Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Tetovaná konkubína - 1. část

Nikki Reed


Tetovaná konkubína - 1. částJaponsko, 17. století. Dva roky před zmizením taji Isabelly dojde v palácových zahradách k vraždě, do které je zapleten komoří Janagisawa, a Edward je nucen ji vyřešit. Jednou vraždou to však nekončí…

 

TETOVANÁ KONKUBÍNA

Bezúhonní muži vždy tvrdili, jak v poezii, tak v klasických
dílech, že domy prostopášnosti s ženami k ukojení chtíče i
pouliční prostitutky jsou červy prolezlá místa měst a obcí.
Je to však nezbytné zlo, protože kdyby byly násilně zrušeny,
dopouštěli by se muži nesprávných zásad bezuzdných činů.

Ze 72. části odkazu prvního Tokugawského šóguna


Severozápadně od středu velkého hlavního města Eda, izolovaná bažinami a rýžovými políčky, zdobila zábavní čtvrť Jošiwara zimní večer jako lesklý šperk. Její světla vytvářela nad vysokými zdmi zářivou, zamlženou aureolu a na hladině vodního příkopu, který ji obklopoval, se tetelil stříbrný odraz měsíce. V ulicích visely z okrajů střech čajoven a nevěstinců, které lemovaly ulice, barevné lampiony. V zamřížovaných oknech veřejných domů seděly prostitutky v kimonech křiklavých barev a lákaly muže, kteří procházeli kolem a hledali zábavu. Pouliční prodavači nabízeli čaj a rýžové knedlíčky, jakýsi muž zval zákazníky do obchodu s obrazy nejkrásnějších služebnic lásky, ale pozdní hodina a chladné počasí zahnaly většinu lidí pod střechu. Číšnice v čajovnách nalévaly saké a podnapilí hosté zpívali neslušné písně. Hudebníci vyhrávali na hostinách v elegantních síních a za okny se objímaly rozvášněné dvojice.

Jak moc se tento svět lišil od toho za hradbami edského hradu přeplněného lakovaným nábytkem, zlacenými předměty, upravenými ženami.

 


V císařském okrsku, v nejvnitřnějším, soukromém srdci paláce, se v zahradě schylovalo k chladné zimní půlnoci. Nad záhony, které v létě byly porostlé květinami, a štěrkovými cestičkami, se rozprostíraly nehybné temné větve javorů, vrb a třešní. Přestal padat sníh a skrze mlhavá oblaka prosvítal měsíc v úplňku. Klidná hladina jezírka odrážela zářící hvězdy. Na ostrůvku uprostřed stála mezi pokroucenými borovicemi chýše v selském stylu. Uvnitř svítila lampa a její bílou kouli narušoval mřížový vzor okenních latěk.

Na západní straně zahrady se rýsovaly obytné budovy, obřadní síně, kanceláře, skladiště a kuchyně císařské domácnosti. Na jejich taškových střechách ležela vrstva bílého sněhu. Z uličky mezi dvěma budovami se vynořila další lampa. Pohupovala se v ruce šógunova komořího a občasného milence.

Kráčel podél jezírka ke kamennému můstku vedoucímu na ostrůvek. Vzduch se mu srážel u úst v bílých obláčcích. Bylo slyšet šumění malého vodopádu. Lampa vrhala světlo na vysokou postavu komořího, oblečeného v archaickém císařském stylu v širokých kalhotách a kabátci, jehož šosy dosahovaly až po zem. Pod černým kloboukem se širokou obrubou bylo vidět bledou a pohlednou tvář, která si získala sympatie i u vládce celého Japonska. Jak kráčel po stezce mezi stromy na tajnou schůzku, jeho kroky zrychlovaly nedočkavostí. Na rtech se mu rozhostil úsměv a zhluboka se nadechl nočního vzduchu.

Světlo v pavilonku ještě roznítilo Janagisawovu nedočkavost. Sexuální vzrušení zvyšovalo pocit všemocnosti a nutilo ho přidat ke kroku.

U jezírka se v bezvětří ozvalo z bambusového lesíku jakési zašustění. Komoří se zastavil, ale usoudil, že se jednalo jen o nějaké neškodné zvíře, a šel dál. Šustot mu však byl v patách. Zaslechl kroky a tvář mu poznamenal údiv.

Členové císařského dvora, jejichž život byl předepsán tradicí, se jen zřídka vydávali ven v tak pozdní dobu. Protože si při schůzce chtěl zajistit soukromí, nařídil komoří všem, aby dnes nechodili do zahrady. Kdo se odvážil neuposlechnout jeho příkazu?

Zdráhavě se znovu zastavil. K mostku měl ještě asi sto kroků. Přes stříbrnou hladinu jezírka ho do chýše zvala rozsvícená lampa. Komoří nahlížel do bambusové houštiny.

„Kdo je tam?“ otázal se. „Ukažte se!“

Žádná odpověď. V bambusovém lesíku se nepohnul ani list. Teď již rozzlobený komoří vykročil k vetřelci. „Nařizuji vám, abyste vyšel. Teď hned!“

Náhlá změna atmosféry ho však deset kroků od houští zastavila. Zdálo se, že zde je noc nabitá energií. V těle komořího pulzovalo neslyšné chvění. Hmyzí cvrkot ustoupil na okraj jeho sluchu a temnota v jeho bezprostředním okolí vybledla. Cítil, jak se mu napjala kůže a srdce vydává hluboké, naléhavé bušení.

Věděl, že ten člověk musí být členem císařské rodiny, sluha nebo dvořan - v každém případě nějaký smrtelník. Jakási podivná síla však zvětšila představu komořího o vetřelci do gigantických rozměrů. Slyšel jeho mohutné vdechy a výdechy.

„Kde jste?“ Jeho dotaz zazněl tiše. „Co chcete?“ Bez jediného slova či gesta nějak vytušil, že přítomná neznámá osoba má zlé záměry. Měl strach, ale nikomu by to nepřiznal. Vždy se o své nepřátele dobře postaral - tak, aby mu už nikdy nemohli uškodit.

 

V Edwardově honosném domě v úřednické čtvrti edského hradu seděli v pokoji Edward, Alice a Sano a popíjeli léčivý čaj, aby si vyčistili organismus od jedu. Poslední jejich zásah nedopadl zrovna nejlépe. Posuvné dveře byly otevřené a do místnosti proudil ze zahrady svěží chladivý vzduch. Edward dosud cítil v krku štiplavý kouř. Příšerně ho bolela hlava a bylo jasné, jaké měli všichni štěstí, že zůstali naživu.

„Už to trvá moc dlouho,“ prohlásil hlasem zabarveným zlostí. „Janagisawa po mně jde od chvíle, kdy jsem přišel na hrad.“ Narážel na to, že při vyšetřování vražd bundori poslal Janagasawa špeha, aby ho lákal na falešné stopy, a téměř tak zničil past, kterou Edward vrahovi nachystal. „Stále znovu a znovu se mě pokouší zabít.“ Edward totiž jen o vlásek unikl smrti, když ho napadli Janagisawovi pochopové. „Když jsme loni na podzim vyšetřovali vraždu paní Harume, jeho plán mě málem zničil, ale přesto mě viní ze Šičisaburónovy smrti, kterou zavinil on sám. Zkoušel všechno možné, aby se mě zbavil, včetně vypovězení do vyhnanství.“ Stále si pamatoval, jak se při vyšetřování smrti jednoho holandského kupce dostal do velmi ošemetné situace, kdy byl málem obviněn z velezrady.

„Dva roky jsem to všechno toleroval, protože jsem neměl na vybranou,“ pokračoval Edward. Podle bušidó - cesty válečníka - znamenala každá kritika nejvýše postaveného muže po šógunovi kritiku samotného Tokugawy Cunajošiho. Jakýkoliv útok na Janagisawu se rovnal útoku na pána, kterému Edward přísahal věrnost. „Tím, že napadl Alici, však už zašel příliš daleko.“

„Takže jsi si jistý, že za tím útokem stojí Janagisawa?“ zeptal se ho Sano.

Edward smutně přikývl a v tu chvíli do pokoje vešel sloužící, poklekl a uklonil se. „Promiňte, že vyrušuji, pane, ale šógun vás chce okamžitě vidět.“

„Copak si přeje Jeho Excelence?“ zeptal se Edward.

„To posel neřekl, tvrdil jen, že je to naléhavé.“

„V každém případě s ním mám rovněž něco naléhavého k vyřízení.“ Když Edward vstával, viděl ve tváři svého dvořana a své sestry zřetelně vypsané obavy.

„Máš v plánu hovořit se šógunem o komořím?“ zeptal se ho Sano.

„Nemohu se proti jeho intrikám neustále bránit sám. Nakonec by mě dostal,“ pokrčil rameny Edward. „Nastal čas k otevřené válce.“

„Komoří popře všechno, co řekneš,“ ozvala se Alice. „A za to, že na něj budeš žalovat šógunovi, tě bude nenávidět ještě víc. Bude to všechno ještě horší.“

„Ale já se musím téhle šance chopit,“ odporoval Edward, „protože sám od sebe se nenapraví.“

 

 

Vyšel z domu a vydal se do kopce průchody mezi zdmi a přes kontrolní stanoviště do šógunova paláce. Strážci ho vpustili do síně určené k formálním audiencím, dlouhého sálu osvětleného kovovými lucernami zavěšenými na stropě. Všechna okna i dveře byly zavřené a v místnosti panovalo dusivé horko a kouř.  Na stupínku seděl šógun oblečený v černém hávu a na hlavě měl válcovitý černý klobouk. Sloužící čekali na příkazy. Na čestném místě po šógunově pravici, na vyvýšeném místě nad podlahou, klečel komoří Janagisawa. Oba muži se mlčky dívali, jak se k nim Edward blíží. V šógunově mírně aristokratické tváři tkvěl přemýšlivý výraz. V Janagisawově temném, těkavém pohledu se skrývalo nepřátelství.

Edwardův hněv na komořího ještě přiostřilo zklamání. Začne-li si šógunovi stěžovat v jeho přítomnosti, bude to znamenat riziko okamžité porážky ještě dřív, než bitva vůbec začne. Bude-li však čekat, až se s Tokugavou Cunajošim ocitne o samotě, mohl by po prvním Janagisawovu útoku následovat další.

„Á, sósakan Edward.“ Šógun mu vějířem naznačil, aby se k nim připojil. Jeho hlas zněl vzdáleně. „Jen pojďte k nám.“

„Děkuji, Vaše Excelence.“ Když Edward poklekl na své obvyklé místo na horním stupínku po šógunově levici a uklonil se svému pánu, zmocnila se ho malomyslnost. Určitě se dostal do potíží a domníval se, že ví také proč. Uklonil se Janagasawovi a řekl: „Dobrý večer, ctihodný komoří.“

„Dobrý večer,“ odvětil Janagisawa chladným, zdvořilým tónem.

„Poslal jsem pro vás ze dvou důvodů,“ oznámil šógun Edwardovi. „Za prvé vám musím s lítostí sdělit, že jste mě, oh, nesmírně zklamal, protože se vám nepodařilo dopadnout Lva z Kantó. Právě jsem byl informován, že jste se svými muži včera večer popíjel a pokuřoval v nějakém obchodě s tabákem, až jste ho nešťastnou náhodou zapálili, a přitom nevěděli, že Lev je naproti ve stejné ulici! Vaše naprostá neschopnost donutila k zásahu jorikiho Hošinu. Musel Lva dopadnout sám. Projevil, oh, chytrost a iniciativu, jaká vám chybí.“

Edward si s hrůzou uvědomil, že se jeho podezření potvrdilo. Janagisawa překroutil pravdu ve svůj a Hošinův prospěch a přivlastnil si jeho zásluhy. Šógun, který nepatřil zrovna k nejchytřejším vladařům světa, totiž často nechápal, o co se jedná: nepřátelství mezi Edwardem a Janagisawou si nebyl vědom.

„Ono… přesně takhle to nebylo,“ začal opatrně Edward. Přestože kodex Edwardovi zakazoval pánu odporovat, nemohl k tak nehoráznému překrucování skutečnosti mlčet.

Komoří Janagisawa mu svým příjemným hlasem vpadl do řeči: „Chcete snad říci, že se Jeho Excelence mýlí a vy máte v úmyslu ji opravovat?“

Přesně to chtěl Edward učinit, ale když zahlédl, jak se šógunova tvář kroutí nelibostí, raději to vzdal. „Ne, to samozřejmě nemám,“ odpověděl pokorně, přestože se musel velmi přemáhat. „Hluboce se vám omlouvám, Vaše Excelence.“ Z hanby a obav se mu dělalo špatně, teď bylo docela možné, že může přijít o své postavení a snad i o život.

„Nicméně,“ pokračoval šógun, „jsem se rozhodl, že vám poskytnu ještě jednu příležitost, ah, ostudu smazat. A tím se dostáváme k druhému důvodu, proč jsem vás dal zavolat,“ pokračoval šógun.

Následně pokynul sloužícímu, který odešel záhy ze sálu a vzápětí se vrátil v doprovodu samuraje oděného v drátěné tunice s červeným tokugawským erbem na náprsním plátu. Samuraj poklekl na nižší stupínek a uklonil se.

„Toto je kapitán Mori,“ oznámil šógun. „Byl pověřen vedením pátrání po, ah, jedné osobě, která před nějakou dobou zmizela.“ Poté představil i Edwarda. Ten střídavě pozoroval svého pána, komořího i samuraje. Pokud byl pověřen pátráním po osobě, proč by do toho měl zasahovat právě on? „Kapitán Mori zahájil pátrání, ale za daných okolností došel k názoru, že je třeba požádat o vaši pomoc,“ vysvětlil šógun.

Edward pocítil naději a vděčnost. Nový případ mu nabízel vítanou příležitost získat zpět svou čest a pověst. Obával se však, co za ústupky bude muset vykonat, aby se o tomto případu dozvěděl všechno, co bude potřeba. Přesto si neodpustil otázku: „Smím se zeptat, proč se Jeho Excelence o ten případ tak zajímá?“

„Je to svízelnější situace, než by se mohlo na první pohled zdát, sósakane Edwarde.“ Šógun si nešťastně povzdychl. „Avšak o tom si promluvíte v soukromí s ctěným komořím Janagisawou.“  Edward, ačkoli ho udivilo zjištění, že bude muset na vyšetřování spolupracovat s někým, kdo mu usiluje o život, si hned uvědomil, že všechno bude jistě vážnější, než si prve myslel.

Jen co na šógunova slova Edward přikývl, vládce audienci ukončil, a tak se mu Edward poklonil a stejně tak učinil i komoří. Společně vyšli z místnosti do chladného zimního odpoledne, kráčeli klikatými hradními průchody domů a komoří se stále neměl k tomu, zasvětit ho do případu.

„Kam to jdeme?“ zajímal se Edward, když stále pokračovali v cestě.

„Nikam zvlášť. Chtěl bych mít však soukromí, pokud se týká našeho rozhovoru. Není mi zrovna příjemné mluvit s vámi o svém soukromém životě - do kterého vám skutečně nic není. Ale šógunovi se nesmí odporovat,“ odvětil a zastavil se v půli cesty. Obrátil se k Edwardovi a povýšeně si ho měřil. Tvářil se však velmi vážně, neměl na tváři svůj typický úsměv, kterým ho stále častoval.

„Zajisté, to si dokážu představit, ale čím dříve mi řeknete vše, co o případu víte, tím dříve se pustím do vyšetřování a zmizelého naleznu,“ ujistil ho Edward a čelil jeho pohledu.

„Dobrá tedy… Nejedná se úplně o zmizelého člověka. Včera v palácových zahradách došlo k vraždě. Ta konkubína, která byla zabita, patřila do mého domu,“ začal vysvětlovat Janagisawa a Edward jenom přikývl. „Avšak to nebylo jediné, co se tu noc odehrálo. V zahradě jsem spatřil jinou ženu, která tu však neměla co dělat. V minulosti sice patřila také k mému domu, ale - před časem jsem se jí zbavil.“

„Zbavil?“ optal se udiveně Edward. Moc dobře věděl, jak komoří zachází s nepohodlnými lidmi, ale pokud se rozhodl zbavit i jedné ze svých konkubín, jistě by to udělal tak, aby se nemohla vrátit. Někde se musela stát chyba, anebo nakonec neměl tolik síly k tomu, aby se jí zbavil tak, jako to dělal se svými nepřáteli.

„Nechal jsem ji odvést z Eda… ehm, do Hokkaida,“ odvětil, ale Edward mu to moc nevěřil. Do Hokkaida se odváželi nepohodlní lidé. Lidé, kterých se ti mocní chtějí zbavit jednou provždy. Ale komoří měl své vlastní způsoby, jak se lidí zbavovat.

„Co tedy dělala zpátky v Edu?“ vyptával se dál sósakan a s jistým uspokojením sledoval, jak se komoří před ním potí a pohledem uhýbá na stranu.

„To skutečně nevím. Po cestě se ztratila doprovodu, který jsem s ní poslal a… Je to skoro rok a najednou se tu objeví.“ Komoří z nastalé situace nebyl nijak nadšený a přestože to Edwardovi vyhovovalo, rozhodl se případ co nejdříve vyřešit. Možná naivně, ale i přesto doufal, že když komořímu prokáže laskavost, nechá ho konečně na pokoji.

„Dobrá tedy. Pokusím se onu ženu vyhledat a zjistit, co dělala v Edu a jak se vůbec dostala do palácových zahrad. Také bych se chtěl zeptat, jak se jmenovala zabitá kurtizána a jestli měla nějaké nepřátele, kteří by mohli usilovat o její život,“ odpověděl profesionálně Edward a odložil tedy stranou všechny osobní spory a dal se do vyšetřování.

 

 

Informace, které se Edward od komořího dozvěděl, nebyly ani zdaleka uspokojující. Měl předem tušit, že mu Janagisawa bude klást klacky pod nohy a ani vyšetřování, které se jej bezprostředně týká, mu neusnadní. Musel si tedy poradit i bez něj a jeho svědectví.

Přestože Edward obvykle cestoval s početným doprovodem, aby měl kolem sebe podřízené a sloužící a dával najevo důstojnost svého postavení, byla městská věznice místem, kam nejraději jezdil sám.
Edská věznice, opevněný žalář obehnaný chátrajícími kamennými zdmi a strážními věžemi, se zvedala nad brlohy chudiny v severozápadní části Nihombaši. Uvnitř vynucovali žalářníci z vězňů doznání mučením a usvědčení zločinci čekali na popravu. V prostorách žaláře se rovněž nacházela márnice, kam se ukládala těla těch, kteří zahynuli v přírodních katastrofách nebo nepřirozenou smrtí. Správce márnice, doktor Ito, Edwardovi často přispíval svými lékařskými znalostmi při vyšetřování. A protože ohledávání mrtvol či jakékoli postupy spojované s cizí vědou byly zakázané, přál si Edward, aby o jeho návštěvách věznice vědělo co nejméně lidí.

Doktor Ito ho přivítal ve dveřích márnice, nízké budovy s oprýskanou omítkou. „Rád vás zase vidím,“ usmál se.

Bylo mu něco přes sedmdesát a nad moudrým obličejem s pravidelnými rysy mu trčel chomáč bílých vlasů připomínající sněhovou kouli. Na sobě měl tmavomodrý lékařský plášť. Před lety byl dopaden, jak praktikuje zakázanou cizí vědu, které se naučil tajnými kanály od holandských obchodníků. Bakufu ho odsoudila k obvyklému trestu, jímž bylo vyhnanství, a k doživotní práci v edské márnici. Zde doktor Ito pokračoval ve svých vědeckých experimentech, před čímž už úřady zavíraly oči.

„Nicméně bych se s vámi raději setkal při lepších příležitostech, než jsou případy násilné vraždy,“ dodal.

„Já rovněž,“ odpověděl Edward. „Kdybych měl jinou možnost, nežádal bych vás o ohledání mrtvoly.“
Doktor Ito se povzbudivě usmál a pokynem ruky Edwarda vyzval, aby s ním vešel do márnice.

„Spravedlnost pro oběť vraždy má přednost nad osobními pocity.“

V márnici stála ve velké síni kamenná koryta užívána k omývání mrtvol, skříňky s nástroji, stupínek se stohy papírů a knih a tři po pás vysoké stoly. Na jednom leželo lidské tělo zakryté bílou látkou. Vedle něho stál pomocník doktora Ita, Mura, asi padesátiletý muž s hustými šedými vlasy a inteligentním hranatým obličejem.

„Můžeme zažít, Muro-sane,“ oznámil mu lékař.

Mura byl eta, jeden ze třídy vyvrženců, která dodávala edskému žaláři vězeňské dozorce, mučitele, nosiče mrtvol a katy. Dědičné spojení etů se smrtí, při porážení zvířat či vydělávání kůží, způsobilo, že byli pokládáni za duchovně nečisté. Většina občanů se jim vyhýbala, ale doktor Ito se s Murou, který vykonával veškerou fyzickou práci spojenou s lékařským bádáním, spřátelil.

Mura už stahoval z nohou mrtvoly bílou látku. Ztuhlost smrti již pominula a žena ležela s nataženými údy volně na zádech. Kůži na nahých nohou měla namodrale bílou a v popraskaných chodidlech zažranou špínu. Nehty měla mrtvá polámané a pokryté vrstvou zaschlé krve. Mura odhalil vrchní část těla a tím i znetvořenou ránu na jejím krku. Edwarda zasáhl nasládlý zápach hnijícího masa a zvedl se mu žaludek.

„Kde byla nalezena?“ chtěl vědět doktor.

„V zahradním pavilonku císařského paláce,“ odvětil Edward a následně doktorovi popsal vše o místě činu, co se dozvěděl.

„Byla kolem těla nějaká krev?“ zeptal se doktor Ito.

„Moc jí nebylo. Trochu postříkaná podlaha, zeď a matrace.“ To jediné zůstalo na místě činu nedotknuté. Skvrn od krve se nedalo tak jednoduše zbavit, takže si Edward byl jistý svými slovy.

„Velká, dokonce absolutní ztráta krve je jasnou příčinou smrti. Je ovšem velmi zajímavé, že na místě jí bylo jenom tak málo, jak popisujete. Předpokládal bych spíše tratoliště krve než několik kapek,“ poznamenal doktor a Edward s ním musel při pohledu na ženinu mrtvolu souhlasit. „Abychom se ale dozvěděli víc, musíme si ji prohlédnout podrobněji.“ Lékař pokynul Murovi.

Eta uchopil nůž a rozřízl ženě kimono. Odstranil bílé spodní roucho a odhalil nahé tělo. Objevila se změť obrovských rudých a fialových pohmožděnin na bílé kůži podbřišku, na ňadrech, na žebrech. Menší modřiny měla i na krku, pažích a stehnech. Edward se ostře nadechl skrze zaťaté zuby, doktor Ito cosi ohromeně zamumlal a zdálo se, že pohled otřásl i jinak lhostejným Murou.

„Otočte ji, prosím, na bok, Muro-sane,“ požádal lékař pokojně etu.

Mura poslechl a všichni si pak prohlíželi podlitiny na zádech a na zadnici. Doktor Ito obcházel s lítostivým pohledem stůl a zkoumal mrtvolu. „Tyto surové rány ukazují na to, že útočníkem byl spíš muž než žena, protože k nim bylo potřeba značné síly. Modřiny vznikly ranami pěstmi. Ty malé na krku a pažích jsou od stisku prstů.“

„Bránila se,“ poznamenal Edward, když viděl ženiny ruce. „Má ulámané a zakrvácené nehty, protože útočníka škrábala.“ V duchu viděl krev na podlaze a na stěnách. Stále mu však nešla z mysli slova Janagisawiho. V zahradě zahlédl jenom ženu, všichni ostatní měli do zahrad ten večer vstup zakázaný. „Je tedy jisté, že vrahem nemohla být žena?“ ujišťoval se a doktor přikývl.

„Jen se podívejte na to potrhané maso na krku.“ Zájem v očích doktora Ita Edwardovi napověděl, že ví, že jeho hosta něco trápí. „Ať to udělal kdokoli, musel být šílený vzteky.“

Z kobek se neslo vytí vězňů. Edward si v duchu představil tu nebohou dívku s krásnou tváří, jak se pokouší odrážet přízračného útočníka. Slyšel ji ječet a viděl, jak na ni dopadají pěsti a jak se drží stěny, než se hroutí pod krupobitím ran a kopanců…

„Co je však zajímavé, je toto tetování - podívejte se,“ vyzval doktor Edwarda a ukázal na ženino rameno, kterou zdobilo zarudlé tetování.

„Co to má znamenat?“ zajímal se Edward.

„Je čerstvé. Muselo být pořízeno těsně před ženinou smrtí. Možná jí ho dokonce udělal vrah a potom ji až zabil,“ odpověděl doktor a Edward se znovu zadíval na tu značku. KA.

„Zeptám se na to komořího,“ zamumlal si pro sebe Edward, ale doktor si toho všiml.

„Má se smrtí této dívky snad něco společného ctihodný komoří?“ ozval se doktor Ito a vyzval Muru, aby zakryl tělo mrtvé. Edward smutně hleděl z okna a přemýšlel. Byla to zapeklitá otázka a přestože mohl doktoru Itovi věřit, s odpovědí váhal. Obvinit komořího z vraždy bylo něco, co by se odvážil udělat jenom sám šógun. A ten byl natolik zaslepen svou láskou k onomu muži, že by ho nikdy nedokázal nazvat vrahem a neposlal ho na popraviště.

„Nevím, co si mám myslet. Nikdo tu noc nebyl v zahradě kromě komořího a dívky jménem Kameko a vy sám, doktore, tvrdíte, že tuto dívku zabil muž, že žena by takovéto surovosti nebyla schopná,“ připomněl Edward lékaři jeho vlastní slova.

Doktor Ito pochopil a vážně přikývl. „Pokud nebyl v zahradě tu noc ještě někdo, pak jediným podezřelým zůstává pan Janagisawa.“

 

 

K večeru si Edward do svého příbytku pozval Sana, aby s ním probral události dnešního dne a také, aby ho mohl zaúkolovat v hledání Kameko-san. Sluhové jim na ohřívadle s dřevěným uhlím připravili večeři a v miskách naservírovali teplý čaj pro zahřátí.

„Myslíte, že to tetování nějak souvisí s vraždou? Něco jako podpis vraha?“ zajímal se Sano, když usrkl teplého nápoje.

„Netuším. Je to ale možné. Myslím, že tentokrát budeme potřebovat opět pomoc mé sestry. Do komnat a budoárů císařových manželek a komořího konkubín nás nepustí a pochybuji, že by s námi chtěly mluvit. Alice to s nimi jistě zvládne,“ podotkl Edward a hůlkami si nabral kousek ryby.

„Máte pravdu, sósakane Edwarde, vaše sestra bude vítanou pomocnicí,“ souhlasil s ním Sano. Byl to jeden ze dvou detektivů, kterým nevadilo to, že do případu Alice zasahuje, a za to byl Edward vděčný. Některým z jeho podřízených bylo proti srsti sloužit cizinci a ještě když se k němu přidala i žena! To bylo něco neslýchaného.

„Ráno jí pošlu vzkaz, aby se zde zastavila. Tebe však, detektive Sano, musím pořádat o to, aby ses vydal za rodinou Janagisawovi bývalé konkubíny - Kameko. Musíš zjistit, co se s ní stalo. Janagisawa tvrdí, že se ji pokusil odvést do Hokkaida, ale ona cestou zmizela. Teď že se objevila v zahradě oné osudné noci. Bude tedy důležitým svědkem, pokud něco zahlédla,“ požádal svého podřízeného Edward.

„Samozřejmě. Ale co podnikneme, pokud se ukáže, že má komoří s vraždou něco společného a není jenom náhodný přihlížející?“ zajímal se Sano.

Edward si ustaraně promnul tvář. Tato otázka ho trápila celé odpoledne od chvíle, kdy se dozvěděl, že vrahem je muž. Nešlo mu z hlavy to, jak komoří naznačil, že se nepohodlných lidí zbavuje jednou provždy. Možná ta dívka byla nepohodlná, proto si přál, aby v zahradě nikdo nebyl, když se ji pokusí odstranit.

Ne, tak neopatrný by komoří zajisté nebyl. Takto vysoko postavený muž má jiné praktiky a spoustu konexí. Nešpinil by si ruce vraždou, ze které by následně mohl být tak snadno obviněn. V zahradě tedy musel být ještě někdo jiný.

„Zatím se nám nic nepotvrdilo, nebudeme tedy dělat předčasné závěry. Uvidíme, co se dozvíte u rodiny Kameko. Já se zítra vydám k rodině zavražděné a Alice nám jistě pomůže se zjišťováním informací v paláci,“ odpověděl mu opatrně Edward. Ze zkušenosti věděl, že i stěny mají uši a vyslovit nahlas takovéto obvinění by ho mohlo stát hodně.

 


Pro některé v tu chvíli den končil a pro jiné zrovna začínal. Strážný u brány do Jošiwary už klapal dvěma kusy dřeva, aby ohlásil půlnoc a policejní hodinu. Na ulicích dosud svítily lucerny, majitelé podniků zvali hosty do čajoven a domů slasti, samurajové a neurození lidé chodili po ulicích a flirtovali s kurtizánami za zamřížovanými okny. Vzduchem se nesla veselá hudba. Skupinka mužů, kteří nehodlali strávit v Jošiwaře celou noc, vycházela malými dvířky v bráně.

Venku mžilo a mokré střešní tašky a ulice se leskly ve zlatých pruzích světla luceren. Sloužící nosili na hostiny podnosy plné jídla z místních kuchyní a proplétali se hlučícími davy. Služky uváděly zákazníky do bordelů a pouliční prodavač nabízel rýžové suchary zabalené do papírů s milostnými verši. Když se jeden ze samurajů blížil k Owariji, přicházela právě ke dveřím jakási kurtizána se svým doprovodem. Vypadala skutečně úchvatně, dlouhé hnědé vlasy měla vyčesány nahoru a účes zdobily umělé květiny. Oděná byla do bohatě vyšívaného kimona a nesla se skutečně jako dáma.

Samuraj vstoupil za ní do adžeje a zjistil, že se zde koná večírek. Věděl, že tato kurtizána je pro dnešní večer zadaná, ale svou krásou ho učarovala natolik, že se rozhodl mít ji příští noc pro sebe. Nemusel dokonce vyhledávat ani majitele, protože ten k němu rychle přiběhl.

„Buďte zdráv,“ usmál se na něj. „Čím vám mohu sloužit?“

„Rád bych znal jméno té kurtizány, která před chvílí vešla,“ vysvětlil samuraj a pohodil hlavou k dívce, která klečela na zemi a rozlévala saké. Majitel adžeje jeho pohled následoval a poté se spokojeně usmál. Věděl, že tohle děvče je pro něj zlatý důl.

„Ta dívka, je ctěná taju Isabella,“ odvětil mu Eigoro.

„Zítra ji chci pro sebe,“ zamumlal a majiteli Owarije vložil do ruky malý měšec peněz. Eigoro si ho potěžkal v ruce a spokojen s tím, že má opět vyděláno, Isabellu samuraji přislíbil.

 

Časně ráno vyrazil sósakan k domu rodiny paní Reiko. Naváděl ho jeden z detektivů. „Tady to je,“ prohlásil detektiv, když se s Edwardem dostali do ulice lemované prostornými domy. „Ten další vlevo.“

Edward zastavil koně. Byl rád, že jsou konečně u cíle, cesta z edského hradu do obchodní čtvrti Nihombaši byla nepříjemná. Stále se do něho i jeho společníka opíral ledový vítr, který pronikal i pod jeho plášť. Následně tedy sesedl z koně a následován detektivem vešel do domu.

Stejně jako v okolních domech i zde sídlila blahobytná obchodní třída. Budovy byly postavené ze dřeva, obílené vápnem a vchody měly obráceny do ulice. Nad patrovými domy se zvedaly střechy z těžkých hnědých tašek a stejné tašky zakrývaly i vjezdy.

Ve dveřích se objevila mladá služebná v modrém kimonu s koštětem v ruce. Užasle civěla na sósakana a detektiva, který ho doprovázel.

„Můj pán si chce promluvit s tvými pány,“ ujal se slova sebevědomě detektiv. „Běž a řekni své paní, že je zde ctihodný šógunův sósakana-san.“

Služka odkvačila. Brzy dvě starší služebné usadily Edwarda i detektiva ve vyhřátém, nevětraném přijímacím pokoji, přecpaném bohatě zdobenými lakovanými stolky, truhlami a paravány, hedvábnými poduškami na podlaze a policemi plnými porcelánových váz. Edward si vybavení prohlížel, ale byl to podle něj jenom příklad vulgárního vkusu obchodnické třídy.

Pak do pokoje přicupitala drobná, asi čtyřicetiletá žena, následována dvěma dalšími služebnými. Její kulatý obličej se špičatou bradou pokrývala tlustá vrstva bílého pudru. Tváře měla zbarvené červeným líčidlem a tenké, pevně semknuté rty namalované šarlatovou rtěnkou. Nad neobvykle kulatýma očima se klenulo narýsované obočí. Na sobě měla křiklavě červené kimono s květy, které by víc slušelo mladší ženě. Byla hezká stejně vulgárním způsobem jako její přijímací pokoj.

„Buďte vítán, ctihodný pane!“ Uklonila se a v úsměvu odhalila načerněné zuby, jak bylo u urozených žen zvykem. Detektiva po Edwardově boku si nevšímala. „Jaká nečekaná pocta!“

„Dovolte mi, abych vám představil paní Jue-san,“ obrátil se detektiv k Edwardovi a bylo znát, že je hostitelčiným přehlížením rozladěný.

Paní Jue poklekla naproti Edwardovi a nabídla jemu i detektivovi občerstvení. Služebné pak přinesly v křehkém porcelánu čaj a drahé cukroví.

„Smím se zeptat, z jakého důvodu jste mě octili svou návštěvou?“ zeptala se.

„Jsem zde kvůli vaší dceři,“ odpověděl Edward.

Úsměv zmizel paní Jue z obličeje a nelibost se jí zúžily rty. „Má dcera tady není. Odstěhovala se z tohoto domu již před řadou let.“

„S tím jsem byl obeznámen. Žila v domě ctihodného komořího Janagisawy,“ odvětil Edward a paní Jue odvrátila pohled a přikývla. Nebylo jí zrovna po chuti, že se její dcera stala jednou z mnoha žen v domě tak mocného muže. Raději by ji viděla jako jedinou paní v domě obyčejného šlechtice, kteří o ni tolikrát jevili zájem.

„Pokud to tedy víte, proč jste se obtěžoval s cestou až sem? Mohl jste své otázky položit přímo mé dceři,“ namítl úsečně paní Jue.

„Kdyby to bylo možné, tak bych to udělal. Vaše dcera, paní Reiko, byla zabita. Vyšetřuji její vraždu,“ vysvětlil Edward a všiml si, že nelibost, s jakou paní Jue hovořila o dceři, se hned rozplynula a nahradil ji šok. O smrti její dcery ji nikdo neinformoval a přitom je to už druhý den, kdy k ní došlo.

„Reiko je mrtvá?“ zašeptala a rukou si překryla ústa. „Jak se to stalo?“

„Byla zabita v zahradním pavilonku. Teď bych ale potřeboval, jestli byste mi mohla něco o vaší dceři povědět, třeba by nám to mohlo pomoci ve vyšetřování a nalezení člověka, který jí ublížil. Nevíte, zda měla s někým spory? Kdo by se jí chtěl za něco pomstít?“ zajímal se Edward a pečlivě si prohlížel paní Jue, jejíž všechna elegance byla najednou pryč.

„Nepřekvapuje mě, že se dostala do potíží. Vždy byla moc pyšná, aby se někomu podrobila. Ale dlouho jsem ji neviděla a nemám zdání, s kým se mohla stýkat a z koho si mohla udělat nepřátele,“ promluvila prostým všedním hlasem, jako by jí Edward v tu chvíli vůbec neoznámil, že její dcera je mrtvá.

Ve dveřích přijímacího pokoje se najednou objevil muž v střízlivých tmavých bavlněných šatech úspěšného obchodníka. Když ho spatřila paní Jue, objevil se jí na tváři provinilý výraz. „Vrátil ses brzy, ctihodný manželi.“ Roztřeseným hlasem je s Edwardem navzájem seznámila. Oba se uklonili a vyměnili si zdvořilé pozdravy. Edward si všiml, že muž je o několik let mladší než jeho manželka a jeho nesmělé chování naznačovalo nedostatek osobnosti a Edward pochopil, že vždy ustoupí osobě se silnější vůlí.

„Rád bych si promluvil ještě s vámi o vaší dceři, ctihodné Reiko,“ vrátil se Edward zpět k tématu.

„Právě jsem vaší ženě sděloval, že byla vaše dcera zavražděna, a tak bych se o ní rád dozvěděl víc. Mohlo by to napomoci vyšetřování.“

„Ohledně Reiko s vámi nemám o čem mluvit, ctihodný sósakane. Reiko nebyla mou dcerou a odešla z domu dříve, než jsem ji stačil více poznat,“ odpověděl zachmuřeně. „Přesto mi je líto její ztráty, má drahá,“ obrátil se na paní Jue a ta jenom přikývla.

Návštěva tohoto domu Edwarda nepřivedla na žádnou stopu. Byl tím trochu zklamaný, ale doufal, že Sano bude úspěšnější a podaří se mu něco zjistit o Kameko-san. Možná právě ta dívka bude řešením celého případu - i přesto, že je to žena.

 

 

Ženská část paláce hučela brebentěním a hemžením konkubín a dvorních dam, které se koupaly, oblékaly a navzájem upravovaly vlasy. Alice seděla v komnatě komořího ženy, paní Janagisawy, a sledovala, jak některé pomocnice česaly ctihodné dámě vlasy, další nanášely na její tvář směs bílého rýžového prášku a kaméliového vosku.

„Au!“ vykřikla paní Janagisawa a ucukla. Její kulatá tvář se nakrčila bolestí. „Už zase mám líčidlo v oku. Nemůžeš dávat trochu pozor, co děláš?“

„Omlouvám se,“ zamumlala dívka, popadla utěrku a chvatně otírala oko své paní, ale Janagisawa ji od sebe odstrčila.

„Poslední dobou jsi neustále duchem nepřítomná,“ vytkla jí. „Takhle tě tady nepotřebuju.“ Naznačila kopanec. „Vypadni odsud!“ rozkázala a dívka okamžitě poslechla a vyběhla z paláce.

Alice to všechno mlčky poslouchala a čekala, kdy se jí rozhodne žena, která je manželkou bratrova soka, věnovat trochu pozornosti. Budoár paní Janagisawy byl skutečně velmi elegantní, stejně jako žena před ní. Přesto jí připadalo, jako by ji život zde nudil. Sama by si tu po chvíli připadala jako ve zlaté kleci, toužila by po jiné scenérii a širším okruhu známých.

„Jak se vám zde líbí, ctěna Alice-san?“ obrátila se na návštěvu mile paní Janagisawa a po předchozím rozhořčení nebyla ani památka. Nemohla tušit, co od této ženy může očekávat. Se ženou komořího se nevídala, tohle bylo vlastně poprvé, co navštívila tuto část císařského paláce.
„Palác na mě udělal skutečný dojem,“ odpověděla Alice.

Na rtech paní Janagisawy se objevil ironický úsměšek. „Kdybyste v něm měla trávit celý život, už by vám tak zajímavý nepřipadal. Někdy je zde velká nuda. Palác je miniaturním světem, s veškerými lidskými dramaty.“

„A zločiny,“ dodala Alice a chopila se příležitosti, aby obrátila konverzaci k tématu, které ji zajímalo.
„Pak tedy víte něco o vraždě, kterou váš bratr vyšetřuje?“ otázala se Janagisawa chladným tónem.
Alice, která pocítila náhlé napětí, odpověděla: „Všechno, co vím, je to, že v Zahradě s jezírkem byla zavražděna jedna dívka z vašeho domu. Můj bratr je raději, když se mu do takových záležitostí nepletu, ale nedá mi to a jsem zvědavá. Znala jste ctihodnou Reiko?“

„Ovšemže.“ Paní Janagisawa odložila misku s čajem a vstala. „Nepůjdeme se projít do parku?“

Sešly po schodech z verandy. Janagisawa byla o něco vyšší než Alice a kráčela rychlými, ale plynulými kroky. Zatímco spolu kráčely po cestičce, která se vinula mezi stromy, domyslela si Alice, že paní Janagisawa přerušila jejich rozhovor, protože potřebovala čas zamyslet se nad jejím zájmem o vraždu a nad tím, jak na to má reagovat.

Alice se tedy rozhodla předstírat lítost. „Mrzí mě to. Neměla jsem o té vraždě začínat,“ pípla. „Můj bratr by se hrozně zlobil, kdyby zjistil, že jsem vás tím obtěžovala a strkala nos do záležitostí, po kterých mi nic není.“

Paní Janagisawa pokračovala v cestě mlčky a pozorovala skupinu dvořanů, kteří se shromáždili k občerstvení na miniaturní hoře. „Není třeba se omlouvat,“ usmála se nakonec. Snad došla k rozhodnutí, že nikomu neublíží, když si s Alice o vraždě popovídá, protože dodala: „Mě osobně se to nijak nedotklo. Reiko-san jsem vídala často.“

Alice nevycítila v neutrálním tónu paní Janagisawy žádnou faleš, ale bylo jí jasné, že jejich čerstvý vztah nevylučuje nečestnost. Stejně jako se Alice pokoušela oklamat Janagisawu, mohla i ona klamat ji.

„Co to vlastně bylo za ženu, ta Reiko-san?“ Pro případ, že by se její zájem zdál příliš dychtivý, Alice rychle dodala: „Víte, nikdy jsem nepoznala nikoho, kdo by byl zavražděn. Ráda bych věděla, jak může někdo někoho tak nenávidět, aby ho zabil.“

Po chvilce váhání paní Janagisawa odpověděla. „Víc ji respektovali, než ji měli rádi. Pod hezkým vzhledem měla sobeckého a ctižádostivého ducha a velkou touhu po ovládání druhých. Nedokázala tolerovat nikoho, kdo jí odporoval, ani přiznat, že se mýlila.“ Takové vlastnosti mohly snadno vyprovokovat násilné jednání.

„A jak jste s ní vycházela vy sama?“ zajímala se Alice. Reiko přece jenom byla její konkurence, pokud se jednalo o jejího manžela.

„Neměly jsme žádné spory.“ Když procházely pod stromy, jejich větve byly zatěžkány sněhem, objevil se v tváři paní Janagisawy zachmuřený výraz. „Nesouhlasila jsem pokaždé se způsobem, jakým hospodařila s manželovými financemi, ani s tím, jak se chovala, ale nebylo na mně, abych posuzovala její chování.“

„Kdo si myslíte, že ji zabil?“ zeptala se najednou zpříma Alice.

„Je těžké si představit některého z dvořanů jako vraha.“

Alice si byla jistá, že paní Janagisawa musí nějakou představu o potenciálních vinících mít - pokud ovšem nevraždila sama. Jakoby mimochodem tedy podotkla: „Vrah musí být zkušeným mistrem bojových umění.“

„Ten muž jím určitě byl,“ odpověděla paní Janagisawa a ignorovala Alicino nevyřčené vyzvání ke spekulaci.

„Řekla jste muž,“ pokračovala Alice. „Myslíte tedy, že vrahem byl muž?“

„Řekla jsem to jenom proto, že pouze muži mají tolik svobody, aby chodili, kam se jim zachce,“ odvětila, „zatímco ženy jsou drženy pod přísným dohledem.“

Přestože Alice musela připustit, že je to logické vysvětlení, uvědomovala si rovněž, že z něho paní Janagisawě plyne prospěch, protože ji to vyřazuje z okruhu podezřelých. Stejný nedostatek svobody se dal vztáhnout i na císaře, který bych neustále obklopen sloužícími a dvořany a jen zřídkakdy opouštěl palác. Přesto mohl mít zájem na smrti paní Reiko, pokud jí dával komoří přednost před ním.

„Kdo mohl být oné noci v zahradě s Reiko-san?“ zeptala se Alice v naději, že její zájem bude pokládán za pouhou zvědavost.

„Můj manžel toho dne všem nařídil, aby do zahrady nechodili. Jen málo lidí by si dovolilo ho neposlechnout a riskovat trest.“

Alice si všimla, že se paní Janagisawa vyhýbá přímým odpovědím. Uvědomila si, že příkaz komořího vlastně informoval všechny podezřelé, že bude zahrada prázdná. Využil někdo této okolnosti?
„Pokud také vím, můj manžel nikomu nesdělil, proč potřebuje zahradu jen pro sebe,“ prohodila paní Janagisawa a prohlížela si zlaté hřbety rybek, plujících v jezírku. „Onoho večera jsem ho vůbec neviděla, ale bylo mi tak nějak jasné, že měl schůzku s některou z dívek.“

Alice se nad jejími slovy zamyslela, ale její myšlenky paní Janagisawa záhy přerušila chladným hlasem. „Takový podrobný rozhovor o nějaké vraždě je při společenské návštěvě velmi neobvyklý. Věřím tedy, že se sósakan-sama již nebude obtěžovat s mým výslechem, protože odpovědi na otázky, které by mi nejspíš chtěl položit, už jste dostala vy.“

Vylekaná Alice začala rychle protestovat. „Ne, to ne, nikdy bych se ani nepokusila dělat za bratra jeho práci.“ Námitky však zněly nepřesvědčivě i jejím vlastním uším. „Ať už můj bratr potřebuje jakékoli informace, musí si je sehnat sám. Já přece o pátrání nic nevím. Chtěla jsem si jen dopřát potěšení se s vámi setkat.“

Paní Janagisawa sledovala pobaveně Alicino zklamání a rozpaky jako starší sestra, která se dívá na nemotorné skotačení mladšího sourozence. „Smím si dovolit tvrzení, že se stále skrýváte za falešnou záminkou, se kterou jste sem přišla, ctihodná Alice-san?“ Zasmála se hlubokým, melodickým smíchem. „Ale zřejmě nejsem jediná, kdo má pochybné motivy.“

Alice, příliš zklamaná než aby se zmohla na odpověď, si nebyla jistá, kdo s kým manipuluje. Možná měla paní Janagisawa zvláštní důvody, proč Alice tak srdečně přivítala a proč mluvila tak otevřeně. Přála si snad, aby se jejich rozhovor donesl k Edwardovi a ona tak zasela do jeho mysli představu, že je nevinná? Nebo ho chtěla ovlivnit tím, že se spřátelí s jeho sestrou?

Žena vedle ní měla nepochybně silnou vůli, což je základ pro bojové umění. Pak také musela předpokládat, že začne-li ji vyslýchat Edward, bude pochybovat o všem, co řekne.

Křupání kroků na štěrkové cestičce potušilo ticho mezi oběma ženami. „Promiňte mi, prosím, ale ctihodný komoří si přeje, abyste ho navštívila.“

Alice, vděčná za příležitost uniknout, chvatně vyhrkla: „Nesmím již déle zneužívat vaší pohostinnosti, ani vás zdržovat od vašich záležitostí.“

Po obličeji paní Janagisawy na okamžik přeběhl pobavený výraz. Poté, co si vyměnily úklony, pronesla: „Děkuji vám za velmi zajímavý rozhovor. Přijďte mě ještě někdy navštívit, uvítala bych, kdybychom se mohly lépe seznámit.“

„Já rovněž. Ano, ráda bych ještě přišla.“

 

 

Pozdě k večeru dorazila Alice v nosítkách do Edwardova domu. Její bratr ještě nebyl doma a tak rozkázala sloužícím připravit večeři, jelikož jeho návrat očekávala v brzké době. Nebyla si ale ani trochu jistá, jestli mu nějak svým dnešním vyšetřováním pomohla. Doufala však v to, že ve výpovědi paní Janagisawy najde alespoň něco, co by mu nějak pomohlo v dalším vyšetřování.

Jen co se v domě trochu oteplilo, zaslechla Alice hlasy přicházející ze dvora. Poznala v nich Edwarda i jeho detektiva Sana. Byla spokojená, příchod si oba dokázali skvěle načasovat, jelikož jídlo bylo takřka hotové.

„Drahá Alice, rád tě vidím,“ pozdravil ji Edward, jen co vešli do přijímacího pokoje, kde na ně čekala. Počkala tedy, než se oba muži usadí, a mezitím si je pečlivě prohlížela. Edward se trápil ustaraně a velmi zamyšleně a Sano byl jako jeho věrný odraz ve vodě.

„Nechala jsem vám připravit něco k jídlu a také čaj,“ pronesla po chvíli a Edward k ní zvedl s lehkým úsměvem na tváři unavené oči.

„Děkuju,“ zamumlal a promnul si obličej. „Shrňme si tedy všechno, co jsi, Sano-sane, říkal. Kameko-san je od doby, kdy ji nechal komoří Janagisawa odvést, nezvěstná. Její rodina o ní nemá žádné zprávy. Nikdo o ní tedy nic neví. Nikdo ji neviděl a nikdo o ní neslyšel. Co tedy dělala v tak pozdní hodinu v palácových zahradách? A hlavně, jak se tam dostala?“

„To je právě pro všechny záhada. Od rodiny bývalé konkubíny Kameko-san jsem zamířil rovnou do paláce, kde jsem se ptal po strážných, kteří byli tu noc na hlídce. Všichni odpřísáhli, že nikoho cizího do paláce ani jeho zahrad nepustili.“

Třeba ji tam mohl někdo propašovat,“ navrhla Alice jedno z možných řešení a získala tak pozornost svého bratra i Sana.

„Máš na někoho podezření?“ zajímal se Edward.

„Nevím. Dnes jsem hovořila jenom s ženou komořího Janagisawy. Nevím, jaký z ní mám mít pocit. Reiko-san se jí vůbec nezamlouvala. Měla důvod ji zabít, ale zároveň poukazovala i na ostatní obyvatele komořího domácnosti. Reiko-san nebyla údajně vůbec oblíbená.“

Podezřelých neubývalo a snad i dokonce přibývalo. Edwardovi to dělalo velké starosti. Informace, které získal od Sana a od Alice, nebyly zrovna nejprospěšnější a hlavou mu stále vrtalo to tetování. Netušil sice, co má společného s vraždou, ale doufal, že se to nějak vyřeší.

 


Někdy velmi časně nad ránem Edwarda vytáhl z postele povyk, který vyvolávali jeho sloužící a ještě někdo cizí. Vstal tedy z lůžka a šel zjistit, co se děje.

„Pane, přišel posel z paláce,“ srazil se Edward se sluhou v posuvných dveřích spojujících ložnici s chodbou. Edward se při zmínce o paláci jenom zachmuřil. Do pozdních hodin probírali se Sanem a Alice všechny možné verze toho, co se mohlo v zahradě stát, ale teorií bylo tolik jako možných vrahů a mohli to být všichni a zároveň nikdo.

„Proč přišel?“ zeptal se Edward sloužícího a mířil si to za ním do přijímací místnosti.

„To nám, ctihodný sósakane, nechtěl prozradit. Ale netvářil se nijak přívětivě,“ informoval svého pána sloužící.

„Dobrá tedy, snad se to hned dozvím,“ pronesl spíše k sobě Edward ve chvíli, kdy mu sloužící odsouval přepážku do místnosti. Na polštáři u nízkého stolku seděl sloužící oblečený v kimonu barvě domu komořího Janagisawy. Edward tedy hned zauvažoval, co se mohlo stát.

„Ctihodný sósakane, toto je Noro-san,“ představil sloužícího a ten se okamžitě postavil a slavnostně se před třetím nejmocnějším mužem v zemi poklonil. Edward mu poklonu opětoval a společně se poté usadili zpět na polštáře.

„Proč vás váš pán poslal v tak časnou hodinu do mého domu?“ zajímal se Edward, zatímco jeho sloužící zatápěli v kamnech a začínali připravovat brzkou snídani.

„Páni mne pro vás poslal, protože… došlo k další vraždě.“ Poslední slova už zněla jenom slabě, jak je sloužící zašeptal.
Poté už nebylo potřeba více slov, aby se Edward vydal spěšně do paláce, kde na něj již všichni netrpělivě čekali. V čele všech stál k Edwardovu překvapení Hošina.

„Očekával jsem tu ctihodného komořího,“ promluvil překvapeně sósakan.

„Ctihodný komoří byl povolán k šógunovi v neodkladné záležitosti. Promluvit si s ním budete moci později,“ odpověděl mu příkře, ale v očích se mu lesklo zadostiučinění, že směl šógunova vrchního detektiva takto odrazit. Jeho zahořklost k Edwardovi byla snad ještě větší, než jakou k němu choval sám Janagisawa.

„Dobrá tedy. Promluvím si s komořím později. Teď mě zaveďte na místo činu,“ rozkázal pro změnu Edward a předstíral, jako by si předchozí Hošinovy nadřazenosti nevšiml. To mladého policejného důstojníka naštvalo, očekával něco jiného.

Hošina ho tedy bez jediného dalšího slova zavedl do blízké budovy a po schodech vystoupal do druhého patra. U dveří do pokoje se Hošina zastavil a Edward tedy vešel první. Studený průvan komíhal plamenem v roztrženém lampionu visícím na stropě. Zařízení sestávalo z pánve na dřevěné uhlí, umyvadla za dřevěnou přepážkou a lakovaného stolku, na němž stála karafa na saké s pohárky. Na podlaze pokryté tatami leželo na matraci tělo mladé dívky, překryté pruhovanou pokrývkou. Bylo z ní vidět jen obličej se zavřenýma očima a hezkými rysy bez života. Vypadala, jako by spala.

„Můžete mi říct, co se stalo?“ oslovil Edward Hošinu.

„Podívejte se sám,“ odvětil Hošina a strhl přikrývku, kterou byla dávka zakrytá.

Edwardovi se zvedl žaludek z kovového pachu krve, jímž se náhle naplnil okolní vzduch. Dívka měla zkroucené tělo a skrčené nohy, jako by na lůžku, na kterém ležela, upadla. Vlhká lesklá krev prosakovala předkem jejího hedvábného kimona i bílým bavlněným prostěradlem na matraci. Z hrudi jí trčela rukojeť tetovací jehly obtočená černou šňůrou. Edward viděl, že jehla vnikla do těla pod hrudní kost a zespoda zajela do srdce.

Odvrátil se od tohoto krvavého výjevu a zeptal se: „Kdo tělo objevil?“

„Ctihodný komoří.“

 

 

TO BE CONTINUED...

 


 

V 2. části se dočteme:


Alice užasle zírala do zrcadla. Vlasy měla vyčesané vzhůru a jejich prstence protknuté křiklavými ozdobami v podobě květin. Na čele se jí klenulo přehnaně zvýrazněné obočí a na očních víčkách měla růžové půlměsíčky. Tváře pokrývala vrstva líčidla a velké zaoblené rudé rty překrývaly ty pravé. Vypadala přesně jako nejhorší kurtizána...


„Tohle je řešení mé situace,“ ukázal komoří na dívku a poté jí pokynul, aby přišla blíž. „Isabella je taju,“ podotkl a Edward překvapeně dívku sledoval. Upoutala ho její nevšední krása. Netušil, že v tomto městě, ba dokonce celé zemi, žije ještě někdo jako on a Alice. Domníval se, že všichni jsou to pouze holandští kupci, tahle dívka však jasně patřila do jeho společnosti...

 

>>> 2. část <<<

Pro zájemce opět přikládám japonská jména postav. Zároveň bych chtěla dodat, že povídka je opět inspirována tvorbou Lauren Joh Rowlandové a některé popisy jsou převzaty z jejích knih o Japonsku.

>>> Jména postav <<<




Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Tetovaná konkubína - 1. část:

 1
8. Jana M
01.09.2017 [8:48]

Nádherná povídka Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

7. Petronela webmaster
10.02.2012 [22:07]

PetronelaSayuri:
To, že jsem se nechávala inspirovat knihami jsem uvedla.
A to, že Edward řeší případy v jiné době, než se podle knih S.M narodil, je jenom proto, že jsem si příběh upravila. Nejvím, jestli sis toho všimla, ale mnoho autorů si ságu mnohokrát libovolně upravuje, aby to sedělo do jejich příběhů

6. Sayuri
10.02.2012 [19:34]

Když pominu, že je to vykradená kniha od Laury Joh Rowlandové, která se jmenuje úplně stejně a hlavním hrdinou příběhu tedy nebyl Edward, ale Sano, je to teda pěkná ptákovina. Jak mohl Edward řešit vraždu v 17. století, když se narodil v Chicagu roku 1901?
Emoticon

27.11.2011 [16:28]

YrissWOW . Som rada že som si to prečítala . Som uchvátená . Edward žijúci v Japonsku opäť rieši zvláštny prípad . Tentokrát vraždu . Všetko je nejasné a beznádejne pomotané . A dôjde k ďalšiemu úmrtiu . Nádhera . Napínavé a predsa tak zvláštne pokojné , plné opisov ktoré naozaj pôsobia ako z Japonska v minulosti . Čítalo sa to úplne samo . Neviem čo ešte dopísať ale pritom je ešte toľko toho čo musím pochváliť ... Je to naozaj úžasné . Tlieskam rukami aj nohami . Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

22.11.2011 [20:59]

BellaSwanCullen8 Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

22.11.2011 [20:14]

AalexÚžasné, díky moc za upozornění. Píšeš skvěle. Moc se těším na pokračování tvé povídky. Je to napínavé. Emoticon Emoticon Emoticon

22.11.2011 [17:14]

Annabell Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

22.11.2011 [11:44]

NeyimissČlánek jsem ti opravila, ale měla jsi v něm spoustu chyb. Příště se, prosím, více zaměř ne:
* čárky (!);
* ji/jí;
* mě/mně;
* překlepy;
* řadové číslovky;
* I/Y (lampiony visely, ne vysely!);
* vsuvky;
* malá/velká písmena;
* chybějící interpunkční znaménka;
* skloňování;
* chybějící písmena;
* to be continue => to be continued.

Příště si dej větší pozor, děkuji. Emoticon

Jinak povídka byla moc hezká, sice nejsem zrovna zastáncem příběhů s japonskou tématikou, ale vážně se mi to líbilo. Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!