Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Věřte, že všechno zlé je k něčemu dobré

12.09.2012 (15:15) • Sophie0Cullen • FanFiction jednodílné • komentováno 19× • zobrazeno 2612×

 „Joshi, ty kreténe, to mi vážně jen tak s ledovým klidem oznámíš, že se se mnou rozcházíš?“ zařvala jsem na celý byt a mrskla po něm sklenici, která mi jako první přišla pod ruku. Obratně se jí vyhnul a to mě naštvalo ještě víc. Sáhla jsem za sebe, abych nahmatala další kus nádobí, kterým bych po něm mohla hodit.

„Bello, proboha, uklidni se! Sama musíš uznat, že už to mezi námi není takové jako dřív. Úplně to vychladlo. Vždyť už spolu ani nespíme,“ vymlouval se ten, koho jsem poslední dva roky považovala za toho pravého partnera pro život. Po jeho slovech mnou projela další vlna zlosti.

„Nespíme spolu, protože ojíždíš tu silikonovou bloncku!“ připomněla jsem mu pěkně nahlas, proč náš vztah vychladl, a vztekle hodila dalším hrnkem směrem k němu. On zase uhnul a můj oblíbený hrnek za dvacet liber se roztříštil o zeď za ním. Hořce jsem zalitovala, že jsem se dřív nepodívala, co po něm házím. Toho hrnku na něj byla škoda.

„Bells, pochop, neudělal jsem to naschvál. Já se do ní prostě zamiloval. Omlouvám se.“ Omluva mi teď tak pomůže. To mi ty dva ztracené roky života, které jsem strávila s tímhle nevěrným ignorantem, rozhodně nevrátí.

„Svoji omluvu si strč někam… Jestli ses tak zamiloval, tak se sbal a odejdi z mého bytu,“ zaječela jsem a do toho si hodila další sklenkou. Sledovala jsem, jak se tříští sklo, a uvažovala, že ještě chvíli to tak bude pokračovat, tak budu nucena pít z těch barevných plastových kelímků, co jsem koupila v Tescu na jeho oslavu narozenin. Ta se příští týden samozřejmě nekoná.

„Ale Bello…“ začal zase něco koktat.

„Žádné ale… Seber se a vypadni! Máš půl hodiny na sbalení svých věcí,“ dala jsem mu jasně najevo, že odmítám čekat dva dny, než si sbalí svých pět švestek. S rukama založenýma na prsou a kamenným výrazem na obličeji jsem si sedla do křesla a sledovala, jak člověk, kterého jsem dva roky opravdu milovala, běhá po bytě jako namydlený, aby tu náhodou něco nezapomněl. Ještě, že jsem kdysi nebyla tak naivně hloupá a nepřestěhovala se do jeho bytu, ale donutila ho zůstat v mém. Dobře jsem udělala, protože teď bych byla nejen bez přítele, ale i bez střechy nad hlavou.

„Co uděláš s věcmi, které si nestihnu sbalit?“ ozval se do mého uvažování, ten… Však vy víte kdo. Nemůžu mu ani přijít na jméno. Zvedla jsem k němu hlavu. Zoufale hleděl na napůl sbalený kufr a nejspíš si uvědomil, že třicet minut je dost krátká doba na sbalení dvou let.

„Můžeš si pro ně přijít zítra, budou v krabicích u popelnice…“ odpověděla jsem chladně. Jen ať se snaží. On dva roky mého života skopal do kuličky a zahodil do kanálu během dvou minut, takže si zvládne za půl hodinky zapakovat těch pár věcí. Nasucho polknul a začal po bytě běhat dvojnásobnou rychlostí než doteď.

Neuvěřitelné. Po půl hodině měl opravdu všechno sbalené. Stál u dveří do chodby a nešťastně se na mě ohlédl.

„Bello, já nechci, aby to takhle skončilo,“ zakňučel.

„Zvláštní, přitom jsi to byl ty, kdo se postaral o to, aby to právě takhle skončilo. Klíče od bytu nech v misce na botníku. Sbohem, Joshi.“ Vzdal to. Slyšela jsem, jak klíče tlumeně cinkly o dno keramické misky, a pak už následovalo jen tiché zaklapnutí dveří. Povolila jsem svaly z té strnulé obranné pozice a po tvářích se mi jako na povel začaly kutálet slzy jako hráchy. Vztah, o kterém jsem si myslela, že by mohl být ten, na který čeká každá žena, se mi právě před očima zbortil jako domeček z karet. Nepřítomně jsem uklidila všechno to rozbité sklo. Pak jsem se osprchovala, nalila si skleničku vína a pustila jsem si romantickou komedii, u které jsem nakonec s brekem usnula.

***

Ani ne po týdnu se mi konečně povedlo aspoň trochu zbavit té protivné porozchodové deprese. Na znamení nového života bez Joshe jsem zahájila očistu jak svého bytu, tak svého života. Otevřela jsem okna, abych trošku vyvětrala, a z nábytku jsem postupně poutírala tu stoletou vrstvu prachu. Z polic jsem sundala všechny společné fotografie, protože mít je na očích bych vážně nesnesla. Když jsem byla hotová s bytem, tak jsem zalezla do koupelny a po dvou hodinách jsem vypadala jako nový člověk. Konečně se mi ulevilo. Na internetu jsem si našla novou kavárnu, kam budu chodit na snídaně, protože tu naši společnou jsem se rozhodla už nikdy nenavštívit. A vybrala jsem si skvěle. Bylo to sice o pár bloků dál od mého bytu, ale kafe bylo výborné a muffiny všech různých příchutí podávali ještě teplé. Můj šťastný pocit ze života, který se tak dostavil rychleji, než jsem čekala, zase stejnou rychlostí zašlapal do země pár dvou lidí, co šli po ulici naproti mně a zamilovaně na sebe hleděli. A další šok přišel v momentě, kdy jsem zjistila, že ten chlap držící blondýnu těsně u sebe je Josh. Uvažovala jsem o útěku na druhou stranu ulice, ale už bylo pozdě. Taky si mě všiml. Nevyhnutelně jsme došli jeden k druhému. Musím se vzchopit, nesmím vypadat jako chudinka, co celý týden probrečela.

„Bello, co ty tady?“ začal nervózně, evidentně mu to po tak krátké době bylo stejně nepříjemné jako mně. Blondýna se tvářila, jako by se jí nic netýkalo.

„Byla jsem na snídani,“ odpověděla jsem jednoduše.

„Ehm, Bello, tohle je Meggie,“ představil mi důvod krachu našeho vztahu a já cítila, jak mi z očí začínají sršet blesky.

„Vážně, to mě těší,“ vypadlo ze mě ironicky. „Už musím jít,“ dodala jsem rychle, než se peroxidka stihla dát do řeči, a ještě rychleji jsem od nich odkráčela. Ani jsem se neohlížela a pádila jsem po ulici směrem do práce. Už tak tam jdu pozdě.

 ***

Ani nevím, jak se to stalo, ale moje každodenní dny se najednou proměnily v jednu velkou misi á la snaž se nepotkat Joshe. Jedna z mála nevýhod je, že když žijete v malém městě, tak se prakticky nemáte před svým bývalým kam schovat. Měla jsem tu čest je potkat v supermarketu, když spokojeně nakupovali potraviny, při procházce v parku, kam jsem ráda chodila běhat… To jsem už samozřejmě ze svého programu pro jistotu vyřadila. A totálně mě dorazilo, když se objevili i na zahradní párty mé kamarádky, která onu blond hvězdu zná od školy, akorát netušila, že to právě ona mi přebrala Joshe. Zůstávalo jediné. Vymyslet plán, jak Joshovi ukázat, že ani já nezůstanu na ocet. Ovšem osud mi to zařídil po svém a ještě dřív, než jsem čekala.

Jeden páteční večer, když jsem neměla do čeho píchnout a sedět doma mi přišlo hrozně ubíjející, jsem se rozhodla, že bych mohla zajít do kina. Předcházelo tomu hodinové přešlapovaní tam a zpátky a u toho spousta úvah o tom, jestli není totální zoufalství jít do kina bez doprovodu. Na poslední chvíli jsem si řekla, že každému může být jedno, jestli budu v tom kině sama nebo s někým. Rychle jsem na sebe natáhla něco pěkného a vyběhla před dům stopnout si taxi. To bych nebyla já, abych někam dorazila včas, takže když jsem statečně doběhla do sálu, kde se film promítal, tak tam byla tma jako v pytli a na obrazovce už běžely úvodní titulky. Vysloužila jsem si nepěkné mrčení pár lidí, které jsem přinutila se postavit, abych se mohla protlačit ke svému sedadlu. S úlevou, že to nejhorší mám konečně za sebou, jsem se pohodlně usadila. Ještě jsem se ohlédla, omluvně jsem kývla na chlapa, co seděl vedle mě, aby pochopil, že jsem ten rozruch neudělala naschvál. Byla moc tma na to, abych mu na obličeji viděla nějakou reakci, a tak jsem svůj zrak stočila k filmu. Být sama v kině nebylo vůbec tak frustrující, jak jsem předpokládala. Ze svých školních let si pamatuju, že když mě do kina pozval nějaký kluk, tak jsem celý film musela snášet, jak mi slintal do ucha a mezi stehna se mi pokoušel nacpat celou ruku. Teď jsem mohla spokojeně sledovat to, co se dělo na plátně. Teda dokud v půlce filmu neohlásili desetiminutovou přestávku. Když se pomalu rozsvěcovala světla, zamžourala jsem do davu lidí, kteří se hrnuli doplnit si zásoby občerstvení, a čelist mi spadla o půl metrů níž, protože jsem viděla výjev, který jsem tady vidět vážně nechtěla. Mezi lidmi si totiž vykračoval Josh. Ano, zase Josh a ta blond nádhera mu visela na paži jako předražený přívěsek. Co teď? Začala jsem panikařit a uvažovala, jestli se dá zajet pod sedačku tak hluboko, aby mě nebylo vidět. Když si mě všimne, bude se mi smát, že jsem sama v kině jako poslední zoufalec, anebo si bude myslet, že tu jsem naschvál, abych je špehovala. Třeba si mě nevšimne… Doufala jsem. Sakra, všimnul si mě. Na tváři nahodil výraz, jako bychom byli nejlepší přátelé, a i se slečnou silikonovou si to zamířil rovnou ke mně. Do háje, co teď? Budu mu k smíchu… Srdce mi bušilo jak o závod.

„Slečno, jste v pořádku?“ ozvalo se z ničeho nic vedle mě a já leknutím nadskočila. Otočila jsem se, abych dotyčnému, co mi právě málem způsobil infarkt, pěkně od plic řekla, co si o něm myslím, ale místo toho jsem zůstala s hubou dokořán. Vedle mě seděl nadpozemsky krásný chlap. To není možný, celou tu dobu vedle mě seděl dokonalý model na pánské spodní prádlo a já čumím na ten stupidní film…

„Ehm, slečno?“ upozornil. Najednou, jako by mě někdo oblil studenou vodou, jsem se probrala z toho transu.

„Já, vy, mě… ehm.“ Gratuluji, Bello, právě jsi ze sebe udělala tuplovaného pitomce. Do toho jsem si vzpomněla na to, že se blíží Josh. Už byl u uličky, ve které jsem seděla. A to měl být dnešní večer ve znamení klidu. Musím rychle něco vymyslet. Otočila jsem se s beznadějným pohledem zpátky k té Adónisově soše vedle mě. Napadlo mě něco šíleného. No co? Zoufalá situace si vyžaduje zoufalé řešení.

„Prosím vás, je mi to vážně trapné, ale když to nezkusím, budu v ještě trapnější situaci. Myslíte, že byste mohl jen na chvíli předstírat, že tu jsme spolu? Prosím…“ vykouzlila jsem štěněčí pohled a útrpně čekala na jeho odpověď. Jeho bezchybný obličej vypadal dokonale zmateně, pak se na krátkou chvíli podíval za mě a na tváři se mu najednou usadilo pochopení. Teď jsem sice byla trošku mimo já, ale v momentě, kdy přikývl, se mi ulevilo. Vděčně jsem zírala do jeho medově zlatavých očí.

„Bello, to je náhoda! Kde se tu bereš?“ uslyšela jsem Joshův hlas. Nervózně jsem k němu vzhlédla.  

„Ahoj Joshi, to je opravdu náhoda. Od kdy chodíš do kina?“ zajímala jsem se, protože když byl se mnou, nebyli jsme v kině ani jednou.

„No, Meggie chtěla ten film moc vidět, tak jsem ji sem vzal.“ Potichu jsem zaskřípala zubama. Hlavně, že když jsem já chtěla vidět nějaký film, tak měl plno výmluv, jak ho kino nebaví a že by tam za ty prachy akorát tak usnul a to prý může i doma u televize. Najednou jsem ucítila, jak mě kolem ramen objala pevná paže. Vzpamatovala jsem a uvědomila si, že mám vedle sebe toho boha, kterého mi seslalo samo nebe.

„Mimochodem, Joshi, tohle je…“ Kruci, vždyť já ani nevím, jak se ten chlap jmenuje. Zase jsem cítila, jak začínám zmatkovat…

„Jmenuji se Edward,“ ozvalo se vedle mě sametovým hlasem a ten kámen, který mi právě spadl ze srdce, určitě slyšeli všichni kolem.

„Těší mě, jsem Josh,“ oplatil mu pozdrav i on. „A vy spolu…?“ zajímal se dál a já se modlila, aby se už sebral a odešel.

„Ano, poznali jsme se teprve před pár dny, ale neuvěřitelně si rozumíme. Bella je úžasná žena,“ odpověděl za mě Edward a já se při jeho slovech málem rozplynula. Začínala jsem litovat, že je to jen jako.

„Ano, to je,“ skoro zašeptal Josh. „No, tak my už půjdeme. Rád jsem tě viděl, Bello. Těšilo mě, Edwarde,“ kývnul ještě na pozdrav a já už jen sledovala, jak odchází pryč.

„Myslím, že dokonale žárlil, pokud vám šlo o tohle,“ zaslechla jsem kousek od svého krku pobavený hlas.

„Můžeš mi říkat Bello, právě jsem tě donutila, aby sis hrál na mého přítele, takže tím jsme myslím tu formální část přeskočili,“ vypadlo ze mě a cítila jsem, jak mi začínají červenat tváře, když mi postupně docházelo, co jsem právě udělala. „Chtěla bych ti moc poděkovat. Já tohle normálně nedělám, jen jsem nechtěla, aby si myslel, že tu jsem sama, protože…“ začala jsem zase plácat páté přes deváté. Radši jsem sklapla.

„Vůbec není zač, na druhou stranu si myslím, že to byla celkem legrace,“ povzbudivě se na mě usmál a já si až teď uvědomila, že mám pořád kolem sebe obmotanou jeho paži. Ohlídla jsem se na místo, kde se jeho ruka dotýkala té mé a on si toho musel všimnout, protože ji ode mě začal nervózně odtahovat.  

„No, to bylo opravdu k popukání,“ zahuhlala jsem si pro sebe.

„Mám nápad, pozvu tě na skleničku a ty mi vysvětlíš, co se tady právě stalo,“ navrhl a já jsem na něj nevěřícně zamrkala. Myslela jsem, že ode mě bude utíkat co nejdál a on mě místo toho ještě zve na pití… Opatrně jsem přikývla, on se usmál a pomohl mi se postavit. Jak dopadne ten film, mi najednou bylo úplně jedno. Stejně už bych se na něj nedokázala soustředit.

Vzal mě do malé restaurace, která byla naproti kinu, a objednal nám pití. Já pořád němě pozorovala jeho dokonalou tvář a uvažovala, jak se to stalo, že najednou sedím u jednoho stolu s nejkrásnějším chlapem, jakého jsem kdy viděla. Snažila jsem si vehementně zapamatovat, jak božsky vypadá, protože až tu skleničku dopiju, tak už ho nejspíš nikdy neuvidím.

„Takže, Bello, proč jsme před Joshem předstírali, že k sobě patříme?“ zase mu v hlase pohrával ten pobavený tón a já hanbou sklopila oči. Převyprávěla jsem mu můj nedávný rozchod kvůli holce, se kterou byl v kině, a to, jak jsem ho potkávala snad na každém rohu a jak najednou můj hloupý mozek napadlo, že by dostal co proto, kdyby mě taky s někým viděl.

„Ale zvláštní je, že jsem se tak snažila, aby aspoň trošku žárlil, až mi to najednou bylo úplně jedno,“ řekla jsem nahlas své myšlenky. „Už k němu nic necítím,“ zamumlala jsem si nadšeně pro sebe a myslela jsem, že od radosti udělám piruetu.

„To je dobře nebo špatně?“ zajímal se Edward. Asi jsem to zamumlala hlasitěji, než jsem chtěla.

„To je dobře. Pořád jsem se tak snažila o to, aby litoval, že o mě přišel, až jsem došla k závěru, že už o něj vlastně vůbec nestojím,“ usmívala jsem se jako měsíček na hnoji.

„Měl by litovat, že o tebe přišel,“ řekl tajemně Edward a já zčervenala. Natáhla jsem se pro skleničku, abych se napila, ale místo toho jsem se smutně podívala na její prázdné dno. Čas vypršel. Přišel čas rozloučit se s Edwardem a nechat ho dál si žít svůj život.

„Měla bych už jít,“ posmutněla jsem a Edward beze slova zaplatil a vyprovodil mě ven. Venku už byla tma. Dlouho jsme ještě jeden na druhého zírali a ani jeden z nás se neměl k tomu, aby odešel. On najednou promluvil.

„Dobrou noc, Bello.“ V krku jsem měla sucho, chtěla jsem něco říct, ale nešlo to.

„Dobrou noc a ještě jednou ti moc děkuju,“ zmohla jsem se jen na tohle. Pak jsme se k sobě otočili zády a každý z nás se rozešel opačným směrem. Bylo mi líto, že tenhle večer skončil, ale všechno hezké jednou končí. O tom jsem věděla své.

Pak jsem ale uslyšela, jak někdo zavolal mé jméno, prudce jsem se otočila a přímo přede mnou se objevily ty nádherné, medově zlaté oči. Srdce mi splašeně bušilo, když mi vzal tvář do dlaní a lehce přejel svými rty po těch mých. Zůstala jsem stát jako přimražená a omámeně na něj hleděla.

„Bello, tak mě napadlo, co kdybychom se v tom kině příště potkali úmyslně…?“

Pokud jste se dostali až na konec povídky, tak moc děkuju, že jste si našli chviličku na přečtení. Snad se aspoň trošku líbila. Určitě ocením nějaký ten komentík. :-)

Autor: Sophie0Cullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Věřte, že všechno zlé je k něčemu dobré: