Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Uneasy experience

24.07.2010 (15:45) • Ellescifi • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1503×

Prošel jsem mezi dalšími třemi borovicemi, přičemž jsem nasával překrásnou vůni, která z nich vystupovala. Mísila se s poměrně přitažlivým pachem některých zvířat, jež jsem také ještě byl schopen cítit. Za malý moment totiž utečou, aby ode mě byla co nejdál. Ode mě, od potencionálně nebezpečného predátora.

I po téměř dvaceti letech tohoto života jsem nepřestával být okouzlený některými věcmi. Ze všech nejpříjemnější pro mě byla vůně letního deště. Pršet bohužel přestalo už před nějakou dobou a tady v té oblasti nejspíš nepršelo vůbec. Neustále jsem se pohyboval, procházel jsem místy, která se dala označit za mekky pro aprílové počasí, ale také takovými, kde nezaprší, jak je rok dlouhý. V jedné takové jsem se nacházel i v tomhle okamžiku. Ve vzduchu se vznášel pyl a miniaturní zrníčka z čerstvě posečené trávy a také dřevěný prach z kácení stromů o pár mil západněji. Velice jasně jsem slyšel zvuk motorových pil a padání stromů, stejně jako pokřikování mužů, kteří práci vykonávali.

Každý den svého nového života jsem strávil ve společnosti Rosalie, takže jsem nikdy na delší dobu nevyzkoušel, jaké to je, být od ní tak daleko. Mělo to být jen na pár dní, snažili jsme se oba to co nejvíc urychlit, ale přesto to nebylo nejjednodušší. Pořád jsem ji chtěl. V jednom kuse. Miloval jsem ji od chvíle, co jsem ji spatřil poprvé. Nebyla to nejpříjemnější vzpomínka, ale když se do ní konečně dostala ona, nabrala zcela nový směr.

Zavřel jsem oči, tu scénu jsem měl před očima, jako by to bylo včera.

Celá ta zkrvavená scéna nebyla úplně jasná, pamatoval jsem si to všechno jen díky svým slabým lidským očím, navíc ještě pod závojem krve, potu a slz.

Obrovský medvěd, jehož sílu jsem podcenil, mi už stihl podrápat nohy i seknout do břicha. Nepřestával jsem se s ním prát, nevzdával jsem se naděje, že nakonec mu nějak uteču. Ale bylo to pořád těžší a těžší. Zvíře zařvalo a jednu přední tlapu vysvobodilo z mého sevření a duplo mi s ní na stehno. Z místa zranění mi vystřelila oslepující bolest. Prudce jsem vydechl, ale pokračoval jsem v sebeobraně. Napravo od sebe jsem viděl svůj nůž, který mi předtím vypadl, když jsem se šelmu snažil bodnout do hrudi.

Už příliš dlouho moje rodina hladověla, potřebovali jsme maso. Vydal jsem se na lov, ale v jediné chvilce nepozornosti mě medvěd přemohl a já ztratil kontrolu. Od té doby to šlo se mnou z kopce.

Další zařvání doprovázelo i seknutí drápu do mého obličeje. Pálilo to jako čert, ale usoudil jsem, že je to povrchové. Neměl jsem možnost si na tvář sáhnout a zjistit rozsah zranění, protože moje ruce byly příliš zaměstnané obranou mého břicha. Stačilo by jedno seknutí a mohl bych to zabalit.

Když jsem na to teď tak vzpomínal, byl jsem šťastný, že se mu nepovedlo mi cokoli odtrhnout. Ani upíří jed nedokáže regeneraci celé končetiny.

Medvědovy obrovské tlapy jsem odstrkoval svými dlaněmi, ale bylo to jako snažit se rukama zastavit rozjetý vlak. Jistě, teď by to problém nebyl. Tehdy ovšem poněkud ano.

Moje síla slábla a nezdálo se, že jeho snad také. Pomalu jsem se vzdával naděje. Pohled jsem upřel na nůž, vzdálený ode mě necelé dva metry.

A pak jsem ji najednou spatřil. Blonďatý anděl s perfektním tělem a obličejem bohyně stál najednou jen metr od mě, vpravdě mezi mnou a mým nožem. Jejího příchodu jsem si nestihl všimnout, ale jakmile jsem ji uviděl, uvěřil jsem, že jsem v nebi. Její nadpřirozená moc a síla v okamžiku, kdy jediným mávnutím odrazila medvěda, chystajícího se zasadit mi poslední ránu, daleko ode mě, mi jen dokazovaly, že to nemůže být normální žena.

Odhrnula mi vlasy z očí a několik vteřin mě propalovala žhnoucím pohledem tmavě zlatých očí. Přes krev, která mi kapala z hlavy a zastiňovala mi výhled, jsem viděl její nádherné světlé rty, dlouhými černými řasami lemované oči připomínající mandle i její sněhově bílou pokožku.

Naposledy jsem zamrkal a oční víčka mi klesla. Cítil jsem, jak mě zvedla do náruče. Divil jsem se, jak je možné, že mě unese, ale neměl jsem dostatek síly na to, abych nad tím uvažoval nějak víc…

Minul jsem mýtinu, kde se kácelo dřevo a trhl jsem sebou při vzpomínce na to, jaké to pro ni muselo být, nést mě tak daleko, s čerstvou krví přímo pod nosem. Ale zvládla to, díky ní jsem teď byl tady. Zakroutil jsem hlavou a vyhnal z hlavy vzpomínku na to, co se dělo po tři dny poté, co mě donesla Carlislovi a on mě na její vroucné přání kousl.

Proběhl jsem mezi dalšími stromy a dostal se na volné prostranství. Nikde nebylo vidět ani slyšet jediného člověka, takže jsem se nemusel schovávat. Chtěl jsem být zpátky u Rose do rána, takže by pro mě bylo celkem těžké se schovávat nebo si shánět něco na sebe.

Opravdu nebylo jednoduché být od Rosalie tak daleko, ale požádala mě o vyřízení jisté neodkladné důležité záležitosti, zatímco ona si musela vyřídit něco jiného. Snažil jsem se to tedy překousnout. Co bych pro ni neudělal?

Už jsem se dostal úplně mimo borové lesy, které byly v oblasti za mnou. Zvedl jsem oči k obloze. Bylo jasné, že pršet tady nebude ani náhodou, stejně jako se tak nestalo až do teď. Předpokládal jsem, že než se dostanu do více obydlené oblasti, bude už tma.

Byl jsem uprostřed obrovské louky, na jejímž konci byla jediná malá chaloupka a před ní jediná žena. Ucítil jsem těžkou vůni přezrálých a místy i shnilých jablek.

Po další vteřině běhu se něco změnilo. Vítr přivanul z opačného směru, než tomu bylo dosud. Vůně, která mi v tom okamžiku naplnila nos i plíce, mi zastřela rozumné uvažování.

Něco tak neuvěřitelně vábivého a neodolatelného jsem za celý svůj život ještě nikdy necítil a nevěřil jsem, že bych ještě někdy mohl. Moje hrdlo bylo v plamenech, pálilo stejně jako před lety, když se moje chabé, zmrzačené lidské tělo měnilo v to pevné, silné a nesmrtelné.

Celou dobu svého nového života jsem přežíval na zvířecí krvi, takže jsem nevěděl, o co přicházím. Moje odhodlání zůstat vegetariánem zakolísalo i přes vidinu obličejů členů mé rodiny, ale ani vzpomínka na odvážnou Rosalii, která mi zachránila život a kterou jsem neuvěřitelně miloval, mi nezabránila odhodit veškerou svou lidskost stranou, na všechno zapomenout a stát se predátorem, jímž jsem od přírody byl, léta ho v sobě potlačoval a od kterého předtím všechna zvířata prchala, jak nejrychleji mohla.

Veškeré tohle uvažování mi nezabralo ani vteřinu. Otočil jsem se a očima jsem vyhledal zdroj té vůně. Na konci louky, na které jsem stál, jsem spatřil černovlasou ženu, celkem přitažlivou, asi kolem čtyřicítky. Její vzhled mi byl ale naprosto ukradený. Další třetinu vteřiny mi zabrala cesta k ní. Prudce jsem rozrazil prostěradla, vyčištěná a vybělená, rozvěšená na šňůře, ze které je právě sundávala, abych se k ní dostal.

Popadl jsem ji za ramena a otočil čelem k sobě. Netuším, jestli jsem ji vyděsil, ale musel jsem vypadat neuvěřitelně hladově a nelidsky. Natočil jsem ji krkem k sobě. Pod opálenou kůží jsem naprosto jasně viděl pulzování krve. Takové, kterou jsem ještě nikdy neochutnal. Jed mi proudil v ústech a moje vůle byla v troskách. Ne, omyl. Žádná už neexistovala. Vypařila se, jako by nikdy ani nebyla.

Odhrnul jsem jí vlasy z krku pryč, aby nepřekážely, a žíznivě jsem se do ní zakousl.

Vyděšeně vykřikla, ale nebylo to nic platné. V doslechu nikdo nebyl. I dřevorubci byli příliš daleko, aby ji slyšeli, nehledě na zvukovou stěnu motorových pil. Nebyl tu nikdo, kdo by mi zabránil tu nevinnou ženu zabít. Moje sebeovládání nebylo natolik silné, abych odolal.

Zlomil jsem jí vaz, aby alespoň příliš netrpěla. Zaklonil jsem hlavu, abych labužnicky polkl první doušek krve. Ve vteřině, kdy se její krev dotkla mých rtů, jsem nedokázal zastavit svůj další postup. Znovu jsem se k ní sklonil a hltal krev, dokud v ní nějaká zbývala.

Netrvalo to dlouho. Zklamaně jsem se odklonil od její mrtvoly. Pil jsem rychle a účelně, takže na mém oblečení nebylo znát, co jsem provedl. Věděl jsem ovšem, co mě prozradí.

Každá lidská krev zanechává stopu v našich očích. Ty moje teď budou pravděpodobně zářivě rudé. Budou planout jako oči zabijáka. Jako oči těch, kteří neznají úctu k lidskému životu, těch, kterými já i moje rodina odmítáme být.

Teď, když byla ta vůně pryč a krev vysátá do poslední kapky, mi připadalo jako nesmyslné, že se mi ta žena zdála tak neodolatelná.

Bál jsem se, co řekne mým červeným očím Carlisle, který za svých mnohem víc prožitých let neuklouzl ani jedinkrát, přestože se vystavuje mnohem většímu pokušení každý den v nemocnici. Edward, který nikdy nezabil nevinnou osobu. Jemná Esme, kterou jsem si ani nedokázal představit na svém místě. A Rosalie. Rosalie, jež pomstila svou vlastní vraždu, aniž by se dotkla jediné kapičky krve svých obětí, svých vrahů… Zavrhnou mě? Odsoudí? Odmítnout se mnou víc promluvit?

Když teď byla ta žena mrtvá, zdálo se to všechno jen jako sen – nejděsivější nebo naopak nejúžasnější sen, co jsem kdy mohl mít. Ke slovu se zase přihlásil můj zdravý rozum a já jsem si připadal jako vyvrhel.

Byl jsem upír, ale po téměř dvaceti letech abstinence od lidské krve už mi nepřišlo normální jít a zabít někoho jen kvůli své chuti na něco voňavějšího než jsou jeleni, medvědi a pumy. Připadalo mi to špatné.

Zaklel jsem a otočil se zády. Běžel jsem co nejdál od toho místa, bez ohledu na utajení. Ať si ji najde, kdo chce. Ať ji najde někdo, kdo ji řádně pochová. Mě teď čekají výčitky svědomí a znechucené pohledy členů mé rodiny.

I přesto, že jsem sebou opovrhoval, jsem věděl, že kdyby se to stalo znovu, zachoval bych se naprosto stejně.

Autor: Ellescifi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Uneasy experience: