Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Smutná princezna

04.11.2011 (18:00) • N1I1K1O1L • FanFiction jednodílné • komentováno 24× • zobrazeno 2683×

„Smím odejít, princezno?“ zeptala se mě služebná. Přikývla jsem a opět se zadívala z oken. Venku poletovalo listí a foukal studený vítr. Měla jsem pocit, že takové počasí přesně vystihuje mou náladu. Mrzutá, smutná, nešťastná, prázdná…

Král Edward mě požádal o ruku a já odmítla. To mělo za důsledek vyvolání války z jeho strany. Je hrozné vědět, že zemřou stovky mužů jen kvůli mému mínění. Ale já si Edwarda nechci vzít! Miluji jiného…

Další smutný povzdech a osamělá slza stékající po mé tváři. Někdo zaťukal, a tak jsem slzu rychle setřela a vstala. Upravila jsem si šaty a šla otevřít.

„Emmette?“ hlesla jsem. Emmett se rozhlédl kolem sebe a proklouzl do mé komnaty. Rychle jsem zavřela dveře a otočila se k němu.

Emmett byl velitel vojsk a také dobrý přítel mého otce. A já ho milovala. Jenže vztah mezi princeznou a rytířem byl nepřípustný. Předurčen k záhubě. A kdyby se o nás dozvěděl můj otec, jistě by nechal Emmetta popravit nedbaje na to, jak dobrý rytíř to je.

„Rosalie,“ pohladil mě po tváři. Nevydržela jsem to a vpadla mu do náruče jako malá holka. Nedokázala jsem si představit, že bych o něj mohla přijít. To bych raději sama zemřela.

„No tak, to bude dobré,“ utěšoval mě, ale já vehementně kroutila hlavou na znamení nesouhlasu.

„Nic nebude dobré. Je to moje chyba. Nechci, abys šel bojovat,“ podívala jsem se na něj uslzenýma očima. Pohladil mě po tváři a dal mi něžný polibek na špičku nosu.

„Není to tvá chyba, Rosalie. S Edwardem bys byla nešťastná, oba to víme.“ Povzdechla jsem si.

„Kdy tvé vojsko vyráží?“

„Následující den,“ zašeptal. Opět se mé slzy draly na povrch, ale snažila jsem se je zadržet.

„Slib mi, že se vrátíš,“ poprosila jsem ho. Konejšivě mě pohladil po zádech a políbil do vlasů.

„Slibuji.“

***

Ráno jsem vstala a myslela, že na místě umřu. Dlouho do noci jsem byla vzhůru, protože jsem nemohla usnout. Pokaždé, když jsem zavřela oči, se mi zjevil obrázek Emmetta proťatého mečem.

Služebná mi pomohla do černých šatů a vyčesala vlasy. Když odcházela, potkala mého otce.

„Otče,“ pozdravila jsem ho a mírně se uklonila.

„Rose. Chci ti jen oznámit, že boje proti Edwardovi se zúčastní i tvůj bratr Peter. Za hodinu odjíždí, uprav se a přijď mu popřát hodně štěstí.“ Hřeben, který jsem svírala v rukách, mi vypadl. Peter ne!

„Otče! To nesmí. Vždyť zemře,“ zakřičela jsem a svezla se mu k nohám.

„Nepodceňuj svého bratra a budoucího krále. Umí se o sebe postarat.“ S těmi slovy odešel.

„Jsem zrůda,“ zašeptala jsem si pro sebe. Nikdy si svůj sobecký čin neodpustím.

Vyšla jsem ze zámku a uviděla mraky koní a zástupy rytířů. V čele byl můj bratr a nedaleko od něj stál Emmett.

Rozběhla jsem se za Peterem a pevně ho objala.

„Opatruj se!“ rozkázala jsem mu. Také mě objal a zatočil se mnou ve vzduchu.

„Budu, sestřičko.“ Poté mě pustil a šel se rozloučit s otcem.

Já tam jen tak stála a nechala slzy téct proudem. Po očku jsem pokukovala po Emmettovi, ale tak, aby to bylo nenápadné. Emmett se na mě otočil, slabě se usmál a mrkl. Další množství slz deroucí se na povrch. Rychle jsem se otočila na Petera a předstírala, že pláču kvůli němu. Vlastně to byla z části pravda.

„Nasedněte na koně! Vyrážíme!“ zvolal nějaký generál a všichni ho poslechli. Sledovala jsem tři stovky rytířů opouštějící území našeho království. Jak dlouho může taková válka trvat? Dny? Týdny? Měsíce? Nebo snad roky?! Jedno jsem věděla jistě. Pokud se Emmett nevrátí živý, můj život bez něj nebude mít cenu a já ho půjdu následovat do nebe.

Jako by mi srdce sevřela železná lana, hrozně mě bolelo. Žaludek jsem měla scvrklý a nepříjemně se pohupoval. Oči jsem měla opuchlé a pálily mě z těch nekonečných přívalů slz.

Vím, že takové chování není hodno princezny, ale já se jako princezna nikdy necítila. Zavřela jsem se ve své komnatě a zavrtala se do polštářů ve své posteli. Byla to teprve hodina, co odjeli, a mně to připadalo jako věčnost…

Usnula jsem a opět se mi zjevil stejný obrázek. Emmett bojuje s rytířem opačné strany. Rytíře zabije, otočí se, aby zjistil situaci, a v tom mu někdo zarazí meč do zad. Emmett padá k zemi s bolestným výrazem ve tváři. Z úst mu stéká pramínek krve a jeho oči se navždy zavřou.

„Nééééé!“ vyjekla jsem a probudila se tak z noční můry, která mě trápila už několik dní. Kdy to utrpení skončí? Byl to už měsíc, co jsem naposledy spatřila Emmetta a svého bratra. Dlouhý měsíc doprovázený litry slz, bolestí hlavy, nočních mur a nedotknutého jídla na mém stole. Mou jedinou potravou byl suchý chléb a ovoce. A i to jsem jedla, až když se to nedalo vydržet.

Po poledni jsem uslyšela hlasité troubení na lesní roh. Rychle jsem se rozeběhla k oknu a uviděla svého bratra a několik vojáků za ním. Neváhala jsem a rychle se za ním rozeběhla.

„Bratře! Ty ses vrátil!“ zavolala jsem a úlevou se zasmála. Po tak dlouhé době… Docela jsem se divila, že jsem si ještě pamatovala, jak se směje.

Peter seskočil z koně a šel mě obejmout. Drtila jsem ho ve své náruči a odmítala ho pustit.

„Kde jsou ostatní?“ řekla jsem, když jsem si všimla, že půlka rytířů, včetně Emmetta, chybí.

„Rozdělili jsme se. Emmett šel se svým vojskem druhou stranou než my. Jeho ani někoho od něj jsem nepotkal. Je mi líto. Nezbývá nám nic jiného než věřit, že přežili.“ Zůstala jsem tam stát jako socha a dívala se do prázdna. To ne. To se nemělo stát.

„Princezno! Princezno!“ volal na mě někdo z dálky, ale já ho moc nevnímala. V té tmě mi bylo dobře. Pak na mě někdo vylil kýbl vody a to mě probudilo dokonale. Otevřela jsem oči a spatřila nad sebou otce, Petera a služebnictvo. Všichni se na mě dívali naprosto zděšeně.

Otec mě úlevně objal.

„Tys mi dala. Myslel jsem, že se neprobudíš. Tebe musí z nebe opatrovat maminka,“ řekl a při těch slovech se s děkovným výrazem podíval na oblohu.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se. Nic jsem nechápala. Naposledy si pamatuji, že jsem objímala Petera a pak mám tmu.

„Omdlela jste,“ odpověděla mi služebná a podala mi studený zábal, který jsem si přiložila k čelu.

***

Čekala jsem, jestli se Emmett vrátí, ale nedělo se tak. Pomalu mi docházela naděje. Ale v hloubi duši jsem věděla, že ještě žije.

Noční můry sice přestaly, avšak já se obávala, že se vyplnily. Jenže jsem si to nechtěla přiznat.

Otec se s Emmettovou smrtí smířil poměrně rychle. Nejspíš to pro něj byl voják snadno nahraditelný. A za to jsem otce začala nenávidět. Velice mě zklamal.

Z komnaty jsem téměř týden nevyšla. Truchlila jsem. Všichni si mysleli, že to bylo kvůli desítkám mrtvých vojáků a rodinám, které přišli o otce. Styděla jsem se, ale tohle byla ta poslední věc, co mě tížila. Ach, Emmette. Kde jsi?

Téměř každou noc jsem plakala a usínala vyčerpáním. Cítila jsem se hrozně slabá.

Jednu noc jsem na tváři ucítila jemný dotek. Trhnutím jsem se probudila a rychle se posadila. Na posteli seděl nějaký muž. V té tmě jsem mu neviděla do obličeje, ale poznala jsem jeho rysy.

„Emmette?“ zašeptala jsem nevěřícně. Obávala jsem se, že je to sen. Zapálila jsem svíčku, kterou jsem měla u postele, a otočila se. Byl to opravdu on, s úsměvem od ucha k uchu mě pozoroval s jiskřičkami v očích. S jiskřičkami v červených očí. Nevím, co se mnou bylo, ale ani jsem se nad tím nepozastavila.

Skočila jsem mu kolem krku a pevně ho objala. Tenhle sen si nenechám utéct.

„Lásko, strašně jsi mi chyběla,“ zašeptal mi Emmett naléhavě do ucha a lehl si se mnou v náručí do postele. Byl neuvěřitelně studený.

„Myslela jsem, že jsi umřel.“ Emmettův stisk zesílil, ale pořád byl něžný. I přesto jsem tušila, že budu mít modřiny.

„Dal jsem ti přeci slib, ne?“ Podívala jsem se na něj a políbila ho. Dala jsem do toho všechnu svou lásku i zoufalství, které jsem poslední dobou cítila. Jeho rty byly tvrdé a studené, přesto jsem se od nich nedokázala odtrhnout.

„Nezdáš se mi?“ zeptala jsem se ho, když náš polibek skončil, a já se opřela čelem o to Emmettovo.

„Pokud je to sen, tak se nechci nikdy probudit,“ odpověděl mi.

„Miluji tě,“ řekla jsem mu to, co jsem mu naposledy říct nestihla.

„I já vás, princezno.“ Bouchla jsem ho do ramene a tiše se zasmála. I když jsem tím smíchem trochu maskovala bolest, kterou jsem si tím bouchnutím způsobila.

Emmett si namotal pramen mých blonďatých vlasů na prst a se zájmem si ho prohlížel.

„Utečme,“ zašeptala jsem.

„Cože?“ zeptal se Emmett nevěřícně a podíval se mi do očí.

„Utečme. Otec nám nedovolí být spolu. S tvou smrtí se dokonce smířil. Je mi jedno, jestli budu muset pracovat a žít v bídě. Pro mě je důležité, že budu s tebou.“

„Dobře, utečeme.“

Chápu, že jste si u mě na otevřené konce už zvykli. :) A taky vím, že tato jednorázovka má mnoho chyb. Tak Vás prosím, neřešte detaily a zaměřte se na děj. Něco takového jsem zkusila napsat poprvé, a tak prosím o komentáře. :) Jinak hlásím předem, že pokračování nebude. Došla jsem k závěru, že jednorázová povídka má mít jen jednu část.

Autor: N1I1K1O1L (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Smutná princezna: