Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Vášnivá čtenářka 2. část

26.04.2015 (17:15) • chloe • FanFiction jednodílné • komentováno 5× • zobrazeno 2805×

Vášnivá čtenářka

2. část

O několik týdnů později…

Seděla jsem ve školní jídelně a pokoušela se nevnímat všeobecný ruch kolem. Všude hlučeli studenti, kteří se mezi sebou hlasitě bavili a z velké části si i stěžovali na vyučující z hodin minulých.

Původně jsem váhala, zda sem mám vůbec chodit, ale Alice nedala jinak a zatáhla mě k jejich stolu, který byl ve středu všeho toho dění. I u našeho stolu bylo poměrně rušno, protože s Emmettem to ani jinak nešlo.

Právě vyprávěl jakousi historku, která se odehrávala během jeho takzvaného mládí. Za normálních okolností bych ho nejspíš poslouchala a smála se jeho vyprávění spolu s ostatními, ale tohle nebyly normální okolnosti.

Hrbila jsem se nad předposledním dílem Vampýrské akademie a své dlouhé hnědé vlasy používala jako clonu mezi sebou, příběhem v knize a zbytkem světa.

Ukázalo se, že přečíst celou tuhle knižní sérii není nic jednoduchého, když vás od čtení neustále odvádějí nějaké ty povinnosti. Táta, škola, brigáda a v neposlední řadě také přítel a jeho neodbytná rodinka.

Dimitri nebo Adrian? To je, oč tu běží, pomyslela jsem si.

„Já vám pořád nevím, jestli je takhle správně,“ povzdechla jsem si spíš sama pro sebe, zatímco jsem se skláněla nad knihou.

„Co nevíš?“ zareagoval na to Edward, ale sotva jsem otevřela pusu a začala mu líčit, co všechno je na té knize super, okamžitě se zatvářil, jako bych ho snad mučila nebo co.

Nejspíš litoval, že se vůbec zeptal…

„Víš, ten první je pro ni jako stvořený, ale když bude s ním, nikdy nebudou mít žádné děti a na prvním místě vždycky bude povinnost k morojům. S tím druhým to jde všechno tak nějak samo, navíc je velice zábavný… Jenže je zase dělí třídní a vlastně i druhové rozdíly a to, že ona chce toho druhého, přestože je mrtvý… Ehm, totiž ne tak úplně doslova mrtvý. Je z něj totiž…“ rozvášnila jsem se a nepovšimla se, že Edwardovi mezitím došlo trpělivost.

„Ještě jedno slovo o té knize, Bello, a já přísahám, že po tobě něco hodím,“ zavrčel Edward nevrle.

„Cože?“ Pohoršeně jsem zalapala po dechu a nemohla uvěřit, že mi řekl něco takového.

Vždyť jsem se s nimi jenom chtěla podělit o své dojmy z knihy, co je na tom?

„To seš teď určitě rád, že jí nemůžeš číst myšlenky, však?“ zasmál se Emmett, kterému neuniklo, jak naštvaně se tvářím a jaké negativní vlny k němu vysílám.

Měl pravdu. Nic hezkého jsem si o něm v dané chvíli nemyslela…

„Víš, Rose si také myslí, že…“ Nestačila jsem to ani doříct a už Edward kmitnul naštvaným pohledem k Rosalie.

„Ale ne tahle Rose, ale tahle,“ opravila jsem ho a ukázala na knížku ve svých dlaních.

„To vážně pořád čteš tu knížku?“ zeptala se Alice.

„Ne, tohle je další díl a neruš. Musím zvládnout ještě spoustu stran a několik dílů,“ zabrblala jsem, protože jsem se už nemohla dočkat, až se vrhnu na ten spin-off.

„Bello, spala jsi dneska vůbec?“ starala se.

„Ovšemže ne. Za co mě máš? Musím se přece dozvědět, jak to dopadne.“ Protočila jsem oči, protože ona to evidentně vážně vůbec nepochopila.

„Myslel jsem, že tu esej jsi už odevzdávala,“ poznamenal Edward nevrle.

„Taky že jo,“ zamumlala jsem, aniž bych odrhla zrak od knížky. „Dostala jsem áčko.“

„Tak proč to s sebou pořád všude taháš? Nemyslíš, že už to vážně trochu přeháníš?“ otázal se opatrně.

„Ne-e,“ odsekla jsem. „Pochop, prostě chci vědět, jak to dopadne…“

„Ty tu knížku fakt žereš, co?“ zeptal se Emmett. „Ukaž, ať ji taky ochutnám…“

„Jak jako ochutnáš?“ nechápala jsem a než jsem se nadála vytrhl mi knihu z rukou a s ní i několik stran.

Nacpal si je do pusy a začal je převalovat v ústech…

„Emmette, ty… Cos to udělal?“ vyjela jsem na něj ohromeně.

„Co je? Proč se na mě díváš, jako bych znesvětil hrob tvé babičky?“ ptal se mě.

„Ty jeden…“ nenacházela jsem dostatečně sprostá slova, která by ho momentálně vystihovala.

„Klídek, Bello,“ mírnil mě. „Přece se nechceš začít prát s upírem.“

„Ne, ale to neznamená, že bych na to momentálně neměla chuť,“ zavrčela jsem. „Najdi si taky nějakého koníčka a neotravuj mě pořád.“

„Brzdi, Bello. Co bude dál? Začneš psát fanfiction?“ smála se mi Alice.

„Ne, ale…“ I když… To vlastně není zase tak špatný nápad.

„Bello, soustřeď se,“ zavrčel Edward.

„Ou, jasně a nebojte, to neudělám,“ ujistila jsem je, aby nezačali remcat ještě víc, než stihli doposud.

I když...

Slovní zásobu mám dobrou. Slohy mi vždycky šly a gramatika je pro mě taky brnkačka. Možná by nebylo špatné popustit uzdu své fantazii a najít si tak novou zábavu pro chvíle, kdy už nebudu mít co číst…

Nemohla jsem si pomoci, ale to s tím fanfiction mi najednou znělo strašlivě lákavě.

„Už zase myslíš na tu knížku,“ přistihl mě Jasper.

„Ne, ne,“ zalhala jsem a zašilhala směrem ke zmrzačené knize ležící opodál.

„Nebo si myslíte, že by mi to psaní šlo?“ otázala jsem se po chvíli zírání na knihu, kdy jsem se zdánlivě účastnila jejich hovoru.

„Si dělá srandu, ne? Slyšeli jste ji?“ nemohl tomu uvěřit Emmett.

„Jo, ale obávám se, že si legraci nedělala,“ prohlásila Alice pohřebním hlasem.

„Tak dost,“ zavelel Edward. „Pojď se mou a hned.“

„Cože? Kam jako?“ nechápala jsem, ale nechala jsem se od něj vzít za ruku a vytáhnout ze židle.

***

Edward mě stále pevně držel za ruku a odváděl mě pryč z jídelny. Několik studentů se po nás nechápavě ohlédlo a někteří si dokonce neodpustili komentář. Naštěstí jsem neměla tak dobře vyvinuté smysly jako Edward, takže jsem jim nerozuměla ani slovo. Jistě neříkali nic lichotivého.

Neměla jsem tušení, kam mě vede, ale pronásledovalo mě neblahé tušení, že v tom bude hrát jistou roli kontejner na odpadky a kniha, kterou jsem stále pevně svírala ve druhé ruce.

Dobře, já uznávám, že jsme na sebe v uplynulých dnech neměli příliš mnoho času, ale to nebyla jenom má vina. Je pravda, že spoustu svého volného času raději trávím nad knížkou než s ním, ale on s tím jeho „měla by ses ode mě držet dál“ a tak dále taky promarnil dost našeho společného času.

Nemám snad právo na své koníčky?

„Už jsem ti říkala, že příští rok jde do kin film?“ ptala jsem se ho, zatímco mě stále táhnul neznámo kam.

„Ne, ale ani mě to –“ začal, ale nenechala jsem ho domluvit.

„Na to prostě musíme jít! Slib, že seženeš lístky na premiéru,“ prosila jsem ho a lísala se se štěněčím pohledem ve tváři.

„Neříkala jsi, že to je až za rok?“ optal se.

„Jo, ale co když se nedostaneme na předpremiéru? Slyšela jsem, že na to bývá jen omezený počet míst a já bych o to nerada přišla jen proto, že jsme je nezamluvili včas…“

„Bells, říkám to nerad, ale sklapni už,“ žádal mě důrazně.

„Myslíš, že to přeháním,“ dovtípila jsem se.

„Jo, krapet,“ potvrdil mi mou geniální domněnku.

„Asi máš pravdu, to ještě nějaký ten den počká,“ uznala jsem.

„Já se z tebe snad zblázním,“ zaúpěl a dál mě táhnul chodbou někam do pryč.

***

Když jsme se společně ocitli v prostorách šaten, což byla obrovská místnost s velkým množstvím úzkých skříněk. Většina studentů si tam odkládala učebnice, když byly příliš těžké na každodenní a celodenní nošení v brašnách.

Nyní se tu ale nikdo nenacházel, protože mělo každou chvíli zvonit...

Edward zastavil před mou skřínkou a nastavil dlaň. Nechápavě jsem na něj vykulila oči a téměř nechápala, co po mně vlastně chce.

„Ten klíč, prosím,“ požádal mě.

„Jako na co?“ nechápala jsem stále, ale klíče jsem mu samozřejmě podala.

Vždycky dělám to, oč mě požádá, ale někdy jsem na to za sebe pěkně naštvaná. V tomto případě to ovšem bylo rozumnější, než aby mi tu skříňku rozbil.

Vzal si ode mě klíček a vsunul jej do bezpečnostního zámku. Maličko to v něm cvaklo a zámek povolil. Byl nyní zcela odemčený a přístupný k Edwardovu přehrabování.

Nevěděla jsem, co v něm hledá. Měla jsem tam jen cvičební úbor, tenisky, několik málo učebnic a… Vampýrskou akademii, došlo mi.

„Ať chceš udělat cokoliv, nedělej to,“ žádala jsem ho a použila mírně výhružný podtón.

„Věř mi, Bello. Bude to tak pro všechny lepší,“ prohlásil a knížky mi ze skříňky sebral.

„To bych teda chtěla vidět,“ ušklíbla jsem se a ani trochu se mi nelíbilo, že mi ty knížky hodlá sebrat a zabavit.

„To s tebou mám vážně mluvit jako s malým dítětem?“ povzdechl si bezradně a zabouchnul úzká dvířka mého odkládacího prostoru.

„Asi budeš muset,“ odsekla jsem a dotčeně si založila paže na prsou.

Edward protočil oči, vrátil mi klíček a vzápětí už mě zase táhnul napříč šatnou.

Tentokrát mě dotáhl ke skřínce, o které jsem se domnívala, že patří jemu. Když ji otevřel a já uviděla, že její vnitřek zeje prázdnotou, měla jsem v tom již jistotu.

„Tak, Bello. A teď ty knížky hezky vezmeme a uložíme je tady do té školní skřínky, kde budou v bezpečí, ano?“ otázal se.

„Nemluv se mnou jak s malým děckem, Edwarde,“ vyprošovala jsem si.

„Vždyť jsi to sama chtěla,“ namítl.

„Jenže to jsem ještě netušila, jak pitomě to bude znít a vůbec, proč mi ty knížky zamykáš? Mě to náhodou baví,“ vztekala jsem se.

„Och. Já vím, že tě to baví, ale přeci jen je zamknu. Takhle se jim alespoň nic nestane.“

„Tak fajn,“ odsekla jsem a naštvaně odpochodovala pryč.

Ten Edward je ale naiva. Zamknul mi sice tu tištěnou verzi, ale ještě mám v mobilu pdfko. S tím asi chlapec nepočítal. Nejspíš pořád zapomíná na moderní vymoženosti…

***

Již v bezpečí, na školním parkovišti jsem telefon vytáhla a začala vyhledávat poslední díl.

„Tak na to rovnou zapomeň,“ upozornil mě Edward a vytrhl mi telefon z ruky.

„Hele!“ ohradila jsem se překvapeně.

„Jak moc hloupej si myslíš, že jsem?“ zeptal se a upřeně na mě hleděl se zdviženým obočím.

„Ale já to chci jenom dočíst,“ namítala jsem.

„A já ti chci jenom pít krev. Nemyslíš, že si budeme kvit, když si oba něco odepřeme?“

„To bych nesrovnávala. Navíc tímhle svým chováním mi už krev piješ!“ pěnila jsem.

„Fajn, tak uzavřeme dohodu,“ navrhnul, aniž by mi telefon vrátil.

„Jakou dohodu? Kapka krve za stránku?“

„Ovšemže ne,“ ohradil se polekaně.

„Ale tak…“ nechápala jsem, kam tím míří.

„Když pojedeme na lov, je knížka tvoje, ale pak mi ji zase pěkně odevzdáš, jasné?“

„A mám na vybranou?“

„Obávám se, že ne,“ řekl s úsměvem.

„Fajn,“ zafuněla jsem nespokojeně. „Nezbývá mi než doufat, že pojedeš brzo.“

„Na to bych nespoléhal. Poslední dobou mám nějaký scvrklý žaludek…“

„To je u tebe fyzicky nemožný,“ trvala jsem si na svém.

„A to sis přečetla v těch svých knížkách?“ utahoval si ze mě.

„Ne,“ zavrčela jsem podrážděně.

„Ale jdi ty,“ zamumlal a přitáhl si mě k sobě, aby mě mohl políbit.

„Nech mě,“ protestovala jsem ublíženě.

Zpočátku jsem se cukala a uhýbala, ale jakmile to udělal, měla jsem v hlavě úplně vymeteno. Neexistoval nikdo a nic, co by mě zajímalo víc. Nic, co bych chtěla víc.

Ano. Takhle málo stačilo, abych zapomněla na svět a veškeré dění okolo sebe...

„Ehm, Edwarde,“ oslovila jsem ho, když náš polibek přerušil.

Byla jsem ještě stále trochu omámená, zadýchaná a jako by se mi svět okolo mírně točil.

„Ano, Bello?“ otázal se.

Rty jsme měli stále velmi blízko u sebe, takže se při mluvení o sebe vzájemně velice příjemným způsobem třely.

„Až mi příště budeš chtít něco rozmlouvat… Začni rovnou tímhle,“ požádala jsem ho.

„Dobře,“ usmál se mým oblíbeným pokřiveným úsměvem a znovu mě políbil.

Proč marnit čas sněním, když život je tak báječný…

Děkuji, že jste si přečetli moji první jednorázovou povídku. Je sice dějově trochu jednodušší, ale myslím, že se v ní každý najde. Také se opravdu moc omlouvám, že mi přidání druhé části trvalo tak nehorázně dlouhou dobu. Nějak nebyla inspirace. :-D

Vaše chloe xoxoxo

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Vášnivá čtenářka 2. část: