Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Victoria

21.05.2010 (20:30) • Paes • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 3674×

Můj život byl jeden velký otazník. Nic jsem si ze svého lidského života nepamatovala. Laurent, který mě vlastně proměnil v upíra, z mého života taky nic nevěděl. Doteď nevím, proč mě vlastně zachránil. Stále nechápu, jak se mu povedlo, aby mě nezabil, ale jsem mu za to moc vděčná. Jediné co mi řekl, bylo to, že mě našel polomrtvou a že se do mě okamžitě zamiloval.

Bohužel pro něj já jsem nebyla schopná mu jeho lásku opětovat. Konec konců já na lásku nevěřím. Možná jsem krutá, ale koho by nezměnilo, když skoro jednou týdně zabije člověka, aby mohl přežít. Nakonec mě to vraždění i baví, sice vím, že já jsem bývala taky člověk, ale to je minulost, kterou si nevybavuji.

Byla jsem ráda, když jsem se dostala z přeměny a Laurent byl u mě. Byl velmi nádherný, když jsem ho spatřila svýma novýma očima, ale to mě nepřinutilo, abych se do něj zamilovala. Všechno mi vysvětlil a naučil mě, jak se mám chovat nenápadně.

Ne, že bychom mohli chodit ven do normální společnosti. Kdyby nás neprozradila naše kůže, která na slunci jiskří jako milion diamantů, tak by nás prozradili naše krvelačně červené oči. Ale popravdě mě to ani moc nevadilo. Laurent byl skvělý společník do nepohody. Za ta léta co jsem s ním, jsem se ještě nenudila.

„Victorie půjdeš se mnou na lov nebo tu míníš prosedět celý den?“ zavolal na mě a tak mě vytrhl z mého rozjímání.

„To si piš, že půjdu. Ještě by sis zabral ty nejlepší kousky,“ usmála jsem se na něj. On se na mě díval skoro s náboženskou úctou. Vím, že moje flirtování mu dávalo falešnou naději, jenže mi to nevadilo. Možná jsem zákeřná, ale není nic lepšího než si s muži pohrávat. Vyběhli jsme z naší polorozpadlé chatrče, kde jsme strávili poslední týden.

To mi vadilo, že jsme si nemohli zařídit něco luxusnějšího, ale na tak krátkou dobu by to nemělo cenu. Uvažovala jsem, kde budu lovit. Nechtěla jsem lovit společně s Laurentem. Pořád by mě napomínal, co dělám špatně a na to jsem neměla náladu.

Vždy mi dával najevo, že on je starší a zkušenější a to mě dohánělo k nepříčetnosti. Když jsme vyběhli z lesa na silnici, zpomalili jsme, abychom neupoutali moc pozornosti. Naštěstí byla tma a tak jsme si nemuseli dělat starosti s naším vzhledem. Jistě pořád jsme byli krásnější než lidé, ale toho si oni moc nevšímali.

„Já půjdu na sever na konec města, opravdu nechceš jít se mnou?“ zeptal se skoro prosebně. No to víš, jsem celá žhavá, pomyslela jsem si.

„Opravdu raději půjdu sama. Víš, že nemám ráda rušení, když se krmím,“ řekla jsem mu bez váhání a on raději mlčel. Když se konečně ode mě odpojil, oddechla jsem si. Vím, že si o mě jen dělá starosti, ale já se o sebe umím postarat. Šla jsem pomalu nočním městem, které se jmenovalo Vancouver.

Pořád tu padal sníh, ale mně nevadil. Cítila jsem, jak se mi zachytává ve vlasech, ale nerozpouštěl se. Moje tělesná teplota byla nižší než zmrzlá voda. Město vypadalo obyčejně. Na každém rohu byli obchody nebo bary, s kterých vycházeli opilí lidé.

Byli by snadným terčem, ale já dnes chtěla mít těžší cíl. Uslyšela jsem osamocené kroky v jedné zapadlé uličce blízko mě. Rozhodla jsem se jít tím směrem. Uviděla jsem muže, který byl určitě z lidského hlediska krásný. Mně na něm upoutal jen pach jeho krve, kterou jsem cítila.

Voněla tak zvláštně, ještě nikdy jsem takovou vůni necítila. V ústech se mi začal shromažďovat jed. Pomalu jsem se k němu přiblížila. Zřejmě si myslel, že jsem se ztratila a tak mi vyšel naproti. Když vstoupil do světla lampy tak mi jeho tvář byla povědomá, ale nedokázala jsem ji nikam zařadit.

Stále jsem stála napůl pohlcená ve stínu. Podíval se mi do obličeje a po tváři mu sjel zděšený výraz. Nechápavě jsem se na něj dívala, muži se na mě vždy dívali jako na bohyni, samozřejmě až do chvíle než jsem je zabila. Najednou se mi vybavily moje lidské vzpomínky. Jako bych se na ně dívala skrz mlhu.

Muž držel pod krkem zrzavou dívku u zdi v osamělé uličce. Překvapeně jsem zjistila, že jsem to já.

„Prosím, neubližujte mi!“ vykřikla jsem v panické hrůze.

„Mlč, ty děvko nebo tě zabiju, rozumíš mi?“ hrozil mi šeptem. Vyděšeně jsme ho sledovala a jen opatrně kývla na souhlas. Byla jsem si jistá, že mě znásilní nebo zabije.

„Tak a teď mi pověz, jak se jmenuješ?“ zeptal se.

„Vi- Victoria,“ zašeptala jsem. Měla jsem sucho v ústech a potřebovala jsem se něčeho napít.

„Tak to mě těší, že tě poznávám. Já se jmenuji Jack a teď budeš dělat, co budu chtít nebo…“ Ani nemusel dokončit větu, z kapsy vytáhl nůž a přejížděl mi s ním po obličeji. Zatáhl mě ještě hlouběji do uličky a já ho nechala, aby si dělat, co chce.

Vyhrnul mi sukni a sundal spodní prádlo a u sebe si povolil pásek u kalhot, které mu sjeli až ke kotníkům. Začal do mě přirážet a já netečně čekala, až skončí. Bohužel se mu nelíbila moje netečnost a tak mi vrazil facku.

„Tak ty nebudeš spolupracovat? Já tě donutím,“ A začal mě řezat nožem po obličeji, prsech až ke stehnům. Nikdy by mě nedonutil, abych mu byla více k vůli. To ať mě radši zabije. Když skončil, oblékl si kalhoty a ještě na mě plivnul. Odporně se zasmál a odešel jako by se nic nestalo. Já cítila, že ze mě uniká život. Vítala jsem to, protože jsem byla tak ponížená, že jsem nechtěla dál žít. Upadla jsem do temnoty…

V šoku jsem stála a cítila, jak mě přemáhá vztek. Věděla jsem, že ten muž, který přede mnou stojí, mě znásilnil, řezal do mě a chtěl mě tam nechat zemřít.

„Victorie,“ vydechl muž. Byla jsem ráda, že si mě alespoň pamatuje.

„To není možné, ty máš být mrtvá!“ Zašeptal.

„Jacku, naštěstí jsem neumřela, ale stalo se mi něco lepšího, ale ty zemřeš,“ řekla jsem mu a chystala se ke skoku. Muž se jen přikrčil a vytáhl nůž. Zřejmě šel o ten stejný nůž, ale to mi bylo jedno.

Vždyť mi nemůže ublížit. Rychle jsem k němu přiskočila a zahryzla se mu do krku. Ani nestihl zareagovat, jak to pro něj bylo rychlé. Já jsem se nakrmila a pak jsem jeho mrtvolu uklidila a spálila.

Když jsem se vrátila k chatrči, cítila jsem, že tam není Laurent, ale jiný upír. Mám jistý dar, kterým dokážu určit, jestli je daný upír nepřátelský. Jenže jsem necítila žádné nebezpečí. Vešla jsem dovnitř a uviděla toho nejkrásnějšího upíra na světě.

Byl vysoké a štíhlé postavy. Jeho karmínové oči vykazovaly údiv nad mou přítomností. Blond vlasy mu padali do očí. Nějak jsem cítila, že bych měla něco říct, ale nebyla jsem schopná slova. Přikročila jsem k němu a on se ani nepřikrčil. Dlouhou chvíli jsme se na sebe dívali a já cítila to jiskření mezi námi.

Najednou mě popadl a vášnivě mě začal líbat. Já se nebránila a oddávala se té náhlé vášni, kterou jsem nikdy necítila. Prsty mě začal sundávat oblečení a já mu to oplácela. Povalil mě na zem a vstoupil do mě. Byl to milionkrát lepší pocit, než když jsem byla znásilněna.  Oddávali jsme se tomu dlouhé chvíle. Oblékli jsme se a on se na mě otočil.

„Mimochodem já jsem James.“ A usmál se na mě tím nejkrásnějším úsměvem.

„Victorie,“ představila jsem se mu a ihned jsem věděla, že budeme patřit napořád k sobě.

Jamese jsem představila Laurentovi, který byl z nového přírůstku nadšený. Trochu mě namíchlo, že ani nežárlil. Vždyť mi tvrdil, že mě miluje, ale nakonec to bylo dobře. Teď ve svém novém životě doufám, že budu pořád šťastná. Nakonec budu s Jamesem po celou věčnost…

Budu moc ráda za vaše komentáře :-)

Autor: Paes (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Victoria: