Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » The Volturi don't give second chances

02.04.2011 (16:00) • SmoulaXX • FanFiction jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 2171×

The Volturi don't give second chances

Osud nikdy nebyl příliš krutý, aby mi uštědřil příliš velkou ránu. Vzduch nikdy nebyl natolik hustý, abych nemohl dýchat. Slunce nikdy nesvítilo tak moc, abych se spálil. Život nikdy nebyl tolik zlý, abych trpěl za druhé. Přátelství nikdy nebylo tak křehké, aby se mi rozbilo v dlaních. Láska nikdy nebyla silná natolik, abych pro ni vraždil. A svět nikdy nebyl tak nehostinný, že bych v něm neviděl žádné světlo.

Vždycky tu něco bylo, jeden záchytný bod, kterého jsem se držel. Nestalo se, abych řekou plul sám bez voru a bez přítele. Nikdy jsem nebyl sám, vždy jsem měl po boku spojence, ať už bratra, přítele nebo otce. Pokaždé tu byla ruka, která mě vytáhla z vody, když jsem se začal topit.

Přestože jsem měl v rukou dobré karty, nikdy jsem s nimi nemohl vyhrát. Protože dobrá není nejlepší a bílá není černá. Ačkoliv jsem mohl mít vše, co jsem si přál – nikdy jsem o to nepožádal, nikdy jsem neřekl, že chci žít. Můj život, který je nyní okousaný zubem času, byl nenaplněný a přes všechno, co jsem měl, jsem cítil, že je prázdnota i uvnitř mě.

Měl jsem lásku, rodinu i nejlepšího přítele a chtěl jsem víc. A právě proto, že to bylo sobecké, jsem mlčel. Nikdy jsem své milované Orie neřekl, že nechci život, ve kterém jsem vyrostl a pro který jsem byl vychován. Lituji toho, že jsem jí neřekl, že chci cestovat, žít každou minutou, nestarat se o následky svého jednání a být napořád s ní. Někde ztraceni ve světě.

Mé sny byly uzamčeny v mé mysli a já časem ztratil klíč.

Až jednou, jednou jedinkrát jsem byl sám a měl jsem možnost dýchat. Bylo mi tehdy dvacet a já se rozhodl, že tu šanci vezmu a pojedu. Měl jsem tehdy jet do města, ve kterém žil můj strýc, do Volterry. Doma jsem řekl, že strýci doručím věci, které mu posílali, osobně a vydal jsem se na cestu. Bylo to úžasné, konečně jsem viděl svět takový, jaký jsem si ho přál. Měl jsem místo, všude to vonělo květinami a byl jsem daleko od domova. Tolik jsem toužil po vzrušení a nebezpečí… Po poznání neznámého.

Dorazil jsem do překrásného města obehnaného hradbami s majestátním hradem na jeho samém vrcholku. Uchvátil mě ten pohled a já se rozhodl, že ještě před tím, než navštívím strýce, prozkoumám všechna zákoutí Volterry. A skutečně se tak stalo; došel jsem i na místa, kde nikdy nikdo živý nebyl.

Procházel jsem bezcílně náměstím a sledoval obrovské hodiny na průčelí věže. Přesně dvanáct, mohl bych pomalu vyrazit, pomyslel jsem si. Ale jakmile jsem se otočil, spatřil jsem půvabnou ženu stojící ve stínu jedné z hradeb. Měla s sebou skupinku lidí, možná, že šli na prohlídku hradu, dost neobvyklé, myslel jsem, že do hradu nikdo nechodí.

Zaujalo mě to, a tak jsem se vydal ke skupině. Nádherná žena s nachovýma očima se na mě kouzelně usmála a vyčkávala, až promluvím.

„Buon giorno. Posso unirmi a voi, signora?“ zeptal jsem se zdvořile. (pozn. aut.: řekl: Dobrý den. Mohu se k vám připojit, madam?)

Ona se na mě usmála. „Ma certo, signore,“ souhlasila s úsměvem a pokynula mi, abych se připojil k ostatním, a tak jsem se vmísil do davu. (pozn. aut.: řekla: Ale jistě, pane.)

Netrvalo dlouho a já vkráčel do velké místnosti, kde už stálo několik zvláštních lidí. Než jsem se ale stačil rozhlédnout, práskly za mnou honosné, železem ozdobené dveře a mnou projel ženský křik, ke kterému se rychle přidávaly další a další. Otočil jsem se, viděl jsem krvelačné démony vraždící nevinné lidi všude kolem mě. Chtěl jsem se bránit, jenže jsem nedostal možnost.

Než jsem se pohnul, ovál mě prudký závan větru a černovlasý muž mě svíral v pevném sevření. Byl jsem pořád velmi zmatený, ale i přesto jsem cítil strach. Tohle nebyli lidé, byla to monstra.

Muž mě chvíli držel, ale pak se potěšeně usmál, zmátlo mě to ještě víc, ale v další minutě se mi vrhl po krku a pak už jsem cítil ostrou bolest na rameni a krku. Ten muž byl upír, pekelné stvoření sající krev.

Možná, že bych přemýšlel ještě déle, kdyby se mě nezmocnilo horko, vedro a nakonec vzplál oheň.

A najednou jsem cítil, že jsem úplně sám a tehdy mě nikdo z ohně nevytáhl a neřekl mi „pojď, jdeme domů“. Ten okamžik mi změnil prázdný život v kolotoč, který se ještě doteď točí.

Aro doufal, že budu mít dar díky vnitřní síle, kterou ze mě cítil, ale spletl se. Nebyl nadšený, ale nezničil mě, udělal mě členem královské gardy společně se dvěma muži, Alecem a Demetrim a jednou ženou – Jane. Ovšemže se časem ukázalo, že mám jisté nadání pro sílu a kvůli přetvářce si mě Aro začal dokonce považovat.

Netrvalo mi dlouho, abych pochopil, že svou Oriu už nikdy neuvidím stejně jako přátele a rodiče. A ačkoliv mě to značně zarmoutilo, netrpěl jsem tolik, jak bych měl. Možná jsem špatný, ale já dostal to, po čem jsem tak zoufale prahnul. Teď jsem měl konečně vše; nesmrtelnost, sílu, nepřemožitelnost a svět jsem měl v rukou já. To my otáčíme světem.

Dostal jsem svou druhou šanci, tu, kterou jsem si přál.

A právě proto na to všechno teď myslím. Na druhé šance, na všechny, které jsem dostal a sám dal. Na ty, o kterých rozhodovali v Itálii, a těch, o kterých jen mluvíme.

…Chances are when said and done…
…Who'll be the lucky ones…

…Who make it all the way…

…Chances are we´ll find a new equation…

…Chances are all they hope to be…

…Chances are we´ll find two destinations…

…Still chances are more than expectations…
…The possibilities…
…Over me…

…Chances lost are hopes torn up pages…
…Maybe this time…
…Chances are we´ll be the combination…

…Chances come and carry me…
…Chances are waiting to be taken…

„Volturi nedávají druhé šance,“ pronesla Jane mrazivě a dívala se do tmavě hnědých očí lidské dívky.

Ale no tak, Jane, ty víš, že to není pravda, pomyslel jsem si.

Autor: SmoulaXX (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek The Volturi don't give second chances :