Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Volba - 2. část

03.07.2013 (20:00) • Johnna • FanFiction jednodílné • komentováno 7× • zobrazeno 1944×

Zvolila jsem si jeho, Jacoba. A teď chci přesto hledat Edwarda Cullena. Připadá mi, že už nikdy nebudu schopná milovat někoho jiného, aniž bych se nepokoušela najít jeho. A vsadím se, že jestli si tohle uvědomuje, dělá mu to neuvěřitelně dobře. Pokud je to dítě Edwarda, bude to ta nejhorší věc, co se mi jen mohla stát. Člověk by měl dítě s upírem a za manžele vlkodlaka? To není moc dobrá kombinace! A druhá varianta? Dítě s Jacobem? A co Charlie? A co... já?

Měla jsem nervy na krajíčku a čekala v pokoji, než Jacob dorazí. Po telefonu se některé věci prostě řešit nedají! A já jsem teď nervóznější, než kdy dřív. Hormony ve mně tančí tango a přitom do sebe obracejí panáky tequilly, motají se v hřejivém tlaku květnového večera.

„Bello! Bože, já... nevím, co říct!" Jacob skočil do mého pokoje a začal zmateně brblat, potom mě objal a na chvíli ztichl. „Co budeme dělat?" optal se mě a pohlédl mi hluboko do očí.
„Nevím. Hlavně to nesmíš říct Charliemu! Protože to prostě nejde! Nedokážu přijít do kuchyně a říct: „Čau, tati, mám udělat špagety? A jo, chtěl bys radši holku, nebo kluka?"
„Neboj, nic mu zatím říkat nebudeme. Musíme vymyslet, co uděláme s Edwardem, s tou nadrženou upíří pijavicí!"
„Takhle mu neříkej! Edward za nic nemůže, to já jsem ta, která to nechala jen tak! Neřešila jsem to, byla jsem jako... Já nevím, proč jsem nic neudělala! Můžu za to já!"
„Ty přece za nic nemůžeš, Bello! To on je ten, kdo nesl odpovědnost, to on je ten, kdo tě vystavil nebezpečí!"
„Počkej! A ty ne? Ty jsi mě ničemu nevystavil? Udělal jsi to, co on, a přesto za to podle tebe může jenom on?"
„Já myslel, že mě miluješ!"
„Miluju, alespoň jsem si to do teď myslela! Ale ty sis myslel, že chci dítě? Kvůli tomu nemáš pocit viny? Myslíš, že se chci hned vdát a už být těhotná?!"
„Přece mě miluješ a já miluju tebe!
„Ale tohle není důvod! Není to jediný důvod!"
„A co když je to dítě jeho? Co potom? Budeš zase s ním?"
„Já tě nechápu! Vybrala jsem si tebe, zlomila mu srdce a žila jen pro tebe a ty mě jen tak nařkneš z toho, že se k němu chci vrátit? Víš, i kdyby to dítě bylo jeho, jemu bychom to říkat nemuseli, ale teď nevím, jestli by nebyl lepší otec on!"
„To nemyslíš vážně, Bello! Chceš vychovávat upíra? Já jsem vlk! Nemůžeš si jenom tak umínit, že budeš vychovávat malého upíra s vlkem! Ale pokud už nechceš být se mnou, je to už jedno."
„Chtěla jsem být s tebou! Chtěla jsem to nějak vyřešit a přečkat horší časy, než budou lepší, to všechno s tebou! Ale co jsem od tebe dnes slyšela, nejsi ty. A co když bude to dítě vlk?"
„Promiň, já se ti omlouvám, možná jsem trochu vyjel, ale přece si nemůžeš myslet, že budu vychovávat tu nelidskou stvůru! Ale pokud to bude vlkodlak, budu ho milovat."
„Takže mám jít k doktorovi a říct: „Pomůžete mi, prosím? Potřebuju vědět, jestli je to dítě vlkodlak, upír nebo, s nejmenší pravděpodobností, člověk?!" Zabořila jsem čelo do rukou. „Mám čekat, až porodím, než budu vědět, jestli na mě budeš potom čekat ty?!"
„Tak běž na potrat."
„Potrat? To myslíš vážně? Mám zabít dítě? Tvora, který ve mně roste?! Já budu to dítě milovat, i kdyby bylo ďábel!"    

                                                         ***

O 8 měsíců později....

„Paní Swanová, tlačte, tlačte! Už vidím hlavičku!"

„Je to tady, už jde na svět!"

„Slyšíte, slečno? Zdravý brek!"

„Ještě musíte zatlačit! Ještě na posledy!"

„Už je skoro venku, ještě jednou zatlačte!"

„Už vidím ramínka, ještě zatlačte!"

„Naposledy zatlačte!"

„Jenom nožičky a bude to! Tak zatlačte, tentokrát naposledy!

Tohle všechno slyšíte. Sliby, že dítě bude za chvíli venku, že máte tlačit. Už vidí hlavičku?! Já nevidím nic! Jenom se cítím jako klíčová dírka, kterou se snaží prolézt meloun! Bolest byla neutuchající, ale prášky od bolesti, které do mě sestra narvala, zabíraly dost rychle na to, abych neomdlela. Už dost těch keců, doktore! Držte už hubu, nebo vám to dítě vystřelím do ksichtu! Bože, ať už všichni sklapnou! Ležím na stole, jako kdyby mě už měli pitvat, nohy mám roztažené jako krůta při Díkuvzdání. Co je ještě donutí řvát mi do ucha, že už vidí hlavičku, nožičky nebo chloupek na jeho zadku, když já nevidím nic?!

„Tlačte, tlačte! Naposledy zatlačte! "
„Vždyť tlačím! Bože! Držte už hubu! Pardon, zapomněla jsem - pane doktore!"
„No sestři, naše maminka je trochu náladová, ale jestli ještě zatlačí, tak..."'
„Že by bylo miminko na světe, kdybych zatlačila? To bych bez vás nevěděla!"
„Dobře, klid maminko! Sestři, připravte se, už bude venku!"

Sestra, která se podle své jmenovky jmenovala Mary Jane, přinesla bílou hadru, do které dítě zabalila, můj milovaný doktor přestřihl pupeční šňůru, ale ještě před tím se samozřejmě nezapomněl zeptat: „A tatínek to nestihne?" Odpověděla jsem vlastně podle pravdy: „A který?" Na tuhle mou poznámku neodpověděl. Když mi dítě za malou chvilku podali, vypadalo tak... lidsky?!

„Je to holčička, slečno Swanová!"
„Díky, sama bych to nepoznala!"
„Vím, že jste prodělala dlouhý porod, ale to už spousta žen a žádné z nich nezůstalo tolik hněvu jako vám, přestože už držíte svoje děťátko, přestože hledíte do jeho nevinných očí. Máte to dítě vůbec ráda?"
„Cože? Co si to dovolujete? Já to dítě miluji, víc než cokoliv na světě! Musela jsem opustit jeho otce i dědečka, protože ho nedokázali přijmout, ale já ho miluji až za hrob. A jenom proto, že nechci poslouchat ty vaše chlácholající kecy, musím hned své dítě nenávidět?!"
„Omlouvám se, já jen, že... Raději už půjdu, odpusť mi, mladá slečno! Ale to dítě potřebuje něhu, pamatujte."

                                                            ***

Uběhlo pár měsíců a já byla šťastná. Měla jsem své milované děťátko a i bez Jacoba jsem se o něj dokázala postarat. Našla jsem si prácí jako servírka a s penězi, které jsem si našetřila ještě ve Forks, jsem utekla do Phoenixu, ale k mámě jsem nešla, odstřihla jsem se ode všech. Neříkám, že už je nechci nikdy vidět, ale teď potřebuju žít sama. Musím zjistit, jestli dokážu přežít. Bydlím v bytě 1+1 a mám chůvu pro malou Wednesday. Říkám jí jen zkráceně Wensdy.

Přišla jsem domů z práce - vyčerpaná a s taškou levného jídla ze sámošky. Dnes jsem měla hlídání od mé chůvy Lilly. Je sice ještě mladá, ale je ta nejlevnější chůva, kterou si mohu dovolit. Chápe mou situaci a proto je to zároveň má jediná kamarádka, nikdy jsem tady ve Phoenixu neměla moc známých.

„Lilly? Přinesla jsem Wensdy něco k jídlu. Lilly?!" Nikdo neodpovídal, že by se ještě nevrátili z procházky? „Jsi v pokoji... Lilly?"

Lilly ležela v kaluži krve a oči měla vytřeštěné, jako by viděla nahou smrtku, jak se sprchuje pod šplíchajícím proudem vody z hydrantu a třásla se jako při nějakém záchvatu. Džíny měla od krve a tílko, které už nebylo bílé, ale rudé, měla taktéž promáčené krví. Po těle jakoby měla stopy zubů, po celém těle. Jako by ji něco pokousalo. Vypadalo to jako od rozzuřeného psa. Když jsem se podívala na Wensdy, hrála si s panenkou a ústy od krve se na mě usmívala. Najednou se Lilly přestala třást, zavřela oči a když je znovu otevřela, jedno měla červené a druhé zlatavě hnědé, až lehce nažloutlé jako divoké zvíře.

„Lilly?! Wensdy?!"

Autor: Johnna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Volba - 2. část: