Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Smrt za prahem

22.01.2011 (18:00) • KacenQaCullen • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2347×

Písnička, která mě přivedla na tento nápad a po celou dobu mého psaní mě doprovázela...

*Aby nedošlo k mýlce, Edwardova matka je zde jako Marry, nikoli Elisabeth...

Smrt za prahem

Přiměla jsem své nohy, aby spolupracovaly. Přidala jsem do klusu a pádila modrou chodbou, která nevoněla zrovna příznivě. Už mám pět hodin zpoždění, blbý provoz v tomhle městě. Primář nemocnice musí šílet. Tak či onak, hrozně moc mě zajímá, jaká nemoc se to tu objevila. Ještě nikdy jsem se nesetkala s případem, že by mě vytáhli z laboratoře. Většinou jen pošlou vzorky na rozbor a já jen potvrdím diagnózu. Anglie je sice vyspělá, zdroje na léčení má výjimečné, ale tohle asi bude zvláštní případ.

Zanechala jsem svoje myšlenky za sebou a rozechvělým pohybem jsem zaklepala na bílé dveře s cedulkou „ředitel“. Nahlédla jsem dovnitř a spatřila bělovlasého pána stojícího u okna. Jen, co dveře cvakly, otočil se a několikrát křečovitě zamrkal. Měl zkřížené ruce na prsou a rty semknuté v nepřístupnou linku. Sjel mě od hlavy až k patě a přistoupil blíže. Jeho pohled mě znervózňoval, sklopila jsem hlavu a pomalým krokem se blížila k němu.

„Vítám vás, slečno Gilbertová.“ Podal mi ruku a pevně ji stiskl. Oplatila jsem mu stisk a usmála se.

„Omlouvám se, že jsem dorazila později, ale silnice ve vašem státě jsou poněkud plné. Navíc - máte tu jiná pravidla na vozovce.“ Zkřivila jsem obličej. Jen přikývl a pokynul mi ke dveřím.

„Měl bych vám ukázat pacienty, kteří jsou nakažení španělskou chřipkou, kvůli kterým jste se vláčela tisíce kilometrů, a doufáme ve vaši zručnost, slečno.“ Nedůvěřivě si mě změřil. „Čekal jsem, že nám pošlou staršího specialistu, nebo…“

„Nebo?“ pobídla jsem ho. Na čele se mu objevila vráska.

„Nečekal jsem ženu,“ začervenal se. Tiše jsem se usmála a spočinula pohledem na bílých dveřích. Omluvil se a vykročil pravou nohou ven. Následovala jsem ho. Na chodbách nebyla ani noha. Čekala jsem tu trochu víc rušno. Zahlédla jsem červený nápis „izolace“. Tam máme zřejmě namířeno.

Překročila jsem práh dveří izolační místnosti a do nosu mě praštila nepříjemná dezinfekční vůně. I jako upír jsem to vystát nemohla. Zatnula jsem zuby a snažila se nedýchat. Ředitel mi pokynul, abych si oblékla ochranný oblek, do kterého se sám soukal s funěním. Netušil, že já žádný nepotřebuju…

Přede mnou se otevřely dveře a já měla možnost vejít. Spatřila jsem ženu, která byla schovaná pod přikrývkami, a jen oči zelené barvy jí svítily. Byly sice zelené, ale energie a život z nich pomalu unikal. Byla bledá a skoro nežila, nepoznala bych to, nebýt srdce, které vydávalo poslední dozvuky života. Bylo znát, že se brzy dočká věčného klidu, nic bych s tím už nesvedla, ale budu se snažit.

„Paní Masenová, tohle je specialista, který k nám přijel až z USA, jen aby vás zkusil uzdravit, moc nám na vás záleží,“ zašeptal. Bylo mi jasné, že to ta stará dáma slyšela jen okrajově, všechny její smysly byly oslabeny. Přistoupil blíže k její posteli a hleděl jí zpříma do očí. Nejdříve jsem si je prohlížela jako obrázek, a pak mě to trklo. Jejich pohledy, letmé doteky, které bych obyčejně přehlídla, ale jejich touha a láska čišící z jejich těl, z nichž jedno se pomalu ale jistě připravuje na věčný spánek.

Vyklouzla jsem z pokoje a nechala je chvíli osamotě. On za to bude rád, cítila jsem, že by chtěl být s ní sám, byť jen na okamžik, než ho opustí.

Posadila jsem se na plastovou židli a kroutila hlavou nad logikou celého světa. Proč lidi umírají? Ptala jsem se, a odpověď byla jasná. Aby uvolnili místo dalším, jejich potomkům. Je to ale fér? Na to jsem hledala celou tu dobu odpověď. Na světě žiju již dvě stě let, ale ani za takovou dobu jsem si nedokázala udělat správný obrázek o smrti, prostě jsem to nedokázala.

Zašimral mě lehký vánek a zacítila jsem sladkou vůni mísící se s odérem nemocnice. Zvedla jsem své kamenné tělo a došla ke dveřím, které stály vedle. Cítila jsem z nich nikdy nekončící vyprahlý vánek. Dosud jsem se s takovou vůní nikdy nesetkala a byla jsem zvědavá, kdo to je.

Neobtěžovala jsem se klepáním. Vešla jsem dovnitř. Nikoho jsem zatím nezahlédla, ale pořád jsem měla tušení, že tu někdo je. Přivřela jsem dveře a odebrala se blíže k oknu, skrz něj procházelo slabé světlo. V závěsu jsem zaslechla sípavý dech, který sotva pobíral všechen kyslík v okolí. Otočila jsem se a zajíkla se…

Přede mnou ležel mladý chlapec s bronzovými vlasy, zelenýma očima a krásnými rysy v obličeji. Jeho kůže byla pobledlá a on sám se choulil v klubíčku pod peřinou, div se tam neudusil. Pomalým krokem jsem se k němu přiblížila a natahovala k němu ruku. Vím, má vážnou nemoc, neměla bych ho rozrušovat, ale moje ruka doslova prahla po tom, aby se dotkla jeho kůže, byť jen na okamžik, a pohladila ho.

Sundala jsem si rukavici a bříšky prstů jsem přejela po čele, na kterém se třpytily krůpěje potu. Utřela jsem jej a usmála se. Jeho zelené oči byly plné bolesti, ale usmály se. Pocítila jsem vlnu klidu, vzrušení a… nepopsatelného pocitu, který jsem dosud nikdy necítila. Pokožka mi brněla pod jeho chvějícím se dotekem. Stáhla jsem ruku a s trochou strachu na něj pohlédla. Byl velice nemocný. Mohla jsem skrz něj skoro vidět, bála jsem se dotknout jiného místa, měla jsem strach, že bych mu ublížila, nebo dokonce něco víc…

Z druhého pokoje se ozývaly divné zvuky. Jako by se stroj napojený na srdce začal vymykat kontrole. Bez dalších nerozvážných kroků jsem se vydala do pokoje, kde ležela paní Masenová. Její oči vylézaly z důlků, její hruď se napínala a svaly tuhly. Ředitel držel její ruku pevně a po obličeji se mu řinuly slzy. Šeptal slůvka lásky a snažil se udržet vyprahlý život v ruce své, načež Marry nás pomalu opouštěla.

Přešla jsem k ní a snažila se ji zklidnit. Věděla jsem, že smrt se blíží, vycítila jsem to. Neměli jsme čas cokoli podniknout, navíc jsem neznala podrobnosti této nemoci. Použila jsem svou moc a snažila se tišit jak ředitele, tak Marry. Její tělo se zklidnilo, ale srdce se vydalo na zběsilý hon. Chytla mě rychle za ruku a přirazila k sobě. Lekla jsem se, jakou to sílu má na smrtelné posteli.

„Sli-b mi, ž-že se o E-dward-da posta-ráš,“ zaskuhrala z posledních sil. Nevěřícně jsem se na ni podívala. Ředitel ji objal a přes slzy se snažil zapamatovat si její krásný obličej. Když jsem si ji tak prohlížela, došlo mi, jakého Edwarda myslí. Ty její oči, zračící velké odhodlání a strašlivou šelmu, která v ní čpěla, ale na povrch se nedostala. Byly tak podobné tomu mladíkovi, co jsem ho byla navštívit. Byli si hodně podobní.

„Ví-m kd-do jsi, pro-sím, ne-nech h-o umří-t,“ vydechla. Chtěla jsem ještě víc podrobností, ale její srdce vydalo poslední úder a doběhlo do cíle. Marry Masenová umřela v náruči své lásky, aniž by věděla, že se na stará kolena zamilovala…

******

Držela jsem ji za ruku a pomalu s ní kráčela do místnosti, ze které se už nikdy nedostane. V které se naposledy ohřeje její pokožka pod světly lamp, kde se naposledy její vlasy dočkají čistého vzduchu, kde se její tělo naposledy ochladí – do márnice.

Pořád jsem měla její poslední slova v paměti. Jako by mi je tam vyryla. Věděla, kdo jsem. Věděla, že můj druh zabíjí lidi, vše o nás věděla. Sakra, jak je to možné?!

„Slečno Gilbertová, volá vás pan Rhage, máte se do jeho kanceláře hned dostavit.“ Kývla jsem a dovezla Marry doprostřed té smrduté místnosti. Odkryla jsem přikrývku a naposledy pohlédla do očí, které ještě před necelou hodinou byly plného elánu. Umřela s otevřenýma očima. Tiše jsem vzlykla a zavřela je. Pohladila jsem ji po vlasech a zašeptala: „Nevím, co jste tím myslela, ale ať to bylo jakkoli myšleno, budu na něj dohlížet do té doby, dokud to bude možné. Víc po mně chtít nemůžete, nedopustím to, aby se proměnil v to, co jsem já. Nikdy!“ Políbila jsem ji na čelo, přivřela křečovitě oči a přikryla ji. Ač nerada, pustila jsem si Marry i Edwarda velice k tělu. Během těch pár hodin, co jsem tu svou maličkostí prošla, jsem se do toho všeho zamotala a nejsem schopna říct, jestli se někdy vymotám.

Nechala jsem ji tam samotnou, vysvlékla jsem se z pro mě zbytečného obleku a vydala se do ředitelny, kde se budu muset setkat se žalem zamilovaného ‚vdovce‘, bylo mi ho líto, ale nic jiného se dělat nedalo, bylo příliš pozdě.

Zaklepala jsem a čekala na odezvu. Žádná nepřišla. Vtrhla jsem dovnitř a hledala Rhage. Měl kapesník v ruce a seděl s hlavou svěšenou.

„Bude to dobré,“ zašeptala jsem, přičemž jsem sama věděla, že to pravda není. Osopil se na mě. Ne hněvem, ale strachem. Chápala jsem ho. Vím, jaké je to ztratit důležitou osobu, a moc dobře znám tenhle pocit. Postavil se, utřel si slzy a tvrdě se mi zahleděl do očí.

„Musíme, musíme zachránit toho chlapce, nesmí nám umřít, jasné?!“ Je pravda, že jsem to Marry slíbila, budu na něj dohlížet, dokud bude živý, ale odmítám se s ním setkávat pár minut před jeho smrtí. Bude mě to ničit, já to nechci prožít znovu, ne! To už bych nemusela přežít.

Chtěla jsem odporovat, ale upřel na mě svůj zrak. Nebyla jsem schopna mu říct ‚ne‘, musela jsem se pokusit alespoň o jeho záchranu, ač je to nemožné, cítila jsem k němu náklonnost a byla jsem si jistá, že bude čím dál tím víc větší, až se to překope v něco úplně jiného…

„Budu se snažit, budu o to bojovat,“ prohlásila jsem rozhodně. Stála jsem si za svým a jsem si jistá, že přijdu na jeho záchranu, ať to stojí, co to stojí.

„Myslím, že bude potřeba hodně testů, abychom přišli na správnou vakcínu, mám strach…“

„Z čeho?“ zeptala jsem se s pozdviženým obočím.

„Že to nestihneme včas a pod rukama nám zemře další člověk, aniž bychom prstem hnuli,“ vyřkl. Ano, moje obava, ze které se mi bude dělat noční můra. Musím se jí postavit!

„Budu pracovat nepřetržitě nonstop, já to dokážu!“

******

Dostala jsem svou vlastní laboratoř, kde jsem zkoušela udělat vhodné sérum na to, abych Edwardovi zachránila život. Upnula jsem se na to a nedala si pauzu, dokud jsem si nebyla jistá, že jsem udělala maximum. Zdřímla jsem si jen na pár hodin, aby to nevypadalo podezřele, a pracovala dál. Pitvu, která měla být provedena Marry, jsem si vzala na starost já. Nejenže jsem měla vzorky přímo z ruky, ale nesnesla jsem představu, že by ji naposledy mohl uchovat někdo jiný než já. Případ Edwarda Massena jsem si vzala též já. Potřebovala jsem mu být nablízku. Pravidelně jsem chodila třikrát denně na kontroly. Ráno jako primářka, odpoledne jako kontrola stavu a večer, jako návštěva, která prahne po jeho společnosti. Když už jsem toho měla nad hlavu, zašila jsem se u něho v pokoji a povídala si s ním. Tedy, mluvila jsem jen já, většinu času prospal, nebo se jen usmíval. Bolestí.

Už to trvalo dva dny, dva dny jsem se snažila něco vyrobit. Osmačtyřicet hodin. A pořád nic. Pořád jsem si tím nebyla jistá. Potřebovala jsem si oddechnout a jediné místo, které mě dokázala zklidnit, byl Edwardův pokoj. Nechala jsem vše rozdělané a pomalým krokem se plížila k jeho pokoji. Slyšela jsem slabý tlukot srdce, sípavý dech a lehké oddychování. Moje srdce málem poskočilo, což byl signál čistě jen pro mě. Blížila jsem se k Edwardovi.

Porozhlédla jsem se po okolí a s tichým vrznutím jsem vešla. Jako obvykle, byla tu tma jako v pytli. S mým zrakem jsem se rychle zorientovala a zamířila k posteli, která byla umístěna vprostřed místnosti. Edward měl zavřená víčka a těžce oddechoval. Když jsem viděla jeho stav, vždy se mi kamenné srdce sužovalo a litovala jsem, proč místo něho na té zatracené posteli neležím já.

Posadila jsem se na kraj postele, tak abych ho neprobudila, a sledovala jeho bílý obličej zkřivený bolestnou grimasou. Musí trpět, očividně mu prášky na bolest nepomáhají. Měla bych usilovně přemýšlet a pracovat, abych něco vyrobila, hned!

„Je mi moc líto, že takhle trpíš. Nikdy jsem si nepředstavovala, že člověk, kterého budu milovat, bude muset takhle trpět. Klidně bych si to s tebou vyměnila, jen kdyby to šlo, lásko,“ šeptala jsem. Už jsem to v sobě neskrývala, Edwarda jsem milovala. Milovala jsem jeho, takový, jaký byl. Dovolila jsem si jeden letmý dotek a začala jsem se zvedat za jasným cílem… vymyslet co nejdříve vakcínu pro španělskou chřipku.

Okolo zápěstí jsem ucítila lehké pohlazení, jako by mě chtěl zadržet, ale neměl dost síly. Sklonila jsem hlavu a pohlédla do smaragdových očí. Měly sílu bojovníka, to se musí nechat. Chtěl mi něco naznačit šepotem, ale ústa měl vyschlá jako studna. Sklonila jsem se k němu a po douškách mu dávala napít. Pomalinku hltal, až měl dost a lehce se usmál.

„Děkuji,“ zašeptal. Pohladila jsem ho po tváři, čímž jsem přidělala další problémy sobě, moc se s ním sbližuju.

„Čekal jsem na t-v-ou návštěv-vu,“ zakašlal. Opět jsem si sedla a hleděla na jeho obličej s takovou pokorou, až mě to samotnou děsilo.

„Neříkej, pročpak?“ Pohladil mě hřbetem ruky po obličeji, musela jsem se trochu sklonit, aby na mne dosáhl. Jeho dotek byl jako pohlazení od vzduchu, jako věc, po které toužíte celé roky, ale neměli jste možnost opatřit si ji.

„Máš krásné oči,“ vyhrkl a na tváři se mu objevila lehká červeň. Vypadal tak krásně, když se mu na tváři objevil ruměnec. Bronzové prameny mu spadaly do čela. Odhrnula jsem je z čela.

„Můžu tě o něco požádat?“ zaskuhral. Jak se může ptát na takovou blbost?

„Jistěže ano, cokoli,“ ujistila jsem ho.

„Nevím, jestli zrov-na o-d to-ho,“ rozkašlal se. Tišila jsem ho, místo toho, abych usilovala o jeho přežití, tak ho tu rozptyluji.

„Polib mě,“ doslova zaprosil. Vykulila jsem oči a nestačila se divit, oč mě to právě požádal. Zamrkala jsem, abych si byla jistá, že nesním. Pochopitelně jsem několikrát toužila dotknout se jeho rtů, ale vzhledem k tomu, v jaké situaci jsme se vyskytli, nemyslím, že je to vhodné.

„Prosím, nic jiného si ne-pře-ju.“ Bože, nic jiného si vybrat nemohl? Dokonale si hraje s mým sebeovládáním. Omotal mi jednu ruku okolo pasu a zadíval se na mě očima, pod jejichž tíhou jsem se málem svezla k zemi. Zandala jsem si prameny vlasů za ucho a pomalu se přiblížila k jeho obličeji. Opravdu jsem si dávala na čas, abych během té kratičké cesty, která pro mě znamenala túru, mohla rozmyslet, zda jednám správně či nikoli. Toužila jsem ho políbit, ale co když se něco stane, ublížím mu? Zastavila jsem se pár milimetrů od jeho bledých rtů a otevřela oči. „Jsi si tím jistý?“ Odpověď se mi nedostala. S těžkou námahou se trochu zvedl a přisál se na mé rty. Po střetnutí našich rtů, dopadl do peřin, ale to už jsem se zmocnila já jeho. Pomalým pohybem jsem kroužila a hrála si s ním. Měla jsem nutkání dotýkat se ho, ale to už bych si dovolila moc. Lehce jsem skousla jeho horní ret a zavrčela jsem. Sakra, co to provádím? běhalo mi hlavou, ale on byl tak sladký, že jsem neodolala…

Odtáhla jsem se a zajíkla se. Edward měl skoro normální barvu pleti. Byl jako oživený a zdravý. Jeho rty doslova hořely a jeho tělo bylo…

„Edwarde, děje se něco?“ Zakroutil hlavou. Viděla jsem, jak lapá po dechu, zašla jsem příliš daleko. Stoupla jsem si před postel. Teď mám o jeden důvod víc, proč se snažit. O tohle se nenechám obrat, nenechám si ho vzít, ani náhodou.

„Musím jít, musím na tom léku pracovat.“ Už jsem se neohlédla zpět, nemohla jsem. Dopotácela jsem se do své laboratoře, kde jsem nechala rozdělanou práci a ještě s větším odhodláním jsem se do toho pustila. Ten polibek mě postrčil dál a jsem mu za to vděčná, probouzel se ve mně láskyplný tvor, který se dral na povrch…

******

Zkoušela jsem všemožné testy, ale pořád jsem nebyla blízko výsledku. Jak je to možné? Dlouhé dny jsem se snažila o to, abych se jen malým krůčkem přiblížila, a nakonec zřejmě selžu. Musí být nějaká možnost, něco musí existovat. Dokázala jsem si poradit u nás, dokážu to i tady. Ovšem dříve v tom byl malý háček. Dříve jsem tolik neusilovala o přežití nebohého života. Nebyla jsem dříve zamilovaná až po uši, snažila jsem se, ale nezáleželo mi na tom tolik. Jak se říkává, když to moc chcete, vždy se to pokazí. To můžu potvrdit.

Zaslechla jsem těžké kroky a vzhlédla ke dveřím. Ve dveřích se objevila Leelan s obličejem bílé barvy. Srdce se mi zvedlo a uvízlo v hrdle. Měla jsem předtuchu. Dříve či později by za mnou přišla a přesně takhle by se na mě koukala.

„Děje se něco?“ zeptala jsem se starostlivě.

„Rychle na izolaci, volá vás ředitel Rhage.“ Chlad se mi rozprostřel po celém těle. To není možné, nabádala jsem se v duchu. Z rukou mi vypadla zkumavka. S rukama, které se mi klepaly jako osika, jsem se dostala ze dveří a rychlostí blesku se hnala do jeho pokoje. Ani jsem se neobtěžovala klepat, vtrhla jsem dovnitř a hledala Rhage.

„Rhagi,“ oslovila jsem ho. Ale on se neotočil. Měl ruce spuštěné podél těla a hlavu sklopenou.

„Rhagi,“ zvýšila jsem hlas. Ignoroval mě. Rázným krokem jsem se dostala k němu, chytla ho za rameno a otočila čelem ke mně. Stál nad Edwardovou postelí a v očích nic neříkající výraz.  Jeho oči byly plné slz, jedna zrovna zakotvila na jeho bílém plášti. V jeho skelných očích, jsem viděla svůj obličej. Ne! Ne, to není možné.

Jako by slyšel moje myšlenky, zakryl si obličej a poklekl na zem. Jeho kolena se podlomila a se slyšitelným křupnutím padl. Proboha, to nemůže být pravda, on ne!

„B-o-že, opět jsme zkla-ma-li,“ tlumil své vzlyky, ale přesto bylo poznat, že je na pokraji sil. Celé jeho tělo se třáslo, nabral odstín bílé barvy se zarudlýma očima. Teď mě nezajímal on, ale jediná moje láska. Pohladila jsem ho po levé ruce a se vzlyky ho hladila po obličeji. Ostré rysy, jeho krásné rty semknuté do tenké linky. Ještě jsem cítila jeho teplotu, která pomalu kolísala.

„Ne, bože, on ne! Edwarde, Edwarde, vzchop se!“ zařvala jsem a trochu zatřásla s ním. Neměla jsem sílu na to, abych se kontrolovala, jestli ho to bude bolet, neměla jsem sílu na nic. Zoufale jsem ho hladila, otevírala mu oči a šeptala slova lásky.

Na rameni se mi objevila něčí hnědá ruka. Byla těžká a zároveň lehká a zranitelná.

„Je pozdě, je v komatu, než zavřel své oči, řekl, ať ti vzkážu, že si uvědomil jednu věc. Najdeš ji v tomhle,“ zašeptal Rhage a podal mi řetízek, načež se mu jeho hlas zlomil, i když se snažil zachovat prázdnou hlavu.

„Ne, prosím, ne!“ křičela jsem. Věděla jsem, že je konec, ale fakt, že je to pravda, bylo horší než rána kladivem do hlavy. Už nikdy nevidět jeho zelené oči, už nikdy neokusit jeho rty voníc po třešních, už nikdy nedržet jeho ruku a prosit o další letmý dotyk. Už nikdy se nebudu moc zpovídat jeho osobě a čekat od něj odpověď, i když mě nezajímá, jen jsem chtěla slyšet jeho hlas a vědět, že je tu se mnou. Ne!

„Je na čase rozloučit se s ním,“ upozornil mě Rhage. Nedopustím, aby mi zmizel. Ne, když jsem si připustila věc, které jsem se bránila celých dvě stě let. Poznala jsem lásku. Lásku, kterou mi byl schopen obětovat muž na prahu smrti.

„Nechte ho na starost mně, já se o něj postarám, já se s ním potřebuji rozloučit sama, prosím.“ Rhage přikývl a nechal mě tu samotnou jen s Edwardem. Věděl, jaké je to loučit se svou láskou, věděl, jaký pocit při tom musím prožívat. On to prožíval se mnou.

Otevřela jsem řetízek, a přečetla si ‚I love, my Bella‘. Měla jsem na krajíčku. On mě miloval, on mě doopravdy miloval. Sehnula jsem se blíže k němu a lehce se dotkla jeho rtů. Byly ještě teplé, ale nebudou dlouho, pokud něco neudělám, napadlo mě.

Nechtěla jsem si připustit jednu možnost, kterou jsem zavrhla hned, jak jsem ho poprvé spatřila – proměnu. Nechtěla jsem, aby se stal zvířetem, jako jsem já, ale na druhou stranu jsem ho nemohla nechat odejít na druhý svět. To bych si potom vyčítala do konce života, a že je zatraceně dlouhý.

„Taky tě miluji, moc, neumíš si představit, jak bych chtěla okusit tvé rty, pohladit tě po tváři a smát se s tebou. Možná mě za to budeš nenávidět, ale já si to neodpustím a nebudu mít klid, pokud to nezkusím. Omlouvám se předem.“ Políbila jsem ho a zaměřila se na jeho krk. Byl bledý, žíly se v něm pomalu ztrácely, ale malou šanci ještě mám. Slyšela jsem jeho opravdu tichý dech. Jemně jsem ho hladila a přemýšlela, jestli to opravdu mám provést. Když jsem si vybavila náš první polibek, strnula jsem a začaly se mi za krkem ježit chloupky. Musím to udělat, proběhlo mi hlavou.

Vycenila jsem bílé zuby a jemně jimi přejela po tenké pokožce. Teď, nebo nikdy! Zakousla jsem se do kůže a cítila, jak mé zuby prorazily membránu. Vstřikovala jsem do jeho těla jed a tiše doufala, že jsem nic nepokazila. Ještě chvíli jsem se nad ním tyčila, a pak se zvedla. Nejdříve jsem měla strach, že jsem něco pokazila, ale po vteřině sebou začal mlátit, šlachy se mu napjaly a svaly ztuhly. Proměna probíhá a já ho zachránila. Za tohle se budu nenávidět, ale je lepší pocit mít ho při sobě, než žalostně vzpomínat a truchlit.

I love you, Edwarde…

The End

Než si mě podáte, a budete mě soudit... Chtěla bych povídku věnovat osobám, které mi přirostly k srdci na tomto webu...

Dorianně, která mi vždy poradí a pomáhá mi jako korektor, děkuji. Shindeen, Contaester, Rajce1, AliceJazz, Misppule, TorencCullen, AliceCullenxD, Kacikacka, PinkVolturi, Jane006... Těm patří můj dík, jsou vždy ochotní mi pomoc, jsou na mě milí a já jim za to moc děkuju...

Teď k povídce. Dala jsem do ní vše, co jsem měla. Písnička mě vedla, podle mě je i vhodná na tuto situaci, víc k tomu nemám co dodat. Váše názory ocením... KQC

Autor: KacenQaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Smrt za prahem: