Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » V rytmu čtyř tlap - 2. část

22.04.2011 (15:30) • Patt • FanFiction jednodílné • komentováno 5× • zobrazeno 2777×

Jak dny plynuly, postupně se zamilovanost změnila v opravdovou lásku. Až donedávna jsem nechápal, jak láska dokáže být mocná. Slýchával jsem o otisku, ale pevně jsem věřil, že toto je silnější než on. A dva týdny s tou nejkrásnější ženou pod sluncem změnily můj život, trvale. Cítil jsem, že už jsem vyrostl z malého chlapce do osoby, která dokáže milovat. Ačkoli nebudu stárnout, zmoudřím. Řekl jsem jí všechno, neměl jsem před ní žádné tajemství. Změnil jsem se. A k prvnímu kroku mi pomohla Rebecca.

Když se nyní ohlížím zpátky, byl jsem jí za všechno vděčný.

A jak vše ubíhalo neskutečným tempem, vůbec jsem si neuvědomoval rozhodnutí, které ji čekalo. Byl jsem až po uši zblázněný do světa, který jsem poznal. Do světa, ve kterém existovala pouze ona, já a naše láska. Nevnímal jsem čas, který se zkracoval…

Měl jsem zamotanou hlavu jejím hlasem, polibky, doteky a smíchem. Každou vteřinu, kterou jsem s ní trávil, mi vyrážela dech svou nádherou. Nemohl jsem se jí nabažit. A čím větší má láska k ní byla, tím horší bolest mi vše způsobilo.

Stále jsme se drželi za ruce, dotýkali rty, objímali se a smáli. Užívali jsme si krásného počasí, které po dlouhé době do La Push zavítalo. Šeptali jsme si něžné lichotky a naše doteky rozechvívaly tělo toho druhého. Bylo to krásné…

A zrovna další krásný okamžik jsme prožívali.

Slunce se zrovna schovávalo za obzor a my jsme ho sledovali z místa, kde jsme se setkávali nejčastěji. Kde všechno začalo… Z pláže. Seděli jsme na dece, ona mne rukama objímala kolem pasu, já ji kolem ramen. Hlavu měla opřenou o moji hruď. Mlčeli jsme a vychutnávali si tu nádheru, která se nám děla přímo před očima.

Když oranžový kotouč nadobro zmizel a na nebi se začal rýsovat obrys měsíce, promluvila.

„Sethe,“ zašeptala moje jméno a já ji něžně políbil do vlasů.

„Ano?“

„Sethe, pusť mě, prosím…“ Nechápavě jsem se na ni podíval, ale uvolnil jsem své sevření a ona se pořádně posadila.

„Co se děje?“

„Musíme si promluvit.“

„Ano…“ souhlasil jsem, lehce zaraženě. Po zádech mi z nevysvětlitelného důvodu přeběhl mráz. Vyděsilo mě to. Polknul jsem.

„Já… Já teď musím udělat něco, co se ti nebude líbit. Věř mi, nelíbí se to ani mně… Ale musíš mne pochopit, že to pro mě není vůbec lehké. Ocitla jsem se v situaci, která se zdá… velmi složitá. Sethe, já tě miluju. Ano, miluju tě. A nechci udělat to, co musím. Ale jinak to nejde. Odpusť mi, prosím, hlavně se nezlob. Já musím odjet. Domů. Na Havaj, ke svému manželovi.“

Svými slovy mi dočista vyrazila dech. Kdoví proč jsem očekával, že mi oznámí, že tu zůstane déle. A tím horší byla ta bolest, která drtila mé srdce. A z něj se přesouvala do každé části mého těla, až ke konečkům prstů u nohou. Do očí mi vhrkly slzy, jako kdybych byl jen malý kluk, který nedokáže ovládat své emoce. Rty se mi třásly, jak chtěly vyslovit spoustu slov. Ale já nemohl ani vykřiknout. Nedokázal jsem na pár vteřin ovládat své tělo. Chvěl jsem se… Nehrozila mi přeměna na vlka. Tohle byla bolest.

„Rebecco,“ hlesl jsem zlomeně. Chtěl jsem jí říct, že to chápu. Že chápu její rozhodnutí a respektuji ho. Chtěl jsem se zachovat jako silný muž. Ale místo toho jsem se cítil a choval jako ufňukánek.

„Omlouvám se. Omlouvám se za všechno… Sethe, promiň. Tohle se nikdy nemělo stát… Nikdy.“

Nevnímal jsem její slova. Místo toho jsem si ji k sobě přitáhl a drtil ve své náruči. „Nikam tě nepustím,“ zašeptal jsem a mé tělo se otřásalo pod vzlyky, které jsem vydával.

„Sethe, ne, neplač,“ snažila se mě uklidnit, ale i jí samotné tekly po tváři slzy „Jen mě nech jít. Můžeme si psát… A třeba za tebou někdy i přiletím. Ale nyní musím se vrátit ke svému manželovi, Sethe.“

„Tvůj domov je ale tady,“ vydal jsem ze sebe přidušeně. „V La Push.“

„Ne. Ne, můj domov je na Havaji, ne tady. Patřím tam.“

„Patříš sem… a ke mně. Neopouštěj mě. Rebecco, prosím…“

„Já musím. Už nemohu dál. Bylo to krásné… A třeba se jednou rozhodnu, že se sem vrátím natrvalo. Ale ne dnes, ne v tuto chvíli. Jindy… Možná.“

Mé ruce ochably a ona se mi vymanila z mého náručí. Její rty se zlehka dotkly mého čela a do dlaně mi vtiskla malý papírek. Potom už jsem slyšel jen její poslední slova…

„Sbohem, Sethe.“

Podíval jsem se do dlaně a zjistil, že je tam napsaná její adresa. Nepochopil jsem, proč mi ten papírek dala. Chtěl jsem jen jedno. Usnout a už se nikdy neprobudit. Všechno byl jen špatný sen. Noční můra.

Lehl jsem si a nechal všechnu tu bolest vyplout na povrch.

Následující den jsem zjistil, že již odletěla. Neměl jsem šanci se s ní pořádně rozloučit, neměl jsem šanci jí nic říci. Proto jsem popadl tužku a papír a začal psát první dopis.

Nejprve jsem měl chuť papír roztrhat. Mnohokrát jsem tlačil na tužku takovou silou, až se protrhl. Spousta zmačkaných kousků skončila v koši a okolo něj. Nenacházel jsem ta správná slova, jak vyjádřit to, co jsem cítil.

Ale přeci jen jsem dal něco dohromady…

Rebecco,

nedokážu slovy vyjádřit bolest, kterou cítím. Opustila jsi mne, ale jak Ti to mohu mít za zlé? Tak to mělo být. Ale já Tě miluju a vím, že plamen naší lásky jen tak nepohasne. Vím, že i Ty mě miluješ. Mohl bych zestárnout… Mohli bychom být spolu, bez ohledu na to všechno.

Vzpomínám si, jak jsi byla statečná, když jsem Ti řekl, kdo doopravdy jsem. Nelekla ses, ale pochopilas to. A já chápu i Tvé rozhodnutí, ačkoli bolí. Chci Ti jen říct, že jsi mne změnila neuvěřitelným způsobem. Chtěl jsem Ti poděkovat, za všechno. Ale také chci, abys věděla, že já Tě milovat nikdy nepřestanu. Pro mě budeš ta jediná.

Vrať se mi, všechno je bez Tebe opuštěné. Už nemám ze života radost. Všechno nabralo pochmurnější barvy, protože tady nejsi. Jacob i ostatní ze mě šílí… Přeju si, abys tu byla. Chtěl bych slyšet Tvůj smích. A já se rozhodl.

Rozhodl jsem se, že naše láska přežije. Překoná všechno. Protože se milujeme, Rebecco. Já vím, že žiješ se svým manželem, ale srdce jsi nechala tady u mě…

Miluji Tě.

Navždy Tvůj Seth

Když jsem odeslal svůj první dopis pro ni, pocítil jsem, že mohu dýchat trošku volněji. Konečně jsem mohl někomu naplno říct, co jsem cítil, a věděl jsem, že to ona pochopí. A taky že ano… Přišel mi od ní dopis, v neuvěřitelně krátkém čase, krásný, ze kterého jsem cítil stesk. Odepsal jsem… A tak to pokračovalo. Neuvědomoval jsem si, jak jsem naivní. Myslel jsem, že se všechno změní. Pouhými dopisy.

Míjely dny, týdny, měsíce… Až těch měsíců uplynulo dvanáct. A já se cítil stejně osamělý, protože Rebecca ani jednou nepřijela. A na můj dopis, který jsem jí napsal jako poslední, zatím neodpověděla… Teprve teď, když si procházím své vzpomínky, poznávám, jaký hlupák jsem byl.

Až po nekonečných dvou týdnech přišel ten papír, který mnou otřásl.

Můj milovaný Sethe,

už rok je tomu, co jsme se naposledy viděli. Pamatuji si na chvíli, kdy mi od Tebe přišel první dopis, jak jsem pocítila příliv radosti. Odepsala jsem Ti a od té doby mi dopisy od Tebe chodily neustále. Psal jsi mi, co všechno děláš, co se v La Push děje, a já Ti odpovídala stejným způsobem. Vkládali jsme do těch písmen všechno, co jsme k sobě cítili. Měla jsem pocit, že jsi stále u mě a že cítím Tvůj horký dech na své tváři.

Ale jak čas utíkal, ty dopisy mi začaly připadat cizí. Najednou jsem zjistila, že když Ti píšu, už ani netuším, co Ti chci sdělit. Cítila jsem se prázdná, jako váza bez květin. Pochopila jsem, že ty dopisy nám mohou akorát ublížit.

Prosím, Sethe, pochop‘ mě. Jsem vdaná žena, zamilovaná do šestnáctiletého kluka, který žije tak daleko ode mě. Miluji Tě, ale takhle už to dál nejde. Nezvládnu to. Ty vzpomínky, které jsem si s sebou přivezla, mi zůstanou, nikdo mi je nevezme. A stejně tak i ty Tvoje. Najdi si milou dívku, která Tě bude milovat, hezkou a veselou. Zapomeň na mne. Zapomeň na to, že kdy nějaká Rebecca Blacková existovala.

Miluju Tě. A vždycky budu, ať chci, nebo ne.

Sbohem.

S láskou Rebecca

Na papír s jejím rukopisem dopadla slza… A následovala ji druhá. A pak další a další. Plakal jsem. Plakal jsem, protože žena, kterou jsem miloval, mi tímto způsobem dala navždy sbohem. Skoro jsem viděl, jak políbila dopis, když ho dopsala. A pak, když jej zalepila, odeslala s ním i své srdce. Ale to mé zlomila.

Odhodil jsem ten kus ničeho na postel a vyběhl jsem ven. Cestou jsem ze sebe shodil oblečení, až jsem konečně doběhl k lesu a proměnil se. Bolest, která zaplavila mé tělo, byla neskutečná. Ohromila i Quila, který hlídkoval.

Sethe, brácho! Co se stalo?

Nech mě být! odpověděl jsem a soustředil se pouze na to, jak mé tlapy dopadají na zem. Tlumeně jsem slyšel každé krátké, tiché zavytí, které jsem ze sebe vydávala. Vzlykot.

Dus dus-dus. Dus dus-dus. Dus dus-dus. Vytvářel jsem jakousi podivnou melodii, když jsem se končetinami pravidelně dotýkal měkké hlíny. Ale běžel jsem dál.

V rytmu čtyř tlap.

Chtěla bych vám všem poděkovat. Moc jste mě potěšili svými komentáři s chválou, kterou si vůbec nezasloužím. Věřte mi, že když jsem tenhle příběh dopisovala, plakala jsem. Protože lituji tu bolest, kterou Rebecca způsobila sobě i Sethovi. Ale někdy... Někdy láska nedokáže zvítězit. Ale vězte, že to kouzlo mezi nimi nikdy nevyhaslo.

Mé díky patří hlavně Krtečkovi. Tuhle střelenou holku znám už dva roky. Zažila jsem s ní opravdu hodně - záchvaty smíchu, hádky, bolest, problémy... Ale vždycky mi pomohla. Asi ani neví, jak moc. Vždycky tu pro mě byla, ať byly dvě hodiny ráno nebo deset večer. Protože ten čas strávený s ní... Její utěšující slova. To nenahradí ani tuny zlata. Děkuju, Krtečku. Tvůj Čmeláček

1. část

Autor: Patt (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek V rytmu čtyř tlap - 2. část: