Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Smrtící touha - 2. část

23.03.2010 (20:15) • Lorenia • FanFiction jednodílné • komentováno 5× • zobrazeno 6270×

Probudila jsem se.

Ta bolest, kterou ze které jsem šílela, byla pryč. Oheň, který mi pulzoval v žilách ustupoval. Ležela jsem zkroucená v posteli, celá od krve.

„Sakra,“ špitla jsem zmateně a prudce se zvedla z postele.

Teprve teď jsem si vzpomněla na to, co se stalo.

Edward je upír. Nikdy bych něčemu takovému neuvěřila, kdybych to neviděla na vlastní oči. Velmi mě přitahoval a já mu tak snadno podlehla.

Netušila jsem, co se to se mnou stalo, ale cítila jsem se jinak. Přiběhla jsem k zrcadlu a prohlédla se.

Hleděla jsem se do něj a viděla úplně cizí ženu. Byla nadpozemsky krásná, ale něco na ní nebylo v pořádku.

„Co to mám s očima?“ vyděsila jsem se, když jsem zahlédla jejich barvu. Byly karmínově rudé, jako čerstvá krev. V ten okamžik mi někdo zaťukal na dveře. Byl to Charlie. Nemusela jsem čekat na to, až promluví. Cítila jsem jeho vůni, která mi slastně ulpěla na jazyku.

„Bells, jedu do práce, nepotřebuješ něco?“ ptal se.

Musela jsem ho nějak odbýt, hlavně rychle. Nemohl mě takhle vidět.

„Ne, díky. Jdu se osprchovat a pak letím do školy,“ vymyslela jsem ve spěchu.

„Bello, je sobota,“ odpověděl udiveně skrze dveře.

„Sakra,“ špitla jsem.

Úplně jsem zapomněla, co je za den.

„Musím tam do knihovny vrátit pár učebnic, které jsem si půjčila,“ vysvětlila jsem.

„No dobře, tak já jedu. Kdyby něco, zavolej mi na mobil.“

„Jasně, tati.“ Pak už jsem jen slyšela kroky po schodech a auto, které odjíždělo z příjezdové cesty. Hlasitě jsem si oddechla.

Posadila jsem se na kraj postele a snažila se vysvětlit, co se stalo. Ta vůně, kterou jsem před tím ucítila mě tak lákala. Chtěla jsem se zakousnout do hrdla jejího majitele. Zděsila jsem se na svými myšlenkami a pak mi to došlo. Jsem taky upír, Edward mě přeměnil.

Bylo to jediné a logické vysvětlení toho, co se teď se mnou dělo.

První, co jsem udělala bylo, že jsem se osprchovala a smyla ze sebe stopy krve. Oblékla jsem se a zůstala stát uprostřed pokoje. Věděla jsem, že za pár hodin budu lačná po krvi. Už teď mě bolestně pálilo hrdlo.

Nasadila jsem si černé brýle a vydala se ven.

Rozběhla jsem se ulicemi, až k lesu. Když jsem se dostala z dosahu lidí, na okraj lesa, do nosu mě praštila libá vůně. Neovladatelně jsem se rozběhla za ní. Běžela jsem nadlidskou rychlostí. Touha po krvi mě hnala k cíli.

Najedou jsem se prudce zastavila. Pár metrů ode mě se procházely srny, když mě zmerčily, začaly zděšeně utíkat. Dravě jsem vyskočila a srazila jednu k zemi. Ubohé zvíře se škubalo v mém sevření, nemělo však šanci. Bez přemýšlení jsem se zakousla do tepny zvířete a hltala, jako by to bylo naposled. Když jsem pocítila sytost, upustila jsem mrtvou srnu k zemi.

Otřela jsem si rty kapesníkem a utekla.

Musela jsem se smířit s tím, co ze mě ten prokletý Edward udělal. Ale nikdy se nesmířím s tím, že to udělal. Bylo riskantní za téhle situace chodit mezi lidi, ale já jsem se mu hodlala pomstít. Dřív bych k tomu neměla dostatek sebedůvěry a odvahy. Ale nyní je to jiné. Bude mě chtít, bude po mně toužit! Přinutím ho a pak mu ublížím jako on ublížil mně.

Čekalo mě několik nutných povinností.

Koupila jsem si hnědé čočky. Nemohla jsem chodit do školy s touhle barvou. A dál. Moje současné oblečení nebylo zrovna moc moderní a sexy, takže jsem vytáhla z peněženky svoji kreditku a nakoupila si spoustu nového oblečení.

Bylo mnohem snazší odolávat lidské vůni, když jsem byla nasycená. Když bylo kolem páté večer, vydala jsem se domů.

Celý víkend jsem se učila lovit a udržovat klid, když jsem se dostala mezi velké množství lidí. Nevím proč, nicméně jsem se naučila velmi dobře ovládat svoje chutě a sama sebe. To jsem potřebovala. Bylo to nezbytnou součástí mého plánu. Teď jsem byla já ta, která ovládala situaci a v tom jsem hodlala pokračovat.

V pondělí ráno jsem se probudila a první myšlenka, která mi vyvstala na povrch byla, že musím vypadat tak, jako nikdy. Vlastně to nebyl ani problém. Byla jsem nádherná.

Svůj půvab jsem podtrhla krátkou džínovou sukní, bílým elastickým tílkem, které obeplo můj plný hrudník a přes pas jsem si uvázala červenou mašli. Hodila jsem na sebe krátkou bundu a rty přejela růžovým leskem. Podívala jsem se do zrcadla.

„Dokonalé,“ vydechla jsem s radostí.

Přes rameno jsem si vzala černou, mohutnou kabelu a vyrazila do školy. Dole jsem se střetla s Charliem, který na mě zůstal hledět.

„Bells, nejsi moc vyzývavá?“ snažil se mluvit slušně.

„Ale ne, tati. To se ti jenom zdá,“ řekla jsem vesele a s šumem Charlieho připomínek vyšla ven. Nastoupila jsem do svého náklaďáčku a rozjela se.

Když jsem zaparkovala, všimla jsem si černého Volva, které stálo nedaleko. Lehce jsem se pousmála a zabouchla dveře náklaďáčku.

Mohlo mě napadnout, že budu budit pozornost. Respektive ze mě nikdo nespustil oči. Na chodbě jsem se potkala s Jessicou.

„Bello?“ zírala na mě udiveně.

„Ahoj Jess,“ usmála jsem se na ni.

„A-a-ahoj,“ vykoktala.

„Nezírej na mě tak,“ řekla jsem nervózně.

„Já, promiň, když ty vypadáš tak fantasticky! Neber to zle, ale ani trochu jako ty!“

„Díky, stará Bella byla trochu nudná a tak jsem se rozhodla dát se trochu dokupy.“

Zazvonilo na hodinu.

„Už musím jít na hodinu Jess, tak se sejdeme na obědě, hm?“

„Jasně, Bello,“ rozloučila se a zmizela za rohem.

Vstoupila jsem do třídy. Veškerý šum utichl a všichni na mě zírali. Podívala jsem se na konec třídy a zahlédla ho. Byl překrásný, ale to nebylo nic nového. Seděl sám a jediné volné místo bylo vedle něj. V duchu jsem se zaradovala. Hleděl do knihy a nevšímal si ticha, které nastalo. Přistoupila jsem k lavici, kde seděl.

V ten moment odtrhl oči od knihy a sjel pohledem z mého stehna až k mé tváři.

„Ahoj Edwarde, můžu si sednout?“ zeptala jsem se svůdně.

Tvářil se naprosto šokovaně, ale pak přikývl.

Posadila jsem se vedle něj a vytáhla z tašky učebnici. Celou hodinu mě sledoval. Měla jsem z toho dobrý pocit, velmi dobrý pocit. Když zazvonilo, zvedla jsem se a co nejrychleji vyšla ze třídy. Celý den jsem ho neviděla. Když skončila poslední hodina, sbalila jsem si věci a vyrazila ze školy.

Někdo mě ale chytil za ruku a zatáhl za roh.

„Co si myslíš, že děláš?“ zašeptal naštvaně, ale bylo na něm vidět, jak se ovládá, aby mě nepolíbil. Musela jsem ho trochu podráždit.

„Myslela jsem, že mě takovou chceš, ne? Nebo nejsem dost krásná?“ zeptala jsem se.

Hlasitě se nadýchl a přitlačil mě ke zdi. Jeho rty byly jen malý kousek od těch mých. Cítila jsem, jak v něm vzrůstá vzrušení a touha.

„Jsi nádherná,“ špitl a chtěl mě políbit.

Prudce jsem se odtáhla.

„Myslím, že tohle už jsem někde slyšela,“ sykla jsem jízlivě při té vzpomínce.

„Počkej přeci,“ zaprosil a silou mě chytil za ruku.

Bez jakéhokoli váhání jsem mu vrazila facku. Jeho oči hořely zuřivostí a než jsem se stačila hnout, přitlačil mě k sobě a začal vášnivě líbat. Chtěla jsem se odtrhnout, ale nešlo to. Z toho polibku se mi podlamovaly kolena. Jeho jazyk se propletl s mým a já slastně zavrčela. Jemně mi zapletl prsty do havraních vlasů a zjemnil. Teď mě líbal něžně a intenzivně. Uvolnil svoje sevření a dal mi tak šanci. Vytrhla jsem se a zlostně se na něj podívala.

„Už nejsem ta hlupačka, co ti snadno podlehne! Dávej si na mě pozor, Edwarde Cullene!“ a s těmito slovy jsem odešla.

Když jsem přijela domů, hodila jsem s věcmi na postel. Byla jsem opravdu naštvaná. Takhle jsem to neplánovala. Chtěla jsem se mu pomstít, ne ho nechat mě líbat! A navíc, mně se to líbilo! Zlobila jsem se sama na sebe. Proto jsem se rozhodla, že bude nejlepší, když se mu budu vyhýbat. Jedno jsem si musela přiznat. Jsem do něj zamilovaná, bezvýhradně. A není možné se mstít někomu, koho milujete.

Vždycky, když jsem ho zahlédla, vyhnula jsem se mu.

Prostě jsem se ho snažila úplně ignorovat.

Vydrželo mi to měsíc.

„Bello?“ promluvil na mě jeho hlas.

Otočila jsem se.

„Co je?“ ptala jsem se otráveně.

„Nechtěla bys se mnou odjet na víkend do Seattlu? Moje rodina tam má chatu a mně přišlo jako dobrý nápad tě vzít sebou.“

„Nechci, Edwarde a dej mi pokoj! Tobě nestačí, žes mi zničil život? Udělal ze mě monstrum a ještě ke všemu místo toho, abych tě nenáviděla, tak tě miluju!“

Zarazil se a já taky. Tohle jsem mu opravdu neměla v plánu říct. Teď mě bude ničit ještě víc, když ví, že ho miluju. Z oči se mi draly slzy, nedokázala jsem to ovládat. Než stačil cokoli říct, utekla jsem pryč.

Jak jsem mohla říct upírovi, který mě skoro zabil, že ho miluju?!

Nasedla jsem do náklaďáčku a za jízdy si stírala slzy. Byla jsem na dně. Dojela jsem domů a v chodbě narazila na Charlieho.

„Hej Bello, počkej!“ křičel na mě, když viděl, v jakém jsem stavu.

„Nic mi není, tati. To je v pořádku,“ odvětila jsem a zabouchla dveře svého pokoje.

Lekla jsem se, protože Edward seděl na okenní římse.

„Jdi pryč, beztak sis přišel užívat pohled na moje neštěstí,“ řekla jsem se zatnutými zuby.

„Bello, počkej! Mýlíš se, já…“

„Nechtěj mě obluzovat svými historkami! Nevěřím ti ani slovo, koneckonců, jednou jsem ti už uvěřila a dala jsem ti své tělo a duši! A tys mi vzal život,“ zavzlykala jsem a podívala se na něj.

Tenhle výraz jsem nepoznávala, nepatřil tomu Edwardovi, který mi chladnokrevně prokousl hrdlo. Sledoval mě s výrazem neskutečné bolesti. Jeho nádherná tvář byla zkřivená v agónii a po tváři mu stékaly slzy. Nevěřila jsem svým očím.

Postavil se a přistoupil ke mně.

Všechen vztek a zlost zmizely. Nechápavě jsem ho sledovala.

„Nikdy v životě nedokážu odčinit to, co jsem udělal. Byl jsem zvyklý lidem ubližovat, byla to moje přirozenost a když jsem potkal tebe, tvá vůně mi naprosto zaslepila mysl. Bylo to jako kdybys postavila před odnaučeného feťáka drogu. To pokušení bylo nesnesitelné. A já jsem tě musel mít. Ale když jsi se vrátila, změnila jsi můj pohled na svět. Začaly mě sžírat výčitky a moje duše a tělo poprvé pocítily, co to je vina.“

Prudce jsem oddechovala a snažila se najít něco, co by mě připomnělo mu nevěřit. Ale nenašla jsem to. Věřila jsem mu každé slovo, které vyslovil.

„Já, miluju Tě, Bello,“ řekl chraplavým hlasem.

Sledovala jsem ho a lapala po dechu. Jako by přede mnou stál jiný Edward, jeho dobrá stránka. Přistoupil o krok blíž, ale já neustoupila. Zůstala jsem na místě.

Jeho rty se opatrně přiblížily k mým a tvář mi ovanul jeho sladký dech. Moje myšlenky se zatemnily. Byla jsem jako omráčená.

„Nedoufám, že mi budeš věřit, ale chtěl jsem ti říct, co cítím. Musel jsem,“ promluvil téměř neslyšitelným hlasem a otočil se.

„Věřím ti,“ vyhrkla jsem.

Otočil se zpátky ke mně a zadíval se mi do očí.

„Věříš mi?“ ptal se zaskočeně.

„Ano, věřím ti a miluju tě,“ zašeptala jsem.

Přistoupil ke mně a jeho rty se spojily s mými. Líbal mě tak, jako nikdy. Každý dotek jeho rtů byl jako elektrický impuls do mého těla.

„Bello,“ šeptal moje jméno mezitím, co mě líbal. Zvedl mě do náruče.

„Drž se,“ řekl a nesl mě nadlidskou rychlostí.

„Kam mě neseš?“ ptala jsem se udiveně, ale pousmála jsem se.

„Na vrchol kopce,“ odpověděl.

Během chvíle jsme tam byli. Konečně jsem pochopila, proč mě vzal právě sem. Tohle bylo jediné místo, kde sluneční paprsky ozařovaly krajinu. Položil mě do květin a nepřestával líbat.

„Miluju Tě, Bello,“ zašeptal mi do ucha.

„Miluju Tě, Edwarde.“

Naše těla se proplétala ve vášnivém tanci lásky. Byly jsme jako dva diamanty. Dva zářivé diamanty věčnosti, které splynuly v jeden…

Autor: Lorenia (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Smrtící touha - 2. část: