Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Úsměv Osudu

09.05.2009 (11:00) • Janna • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 4169×

Ding, dong. Kdesi v nedalekém kostele odzváněla půlnoc. Vesnice byla tichá, jen sem tam se mihla kočka po střeše nějakého domu. Na ulicích bylo pusto, všichni lidé byli v pokojném klidu svých obydlích.

Na úplném konci vesnice se nacházel maličký domek, měl jen jeden pokoj spojený dohromady s kuchyňkou a malou předsíň. To obydlí už bylo v hrozném stavu, ve střeše byly díry a okenice byly vytržené - líně se povalovaly před venkovní zdí. Před domkem ležela snůška různého harampádí. Už na první pohled si každý cizinec pomyslel, že tu nikdo nebydlí, že je toto místo opuštěné.

Ale opak byl pravdou. Dokazoval to i tenký sloupec kouře, který se linul z polorozpadlého a dlouho nevyčištěného komína.

Vesničané, pokud to bylo možné, se tomuhle místu vyhýbali a pokaždé, když už tudy prošli, rozčíleně k domku plivli a zasypali ho hroudou nadávek. Podle nich bylo tohle místo prokleté, stejně jako ta žena, která zde bydlela.

V tom domku toho moc nebylo - jen stará oprýskaná kamna, malý stolek a židle, do nichž se daly červotoči už před notnou dobou, a stará úzká postel, na které se právě neklidně převalovala mladá dívka.

Venku začalo pršet. Drobné neslyšné kapičky deště se rychle proměnily v silný liják doprovázený ohromným větrem. V komíně se začala pomalu ozývat meluzína. I přes tuto příšernou melodii se dívka neprobouzela, jen škubala svým tělem ze strany na stranu.

Zanedlouho se na obloze zablýsklo. Po chvíli přišla ohlušující rána. Dívka se vylekaně probudila. Už dlouho nezamhouřila oči na celou noc. Pokaždé se několikrát během spánku probudila ze svých nočních můr, které ji už dlouho obtěžovali. Třepala se strachem a pevněji stiskla přikrývku, která zahalovala její křehké tělo. Přerývavě dýchala, přičemž s každým nadechnutím její dech poskočil. Její oči těkaly sem a tam po celé místnosti a hledaly zdroj možného nebezpečí. Chystala se už zavřít oči, když uslyšela zvuk, při kterém ji poskočilo srdce strachem. Někdo zabouchal na dveře.

Buch, buch.

Tu dívku nikdo nenavštěvoval ani ve dne, natož aby k ní chtěl zajít tak pozdě v noci a při takovém počasí.

Dívku zavalil neutichající strach. Věděla, že to přijde. To, o čem se ji tak dlouho zdá. To, co ji odsoudilo k vyhnání až na samý konec vesnice, to, kvůli čemu ji ostatní vesničané prokleli.

Možná je to jen zbloudilý pocestný, který hledá místo na spánek, pomyslela si. Sama sobě ovšem nevěřila. Její ruce se třásly, přesto ze sebe pomalu shrábla přikrývku a odsunula ji stranou. Na sobě měla jen dlouhou bílou noční košili, nohy bosé. Opatrně našlápla na ztrouchnivělou podlahu. Prkna pod jejími nohami silně zavrzaly, což ji ještě více vylekalo, i když zrovna na tohle byla zvyklá.

Roztřesenými prsty zdvihla malou svíčku, která osvětlovala místnost svým mírným třepotavým světlem. Její světlo vrhalo na zdi domku strašidelné stíny. Dívka vstala z postele a pomalým krokem se vydala ke dveřím. Teď přijde její smrt, věděla to.

Nemohla už dál snést sny, kvůli kterým ji zavrhla i její vlastní rodina. Teď se k ní chovali, jako k cizí, jako k osobě, kterou neznali a vysoce jí pohrdali. Marně se je pokoušela přesvědčit o hrozícím nebezpečí, marně.

Každou noc se jí zdál ten samý sen o tom nadlidsky krásném mladíkovi, jehož pleť byla nesmírně bílá a jeho oči červeně žhnuly. Měl černé rozcuchané vlasy a na tváři povrchní úsměv, který přímo volal: „Pozor, nebezpečí!"

Vždy, když ho ve snu spatřila, se na něj kouzelně usmála on se ještě víc ušklíbl. Kochala se pohledem na něj, protože byl to nejkrásnější na světě, co spatřila. Pak se její sen vždy převrátil. Mladíkovi se zlověstně blýsklo v očích. Velice rychle skočil po dívce a sevřel ji mezi své ruce, které svou silou připomínaly ocelová pouta. Ona se nemohla vymanit a stále na něj bezmocně hleděla. On se pokřiveně usmál a pak vyhrnul horní ret. Jeho zuby byly zářivě bílé a hlavně - strašidelně ostré jako břitva. Pomalu se naklonil k jejímu krku a zabořil své zuby do kůže...

V tomto okamžiku se dívka vždy probudila, roztřesená strachem po celém těle. Jen nerada znovu usínala, protože věděla, že sen přijde znovu. A nikdy se nemýlila.

Když se se svou noční můrou svěřila rodině a pak i ostatním lidem z vesnice, smáli se jí, že je poblázněná. Nikdo si z toho nic nedělal, dokud se ve vesnici nestala krutá vražda.

Toho dne našli mladou ženu, která bezmocně ležela na zemi. Byla mrtvá. Na jejím krku se tetelila úhledná ostrá rána, zahnutá do srpkovitého tvaru. Už tehdy vesničané pochopili, že na jejích snech něco je. Místo toho, aby ji ovšem uchránili, ji vyhostili až na samý okraj vesnice. Její rodina se jí také zřekla.

Žila jen ze dne na den v neustálém strachu. Během měsíce, co se stala ta vražda, došlo i k dalším. Vždy to byly mladé dívky a vždy byly stejně zabity. Pokaždé je našly s tou stejnou jizvou na krku a dočista vysátou krví.

Obvinili dívku, že je čarodějnice a několikrát ji prokleli. Ona sama mohla být ráda, že ji neupálili, jak by to vyřešili asi jinde. Každý se jí zdálky vyhýbal. Ona nevycházela z domu, žila jen z minimální stravy, kterou si dokázala sehnat z lesa v okolí jejího domku.

Po tom měsíci už ve vesnici nezbyli žádné mladé dívky - až na jednu jedinou. A ta se teď právě šourala nejistým krokem ke dveřím, za nimiž očekávala jen jedinou osobu.

Svíčka se ji v ruce třepala. Dělala jen malinké krůčky. Když už byla jen pár metrů od dveří, ozvalo se znovu bušení.

Buch, buch.

S každým bouchnutím její srdce poskočilo a zrychlilo na tempu, jako by chtělo dohnat všechny tepy, co mělo ještě za její život učinit.

Po šíji ji stékala kapka potu. Nejistě se přibližovala ke dveřím. V jejích očích se zaleskla slza. Než stačila stéct po tváři, zachytila ji rukou a otřela ji bezděčně do své košile. Nebylo proč plakat. Její osud byl zpečetěn a ona s tím už nic nezmohla.

Udělala poslední krok a ocitla se tváří v tvář dveřím. Už chtěla otevřít, když se za ní ozvalo podivné šustnutí. Vylekaně se otočila a pak si oddechla. Byla to jen krysa, která hledala nějakou potravu.

Zhluboka se nadechla a otevřela dveře.

Pohlédla do té andělské tváře s duší satana. I když to nečekala, usmála se. Stejně jako v jejím snu. On stál klidně jako socha propaloval ji rudýma očima v nichž se leskla šílená touha. Chvíli na sebe jen tak hleděli. On dychtivě a ona - nepřekvapeně. Ano, tohle čekala. Je poslední, která ještě nebyla zabita. Věděla, že to přijde. Že on jednou stane před jejími dveřmi.

Té chvíle se nesmírně bála, ale teď - jakoby její strach opadl. Stále čelem k své smrti a usmívala se.

On, trochu překvapen z jejího úsměvu, udělal pár rozhodných kroků, čímž ji zatlačil zpátky do domu. Stále se usmívala jako dítě, které dostalo hračku. Vzal její obličej jemně do rukou a pohlédl ji zpříma do očí, přičemž se přesvědčil, že v nich nevidí žádný strach. Naštvaně zavrčel - tak to nechtěl, měl rád, když se ho lidé báli a bojovali o svůj život do posledních sil. Chtěl, aby před ním padli na kolena a prosili ho, ať je ušetří.

Tohle ho ale naštvalo. Ta dívka se na něj dívala jako na nejmilejšího hosta. Doslova ho to rozpálilo. Chtěl si s ní nejdřív pohrát - jako to dělal obyčejně, ale jeho nasupení mu to nedovolilo. Teď to chtěl co nejdřív ukončit a konečně zmiznout z této mrňavé vesnice. Lačně nasál její vůni. Voněla mu, jako žádná jiná. Nikdy necítil takovou vůni, aby v něm tolik vzbuzovala jeho instinkt lovce - instinkt upíra.

Jeho oči těkaly po tváři dívky až nakonec sklouzly pohledem k jeho cíli. Pomalu přibližoval obličej k jejímu krku.

Teď to přijde. Smrt ji očekává. Už se ji nebála, věděla, že jedině to ji osvobodí z jejích hrůzných snů. Tohle byl poslední a doslova živý sen. Naposledy ji pohlédl do očí a pak se začal přibližovat k jejími krku. Její srdce se zrychlilo. Cítila jistou euforii, uvnitř sebe měla celou sopku emocí, které se teď draly na povrch. Zavřela oči.

Slastně si povzdychla a víc se k němu přivinula. To ho úplně zarazilo. Tohle nečekal, ať už se předtím tvářila všelijak. V jeho nitru propukl další vztek.

Rychle přitiskl své rty na její krk. Kousl.

Cítila to. Cítila, jak jeho zuby projíždějí kůži na jejím krku. Vnímala tu otřesnou bolest. Kolem jejího krku jakoby se rozpoutal oheň. Upír ji stiskl víc a dál sál tu nejlahodnější tekutinu.

Pomalu přecházela do věčného bezvědomí. Cítila jak její tělo ochabuje, jak je z něho vysávána všechna energie. A najednou - upadla do spánku, který bude trvat navěky.

Upír vysál poslední kapku krve. Rozčileně odhodil mrtvé tělo dívky na zem. Nechtěl to ukončit tak rychle, ale neměl na vybranou. Něco ho zkrátka přinutilo to udělat. Chystal se odejít, když jeho zrak znovu ulpěl na té dívce. Ležela pokroucená na zemi, tak jak ji tam odhodil. Najednou jím projel zvláštní pocit, který ještě nezažil. Lítost.

Nemohl ji tady jen tak nechat ležet. Zkrátka to nedokázal. Něco ho k ní neustále táhlo. Zvedl její mrtvé tělo do náruče a zmizel z domu. Běžel lesem až doběhl na malou mýtinu. Položil tělo dívky na zem a vyhrabal uprostřed mýtiny hrob. Vložil do něj její tělo a pomalu jej zasypal hlínou.

Emoce v něm vřely. Byl naštvaný, protože tohle nikdy neudělal. Proč by se měl mořit s nějakým ubohým člověkem... Ale cítil, že to musel udělat, jinak by nenašel pokoje. Musel ji pohřbít.

Naposledy se podíval na její hrob a pak se dal do běhu. Nechal tuto podivnou část jeho existence navždy za sebou.

 -----------------------------

>> Shrnutí mých povídek <<

Autor: Janna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Úsměv Osudu: