Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Ten zrádný 1. Duben! - II. část

03.02.2012 (15:45) • Lucienne • FanFiction jednodílné • komentováno 10× • zobrazeno 1582×

BELLA

Já ho zabiju, pomyslela jsem si, když jsem se v papučích prodírala houštím. Všude kolem rostlo plno trní a různých podobných sajrajtů. I když jsem se snažila být opatrná, nedokázala jsem se vyhnout četným škrábancům a popálenin od kopřiv. Jednou jsem dokonce celá zahučela do nějakého keře. Měla jsem obrovské štěstí, že ten keř neměl trny. Když jsem po patnácti minutách vylezla z pralesa všelijakých houštin, dorazila jsem k potoku. Podél potoka vedly do země vyryté šipky. Dal si záležet, pomyslela jsem si nakvašeně, když jsem se podle nich vydala. Ušla jsem několik metrů a pak jsem se zastavila. Za šipkou, kterou jsem právě přešla, nenásledovala další, ale byl tam do očí bijící velký kříž. Zastavila jsem se tedy na něm a rozhlédla se. Šipky nikam nepokračovaly, křížem to končilo.

Posadila jsem se na okraj potoka, nabrala do rukou vodu a šplíchla jsem si ji na obličej. I přes to, že byla celkem zima, byla jsem příšerně zpocená. Voda byla čistá a hlavně příjemně studená. Chvíli jsem se jen tak dívala na vodní hladinu a na listy, které proud unášel dál a dál někam daleko do neznáma. Přemýšlela jsem, co podniknu dál. A pak jsem si všimla dalšího bílého papírku, který byl zaklíněný mezi dvěma kameny, které byly napůl namočené v potoku. Natáhla jsem se pro něj a přečetla si ho.

Teď si budeš muset trochu zahrát na Plaváčka, Bello, protože jediná cesta domů vede přes tenhle potok. Až se dostaneš na druhou stranu, dej se na jihozápad. Já ti teď můžu popřát jen to, aby ses neutopila.

Vytřeštěně jsem zírala na dopis a pak jsem si ho přečetla ještě jednou, protože jsem nevěřila vlastním očím. Jít bůhví jak daleko bosá, to bych ještě přežila. Vyšplhat na tak dvacet let starý posed, to bych taky ještě zvládla. Ale tohle? A kdyby to byl jenom nějaký malý potůček! Ať to bylo cokoli, rozhodně to nebyl potůček. Přeměřila jsem si ho pohledem. Mohl být tak metr hluboký a koryto bylo  přibližně metr a půl široké. Tohle jen tak v pohodičce nepřeskáču.

Nasupeně jsem se znovu podívala na vzkaz. Slova se bohužel nezměnila. Pořád mě nabádala, abych se dostala na druhou stranu. Zoufale jsem rozhodila rukama. Jak to mám asi tak udělat? A pak mi pohled sklouzl na velkou kládu, která se táhla kousek ode mě kolem potoka a kterou voda nejspíš vyplavila ven. Povzdychla jsem si. Jinou možnost nejspíš nemám. Postrčila jsem kládu do vodního proudu a využila sílu vody, abych zaklínila kládu na druhé straně mezi dva kameny. Pachtila jsem se s tím asi tak pět minut, ale nakonec se mi to povedlo. Setřela jsem si hřbetem ruky pot z čela. Ta kláda byla pěkně těžká. Pak jsem si povzdechla, zula si boty a vzala je do ruky. Asi jsem se zbláznila. S touto myšlenkou jsem udělala první váhavý krok vpřed. Kláda byla pevná, a že by se zlomila, stoprocentně nehrozilo. Opatrně jsem přenesla váhu na první nohu a zvedla druhou, abych udělala další krok. Šla jsem pomalinku. Bála jsem se, že spadnu, ale zatím to šlo dobře.

Jenže moje nohy opět předvedly, jak jsem nemotorná, jinak by  to prostě nemohly být ony. Asi v polovině klády mi jedna noha sklouzla a já se s křikem zřítila rovnou do vody.  Pokusila jsem se co nejrychleji se postavit a nabrat dech, když v tom jsem si uvědomila, že v rukou držím jenom jednu botu. Okamžitě jsem se rozhlédla a pak jsem uviděla tu druhou do páru. Proud jí unášel dál asi tak dva metry ode mě. Najednou se zastavila o jeden kámen, který jí stál v cestě. Skočila jsem po ní placáka do vody a natáhla se, abych jí chytila, ale bota, jako by se mi vysmívala, se přesně v tu chvíli uvolnila a vesele si odplouvala dál. A já jsem na ni jen hloupě zírala jako péro z gauče. Pak jsem se nasupeně vyškrábala zuby nehty na břeh. Z županu mi crčela voda a vlasy se mi lepily k obličeji. Nohy jsem měla okamžitě špinavé od hlíny a jehličí, které se mi na ně nalepilo.  Obula jsem si mou jednu zbývající bačkoru a marně jsem se pokusila vyždímat si vodu z vlasů a oblečení. Nakonec jsem vzdala jakékoli pokusy o upravení se a naštvaně jsem se podívala na potok, jako kdyby se na mě dopustil nějaké obrovské křivdy.

Pak už mi nezbylo nic jiného, než jít dál směrem, který mi ukazovala jediná šipka, která na tomhle břehu pokračovala.

Tohle si odskáče! To si vypije! Nadávala jsem na Emmetta v duchu i nahlas, ale nijak mě to neuklidnilo. Při chůzi mi v botě nepříjemně čvachtalo, jako bych v ní měla celý rybník. Uraženě jsem dupala do země. Asi po dvaceti metrech jsem narazila na klacek zaražený přesně do poloviny cesty a na něm byl napíchnutý další vzkaz. Prudce jsem ho z klacku strhla a ten spadl na zem. Na papírku stálo:

Jestli čteš tento dopis, tak jsi nejspíš přežila potok. To je dobrá zpráva!

Potichu jsem zavrčela tak, že by to zahanbilo i rozzuřeného medvěda.

Myslím, že už máš to nejhorší za sebou. Teď jen potřebuješ jednu věc, která ti pomůže najít správnou cestu. Musíš si jí ale najít sama! Já ti řeknu jen to, že není daleko, je malá a budeš mít štěstí, když ti jí neseberou veverky. Hodně štěstí!

Budu mít štěstí, když mi jí neseberou veverky? Co to proboha zase mele? To mám hledat nějaký oříšek nebo co? Bezradně jsem se rozhlédla kolem a přemýšlela.

Co mají rády veverky… co by asi tak mohly vzít...veverky... A pak mě to trklo. Mám to! Nejde o to, co by měly vzít, ale odkud by to měly vzít! Podívala jsem se vzhůru na koruny stromů a pečlivě je  jednu po druhé prozkoumávala. A pak jsem to uviděla. Byl to malý bílo-zelený obdélník připevněný na nejnižší větvi jednoho jehličnatého stromu. No jo, jenže ona to je sice nejnižší větev, ale stejně je pořádně vysoko. Na tu nedosáhnu.  Přešla jsem pod ní a pokusila jsem se vyskočit tak, abych shodila ten předmět. Ale ani jsem se ho nedotkla, bylo to moc vysoko. Už poněkolikáté jsem se rozhlédla. A pak jsem uviděla nedaleko stojící obrovský kámen. To by šlo, napadlo mě, když si k tomu vezmu tuhle velkou spadlou větev, mohla bych na to dosáhnout. Vydrápala jsem se tedy na ten kámen, natáhla se na špičky, větví v jedné ruce jsem se pokusila shodit tu věc a druhou rukou jsem udržovala rovnováhu. Větev byla pěkně těžká, ale to nebyl takový problém. Horší bylo, že předmět byl zatížený kamenem. I když jsem na něj s větví dosáhla, nedokázala jsem ho shodit. Pokoušela jsem se na ten kámen házet jiné kameny, které se povalovaly kolem, ale nikdy jsem se netrefila. Nakonec jsem se zase vrátila k větvi, díky které jsem tu věc po dlouhém snažení nakonec shodila. Přešla jsem k tomu předmětu pod strom. Vzala jsem ho do ruky a šťastně zavýskla, protože to byla mapa! Teď už to bude snadné! Stačí se jen zorientovat! Otevřela jsem ji. Přede mnou se objevil plánek zdejších lesů a několika málo turistických tras. Na mapě byla zvýrazněna dvě místa: červeným kolečkem místo, kde se jsem se ráno probudila, a červeným křížkem místo, kde jsem byla teď. Podívala jsem se, kudy jsem šla a náhle jsem dostala vztek. On mě nechal jít pět kilometrů? To si snad dělá srandu. V tu chvíli se také ozvaly moje unavené bolavé nohy, které jsem do teď nevnímala. Vztek ale okamžitě vystřídala radost, když jsem zjistila, že jsem jen asi padesát metrů od jedné z turistických cest! Vytáhla jsem kompas a snažila se zorientovat.  Když se mi to povedlo, rozběhla jsem směrem ke značené stezce.

Za chvíli jsem ji našla. Zastavila jsem se a snažila se nabrat dech. Už mi zbývá jen posledních pár metrů a dostanu se na silnici. Když jsem se dostatečně vydýchala, pokračovala jsem dál. Silnice byla pár minut cesty ode mě. Jakmile jsem se na ni dostala, zůstala jsem stát na místě a nevěřícně zírala před sebe. Nevěřila jsem vlastním očím. Na druhém konci  silnice byl zaparkovaný můj náklaďáček! Záchrana! Rozběhla jsem se k němu. Když už jsem chtěla otevřít dveře od auta, uvědomila jsem si, že nemám klíčky. A pak jsem si všimla papírku, který ležel na střeše auta. Stálo na něm:

Ouha, Bello, chybí ti klíčky, co? Jsou tady, v tomhle lese v okruhu padesáti metrů. Stačí už je jenom najít. Poradím ti: hlídají je šestinozí strážci, tak si na ně dávej pozor! Hledej, šmudlo!

Proboha živého, zase ty jeho hádanky. Jestliže moje klíče hlídají „šestinozí strážci“, tak je odmítám hledat. Mezi nějakými brouky se vážně hrabat nehodlám. Založila jsem si ruce na prsou a trucovitě se sesula na zem, zády opřená o auto jako nějaké malé dítě. Uraženě jsem seděla a koukala před sebe, ale po chvíli jsem svěsila ramena. Tohle nemělo cenu. Když neudělám to, co po mně Emmett chce, tak tu klidně můžu sedět a trčet třeba týden. Pokud mě ovšem někdo nenajde, o čemž silně pochybuji, protože Emmett schválně vybral území, kam nikdo nechodí. V blízkém okolí byli totiž před nedávnem viděni ti „obrovští medvědi“, za které obyvatelé Forks považovali Sama a jeho smečku.

Otráveně jsem vstala a dala se do hledání. Prohledala jsem každý kousíček lesa v okruhu padesáti metrů, podívala se pod každý kámen, ke každému pařezu, zkrátka všude, kde by mohl být nějaký hmyz. Když už jsem to chtěla vzdát, narazila jsem na obrovskou hromadu jehličí a hlíny, která se hemžila pohybem – mraveniště. Do vrcholu byl zapíchnutí bílý papírek, na kterém bylo nakreslené jednoduché auto a šipka ukazující přímo doprostřed mraveniště.

Ne. To ne. Mravence ne. To přece nemůže myslet vážně! Chvíli jsem jen tak stála, zhypnotizovaná hemživým pohybe mravenců. Pak jsem si povzdychla a sebrala nejbližší klacek. Chvíli jsem jen tak pocukávala klacíkem nad mraveništěm. Mravenci se pod ním trhavě pobíhali sem a tam. Nechtělo se mi to udělat, zaprvé proto, že mravence nesnáším, a zadruhé proto, že byli přece jenom chránění. Pak jsem sebrala odvahu a zapíchla klacek do té hromady jehličí. Mravenci okamžitě začali splašeně přebíhat ze strany na stranu. Druhý vryp už si samozřejmě nechtěli nechat líbit a začali se klacku chytat a lézt směrem vzhůru. Pokoušela jsem se je setřást, ale ty mrchy mrňavý se držely pevně.  Na potřetí už jsem uviděla stříbrný kroužek od klíčků. Mravenci ale mezi tím útočili i zespoda a vlezli mi do bot, no, teda spíš do boty – přesněji řečeno do bačkory. Rychle jsem navlékla kroužek klíčů na klacek a vytáhla je ven. Setřásla jsem z nich poslední zbytky mravenců a rozběhla jsem se k silnici. Tam jsem se posadila na zem a sundala si botu, ve které se to mravenci jenom hemžilo. Obě nohy mě pěkně štípaly, jak mravenci kousali, kde se dalo. Vyklepala jsem si je z boty i z kalhot a odemkla své auto. Nasedla jsem do něj a prudce za sebou zabouchla dveře.

Potom jsem se zklidnila a nasála starou, dobře známou vůni mého náklaďáčku. Konečně, pomyslela jsem si, konečně jsem z toho venku. Pak jsem se letmo koukla na hodinky. Bylo dvanáct hodin a deset minut. Reneé má přijet za dvě hodiny. Mám štěstí, ještě to stihnu.  A pak jsem si vzpomněla ještě na jednu věc, kterou už stoprocentně nestihnu: před dvěma a půl hodinami jsem se měla sejít s Edwardem u něj doma, protože jsme chtěli jet do Port Angeles. To je vážně paráda. Otočila jsem klíčky v zapalování, mrkla do mapy a rozjela se směrem k domu Cullenových. Na cestu jsem si pustila rádio. Nálada mi okamžitě klesla k bodu mrazu, pokud to bylo ještě vůbec možné, protože hlasatel v rádiu právě hlásal:

„A máme tu první duben a to je, pokud se nemýlím, Apríl! Takže si dávejte pěkný pozor, aby Vás někdo nenapálil. A pokud sami chystáte nějaký žertík na své nejbližší, tak Vám přeji hodně štěstí, aby se Vám vydařil. A teď už tu máme naší zprávařku, která...“

Pane Bože. Dneska je Apríl! Jak jsem na to jen mohla zapomenout! To, že mě Emmett nechal uprostřed lesa samotnou na Apríla, bylo ještě horší, než kdyby si ze mě jen tak vystřelil, protože jelikož to udělal právě dneska, tak je v právu. A to, že jsem se nechala takhle hloupě napálit, mi na náladě nepřidalo. Nasupeně jsem sešlápla na plyn a už jsem se nemohla dočkat, až budu zase mezi lidmi.

EMMETT

Než se Edward vrátil, šel jsem zařídit ještě pár nepodstatných detailů. Ty byly ale za pár okamžiků hotové, a tak jsem se vrátil před dům, kde jsem na Edwarda čekal. Edward se přiřítil asi po třiceti minutách.

„Doma není,“ vysypal ze sebe okamžitě. „Ani u nikoho ze svých známých, ve škole, u Charlieho v práci, v nemocnici, nikde po lesích, zkrátka nikde. Naštěstí není ani v LaPush. Proboha Emmette, kam jsi ji poslal?“ zeptal se zkroušeně.

„Já jí nikam neposlal,“ vymluvil jsem se bez jediné lži.

Edward se s povzdychem posadil vedle mě a na okamžik vypadal jak unavený starý muž. Položil si hlavu do dlaní. Takovéhle chování jsem nečekal. Myslel jsem, že se bude spíš vztekat. Když jsem se na něj takhle díval, připadal jsem si provinile. Úplně zbytečně provinile, protože to je stejně jenom vtip.

Ale ten vztek a křik přišel. Po několika tichých minutách se mě začal vyptávat, co jsem Belle vlastně provedl. Já jsem samozřejmě odpovídal tak nekonkrétně, až mu to začalo lézt na nervy. V tomhle jsem se už dokázal orientovat, protože ten, kdo je vzteklý, málo přemýšlí nad ostatními věcmi a souvislostmi.

„Emmette, ptám se tě naposledy. Kde je Bella?“

„Já nevím,“ řekl jsem ledabyle. Edwardova zlost mě začínala bavit. „Počkej, možná, že si vzpomínám... ne nevzpomínám.“ Edward zavrčel a v očích mu žhnulo. A pak jsem ji uviděl.

„No tak, Edwarde, nevztekej se,“ řekl jsem pohoršeně. „Vždyť je támhle!“ Při těch slovech jsem ukázal na příjezdovou cestu. Bella právě přijela a teď vystupovala z náklaďáčku. Rázným krokem kráčela k nám, a kdyby mohla, metala by blesky. Byla celá mokrá, župan i pyžamo měla špinavé, v rozcuchaných vlasech jí uvízlo několik větviček a lístků, nohy měla odřené a chyběla jí jedna bota.

„Ty!“ zavrčela výhružně Bella a ukazovala napřaženou rukou na mě.

„Ty!“ zopakovala to ještě jednou. Vypadala skoro až šíleně. Při tomhle pohledu jsem se rozchechtal jako blázen.

„Bello!“ vykřikl překvapeně Edward. Emoce v jeho obličeji se střídaly  jako barvy na semaforu. Nejprve byl očividně zmatený, ale taky šťastný, že vidí Bellu živou a zdravou. Potom, když si uvědomil, že jsem osvobodil do teď poutané myšlenky, mu v očích svitlo pochopení, pak znovu překvapení a nakonec se tam usídlil zase vztek. Tenhle vztek měl ale úplně jiný charakter než ten, když na mě křičel. Bella už mezi tím stačila přejít až k nám. Edward k ní přistoupil, ale ona si ho vůbec nevšímala.

„Voda! Keře! Mravenci!“ zuřila Bella a já se smál ještě víc.

„To-se-povedlo!“ soukal jsem ze sebe a přímo jsem se dusil smíchem.

„Jo, to se vážně povedlo!“ řekla Bella ironicky. Pak se otočila k Edwardovi, který se díval střídavě na mě a na Bellu se směsicí obav a vzteku ve tváři.

„Nechal mě v lese, dal mi kompas a nechal mě jít půl kilometru bez bot. Pak jsem musela projít pralesem keřů a kopřiv, přejít přes potok, do kterého jsem mimochodem spadla, lovit mapu ze stromu a pohrabat se v mraveništi, abych z něj vyndala klíčky od auta!“

Válel jsem se smíchy po zemi a popadal se za břicho. Tohle jsem vážně nečekal! Myslel jsem, že Bella bude mít maximálně pár šrámů a odřenin, ale že spadne do potoka, o tom se mi ani nezdálo!

Pak se Bella zase otočila ke mně. „Těch mravenců mám plné auto! A jenom aby ti bylo jasné, půjdeš si je tam honit sám. Já už mám těch tvých ‚šestinohých strážných’ tak akorát!“

Edward byl vzteky neschopen slova. Provrtával mě tak zlým pohledem, že bych se ho asi za jiných okolností i bál.

„Edwarde, nemůžeš ho, prosím tě, za mě zabít?“ zeptala se Bella Edwarda.

„Zrovna o tom přemýšlím,“ řekl Edward s předstíranou lhostejností, „a myslím, že to není zrovna špatný nápad.“

„Já jsem rozhodně pro!“ ozval se známý hlas za našimi zády. Všichni jsme se otočili. Dlouhým krokem k nám rázovala Alice a na první pohled bylo znát, že zuří.

„Emmette!“ zakřičela až hystericky a všichni jsme sebou trhli. Bella si zacpala uši. Se mnou začal lomcovat další záchvat neovladatelného smíchu.

I Edward se lehce pousmál, když zjistil, co jsem provedl Alici, ale pak zase nasadil kamennou masku.

„Co si o sobě vůbec myslíš!“

„Ahoj Alice,“ řekl jsem bezstarostně. Alici jiskřily oči zlostí.

„Bello, jsi v pohodě?“ zeptala se ustaraně Belly.

„Jo jsem,“ odpověděla Bella trochu zmateně. „Alice, co se děje?“ zeptala se.

„Tenhle náš miláček,“ Alice při těchto ironických slovech ukázala na mě, „mě zamknul v autě a nechal mě tam trčet čtyři hodiny! A to jenom proto, abych neřekla Edwardovi, že tě nechal v lese.“ Alice a Bella dvě se na mě zamračily.

„A jak ses dostala ven?“ zeptal jsem se, když jsem nabral dech.

„Okénkem.“

„Ty ses vysoukala ven okénkem?“ zeptal jsem se a při té představě jsem zase vybuchl neudržitelným smíchem.

„Jasper mi pomohl. Hned po tom, co přestěhoval všechen svůj nábytek ze střechy zpátky do svého pokoje!“ Smál jsem se dál. Zajímalo by mě, co na to Jasper asi říkal.

„A kde teď Jazz vlastně je?“ vysoukal jsem ze sebe.

„Šel zaparkovat auto, za chvíli přijde.“

Přesně v tu chvíli se z domu ozval zděšený výkřik.

„To je Rosalie?“ zeptala se Bella.

„Jo,“ odpověděl jsem se smíchem. „Krysí vnitřnosti v šamponu a pavouci v ručnících vždycky zaberou.“ Bella se nad tou představou otřásla odporem.

Za okamžik se k nám přiřítil Jasper s vyklepanou Rose a oba dva ne mě nevraživě zahlíželi.

„No, tak vám přeju povedeného Apríla!“ řekl jsem a stále jsem se při tom culil od ucha k uchu.

Další den ráno jsem si šel zalovit. Měl jsem výbornou náladu, včerejšek se úžasně vyvedl. Jasně, všichni jsou na mě naštvaní, ale to je brzy přejde.

Když jsem později vcházel do garáže, nikdo už v ní nebyl. Přešel jsem ke svému autu a v duchu jsem proklínal Alici, protože zase zaparkovala svoje Porsche špatně. Pootevřel jsem dveře svého Jeepu tak, abych Alici nepoškrábal lak na autě, což by nebyl zrovna nejlepší nápad, vezmeme-li v úvahu včerejšek, a nasoukal se dovnitř. Nastartoval  jsem své auto a s obtížemi vycouval z garáže. Za pár minut už jsem byl na parkovišti před školou. Okamžitě jsem si všiml Edwarda, Belly, Alice a ostatních, jak stojí v hloučku u Edwardova Volva a povídají si. Vydal jsem se k nim.

„Čau lidi,“ pozdravil jsem zvesela.

Oplatili mi pozdrav a vůbec to neznělo uraženě nebo naštvaně.

„Vy už se nezlobíte?“ zeptal jsem se překvapeně.

„Ne,“ odpověděla Alice.

„Přemýšleli jsme o tom a došlo nám, že to všechno k Aprílu zkrátka patří,“ dodala Bella.

V tu chvíli ke mně přišla jakási vysoká štíhlá blondýna. Znal jsem jí jen od vidění, a pokud si dobře vzpomínám, byla o rok mladší než já.

„Ahoj, fešáku,“ zavrněla provokativně a přejela mi rukou po paži. V tu chvíli se začali všichni (hlavně Bella a Alice) hlasitě chichotat.

„Ráda bych se postavila do fronty,“ pokračovala ta holka.

„Do jaké fronty?“ zeptal jsem se překvapeně.

„Přece do fronty holek, které se ozvaly na tvůj inzerát.“

„Inzerát?“

„Mimochodem, to byl hodně originální nápad,“ řekla blondýna a moji sourozenci a Bella se smáli čím dál víc.

„Promiň, ale já vůbec nevím, o čem to tady mluvíš.“ S těmito slovy jsem odstrčil její ruku, která mi teď přejížděla po svalech na břiše. Vypadala zmateně, dokonce ještě zmateněji než já.

„Je tamto auto tvoje, ne?“ zeptala se a ukázala na můj Jeep.            ¨

„To je,“ přiznal jsem.

„No, tak to se hlásím na tvůj inzerát.“

„Vysvětlíš mi konečně, o čem to tady mluvíš?“

Dívka vypadala trochu zaskočeně, ale vzala mě za ruku a přešla těch pár kroků, co ji dělily od mého Jeepu. Šel jsem zvědavě za ní.

„O tomhle přece,“ řekla, když obešla moje auto. Na dveřích spolujezdce bylo rudými písmeny napsáno:

Děvčata, pozor! Chcete se mnou strávit hodiny zamčené v autě s kouřovými skly? Chcete se se mnou probudit do nového života? Jestli máte zájem, hlaste se u mě!

Zn. Mám rád pěkné holky.

Zůstal jsem na to vytřeštěně zírat. Kolem celého oznámení, byla vymalována červená a růžová srdíčka.

Moje rodina s Bellou se mohla smíchy potrhat. Bella se málem neudržela na nohou a musela se opírat o Edwarda, Edward nastavoval pěst Jasperovi, který mu do ní se smíchem praštil, Alice se smála z všech nejhlasitěji a plácala se dlaněmi do stehen a Rose si přidržovala dlaň u pusy a dívala se na mě se zadostiučiněním, jaké jsem v jejím obličeji ještě neviděl.

„Apríl, Emmette!“ zvolali všichni na ráz a rozesmáli se ještě víc.

Tak to je vše. Doufám, že se vám to alespoň trošku líbilo. :D

Vaše Lucienne

Autor: Lucienne (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Ten zrádný 1. Duben! - II. část: