Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Svázáni proroctvím

Svázáni proroctvímVánoční doba je čas pohádek a dobrých konců, tak přispívám také jednou pohádkovou povídkou. Podle proroctví mělo zemi pohltit zlo a magie a zabránit tomu mohl jen králův jediný syn s vnučkou poslední čarodějky po boku.
Oba už od dětství znali svůj osud, ale netušili, že dostát mu, bude tak krkolomná cesta a chvílemi tak beznadějná.
Příběh o proroctví, odvaze a samozřejmě o tom, že dobro a láska mají vždy navrch.


Edward nakrčil čelo.

„To je ona?” zvedl tázavý pohled ke svému otci.

„Ano, to je Isabella,” přikývl a pobídl ho. „Běž za ní.”

Sledoval svého devítiletého syna, jak kráčí k malé Isabelle. Byla o tři roky mladší než on, přesto na bedrech těch dvou dětí už závisela budoucnost jejich země.

„To je tvůj pes?” zeptal se jí, když došel až k ní. Přestala ho drbat a zvedla hlavu.

„Jo.” Upřely se na něj oříškově hnědé oči ze zamračeného pohledu. „Vím kdo jsi.”

„Kdo,” vystrčil provokativně bradu.

Vyskočila na nohy a odvážně se před něj postavila.

„Mám si tě vzít!” vykřikla, jako by ho z toho vinila.

„Až budeš ale větší.” Líbila se mu. Nebyla jako obyčejné malé holky. Měla kuráž. A jeho bavilo ji provokovat, aby ji pořádně předvedla. „Pak si tě vezmu.”

„Ale já tě nechci,” dupla si.

Rozesmálo ho to. Než ji viděl, taky se mu to moc nezamlouvalo, ale čím víc tu na něj vztekle prskala, tím víc se mu líbila.

Rozzlobená z jeho pobavení se otočila a rozběhla k tvrzi.

„To se ještě uvidí!” křikl za ní.

 

° ° °

 

Všichni znali proroctví. Věděli, že nadejdou zlé časy, ale nikdo netušil, jak hrozné roky je čekají. Ze západu se ze začátku jen občas donesly kusé informace o nájezdech. Ty byly ale postupně častější a brutálnější. Plenili vesnice i města stále hlouběji v jejich zemi.

Tenhle nepřítel ale nebyl obyčejný. Stála za nimi Merbet. Nikdo netušil, odkud se vzala, vládla však magií a její armáda byla příliš silná. Její bojovníci byly silnější než obyčejní muži a nezastavila je ani vážná zranění. Bojovali, dokud nepadli mrtví k zemi.

Ačkoliv se však boj s nimi zdál marný, nevzdával se král ani jeho muži. Znal proroctví o téhle zkáze stejně jako o jejím konci, že právě jeho syn dokáže porazit Merbet, zdroj téhle hrůzy, její ctižádost a touhu po moci.

To on s Isabellou po boku měli v osudu již od narození vepsáno, že jejich zemi dokáží ochránit.

O čem však neměl ponětí, že stejně jako tohle proroctví znal on, tak jej znala i Merbet.

 

° ° °

 

Isabella věděla o nájezdech postupujících ze západu, přesto, když jim stanula tváří v tvář ztuhle dokázala jen přihlížet.

Někdo ji chytil za zápěstí a táhl dovnitř. Ohlídla se. Byl to její strýc. Byl jediným, kdo jí zbyl a chránil ji od narození, celých patnáct let.

„Musíš se odsud dostat.”

Vzhlédla k jeho upřenému pohledu. Donutila se jen přikývnout. Kdyby ji nedržel, okamžitě by si zakryla uši.

Z nádvoří se ozýval boj. Slyšela řinčení oceli i bolestný křik těch, které znala.

„Má paní.”

Ohlédla se. Za ní už stála Elisa, její komorná. Zmateně zamrkala, když si uvědomila, že na sobě má její šaty. Důvod jí ale došel teprve až jí strýc sundal přívěšek a podal ho Elise. Ta si ho bez zaváhání zapnula okolo krku.

„Ne!”

Nedali jí ale možnost se vzepřít. Strýc ji táhl dále. Všude okolo byl zmatek a vřava. Otáčela po se po nich, ale táhl ji dále. Sotva stíhala běžet. Vlekl ji stále dolů dokud se neocitli ve sklepení.

Odsunul regál, který tam stál, a Isabella uviděla temnou díru zející ve zdi. Vedla do úplné tmy, takže se nedalo ani odhadnout, kam vede a co v ní může být. Proto ji tak vyděsila postava, která se zevnitř vynořila.

„Victor půjde s tebou,” hlesl jí strýc nad hlavou.

„Já tě tu nenechám,” vzlykla. Po tvářích se jí řinuly slzy.

„Musíš jít.” oběma bylo jasné, že se vidí naposled. Prudce ho objala a křečovitě se ho držela.

„Je to všechno kvůli mě. Je to moje vina.”

„Ne, měli jsme tě lépe chránit. Celou dobu víme, jak jsi důležitá a oni to věděli taky.” Kývl na Victora, který ji chytil za paži a táhl pryč. Přes slzy jen viděla, jak strýc znovu posunuje regál a oni se ocitli ve tmě.

Klopítala za Victorem a jen jeho sevření ji uchránilo nesčetným pádům. Netušila, jak dlouho šli, když před sebou konečně zahlédla slabé světlo. Chodba ústila do pukliny ve skále. Na zemi tam byl vak. Musel patřit Victorovi, protože se k němu okamžitě sklonil a vytáhl tmavý vlněný plášť. Přehodil ho přes ni a kapuci ji natáhl hodně do tváře.

Pak se zase vedl a hodil si vak na záda. Nutil ji jít dál. Ven ze skal do lesa.

Otočila se a slzy se jí spustily znovu. Nad stromy se táhl sloup dýmu z míst, kde byl její domov. Zapálili celou tvrz.

Přes slzy neviděla pořádně ani na cestu. Padala na vlhkou hlínu. Victor jí pomáhal vstát, ale byla už příliš unavená. Běželi snad celou noc.

„Ráno v některé vesnici koupíme koně,” slíbil jí Victor nad hlavou, když znovu upadla.

Ale ať ji nohy pálily sebe víc i ona věděla, že musí dále. Zas a znovu se zvedala. Nakonec o byl on, kdo rozhodl, že se na zbytek noci utáboří a alespoň trochu vyspí.

„Co bude, až se dostaneme na hrad?” zeptala se, když se vyčerpaně schoulila u ohně.

„V proroctví bylo přesně vypsáno, že zlo může vyhnat jen králův syn s tebou po boku. S vnučkou poslední ženy ovládající magii v naší zemi.”

„Musím být jeho ženou,” přikývla.

„A musí to být naplněně manželství,” dodal o oznámil o poznání tišeji.

„Naplněné?” vzhlédla k němu zmateně.

„Musí být stvrzeno slibem i tělem,” snažil se vysvětlit. Byl jen rytířem jejího strýce. Rozhodně ne tím, kdo by jí zrovna tohle měl vysvětlovat. Podle těch ztichlých rozpaků ale pochopila.

Ráno ji vzbudily kroky. Vyděšeně vzhlédla. Victor už byl na nohou a ukrýval stopy po ohništi. Z vaku jí podal kus chleba, nenechal ji ani si ho sníst a už zase vyrazili dál. Okusovala ho po cestě.

Najednou se zarazil a ona málem vrazila do jeho zad. Zvedl ruku aby byla tiše. Okolo se ozývalo jen praskání a vrzání lesa. On v tom ale slyšel i něco dalšího.

Pak to uslyšela i ona a o okamžik později se vynořili z porostu nějací muži.

Nebyli to Merbetini vojáci, takže si v první moment oddechla, ale ne nadlouho. Lapkové. Sledovali je lačným pohledem a sahali po zbraních. Victor se před ni postavil. Pak zařinčela ocel. Vrhli se na něj, všichni tři. Na rozdíl od něj nebyli cvičeni v boji, takže jim odolával, ale tři byli příliš i na něj. Do boku se mu zarylo ostří. Dopadl dlaní na zem. Vyděšená tomu musela přihlížet a neměla jak mu pomoct.

„Uteč!”

Podívala se na něj a zavrtěla hlavou. V jeho pohledu bylo to samé, jako měl její strýc. Věděli, jak je důležité ji ochránit. Její osud byl důležitější a byli ochotni obětovat i život.

Zvedl se znovu na nohy a postavil jim.

„Nikomu nevěř,” přikázal jí už zády k ní. Pak se na ně vrhnul.

Rozběhla se. Běžela, jak nejrychleji ještě dokázala. Snažil se je zdržet, jak jen to bylo možné. Dát jí čas, dostat se do bezpečí a ona nehodlala dovolit, aby to co udělal, byl zbytečné. Musela to dokázat.

Upírala všechnu svou sílu a soustředěnost na to, aby běžela, že slepě vběhla přímo před kopyta koní.

Zděšeně se otočila, když se okolo ozvalo splašené zaržátí. Dopadla na udusanou zem.

„Jsi v pořádku?”

Nad ní se skláněl nějaký muž. Se strachem k němu vzhlédla. Vypadal jako kupec. V jeho tváři četla jen starost.

„Já... ano.”

Pohledem zalétla zpátky. Slzy se jí začaly řinout z očí. Nemohla Victorivi pomoct. Musela dále. Ztrácela postupně všechny, co milovala.

„Musela ses hrozně leknout,” vyložil si to po svém a pomohl jí na nohy. Vedl ji okolo povozu. Teprve v ten okamžik začala zase vnímat.

„Já ale potřebuji na hrad.”

„Tak to máš štěstí, právě tam jedu.” Vysadil ji zezadu na vůz. „Samotnou by tě tam stejně nepustili, žebráci tam mají zákázáno.”

„Já nejsem žebračka,” ohradila se a utřela si mokrý obličej.

„Ale vypadáš tak,” zasmál se.

Podívala se na sebe. Když napadli jejich tvrz, měla na sobě pohodlné tmavě zelené šaty. Ty teď byly samé bláto a lem byl na několika místech roztržený od trnů a větviček, stejně jako její plášť. Ruce měla také špinavé a zřejmě i tvář. Opravdu vypadala jako nějaké tulačka. I kdyby někomu řekla kdo je, nevěřili by jí. To ale vlastně bylo dobře. Ti, co jí pomáhali, pro ni obětovali život. Nemohla dovolit, aby se to stalo znovu.

Povoz sebou prudce trhl, když se rozjeli. Chytila se pevně bočnice.

 

° ° °

 

Na podlahu dopadl pohár a roztříštil se. Ani jeden z nich tomu nevěnovali pozornost.

„To nemůže...” hlesl Edward. Odmítal tomu věřit. Kdyby to byla pravda, bylo by všechno ztraceno.

„Vyplenili a zapálili celou tvrz.”

„Jsi si jistý, že se jí nepodařilo uniknout?” zeptal se a ztěžka dosedl.

Posel k němu přistoupil a na desku stolu položil řetízek s tepaným přívěskem. Kámen, co v něm byl, žárem pukl a pod černým nánosem byla jasně znát krev.

„Sám jsem jí ho sundal z krku, než začali vojáci pohřbívat těla.“

Edward ho vzal do dlaně a prsty po něm přejel. Byl její. Jeho otec jí ho poslal, když se narodila. Pamatoval si ho na jejím krku...

Prudce vstal. Musel o tom spravit otce. Bál se ale, jak tuhle zprávu vezme. Od poslední výpravy byl upoután na lůžko.

 

° ° °

 

Isabella nikdy na hradě nebyla, proto ji tak vyrazilo dech, jak je rozlehlý. Projeli mezi strážemi branou do města.

„Něco se děje,” hlesl z kozlíku kupec. „Hej!” křikl na chlapce co právě probíhal okolo nich. „Kde jsou všichni.”

„Na nádvoří. Princ nechal shromáždit všechny muže. Chtějí vyrazit proti Merbet.”

„To přece nemůže,” hlesla Isabella. Pokud bylo proroctví pravdivé, šel by na smrt!

Seskočila a rozběhla se. Musela ho zastavit.

Běžela přímo k hradu. Mezi ulicemi však zahlédla muže ve zbroji na koních. Už vyrazili!

Rozběhla se jejich směrem. Musel bpyt v čele. Netušila, jestli ho ještě pozná.
Utíkala okolo kráčejících koní. Někteří se za ní zmateně otáčeli. V krku ji pálilo a nohy brněly únavou. Nezastavila, dokud se nedostala před prvního koně. Vběhla před něj a roztáhla paže, aby ho zastavila. Kůň se leknutím vzapjal na zadní. K uším se jí donesl ten rozruch, co to způsobilo. Hlavní ale bylo, že zastavili. Dosedla vyčerpaně na zem.

Uslyšela kroky a vzhlédla k muži, co se nad ní sklonil. Bála se, že Edwarda nepozná. Mýlila se. Jeho tvář poznala hned.

„Nesmíte...” hlesla udýchaně. Ucítila, jak ji zvedl na nohy. Jen ji ale chtěl odvést z cesty. „Ne!” Otočil se, aby se vrátil zase ke svému koni, kde už na něj čekali. Zachytila ho křečovitě za kroužkovou košili.

Nepoznal ji.

Zastavil ho její stisk i zoufalý výkřik.

Otočil se k ní. Upírala na něj úpěnlivý pohled oříškových očí. Něco v tom pohledu mu připadalo známé. Netušil ale odkud.

„Vezmu,” hlesla.

Dokázal na ni jen zírat. Všechno na ni bylo matoucí. Špinavá tvář, její pohled a její zoufalé chování. Proto ani nepostřehl, jak se natáhla k jeho pasu.

Pak mu předloktím projela ostrá bolest. Teprve toho probudilo. Podíval se na její dlaň, která svírala jeho vlastní dýku. Držela ji za ostří a z její pořezané dlaně stékala krev po ostří. Jako by jí nezáleželo na vlastní bolesti a toužila ho zranit bez ohledu na cokoliv dalšího. Tohle vědomí ho zasáhlo, aniž by tušil proč.

Pak už jen zahlédl, jak se skácela k zemi. Po spánku jí začal stékat pramínek krve.

„Pane, jste v pořádku?”
Edward ještě otřeseně vzhlédl k jednomu ze svých mužů.

Podíval se na zraněnou ruku. Nebylo to ale nic hlubokého.

„Ano.”

„Asi jedna z těch, co slouží Merbet,” hlesl nad jejím nehybným tělem.

„Možná,” přikývl mu Edward, ale něco mu nedovolilo tomu skutečně věřit.

Tohle teď ale nebylo důležité. Museli vyrazit. Ať tahle bitva dopadne jakkoliv, nehodlá jejich lid a zem vydat jen tak. Nedovolí, aby je Merbet vykořisťovala.

Vyhoupl se na koně a vyrazili.

 

° ° °

 

Edward se snažil držet v čele. Musel se dostat až k Merbet. Pokud porazí ji, nebudou mít její muži už za co bojovat a zruší i její magii, která jim dávala v boji takovou sílu.

Prorazili její val a čekal, že se proti nim vyřítí další. Cesta však byla volná. Jemu a dvaceti dalším se podařilo dostat až k ní. Nebránila se. Doslova z ní sálala víra v její neporazitelnost. Nechala je přijít tak blízko, protože věděla, že nemají šanci ji porazit. Chtěla se jim vysmát do tváře a zabít vlastní rukou toho, kdo měl být podle proroctví její zhoubou.

Jeden z Edwardových rytířů proti ní vyrazil s pozvednutým mečem. Jen zvedla dlaň. Jeho tělo stanulo na místě. Jeho tvář zesínala a zbrázdil ji šokovaný výraz. S tím dopadl i mrtvý k zemi.

Všichni na něj zůstali okamžik nevěřícně hledět. Pak se se vztekem vrhli k ní.

Rty se jí zvlnily v pobaveném šklebu.

Edward viděl, jak jeho muži padají jeden po druhém. Pak se obrátila i na měj. Viděl její dlaň namířenou na jeho hruď a blýsknutí v očích. Nezastavil. V pažích před tělem svíral meč, připravený ho do ní zatnout.

Pak vrhla smrtící kouzlo i na něj. Čekal bolest, chlad... Nic z toho nepřišlo. Zmateně se zarazil. Cítil jen brnění na paži. Shlédl na to místo. Bylo ještě zbrocené krví, jak ho ta tulačka bodla.

Zvedl znovu pohled k Merbet. Jeho zmatení se ani zdaleka nemohlo rovnat jejímu šoku. Když se jejich pohledy střetly, ustoupila. Na její tváři se objevil strach. Znovu se rozběhl a pozvedl meč. Neměla šanci uniknout. Ostří jí projelo tělem.

V její tváři se nezračila ani trocha bolesti. Jen nevěřícný úžas.

Vytáhl meč. Zasáhl ji přímo do místa, kde měla mít srdce. Ale jestli ho měla opravdu, o tom pochyboval. Hlavní ale bylo, že byla mrtvá. Všechna její moc a magie zmizela. Celé její vojsko bylo najednou bezmocné. Jejich síla se vytratila a hačali padat k zemi pod následkem ran, které ještě před chvílí necítili. Najednou měli jen jediný cíl. Zachránit se. Rozprchli se. Edward dal povel, aby je nechali jít. Bylo až příliš zabíjení.

 

° ° °

 

Posel nesoucí zprávu o vítězství dorazil sotva půl dne před nimi. Edward se zbytkem mužů projížděli městy, kde bujelo nadšené veselí. Všichni oslavovali. Oni se ale nezastavili, dokud nedorazili na hrad.

Přesto z Edwarda bylo cítit zvláštní napětí, které se stále stupňovalo. Jen co dojeli na nádvoří, lidé se začali sbíhat.

„Král vás chce vidět,” přispěchal k němu jedem ze sluhů jeho otce a svou radost jen těžko potlačoval.

„To bude muset počkat,” odbyl ho, až to sluhu zarazilo. Edward pohodil otěže prvnímu, kdo u něj stál. „Kde je ta dívka co nás zastavila při odjezdu?”

„No, myslím, že v cele.”

Edward se tím směrem okamžitě rozběhl. Nahlížel do jednotlivých cel skrz mříž ve dveřích, dokud v jedné z nich nezahlédl povědomý plášť. Rozhlédl se po žalářníkovi a klíčích, ale nikde nebyl. Zřejmě se přidal k těm, co bujaře oslavovali. Vytáhl tedy meč a zapěl ho o zámek.

„Pane!” Ostatní ho konečně dohnali. Jeho chování jim nedávalo žádný smysl.

Edward se zapřel a pak vrazil ramenem do dveří. Se zaskřípěním kovu se rozrazily.

Vrhl se k nehybné postavě na zemi. Obrátil ji k sobě. Byla stále ještě v bezvědomí. Sundal jí kápi z vlasů. Byla to opravdu Isabella. Zvedl ji v pažích a vyrazil rychle z cely.

„Sežeňte otcova lékaře!”

Všichni se zmateně otáčeli, když ji nesl hradem až do svého pokoje.

Tam už čekal lékař. Sledoval, jak Edward opatrně dívku položil na vlastní postel, nedbaje, jak je špinavá od bláta.

„Postarám se o ni. Měl byste jít, všichni na vás čekají,” ozval se taktně lékař.

„Chci zůstat,” odbyl ho.

Lékař ji tedy začal prohlížet. Kromě rány na hlavě měla už jen oděrky. Opatrně ji ránu ošetřil. Čistil ji co nejšetrněji, protože si nemohl nevšimnout, jak opatrně mu s tím Edward pomáhá.

„Pane?” zeptal se po chvíli přemáhání. „Mohu se zeptat, kdo to je?”

Edward přikývl.

„Moje žena.”

 

° ° °

 

Isabella se probudila. Zamrkala zmateně, když nad sebou viděla bílý strop. Cítila pod sebou měkkou postel. Její vzpomínky se jí v ten okamžik zdály jako hrůzná noční můra. Ale pokud by to tak bylo, tak by se probudila ve svém pokoji a ne tady.

Rozhlédla se. Nic z toho okolo nepoznávala. Opatrně sklouzla z postele. Hlava se jí točila. Zvedla ruku. Pod prsty cítila drobné uzlíčky a jizvu. Bolestně cukla prsty.

Takže se jí to opravdu nezdálo.

Stejně tak jako pohyb na hrudi. Sáhla po tepaném přívěsku. Byl to skutečně ten její. Jen fialový kámen v jeho středu byl prasklý. Nedávalo jí to smysl.

Tohle všechno bylo ale vedlejší. Hrdlo se jí sevřelo, když si uvědomila důvod toho všeho. Rozběhla se ke dveřím a rozrazila je.

Ocitla se na chodbě. Rozběhla se. Všichni se za ní překvapeně otáčeli. Nevnímala je. Běžela dál.

„Isabello!”

Otočila se. Zastavila se na místě. Hleděla přímo na Edwarda. Obavu mu z tváře okamžitě smazal pobavený úsměv. Vydal se k ní. Jen čekala na místě.

Vnímala ten pocit bezpečí při pohledu na něj. Stejně jako ty, kteří se okolo hromadili a zvědavě ji sledovali.

„Proč na mě zírají?” zeptala se, když už byl jen kousek od ní.

„Protože všichni vědí kdo jsi, ale asi nečekali, že tě poprvé uvidí oblečenou jen v noční košili,” odpověděl jí pobaveně.

Podívala se na sebe a pak zase vzhůru na něj. Ta košile jí byla jedno, ale...

„Zase se mi směješ!” obvinila ho dotčeně. Vůbec se nezměnil! Ani jeden z nich.

„Nesměju se tobě, ale prostě, že jsem rád.” Zvedl dlaň a položil ji na její tvář. „Bál jsem se o tebe.”

Pobavení z jeho tváře zmizelo. Vystřídalo ho něco jiného, vřelého, co ji nedovolilo odtrhnout pohled.

Úplně zapomněla na všechny okolo. On ne. Zvedl ji a vykročil zpátky ho jeho pokoje.

Hlavu měla opřenou o jeho hruď.

„Všechno dopadlo jak mělo,” hlesla, aby se ujistila. Přikývl.

Zabouchl za sebou nohou dveře a postavil ji zase na zem.

„Vlastně jsem doufal, že naše setkání bude romantičtější. Neměl jsem čas si pořádně vychutnat, že jsi souhlasila,” podotkl s trochou zklamání.

Teprve v tu chvíli jí to došlo taky. „Já jsem...”

„Moje žena,” dopověděl.

Zírala na něj. Ne v šoku z těch slov, ale z toho blaženého pocitu, který to v ní vyvolávalo.

S kratičkým zaváháním jí zvedl bradu a sklonil se k ní. Upírala na něj doširoka rozevřené oříškově hnědé oči. Jemně se dotkl její rtů a pak políbil. Jen s kratičkým zaváháním mu začala polibek oplácet. Bylo to pro ni to nejpřirozenější, co udělat. Jako by teprve teď bylo všechno tak, jak to mělo dopadnout.




Přeji všem krásné Vánoce a pokud Vám pohádka alespoň trochu zpříjemnila den, bude to pro mě jedním z nejkrásnějších dárků.




Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Svázáni proroctvím:

 1 2 3   Další »
23. emam
28.02.2014 [22:21]

emamMilé čtení. Děkuji Emoticon Emoticon Emoticon

28.02.2014 [15:05]

Domulenkakrásnee Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

01.01.2013 [16:30]

SabiennaKrásná pohádka! Emoticon Emoticon Moc se mi to líbilo Emoticon Emoticon Povedlo se ti to... Bylo to příjemné, romantické a, no, pohádkové Emoticon Jsem moc ráda, že jsem si to přečetla! Emoticon Emoticon
Ještě jednou - krása! Emoticon Emoticon

20. naty
01.01.2013 [0:20]

ahoj lybi se mito

30.12.2012 [14:08]

moc krásné Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

18. PCullen
30.12.2012 [0:22]

Hezká povídka! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

29.12.2012 [12:35]

Irmicka1Opravdu zajímavá povídka Emoticon Emoticon Emoticon

28.12.2012 [18:49]

marcelle Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

15. DAlice
26.12.2012 [22:46]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

26.12.2012 [21:39]

MartisekTaková romantika Emoticon nádhera!

 1 2 3   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!