Hodně věcí slovy nevyjádříme - absolutní hloupost, bezbřehé zbožňování a kyselá žárlivost ve všech možných podobách. Bolí to více, než kdy před tím, ale mohou naši uvěznění milenci dělat? Jen tiše doufat, že i tu největší bolest jednou čas vyléčí... Příjemné počtení vám přejí ElizG a Kaisa. Jedná se o soutěžní povídku v soutěži Zamilovaný červen.
18.06.2014 (21:00) • Kaisa, ElizG • FanFiction jednodílné • komentováno 3× • zobrazeno 1298×
Špatné ženě své srdce daroval,
dlouho se odmítnutím skličoval.
Jedna rána, jedna líce, jedna válka,
od lásky dělí nás jen malá dálka…
Něžný úsměv na tváři toho mladého pubertálního výrostku působil příšerně nepatřičně v porovnání s jejím naprosto zapšklým šklebem a neustálým ošíváním. Nedá se upřímně říci, jak to mezi nimi momentálně doopravdy bylo – vzduch jiskřil čímsi nepojmenovaným, jejich myšlenky se točily jen okolo toho druhého, ale v obou případech se jejich představy nesmírně lišily od skutečnosti. Líčení není nikdy objektivní, máte touhu upřednostňovat alespoň jednoho z nich, protože každý má svým pragmatickým způsobem tu pravdu, kterou v tom chcete hledat – Leah se cítila odporně, neuměla si představit, že by s tím hloupým opožděncem měla strávit jediný den svojí existence – a Embry zase žil v domnění, že další odloučení od smyslu jeho bytí nesnese. A že nevíte, co se tady stalo? Vlkodlak se nám otiskl do vlčice.
Vesmír má svým způsobem zvrácený smysl pro humor, pomyslel si mrzutě Seth, když se pomaličku loudal směrem k dalšímu skvělému sněmu smečky, kde se probere to, co stejně nikoho nezajímá. Chtěl se svojí sestry zbavit, co si budeme nalhávat, ale teď si nedokázal představit, že ji opustí, že ji nesevře v náruči a nepolíbí do těch hedvábných vlasů, že nebude moci obdivovat křivky jejího ladného těla a přenechá ji jemu. Zvedla se v něm vlna neředěného odporu, když si jenom představil jeho pracky na jejím těle, jejich děti pobíhající po rezervaci a štěstí, jehož nebyl původcem. Ale ona získala, co si přála – nesmrtelnou lásku, tak co jí v tom bránit…
Stačil jeden pohled do její tváře a věděl, že se s tím jeho láska ještě nesmířila, že neustále tápá v bludných hlubinách nevědomí a doufá, že jí kdokoliv dá nějaký podnět ke konečnému rozhodnutí. Smečka měla poměrně jasno a nechápala, proč ta naivní slepička tolik opovrhuje tím, kdo ji strašlivě miluje, ale na druhou stranu jim přišlo divné, že se neotiskla ona. On tenhle skvělý způsob zavázání si zvířete na obojek totiž i u lidí fungoval oběma směry, tak co se zvrtlo tady?
„Sethe, koukám, že vždy včas, že ano?“ pronesl ironicky na jeho adresu Sam a nadále si nikoho z těch mladších moc nevšímal. Bloudil ještě u Emily, co nechápavě pozorovala neštěstí svojí sestřenky, odmítala představu duševního masochisty a stavěla si vzdušné zámky pro princezny. On sám se nechtěl do té zvláštní paralely moc montovat, zjistil, že Seth je z toho nějak moc na prášky, že mezi ním a Leah se nejspíše něco stalo, ale netroufal si nabídnout pomocnou tlapu či se tím zabývat. Složil svůj slib Embrymu ohledně jeho hlídek a tím pro něj celá tahle fraška hasla.
„Tak fajn, jak jistě všichni dobře víte, Cullenovi nemají v nejbližší době v plánu se odstěhovat. S tím se jednoduše, Jacobe, musíme smířit. Plus, pokud si ještě někdo z vás nestačil všimnout, tak se tu začínají potulovat nějací kočovní paraziti. Víte, v čem spočívá vaše práce, hlídáme ve dne v noci bez ohledu na to, jak si rozumíte, nerozumíte, jasné? Tudíž dneska v noci to připadá na Leah a Embryho, Seth si s Jacobem odpracují už odpoledne. Paul a já jdeme zítra odpoledne a Seth s Jacobem večer, někdo něčemu nerozumí?“ řekl naprosto klidným hlasem alfa smečky a spokojeně pozoroval, jak se výrazy čisté nespokojenosti šíří po tvářích jeho podřízených.
„Proč s Embrym?“ zavrčela nenávistně Leah bez ohledu na to, jakému postavení se těšila či co se událo na posledním lovu, celá její gestikulace vyjadřovala hluboký nesouhlas s tím, co vyřkl a nebála se to dát najevo. Sam musel uznat, že kuráž jí nechybí, ale sám moc dobře vědět, že jemu už kvůli citům nikdy odporovat nebude – jak hluboce se chlapeček mýlil, jak hloupou představu si to vsugeroval. Doufal, že jeden z těch starých známých pohledů ji odkáže do patřičných mezí, ale ten jen rozdrásal hluboké rány, co stihl zasít.
„Nekoukej se na mě tak, sakra, to, že ty odhodíš úplně všechno kvůli někomu, kdo se jen tak objevil z ničeho nic a nebereš ohledy na ostatní, neznamená, že to udělám já. Tohle si zkoušej na ni, já nejsem čivava, abych tě poslouchala na slovo, Same, laskavě si to uvědom,“ zasyčela a přešla několika dlouhými kroky do vzdálenosti sotva několika centimetrů od jeho těla. Hřál, jak si stihla všimnout, ale její vlastní hněv ji rozpaloval na mnohem vyšší teplotu, než si ten ubožák mohl představit. On sám měl jisté tušení, že tentokráte se trochu přestřelil, ale zkuste si před celou smečkou ustoupit jednomu kuřeti, co se ještě nevylíhlo. Proto se postavil do útočné pozice stejně jako ona a pevně ji sevřel mohutnými dlaněmi na pažích – jak překvapeně musel zkonstatovat, tak se žádná husí kůže nekonala. Tentokrát už ne.
„Já jsem alfa! Toleruji tvoje chyby, nechávám tě ve smečce i přes to, že by tě polovina z nich nejraději vyhodila. Jsi ubohá Leah, jsi troska,“ vpálil jí přímo do tváře a až mnohem později mu došlo, co tímhle všechno způsobil. Hodně holek sebou nechá házet tam a zpět, jenom aby se jejich vysněný princ vrátil, ale mám takové tušení, že tahle k nim určitě nepatřila, její výraz mluvil za všechno i v momentu, kdy se její ruka samovolně zvedla a plnou silou trénovaného běžce narazila do jeho tváře s hlasitým plesknutím. On, nevnímaje jakoukoliv bolest, jen paralyzovaně zíral a odmítal zareagovat. Ženy se nemlátí, řekl kdosi před dávnými časy moudře, ale jak si to pak odůvodnil u své družky, nevím.
Leah se každopádně jen otočila na podpatku a bez jakéhokoliv začervenání shodila i to málo oblečení, co nosila na sobě. Ozval se dvojí nespokojený zvuk – Seth a Embry evidentně měli něco proti tomu, aby se tu obnažovala naprosto před celou smečkou, ale také oba dva dělali, jak kdyby to nikdo předtím neviděl. Nutno uznat, že její pěkné křivky se staly předmětem několika zbloudilých tuh, ale nikdy z toho nic nebylo, tak se to nemusí rozpitvávat. A během několika okamžiků se místo lidské bytosti zjevila sněhově bílá vlčice a s plnou parádou se rozutekla pryč.
„Sorry, kámo, ale tohle jsi podělal,“ použil typickou americkou frázi z těch všech komedií Seth, obšťastnil pohledem na jeho pískovou srst všechny přítomné a rychlostí blesku zmizel za jeho vyvolenou. Embry se na moment nechal unést – věnoval Samovi takový pohled, co by si za rámeček rozhodně nedal, ale nakonec toho přeci jenom litoval. Až teď si uvědomil jeden prostý a jednoduchý fakt – co když jednoduše ta kráska nemá zájem? Dokázal by se s tím smířit, když ví, že celý život bude dýchat jenom pro ni?
Seth mezitím pelášil podle pachové stopy za naštvaným predátorem… a to je možná i dost slabé přirovnání. Slyšel její rozzuřenou mysl a neubránil se salvě vzpomínek na ten osudný den, co pokazil veškerou budoucnost – dělala to zas a znovu – utíkala. Protože se neuměla s tou hloupou nadějí vyrovnat.
Smečka vyla. Hlasy se mísily v jeden a připojovaly se další a další, což Embryho znervózňovalo. Všechny ty nové věci, vůbec ten pocit, že je vlk. Skutečný vlk a všechny ty legendy jsou pravdivé… Děsilo ho to, ale nemohl utéct. Ani nevěděl, jak z toho pekla ven.
„Konečně!“ ozval se nový hlas, mladý a podivně známý. „Už jsme mysleli, že jsi nějaká vada, Embry.“
Neznělo to posměšně. Spíše přátelsky, uvolněně… Oslovený si uvědomil, že ten hlas pochází od menšího vlka s pískovou barvou srsti. Vesele k němu mířil, ale uprostřed pohybu ztuhl, když se společnou myslí všech vlků ozvalo podrážděné zavrčení.
„Sethe!“
Embry ji neviděl, ale podle obrazů z myslí ostatních se dozvěděl, že je to Leah. Tohle ho trochu znervóznilo – legendy se zmiňovaly o vlcích, ne vlčicích a sdílet své myšlenky s holkou…
„Taky mě nijak netěší číst si vaše klučičí myšlenky,“ ozvalo se hned vzápětí.
Malá šedavá vlčice přišla blíže, přímo do středu kruhu. Tehdy ji Embry poprvé spatřil jako vlk. A ten jediný okamžik vše změnil.
Poznali to všichni, propojené myšlenky jim na minutu dovolily zažít, jak chutná otisk. Jaké to je, když člověk zjistí, že byl po celou tu dobu neuvěřitelně slepý, že skutečně se vyskytuje osoba, se kterou by mohl prožít celý svůj život, ta jediná… Vesmír v tu chvíli dostal nový střed, nový důvod pro svou existenci.
Cítili to všichni. I Leah naprosto zmatená a vyděšená. Nemohlo se to stát, nemohlo, nesmělo, její mysl se bouřila, myšlenky vybuchovaly jako sopky, ale ani tak nedokázaly přehlušit ten pocit otisku, který neustále rezonoval v její hlavě.
Utekla. Malá vlčice se otočila a běžela, co nejrychleji dokázala. Stejně jim neutekla. Stále tu byly bolestné výjevy, pohledy na ni samotnou zastřené podivnou dokonalostí a pocity, které tam v životě neměly být.
Netušila, kde je, když se přeměnila. Lidské oči nedokázaly rozpoznat, v které části lesa se nachází. Schoulila se do klubíčka, nahá v lese, na jehličí, nevinná jako malé dítě a stejně tak zmatená.
„Počkej, princezno,“ poslal jí v hlavě podivně uklidňující myšlenku a donutil ji tím zpomalit alespoň natolik, aby ji mohl dohnat – ono hnát se za něčím připomínajícím raketu při startu se mu moc nepozdávalo. Žilami mu proudil adrenalin z následujících momentů, barvitě si svoje vyznání představoval a konečně ze svého zkresleného pohledu mladíka dokázal odlišit i šedé odstíny mezi tou bílou a všudypřítomnou černou. Něžně jí čumákem dloubl do boku, načež zastavil a během několika okamžiků se vrátil do té lidštější podoby svého bytí. Leah ho následovala.
„Já se moc omlouvám, nemám tušení, co to do mě vjelo,“ zašeptala slabě, když se konečně odhodlala zvednout k němu své rozzářené oči. Ten okamžik, kdy se jejich zraky setkaly, v Sethovi vypukla válka na život a na smrt, ten jediný pohled stačil, aby pochyboval o všech svých jistotách a konečně si přiznal, že ji neodvolatelně a naprosto šíleně zbožňuje. Všimla si té drobné změny jeho nálady, divokost v jeho zorničkách překryla neuvěřitelná emoce, kterou raději ani nechtěla pojmenovat, ačkoliv ona se zvládla představit sama v ten moment, kdy ji pevně sevřel v ocelové náruči. Jakýmsi zvráceným způsobem v ní vzbudil chtíč po něčem dalším, nespokojila se s málem, potřebovala ho naprosto celého. A nikdy tomu nemělo být jinak.
Ve smečce zavládl chaos. Hlasy křičely jeden přes druhý, Embry uprostřed toho všeho bez toho, aby jen měl ponětí o tom, co se právě stalo. Co způsobil.
Vše utichlo až v momentě, kdy Sam všechny okřikl. Po jednom varovném kousnutí se konečně rozhostilo ticho. Alfa se otočil k Sethovi a kývl. Mladý vlk se otočil a utekl pryč, následoval pach své sestry, musel ji najít, utišit, uklidnit.
Sám to moc nechápal. Jak se do ní mohl Embry otisknout? Jak? A za co? Co komu on sám, Seth, udělal? Leah byla jeho, nejen jako sestra, zvykl si na ni a podivným způsobem ji ve své hlavě považoval za svoji. A teď mu ji někdo chtěl sebrat, přivlastnit…
Myšlenky jeho sestry náhle zmizely. Seth přidal do běhu, nemohla být daleko a skutečně ji po chvíli nalezl na palouku, choulící se u kmenu jednoho ze vzrostlých stromů. Poslal poslední myšlenku Samovi, a pak se také přeměnil.
„Leah?“ oslovil ji opatrně. Otočila k němu hlavu. Velké, do tmy zářící oči ho pozorovaly. Pomalu k ní došel a přisedl si vedle, aby si ji mohl stáhnout do náruče.
Nemluvili. Jen ji svíral u sebe a přemýšlel. Namlouval si, že to není pravda, ale kolikrát marně doufal, že je něco sen jen proto, aby byl vzápětí tvrdě probuzen krutou realitou?
„Leah, já tě miluji. Netuším, proč tomu tak je, co mě k tomu vede, vím, že se to nemá dít, ale neumím si představit, že by to mělo být jinak. Sílí to každým okamžikem, jsem kousek od toho, abych do toho spadl a nedokázal se zvednout, sestřičko moje,“ zamumlal jí do vlasů, když se mu s pláčem sesunula na rameno. V tomhle už se potřeba nenacházela, místo zbylo jen na bezbřehou zoufalost, co z nich všech prýštila, bolest a strach, co topí lidstvo, a když se setkaly jejich rty, tak se jednoduše oba dva utopili.
Mohlo uběhnout několik sekund, minut, hodin nebo i dní, ale ani jeden z nich by to nezaznamenal, soustředili se jenom jeden na druhého a nikdo na tomhle odporném a prolhaném světě nebyl blíž, jejich těla se něžně ochutnávala, slabě dotýkala a budila všechna nervová zakončení z letargie, krev se valila ve zběsilých proudech tepnami a šířila to šílenství celým tělem, mozek se snažil odporovat, ale srdce bilo tak zběsile, že jeho naříkání přerušilo. Prsty se zatínaly do pletenců svalů, hrudě zběsile narážely do sebe, dech se srážel ve staticky nabitých obláčcích.
Leah tehdy dospávala po noční hlídce natažená přes celou svou postel. Seth s ní musel poněkud hrubě zatřást, aby se probudila. Zmateně otevřela oči a rukou se ho pokusila praštit, ale on zvládl rychle uhnout. Na tohle si už zvykl.
„Proč mě budíš?“ zavrčela a protáhla své ztuhlé tělo, přičemž ze svého mladšího bratra nespustila zrak.
Ten nervózně polkl a sklonil pohled k podlaze. Kdyby nemusel, nebyl by tu, nedíval by se na svou polonahou sestru – a aktuálně i dost naštvanou.
„Sam všechny volá,“ zašeptal téměř neslyšně, ale jejím citlivým uším to neuniklo. Odfrkla si.
„Sam ať jde někam,“ zavrčela a už se chystala, že se navrátí k sladkému spánku, když ji Seth chytl za ruku. Ke svému vlastnímu překvapení neucukla.
„Embry se proměnil,“ řekl, a pak povolil stisk. Chápavě pokývla hlavou a vstala. Natáhla ruku ke svému bratrovi, aby jí pomohl vstát. A aby si ho pak mohla přitáhnout do náruče a políbit.
Nebyla to jen pouhá omluva. Bylo v tom cosi víc, uvolnění a zahnání té zuřivosti, kterou by nový člen smečky rozhodně neměl pocítit. Ne, místo toho mu dva sourozenci naprosto bez obalu předloží to, co věděli i všichni ostatní. Možná ho to vyděsí natolik, že mu nebude ani připadat strašidelné to, že je vlastně vlkodlak a běhá po čtyřech celý chlupatý.
Svlékl z ní noční košili, naprosto volnou a téměř zbytečnou. Dívka se do polibku pousmála. Zrovna tohle oblečení si rozhodně nechtěla roztrhat přeměnou. Odtáhla se od svého bratra, počkala, až se svleče taky – a na rozdíl od ní si oblečení přiváže k noze. Mezitím otevřela okno a beze studu vyskočila ven, aby se proměnila do své vlčí podoby.
„Musíme jít, lásko moje,“ nespokojeně si odfrkl Seth, zatímco se oslovená snažila najít něco, čím by zakryla své nahé tělo – její bratr ji ani tolik netankoval, spíše ten návrat zpátky k těm, co by měla bezmezně milovat a poslouchat. Bohužel její oddanost patřila už dávno někomu jinému. Ladně se protáhla a uvolnila tak zatuhlé partie, několikrát prudce zamrkala jako při probuzení a prsty si zajela do toho, co jí zbylo z bohaté dlouhé hřívy vlasů, dnes začala i litovat toho, že se jednoduše musela ostříhat, ale když si vzpomněla na cavyky, co okolo toho dělal Jacob, tak se jenom mírně pousmála a popohnala svého milovaného bratříčka k nějakému pohybu.
„Nemusíš se oblékat, stejně jsi nejkrásnější takhle,“ zasmál se hlubokým tónem, když se znovu transformovala do vlčí podoby a vysloužil si jenom jedno skeptické popostrčení. Poté se už dva vlci opět předháněli na cestě mezi své – bratr a sestra. Jak to mělo vždycky být.
Embry se užíral celý zbytek dne nestravitelnou představou, že ji nikdy nesevře v náruči a nepolíbí ji tím romantickým způsobem, jak to dělají lidé v seriálech. Kudy chodil, tudy sypal pochmurnou náladu a kazil všechno okolo, ale jednoduše si nemohl pomoci. Proč se zrovna musel otisknout do té, která o to stála nejméně? Uvědomoval si patetičnost svého jednání, ale pokuste se tomu zabránit, když se vám celá představa hroutí a i ten poslední ptáček naděje usedá na květinu, aby si zazpíval své requiem… Večer se ale blížil nezadržitelnou rychlostí, nemohl mu uniknout, ačkoliv se o to pokoušel. A osudná hodina nastala až příliš brzy.
Hlavou se mu honilo to, co mu kdysi řekl Seth – v ten den, kdy pochopil, proč je na tomhle světě přítomen a na co čekal, kdy konečně uviděl Leah nezakaleným zrakem lidství, kdy se ten proradný orgán mezi plícemi připojil k jedné jediné osobě, co ho odmítala se vší parádou. Měl dát ruce pryč, ale mohl? Představte si, vážení, tu šílenou situaci, kdy bez toho člověka pomalu umíráte jako mučedník před katem, nezbývá vám vůbec nic a ten důvod, proč vás týrá, je tak uboze lidský, že by jeden plakal. A on by i nechal slzy téct po své tváři, kdyby nevěděl, že musí být silný a dokázat jí, že on jediný se o ni dokáže postarat.
Sourozenci nebyli sami, kteří se na palouk vydali. O něco později, kdy se smečka zklidnila, byly rozestaveny hlídky a někteří se vrátili do svých postelí, se tím směrem vydal i Sam a Embry.
Dvojice tlap klusajících lesem až k cíli jejich cesty, ke dvěma sourozencům zmateným z nedávných událostí, podivně zrazených a smutných. Vlci se přeměnili – Sam Embrymu předvedl jak a ve výsledku to nebylo až tak těžké, jen ho znervózňovala jeho vlastní nahota a chlad rozlézající se po těle. A do toho se přidával ten podivný, neznámý a sladký pocit otisku, všechny myšlenky mířily k dívce ukryté v bratrově náručí, stále bez potuchy o tom, co se stalo.
„Sethe?“ oslovil chlapce Sam.
„Usnula,“ odpověděl a otočil se k příchozím. „Měl bych ji dostat domů.“
Sam přikývl. „Pomůžu ti.“ Přešel k Sethovi a převzal od něj dívku. Nevzbudila se a po němém souhlase se s ní Sam vydal směrem k La Push.
Seth chvíli bojoval s touhou vydat se za ním, ale nakonec zůstal. Jeho hlídka ještě neskončila a navíc tu byl Embry… Nechápající, stojící uprostřed louky, v duchu podivně rozpolcený pod vedlejšími účinky otisku, přičemž jeho milovaná se mu vzdalovala a on nemohl nic dělat.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se ho mladší chlapec a on přikývl. I když se jednalo o lež, kdo by na jeho místě mohl být v pořádku, kolik věcí se stalo v krátkém čase.
„Nechoď za ní,“ pokračoval Seth. „Nemluv na ni. Pokud bude chtít, přijde sama. Pokud ne, tak ne.“
Na to odběhl a za stromy se přeměnil, nechal Embryho opuštěného v temném lese. Řekl mu většinu toho, co potřeboval vědět. Jen ne to, jak to má sám vydržet.
Setkali se nedaleko jejího domu a nepromluvili za tu dobu ani slovo, přeměna proběhla jen za jejího neustálého peskování, že mu to doopravdy trvá, a pak zmizela jednoduše v lese i s celou svojí krásou. On ji začal bytostně postrádat tak po prvních pěti sekundách, připadala mu neuvěřitelná – jako droga, co si vezmete jednou a poté v přítomnosti feťáků zatoužíte znovu po jejím omamném účinku. Nedokázal slovy vyjádřit, co vše pro něj znamenala. Sklenice vína v šedé, pohřební kytice v bílé, slunce v černé, lilii v rudé. Naprosto všechno a nemohl ji mít.
„Leah, počkej, prosím,“ vyslal k ní zběsilý vzkaz, za který si začal nadávat snad okamžitě, co ho vypustil v hlavě, protože ačkoliv by jí toho rád řekl spoustu, tak nevěděl kde začít. Dobrá rada zní, že konec není dobrý úvod vyprávění, ale sama jsem ji nedodržela, a tak nemohu polemizovat nad tím, zda se zachoval správně či nikoli, za soudce z lidu mne též neplatí, proto nadále mohu jen vyprávět, jak se to doopravdy událo. Každopádně ale vlčice zastavila a zadívala se jeho směrem, sice bez jakékoliv známky toho, že by ji zajímal do takové míry, aby ho vyslechla, ale i snaha se počítá. Jen nastražila uši, snad aby dodala zhroucené duši trošičku naděje.
On ji už z prvního dojmu potřeboval, nějak chtěl tušit, že možná její srdce není natolik chladné vůči jeho citům, že ji pár slov roztříští na střípky poznání, že pochopí, jak zatraceně moc ji postrádá. Zatočila se mu hlava, síla toho všeho ho převálcovala a nedovolila mu vstát, temnota se ho zmocnila celou svou silou a začernila celé vidění světa, obmotala svými pařáty a odmítla pustit od sebe. Někdo ho přitahoval, jiný odpuzoval, zajímavá paralela…
„Já už to nevydržím, proboha, každý okamžik bez tebe mne pomalu ale jistě ničí, drtí mě ta představa, že patříš někomu jinému, já s tím neumím žít. Jak? Ukázali mi vesmír a sebrali mi hvězdy, udělali ze mě vlka, stal jsem se pohádkovou bytostí, našel svoji princeznu a zase ji ztratil… Já tohle neumím hrát a nechci, nemůžu chodit okolo tebe a dělat, že se vůbec nic nestalo, protože stalo, Leah. Otiskl jsem se a to je celé, nikdy nikoho jiného nebudu milovat, jsi to nejlepší, co mě za život kdy potká. Prosím, zkus to se mnou, nebo mi to alespoň řekni. Řekni mi, že mě nedokážeš akceptovat a já tě nechám jít, ale pak mi prosím nevyčítej, že to tu ukončím. Všechno nebo nic. Protože tohle je peklo,“ spustil na ni bez ohledu na to, zda mu doopravdy věnovala tolik pozornosti, jak se původně tvářila. Bez jakýchkoliv pauz neustále vykládal to svoje, ale tak neuvěřitelně procítěně, že možná i má surová duše by se nad ním na moment slitovala. Ale co vlčice, co ona na bohapusté vyznání?
Občas nás prozření zasáhne v ten nejhorší možný moment, sesypeme se na hromádku a zůstáváme spálení a zničení ležet – prach jsi a v prach se obrátíš. Až teď zjistila, jak veliký závazek si ten chudák uvázal okolo krku, jak pomalu spáchal sebevraždu jenom tím, že jí věnoval to, co vždy žádala. Absolutní jistotu, že ji znovu někdo nezradí, neopustí a nerozdupe na miliony mikročástic. Tu ale u vlkodlaka zajistil jen otisk, tak proč si tak bláhově myslela, že její pokrevní spřízněnost ji spasí před celým světem? Co by dělala, kdyby se její bratr na někoho podíval a spatřil konečně svůj smysl existence? Zemřela by, sama ví, jak zlomená srdce bolí, tak proč stále otálí. Co ji vede k tomu, aby se bránila jediné bytosti, která jí zajistí doopravdy modré z nebe, splnění nejtajnějších přání a jen proto, aby mohla stát po jejím boku. Dával jí prostor, co potřebovala, ale neúnavně žádal to jediné právo, co mu tak nesmyslně odpírala.
„Embry…“ zašeptala tak měkce, že se mu div nepodlomila kolena, ten pohled v jeho očích nemohlo nic nahradit, poznala by ho vždy a všude, jeho vůně ji obstoupila a ona se nechala – už nestavěla bariéry, přijímala to, co jí nabízel. A během chvíle tam už nestála vlčice, ale nahá krásná dívka, co žádala ještě mnohem více. A smečka nesmečka, povinnost nepovinnost, i on volil na některé věci raději svou lidskou podobu, ve které si přišel sice mnohem slabší, ale mohl konečně udělat to, co si celou dobu přál. Obmotal paže okolo toho útlého pasu a zahleděl se na ni bez obalu, ukázal celou svou zranitelnost a jen si užíval ten dotyk, ten pocit, že konečně může. Nevěděl co s rukama – rezolutně zamítl jakékoliv opuštění její pokožky, ale tolik si přál iniciovat ten poslední slib, co ty dva navěky spojí. Jenže možná to ani on být neměl…
Leah se opatrně vytáhla na špičky, jeho dlaně v ní vzbouzely opět ty pověstné motýlky, něco jiného než absolutní odevzdání jako u jejího bratra. Pár vteřin ho jen zkoumala těmi svými hlubokými studánkami, ale poté neodolala a jako plátků květů se dotkla jeho rtů. A tenhle polibek nesl příchuť naděje na šťastný konec.
Pohádky mívají nejpěknější konce,
zvoní svatební nikoli pohřební zvonce,
kdo ale ví, co labuť mezi druhy dělá,
kachnička malá, sladká a nedospělá…
« Předchozí díl
Autor: Kaisa (Shrnutí povídek), ElizG, v rubrice: FanFiction jednodílné
Sdílet
Diskuse pro článek Tanec labutí - 2. část:
Hezký 
Ty verše na začátku a na konci byly skvělý 
Moc se těším na pokračování.
Děkujeme moc, Empress. :-) To vždy potěší.
.jpg)
Klobúk dolu, veľmi pekné
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 15. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!