Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » SongFic - Walk Away

18.08.2009 (11:00) • Janna • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 3581×

Nemůžeš to udělat!

Musíš to udělat!

Nesmíš!

Musíš!

Dva různé hlasy v mé hlavě prováděly zuřivou bitvu. Ten jeden – nedokázal jsem pojmenovat, který byl špatný a který dobrý – mě neustále přesvědčoval, že nemám udělat to, na co se teď chystám.

Přece ji miluješ! Křičel na mě. Snažil jsem se ho ignorovat; samozřejmě, že ji miluji. Nemůžeš ji opustit!

Ale ano, musíš! Překřikoval ho ten druhý. Vždyť se s tebou řítí do záhuby, to nevidíš? Víš, co dalšího by se ji mohlo stát? Musíš ji opustit pro její dobro!

Ne! Ten první hlas se nechtěl vzdát bez boje. Copak si neuvědomuješ, že to bude tisíckrát, možná i milionkrát, horší pro vás oba? Každý se bude mučit v ještě větší bolesti!

Ale vždyť ona je člověk! Zapomene! A co záleží na tom, jestli ty budeš mít nějakou bolest? Hlavní je, že ji uchráníš, ne? Udělej to! Opusť ji, až může být šťastná! Tímto to bylo rozhodnuté. Druhý hlas v mé hlavě zvítězil.

Ne! Zaslechl jsem ještě první hlas. Ale už nekřičel. Ztrácel se v dálce. V zapomnění. Na chvíli se mi zdálo, že jsem slyšel, jak se druhý hlas zlověstně uchechtl. Ale asi se mi to jen opravdu zdálo.

Prázdně jsem civěl na volant. V dálce jsem zaslechl motor Bellina náklaďáčku. Soustředěně jsem zatnul zuby a snažil se uklidnit. Je to dobře. Musím to udělat. Pro její dobro a můj klid v duši. I když duši asi žádnou nemám…

Hluboce jsem se nadechl a vydechl. Je to správné, je to správné, je to správné… Aspoň doufám.

Viděl jsem periferním pohledem, jak zaparkovala na svém obvyklém místě. Musím to udělat. Musím. Není tu žádná jiná možnost. Ale možná by… Ne. Žádná jiná možnost.

Vylezl jsem z auta a šel jí naproti. Měla na zádech batoh. Ten nebude potřebovat. Vzal jsem jí ho z ruk, ani neprotestovala. Vlastně, tohle bylo u mě normální. Ale ne to, že jsem ji ho dal zpátky do auta na sedadlo.

I can't undo what I have done
I can not say what I have said
Can't take it back, It's a little late... Now
I didn't mean to hurt you... baby...
In any way

Nemohu zrušit, co jsem udělal
Nemohu říct, co jsem řekl
Nemůžu to vzít zpět, už je trochu pozdě...teď
Nechtěl jsem tě zranit... baby…
Jakýmkoliv způsobem

Viděl jsem jak její obličej prosvitlo drobné znepokojení.

„Pojď se se mnou projít,“ řekl jsem co nejvíce lhostejným tónem, který jsem dokázal. Možná by dokázala poznat nervozitu v mém hlase. Ale to by nesměla být člověk. Musela by být upír a já bych ji mohl přeměnit…

Okamžitě jsem utnul tento zlovolný směr myšlenek. Její duše ne. Zůstane čistá.

Viděl jsem zděšení v jejích očích. Dokázala uhodnout, co chci udělat? Co si bude myslet? Že jsem zrůda? Ale já jsem zrůda. Vždycky budu zrůda…

Chvíli to vypadalo, že mi chce odporovat, ale nakonec to neudělala. Něco prazvláštního ve mně chtělo, aby odporovala. Ale já to prazvláštní potlačil. Jako už tisíckrát, i teď jsem si pomyslel: Musím to udělat. A taky to udělám.

No a co, že to bude pro mě bolest? No a co, že všude, kam se podívám, uvidím její obličej? No a co, že po zbytek věčnosti budu bloumat od ničeho k ničemu?

Za záchranu jejího života to stojí. A to je to nejdůležitější.

Nečekal jsem, co odpoví a vydal se směrem k lesu. Slyšel jsem její kroky, jak jde za mnou. Doopravdy jsem ušel jen pár kroků, byli jsme teprve na začátku lesa. Ale já se otočil a opřel se o strom a hluboce se na ni zadíval.

Teď. Vyslov to. Řekni ji to! Pobouzel jsem sám sebe.

V hlavě se mi zase objevily ty dva hlasy.

Ne!

Ano!

Ne!

Ano!

Než jsem ale stačil otevřít pusu, Bella promluvila. „Dobře, tak si promluvíme,“ řekla. Její tón hlasu byl dost odvážný, přesto v něm byla cítit panika. Ale o čem si chce vykládat? Tady není žádná jiná alternativa než ta, kterou musím udělat.

Zhluboka jsem se nadechl a pak vyslovil to, co jsem musel. A co mě bude navždy bolet. Ale to je vedlejší.

„Bello, odjíždíme.“ Tón mého hlasu byl naprosto vyrovnaný – až jsem byl překvapený, jak hladce to šlo.

All I wanna do is walk away,
'Cause I don't wanna lie to you
Something in your eye says:
Please, Don't go...
But I just wanna walk away...
'Cause if I stay,
I'm gonna end up hurting you...
And I don't wanna break your heart, baby ...

Vše co chci udělat, je odejít,
Protože ti nechci lhát
Něco ve tvém oku říká:
Prosím, neodcházej...
Ale já chci jen odejít…
Protože jestli zůstanu,
skončíš zraněná…
a já nechci zlomit tvoje srdce, baby…

Ale velice mě podivilo, jak reagovala. Neměla žádný bolestný ani podvedený výraz v obličeji. Spíš vypadala odhodlaně.

Nadechla se. „Proč teď? Příští rok -“

Utnul jsem ji. Vůbec nic nepochopila. „Bello, je načase. Konec konců, jak dlouho ještě můžeme ve Forks zůstat? Carlisle vypadá stěží na třicet, a tvrdí o sobě, že je mu třicet tři. Stejně bychom brzy museli začít znovu někde jinde.“

Můj hlas měl jeden a ten samý podzvuk. Vroucně jsem doufal, že to pochopí – nechtěl jsem ji to říct přímo do očí, ale jestli nebudu mít jinou možnost, udělám to.

Nejprve mě probodla zmateným pohledem, ale pak přišel zlom. A já věděl, že jsem zvítězil. Její výraz nabral strašlivé obrátky. Jejím obličej projelo pochopení. Děsivé pochopení. Nejprve na mě nevěřícně pohlédla a pak oddělila trochu rty od sebe. Nepatrnou vteřinku trvalo, než ze sebe dostala slova.

„Když jsi řekl odjíždíme…“ šeptala. Ano, pochopila to. Mým tělem projelo něco jako zvrácené nadšení.

„Měl jsem na mysli sebe a svou rodinu,“ potvrdil jsem jí svoje slova. Nebyla v tom slyšet žádná váhavost. Tak to prostě bylo.

Najednou její výraz trochu povolil. Čekal jsem, co řekne.

„Dobře, půjdu s vámi,“ řekla. Na chvíli jsem strnul. Ona to přece jen nepochopila. To jí nedošlo, že ji právě opouštím? Že už se nikdy neuvidíme?

Nasadil jsem rozhodný a možná trochu krutý výraz. „To nemůžeš, Bello. Tam, kam jdeme…“ Spíš kam já jdu, pomyslel jsem si sám pro sebe. „Není to pro tebe vhodné místo.“ V tomhle jsem ani nelhal. Sice jsem nevěděl, kam přesně půjdu, ale rozhodně to nebude nikde, kde je bezpečno.

„Pro mě je vhodné místo tam, kde jsi ty.“ Ve svém nitru jsem si odfrkl. Nikdy není tolik nebezpečno, jako tam, kde jsem já.

„Já se k tobě nehodím, Bello,“ snažil jsem se ji to vymluvit.

It doesn't matter what I'll say,
It doesn't matter what I'll do
Can't make it right, even though I want, to
I'm not gonna say that were okay...
I don't wanna lie.
I should have told you long ago,
What was going on...
I should have told you my feelings,
were not that strong...

Nezáleží na tom, co říkám
nezáleží na tom, co dělám
Nemůže to skončit správně, ačkoli chci.
Nechystám se říct, že to bylo v pořádku.
Nechci lhát,
Měl jsem ti říct už dávno,
o co šlo.
Měl jsem ti říct mé city,
nebyly tak silné.

„Nebuď směšný. Ty jsi v mém životě to nejlepší.“ Teď už začala prosit. Tohohle jsem se děsil. Věděl jsem, že to se mnou zacloumá nejvíc.

„Můj svět pro tebe není.“ Pocítil jsem zvláštní úlevu, když jsem zjistil, že ta slova jsou vlastně pravdivá. Ještě jsem tolik nelhal, jak jsem si předem myslel. Ale na to zřejmě taky přijde.

„To, co se stalo s Jasperem – to nic nebylo, Edwarde! Nic!“ začala křičet. Zvláštní. To samé se mi snažil namluvit ten první hlas. Ale já jsem se rozhodl poslechnout ten druhý.

Nicméně i tak na jejich slovech něco bylo.

„Máš pravdu. Bylo to přesně to, co se dalo očekávat,“ souhlasil jsem naoko s ní.

Teď přešla do šílenství. Jak se ty lidské emoce ale rychle mění.

„Tys mi to slíbil! Ve Phoenixu jsi mi slíbil, že zůstaneš!“ Byl jsem trochu šokovaný tím, jak si to pamatovala. Na člověka to bylo velmi dobré. I když jedna maličkost zřejmě už zapomněla. A já jsem ji s hořkou pachutí v ústech musel vyslovit.

„Pokud to pro tebe bude to nejlepší,“ opakoval jsem ji svá vlastní slova.

Věděla, že prohrává. Její výraz v očích mi to říkal a ani jsem nepotřeboval ji číst myšlenky. Právě teď byla má choutka obejmout ji a políbit do vlasů asi největší. Zuby nehty jsem se musel držet na místě.

„Ne! Tady jde o mou duši, nebo ne?“ křičela na mě. Jak podivná otázka. Vždycky šlo jen o ní, tím pádem samozřejmě i o její duši. „Carlisle mi o tom říkal, ale mně je to jedno, Edwarde. Mně je to jedno! Můžeš mít mou duši. Já o ni nestojím – už je tvoje!“ Takové rouhání. Neměla by to říkat. Nic není víc cennější než její duše. Její život.

Nadechl jsem se. Teď přišel čas lhát. Teď přišel čas zasazovat nemilosrdné rány, které mě budou po zbytek mé existence ničit.

Trochu jsem se usmál. Chci, aby byla šťastná. Chci, aby byla v bezpečí. Tak to prostě musím udělat.

„Bello, nechci, abys se mnou odešla,“ řekl jsem ji pomalu, ovšem bez jakékoli zmínky o tom, že je to největší lež, kterou jsem kdy vypustil z úst. Ta nejhorší. A bude mě sžírat.

Bella na mě zírala a hledala v nich to, co měla najít. Její slova mě hluboce bodla do srdce.

„Ty… mě… nechceš?“ zeptala se mě roztřeseným hlasem. Chci! Samozřejmě, že ji chci! Teď a tady bych ji chtěl vzít do náruče, obejmout ji a říct ji, že mě všechno mrzí a že s ní zůstanu navždy. Ale nejde to.

All I wanna do is walk away,
'Cause I don't wanna lie to you
Something in your eye says:
Please, Don't go...
But I just wanna walk away...
'Cause if I stay,
I'm gonna end up hurting you...
And I don't wanna break your heart, baby ...

Vše co chci udělat, je odejít,
Protože ti nechci lhát
Něco ve tvém oku říká:
Prosím, neodcházej...
Ale já chci jen odejít…
Protože jestli zůstanu,
skončíš zraněná…
a já nechci zlomit tvoje srdce, baby…

Jestli předtím bylo pro mě náročné lhát, tak to bylo nic proti tomu, co jsem teď musel vyslovit. Bolest z té lži mě neuvěřitelně sžírala, přesto jsem však zachoval chladný nelítostivý výraz, který nedokázal vyzradit mé emoce.

„Ne,“ pronesl jsem nahlas a důkladně. Hned teď bych si přál umřít za to, co jsem ji řekl. Zírala na mě s krutým výrazem ve tváři. Krutým bolestí. Viděl jsem, jak hledá nějakou známku toho, že jsem to nemyslel vážně a já bych ji to s největší radostí oplatil.

Pak jakoby se podivně zarazila a pomalu a důkladně řekla: „No, tím se věci mění.“ Stále měla nechápavý výraz ve tváři, ale já věděl, že uvěřila té urputné lži.

Přestože jsem to nedal na sobě nijak znít, byl jsem zklamaný. Jak může po tolika vyznáních lásky, které jsem ji dal, uvěřit hned první lži, která to vyvracela? Copak nechápe, jak šíleně ji miluji? Copak jsem ji to dosti nevysvětlil?

Odvrátil jsem pohled ke stromům po mém boku a vzpomínal na to, jak jsem ji říkal, že ji miluji. Je možné, že by to zapomněla jen tak najednou?

Nepodíval jsem se na ni, i když jsem znovu promluvil. Věděl jsem, že bych se ji při tomhle nemohl dívat do očí. „Samozřejmě. Svým způsobem tě budu vždycky milovat. Ale jsem…“ Ach bože, proč musím takhle lhát? Potrestej mě! Potrestej mě hned! „Unavený z předstírání, že jsem někdo jiný.“ Nadechl jsem se a na poslední slova dal větší důraz. „Já nejsem člověk.“ Znovu jsem na ni pohlédl. Měla stále ten stejný nechápavý pohled, i když se mi zdálo, jakoby mě víc zkoumala. „Nechal jsem to zajít až příliš daleko, a teď mě to mrzí.“ Uvědomil jsem si, že tato věta byla pravdivá, i když jsem ji použil do té nesmyslné lživé pletenice. Jen možná slova „teď mě to mrzí“ nevystačovaly takovému významu, jaký jsem tomu předkládal.

Slůvko „Ne,“ zašeptala tak slabě, že kdybych nebyl upír, pochybuji, že bych ho vůbec slyšel. Ale já jsem upír, a právě proto musím odejít. Právě proto ji musím před sebou ochránit. Nekompromisní monstrum a křehká oběť. Lev a jehně. Jak by se mohlo jehně proti lvovi ubránit?

„Nedělej to,“ pokračovala. Oči měla upřené kamsi za mě. Jakoby o sobě nevěděla, nebo o něčem přemýšlela. Když uviděla, že se ji zpříma dívám do očí, nepatrně sebou škubla, i když asi jen povědomě, takže si to ani neuvědomila. Náhle se v jejích očích objevilo něco, co jsem nedokázal popsat. Procitnutí?

Možná, že chtěla něco říct, ale já jsem byl rychlejší. A věděl jsem, že tahle slova budou patřit k těm, které si nikdy neodpustím. „Nehodíš se ke mně, Bello.“ Lži a jen lži. Jenže bylo vidět, že této větě věří víc, než jakýmkoli předchozím, které jsem ji řekl. V duchu jsem zavrčel. Sakra! Jak může být tak naivní a myslet si, že se ke mně nehodí! Vždyť my patříme k sobě! Tvoříme jeden celek!

Nevěděl jsem, co mě rozčiluje víc, jestli to, že ji opouštím, nebo to, že mi tak snadno uvěřila tyhle bezostyšné lži. Náhle jsem si uvědomil, co mě nejvíc rozčiluje. Byl jsem to já. Nenávidím sám sebe. Ano.

„Jestli…“ začala Bella, ale hlas se jí jemně zadrhl. „To takhle chceš…“ Nejhorší na tom bylo, že jsem se musel donutit přikývnout. Nenávidím se. Nenávidím.

Stála tak nehybně, že jsem si na chvíli pomyslel, jestli není upír. Byla úplně jako socha. Věděl jsem, že už nastala chvíle odejít, ale před tím jsem ji musel ještě něco důležitého říct.

„Rád bych tě ovšem požádal o jednu laskavost, jestli to není příliš,“ pomalu jsem pronesl. Trochu jsem se zadrhl, když jsem si pomyslel, že nejvíc bych chtěl, aby mi vmetla do tváře, že jsem ta nejhorší zrůda a jak jí to můžu udělat. Jenže ona to neudělala. Jemně mě zaškubalo v obličeji, dokonce tak, že jsem poznal, že ona to zaregistrovala. Okamžitě jsem nasadil zpátky bezemoční pohled.

„Cokoliv,“ špitla. Byl jsem na sebe navztekanější ještě víc. Ona by byla schopná pro mě udělat cokoliv, ale já jsem takový ignorant, že ji opustím. Nenávidím se tak, jak to ani není možné.

Věděl jsem, že když se na ni podívám tímto pohledem, moje slova se jí více vpijí do paměti a tak jsem si dovolil nechat trochu obličej roztát a nasadit ten milý propalující pohled. Naklonil jsem se víc k ní. „Nevyváděj nic nezodpovědného nebo hloupého,“ kladl jsem ji na srdce. „Rozumíš tomu, co říkám?“ S tou největší vervou jsem se ji vpil do očí. Pomohlo to. Okamžitě přikývla.

Zase jsem se odtáhl a nasadil nevzrušenou masku. „Myslím samozřejmě na Charlieho. On tě potřebuje. Dávej na sebe pozor – kvůli němu.“ A kvůli mně, prosím. Nesnesl bych, kdyby se ji něco stalo. Nebo kdyby si sama něco udělala… Opět mě navalil ten nehorázný vztek na sebe samého.

Znovu přikývla. „Dám,“ slíbila a bylo vidět, že to myslí vážně. Nepatrně jsem si oddechl. Věřil jsem ji.

I lived through life, it wasn't fair...
I'll say good-bye because I...
Because I care...
I wish I knew what I'm suppose to do...
I wish I could be there for you...
to ease the pain.

Já žil skrz život, nebylo to správné.
Rozloučím se, protože...
protože mi na tobě záleží.
Přeji si, abych věděl, co jsem si myslel.
Přeji si, abych tu mohl být pro tebe...
uklidnit bolest.

Naprázdno jsem polkl a vyslovil další odporná slova. „A já ti na oplátku taky něco slíbím. Slibuji, že mě dneska vidíš naposledy. Už se nevrátím. Už tě nevystavím ničemu podobnému. Dál si můžeš vést svůj život po svém, já už ti do něj nebudu zasahovat. Bude to, jako bych nikdy neexistoval.“ Na chvíli jsem se zarazil, protože se začala třást a vypadalo to, jako by měla každou chvílí omdlít. Jen těžko jsem potlačil nutkání ji zachytnout, obejmout a políbit.

Jak ji to můžeš udělat? Copak nevidíš, jak ji to ničí? Vyděsil jsem se, když jsem zas uslyšel ten první hlas a na okamžik se zamyslel, jestli nemá pravdu.

Ne! Musíš ji opustit! Nezapomeň – pro její dobro, přece! Ano, ten druhý má pravdu. Musím to udělat a tím ji ochránit přede mnou. Nejhorším monstrem na této planetě.

Trochu jsem se na ni usmál, abych ji povzbudil, ale asi to zřejmě nefungovalo. „Neboj. Jsi člověk – tvoje paměť je jako síto. Vám lidem čas zahojí všechny rány.“ Alespoň jsem doufal. Nedokázal jsem si představit, že by se měla – stejně jako já – utápět do konce svého života v zoufalé bolesti po roztržené lásce.

„A co tvoje vzpomínky?“ ptala se mě. Ach, jak je nesobecká. Já ji opouštím a ona myslí na to, jestli mě nebudou vzpomínky bolet. Samozřejmě, že budou. Je chytrá.

„No,“ zasekl jsem se a na chvíli zauvažoval, jestli ji nemám radši lhát, ale řekl jsem si, že lhaní už bylo dost. „Já nezapomenu. Ale my…“ kladl jsem důraz na to slovo a ona očividně pochopila, co tím myslím. „My si velmi snadno najdeme nějaké rozptýlení.“ Znovu jsem se pokusil o úsměv, ale její výraz mi napověděl, že jsem ji neošálil. Věděla, jak vypadá můj úsměv a tohle se tomu určitě ani zdaleka nepodobalo.

Se strašlivým odporem to udělat jsem od ní ustoupil o jeden krok. Nastala chvíle odejít. „Tak, myslím, že to je všechno. Už tě nebudeme obtěžovat.“ V její tváři se objevil podivný výraz.

All I wanna do is walk away,
'Cause I don't wanna lie to you
Something in your eye says:
Please, Don't go...
But I just wanna walk away...
'Cause if I stay,
I'm gonna end up hurting you...
And I don't wanna break your heart, baby ...

Vše co chci udělat, je odejít,
Protože ti nechci lhát
Něco ve tvém oku říká:
Prosím, neodcházej...
Ale já chci jen odejít…
Protože jestli zůstanu,
skončíš zraněná…
a já nechci zlomit tvoje srdce, baby…

„Alice se nevrátí,“ zašeptala, ale jakoby jen pro sebe. Zřejmě ani nepochytla, že to řekla nahlas. Jemně jsem zakroutil hlavou ze strany na stranu, přičemž jsem se na ni stále díval.

„Ne. Všichni odjeli. Zdržel jsem se, abych se s tebou rozloučil,“ potvrdil jsem její úvahu.

„Alice je pryč?“ zeptala se mě a bylo vidět, že tomu nechce uvěřit.

„Chtěla se s tebou rozloučit,“ vysvětloval jsem. Ve skutečnosti – málem mi vyškrabala oči z důlků, za to, že jsem ji to nedovolil, „ale přesvědčil jsem ji,“ – donutil jsem ji – „že čistý řez pro tebe bude lepší.“

Znovu mi připadlo, že snad omdlí. Byla nebezpečně bledá, až jsem si pomyslel, že bych ji snad ani nemohl konkurovat v bělosti v obličeji.

Nečekal jsem, co řekne, protože každé její slovo by pro mě bylo dalším tisícem nožů bodajících do mého srdce.

„Sbohem, Bello,“ zašeptal jsem. Najednou, jakoby se probudila z transu.

„Počkej!“ vyrazila ze sebe. Natáhla se po mně, ale já chytil její zápěstí a přitiskl je k jejím bokům. A pak jsem ji absolutně – pro mě – nečekaně zlehka políbil na čelo. Hned jsem toho litoval. Věděl jsem, že tohle určitě umocní jak mou tak i její bolest.

Zavřela oči. Chopil jsem se šance a vyřknul má poslední slova: „Dávej na sebe pozor.“ Pak jsem ji pustil a zmizel mezi stromy.

Asi padesát metrů od ní jsem se zastavil a zaposlouchal jsem se. Myslel jsem si to. Věděl jsem, že to udělá. Slyšel jsem, jak se prodírá mým směrem. Vyskočil jsem neslyšně na strom a sledoval, jak pode mnou smysl mé existence proráží bujnou vegetaci a hledá to, co už nikdy nespatří.

Opatrně jsem skákal za ní ze stromu na strom, chvíli šel dokonce asi jen pět metrů za ní a čekal jsem, až konečně zastaví. Stále víc klopýtala, ale nezastavovala se. Najednou zakopla a sesunula se k zemi. Hned jsem se schoval za nejbližší strom a mlčky ji pozoroval. Ale ona nepokračovala, jak jsem si myslel. Ne. Zůstala ležet na zemi, jen se stulila do klubíčka a prázdně hleděla mezi kapradí. Stále opakovala tu samou větu: „Je pryč. Je pryč.“

Posadil jsem se na horní větev stromu, z kterého jsem měl na ni dobrý výhled. Ta nesnesitelná skličující bolest, když jsem viděl, jak ji po tváři tečou slzy a jejím tělem trhají vzlyky, byla nepopsatelná. Z ničeho nic se podívala na oblohu. Zajímalo mě, co na ni vidí, tak jsem se na ni taky zahleděl. Čekal jsem, že spatřím měsíc ve své plné kráse, ale nikde nebyl vidět. Až pak jsem si všiml – jen díky svému upířímu zraku – koule, která měla trochu jinou barvu černi než celá obloha.

Takže měsíc byl v novu. Nový měsíc.

Najednou jsem uslyšel volat někoho Bellino jméno. Bylo mi jasné, že ona to musí slyšet – bylo to dost nahlas i na lidský sluch – ale zřejmě to vůbec nebrala v potaz. Zkrátka to ignorovala.

Viděl jsem, jak ji padají víčka. Po pár minutách nakonec opravdu usnula. S těžkým pocitem jsem se naposledy podíval na moji princeznu. Na jedinou lásku své existence, kterou už nikdy nikdo nebude moct nahradit.

Opatrně jsem seskočil ze stromu a tak jemně, že ji to nemohlo probudit, jsem ji pohladil po tváři. „Miluji tě,“ zašeptal jsem, i když má slova vzešla na prázdno.

A pak jsem se otočil zády k tomu jedinému, za co stálo existovat, a nechal tu s ní i své srdce, které se mi vyrvalo z hrudi.

I don't wanna break your...
Heart...

Já nechci zlomit tvoje...
Srdce...

Rozběhl jsem se do hustého lesa. Hlavou mi prolétlo jen jediné slovo.

Sbohem.

-------------------------------------

>> Shrnutí povídek <<

Autor: Janna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek SongFic - Walk Away: