Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Střípky, které mi stvořily cestu k věčnosti...

Střípky, které mi stvořily cestu k věčnosti...Tahle moje povídka je opět z období Nového Měsíce. Tentokrát pojednává o tom, jak se Bella jednou za jejích velkých depresí rozhodne navštívit dům Cullenů, díky tomu si vzpomene na jedno odpoledne s Edwardem a vydává se do Denali, za kýmpak asi? ;) A o co je požádá? Vyhoví jí? Snad se vám bude tenhle výtvor mojí fantazie líbit. Ráda bych ho věnovala mojí zlaté Twinkle, protože si to opravdu zaslouží. Tak, Twinký, tohle je pro tebe a samozřejmě pro všechny, kteří se rozhodnou zanechat komentář. :)

Těžce jsem dosedla na sedadlo svého Pick-upu. Zkontrolovala si, jestli mám vše potřebné - pas, peníze, občanku...

Dokonce jsem se ani neobtěžovala napsat Charliemu vzkaz.

Rovnou jsem se rozjela směr Seattle. Před pár dny jsem navštívila jejich dům, nebyl tam ani kousek z jejich kvalitního krásného nábytku. Dělat jsem to neměla, vyvolalo to ve mně pouze další obrovskou vlnu bolesti a ztráty. Ale k něčemu dobrému to přece jenom bylo, snažila jsem se rozpomenout, o jakých místech přede mnou mluvili, ale vybavila jsem si pouze Goat Rocks, kam jezdili na lov, a tu rodinu na Aljašce, kterou často navštěvovali. A tak jsem rozhodla, že, ať mě to bude stát cokoliv, něco o nich vyčmuchám. Sice se mi nelíbilo opouštět jediné místo, které s ním mám spojené, ale moje odhodlanost byla větší než strach, že zapomenu.

Ano, v poslední době mě dohnalo šílenství, které jsem v sobě dusila prvních pět měsíců po tom, co se to stalo. Začala jsem zapomínat, domýšlet si věci, mívala jsem halucinace. Čili jsem došla k názoru, že tohle rozhodnutí je to nejlepší. Co mě jinak vlastně čeká v životě? Nekonečná bolest, šílenství, smutek, samota? Ne, děkuji, stačilo mi...

O pár hodin později už jsem zajížděla na parkoviště toho poměrně velkého Seattleského letiště, navštívila jsem ho za svůj život průměrně desetkrát, a to když jsem jednou za rok přilétala a odlétala z povinné měsíční návštěvy Charlieho. Koupila jsem si letenku a štrádovala si to k odbavení zavazadel. Poté jsem prošla bezpečností prohlídkou a zabila trochu času před odletem rozjímáním, jak to provedu... Mohli být kdekoliv, přece jenom Denali zas tak malé město není. Nakonec jsem se rozhodla, že se na ně zeptám v každé škole ve městě. Mám přeci haldu času.

Celý let jsem prospala a byla jsem za to ráda, posledních pár měsíců jsem stěží naspala čtyři hodiny. Až letuška mě těsně před přistáním probudila. Sebrala jsem si svůj skromný batůžek a zároveň jediné zavazadlo, a na letišti jsem si koupila kapesní mapu. Pak jsem zašla do počítačové kavárny, tam jsem si vyhledala všechny střední a vysoké školy v okolí. Vypsala si je na zadní stranu mapy a vydala se hledat hned tu první.

Nemohla jsem vědět, jestli si nezměnili jména, jestli třeba neutekli pryč s Cullenovými nebo jestli vůbec studují. Věděla jsem pouze, že se jmenují Denaliovi a jejich asi tak pět, pijí zvířecí krev a bydlí někde blízko národního parku Denali.

Přesto jsem se do té školy vydala, bylo to jen pár bloků od letiště. Tak jsem šla pěšky. Bohužel tady jsem neuspěla.

Řekli mi, že nikdo takový tu nestudoval ani nestuduje.

Ale vzdát to po prvním neúspěchu jsem nehodlala.

Jedna z opravdu mála výhod, když ztratíte důvod vaší existence, je, že se naučíte trpělivosti. Jediné, co doopravdy chcete, je být s ním, a na ty malé nepodstatnosti, po kterých toužíte, jste pak schopni čekat nesmyslně dlouho.

Do druhé školy na mém seznamu už jsem si musela chytit taxi.

Přesto cesta trvala asi 20 minut, škola se zdála o dost větší, rozměrově minimálně dvakrát jako ta, kterou jsem navštívila předtím.

S nadějí jsem vstoupila do kanceláře a uviděla osůbku drobnější postavy, asi to byl někdo, koho u nás ve Forks představovala paní Coopová.

„Dobrý den, můžu vás vyrušit? Studují tady nějací Denaliovi?“ zeptala jsem se s dobře nacvičenou maskou vyrovnané a veselé dívky. Tou jsem už ale dávno nebyla...

„Ach, ano, jistě, hned se vám podívám. Ale nejdřív se musím zeptat, jste rodina?“

„Jsou to moji vzdálení příbuzní a od jedné skupinové havárie jsem je neviděla,“ lhala jsem nenuceně. Ano, přiznávám, že tahle lež byla možná trochu přehnaná, ale jak jsem řekla, zbláznila jsem se, krom toho, tohle v každém vzbudí kapku lítosti a pochopení, jen musím doufat, že se to tak stane i u paní Rosemaryové.

Paní Rosemaryová se na mě smutně usmála a začala něco vyťukávat na klávesnici nějakého moderního počítače, který se velmi lišil od těch, co používali ve Forks. Smutný pohled jí z tváře ale nezmizel, a tak jsem litovala té hloupé lži. Vypadala jako velmi hodný, přívětivý, lehce přecitlivělý člověk.

„Ano, Katrina, Irina a Tanya Denaliovi, velmi vzorné studentky. Za 20 minut jim skončí poslední hodina.“ Při slovech „vzorné studentky“ jsem se upřímně usmála, protože jsem hned věděla, že jsem na dobré stopě. Moc jsem paní Rosemaryové poděkovala a odešla počkat do taxíku, teď jsem byla vážně vděčná za ty hodiny strávené v Newton’s Olympic Outfitters. Ty peníze se mi teď skutečně hodily.

 

Přesně jak řekla paní Rosemaryová za deset minut vycházela z budovy skupina tří přenádherných dívek ve věku asi tak 18 let. Nastoupily do, na pohled velmi drahého, kvalitního auta, značku jsem ale nepoznala. Očividně nebyly přinejmenším v tomhle jako Cullenovi, nesnažily se nepřitahovat pozornost.

Pokynula jsem řidiči, ať je následuje.

Bála jsem se, že si toho všimnou, ale jakmile zahnuly na nějakou vedlejší cestu a zpomalovaly, oddychla jsem si. A poprosila jsem řidiče, aby zastavil.

Podala jsem mu požadovanou částku, které jsem ani nevěnovala pozornost.

Byla jsem totiž velmi nervózní, nevěděla jsem, jak na mě zareagují.

Poděkovala jsem a následovala Denaliovi až k nádhernému sídlu, které bylo asi třikrát větší než to Cullenovic a mnohem nápadnější. Okna, dveře a omítka byly stoprocentně moderní, na rozdíl od domu Cullenových. Zazvonila jsem a nervózně přešlapovala z nohy na nohu.

Otevřela mi žena, které jsem si před školou nevšimla, ale upírka to bezesporu byla. Krásné teplé zlatohnědé oči, jako roztékající se karamel, bílá pokožka, jako duch. Elegantní postava, tmavě hnědé vlasy a ostré rysy. Stála jsem tam a zírala na ni jako dítě z chudé rodiny při první návštěvě Disneylandu. Zato ona se na mě dívala odměřeně a vyděšeně.

„J-j-j... Jmenuji se Bella Swanová, myslím, že už jste o mě slyšeli,“ pomalu jsem dostávala hlas pod kontrolu. Výraz ženy zjihl a nakonec mě objala, jako bychom byly jen dvě staré známé.

„Tolik jsme o tobě slyšeli, Bello. Kde máš Edwarda?“ Můj obličej se zkroutil v bolestnou grimasu, jako vždycky, když jsem slyšela jeho jméno. Všimla si toho a došlo jí, že tohle bude dlouhý příběh.

Pozvala mě dovnitř, kde mě všem představila, zjistila jsem, že se jmenuje Carmen, její přítel je Eleazar. A pak ty tři dívky Kate, Irina a Tanya. Všichni se ke mně chovali neuvěřitelně, nad má očekávání, mile a přátelsky. Nabídli mi pití a já zjistila, že mám obrovskou žízeň.

Pustila se do vypravování, jež jsem si před odletem připravila, nenutili mě vyslovovat jeho jméno, on, jeho, jemu jim stačilo, aby pochopili, koho myslím. Když jsem dovyprávěla svůj zoufalý příběh, který jsem si pamatovala pomalu lépe, než datum svého narození. Nabídli mi, ať zůstanu, prý se o mě budou starat až do mé smrti. Ale to nebylo, co jsem měla já v úmyslu. Lehce jsem se začervenala a vykoktala:

„Abych byla upřímná, přijela jsem vás o něco velkého požádat. Jistě jste pochopili, že už nemám pro co žít. Můj otec si vystačí s Andreou, přátelé mě nechtějí a popravdě ani já je ne. Oni jsou navždy pryč. Pro co žiju? Chci vás požádat, abyste mě zabili, chci, aby to byl někdo jim blízký, chci, aby to byl upír.“ Po této mé větě nastalo hrobové ticho.

První se vzpamatoval Eleazar.

„Vydrž, Bello. Musíme si to promyslet. Zatím si sněz pizzu, je v kuchyni.“ Nechápavě jsem se podívala, kde se tu vzala pizza a načala větu. „Kde jste…“

Ale Kate mě přerušila. „Objednala jsem ji krátce po tvém příchodu, jdi se najíst.“ Poslechla jsem a se smíšenými pocity se vydala do kuchyně, pizza byla dobrá, ale tu chuť jsem pořádně ocenit nedokázala, od prvního dne po jeho odchodu jediná věc, na kterou jsem měla vážně chuť, byly jeho krásné ledové a sladké rty. Těch se ale nikdy nedočkám...

 

***

Po chvíli za mnou přišli do kuchyně a Carmen se opět ujala slova.

„Drahá Bello,“ načala a já samým očekáváním zadržela dech.

„Rozhodli jsme se, že ti život nevezmeme. Nechceme porušovat zákony vegetariánství a nechceme, ať už jen jakkoliv málo, ublížit Cullenovým. Ale chápeme, že už nemáš pro co žít. Sami vidíme, jak jsi na tom...“ poukázala na můj ztrhaný a unavený obličej. „Takže jestli si to budeš přát, tak tě přeměníme a pomůžeme s novorozenstvým, pak můžeš najít Edwarda a učinit co potřebuješ. Třeba změní názor, pokud ne, můžeš se stát součástí našeho klanu, nebo jestli si to budeš přát, zabijeme tě. Myslím, že je to velmi výhodná nabídka. Tobě bude vyhověno, a stejně tak i nám. Rozhodnutí je ale jenom na tobě.“

Tohle se mi moc líbilo, líbilo se mi, že ho budu moct najít. Že mě byť jen na pár sekund zase polapí ty zlatavé oči, dokázala jsem si představit jeho překvapení, až mě uvidí. Ale třeba až budu krásná, elegantní, přitažlivá upírka, jejíž krev ho nebude vábit, pak možná změní názor. Okamžitě jsem souhlasila a donutila Carmen udělat to hned teď. Odnesla mě nahoru, položila na postel, a zabořila ostré tesáky do mého krku.

Docela to bolelo, ale ta bolest byla snesitelná, zažila jsem si o dost větší peklo...

 

***

 

Vážně jsem byla okouzlující upírka, jen ty karmínové oči mě rozčilovaly.

Díky bohu, po pár měsících lovu jen zvěře, se mi oči zbarvily na tu mnou milovanou zlatohnědou.

Bylo to zvláštní, všechno jsem vnímala úplně jiným způsobem. Jediná věc, na kterou jsem si okamžitě zvykla, bylo, že už jsem neměla srdce, tak to totiž bylo už sedm měsíců před mou přeměnou. A když si i Eleazar byl zcela jist, že jsem připravená, dali mi přičichnout k Edwardovu triku, které tu prý před hodně dlouhou dobou nechal.

Rozběhla jsem se lesy za tím pachem, běh byl uvolňující, dodával mi snad ještě víc energie, jestli je to možné. Nebo to spíš bylo tím, že se mě každou chvílí zmocňovala větší a větší naděje a vzrušení... Když jsem se dostala do Texasu, stopa byla čím dál silnější. Dovedla mě až do nějaké staré, děsivé chatrče. Ne, rozhodně jsme byla na špatné stopě, sem by on nevkročil. Vanula jsem se chodbami toho domu jako vítr. Bylo nemožné mě slyšet. Na konci chodby se přede mnou rozprostíraly velké dveře otevřené dokořán, nahlédla jsem tam a spatřila ho sedíc na podlaze.

Vážně mě to překvapilo, čekala bych, že ho uvidím užívat si s nějakou dokonalou upírkou, místo toho jen seděl se zkrabatěným, čelem pozorujíc svoje ruce. Ty jeho krásné neposlušné vlasy mu trčely do všech stran... Dál bych pokračovala v popisování jeho dokonalých rysů.

Ale jeho oči vystřelily vzhůru, když zavrzalo dřevěné prkno potom, co jsem se nevědomky posunula kupředu. Po jeho tváři přeběhlo tisíc emocí – překvapení, údiv, nevěřícnost, láska, štěstí, užaslost, chtíč... Sama jsem nemohla uvěřit tomu, co mu vidím ve tváři.

Láska? Ne, to se ti jen zdá, Bello. Nezapomeň - pořád jsi blázen.

Jen jsem tam stála vyděšená, ale šťastná. Zato on se upíří, mně teď tolik blízkou, rychlostí zvednul se země a objal mě tak, jako nikdy předtím. Silně jsem ho stiskla a cítila v sobě tu elektřinu, která se v mém těle neobjevila už měsíce. Tolik mi to chybělo. Každou svou buňkou jsem ho cítila. Svírali jsme se navzájem tak pevně, že kdyby byl jakýkoliv z nás dvou člověk, už by zemřel. A takhle jsme tam stáli neurčitou dobu, až potom ke mně pomalu, ale jistě, docupitala ta náhlá potřeba jeho rtů na těch mých, pouhé objetí mi teď nestačilo, ačkoliv ani to jsem si nezasloužila.

Políbila jsem ho, byl překvapený, ale hned začal spolupracovat. Líbal mě, doopravdy mě líbal, ne jako předtím, když jsem byla člověk, teď se nemusel kontrolovat a já taky ne.

Chvíli jsme se líbali, ale on to pak ukončil a podíval se mi do tváře. Vypadalo to, že kdyby mohl, rozbrečel by se mi tu štěstím.

„Ach, Bello! Jak, jak jen je to možné? Jaktože jsi upír? A jak ses sem dostala? Bože, to je fuk, strašně mě to mrzí, Bello... Odešel jsem jen pro tvoji bezpečnost. Ale to mě neomlouvá, měl jsem...“

„Pššš!“ položila jsem mu ukazováček na pusu. „To je v pořádku, Edwarde, odpouštím ti. A, miluju tě...“ Půl sekundy tu informaci vstřebával a pak se na mě vrhnul. Drtil mě svými rty a já byla v tu chvíli nejšťastnější člověk na světě.

Hodiny jsme tam takhle stáli, líbali se a hladili po celém těle, až ani to nám nestačilo.

Svalili jsme se na zem, neschopni pustit jeden druhého. A tak jsme se tam, v tom ošklivém domě, na který jsem teď měla ty nejnádhernější vzpomínky, jeden druhému poddali.

Druhý den časně ráno jsme vyrazili zpátky na Aljašku, Edward mým přátelům převyprávěl příběh o svém odchodu, tak jak se ve skutečnosti stal. A my se po několika týdnech vrátili do Forks, abychom zjistili, jak to tam vypadá.

Poté jsme se chystali vyhledat zbytek naší rodiny. První jsme navštívili jejich dům, přiběhli jsme se zadní strany lesem. Jakmile jsme ale vilu spatřili, oba jsme se překvapením unisono zastavili. Všude se svítilo a oni stáli na verandě.

Patřičně jsme se všichni přivítali, další vlna štěstí. Alice, moje nejlepší přítelkyně, která mi tolik chyběla. Ihned jsme jí slíbila, i přes svou nenávist k nákupům, že spolu v nejbližší době vyrazíme nakupovat do LA, protože jsem zjistila, že po celou dobu mojí a Edwardovy absence nenakupovala. A to si pište, že by to doktoři u mojí sestřičky zapsali jako smrtelnou nemoc.

Carlisle s Esme byli nadevše šťastní, že je rodina zase pohromadě, a že se všechno vyřešilo, stejně jako já s Edwardem. Dokonce i Rosalie mě přivítala s vřelým úsměvem, a Emmett si neodpustil pár těch svých vtípků. Zůstali jsme s Edwardem ve Forks, ale Denaliovi jsme každý měsíc navštěvovali, hodně jsem se sblížila s Kate a Carmen, byly jsme vážně dobré přítelkyně, ale Alice je nezaměnitelná. Trávily jsme spolu spoustu času a dokonce i z nákupů se pro mě stala, díky ní, docela zábavná věc.

Bohužel s Charliem to taková pohádka nebyla, myslel si, že jsem skočila z útesu, tentokrát s úmyslem se zabít, ne jako předtím. Jelikož jsem si předtím vším plánovala vyjet do La Push a pozdravit starého kamaráda Jakea, kterého jsem naposledy viděla, když jsem potřebovala špetku adrenalinu a především svoje halucinace a skočila z útesu. Charliemu jsem svoje plány řekla, takže zkrátka logicky došel k tomu mylnému názoru. Policie mě označila za pohřešovanou. Už nikdy jsem Charlieho neviděla, ale uklidňovalo mě zjištění, že se s Andreou, jeho přítelkyní, oženil.

Je zvláštní, jak se malá nepodstatná rozhodnutí mohou změnit v něco obrovského. Jako střípky, které, když dáte k sobě, tvoří velikou mozaiku.
Jednou na hodině tělocviku mi Mike nabídl práci v jejich rodinném obchodě, já se rozhodla, že to pro mě bude
ideální rozptýlení, a přijala to... Jednou, když jsem se odtamtud vracela, jela jsem kolem jejich domu a rozhodla se risknout to a podívat se tam... To mě dovedlo k rozhodnutí zjistit o nich něco... Samy o sobě jsou to malá rozhodnutí, dohromady tvoří mou cestu sem, do dokonalé věčnosti, za ním. Za mým Edwardem Anthonym Masenem Cullenem. Se kterým zůstanu navždy...



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Střípky, které mi stvořily cestu k věčnosti...:

 1 2   Další »
01.01.2012 [18:40]

Mishanny2tak to bylo úžasné! Emoticon Emoticon Naprosto perfektní! Emoticon Emoticon Píšeš naprosto dokonale...Nemám slov... Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

29.12.2011 [11:15]

AddyCullenPanebože, to bylo úžasné!!! Moc jsem si to užila...! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

02.12.2011 [18:00]

NatyCullenNádhera, to je jediné, co k tomu můžu říct! Originální nápad, tohle chování Belly bylo skvělé! Emoticon Dokázala sama najít řešení, aby ho našla. Emoticon Napsáno jsi to měla pěkně, možná bych trochu pozměnila tu část přeměny, ta se mi zdála rychlá a neseděla mi. Ale jako celek to bylo dost dobré, konec úplně úžasný. Píšeš nádherně, zlato! Emoticon Emoticon Emoticon

12.11.2011 [18:51]

ShindeenTrvalo mi to... Vím, jak neskutečně dlouho mi to trvalo. Emoticon Emoticon Ale i když bych zasloužila pár facek za to, že jsem na tuhle povídku úplně zapomněla, teď jsem nehorázně ráda, že jsem se ji nakonec rozhodla si přečíst! Emoticon Emoticon Emoticon
Nikdy by mě nenapadlo, že by se Bella po Edwardově odchodu mohla zachovat takhle. Emoticon Že by mohla sebrat tolik odvahy a síly k tomu kroku, že by nechala Jacoba Jacobem a i nadále se řídila jenom svou láskou k Edwardovi... Emoticon
Moc se mi to líbilo. Ačkoliv tam bylo spoustu smutných emocí, ten důsledek byl stonásobně veselejší než NM. Emoticon Děkuju za to, že jsem si tohle mohla přečíst, a ještě jednou se omlouvám za to, že jsem to tak dlouho odkládala. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

12. Gemm
03.10.2011 [15:49]

Gemm Emoticon Emoticon Emoticon
Jak je možný že mi to uniklo???
Naprosto skvělá povídka, klaním se před tebou, tohle bylo něco úžasnýho Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
Všechno jsem viděla jejma očima, bylo to tak... skutečný Emoticon a krásný.
Určitě s zasloužíš poklonu Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

21.09.2011 [19:25]

TwinklePaneboze, paneboze, paneboze!!!!!!!!
Bells, ty ma nadherna, uzansa Bells... ja zapnu pocitac, otevru clanek a chci se pustit do cteni, a tam moje jmeno... a venovani. Venovani!!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
Ja vazne absolutne nechapu, cim jsem si takovou obrovskou poctu zaslouzila. A tak mam mokrou klavesnici. Sedela jsem a patnact minut brecela, nez jsem se vzpamatovala dost na to, abych mohla zacit cist... Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
Po prvnich dvou slovech jsem se naprosto vcucla do deje, absolutne me to dostalo...
Cetla jsem, cetla, cetla a cetla... a potom jsem dosla na konec stranky a chtela jsem pokracovat, ale nemohla jsem! V tu chvili jsem nemyslela na nic jineho, vnimala jsem svet Bellinyma ocima, nevidela jsem svuj pokoj, ale vse, co videla ona... A pak jsem z tohoto emotivniho, ale krasneho sveta byla krute vytrhnuta! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
Bylo to nadherne, jsi neprekonatelna, pises neskutecne poutave, tve povidky maji dusi, jakysi takovy tajemny nadech...
Nic krasnejsiho jsem hodne dlouho necetla, snad jen krome Setkani s vecnosti, tuhle povidku a tu tvoji bych postavila na prvni misto... asi...
Nechalo me to v hlubokem, hloubavem zamysleni...
Gratujuluji ti k nadhernemu vykonu... Jsem neskutecne poctena, ze je toto umelecke dilo venovano me...

19.09.2011 [15:23]

kajka007Nadaná, talentovaná a nepřekonatelná, Bells,
skoro bych si této povídky nevšimla, ale díky tomu, že jsi mě na ni upozornila, jsem měla možnost si přečíst další povídku z tvojí úžasné dílny. Nemůžu uvěřit, že jsem tak slepá a přehlédla jsem to, což pro mě má obrovské následky, tedy vlastně následek. Komentuji jako poslední! To je příšerné! Ale co nadělám, za svou blbost si můžu jedině sama.
Předem upozorňuji, že nejsem expert na dlouhé komentáře, takže se omlouvám.
Tak teď už k povídce:
Byla naprosto dokonalá, procítěná, nádherná, suprová, bombová, neskutečná, poutavá... Emoticon
Vždycky mě dostane, že Bella tomu Edwardovi vždy tak rychle odpustí. Emoticon No jo, když miluješ. Emoticon Opravdu se mi to moc líbilo, protože to byla originální. Bylo mi Belly líto, ale jsem ráda, že to nevzdala jak v ostatních povídkách a snažila se něco udělat. Ne, jen sedět doma na zadku, litovat se a nadávat na život a hlavně na Edwarda. I toho mi bylo líto... Je všeobecně známo, že to udělal, protože ji miloval, takže to pro něj muselo být hrozné. Jen tak se litovat v té chatrči.

Prostě se ti klaním a tleskám! Emoticon Emoticon

11.09.2011 [8:43]

JoheeeCullenPáááni! Emoticon To bylo úžasné! Emoticon Ááá! Pořád to rozdýchávám! Ale prostě se ti to strašně povedlo! Emoticon
Moc se mi líbí tvůj styl psaní, takový poutavý. Prostě jsem se už od prvního slova začetla a nemahla jsem se odtrhnout, až jsem došla k tomu nádhernému konci, poslednímu odstavci, který byl jako třešnička na dortě a úplně mi vyrazil dech... Emoticon
Přestože jsem příznivcem Sad Endů, myslím, že každý konec má něco do sebe a ten tvůj toho měl do sebe vážně hodně. Málem se ti povedlo, přesvědčit mě, abych se znovu dala na Happy Endy! Ano, znovu... Emoticon Emoticon
Já bych v životě něco takového nenapsala. Prostě já a jednorázovky se nemáme zrovna v lásce, tedy pokud je nemusím tvořit a jenom je čtu. To je přímo miluju! Emoticon
Jo, já vím, jsem pako, blázen, sílenec, apod., ale přesto doufám, že tě tento komentář potěší... Stále to rozdýchávám... Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

10.09.2011 [12:51]

IsabellaMarieLilyVolturiNo jedním sloven Nádhera! Tahle povídka se mi vážně moc líbila. Opravdu to bylo něco krásného. Bylo to krásně napsané, pěkně zpracované a cejlem originální nápad. Píšeš naprosto úžasně a já si od tebe určitě něco dalšího přečtu. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

09.09.2011 [16:45]

AlliceVolturiCullenEhm... hezká povídka.. ale pochybuju že by se nad její prozbou rozmíšlely... pece jen jsouto vegetariáni a ty by - podle ého názoru - ani se nemuseli rozmíšle a řekli bi jí ne... jinak pěkný... Emoticon

 1 2   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!