Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Vlci v trní

02.09.2010 (20:00) • Deedee • FanFiction jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 3653×

Vlci v trní

„Nejsem si jist, zda má Janino rozhodnutí nějaký význam, Caie.“

Demetri přinesl pro svého pána tajné zprávy od jejich čtyřčlenné výpravy v Seattlu.

„Victorie s tím stejně za pět dní nedokáže nic udělat.“

„Nepodceňuj jí. Podle tvých minulých zpráv je její armáda velmi silná a obešla i vize té malé Cullenovic holky.“

„To jí nebude k ničemu. Oni mají vlky,“ řekl konečně tu nejdůležitější novinu.

Caius zvedl hlavu od tlusté knihy a v jeho očích se zračilo nepříjemné překvapení. Demetri se zalekl. Jestli tou novinou Caia rozhněval, není příliš dobré mu sedět tak blízko u rukou. Usoudil však, že útěk nemá valný význam. Caius naštěstí zůstal jen u nevraživého hlasu.

„Vlkodlaky?“

Caius byl nesmírně rozpolcená bytost. Nikdy nebyl vyloženě zlý. Neměl však rád, když věci nešly po jeho. A také měl v zálibě nenávidět. Jeho dlouhý život se mu zdál příliš stereotypní, a tak brzy přišel na to, že právě nenávist ho dělá něčím zajímavý. Čas hned rychleji utíká, když je na co se hněvat.

Většinou to byly jen jeho umanutosti, ale byla jedna věc, kterou nesnášel a měl k tomu důvod. Byli jí právě vlkodlaci. Jen díky nim zanevřel na možnost, že čas utíká rychleji, i když je co milovat. Oni ho totiž o jeho lásku připravili. Především díky nim je tak zachmuřelý, nepřístupný a plný nenávisti. Proto se nelze divit, že každá zmínka o nich ho dovádí k nepříčetnosti.

Demetri to všechno věděl. O to víc se bál jeho reakce a o to víc děkoval bohu, že má ještě stále všechny části těla na svém místě.

„Ano, pane. Cullenovi se s nimi spojili a chystají se na příchod novorozených. Victorie o nich neví a pevně pochybuji, že to stádo novorozených má proti nim nějakou šanci. Takhle jich nebude ani tak silná početní převaha.“

„To jsou ti z La Push? Odporná psiska!“

Zvedl se prudce Caius až cípem kabátu svrhnul pohár na stolku vedle křesla. Demetri ho měl v plánu zachytit, ale byl prázdný, a tak se rozhodl ho nechat spadnout. Nechtěl riskovat, že svou ruku natáhne až tak blízko k pánovi. Ten stál napnutý jako svíce uprostřed místnosti a zdál se schopen svolat blesky na zem.

„Takže Cullenovi stejně nejsou v ohrožení. Z jakého důvodu ta malá potvora teda odkládá Viktoriino zničení?“ Jeho hlas už zcela jasně zuřil.

„Myslím, že Jane si zkrátka nechce špinit ruce, pane. Stále ještě tu malá šance je a ona vás nechtěla pohněvat špatnou zprávou. Mně však přišlo správné vám to říct.“

Teď už se Demetri doopravdy bál. Přišel si jako tváří v tvář samotnému peklu. Caiova postava se pomalu a zvolna otáčela k němu.

„To bylo správně, můj upíří příteli,“ usmál se na něj nepřirozeně mile, protáhl ruku těsně kolem jeho hlavy a zvedl shozený pohár. Demetri si už myslel, že je vše v pořádku, když ho bledý vládce přivřel pod krkem a přimáčkl ke zdi.

„Tak s tím něco ihned udělejte!“ syčel na něj mezi vzteky přivřenými zuby. Zřejmě si našel další bytost k nenávisti. Buď Jane nebo tohohle skrčka. „Zničte ty vlky! Cullenovi se nemají co spojovat s takovými prašivými čokly a ničit tím naši pověst!“

Poté ruku prudce stáhl, až se Demetri svezl na zemy a rozzuřeně odešel do svých komnat. Demetri zůstal vytřeštěně sedět v místnosti a ještě nějakou chvíli se chvěl. Pak konečně sebral sílu a vydal se na cestu za svými třemi společníky. Nese jim nelehký úkol, zničit smečku.

Vlci zavětřili cizí pach. Tohle nebyli žádní známí upíři. Seth vyběhl zděšeně před dům.

„Carlisle a ta malá Alice přece říkali, že se novorození chystají vyrazit až za dva dny.“

„To nejsou novorození, Sethe. Tohle jsou už velmi staří upíři,“ přidal se zkušenější Paul.

„A je jich hodně,“ přiřítil se odkudsi z města Jacob.

Po chvíli se na mýtinu před domy seběhli všichni Quileutové již ve vlčí podobě. Byli připraveni bránit svou vesnici před jakýmkoli nebezpečím. Ovšem takové přesile, která se blížila lesem, nemohli vzdorovat. Čím více se nepřítel blížil, tím větší strach se nesl rezervací. Byli sami. Žádní Culleni tu nebyli, aby je posílili. Nebyl čas je volat. Smečce docházelo, že se seběhli doprostřed obrovské pasti. Garda nepřátelských upírů přišla vydrancovat jejich klan.

Vlci se stále smekávali blíž a blíž k sobě, jak cítili blížící se opar nepřátel. Mlha nesla jejich pach těsně nad zemí. Pak už se k nim začínaly dostávat i obrazy. Za pár okamžiků byla smečka v zajetí upířích vojáků. Nebyla šance na únik, byl konec.

„Hajzlové! Měli jste nás radši zabít!“ vztekala se a prskala Leah, když jí vlekly společně s několika dalšími vlky hradními chodbami.

Neměla tušení, co s ní chtějí provést. Roztrhali smečku na několik částí. Někteří se přece jen pustili do boje a ti byli okamžitě na místě zabiti. Další skupinu odvedli do jiných budov starého Italského města a zřejmě ani bůh netušil, co s nimi bude. Poslední skupinu zavedli až do hlavní budovy Volterského hradu. Co bude s nimi, to už měl Caius moc dobře promyšlené. Tak dobře, že ani jeho bratři nebyli proti tomu. Ovšem Leah se to rozhodně nelíbilo.

„Sundej ze mě ty svý smradlavý pracky, pijavice!“ křičela na celý hrad.

„Jako bys ty nějak voněla,“ mrmlal si Felix pro sebe, když se jí snažil docpat do hlavního sálu.

Konečně se mu jí podařilo protlačit skrz dveře a donutil ji dřepnout si před trojici pánů na vysokých křeslech. Spolu s ní byli v místnosti ještě další tři vlkodlaci. Její malý bráška Seth, ke kterému se rychle nahnula a objala ho. Pak také Embry a Sam. Tolik nás zabili a zrovna tohohle museli nechat? pomyslela si vztekle.

„Co s námi chcete?“ zeptal se zničeně Sam. Všiml si Leahina nenávistivého pohledu, ale přišlo mu velice hloupé řešit v této situaci jejich osobní problémy.

„Pomůžete nám, drazí psí přátele,“ zasmál se úlisně Aro. Ten puch v místnosti mu přišel odporný, ale rozhodl se to vydržet. Snad to bude stát za to a plán se vydaří.

„Pomoct, na to zapomeňte!“ vyprskla okamžitě Leah.

Embry se tvářil povýšeně a nedal na sobě znát ani nejmenší známky strachu. Nehodlal se s těmi zmetky bavit. Tvářil se, jako by jeho slova byla příliš cenná, než aby s nimi plýtval na upíry.

Leah ho velmi obdivovala za jeho sílu. Ona sama praskala vzteky, ale především se hrozně bála. Bála se o své přátele, které zavedli na neznámá místa. Bála se, co děsivého je čeká ve starém hradu. Ale ze všeho nejvíce se bála o svého malého bratra, který se jí chvěl v náruči.

Měla hlavu zabořenou do jeho vlasů a snažila se ho ukonejšit pohupováním. Sama by však potřebovala obejmout.

Ovšem Arova slova jí tak popudila, že ostře zvedla hlavu. V jejím zorném úhlu seděly tři postavy. Jedna z nich patřila nevýraznému tmavému muži, druhá tomu, který se jí opovážil nazvat přítelem, ale jí nejvíce zaujala třetí.

Třetí muž seděl na trůnu jako socha z bílého mramoru. Nemohla v sobě potlačit dojem, že pozoruje anděla. Jeho vlasy nebyly zlaté nebo nažloutlé, byly bílé, bílé víc než sníh. Jeho pleť neměla nejmenší skvrnku jiného odstínu, než je bledá. To vše dovádělo v neskutečném kontrastu do dokonalosti tmavě temné oblečení, rudé rty a především krvavé oči. Neděsily ji, nevzbuzovaly odpornou nenávist. Líbily se jí.

Leah narovnala hlavu ještě víc. Tentokrát ne vzteky, ale nepochopením vlastní reakce. Nemohla od toho andělského muže odtrhnout oči. Jeho pohled byl tak krutý a zlý a přesto ji dostával do kolen a rozháněl hejna motýlů v břiše.

Černý muž začal něco vykládat, ale Leah nevnímala jeho hlas. Všechny smysly se jí zastavily a nebylo to vinou Aleca. Jakoby se svět okolo ní oddělil neviditelnou blánou a zůstala jen ona a ten bledý bůh. Nechápala to, vzdorovala tomu pocitu, ale milovala ho.

Se zděšením si uvědomila, co to znamená. Ona se do toho odporného vraha otiskla. Hlava se jí zamotala tím zjištěním. Kdyby kolem nebylo tolik párů očí, které ji stále pozorují, nejspíš by začala křičet, rozbíjet věci a rvát si vlasy. Zatraceně! Zatraceně! Sakra! klela si sama pro sebe. Jak je to možné? Jak se to stalo? Proč?

Vždyť ona přece upíry nenávidí. Milovala Sama, ale ten ji zklamal. Dokázala to přejít a hrdě se s tím vyrovnala. I když to Samovi asi nikdy úplně neodpustí. Proč by se ale měla zamilovávat do upíra - a ještě k tomu do jednoho z těhle? Vyvraždil jí rodinu a zbytek někde drží v zajetí. Od ní teď chce nějakou špinavou pomoc. Moc dobře věděla, co jsou tihle Volturiovi zač. Nejhorší upíří honorace, která chodí po zemském povrchu. Proti nim jsou Cullenovi hodní upírci. Nenávidí je přece!

Ne! Tohle nemůže být pravda! Tak to není! Pevně sevřela oči k sobě, aby ten pocit v sobě potlačila. Pak ale zaslechla, jak se jedna z postav zvedá z křesla. Oči se jí sami od sebe rozletěly, aby spatřily, jak se k ní Caius blíží.

Ať se snažila sebevíc, nedokázala se přinutit k nenávisti vůči němu. Nešlo jí ani se ho bát. Byla nadšená jeho náhlou blízkostí. Zastavil se jen necelé dva kroky od ní. Shlížel na ni tím nejpovrchnějším pohledem a samolibě se usmíval. Proč jí to přišlo jako ten nejúchvatnější úsměv, který kdy spatřila?

Vzdala šanci, že by se mohla překonat. Čím blíž k ní byl tím víc přestávala chtít cokoli překonávat. Věděla jen, že by neměla nic dát najevo. Zírala do výšky nad sebou, kde se nacházely jeho oči a uvědomovala si, že její pohled musí být směšný. Proto rychle sebrala poslední špetku sebeovládání a zatvářila se co nejvíc vzdorovitě.

Jakoby na tohle Caius přesně čekal. Sehnul se k ní, chytil ji za bradu a vytáhl na nohy.

„Tak ty nám nechceš pomoct? To od tebe ale není moc zdvořilé. My tě milostivě přijmeme na náš hrad a ty se nám za to takhle odplácíš?“

Mluvil k ní velice pomalu a arogantně. Leah se trochu polekala, že by mohl její pocity poznat. Cítila, jak se celá chvěje a nedokázala klidně dýchat. Srdce jí muselo bít jako splašené. Caius to naštěstí přikládal strachu.

„Nikdy!“ štěkla mu do obličeje. Už to ale neznělo zdaleka tak odhodlaně. „Nebudu vám dělat nějakého služebníčka!“

„Pak už tvé vlčí přátele nikdy neuvidíš,“ promluvil opět Aro. Vstoupil mezi svého druha a Leah a trochu ji tím probral z obluzenosti. Konečně ho také začala vnímat.

„Leah, prosím, nedělej hlouposti,“ vzlykal za jejími zády Seth. Leah se na něj nešťastně otočila. Po pohledu do těch nevinných očí se nakonec rezignovaně zeptala:

„Co od nás tedy chcete?“

„Pomoc zabránit případným sporům s našimi společnými známými, s Culleny,“ začal vysvětlovat Aro, „vaše smečka kazila naše plány. Museli jsme se jí zbavit. To doufám chápete a nemáte nám to za zlé.“

Při těch ironických slovech sebou Sam prudce škubl, až měla Giana co dělat ho udržet. Aro si toho nevšímal a v klidu pokračoval:

„To se ovšem ti vegetariáni nesmějí dozvědět. Až zjistí, že z jejich psí gardy nezbylo téměř nic, budou zřejmě nahněvaní a to se nám nehodí. Od toho máme vás. Vy tři jim povíte, jak se věci doopravdy mají.“

„Uvěří vám a ztratí veškeré podezření,“ doplnil ho Marcus, kterého už nebavilo mlčet a poslouchat bratrův namyšlený hlas. „Dostaneme vás k nim a vy jim potom povíte, jak se vaše smečka rozhodla nebojovat a raději se vzdálit od Seattlu. Usoudili jste, že to tak bude bezpečnější pro zachování vašeho kmene.“

„To bychom nikdy neudělali!“ neudržel se už ani Embry. Všichni přítomní vlkodlaci to cítili stejně. Jak si něco takového můžou vymyslet?

„Tomu Cullenovi neuvěří,“ zkoušel to Seth.

„Ale uvěří,“ pousmála se Jane a povystoupila z šedého rohu místnosti. „Záleží jen na tom, jak důvěryhodně jim to podáte.“

Leah se všemi těmi přihlouplými řečmi zase vrátila do reality.

„To bych chtěla vidět, jak nás k tomu přinutíte!“ řekla vzdorovitě a odplivla si Arovým směrem. Do Caiových očí se však pro jistotu nedívala.

„Jednoduše,“ odvětil Aro a pokynul na Jane. Ta se dlouze podívala na nejmladšího vlkodlaka.

„To né!“ stihla jen vykřiknout Leah, když už se její malý bráška zmítal v obrovských bolestech na ledové volterrské zemi. Aro ho naštěstí neměl v plánu mučit dlouho a dalším pohybem ruky Jane zastavil. Ta jen neochotně odvrátila mučivý pohled od chlapce. Leah se bez přemýšlení vrhla bratra konejšit.

„Snad to byla dostačující odpověď,“ zaslechla vznešený a lstivý hlas Caia, „můžete si celou noc plánovat, jak to Cullenům povíte. Felixi, odveďte je!“

Felix se otočil k velkým dveřím a celá garda s ním. Popadli zajatce a táhli je chodbami do sklepů. Tam dnes budou nocovat. Každého připoutali k jinému rohu místnosti a pravidelně obměňovali stráž, která je měla hlídat.

Embry se tvářil velmi vyrovnaně. Pomalu by se mu dalo uvěřit, že celá situace v něm nic nevyvolala. Ale to bylo zhola nemožné. Lehl si na zem, jako by to byla ta nejluxusnější postel, a dělal, že spí. Ve skutečnosti měl obrovskou chuť křičet a brečet a strach s neschopností nějak se zachránit ho pomalu ubíjely. Ještě chvíli předstíral silného, než ho dohonila únava a usnul doopravdy.

Sam seděl ve svém rohu jako zařezaný a nepronesl ani hlásku. Díval se do země, div tam pohledem nevypálil důlek. Bylo mu hrozně. Z toho, co všechno se stalo,, a ještě víc z toho, co se stane. Nemohl usnout, nevnímal však ani realitu kolem sebe.

„Přestaň už konečně kvičet!“ neudržel svůj vztek jeden z hlídačů, když ubíhala již třetí hodina, kterou Seth stěží zadržoval svoje vzlyky. Snažil se být silný, ale nedokázal to. Upírovi vlkodlačí fňukání vrcholně lezlo na nervy. Došel až k němu, čapl ho za vlasy a zvedl mu hlavu. Nenávistivě se díval do těch ubrečených dětských očí.

„Nech ho být!“ zařvala z druhé strany místnosti Leah. Jestli ho ihned nepustí, zabiju ho a tyhle řetězy mě neudrží! pomyslela si.

Jejímu výbuchu naštěstí zabránil příchozí upír. Už podle kroků poznala, kdo je to přišel navštívit. Její oči se roztáhly a srdce opět silně rozbušilo. Už zase se nenáviděla víc, než toho upíra. Nedokázala to však ovládat a brzo se pocitu poddala. Do kobky vešel Caius.

Po tom, co jejich garda odvedla ta psiska z místnosti, odebral se Aro do svých komnat. Caius chtěl udělat to samé, ale třetí z vládců ho zastavil. Marcus mu položil ruku na rameno.

„Měl bys vědět moc zajímavou věc,“ řekl s neskrývaným pobavením, „ta vlčice je do tebe blázen.“ Pak se ještě jednou pousmál, poplácal bratra po zádech a odešel.

Caius zůstal stát a zpracovával novou informaci. Toho by se dalo velice využít, napadlo ho okamžitě. Rozhodl se tedy místo do komnat zajít zkontrolovat jejich zajatce. Nikdy dřív ho nenapadlo jít k vlkodlaků dobrovolně, ale tohle mohlo být co k čemu.

Vešel do kopky a musel se hodně přemáhat, aby z toho smradu neomdlel. Opravdu odporná zvířata! Pokynul na vojáka, aby nechal Setha být.

„Odvaž ji!“ ukázal dlouhým prstem na Leah. Ta jen vyvalila oči a znervóznila ještě o trochu víc. „Půjdeš se mnou, vlčice,“ nakázal a ona ho bez odmlouvání poslechla.

Vyšli před sklepní místnost k velkému vikýři ve zdi. Pokynul Leah, aby se postavila přímo do něj. Byla tak v největším proudu světla, který se do podzemí hradu dostal. Caius si jí mohl báječně prohlednout. Sjel jí celou pohledem a musel uznat, že je to krásná žena.

Leah se pod jeho očima zachvěla a zrudla. Caiovi to neušlo a pobaveně se pousmál. Chtěla mu na to drze říct, že tady není nic k smíchu. Chtěla mu plivnout do obličeje a opáčit, že smrdí. Nebo si alespoň myslela, že by to měla chtít. Dokázala však jen viset na jeho silných rtech a hltat jeho dokonalost. Ne, nechtěla nic z předešlého. Chtěla jeho.

Caia její reakce usvědčila v Markově tvrzení a velmi potěšila. Usmál se ještě víc. Zvedl ruku a pomalu se dotkl její bronzové kůže. Nádherně hřála.

Leah projel tělem mrazivý dotek. Nicméně jí přišel úžasný. Stejně jako zápach, který dřív u upírů nesnášela, jí na něm připadal vzrušující. Nevěděla, jestli další dotek vydrží.

Přejel jí prsty lehce po rameni až k loktu. Donutilo ji to prudce roztáhnout dlaně. Pak ruku opět zvedl k jejímu obličeji. Nejdříve jí nadzvedl tvář za bradu a potom hřbetem ruky projel konturu jejího obličeje.

„Jsi vážně krásná, Indiánko,“ řekl nejmileji, jak jen dokázal. Nemusel ani nic předstírat, ona byla krásná. Dokonce ani její zápach nebyl tolik odpudivý. Přišla mu celá tak jiná, jako exotické ovoce. Chtěl ji ochutnat.

Dostal se palcem až k hranici jejích rtů. To už Leah nedokázala vydržet. Chytla pevně jeho kabát a druhou ruku mu zaryla do bílých vlasů za krkem. Přitáhla si ho k sobě a uhasila pálivé rty v polibku.

Caius si chvíli vychutnával její touhu a zároveň bezradnost. Pak jí silně odstrčil. Ne, že by nechtěl v líbání pokračovat. Měl však svůj záměr.

„Tak tohle bys chtěla?“ zeptal se jí zhýralým tónem. „To bude záležet na tvém zítřejším výkonu.“

„Udělám všechno, jen mě prosím...“ vyprskla Leah dřív, než si stihla uvědomit, jak moc se prozradila. Přikryla si rukou pusu. Caius se tomu jen zasmál.

„Neboj se, využiju toho.“

Leah nestihla jeho odpověď ani zpozorovat. Popadl jí kolem pasu a odnesl do svých komnat. Nebránila se. Strhávala z něj oblečení ze stejným chtíčem, jako on z ní. Její horké tělo rozpalovalo kamenné srdce. Na vteřinu zauvažoval, že možná nebyl nejlepší nápad ji využívat. Ale pak to vypustil z hlavy. Zaplavila ho její krása a poddal se tomu.

Leah už nekladla svým pocitům odpor. Udělá, co jí nařídí. Zachrání tím zbytek smečky a nezničí si srdce. Beztak by nedokázala být dost silná a přemoct tu touhu. Už Samovi jeho chování neměla za zlé. Teď mu rozuměla.

Utápěla se v jeho ledovém těle. Zmítala se v nádherných dotycích zatímco on pil její pohár slasti až do dna. Její sametově bronzová kůže se vpíjela do jeho bledé. Jejich těla společně tvořila nádherné spojení. Kontrastovali k sobě jako den a noc. Upír a vlkodlak, šelma a lovec, jing a jang.

Demetri se vrátil do pracovny svého pána. Tentokrát se neměl čeho obávat, nesl dobrou zprávu.

„Je po nich, pane,“ oznámil suše, ale věděl, jakou mu tím udělá radost. Možná bude i odměněn. Caius zvedl hlavu od spisů a usmál se.

„Výborně, příteli. Můžeš jít. Pro dnešek tě nebudu potřebovat.“ Felix si nemohl přát víc, a tak se okamžitě otočil a odešel z místnosti.

„Říkal jsi, že jim neublížíš,“ ozval se slabý ženský hlas zpod nadýchaných peřin. Caius se zvedl od práce, přešel až k posteli, přisedl a pohladil dívku po tváři.

„Nesmíš mi taky ve všem věřit, vlčice,“ zasmál se.

Leah se po tváři svezla slza. Nenáviděla se. Nenáviděl celou tu věc s otiskem a všechno, co díky němu způsobila. Ale milovala ho a jeho dotyk jí byl tolik vzácný, že pro něj další slzy potlačila. Milovala svého bledého trýznitele. A on to moc dobře věděl.

Shrnutí

Autor: Deedee (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Vlci v trní: