Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » The Masquerade

The MasqueradeV Anglii se píše rok 1870. Naše kroky nás povedou do domu Marie Canadysové v hrabství na jihu ostrova - Surrey. Ženy, která zde pořádá maškarní bál, ženy, která se v očích druhých zrcadlí jako tajemná vdova, zahalená do roušky tajemství. Marie je terčem všech báchorek a povídaček. Mladý Edward Masen ovšem na žádné historky nevěří, a i přes počáteční nesouhlas svého otce se vydává se škraboškou na očích zjistit, zda-li se v pomluvách skrývá zrnko pravdy...

 

 

„Odpověď zní ne, Edwarde.“

Mladík pevně zatnul zuby a dál si myslel své. Bral na vědomí varování, jež se mu vynořilo v hlavě jako slunce každé ráno při rozbřesku. Věděl, že musí být opatrný, aby svého otce příliš nerozčílil. Už nyní mu na čele pulzovala žíla, jak ho rozhněval. Ale on chtěl vyhrát, dosáhnout svého. Za každou cenu. Našlapuj opatrnými kroky, važ slova a vždy si je pečlivě promysli, než něco vypustíš z úst. Jestliže přešel z oslovení „můj synu“ na „Edwarde“, zacházíš už příliš daleko. Nacházíš se na tenkém ledě, a to není dobré. Přiznej si to, dostal ses do úzkých.

Edward Anthony Masen odtrhnul pohled od špiček svých bot a konečně se podíval svému otci do očí. Zároveň se také narovnal, a tím si dodal více sebedůvěry. Snažil se, aby jeho slova vyzněla pevně, rozhodně, a hlavně rozumně. „Otče, dospěl jsem do věku, kdy bych si měl začít hledat choť. Sám jste mi kladl na srdce, že mi na bedrech, jakožto vašemu jedinému potomkovi, leží tíha odpovědnosti za další generaci našeho rodu. Cožpak vy netoužíte po vnoučatech? Jsem si jist, že ano, stejně jako matka. Nepochybně by byla nadšená z malých dětí a vy sám víte, že vždy toužila po děvčeti, ovšem takového potěšení se jí nedostálo. A kdybych měl to štěstí a zplodil dceru, konečně bych jí dopřál radosti, kterou jsem jí neuměl dát za celý svůj život.“ Odmlčel se a s napjetím očekával nesouhlasné protesty svého otce.

Ten jen pootevřel rty a bylo patrné, že chtěl vznést námitku proti jeho argumentům, ovšem logika Edwardových slov na něj platila. Poraženě si povzdechl a přikývl. „Dobrá, tak ať je tedy po tvém, můj synu. Jdi si na ten ples a najdi si manželku. Radím ti dobře, nevracej se s prázdnou. Dal bys mi tak důvod nevěřit tvým slovům.“

Edward přemohl nadšený úsměv, pouze v očích mu jasně zaplálo.

Vítězství.

 


„Jsme na místě, můj pane.“

Edward vystoupil z kočáru a jeho pohled spočinul na velkolepém surreyském sídle lady Canadysové. Tělem mu projela vlna vzrušení, když hleděl na dům, o kterém tak často slýchával kolovat historky. Stejně jako o jeho majitelce.

Lady Marie Canadysová přišla o svého manžela před dvěma lety, skončil zavražděný vlastním sluhou ve své pověstné knihovně, kde trávil mnoho času. Jeho manželka se už poté odmítala provdat za jiného muže a stáhla se do ústraní sídla, které jí připadlo po smrti jejího chotě. Sídlila v něm sama, pouze ona a její služebnictvo. Údajně prý nikdy nevycházela ven a vše řídila ze své pracovny. Nikdo o ní doopravdy nic nevěděl, ale brzy se začaly šířit pomluvy. Prý její vzhled dosahuje takové ošklivosti, že se její manžel zavraždil sám. Od jedné hraběnky se dozvěděl, že raději nosí masku, aby se nikdo nelekl toho „zjevu“, jak ona sama to nazvala, a proto také pořádá maškarní bál. Nikdo přeci nesmí vidět, že do vínku nedostala půvab. Edward tomu ovšem odmítal věřit, chtěl se přesvědčit na vlastní oči, zdali tomu tak je, a tuto příležitost si nemohl nechat ujít. Chtěl ji poznat.

Ovšem na druhou stranu se bál, že ji tam nenajde. Mezi tou kupou masek, tolika nádhernými ženami a při muzice, která ho svou melodií nutila tančit, se to rozhodně nedalo považovat za jednoduchý úkol. Mnohem větší problém však představoval její vzhled. Ano, říkalo se, že je ošklivá, ale nikdy se nedopátral žádných podrobností. Češe si snad každý večer havraní kadeře? Či snad zlaté, či kaštanově hnědé? Vlní se, či snad jsou rovné? A její oči? Blankytně modré, či snad tmavé a temné jako noční obloha? A co její postava? Vysoká a štíhlá, či snad menší a s ženskými křivkami? Tolik dychtil vědět, jak vypadá. Tolik dychtil odhalit všechna její tajemství.

„Nadešel tvůj čas, příteli,“ zašeptal tichým hlasem, jenž lehce naznačoval tak obrovskou netrpělivost, která cloumala jeho vnitřkem. Toužil se rozeběhnout jako šílený vstříc lady Canadysové. Budu pátrat po té ženě, i kdybych snad tucet jiných dívek měl odmítnout, i kdyby byly sebeochotnější si se mnou zatančit. Pak, až ji uvidím, až poznám, že je to ona, tak se pokloním a-

Ztuhnul a zamrkal. „Nikdy nepochopím tu vášeň, která se u mne vždycky projeví, když jde o tajemství,“ zamumlal si tiše pro sebe a nevěřícně zakroutil hlavou. Nasadil si prostou černou škrabošku, díky které vynikly jeho zelené oči. Tak syté, že se skoro zdálo, že plály jasným smaragdovým ohněm.

Dlouhými, elegantními kroky zamířil dovnitř, přímo do víru zábavy a tance.

Ve chvíli, kdy vešel, ucítil tu báječnou atmosféru. Všude viděl tančící páry, muže a ženy s maskami, záplavu skvostných šatů, hýřily zde nejrůznější barvy, jasné a zářivé jako samo slunce. Kolem něj se nesly hlasy a smích přítomných hostů, brilantní muzika, která lahodila jeho uším, a on cítil všechny ty parfémy, které se mísily v jednu směsici vůní. Zamířil na klidnější místo v sále, očima vyhledal každou ženskou tvář a snažil se najít lady Canadysovou.

Ty kobaltové šaty, jež ladí k očím a kontrastují s černými kudrnatými vlasy. Výtečný výtvor přírody. Nebo snad tato ohnivá žena. Jasně oranžová róba, zářivé kadeře barvy zralého obilí a sladké, plné rtíky, jež přímo volaly k tomu, abyste je zulíbaly. A co tato dáma? Oslnivě červené šaty, čokoládové prameny tvořící vysoký účes a pršáček… Zdali pak je posetý roztomilými pihami? A ano, nádherné oči, břidlicové, orámované hustými a dlouhými řasami. Neskrývá svůj zájem, usmívá se… Ne, to není ona. Ani jedna z nich. Stačí mi jeden pohled a vím to. Ale ona tady někde je… Cítím to.

„Promiňte, sire…?“ ozvalo se tichým hlasem vedle něj. „Byl byste prosím tak laskav a couvnul byste o krok, abych mohla projít? Děkuji.“

Roztržitě přikývnul a ustoupil drobné dívce. Neuvědomil si, že neúmyslně zastavil. Nepřítomně zamumlal odpověď a dále už jí nevěnoval sebemenší pozornost. Kde může být…? Tančí? Či mne snad pozoruje? Při té myšlence se zarazil a zlehka přimhouřil oči. Co když ví, že ji hledám? A sleduje mě, vysmívajíc se mé snaze? Proklatě, na to jsem nepomyslel. Snad nejsem nápadný. Ačkoli, vždyť je tady spousta mladých mužů, kteří jistě zatím netančí. Jsem nenápadný. Musím být.

„Omlouvám se, neruším vás?“ Jiný ženský hlas ho opět vytrhnul z jeho myšlenek. Zadíval se na ženu před sebou a neubránil se při tom pohledu širokému úsměvu. Už od pohledu vypadala tolik fantasticky a charismaticky. Edward nabyl jistoty: To je ona, pomyslel si vítězoslavně.

„Jistěže nerušíte,“ odvětil tichým, melodickým hlasem a zlehka sklonil hlavu.

„Jen jsem vám chtěla položit jistou otázku,“ pokračovala a usmála se, přičemž odhalila rovné, bílé zuby. „Ačkoli, jsou to dvě otázky,“ opravila se ihned a její úsměv se rozšířil. „Mohu se optat, proč stojíte uprostřed sálu, očividně ztracen ve svých myšlenkách? Skoro vypadáte, jako kdybyste si přál, aby vás někdo srazil k zemi.“ Z jejího hlasu bylo patrné pobavení. Ani se nesnažila ho nějak zakrýt.

„Ne, to si opravdu nepřeji,“ opáčil Edward, lehce vyvedený z míry. „Pouze pátrám po mé přítelkyni, víte. Měla by tu někde být, ale já ji ovšem stále nemohu najít.“

„Nechte mne hádat,“ zamrkala na něj rozpustile. „Vy vlastně vůbec netušíte, co si dnes večer oblékla a jakou má masku, že? A zajisté jste ji dlouhou dobu neviděl a – ach, co když má kratší vlasy? Nebo – jistě, její oči změnily náhle barvu.“ Zaklonila hlavu a rozesmála se okouzlujícím smíchem. „Víte, jste již asi desátý muž, který se po takové přítelkyni shání.“

Edward oplácel její pohled, myšlenky zmatené. Takže já nejsem sám, kdo chce vědět, co je zač lady Canadysová? Ale jistěže, Edwarde, jak jsi mohl být tak hloupý. Myslel jsi, že budeš jediný zvědavý? Hlupáku, hlupáku, hlupáku! Už se nedopouštěj takové chyby. Zlehka naklonil hlavu a pootevřel rty, aby odpověděl, ale zjistil, že neví, co by měl říct. Je to opravdu ona? Jestli ano, jsi v koncích.

„Dobrá, dáváte mi prostor na mou druhou otázku,“ pokračovala se smíchem. „Tančil jste již dnes večer?“

Konečně se zmohl na odpověď. Zlehka zavrtěl hlavou. „Ne, lady.“ Při tom oslovení ženě vesele zajiskřilo v ledově modrých očích. A jemu po chvilce došlo, kam svou otázkou mířila. Pochopil, usmál se, zlehka se uklonil a nabídl ženě svou ruku. „Omlouvám se vám. Mé jméno je Edward Masen. Prokázala byste mi tu čest a zatančila byste si se mnou, lady?“

„Velmi ráda.“ Předvedla dokonalé pukrle a on se společně s ní nechal vtáhnout do víru tance. Díval se jí do očí, velmi rád se v nich nechal topit… Myšlenky mu naskakovaly v hlavě nesouvisle, pokaždé se ovšem týkaly jí.  Jeho dech se zkrátil, už nedýchal hluboce, ale naopak, mělce a v nepravidelných intervalech. Jemně držel její teplou, hebkou dlaň v té své a z toho doteku mu srdce bláznilo, skotačilo a bušilo v rytmu koňského cvalu.

„Tančíte skvěle, lady Canadysová, vaše kroky jsou svižné a půvabné,“ dovolil si poznamenat po chvíli omámeným hlasem. Zlehka k ní sklonil hlavu, téměř nepostřehnutelně… Nemohl uvěřit, že tančil se ženou, která odmítala muže. Vždyť její úsměv je tak jasný, zamlouvám se jí! Edward málem prasknul pýchou. On, Edward Anthony Masen, přijel na maškarní ples, aby odhalil Mariino tajemství, a nyní ho má takřka nadosah! Neuvěřitelné! Ale ty jsi přeci věděl, že to dokážeš…

„Děkuji, sire,“ opáčila krátce, stále s úsměvem na rtech. „I vy jste podědil taneční um.“

Skromným skloněním hlavy Edward přijal její lichotku. Ano, Ano. Zajisté se jí zamlouvám. Je to tak neuvěřitelné… Tak snadné! Skoro to ani nebylo zábavné, že? Třeba budeš mít více štěstí u otázek. Ale o tom až později…

„Těšíte se dobrému zdraví, lady?“

„Vše je v nejlepším pořádku, sire Masene,“ ujistila jej.

„A bavíte se dnes večer dobře?“

„Nikdy jsem se necítila tak lehce a skvěle.“ Skoro ta slova zazpívala, a to Edwardovo okouzlení upevnilo.

„Pak mi tedy dovolte, abych vaše nadšení sdílel.“ Usmála se a jeho srdce klopýtlo.

Během pár chvil ovšem tanec skončil. Edward se zastavil a zadíval se na Marii pln očekávání, co nyní nadejde. Jeho oči se zlehka rozšířily, když zpozoroval, jak se k němu začíná naklánět… Najednou si uvědomil, že cítí její rty u svého ucha. Ano, ano… Nyní mne pozve ven. A tam všechno začne. Správně.

Zlehka vydechla, položila mu ruku a tichým, hedvábným hlasem zašeptala: „Já nejsem lady Marie Canadysová.“

Edward ztuhnul, ale než se vzpamatoval, „Marie“ se mu ztratila z očí mezi dalšími ženami. Šokovaně pootevřel rty, když si uvědomil, co se právě stalo. Polil ho studený pot a on, rudý hanbou, rychle zamířil ven, aby se nadýchal čerstvého vzduchu. Ta potupa, ta ostuda

Opřel se o sloup a zhluboka dýchal. Jeho vědomím otřásala děsivá pravda. Jen si se mnou hrála. Nenašel jsem ji, nenašel jsem pravou lady Canadysovou. Stal jsem se obětí hru na kočku a myš. Potupné, neskutečně a velice potupné. Jsem za hlupáka… Tvé jméno se teď stane hlavním tématem všech povídaček. Mladý Edward Masen pátral po vdově a nechal se obalamutit jednou z žen, která si to zajisté nenechá pro sebe. Ale ne… Otec ve mne ztratí důvěru, až to zjistí. Musím ji najít, než bude pozdě. Ale teď potřebuju chvíli klidu… Takový šok. Neskutečně, jak snadno jsem naletěl. Měl bys být více obezřetný, příteli. Tvá neopatrnost se ti vymstila.

Další dlouhé minuty se snažil ovládnout své emoce, dostat je pod kontrolu. Jako když krotíte divokého koně, snažil se své pocity – hlavně rozhořčení – držet na uzdě. Polknul, zavřel oči, zhluboka se nadechnul a vydechnul.

„Tak tedy dobrá. Zkusíš to ještě jednou. Na svých rtech vykouzlíš dokonalý úsměv a znovu se pokusíš ji najít. Ale oči budeš mít otevřené, snaž se být bystrý. Připravený. A hlavně se nepouštěj do riskantních situací. Kontroluj svá slova, své emoce. Nic tě nerozhodí. Žádná žena, žádné hovory… Jsi mladý, okouzlující muž, který dosáhne svého. Jako vždy. Až najdeš Marii a vše dokončíš, vezmeš první hloupou, leč krásnou husičku, jež se ti namane, a přivedeš ji k otci. Tak zní tvůj plán.“

Otevřel oči a zadíval se na měsíc, jenž zářil nad jeho hlavou. Úplněk. Dej mi naději a sílu, osamělý brachu. A přej mi štěstí, abych dokončil to, co jsem si předsevzal. Najdu lady Canadysovou, všechno zjistím a pak konečně budu spokojený. V mé duši nastane klid. Té myšlence se ušklíbl. Jak poetické, Edwarde. Jsi skoro tak úžasný jako hrdinové dávných dob.

Upravil si svůj oděv a otočil se, aby znovu zamířil dovnitř. Jeho oči postřehly záblesk čehosi, jako kdyby to snad byla látka… Ovšem v té tmě si nemohl být jistý. Tiše si povzdechnul a zamračil se. Začínáš být paranoidní. Vidíš něco, co zřejmě neexistuje.

„Chtěl jste odejít, sire Masene? Vzdáváte se tak snadno?“ ozvalo se posměšným a zvonivým hlasem.

Edward znehybněl uprostřed kroku. Prudce se otočil a pohledem pročesával stíny. Nic a nikoho však neviděl. Teď už věděl, že zrak jej šálil. Ano, někdo tu opravdu byl. Někdo

„Kdo jste?“ otázal se a do jeho hlasu prosákla nejistota. Zatnul neklidně zuby a v duchu si vynadal.

Melodický smích, zněl jako cinkání zvonečků.

„Tak kdo jste?“ dorážel a potlačil zachvění.

„Měla bych se ptát spíše já vás, kdo jste vy, že jste si dovolil takovou troufalost… Pošetile jste si myslel, že mne najdete, je tomu tak? Ach, drahý Edwarde. Cítím, že jste velmi nervózní. Děsím vás snad? Děsí vás to, že mne nevidíte? Že netušíte, co jsem zač? Ale jděte.“ Opět ten smích. „Vy to víte. Jen si to nechcete připustit. Vy jste nenašel mě, jak jste se o to snažil. Velice smutné… Zklamal jste mne. Vaší snahu zviklala jedna obyčejná šlechtična. Už jsem si myslela, že to vzdáváte. Tak lehce. Ale nakonec jsem já ten vítěz. Převezla jsem vás, Edwarde…“ Líbezný hlásek si vychutnával jeho stud. Ona to věděla. Selhal.

„Správná odpověď, sire Masene,“ zachichotala se a ten zvuk zněl jako ptačí zacvrlikání. „Těší mne, že vám to došlo. Ach, jak já vás lituji. Dnes vás přechytračily dvě ženy… Taková hrůzná čísla. Ach, co kdyby se to dozvěděla veřejnost?“ Edward polknul. „Já vím, z čeho máte strach, Edwarde. Jste tak snadno čitelný…“

„Ukažte se,“ zašeptal slabě.

„Měla bych?“ A opět smích.

„Prosím.“ Ukažte se mi, Marie. Chci vás vidět.

Ticho. Najednou jako kdyby i hudba uvnitř se stala tišší, vítr přestal vát, všechno, co se hýbalo, znehybnělo. I on. Se zatajeným dechem vyčkával, zdali lady Canadysová vyhoví jeho přání a vystoupí ze stínu. Srdce se mu třepotalo jako drobná křídla kolibříka. Prosím.

A po nějaké době, která se mu zdála jako věčnost, uslyšel krok, avšak musel napínat uši. Kdyby na tento zvuk opravdu nečekal, vůbec by si ničeho takového nevšiml. Otočil hlavu k tomu ze sloupů, k němuž jej směroval instinkt.
Marie konečně vystoupila ze stínu a na její postavu a obličej dopadl svit měsíce.

Ačkoli na první pohled se zdála vyšší, na druhý se dalo zjistit, jak drobná ve skutečnosti je. Ovšem její hrdé držení těla jako kdyby jí přidávalo na výšce. Dostala do vínku štíhlou postavu, kterou jí zdůrazňovala skvostná fialová róba, nepochybně dokonalá práce. Jeho oči nakrátko sjely na Mariiny dmoucí se ňadra. Měsíc jí propůjčoval pokožku skoro až stříbrnou a chvílemi se zdálo, jako by se lehounce třpytila. Kadeře, v tom stínu tmavě hnědé, zřejmě by se leskly na slunci barvou mahagonovou. Její plné, červené rty jako kdyby vytvaroval sám umělec, zamýšleje vytvořit ztělesnění hříchu. A její oči, její oči odtahovaly pozornost od toho všeho. Děsily. Hypnotizovaly. Byly rudé… Jako barva krve. Čerstvé krve.

Edward zalapal po dechu a instinktivně si přitiskl ruce na hrdlo. Tělem mu projela vlna čirého zděšení. Dostal strach… Po zádech mu přeběhl mráz a chloupky na zátylku se mu naježily. Couvnul o krok dál od Marie.

„Chtěl jste znát mé tajemství. Copak to všem vidím ve vašich očích? Je to snad…“ zadívala se na něj, „strach?“ Edwardovo srdce se zastavilo. Zaklonila hlavu a zasmála se. Vypadala jako anděl zkázy. Dokonalý, hrůzný… Ano, hrůzný. „Díváte se na mne a vaše odvaha se vytratila. Stále se cítíte tak sebejistě? Tak silně?“ Vysmívala se mu. „Bojíte se snad osamělé vdovy, Edwarde Anthony Masene? Kde je vaše chrabrost? Vzmužte se! Jste snad padavka…?“ Znovu se k jeho uším donesl její smích. Ledový a chladný jako dotek anglického vánku.

„Já-“ začal, ale ona jej hned přerušila.

„Vy teď půjdete se mnou. Je tady chladno, nemyslíte? Pojďte, zajdeme do mého menšího salónku. Uvařím vám šálek čaje.“ Edwardovi neunikl pohrdavý tón. Pak ucítil studený dotek, pevný stisk a najednou… se vše změnilo v jednu rozmazanou šmouhu. A on nestál venku, nikoli. Nacházel se v salónku, jak mu řekla. Přesněji řečeno seděl v pohodlném křesle a vytřeštěnýma očima zíral na Marii.

„Ale… ale…“ Nebyl schopen ze sebe vypravit jedinou smysluplnou větu.

„Mlčte!“ okřikla ho ostře. „Mlčte a poslouchejte mě. Přišel jste si pro má tajemství. Chcete vědět všechno, nemyslete si, že to nevím, sire Masene. Znám vás. Vás a vaši posedlost. Řeknu vám to… řeknu vám celý můj příběh,“ zašeptala a došla k němu půvabnými, téměř tanečními kroky. Usadila se mu na klín a on ji s hrůzou sledoval, mlčky, neschopen odporovat a hýbat se. Děsivě se na něj usmála, její rudé oči jako by ještě více zářily. Všiml si, že si sundala masku… Ano, odhodila ji a s ní veškeré své tajnosti. Chce mi říct pravdu, uvědomil si Edward. A byl zděšený.

„Na tomhle světě žiju už 137 let. Narodila jsem se v roce 1733. No nezní to nádherně? Měla jsem už několik desítek manželů, a to díky jednomu muži jménem Samuel. Poznala jsem jej v patnácti letech a okamžitě se do něj zamilovala. Víte, zdál se mi naprosto úžasný, ale na druhou stranu se choval velmi podivně… Jednoho dne jsem pochopila, proč tomu tak je.“ Na chvíli se odmlčela, vrhnula po něm další děsivý pohled a přiblížila rty k jeho uchu. „Byl to upír. A nabídl mi nesmrtelnost. Krásu. Život až navěky…“ Zasněně se usmála. „Velmi lákavá nabídka, nemyslíte? Vzala jsem ji… Proměnil mne a já se stala upírkou. Věčně žíznivou.“ Edward ztuhl. Všimla si toho a pobaveně se zasmála, ale pak se do jejího hlasu vplížil vztek. „Jenže pak mne opustil. Rozzlobila jsem se na všechny takové, kteří jsou jako on. Kvůli němu. Ach ano, kvůli Samuelovi. Odešel a já se rozhodla mu to neodpustit a pomstít se všem mužům. A daří se mi… O mém posledním manželovi všichni víte. Ano, ta ošklivá vražda ze strany jeho sluhy. Smutné, nemyslíte? Už jsem poznala tolik zrad, ale vždy je to stejně silné.“ Zaťala nehty do jeho ramene a on tiše zasyčel bolestí.

„Lord Canadys…“

„Lord Canadys byl ničema a hlupák. Nechal se tak snadno obelstít… Nudil mne už po pár letech našeho ‚manželství‘. Víte, Edwarde, že mé pravé jméno je Isabella Marie Swan? Poněkud jsem to první jméno vyškrtla. Nelíbí se mi – vám ano? Také zní velmi nudně.“

Edward mlčel a skoro se ani neopovažoval dýchat.

Přejela prsty druhé ruky po jeho tváři. „Jste hezký muž, sire Masene, opravdu hezký. Možná byste se mi hodil….“ Jemně k němu sklonila hlavu a otřela se svými chladnými rty o jeho teplé. „Ano… Ano, hodil. Ale vy mi tak nádherně voníte, že zkrátka neodolám.“ V jednu chvíli seděla Edwardovi na klíně, v druhou stála před ním, nehybná a dokonalá socha. „Poslední pohled…“ Usmála se. „Poslední úsměv…. Něco mi to připomíná.“

Pootevřel rty a v jeho očích se uchýlil strach. Cítil, tušil

„Ano, Edwarde. To já jsem to byla. To já jsem zabila svého manžela, lorda Canadyse. Žádný sluha, nic takového. Vychutnala jsem si ho… Byla to velmi zábavná hra. Pokaždé, když to udělám, se cítím mnohem lépe. Zabila jsem mnoho mužů…“

„A teď zabiju vás.“

 

„Odpověď zní ne, Edwarde.“
Mladík pevně zatnul zuby a dál si myslel své. Bral na vědomí varování, jež se mu vynořilo v hlavě jako slunce každé ráno při rozbřesku. Věděl, že musí být opatrný, aby svého otce příliš nerozčílil. Už nyní mu na čele pulzovala žíla, jak ho rozhněval. Ale on chtěl vyhrát, dosáhnout svého. Za každou cenu. Našlapuj opatrnými kroky, važ slova a vždy si je pečlivě promysli, než něco vypustíš z úst. Jestliže přešel z oslovení „můj synu“ na „Edwarde“, zacházíš už příliš daleko. Nacházíš se na tenkém ledě, a to není dobré. Přiznej si to, dostal ses do úzkých.


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek The Masquerade:

 1
12. kiki11
23.07.2013 [10:51]

kiki11Nádhera. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

11. danje
07.07.2013 [16:19]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

11.03.2012 [1:47]

navratilovaverusaWow tak to je luxus. Čekala sem že ji objeví a vezmou se a na konec smrt. Vážně úžasné zajímalo by mě jak chutnal Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

10.01.2012 [20:16]

GabbeKočko, bylo to naprosto famózí.
Děj se mi strašně líbil z důvodu, že nebyl ohraný a na těchto stránkách rukou spisovatele nepolíbený.
Úžasně napsané - není co vytknout.
Plyne to krásně jako voda a zároveň je to natolik odlehčené a vážné psaní, že se čte skutečně samo.
Vyhla ses krkolomným větám a za to moc chválím.
Ed byl bezvadnej a celé tajemno příběhu také.
Víš, že bych tě za nedokončený konec nejraději uškrtila? Emoticon Ale nechám si to na jindy.

Takže konečný verdikt: I like it!!! Emoticon

(Těším se na tvou další tvorbu!)

09.01.2012 [19:08]

KacenQaCullen Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
Nevím, co ti na tom mám říct. Když jsem zahlédla obrázek na titulní straně, španělština a matika odletěla někam do kouta a já se automaticky vrhla na tvou povídku, na kterou jsem byla hrozně moc zvědavá. Sama víš, jak jsem vyváděla, když jsem nevěděla, co pořádně v té povídce bude. Nesnáším překvapení a nemůžeš se mi divit. Emoticon Každopádně si zasloužíš komentář hodný povídce; pocity, emoce, názory... Nevím, jestli se mi to podaří podat v tom lepším světle, ale budu se snažit. Emoticon

Ačkoli nemáš zálibu v Edwardovi a tvrdíš mi o něm na ICQ nepěkné věci (no, jen se nedělej, já na ně nezapomněla! Emoticon ), tak se ti podařilo Edwarda popsat v té době velmi dobře. Vůbec jsem nepochybovala o tom, v jaké době jsme se nacházeli. Nebýt blikajícího tlačítka počítače, sluchátek v uších, moderních písní a samozřejmě učebnicích na stole, tak bych si myslela, že je pozoruju z povzdálí. Přesně tak výborně popsaně byla atmosféra.

Zaujalo mě v jejím jméně Marie, nějak jsem tušila, že bude nakonec ona. Jak ale asi zareagoval Edwardův otec? Edward domů přijde s prázdnou, jeho otec bude pochybovat o slovech, který vyřkl a... vlastně ne. Edward zemřel. Emoticon Zní to sice hrůzně a v kontextu to bylo i zajímavě popsané, ale celkově mě to pobavilo. Choval se jako naivní, s prominutím, blbeček, který čekal, že by mohl prorazit. Ano, prorazil, ale leda tak do rovu. Víš, vždycky jsem si myslela, že by měla mít někde v povídce navrch Bella; ukázat, že i ona je silná. A tady se to povedlo. Emoticon

Nechal se krásně zmást. Mužský instinkt nám nějak nefungoval, že? Emoticon Každopádně jej překvapila ona, a to byl zlom povídky. Líbil se mi moment, kdy si s ním hrála, slovíčkařila s ním a Edward ji hltal pohledem, byť v jeho obličeji byl strach., Strach z toho, kdo vlastně Marie je. Lhala bych, kdybych řekla, že jsem to nečekala. Tak nějak jsem tušila, že právě ona je ta ďáblice, která za vším stojí, ale nechala jsem se překvapit. Neobyčejná žena. Jedna z tisíce, která dokázala, že i ženy mají svá práva. Emoticon

A ta poslední věta? Na tu nemám co říci. Emoticon Bravurně to zakončila. Edwardovo plaché srdce se zastavilo hrůzou a jeho mladé, krásné a naivní srdce padlo v mrazivém večeru. Nádhera. Emoticon Tušila jsem, že tvoje povídka bude krásná. Máš talent, umíš popsat doby, kdy naší zemi vládli králové, dobu, která pro většinu žen znamenala utrpení. Opravdu ti děkuju, že tady něco takového je, protože jsem se odreagovala. A také bych ti chtěla moc, moc a moc poděkovat za úplně první větu, kterou jsi pod obrázkem napsala. Přiznám se ti - úplně se mi zastavil dech a četla jsem ji asi třikrát, než jsem se pustila dál. Emoticon Děkuju ti, Patt, dala jsi mi pomyslný hnací motůrek, který mě donutí dopsat něco, co mám připravené. Emoticon

P.S.: Po přečtení povídky jsem si to věnování četla znovu. Emoticon Emoticon

7. lucka2010
09.01.2012 [16:46]

Nádhera prosím pokráčko :D
Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

6.
Smazat | Upravit | 09.01.2012 [10:25]

Já nevím, co napsat... Emoticon Tak nádherná povídka!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Ty jsi snad z roku 1870! Jak to, že se ti to tak moc povedlo?!? Emoticon Když jsi na chatu ukazovala ten obrázek, tak jsem si říkala, že to bude povídka s bálem a bude mít asi šťastný konec (jako z pohádky, ne? Emoticon Emoticon ) a tys to nakonec zakončila takhle! Emoticon Emoticon A bylo to mnohem lepší než moje domněnka! Emoticon
Chci tě poprosit o pokračování, ale o čem by bylo, co? Ale já myslím, že bys to nějak zvládla... Emoticon
A jinak smekám Emoticon Emoticon Emoticon

5. Paes
08.01.2012 [23:59]

Paesperfektní povídka, po práci mi obvzlášt bodla Emoticon má v sobě vše tajemno,krásu a ta reálnost příběhu, skoro jakobych tam byla Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

4. Yukatana
08.01.2012 [22:08]

hrozne moc sa mi páčili rozhovory. Až moc reálne na tú dobu, ako v nejakom kvalitnom historickom filme. Môžem len tlieskať, pretože niečo tak naozaj dobré a reálne som už dávno nečítala... Buď si si dala naozaj záležať, alebo máš talent aký sa vidí málokedy... V obidvoch prípadoch gratulujem. Krásne... Emoticon

3. winna
08.01.2012 [21:13]

jedna z nejúžasnějších povídek, které jsem tu kdy četla. Totálně mě pohltila. Nevím co napsat víc,bylo by to na sloh a přitom bych stejně nevyjádřila přesně, jak moc se mi povídka líbí. Prostě DOKONALOST

2. kari94
08.01.2012 [21:07]

WAU Emoticon

08.01.2012 [16:55]

Kika57Skořičko moje milá. Proč jsi mě tak vyděsila? Říkala jsi mi, jak se bojíš neúspěchu a já teď koukám s otevřenou pusou.

Celou dobu jsem četla se zatajeným dechem. Čekala jsem, co nastane a věř nebo ne (určitě budeš Emoticon ) jsem toto nečekala. Emoticon Bylo to naprosto dokonalé. Edwardovy vnitřní rozhovory, myšlenky a poté ta šlechtična.

Bella... Dokonalá ve všech směrech - přesně podle mého gusta. Nebyla to taková ta ustrašená nána, která ze sebe dělá chudinku a Edward kolem ní lítá přesně tak, jak ona pískne. Tady byla taková... Zlá. Emoticon

Konec jsem četla se zatajeným dechem. Čekala jsem, co přijde. Líbilo se mi, jak si s ním hrála a poté to vyvrcholení.

Toto je naprosto perfektní dílo. Emoticon Nechápu, jak jsi to mohla tak rychle napsat, když je to taková... dokonalost! Doufám, že po tomto velkém úspěchu budeš sedět za počítačem delší dobu a s radostí se nám vrátíš jako báječná autorka. Moc se na to těším a doufám, že budu stíhat tvé díla.

Tvá Kíka. Emoticon

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!