Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » V tmavé uličce...

22.11.2011 (17:00) • Zombichlerka • FanFiction jednodílné • komentováno 25× • zobrazeno 2432×

„Šťastnou cestu do pekla,“ zašeptal jsem. Pak se mi krk naplnil tou sladkou teplou tekutinou, že jsem nedokázal myslet na nic jiného. Téměř jsem cítil, jak se mi oči rozšířily slastí. Více jsem tělo sevřel v náručí a přestal vnímat svět okolo.

Když v něm nezůstala ani kapička krve, zahrabal jsem jeho tělo v opuštěném sklepě pod shnilé odpadky.

Utřel jsem si koutky úst, zkontroloval svůj zevnějšek a vyšel do města.

V New Yorku to v noci žilo. Byla tam spousta násilníků, vrahů a zlodějů. Na mně bylo, abych je města zbavil.

Vešel jsem do zakouřeného baru. Měl jsem chuť na něco lidského a v tuto chvíli jsem neměl na mysli krev.

Objednal jsem si bourbon. Všichni v baru na mě zírali, ale já upíral pohled do rohu místnosti. Tlukot srdcí se překrýval, jedno bilo hlasitěji než druhé. Myšlenky se přeřvávaly jedna přes druhou, splývaly do hlasitého bzučení.

A tak jsem to vypnul.

Všechno bylo najednou tiché, slyšel jsem jen šum hlasů a cinkání skleniček. Občas zašoupala židle nebo se vzdáleně někdo zasmál. Pořád jsem slyšel víc než normální člověk, ale bez myšlenek jsem se dokázal víc chovat normálně.

Dokud si ke mě nepřisedla nějaká dívka. Její vůně mě zasáhla tak silně, zacloumala mnou, musel jsem sevřít skleničku pevněji, abych po ní hned neskočil, až sklenka praskla.

Vnímal jsem jemný, tichý hlas, který musel patřit jí. Zadržel jsem dech a zkoušel se být co nejvíc normální.

Barmanka s rozpačitým úsměvem uklidila střepy a chtěla mi znovu nalít, ale já odmítl. Pevně jsem se držel okraje pultu, držel jsem se ho jako záchranného lana, abych hned teď neskočil po dívce vedle mě a nevzal si ji, hned teď a tady.

V krku mi hořelo jako nikdy a ďábel v mém nitru se dral na povrch. Všechno ve mně, všechny moje instinkty mi šeptaly, ať si ji vezmu, ať ukojím ten žár v mém krku… Místo toho jsem…

„Dáte si něco, slečno? Na mě?“ Pokusil jsem se o co nejzdvořilejší úsměv, jaký jsem dokázal, abych skryl tu divokou touhu, kterou mnou cloumala.

Ten člověk s ďábelskou vůní, která mě zevnitř mučila, vedle mě se mezitím začervenal a poděkoval.

Objednal jsem, co si tichým hlasem řekla, a přisunul si židličku o milimetr k ní. Oheň mi opět vybuchl v hrdle a musel jsem si dát pěst před ústa, aby neslyšela vrčení, které se mi dralo z úst.

„Vy nejste odtud, že ne?“ Donutil jsem se jí podívat do očí. Jakoby mě i ta hnědá barva mučila. Přitom to byly jen normální, hnědé oči. Ale přišlo mi, že svým způsobem vůbec nejsou normální… Tak inteligentní a hravé, přitom plaché a něžné…

„Proč myslíte?“ Vydoloval jsem na své ztuhlé tváři úsměv. Neodpověděla, místo toho se opět zarděla.

Nevím, kde se ve mně vzal ten herecký talent, ale dokázal jsem mluvit, smát se a lichotit jí, aniž bych prozradil, jak hrozně toužím po její krvi.

Noc se chýlila ke konci a ona byla stále naživu, stále plná té lahodné tekutiny. Donutil jsem se k dalšímu kroku.

„Mohu vás doprovodit?“

Začervenala se, jako už po několikáté za noc, a přikývla. Zaplatil jsem a potichu jsme se přesunuli ven.

Chladný podzimní vítr mi nepomohl. Stále jsem nemohl pořádně dýchat, stále jsem se musel držet od ní dál, než je běžná vzdálenost mezi mužem a ženou.

Její srdce tlouklo každou chvíli jinak. Snažil jsem se změny jejího tlukotu vyčíst z její mysli, ale nešlo to. Byla zavřená, jako by mě držela venku.

Teď už tě to nemusí zajímat… Stejně ji zabiješ…

Poprvé jsem s netvorem ve svém nitru souhlasil. Nemuselo mě zajímat, proč je jediná výjimka na zemi, proč mi její oči připadají krásnější a živější, než kohokoliv jiného… Brzy bude po všem a už mě nebude muset zajímat vůbec nic…

Ale jedno jsem vědět musel.

„Jak se jmenujete, záhadná slečno?“ I napříč situaci jsem dokázal být džentlmen a nasadit ten dokonalý úsměv, který všem bere dech.

„Já… jsem Isabella. Ale mám ráda jen Bella.“ Byla opět celá rudá. Ta barva jí tak slušela… a voněla.

Myslel jsem si, že to dokážu, že ji přece jen doprovodím domů a nechám ji jít… Jenže pak se zvedl vítr, její vlasy v barvě tmavé čokolády se zvedly a odhalily její mléčně bílý krk…

Už jsem to nedokázal.

Její výkřik se ztratil v okolním chaosu. Pak už jsem nic nevnímal. Celou svou bytostí jsem se soustředil jen na ni, na tu tekutinu, která mi plnila útroby…

Pustil jsem ji a její tělo s žuchnutím dopadlo na zem. Cítil jsem na rtech zbylou krev, ale dokázal jsem se jen dívat do jejích skelných očí.

Až teď jsem si všiml, jak byla nádherná. A ty oči… Ta inteligence, ta plachost, něha… Všechno bylo pryč.

Zvedl jsem ji do náruče. Už nevoněla. Vůně ji opustila, tak jako krev opustila její tělo.

Přišlo mi hrozné zahrabat ji tak jako ostatní, protože ona si to nezasloužila. Ale co jsem mohl dělat? Položit ji na práh nějakého domu?

Nic jiného jsem udělat nemohl. Zahrabal jsem ji v lese, z květin a kamínků jí udělal improvizovaný hrob. Bylo mi ze mě špatně snad ještě víc, ale nedalo se nic dělat. Potřeboval jsem to udělat, ačkoliv jsem nevěděl, proč.

Sbohem, Isabello…

Otočil jsem se a nechal ji za sebou. Všechno jsem nechal za sebou, s jasným cílem. Doufal jsem, že mě přijmou. Musel jsem doufat…

Autor: Zombichlerka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek V tmavé uličce...: