalapala po dechu. Až teď jsem si uvědomila, že se mi dlouhé minuty nedostávalo kyslíku.

„Tohle jsem měl chuť udělat od první chvíle, co jsem tě spatřil v tom letadle,“ zašeptal mi omámeně u ucha a mně se mírně podlomila kolena. Kdyby mě nedržel, ležím tady rozpláclá na chodníku.

Ten večer nás od sebe už nic nedokázalo dostat, plní touhy jeden po druhém jsme se dopotáceli až k hotelu, ve kterém jsem byla ubytovaná. Už ve dveřích jsme ze sebe v zápalu vášně začali strhávat jednotlivé kusy oblečení a nakonec jsme se ztratili v saténových přikrývkách obrovské postele.

***

Není nic horšího, než když víte, že musíte ty oči konečně otevřít a začít čelit realitě všedního dne. Tím nemyslím, že bych litovala včerejší noci, ale to, že po snídani si budu muset začít balit kufr a odcupitat na letadlo, které mě odveze pryč od překrásné Paříže a mého vysněného prince. Ale už jsem ho nemohla déle zdržovat. Věděla jsem, že tady má práci, své povinnosti a svůj život. I on to určitě bral jen jako zpestření každodenního života, taky věděl, že budu muset odjet. Ještě minutu jsem ležela, víčka zavřená a užívala jsem si letmý dotyk jeho ruky, která mě hladila od lopatek ke kříži a zase zpátky.

„Edwarde, budu muset vstávat, nestihnu letadlo,“ zamumlala jsem poraženecky do polštáře. Nahlas to znělo ještě hůř.

„Já vím,“ hlesl. Znělo to smutně, nebo se mi to zdálo? Ne, určitě se mi to jen zdálo. Každý si půjdeme svou cestou a na tohle všechno zůstane jen krásná vzpomínka. Chtě nechtě jsem se opravdu vykopala z postele a zalezla do koupelny. Bylo to jednodušší, než se na něj dívat. Věděla jsem, že mi bude smutno, ale co jsem mohla dělat? Říct mu, hele, Edwarde, nechceš se jen tak náhodou přestěhovat do Forks? Je to taková tmavá díra, kde se zastavil čas… To asi těžko. Snídali jsme víceméně mlčky, teda já snídala a on mě přitom pozoroval. Proč se lidé nemůžou loučit veseleji? Proč má každý knedlík v krku a slzy na krajíčku? A proč jsem si, sakra, toho chlapa za ty dva dny tak moc oblíbila? Měla jsem pocit, že někdo vzal špendlík a zákeřně mi s ním píchal přímo do srdce.

„Můžu tě aspoň odvézt na letiště?“ promluvil do ticha. Nechápala jsem, proč se tváří jako na pohřbu. Vždyť se na něj musí ženské lepit jako vosy na med. Určitě si snadno najde nějakou, která ho bude milovat až do skonání světa a nebude bydlet na úplně jiném světadílu.

„Nemyslím si, že je to dobrý nápad. Víš, já v loučení nejsem zrovna přeborník a myslím si, že když se rozloučíme před hotelem, bude to pro mě daleko lepší.“ Přikývl.

Stáli jsme uprostřed chodníku a já mávala na taxi, které mě mělo odvézt pryč. Auto ke krajnici přistavilo až moc rychle.

„Takže, Edwarde, moc ti děkuju za nejkrásnější dva dny, jaké jsem kdy zažila,“ pokusila jsem se o odlehčený úsměv, ale spíš to muselo vypadat jako že jsem dostala křeč. Nic neříkal, jen si mě ještě jednou přitáhl do náruče a naléhavě políbil. No tak, Edwarde, nedělej mi to ještě těžší.

„To já děkuju tobě, Bello,“ pošeptal.

„Sbohem, Edwarde.“ To byl můj konec. Urychleně jsem nasedla do taxíku, protože kdybych tam stála ještě o dvě vteřiny déle, tak by byl nucen být svědkem toho, jak se mi po tvářích koulí slzy jako hrachy.

Později v letadle, kdy jsem tentokrát musela vzlétnutí přežít sama, bez jeho pomoci, jsem si s hrůzou uvědomila, že nemáme ani jeden na druhého telefonní číslo. S útrpnou představou, že je všem pohádkovým dnům konec, jsem cestu letadlem celou prospala. Probudila mě až letuška se slovy, že jsme právě přistáli. Podívala jsem se z okénka… Pršelo. Jo, jsem doma.

***

Pár dní do Vánoc, dva týdny od příjezdu z Francie. Spousty bezesných nocí, vzpomínek na chladivé dotyky Edwardových rukou a nespočet probrečených kapesníků. Jediné, co na chvilku přinutilo přestat téct ty otravné slzy, byl úspěch v práci. Šéf byl z obchodu s Francouzi nadšený natolik, že kancelář, kterou jsem mohla mít sama pro sebe, a tak nemusel nikdo zírat na mé, pláčem zarudlé oči, jsem dostala už dva dny po tom, co jsem se vrátila.

Můj táta vzdal už před týdnem boj o to, abych mu řekla, co se v té zatracené Paříži stalo, ale když přišel domů a viděl, jak si balím tašky, začal nanovo.

„Tati, prosím tě, nešil. Jen jsem se rozhodla, že Vánoce strávím na naší chatě v horách. Bude to tak lepší pro všechny. Já potřebuju být chvíli sama a ty? Proč na Vánoce nepozveš Sue? Všimla jsem si, jak se na ni díváš…“ To ho totálně dostalo. Zrudnul jako patnáctiletá holka, kterou rodiče nachytali při polibku s jejím prvním klukem, a utíkal žhavit drát, aby jí oznámil tu novinku. Pobaveně jsem zakroutila hlavou.

Do poslední volné tašky jsem naházela něco z ledničky, abych tam nepošla hladem, a vyrazila na cestu. Měla jsem dobrý pocit z toho, že aspoň táta zažije po těch letech ty kouzelné Vánoce, kdy se plní všechna tajná přání. Dokodrcat se k naší staré chatce mi zabralo víc času, než jsem čekala. Už jen kvůli tomu, že poslední týden vytrvale sněžilo, byla cesta téměř neprůjezdná. Po několika hodinách přemlouvání náklaďáčku, aby ještě chvíli vydržel, jsem zdárně, a s důrazným uff, dojela na místo. Víte, co vám vyžene chlapa z hlavy? Ne? Práce. Když budete vytrvale odhrabávat sníh, abyste se vůbec dostali ke dveřím chatky, a dostanete se tam proto, abyste zjistili, že nemáte dřevo, kterým musíte zapálit oheň v krbu, jinak vám umrzne zadek, tudíž musíte jít nějaké nasbírat, a pak nadáváte nad zvlhlými sirkami, které ne a ne chytnout, a nakonec se snažíte najít deku, která není prožraná moly, tak to vás na pěkných pár hodin rozhodně zaměstná. Ta horší zpráva je, že když konečně usednete na rozvrzanou pohovku s　šálkem horkého čaje, tak sebetrýznění krásnými vzpomínkami se opět dostaví téměř okamžitě.

Proč zrovna já musím být tak hloupá, že se zamiluju do prvního krásného chlapa, kterého potkám? Moment, zamiluju? Řekla jsem - zamiluju? Tak to jsem pěkně v háji. Co jsem taky čekala, přece mi nebude smutno po někom, kdo je mi úplně volný. Tak dost, musím toho nechat. Zapomenu na Edwarda. Prožila jsem nádhernou noc se skoro neznámým chlapem. Kolik ženských může říct, že tohle kdy zažilo. Myslím, že každá druhá by za mé malé dobrodružství upsala duši ďáblu. Teď si tady pěkně odpočinu a po Vánocích se vrátím zpátky domů jako vyměněná. Budu si vychutnávat čaj, pozorovat oheň v krbu a poslouchat tlumené klepání na dveře… Cože? Klepání? Vyletěla jsem do sedu a zase se zaposlouchala do ticha. Nadskočila jsem, když na dveře opravdu znova něco zabouchalo. Jsem v koncích, trčím sama v lese, daleko od civilizace, jediná moje zbraň je konvice na čaj a někdo se mi dobývá do chaty.

„Kdo je tam?“ zakřičela jsem. Páni, kde se ve mně vzala ta odvaha? Měla bych zalézt pod postel a klepat se strachy. Jo, přesně to udělám. Při dalším zaklepání jsem se rozběhla k ložnici, ale zvuk hlasu za dveřmi mi přikoval nohy k podlaze.

„Bello, no tak, otevři. Hledám tě po lese už celé hodiny.“ Ne, to je jen přelud, určitě spím. Odhrabávání sněhu mě dorazilo natolik, že mám halucinace.

„Bello, prosím.“ Nohy se ale daly samovolně do pohybu a donesly mě až ke dveřím. Otevřela jsem a zírala na něj jako na přízrak. Stál tam po kotníky ve sněhu a další bílé vločky se mu usadily v rozcuchaných vlasech. Na sobě měl dlouhý černý kabát a na tváři blažený výraz.

„To je ale blbý sen,“ zamumlala jsem nepřítomně a hodlala dveře zase zabouchnout. Byl rychlejší, strčil do dveří ruku dřív, než jsem je stihla dovřít. V tu ránu, kdy narazily do jeho zápěstí, jsem se probrala.

„Ježíši, neublížila jsem ti?“ vyjekla jsem. On se nahlas rozesmál. Co je tu ksmíchu?!

„Takže už nejsem blbý sen?“ pronesl vesele.

„To si teprve rozmyslím. Co tady děláš?“ mračila jsem se, jestli to je nějaký vtip, tak mně to zábavné rozhodně nepřipadá.

„Mám odejít?“ posmutněl.

„Ne, já jen… Jak jsi mě našel?“ Dál jsem ho zpovídala mezi dveřmi a další vločky, které si to chumelily přímo do chaty, mě donutily otřást se zimou.

„Co kdybychom šli dovnitř, než tady nastydneš, a já ti řeknu, jak to bylo,“ nadhodil a udělal krok směrem ke mně. Ustoupila jsem, aby mohl dál, a pokynula rukou k pohovce.

„Edwarde, proč jsi přišel?“ Jestli si chtěl jen popovídat a mučit mě tím, že za dva dny zase odjede, tak to od něj moc chytré nebylo.

„Bello, já, víš, když jsi odjela, zkoušel jsem zapomenout na to, co se mezi námi stalo, nechtěl jsem ti dál zasahovat do života, a tak jsem tě nechal odjet. Jenomže to nešlo, a tak jsem se tě pokoušel podle těch pár informací, co jsem o tobě měl, najít. Pak se mi konečně povedlo objevit váš dům, ale tvůj otec mi řekl, že ses na Vánoce rozhodla jít sem. Co tě to, proboha, napadlo? Sama, uprostřed lesa. Co kdyby se ti něco stalo?“ Stála jsem, neschopna slova, a snažila se vstřebat všechno, co mi tu právě řekl. Nemohl zapomenout? Hledal mě?

„Víš, říkal jsem si, že když jsou ty Vánoce, tak bys možná… Nejsem si jistý, jestli chceš i ty mě, ale…“

„Už nic neříkej…,“ přerušila jsem jeho proslov a vrhla se na jeho rty. Chutnaly snad ještě sladčeji, než tenkrát pod Eiffelovkou.

„Tolik jsi mi chyběla, Bello,“ šeptal mezi jednotlivými polibky a já na něj hleděla jako smyslů zbavená. Já jemu? Ne, to on mi chyběl.

„Ty mně víc,“ opáčila jsem s úsměvem. Přitiskl mě k sobě ještě pevněji. Zůstali jsme dlouho přikovaní jeden k druhému. Nechtěla jsem tu chvilku kazit, ale musela jsem se zeptat.

„Edwarde, kdy odjedeš?“ vysoukala jsem po chvíli otázku, která mě na jazyku pálila nejvíc. Už teď jsem se bála toho, co se stane, až mi zase zmizí. Zvedl mě a donutil mě tak se podívat do jeho zlatavých očí.

„Chceš, abych odjel?“ ptal se s vážným výrazem. Rychle jsem několikrát otočila hlavou zleva doprava. Vypadalo to, jakoby se mu při mé odpovědi ulevilo.

„Tak už tady zůstanu napořád.“ Díval se mi do očí, když to říkal, věděla jsem, že říká pravdu. „Co se stalo?“ vyhrkl, když viděl, jak mi z tváře najednou zmizel ten blažený výraz.

„Edwarde, jsou Vánoce a já pro tebe nemám žádný dárek,“ zoufala jsem si, ale on se jen usmál.

„Bello, všechno, co chci k Vánocům, jsi ty.“

A jsme na konci. Snad to nebylo moc dlouhé a nenudilo vás to, ani já nepočítala s tím, že se to tak protáhne. Děkuju, pokud jste vydrželi až do konce a děkuju i těm, co to v půlce vzdali, za to, že to aspoň zkusili. ;-) Nepopírám, že budu opravdu nadšená, když se tu objeví nějaký ten komentík. :-) Mějte se...

Autor: Sophie0Cullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Všechno, co chci k Vánocům, jsi ty: