Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Tajemné kouzlo Vánoc

Jacob Black


Tajemné kouzlo VánocBlíží se čas sněhu, ozdob a toužebných přání, která by se o Vánocích měla všem plnit.
Bella s Edwardem jsou skvělí kamarádi, pomáhají si, baví se, ale nikdy nepřemýšleli nad tím, zda-li je mezi holkou a klukem přátelství možné? Jak se vyklube výlet do Seattlu na koncert jejich oblíbené skupiny? A jakou spojitost s tím má právě kouzlo Vánoc?
O Vánocích se plní nejtajnější přání pečlivě schovaná v našich srdcích, splní se i to Edwarda a Belly?
Přeji příjemné počtení a doufám, že si najdete tu chviličku, abyste napsali krátký názor. Děkuji.
Hanulka :)

Tuto jednorázovku bych chtěla věnovat hned několika lidičkám.

Petronelce za její podporu při psaní, a i když si to nemyslí, je mou múzou. :-*

Verunce, mé zlotřilce, která tady pro mě vždy je, za což jí moc děkuji. :-*

Misppule k jejím dnešním narozeninám, všechno nejlepší, zlatí. :-*

Danulce k jejím zítřejším narozeninkám, tak je pořádně oslav, zlatíčko, přeji jen to nej a nej... :-*

V neposlední řadě také Prckovi, za její neustálou ochotu mě rozveselovat a pomáhat mi, kdykoliv si jen trošičku postěžuji. :-*

Je tady spousta dalších skvělých lidiček, kteří by si věnování zasloužili, a já doufám, že i když jsem je nezmínila, tak vědí, že jsou pro mě skutečně důležití.

Mám vás ráda, strašidýlka moje, a přeji vám, aby se vám také vyplnila ta nejtajnější přání. :-*

 

 


 

 

Tajemné kouzlo Vánoc

 

Seděla jsem v jídelně a pozorovala své okolí. Není to ani rok, co jsem se přestěhovala k tátovi a můj život se obrátil vzhůru nohama. Když si vzpomenu na dobu, kterou jsem strávila v Phoenixu, ten rok tady byl o mnoho lepší. Samozřejmě, že s mou mamkou byl život skvělý, ale v Phoenixu jsem si nikdy nenašla skutečné přátele, kteří by tu se mnou byli vždy, kteří by mě podporovali, smáli se se mnou a byli tu pro mě. Tohle vše, krásná přátelství, jsem získala až tady, v zapadlém městečku na Olympijském poloostrově, kde není dne, kdy by nepršelo. Forks se mi se svým zeleným okolím a mraky nad hlavou stalo až příliš brzy domovem, který budu jen s těžkým srdcem opouštět. Ať už kvůli tátovi, na něhož jsem si během toho roku zvykla, nebo lidem, které jsem tu poznala, ale věděla jsem, že se mi po tomhle místě bude šíleně stýskat.

Nemysli na to, Bello, je to ještě daleko, uklidňovala jsem se v mysli, ale byly to jen plané řeči. Maturita se blížila, s ní přihlášky na vysokou a pak následný odchod do cizího města, cizího prostředí, bez přátel, rodiny, jen já…

Vytrhla jsem se z úvah a podívala se na skupinku, která se blížila k mému stolu. Po rtech se mi automaticky vytvořil úsměv, když jsem je spatřila. Kdo by si kdy myslel, že já, Isabella Swanová, holka, která nikdy přátele k životu nepotřebovala, jich má najednou tolik a neumí si svůj život bez nich představit.

„Ahoj, Bells,“ pozdravila mě s úsměvem Alice a přisedla si vedle mě.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ji a trochu se uskromnila, aby se k nám vešli i ostatní. Edward s Benem a Angelou byli už u nás, ale Mike s Jess teprve stáli frontu na jídlo.

„Mám pro tebe překvapení,“ šeptl mi Edward do ucha, když si sedl vedle mě z druhé strany než jeho sestra.

„Překvapení?“ zeptala jsem se zmateně. Edward jen přikývl, vytáhl něco z kapsy a vložil mi to do ruky. Cítila jsem, že je to papír, ale nechápala jsem, a tak jsem se dala do čtení.

„Tys je sehnal!“ vypískla jsem radostně.

„Co kdo sehnal?“ zeptal se zvědavě Mike, který akorát dorazil ke stolu.

„Edward ty lístky na sobotu,“ vysvětlovala jsem nadšeně, ale všem ostatním úsměv na tváři poklesl. Hold jsme byli s Edwardem pouze my fanoušci skupiny, která měla tuto sobotu v Seattlu koncert. Bylo nesmírně těžké lístky sehnat, všude psali, že už jsou vyprodané.

„Jak se ti to povedlo?“ ptala jsem se Edwarda.

„Na tom nezáleží,“ zasmál se a já se zamračila. „Jen jsem poctivě hledal, až jsem našel, neřeš to. Pojedeme, ne?“

„No jasně!“ souhlasila jsem nadšeně a objala svého kamaráda. Lístky jsem potom raději schovala do tašky, abych je náhodou neztratila. „Pak se domluvíme co a jak?“ zeptala jsem se.

„Jasně, zatím času dost.“

„No moc ne,“ protestovala jsem s plnou pusou, „vždyť to je už pozítří.“

„Teď radši jez, ať se neudusíš,“ poradil mi Edward se smíchem a já tedy přestala tlachat a pustila jsem se do sendviče, po kterém toužil můj prázdný žaludek. Chtěla jsem Edwarda napomenout, že by měl taky něco jíst, on i Alice jsou tak příšerně pohublí a nikdy nic ze svého oběda nesnědí, ale už jsem si na to za ten rok, co tu jsem, zvykla. Ostatně, všechny Cullenovy děti byly stejné, jak jsem si pamatovala Rosalii, Emmetta a Jaspera, nikdy nic nejedí, jsou téměř dokonalí a půvabní. Sice jsou adoptovaní, ale podobu se svými nevlastními rodiči ani mezi sebou si nezapřou.

Když jsem spořádala svůj oběd, chvilku jsme si ještě povídali u stolu, než jsme se zvedli a vydali se na své hodiny. Právě jsem měla hodinu s Edwardem, a tak jsem se rozhodla cestu k učebně biologie a chvíli, než se dostaví profesor, využít k plánování soboty.

„Edwarde, moc děkuju, že jsi sehnal ty lístky. Pořád se mi nechce věřit tomu, že se na ten koncert dostaneme. Budu ti muset ty lístky zaplatit, byly asi drahé, že?“

„Ber to jako dárek ode mě k Vánocům,“ mrkl na mě.

„Ne, to přeci nejde. Zaplatím ti to,“ protestovala jsem.

„No tak, Bello,“ objal mě Edward okolo ramen a já ztuhla. Edward si mé reakce všiml, a tak svou ruku zase stáhl. „Budou Vánoce a já stejně nevěděl, co bych ti měl dát, ber to prosím jako předběžný dárek, ano?“ Tentokrát mi Edward položil ruce na ramena, aby mě zastavil, a podíval se mi zpříma do očí. Kruci, vždy věděl, jak na mě. Pod spalujícím pohledem jeho zlatavých očí jsem nemohla protestovat. Vlastně jsem ani nemohla mluvit, jak jsem z něj byla konsternovaná.

„Hmm,“ přitakala jsem duchem mimo.

„Tak je to správně.“ Edward se pokřiveně usmál, spustil své paže z mých ramen a vykročil znovu k učebně. Zavrtěla jsem hlavou, abych si pročistila mysl, a doběhla Edwarda.

„Jak to uděláme s cestou?“ zeptala jsem se na další věc, která mě zajímala.

„Normálně. Vezmu auto a po koncertu se vrátíme zase domů.“

„V noci?“ vypískla jsem.

„Jasně,“ přitakal Edward.

„Nepřijde mi to jako dobrý nápad.“

„Bello,“ vzdychl si Edward, „jsem dobrý řidič.“

„To ti neupírám, ale nepřijde mi dobrý nápad, abychom jeli v noci téměř tříhodinovou cestu unavení po koncertu. Nerada bych, abychom se někde vybourali.“

„Máš zbytečné obavy,“ vrtěl Edward hlavou, „ale abys byla tedy klidnější, domluvím se s Rose, že přespíme u nich v bytě. Stejně pojedou určitě s Emmettem domů.“

„Nebude to Rosalii vadit?“ zeptala jsem se nesměle.

„Určitě ne,“ ujistil mě Edward a věnoval mi úsměv.

„Dobrá,“ přikývla jsem a taky se usmála. „Už se těším,“ dodala jsem, když jsme se posadili do naší lavice.

„I já, bude to určitě skvělé…“ Víc už jsme si toho nestihli říct, protože do třídy vešel profesor a zahájil hodinu neočekávaným testem. No jasně, vše nemůže být přeci dokonalé.

 

Zbytek dne a pátek mi uběhl neuvěřitelně rychle. Ležela jsem v posteli, bylo už něco po půlnoci a já nemohla usnout nedočkavostí. Zítra, tedy vlastně již dnes mě Edward vyzvedne, pojedeme do Seattlu, projdeme se po vánočně vyzdobeném městě, pak se stavíme u Rosalie v bytě, abychom si tam nechali věci, trošku se upravili a pak vyrazíme na koncert. Neuvěřitelně jsem se těšila. Bude to nezapomenutelný zážitek a zvlášť, pokud něco podobného prožiji s Edwardem.

Byla by hloupost si namlouvat, že se mi Edward nelíbí, protože to rozhodně není pravda. Edward se mi líbil a moc, ale…Ještě hloupější by bylo namlouvat si, že se mu líbím já. Nicméně nemohla jsem potlačit vzrušené bušení srdce, když jsem pomyslela na to, že zítřek strávím s Edwardem celý den a celou noc sama – samozřejmě jako kamarádka. Ovšem i přesto, že jsem věděla, že vždy budeme jen přátelé, jsem nemohla zabránit své fantazii, která si celý výlet do Seattlu malovala úplně jinak. A s myšlenkami na Edwarda, jsem popustila uzdu své fantazii, která mě nakonec vtáhla do říše snů.

Druhý den jsem lítala po domě jako splašený kůň a rychle balila poslední věci sebou ještě v pyžamu. Díky dlouhému ponocování jsem zaspala a ani drnčící budík mě neprobudil, takže jsem se snažila dělat několik věcí najednou, například si čistit zuby a balit si oblečení. Nakonec jsem zjistila, že má práce nemá žádnou efektivitu, takže jsem se uklidnila a řekla si, že Edward přinejhorším počká. V klidu jsem si tedy vyčistila zuby, opláchla si obličej, trošičku se nalíčila a vlasy stáhla do culíku. V pokoji jsem naházela do malé tašky nějaké věci na spaní a převlečení, k tomu kosmetiku, do kabelky jsem hodila peněženku, mobil a klíče. Pak jsem se převlékal do džínů, trika a svetru a s úsměvem seběhla schody do přízemí. V kuchyni jsem se potkala s tátou, který snídal, a tak jsem si přisedla a snědla si alespoň jogurt, protože Edward měl také zpoždění.

„Bells, dávej na sebe prosím pozor,“ začal Charlie s proslovem, když jsem si sedla ke stolu.

„Tati, neboj se, bude se mnou Edward, nic se mi nestane,“ klidnila jsem tátu a on si odkašlal a významně se na mě podíval. „Tati!“ vypískla jsem a zrudla. „Edward je jen kamarád, nic víc, nic míň, jasné?“

„No dobře,“ zabručel táta. Pak jsem zaslechla zatroubení a na příjezdové cestě se objevilo Edwardovo stříbrné Volvo.

„Tak já běžím. Měj se pěkně, tati, v ledničce je zbytek večeře od včerejška, tak si to ohřej, já se vrátím někdy během zítřka a neboj, dám vědět, že jsem v pořádku. Pa,“ rozloučila jsem se a políbila tátu na tvář. V chodbě jsem se rychle přezula do zimních kozaček, bundu a tašku si vzala do ruky a už upalovala k autu. Edward vylezl, aby si ode mě vzal věci, které hodil do kufru, a já se mezitím uvelebila na místě spolujezdce. Venku byla zima a padal sníh, pro dnešní den krásná atmosféra. Při cestě klikatými silnicemi obklopenými lesy jsem se kochala stromy obalenými sněhem a na tváři mi hrál úsměv, ale na můj vkus jsme moc brzy tyto cestičky opustili a dostali se na dálnici směřující rovnou do Seattlu.

Nemohla jsem si pomoci a sem tam střelila pohledem po Edwardovi, který, jak jsem si všimla, mě čas od času taky pozoroval. Cítila jsem se tak nějak zvláštně, když jsem tady seděla vedle svého nejlepšího kamaráda a cítila se divně z té napjaté atmosféry mezi námi. Vypadalo to, že nám obou došlo, že celý den budeme jen spolu, sami dva…, že se budeme spolu mačkat v davu lidí a spát v jednom bytě… Nebo jsem nad tím tak moc uvažovala jen já?! Tak moc jsem se vžila do svých fantazií, že už jsem je brala pomalu jako skutečnost. Jenže to jen v mé mysli a v mých snech měl dnešní večer skončit neobyčejně. Cítila jsem, jak mi rudnou tváře, když v přítomnosti Edwarda myslím na to, jak by mě políbil.

Co to do mě vjelo? Nikdy dřív jsem přeci netoužila po tom, aby mě můj nejlepší přítel líbal a byl něco víc než jen kamarád. Tak proč teď jsem nad takovými věcmi přemýšlela? Nemůžu přeci být tak naivní, abych si myslela, že tenhle úžasný kluk, který tu vedle mě sedí tak blizoučko, by mě snad mohl chtít…

Zdálo se, že Edwardovi začínalo ticho v autě vadit stejně jako mně. I když já se utápěla ve svých zmatených a rozporuplných myšlenkách, kdy jsem se přesvědčovala, že Edward je jen skutečně kamarád a já jen trpím nějakou přehnanou přecitlivělostí, kdybych si přála, aby mě někdo objímal a líbal. A tak započal rozhovor o blížících se Vánocích, a když jsem se zarudlými tvářemi přiznala, že mi pár dárků ještě chybí, navrhl, že bychom při té procházce městem mohli něco sehnat. Nadšeně jsem souhlasila, protože se mi Edwardova přítomnost velice hodila, potřebovala jsem nějaký dárek vybrat Alice a tátovi.

Po dvou a půl hodině jsme se konečně dostali do Seattlu. Za poslední rok jsem si tak moc zvykla na malé město, že mi velikost Seattlu učarovala, a to byl tak pětkrát menší než Phoenix, kde jsem žila dřív. Jelikož Rosalie s Emmettem měli byt na okraji Seattlu a my jsme se chtěli projít jeho centrem, zaparkoval Edward auto na nějakém parkovišti a pak už jsme se jen courali městem. Venku byla šílená zima, a tak jsem si u jednoho stánku koupila horký čaj, abych si alespoň trochu zahřála ruce v rukavicích. Edward se mi smál, když jsem tam klepala kosu, a já se divila, že jemu není zima, když má tak ledové ruce.  Natáhla jsem ruku, abych mu ukázala, že mám fakt šíleně zmrzlé ruce, a dotkla se jeho dlaně. Jeho ruka byla ledová stejně jako má, možná snad i více.

„Asi by sis měl ten čaj dát taky,“ nabádala jsem ho. Měla jsem takový zvláštní pocit, když jsem se ho dotkla, kdesi v podbříšku mě zašimralo a Edward se na mě podíval podivným pohledem, že jsem raději svou ruku hned spustila a přitiskla ji na horký kelímek s čajem.

„To je dobrý, vážně je mi teplo,“ odporoval Edward a pousmál se, jenže jeho oči zračily něco jiného. Nad něčím přemýšlel… Prokoukl snad to, co mě teď trápí? Že jsem se nejspíš zamilovala do svého nejlepšího přítele? Nakonec jsme to nechali být a pokračovali v procházce městem.

Když bylo chvíli po poledni a já dostala hlad, Edward mi koupil horkou vafli, i když on sám si nic nedal, prý měl velkou snídani. Chvilku mi to vrtalo hlavou, ale co bych si dělala starosti v tak pěkný den.  Vánočně vyzdobený Seattle mi bral dech, obzvlášť velký smrk nazdobený světýlky a ozdobami byl překrásný. Padla na mě taková příjemná vánoční nálada, když jsme potkávali Santy Clause, všichni lidé se na sebe usmívali a ve vzduchu se prostě vznášela krásná vánoční atmosféra, na kterou jsem se rok co rok těšila.


„Co se tak usmíváš?“ drkla jsem do Edwarda, když jsme šli z nákupního centra, kde se mi podařilo vybrat poslední dva zbylé dárky.

„Nic, jen jsem rád, že jsem tu s tebou,“ pokrčil Edward rameny.

„To i já,“ zašeptala jsem a tváře mi nabraly nádech rudé, i když už byly narůžovělé od toho mrazu.  Pomalu jsme se vraceli zpět k autu s tím, že teď pojedeme k Rose domů, kde se najíme a pak vyrazíme už na koncert, na který jsem se doslova třásla.

Ani nevím proč mě velikost a vybavení bytu překvapily, u Cullenových jsem byla a jejich dům byl prostě úžasný stejně jako tenhle byt. Edward mi ukázal pokoj pro hosty, kde budu spát a kam mi také donesl mou tašku. Pak jsme se přemístili do kuchyně. Měla jsem trochu hlad, a tak jsem s Edwardovým svolením nakoukla do ledničky. Zdálo se, že trochu znervózněl, ale když zahlédl ledničku plnou jídla, zase se uvolnil. Bál se snad, že tam objevím mrtvolu, či co?

Domluvili jsme se, že uvaříme společně rychle špagety, a tak jsme se dali do příprav. Mezitím co Edward krájel rajčata, jsem orestovala cibulku s česnekem, u čehož mi typicky slzely oči, což přišlo Edwardovi vtipné. Pak jsme přidali mleté maso, pár rajčat a zalili to protlakem, ve vedlejším hrnci se vařily špagety a bytem pomalu začala vonět omáčka. Nakonec jsem ještě nastrouhala sýr, který jsem našla v ledničce, a když bylo vše hotové, mohlo se podávat. Edward si poručil malou porci, v které se pak stejně jen nimral, ale mně se sliny na tu dobrotu jen sbíhaly.

Po jídle jsme se na chvíli posadili k televizi a dívali se na film. Jak se blížily Vánoce, ač se to zdálo neuvěřitelné, byly za necelý týden, v televizi hráli samé krásné filmy. Bohužel na ten dnešní jsme se nestihli dodívat, ale to, co nás čekalo, bylo o sto procent lepší, film si mohu dokoukat kdykoliv, ale kdy se mi poštěstí vidět svou oblíbenou kapelu hrát naživo?

Zvedla jsem se od televize, abych si upravila vlasy a líčení, kterému padající sníh dnes moc neprospěl. V pokoji pro hosty jsem si z tašky vytáhla jiné tričko, do kterého jsem se převlékla, navoněla se svým parfémem a vrátila jsem se do obýváku, kde byl už nachystaný Edward.

„Můžeme vyrazit?“ zeptala jsem se a stoupla si za pohovku.

„Jasně,“ odpověděl Edward, vypnul televizi a vstal. Slušelo mu to, měl na sobě tmavé džíny a světlý slonovinový svetr, z kterého mu vykukoval límec košile. Chvilku jsem si ho prohlížela, až si Edward odkašlal a já zrudla, rychle jsem tedy vykročila z obývacího pokoje do chodby se obout a obléct si bundu a snažila jsem se pohledem vyhýbat Edwardovi.

Ani jsem se nemohla divit, že cesta autem probíhala ve vší tichosti, Edwardovi moje okukování neušlo a má reakce mu určitě potvrdila jeho domněnky, že jsem z něj hotová. Ach jo, čím jsi starší, tím jsi hloupější, Bello, nadávala jsem si v duchu. Měla bych se naučit, jak se chovat v přítomnosti kluka, který se mi líbí, jinak to nikdy moc daleko nedotáhnu. Zaparkovali jsme u blízkého parkoviště, odkud to k hale, kde se koncert odehrával, bylo asi deset minut chůze.

„Ty kráso!“ vydechla jsem, když jsem spatřila tu kupu lidí, která se tlačila před halou a čekala, až se otevřou dveře a oni budou moci jít dovnitř. Sotva jsme se dostali blíž, lidi se začali pohybovat, protože se konečně začalo pouštět dovnitř. Procpali jsme se s Edwardem k turniketům, pak jsme prošli kontrolou a vydali se hledat náš vchod. Předtím jsem si ještě u stánku koupila nějaké pití a pak jsme se mohli vydat cpát mezi lidi a snažit se dostat co nejblíže k pódiu. Edward šel první, a abychom se nerozdělili, chytil mě za ruku a táhl mě za sebou. Bylo až neskutečné, jak daleko se procpal, lidé se mu téměř klidili z cesty… Copak se ho snad bojí? smála jsem v duchu. Když Edward uznal, že máme konečně dobrá místa, protlačil mě před sebe, abych dobře viděla, spokojeně se usmál.

„Myslím, že uvidíme skvěle.“ Nemohla jsem protestovat, však jsem měla pódium téměř před nosem. Lidé okolo nás se sice netvářili nijak extra příjemně, ale při pohledu na Edwarda si nějaké protesty rozmysleli. Nechápala jsem to, mně nepřišlo, že by snad naháněl hrůzu. Zamračeně jsem ho pozorovala, až se mu na čele vytvořila vráska. „Děje se něco?“ zeptal se zvědavě.

„Ne, jen se zdá, že ti lidé okolo se tě bojí, dobrovolně se tě stranili, abys mohl projít… Přijde mi to divné, nenaháníš hrůzu.“

„Myslíš, že bych to nedokázal?“

„Ne, to určitě dokázal, ale když se na tebe podívám…, nechápu, čeho se ti lidi bojí.“

„Třeba ze mě vyzařuje něco, co je odrazuje, z čeho jde strach, co je děsí…“ Z jeho slov jsem měla husí kůži a nervózně jsem se zasmála.

„Nemyslím si. Leda by se zalekli tvé krásy,“ zamumlala jsem, „ale ta by je naopak měla přitahovat.“

„A tebe přitahuju?“ zeptal se a na tváři mu hrál pobavený úsměv. Jako už dnes tolikrát jsem zrudla, ale než jsem se vůbec vzmohla na nějakou odpověď, někdo do mě prudce strčil a já přistála rovnou na Edwardovi, který mě chytil pevně okolo pasu, abych nespadla. Viděla jsem mu na očích, že chce tomu dotyčnému něco říct, ale položila jsem mu ruku na tvář a donutila ho podívat se na mě.

„Nic mi není, nech ho být.“

„Dobře,“ přikývl příkře, ale muže, který do mě tak hrubě vrazil, nespouštěl z očí… Teprve teď šel z jeho pohledu strach. Brzo ho to ale přešlo a pohlédl znovu na mě. Pořád mě držel ve své náruči a moje srdce bilo tak hlasitě, že to musel slyšet každý člověk v okruhu deseti metrů i přes ten příšerný hluk, který tu vládl. Dívala jsem se do jeho očí a snažila se rozpoznat, na co myslí, ale bylo tak sakra těžké soustředit se na něco jiného než na tu sílu pohledu, s kterým se na mě díval.

O několik mrknutí později se sálem rozehrála předkapela a já konečně odvrátila pohled, i když bylo nesmírně těžké se od jeho očí osvobodit. Edward se zhluboka nadechl a paže, kterými mě stále objímal okolo pasu, spustil dolů. Otočila jsem se směrem k pódiu, abych mohla sledovat, co se tam děje, ale Edwardův dech, který mi připomínal, že je jen pár milimetrů ode mě, mě velice rozrušoval a já se stěží mohla soustředit na slova vycházející ze zpěvákových úst.

Když předkapela dohrála, sálem se linula atmosféra nedočkavosti, která se rozplynula teprve při prvním kytaristově úderu do strun. V tu chvíli se spustil řev a potlesk a mně se po tváři roztáhl široký úsměv, konečně jsou tu. Koncert začal skladbou, kterou jsem milovala, a tak jsem si tiše pobrukovala, sledovala zpěváka poskakujícího po jevišti, jenž se snažil vyburcovat co nejvíce své diváky, a neustále jsem koutkem mysli vnímala Edwardovu blízkost. Ač bych se při koncertě, na který jsem se tak moc těšila, měla soustředit hlavně na to, co se děje na pódiu, zabývala jsem se hlavně sebou. Sebou a svými zmatenými city.

Vůbec jsem nechápala, kde se z ničeho nic objevila ta touha, která mě postrkovala k Edwardovi do náruče. Nikdy jsem na Edwarda jinak než na kamaráda nemyslela. Ano, líbil se mi, vždy se mi moc líbil – komu také ne? -, ale byl to prostě Edward, můj kamarád a bratr mé nejlepší přítelkyně. Nikdy dřív jsem si nedokázala představit, že on a já bychom mohli být spolu. To je prostě nereálné… nemožné. Ale proč mě teď lákala představa vyzkoušet, jaké by to bylo? Z jakého bláznivého důvodu jsem si pokaždé, když jsem zavřela oči, představovala, jak mě objímá okolo pasu, něžně mě pohladí po tváři, pak si mne přitáhne blíž a spojí naše rty v tom nejkrásnějším polibku…?

„Líbí se ti to?“ ozval se mi Edwardův hlas u ucha a já sebou polekaně cukla.

„Ano, jsou úžasní,“ opáčila jsem rychle a usmála se. Edward mi věnoval pobavený obličej a odvrátil svůj pohled zpět k pódiu, kde právě zpěvák všechny vyzíval, aby zvedli ruce nahoru. Než jsem stačila něco udělat, obmotaly se mi Edwardovo prsty okolo zápěstí a zvedly mé ruce nad hlavu. Nevím proč, ale začala jsem se smát. Mávali jsme s Edwardem rukama ve vzduchu jako ostatní okolo nás a zpívali naši nejoblíbenější písničku. Byl to dokonalý večer ve společnosti báječného člověka a já za nic na světě nechtěla, aby ten dnešní den skončil.

Bohužel vše krásné a příjemné v jednu chvíli musí skončit, a tak přišla i poslední písnička. Její text se mě dotkl, přišlo mi, jak kdyby vyprávěl o mně a mých citech a myšlenkách, které jsem se bezúčelně snažila potlačit. Když dozněly poslední takty a fanoušci vzdali už veškeré snahy o další písničku, nesměle jsem se otočila čelem k Edwardovi a usmála se.

„Půjdeme?“ zeptal se. Přikývla jsem na souhlas, a tak mě Edward znovu chytil za ruku a úspěšně se prodíral davem lidí k východu. Ani ve chvíli, kdy už jsme byli zase na čerstvém ale poněkud mrazivém vzduchu, mou ruku nepustil, jen propletl naše prsty. Šli jsme pomalu k autu a povídali si o celém koncertu. Edward byl nadšený stejně jako já.

„Celý ten den s tebou byl krásný.“ Mé srdce se snad na setinu vteřiny zastavilo, než se plnou rychlostí znovu rozbušilo. Těšilo mě, že se mu den se mnou líbil.

„Nápodobně,“ odpověděla jsem tiše a nasedla do Volva, ke kterému jsme akorát došli. Jakmile se Edward usadil za volantem a nastartoval, zatopil v autě, protože viděl, že se trochu třepu zimou. Nebylo divu, venku bylo hluboce pod nulou a z oblohy se sypaly obrovské vločky. Edward vycouval z parkovacího místa a zařadil se do kolony aut, která se tu při odjíždění utvořila. Pohodlně jsem se tedy opřela do sedadla a pozorovala vločky snášející se k zemi. Cítila jsem, že se na mě Edward dívá, ale nenašla jsem odvahu, abych mu pohled opětovala, a tak jsem seděla a zarytě pozorovala tmavou noční oblohu.

Snad jsem i usnula, protože z ničeho nic jsem se ocitla v Edwardově náruči a okolo sebe jsem skrz přivřená víčka rozpoznala interiér Rosaliina bytu, do kterého mě Edward z auta přenesl. Cítila jsem se hrozně unavená, ale abych Edwardovi trochu pomohla se svou váhou, přesunula jsem své ruce za jeho krk a pevně se ho chytila.

„Klidně spi,“ zašeptal Edward a odnesl mě do pokoje pro hosty, kde mě položil na postel. Spustila jsem své ruce z jeho krku a podívala se mu do očí, které byly stále tak blízko, jak se nade mnou skláněl. Oba dva jsme zhluboka dýchali a můj pohled sjel k jeho rtům. Edward se ke mně přibližoval a mně se v hrdle zadrhl dech. Zničehonic se však zarazil, na pár vteřin zavřel oči a pak odešel…

Vzdychla jsem a praštila tělem do haldy polštářů. Tak blízko, tak blízko… S povzdechem jsem se zvedla z postele, abych se převlékla do pyžama, a stále jsem myslela na to, co se málem stalo. S kosmetickou taštičkou v ruce jsem tiše vyšla z pokoje a zamířila do koupelny, která byla naštěstí volná. Rychle jsem si vyčistila zuby, opláchla obličej a taštičku jsem nechala položenou na soklíku vedle umyvadla s tím, že si ji vezmu až zítra ráno, když si budu balit věci. Z koupelny jsem zamířila do kuchyně, kde jsem si do skleničky natočila trochu vody, abych uhasila žízeň, která mi drásala krk. Když jsem se vracela k sobě do pokoje, nakoukla jsem do obýváku, kde u okna stál Edward.

Cítila jsem hrozný pocit viny. Nechtěla jsem přijít o svého kamaráda, a tak jsem se snažila vymyslet slova, kterými bych se omluvila za to, co se málem stalo.

„Edwarde?“ oslovila jsem ho a jmenovaný se otočil od okna. „Chci se omluvit, moc mě mrzí to, co se stalo v tom pokoji. Nebo tedy co se málem stalo. Můžeme na to prosím zapomenout?“

„Ne,“ zavrtěl Edward hlavou a pomalu vykročil ke mně. „Nemůžeme na to zapomenout, protože nás to nemrzí. Vadí ti, že to nedošlo dál…, stejně jako to vadí mně.“ V tu chvíli už stál u mě a já jsem se znovu topila v jeho topazových očích. Edward pomalu zvedl ruku a lehce mi prsty přejel po tváři. „Netušíš, jak moc jsem toužil překonat těch posledních pár centimetrů, abych tě mohl políbit, ale zaváhal jsem… Tentokrát už to neudělám,“ zašeptal a jednou rukou, kterou mi obmotal okolo pasu, si mě přitáhl blíž. Pomalu sklonil hlavu a lehce se dotkl svými rty těch mých.

V tom krásném a jedinečném okamžiku se ve mně vzedmula vlna touhy a spalujícího citu, jež jsem cítila k tomu nesmírně krásnému, hodnému a milému klukovi přede mnou. Zlehka jsem mu oplácela jeho motýlí polibky a objala ho rukama okolo krku, abych se k němu co nejvíce natiskla. Edward si mě vyzvedl do náruče a odnášel mě do pokoje pro hosty, ale ani na kratičký okamžik nedovolil, aby se naše rty od sebe oddělily.

V pokoji mě položil na postel a opatrně si lehl na mě. Svými polibky sjel na můj krk a také do výstřihu lehkého tílka, které jsem měla na sobě. Přitáhla jsem si jeho rty zpátky k svým a pootevřela ústa. Edward na nic nečekal a lehce do nich vklouzl svým jazykem. Toužebně jsem mu vzdychla do úst a rukama mu vyhrnula svetr, který měl stále na sobě. Edward oddělil naše rty od sebe, přetáhl si ho přes hlavu a pak ho odhodil kamsi do kouta, kde s tichým žuchnutím přistál. Dívala jsem se do Edwardových očí a viděla v nich touhu. Touhu po mně. Nemohla jsem tomu uvěřit, byl tohle stále hloupý sen, či se snad stal skutečností. Natáhla jsem ruku a pohladila ho po tváři. Edward pod mým dotykem zavřel oči a já si dodala odvahy a prsty lehce přejela po jeho plných rtech.

Pousmála jsem se se, když jsem rukou sjela k jeho krku, kolem kterého jsem ho znovu objala a přitáhla si tak jeho rty blíž. Toužila jsem, aby mě nepřestával líbat, aby se mě dotýkal a tahle noc nikdy neskončila… Roztřesenými prsty jsem uchopila první knoflíček na jeho košili a rozepnula ho. Čekala jsem na Edwardovu reakci, ale nic se nestalo, dále mě líbal, a tak jsem pokračovala dál. Když jsem rozepnula i poslední knoflíček bledě modré košile, stáhla jsem mu ji z ramen a naskytl se mi pohled na jeho vypracované tělo. Prsty jsem mu přejížděla po břiše a hrudi, a když se svými polibky přesunul na mou šíji, zatínala jsem mu ruce do ramen.

Toužila jsem po tom, aby se dnes stalo něco víc, věděla jsem, že by to bylo krásné a nikdy bych toho nelitovala, ale zároveň jsem si uvědomovala, že to není správný krok, který bych v tuto chvíli měla udělat. I Edward si toho byl vědom, a tak jsme se tu noc pouze líbali a mazlili, dokud jsem mu neusnula na nahé hrudi zaslouženým spánkem…

 

Druhý den ráno jsem se probudila a byla jsem v posteli sama. Chvíli jsem jen tak zírala do stropu a přemýšlela nad tím, co se včera stalo. Byla to pravda, nebo jsem zase nechala své fantazii příliš volného prostoru a ona si se mnou takhle ošklivě pohrála? Ne, tohle přeci nemohl být sen, protože jestli ano, proč jsem stále cítila Edwardovy rty na svých a jeho ruce putující po mém těle, tak živou představivost přeci nemám!

Vstala jsem z postele a rozhodla se jít prozkoumat byt. Jakmile jsem otevřela dveře, udeřila mě do nosu vůně jídla, a tak jsem automaticky zamířila do kuchyně, kde jsem našla Edwarda, jak něco kuchtí.

„Dobré ráno,“ otočil se na mě od sporáku a krásně se usmál.

„Dobré,“ popřála jsem mu a stoupla si za jeho záda, abych zjistila, co to tam dělá. „Lívance?“ podivila jsem se. „To jsi nemusel.“

„Ale já jsem chtěl,“ usmál se na mě. „Sedni si a dej si, já už jsem jedl.“ Sedla jsem si tedy k barovému stolku, který byl uprostřed kuchyně a kam mi Edward naservíroval pár lívanců. Jak jsem tak jedla a pozorovala Edwarda, jak uklízí umyté nádobí, přemýšlela jsem nad tím, co se stalo. Co včerejšek všechno změnil? Co na to řeknou naši kamarádi? Změní se tak nějak to pohodové přátelství, které jsem si tak vychvalovala a pracně si ho vydobyla? To kamarádství, na kterém mi tak záleželo?  A co kdybychom se s Edwardem rozešli? Budeme se dělit o kamarády jako rozvedení manželé o své děti? Ne, to přeci nechci. Nechci přijít ani o Edwarda, ale ani o své přátele. Jenže co mám dělat?

Ač jsem svou poblouzněnou hlavu namáhala jakkoliv, vždy jsem přišla pouze na jediné řešení, nemůžu s Edwardem chodit, i když bych tam moc chtěla. Když jsem dojedla, vzala jsem svůj talíř a odnesla ho ke dřezu, abych ho mohla umýt, ale Edward mi ho vzal z rukou, položil ho na linku a objal mě.

„Jak ses vyspala?“ zeptal se mě a naklonil se blíž, aby mě mohl políbit, jenže já jsem uhnula. „Děje se něco?“ zamračil se zmateně. Opatrně jsem se vykroutila z jeho sevření a poodstoupila pár kroků.

„Včerejšek…“

„Byl krásný,“ doplnil mě Edward.

„Byla to chyba,“ opravila jsem ho šeptem.

„Chyba?“

„Ano,“ potvrdila jsem svá slova.

„Myslel jsem, že jsi také chtěla, aby se to stalo…“

„To ano, chtěla, ale nemyslela jsem na důsledky. Edwarde, jsi můj velice dobrý kamarád, máme společné přátele a já nechci, aby se na tom něco měnilo.“

„Dobrá,“ odpověděl tvrdě Edward.

„Půjdu se obléct a vrátíme se zpět do Forks?“

„Hm,“ přitakal Edward a odvrátil se ode mě. Ach můj bože, co jsem to jen provedla. Vrátila jsem se zpět do hostinského pokoje a nechala přetéct slzy, které se mi nahromadily v očích. Ne, nesmím brečet. Za prvé nechci, aby mě takhle Edward viděl, a za druhé jsem přeci udělala správně, ne? Ať jsem to brala z jakékoliv strany, vždy jsem došla ke stejnému úsudku. Muselo to tedy být správné rozhodnutí.

Rychle jsem se tedy převlékla, v koupelně si vyčistila zuby, učesala vlasy a zbytek nijak neřešila. Naházela jsem své věci do tašky, ustlala postel a oblečená v bundě došla do chodby, kde už čekal Edward. Beze slov mi vzal tašku z ruky a vyšel ven z bytu. Počkal, až se obuji a vyjdu ven, aby mohl zamknout, a pak seběhl po schodech do přízemí. Tam mi podržel vchodové dveře a pak už jsme jen rychle doběhli k autu a vyrazili zpět do Forks.

Cesta probíhala jak jinak než mlčky. Nemohla jsem se divit, že se mnou Edward nechce mluvit, ale doufala jsem, že ho to brzy přejde a my budeme znovu bezvadní přátelé, kteří měli svou krátkou minulost. Když už jsme konečně přejeli uvítací ceduli „Vítejte ve Forks“, ze srdce mi spadl obrovský kámen. Nemohla jsem se dočkat, až opustím tu napjatou atmosféru v autě. Když Edward zaparkoval na naší příjezdové cestě, vystoupil z auta stejně jako já a vyndal mi z kufru mou tašku. Vzala jsem si ji od něj a podívala se mu do tváře.

„Děkuji za včerejšek a… omlouvám se.“ Nečekala jsem, co mi odpoví, a rovnou upalovala do nitra domu. Rychle jsem se pozdravila s tátou, ve zkratce mu vylíčila včerejší koncert a pak se s tím, že mám na zítra učení, zavřela do pokoje.

Kruci, proč jsem si tak skvělý víkend pokazila? Proč jsem řekla takovou hloupost? Vždyť já jsem chtěla být s Edwardem, toužila jsem po tom, ale… bylo to prostě hrozně těžké. Neuměla jsem si sama se sebou poradit. A i když slova, která jsem řekla Edwardovi, byla z mé vlastní hlavy, neustále vyvolávala slzy, které pomalu kanuly po mých tvářích.

***

Bylo pondělí a do vánočních prázdnin zbývaly pouhé dva dny. Se sevřeným hrdlem jsem šla do školy a doufala, že se mi podaří Edwardovi vyhýbat co nejdéle. Jaké ale bylo zjištění, když mi Alice řekla, že Edward se ve škole do Vánoc už určitě neobjeví. Nevím proč, ale měla jsem pocit, že je to kvůli mně, že se mi snaží vyhýbat, tak jako jsem to plánovala já s ním. Chodila jsem po škole jako tělo bez duše, vyhýbala se všetečným dotazům mých kamarádů a modlila se, aby už začaly vánoční prázdniny, přes které jsem si hodlala nějak usměrnit své myšlenky a pocity a ujasnit si, co vlastně od života chci.

Konečně nastal Štědrý den, který jsem jako každý rok trávila ve svém oblíbeném kostkovaném pyžamu, županu a na nohou jsem měla své oblíbené bačkory v podobě obrovských dvou hlav Santa Clausů. To byl můj zvyk od dětství. Celý den se dívat na pohádky, pak jít spát, abych se ráno brzy vzbudila a užila si svých dárečku. O ty dárečky už mi ani nešlo, ale tu tradici jsem si stále zachovávala. Asi ve tři hodiny odpoledne se ozval domovní zvonek. Vstala jsem z gauče, kde jsem byla rozvalená, a šla otevřít.

„Ahoj, Alice,“ pozdravila jsem svou kamarádku. „Děje se něco?“ zeptala jsem se zmateně.

„Ahoj, můžu dovnitř?“ zeptala se.

„Jasně, pojď,“ přikývla jsem a uhnula ze dveří, abych ji mohla nechat projít. Pak jsem ji zavedla do svého pokoje. Alice se usadila na mé posteli a poklepala na místo naproti sobě. Sedla jsem si tedy a nohy zkřížila do tureckého sedu. „Tak co se děje?“ zeptala jsem se znovu.

„Co se stalo v tom Seattlu?“ vychrlila na mě.

„Jak… Jak to myslíš?“

„Bello, od té doby, co jste se vrátili, se oba chováte divně. Edward odmítá chodit do školy, ty se s nikým nebavíš, tak mi netvrď, že se nic nestalo.“

„No dobrá,“ povzdychla jsem si a vše jsem Alice vylíčila. Vypověděla jsem jí, jak jsme si celý ten den užili, kam až to večer dospělo, také jsem jí řekla, co jsem Edwardovi druhý den pověděla a proč.

„Krucinál, Bello!“ zaklela Alice, až jsem se polekala. „Ty jsi tak hloupá. Copak ti nedošlo, že tě můj bratr má vážně rád? A co záleží na tom, jak to jednou dopadne. Důležité je, co je teď, ne co by se eventuelně mohlo stát. To musíš řešit, až se to bude dít, stejně jako bys teď měla řešit to, že jste se Edwardem v Seattlu líbali a že k sobě cítíte něco víc než pouhé kamarádství.“

„Na to už je pozdě, Alice. Co jsem řekla, už nemůžu vzít zpět. Ranila jsem ho a on už by podruhé stejnou věc neudělal. Zklamala jsem ho, a tak to zůstane.“

„To tedy ne,“ rozhodla se Alice a vstala.

„Alice, kam to jdeš?“ vyhrkla jsem.

„Domů.“

„Ne, Alice, prosím, nic mu neříkej!“

„Dobrá, nic mu neřeknu…“ Zdálo se mi to, nebo na slovo „neřeknu“ kladla až příliš velký důraz?

„Alice, prosím…“

„Neboj se, Bells, stejně už musím jít. Pěkný Štědrý večer a přemýšlej nad tím, co jsem ti řekla. Nezapomeň, že jsou Vánoce, čas, během něhož se plní i ty nejtajnější přání.“ Pak se otočila, seběhla schody do přízemí a opustila náš dům. Přeběhla jsem ke svému oknu, z kterého jsem viděla na příjezdovou cestu, a pozorovala, jak odjíždí pryč. Když její auto zmizelo za zatáčkou, sesunula jsem se do houpacího křesla, které bylo přistavěné pod oknem, a sledovala, jak se venku snáší sníh pomalu s tmou.

Nejspíš měla Alice pravdu. Nezáleží na tom, co bude, záleží jen a pouze na tom, co je teď, co si přeji, aby teď bylo. A já jsem si nesmírně přála být s Edwardem. Chtěla jsem, aby mě držel v náručí tak jako v Seattlu, aby mě líbal, laskal a hladil. Přála jsem si, aby mě miloval tak, jako já miluji jej.

V tom křesle jsem seděla hodiny a litovala té největší chyby, jakou jsem udělala. Od té doby, co jsem přijela do Forks mě potkávali samé dobré věci. Našla jsem si přátele, kterým bylo jedno, jak vypadám, ale záleželo jim na tom, jaká jsem uvnitř. Málem jsem k tomu všemu, co mě tu potkalo, získala i muže svých snů, po jehož boku bych byla nesmírně šťastná. Jenže své možné štěstí jsem si pokazila pár hloupými slovy, které jsem tak neomaleně, i když zcela s úmyslem, vypustila z úst. Netušila jsem, jak moc budu těch pár slůvek litovat. Zírala jsem z okna a přála si být jednou z těch vloček, které se snášejí k zemi a nemusí řešit takové problémy. Jak jsem tak pozorovala příjezdovou cestu, neušel mi stín, který se tam mihl. Čekala jsem, až se dotyčný dostane před domovní světlo, abych viděla, kdo to je.

Zalapala jsem po dechu, ty bronzové vlasy bych poznala kdekoliv. Vyletěla jsem z křesla a utíkala po schodech do přízemí. Nenapadlo mě vzít si na sebe teplou bundu a tak, jak jsem byla, jen v pyžamu, županu a těch bačkorách, jsem vyběhla ven do mrazu.

„Ahoj,“ pozdravila jsem Edwarda, který se zastavil pár kroků přede mnou. „Co tady děláš?“ zeptala jsem se nesměle.

„Mluvil jsem s Alicí…“ odpověděl prostě. „Ta mrška umí být velice přesvědčivá, a když mi říkala, o čem jste spolu mluvily… Proč jsi mi neřekla, čeho se bojíš?“

„Já… Já nevím, asi jsem si připadala slabá.“

„Bello, mít strach není slabost,“ zavrtěl Edward hlavou a já se zavrtala hlouběji do županu, protože se do mě dávala zima. Edward ke mně přišel blíž a sundal si kabát, který měl na sobě. Přehodil mi ho přes ramena a pak si mě přitiskl blíž k sobě. Jemně mi třel paže a díval se mi do očí. „Je mi jedno, co se kdy může stát. Já jen chci být s tebou. Chci, abychom spolu mohli být tak jako v Seattlu. Už je to dlouho, co jsem se zamiloval, Bells, ale ani já nenašel odvahu, abych něco řekl, či něco změnil. Na jednu stranu se nedivím, že ses zalekla, možná bych se zachoval stejně, jenže já vím, že chci být s tebou. Chci tě svírat ve své náruči, vdechovat tvou vůni, chci tě smět políbit, kdykoliv se mi zachce, a chci ti šeptat, jak moc tě miluji. Neodepírej mi to.“

Nadzvedla jsem se na špičkách a objala ho okolo krku, aniž bych spustila pohled z jeho tváře.

„Taky tě miluji,“ zašeptala jsem a lehce se zasmála. „Alice měla pravdu, je jedno, co bude, důležité je, co je teď.“ Na nic už jsem nečekala a přitiskla se rty na jeho. Edward mě pevně objal a já věděla, že už mě jen tak nepustí a ten pocit jsem si zamilovala. Patříme k sobě a to nikdo a nic nezmění.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Tajemné kouzlo Vánoc:

 1
28.01.2012 [14:39]

teresaterka Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

25.12.2011 [19:54]

Verity Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

02.09.2011 [0:54]

nikaokVeľmi peekné... Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!